středa 31. 5. 2006                           Reklamní a pojízdná. vyfotil Ř.  26. 5.

Poslední májová.

Květen sice za pár hodin definitivně odnese voda, nicméně na mém kole jeho pozůstatky v podobě elegantního bahýnka zřejmě ještě nějakou dobu zůstanou; nerado se totiž, podobně jako jeho majitel, myje. Přestože je to jako vzpomínka na tento dlouhý, zajímavý a svým způsobem i krásný a neopakovatelný měsíc poměrně chabé, je to pořád lepší než nic. Pokud však zobrazené bahno není ještě staršího data, což je taky klidně možné. U mne je možné všechno, navíc platí, že jaký pán, takové kolo.
Smutný osud těch všech vrstev bahna a vzpomínek je ten, že je v červnu překryje další, pokud ovšem nebude tento měsíc nějak nezvykle suchý, nebo pokud se neodvážím bicykl konečně trochu osprchovat. Už by to možná chtělo. Á propos: asi půjdu smýt květen i ze sebe. Mýdlem a kartáčem. Důkladně.
Pěkný večer všem!

P.S. Tato fotka budiž zároveň reklamou na soubor květnových fotografických podivností, kde zastává čestné předpředposlední místo. Takže, kdo máte chuť nahlédnout, jste vítáni.
P.P.S. Nebojte se a pošlete zase nějaké vlastní fotky, "vyfotil Ř." už začíná být dost trapné i mně. Nebo si můžete také nějakou okomentovat, jako to už učinili třeba Soused, Kamča, Kája nebo Klára, je to vítané zpestření jak pro mě, tak pro návštěvníky. Tak se třeba ozvěte, jo?

  (31. 5. 20:25)

Vaše komentáře:
Rádoš: Vypadat takhle moje kolo, tak se stim teda nechlubim...
 







 

pondělí 29. 5. 2006                            Ze života hmyzu. vyfotil Ř.  25. 5.

Pouze o broukovi

Ti dva z vás, kteří mají rádi dlouhé věty, dvojsmyslnost a rozvleklé úvahy o životě, nečtěte dále, dnes bude opravdu stručně, krátce a jednoduše, tedy aspoň doufám. V dnešní fotce a v jejím komentáři se snad ani žádný jinotaj najít nedá, tak se o to prosím radši nikdo nepokoušejte, ano?
Byl jsem před pár dny na kolech, ovšemže nikoli sám, nicméně ani jedna z předchozích informací není zas tak nezbytná. Na fotce těžko najdeme nějakou slečnu, ač jsem pohlaví onoho bezobratlovce nijak nezkoumal, ani nevím, jak se to dělá. Také nebyl vyfocen ze sedla, nýbrž z takové dvoumetrové prkenné stěny, jakési vojenské tréninkové překážky ve variantě pro obrovské děti; brouk si zkrátka žil na vysoké noze - a ten výhled! Publicita mu ale, podobně jako u většiny zvířátek a lidí, které jsem kdy otravoval s fotoaparátem před očima, nebyla zrovna příjemná, tudíž jsem ho zachytil až při odchodu (kam?). Nedlouho potom jsem se vrátil zpět na zem, ačkoli mě ten nadhled, který jsem s červeným broukem na chvíli i sdílel, docela i vyhovoval. Asi to zase někdy zkusím.
Možná že tohle je poslední fotka jeho osobního alba - zanedlouho budou volby, kdoví, jak to letos dopadne. Třeba ho někdo sežere. Nebo znárodní.

  (29. 5. 19:53)
 





 

 

 

 





 

neděle 28. 5. 2006                            Pod palbou. vyfotil Ř.  27. 5.

Ostřelován na Dětském dni

Prý necelá stovka dětí nalezla včera (cestu) na pozemek turisťáku, kde se konal tradiční a všemi milovaný Dětský den. Zpráva o této akci prosvištěla dokonce éterem prostřednictvím místního rozhlasu (pokrok nezastavíš), kde ji kdosi unylým hlasem přečetl, a Žvejkovy plakáty visely téměř na každém nároží, kde neviseli komunisti (myslím jejich propagační materiály), a hlavně navzdory rosničkám bylo poměrně letně - takže se není čemu divit, že se před klubovnou pohybovalo i solidní stádo dětí naším oddílem dosud nezkažených.
Vyjmenovávat všechny, beztak tradiční a v podstatě neměnné, disciplíny a popisovat pohodovou náladu tohoto dne nemá asi smysl, on se na toto téma jistě rád někdo zamyslí ve prospěch oddílových stránek. Jsa poučen předchozími nezdary přidám jen pár skoro veselých slov o této fotce, neboť moje komentáře poslední dobou údajně mají příliš mnoho písmen, vět, (závorek), melancholie a narážek na Vlastíkovo lakomství a v sítích jejich (sice) nepříliš důvtipných jinotajů se leckdy nejen zamotávám sám, ale vtahuji do nich i nevinné osoby! Takže dnes jinak; urážet, přemítat a filozofovat budu zase jindy...
Odložil jsem pádlo, zašel na párek a po vylízání veškerého kečupu a hořčice jsem se chvilku brouzdal po louce mezi jednotlivými stanovišti, až jsem našel to, co jsem hledal - plechovky. Na fotce je neznámá nebojácná slečna metající tenisák po lesknoucích se terčích, tedy nikoli po mně, ač bych si případnou ránu určitě zasloužil, třeba by mě to trochu probralo. O mžik později se plechovky rozletěly po okolí, mě a foťák jako zázrakem minuly, a tak jsem se za dalších několik mžiků a cvaknutí spouště odebral zpět na palubu převoznické kanoe, nezraněn a pln optimismu do dalšího zdolávání temných a vzedmutých vod.
No vida, ani to moc nebolelo.

  (28. 5. 13:53)
 





 



 

sobota 27. 5. 2006                            Most. vyfotil Ř.  23. 5.

O viaduktu a tak.

Nevypadá nikterak monumentálně, když se tak klene nad Kocourským potokem, jehož vody bezprostředně poté, co si s hlavou vyvrácenou v brutálním záklonu prohlédnou ony oblouky, smísí nedaleko vesničky Žampach s kalnou Sázavou. Přesto je to údajně nejvyšší kamenný most na místních drahách u nás (ať už si pod touto krkolomnou definicí představíte cokoli), jeho nejdelší noha měří asi 41 metrů, pokud mě má nevěrná paměť jako obvykle nezradila. Abych doplnil ještě jednu věcnou informaci, most postavili na samotném konci devatenáctého věku italští stavitelé a dělníci. A klene se dosud a vlaky po něm pořád jezdí. I když onehdy zrovna žádný nejel.
Když odpustíme od vlastivědné přednášky, metafora mostu bude nejspíš velmi otřelá, odněkud se dokonce vloudilo i ošklivě znějící slůvko klišé (křičíc na mě "ˇOpusť rychle toto téma, než se ty křehké oblouky zcela rozsypou!"), vždyť mostem mezi lidmi se může stát úplně cokoli. Nemohu si však pomoci - Vynořit se takhle z tunelu a mít pod sebou hlubokou rokli a strmý sráz nemusí být zrovna příjemný pocit. A když třeba ještě na druhou stranu téměř není vidět? Mosty však mají zvláštní moc, spojují zdánlivě nespojitelné. To se sice může v životě docela hodit, jenže co když pak spojí i to, co mělo zůstat oddělené? Co potom?
Jindy vám budu, možná i trochu čitelněji, vyprávět zase třeba o branickém "mostu Inteligence". Na něm je třeba sympatické, že trochu padá. A nyní již dobrou noc. 

  (26. 5. 22:53)
 





 

 

 

 



 

pátek 26. 5. 2006                            Sběratelé lahví. vyfotil Ř.  25. 5.

Amatéři Radotín neskončili poslední!

Ačkoli tomu tak dlouho nic nenasvědčovalo, mužstvo složené z nešikovné, leč nadšené čtveřice mladých mužů (ti tři na snímku plus fotograf) neobsadilo v Amatérské bowlingové lize (podobnost názvu soutěže s tím naším je čistě náhodná) nelichotivé poslední místo, nýbrž o třídu lepší, šesté, tedy předposlední. Jak je to možné? Po poměrně nešťastné první polovině soutěže, kdy náš tým zápolil s vlastní nemohoucností, nestálostí výkonů a zajisté taky s nepřízní osudu a po zásluze měl na kontě pouhé dva body za jedinou náhodnou výhru, jsme totiž v posledních dvou turnajích šli štěstíčku trochu naproti a uhráli dalších 15 (!) bodů. Zvláště včerejšek byl opravdu vypečený: náš tým působil, jako by zapomněl na stigma toho nablblého jména, pod jehož křídly hrál, a z šesti zápasů čtyři vyhrál a jednou vyválčil remízu. Tím jsme se dostali na dostřel klidnému středu tabulky; od čtvrtého místa nás pak dělila jen jediná shozená (vlastně v podstatě neshozená) kuželka....
Po zásluze jsme pak sbírali ceny, o nichž se nám ani nesnilo: Bobík tzv. "cenu Rauch" (čti lahvičku ledového čaje) pro nejnižší nához jednoho hracího dne (musím však podotknout, že ten jeho byl nejvyšší z těch nejnižších); Vlastík dostal za svůj neopakovatelně jedinečný a nepochopitelný výkon 231 bodů jakousi láhev, kterou však už nikdo nikdy neuvidí, protože její nový majitel je nesmírný hamoun; Piškot si došel pro plaketu za umístění mužstva v "top 7" (což, jak vidno, nebylo tak obtížné); a ta krabice, na níž je zaostřena pozornost kamarádů i fotoaparátu, není žádná cena útěchy, nýbrž odměna za nejvyšší týmový nához dne. Ten jsme sice v žádném případě nenaházeli, ale byli jsme v popředí a ostatní už toho nějak měli moc.
Jen na mě zase nic nezbylo, ale to je osud těch věčných týmových dvojek a béček, že?
 
P.S. Proč fotka až nyní a ne včera? Amatéři totiž neměli kuželek dosti a po skončení soutěže si to rozdali ještě mezi sebou, tudíž se domů vrátili...až dnes. Takže tak.

  (26. 5. 11:13)
 





 



 

středa 24. 5. 2006                            Čarodějnice. vyfotil Ř.  23. 5.

Dívka lehčí než vzduch?

Už jste někdy na kole jeli podél Sázavy vzhůru od Pikovic do Kamenného Přívozu?  Po té červené značce, jež kopíruje jak horizontální rozmary říčního koryta, tak vertikální nešvary místních kopců, skalek a skal? Pakliže nikoli, mohu vám tento výlet vřele doporučit, a to nikoli proto, že bych vás považoval za své úhlavní nepřátele. Je to totiž zajímavá trasa, při níž nacvičíte kromě nudného dřepění v sedle i tlačení, přenášení kol do strmých, do nebe vedoucích schodů a klidně i další činnosti, s cyklistikou ne úplně související, jak je libo. Co však překvapí snad i člověka, který si nedobře nastudoval mapu a při plánování výletu věřil víceméně jen své chatrné paměti (někdy by se mi to mohlo i vymstít), je čarodějnice, vznášející se nedaleko jakési chaty. Loni, když jsme tudy kráčeli s vlčaty, vypadala ještě jako standardní pohádková zrůda, ale jak ona za ten necelý rok zpustla! (Vkrádá se myšlenka, jak asi dopadla slečna, jež tehdy kráčela s námi - ale věřme, že se jí daří lépe než dámě na snímku).
Zaplaťpánbůh, že má včerejší společnice snad žádný z rysů této modelky nepochytila; koneckonců, abych si i trochu zaagitoval, i slečny z turistického oddílu, které znám, jsou jí natolik nepodobny, že ani nevím, jak se mi teď vůbec vloudily na mysl. Co to je za hloupou asociaci?
A to má jako být pointa?
A zítra vám možná představím své nové kolo, anebo taky ne, nechte se překvapit. Já se taky nechám.

  (24. 5. 21:55)
 





 

 






 

úterý 23. 5. 2006                            Hudební šmírácká. vyfotil Ř.  21. 5.

Máte na to vyfotit Jirku?

V rámci zběsilé neděle, která měla (to jsem však ještě nevěděl), podobně jako "dlouhé" 19.století poněkud přesahovat do dalšího časového úseku, jsem doslova za pět minut osm dorazil do Balbínovy poetické hospůdky třímaje dva lístky na koncert Jirky Schmitzera, muže, který nejenže svým nezaměnitelným a téměř punkovým projevem bourá bariéry folkové škatulky, ale je také jedním z mála umělců postižených cenzurou i za tohoto režimu (jeho skladba Máte na to? údajně a kupodivu nesmí do éteru, ku škodě nás všech). 
Seděli jsme v početné, z většiny turistické, ale trochu i skautské společnosti nedaleko Mistrova dočasného působiště. Pravda, v první polovině vystoupení se hlavně povídalo a smálo, ale na nějaké písně také došlo. Ve druhém poločase se však poměr řeči a hudby zvrátil, nicméně přes všechny přídavky na tolik očekávanou píseň o odvrácené straně těla nedošlo. Mezi tím vším zpěvem, hraním a životními pravdami jsem jej hrozně nenápadně, bez blesku a skoro od boku takto zvěčnil, natruc překážející neznámé krásce (?) na levoboku. Vzápětí mě Klára upozornila, že jsem při tomto pololegálním počínání sice nesmírně neviditelný, ale oranžový "zaměřovač", který jsem jaksi opomněl vypnout, moc ne. I zastyděl jsem se a nechal toho, v důsledku čehož vznikl pouze tento vzpomínkový portrét skoro ve stylu (tedy ne v kvalitě) Antonina Kratochvila - s nedostatkem světla, podivnými stíny a necelou hlavou portrétovaného...
A co koncert? Líbil se mi velmi, byl jsem rád, že jsem zvolil tuto variantu nedělního večera namísto napínavého sledování švédské lekce v hokeji.

  (23. 5. 20:33)
 






 

pondělí 22. 5. 2006                            Stalinovy schody. vyfotil Ř.  a Siki 21. 5.

159 stupňů ke slávě?

Než se vrhnu střemhlav ze schodů do propasti popisování dnešních obrázků, ještě letmo zdůvodním, proč přibyly fotky až nyní a ne třeba o víkendu. Ony by třebas i chtěly, jenže samy se bohužel na web nepřidají a zástupce pro případ mé nepřítomnosti v důsledku pozdních nočních návratů zpět před placatou obrazovku jsem dosud neurčil, ale možná vypíšu konkurs - nehlaste se prosím všichni, ano?
Nuže, nedělní odpoledne jsem zasvětil Letenskému poháru, dobročinného to závodu v běhu do schodů, na kterýžto jsem byl spolužačkou Klárou pozván - a pozvání jsem si, protože se rád dělím (tedy pokud se nejedná o přítelkyně a o čokoládu), rozhodně nenechal pro sebe. Po poměrně zběsilé agitační kampani pro tuto mně doposud zcela neznámou akci se nás na nádraží sešlo těžko uvěřitelných šest turistů. Jak patrno z té horní bezstarostné náladovky, počasí bylo báječné, sluníčko se tlemilo zpoza nařasených obláčků, čerstvý vítr si pohrával s dlouhými vlasy a sukněmi skautek a nutil do skotačivého pohybu i všemožné přítomné stany a poutače. Zkrátka ideální podmínky pro běh do těch předlouhých a strmých schodů, pakliže by někde poblíž byl funkční a nenápadný eskalátor.
Ten však trestuhodně chyběl, museli jsme si tedy pomoci sami. Na spodním snímku zrovna zápolíme za účelově poskládaný tým Totální průduch (zleva Vendula, já, Citrón a Milan) v soutěži družstev, po jejímž skončení následovalo ostře sledované střetnutí jednotlivců. Kromě cenných zkušeností do příštího ročníku (?) jsme si nakonec domů odvezli téměř kompletní sadu medailí, kterou pak doplnili v noci naši hokejisté, za což jim patří dík.
Bližší podrobnosti a pár dalších fotek snad výhledově přinese článek na stránkách oddílu, takže koho to zajímá, třeba to tam i časem najde.
A Milane-Vlastíku, za rok ti to vrátím. Tvůj Péťa.

  (22. 5. 17:29)
 












 

pátek 19. 5. 2006                            Pomalá něha. vyfotil Ř. 19. 5.

Poznej šnečí lásku!

Oplzlosti, na to mě užije. Ale oplzlosti plžů? To tu snad ještě nebylo! Pakliže to ovšem nejsou mlži, což by se při mezerách rozměrů kytovců v mých zoologických znalostech mohlo snadno přihodit - kaji se a přiznávám, že jsem při hodinách biologie na všech protrpěných stupních vzdělání spíše spal. Avšak nejvyšší pozornost ze všech učebnic jsem tradičně věnoval biologickým obrázkovým přílohám, a (světe, div se) nejen těm věnovaným lidské anatomii. Nicméně, jestli se nepletu, taková skupinová fotka hlemýžďů do žádné učebnice neproklouzla....
Leželi téměř bez hnutí - ale to bylo možná jen zdání!- pod stromem v jednom malebném úzkém údolí. Bylo zrovna po dešti a zpod čerstvě vyždímaných mraků vylézalo slunce, které jim olizovalo ulity. Co v tomto podivném počtu dělali tito tvorové, nedomýšlím, snad jen se zapřisáhnu, že jsem s nimi nikterak nehýbal ani předtím, ani po skončení fotografování.
Nechal jsem je, ať si to nějak vyřeší.

  (19. 5. 23:13)

Vaše komentáře:
soused: hrozny lidi tyhle lingvisti ani nevi,co to znamena soukromi swingers party
 






 

čtvrtek 18. 5. 2006                            Noční barevná.

vyfotil Ř. 12. 5.
okomentoval Pája Špás!

Je půlnoc nádherná, svítí pitevna....

Říkáte si, jakou energii dokáží vyzářit mladí nadějní medici při svých pravidelných pitvách, kdy otevírají tělesné schránky vás pacientů? Někdo by při pohledu do oken jejich pitevny řekl, že jde o energii přímo magickou. Pratchettovci by její barvu určitě označili za přímo Oktarínovou. Muži by se hádali se ženami o modré, zelené či tyrkysové. My zasvěcení však víme, že to je barva, kterou jistý kolega dentista (netřeba jmenovat) z první lékařské fakulty doslova "vyrábí" při nácviku aplikace kompletního diamantového chrupu svojí novou pozitronovou vrtačkou.
Při zmínce o vrtačce se můj pravý kotník otřásl (ne každý má v kotníku průzory!), ani zuby nezůstaly zcela v klidu. Přesto děkuji svému někdejšímu sousedovi za zasvěcený komentář (máš to u mě!) o této barevné vzpomínce na jednu pozdní vycházku pražskými zákoutími. Pája jen nezmínil tu druhou dominantní barvu a nezamýšlel se nad jejím původem. Inu, ta pochází z vývěsního štítu jednoho menšinového podniku, ale svítí jako poctivý semafor. Nebo jako peklo.
Zvláštní místo. 

  (18. 5. 21:39)

















 

středa 17. 5. 2006                             Filozofická fotbalová.

vyfotil Ř. 17. 5.
 

Dnes byl na Univerzitě Karlově Sportovní den...

Jedna moje vlastnost je do života opravdu naprosto nepraktická a v jistých ohledech se s ním ani moc neslučuje. Mám hrozný problém cokoli odmítnout a nechám se pokaždé ukecat, což bohužel všichni vědí, takže to tu klidně mohu přiznat. Á propos: on to stejně nikdo nečte. Nicméně, marná byla snaha tatínkova, jenž mi kdysi věnoval knihu o umění asertivity v domnění, že to ve mně přehodí tu výhybku správným směrem.  Zase jsem se totiž nechal vlámat do fotbalového turnaje pro studenty univerzity, aniž bych tuto hru zrovna moc ovládal a zároveň onu školu natolik zvládal, že bych mohl s klidem zahodit tuto příležitost k celodennímu studijnímu volnu.
Po nesmírných organizačních zmatcích jsem se, spolu s ostatními Hrazdítky (naše mužstvo bylo pojmenováno na počest naší společné vyučující Hrazdírové), odebral na hrací plochu, rozparcelovanou na šest titěrných hřišťátek, jednalo se totiž o MALÝ fotbal... . I to bych jim však odpustil, kdyby se skutečně hrálo. Kvůli stavu trávníku, který byl překvapivě mokrý, se následně turnaj zredukoval na pouhé mistrovství školy v náhodě, tudíž v pokutových kopech.
Hrazdítek bylo jen pět,  kopat jsme proto museli všichni včetně mě. A kopali jsme vskutku zdatně: z tříčlenné skupiny jsme postoupili do vyřazovacích bojů z krásného druhého místa vítězstvím nad mužstvem zahraničních studentů. Ti na snímku zrovna zápolí s vítězem skupiny; snahu jejich brankáře proti vzorně umístěné střele sledují všichni čtyři moji spoluhráči nalevo (přimyslete si fialové dresy) - ona to totiž byla velmi důležitá rána, díky vyrovnanosti tabulky a podivnosti postupových kritérií nám onen střelec nevědomky vsítil postup mezi lepších 32.
 Nastaly vyřazovací boje, jejichž počátek však znamenal i náš konec. V našem osmifinálovém rozstřelu padly totiž jen tři branky, kupodivu jsem ve všech měl (nebo spíš neměl) prsty já. Jeden gól jsem sám dal, ale na dvě střely nestačil. Kdybych věděl, že nás pošlou domů poměrně trapné jesličky v druhé sérii, asi bych tam vůbec nejezdil.
Ale tohle asi není ten správný počátek asertivity.

  (17. 5. 23:15)

Vaše komentáře:
Rádoš: Hele, to je Vlastík!

 









 

úterý 16. 5. 2006                             Křížek u cesty.

vyfotil Ř. 7. 5.
 

Poezie svého druhu?

Předpokládám, že nejsem první ani poslední fascinován fenoménem křížků u cest. Sbírám je fotoaparátem skoro tak nadšeně jako polní kvítí či oči sympatických slečen (ani muži však v tomto ohledu nepohrdnu!).  Co láká neznaboha mého typu k těmto leckdy zubem času okousaným nemluvným svědkům neodvratného plynutí doby? Inu, předně je to jejich estetická hodnota; ano, půjdu do toho, zahodím akademickou esejistickou strohost a zcela nekriticky vypustím z klávesnice slovo krása. Je to krása pro mě nevšední navzdory tomu, že v některých koutech, kterými jsme v poslední době procházeli, byly téměř na každém kroku.  Často jsou také tyto stavbičky na opravdu zajímavých místech, a přestože se jedná zcela nepochybně o díla lidské ruky, vytvářejí s okolním prostředím téměř symbiózu.
Každý je jiný. Tenhle vlkanovský je něžně zastíněn korunou mohutného stromu rostoucího na kraji hlavní silnice. Ta na snímku naštěstí schází, takže snímek získal cosi z neměnnosti a částečné nesmrtelnosti tohoto výjevu.
Opomenul jsem zmínit třetí důvod obsese křížky - nehýbou se (jako téměř vše), nejsou příliš drobné (jako brouci) a neschovávají se (jako Péťa).
Dobrou noc!

  (16. 5. 22:22)



 









 

pondělí 15. 5. 2006                             Metro v Radotíně!

vyfotil Ř. 13. 5.
 

Metro přijelo...

Dnes večer pro vás nemám žádné obrázky z jakýchkoli nočních výprav, nýbrž (denní) snímek, který předběhl dobu - zkrátka takový pohled do budoucnosti ve stylu sci-fi. Jestli si totiž dobře pamatuji, tak podle mapy rozvoje pražské podzemky by do nejkrásnější pražské postindustriální periferie krtek měl dorazit sice co nevidět, ale asi -+ v roce 2100 (pokud jsem se o několik let sekl, pak se omlouvám), navíc snad jako tmavě růžová trasa Y s přestupem v Kosoři, v Kuchaříku, nebo v nějaké jiné podobné díře. Tudíž jsem byl v sobotu ráno příjemně překvapen, jak se to Dopravnímu podniku podařilo pěkně urychlit, když místo panťáku přijela na druhé nástupiště pod ty zdvojené hodiny (mimochodem, další záhada radotínského nádraží - ony se navzájem hlídají, aby jedny druhým neutekly?) taková moderní souprava. Takže nám tu už vůbec nic nechybí. Snad jen ty tramvaje!
A pozor! Vlak je čistý, nevyzdoben sprejem, neboť se místní výrostci už dostatečně vyřádili na chudáku podchodu a na starých bezmocných vlacích. A tak tahle jediná místní souprava zůstane navždy čistá, přinejmenším na téhle fotce, tedy až do zhroucení virtuálního světa. Omlouvám se za ten opět nezvládnutý pravý dolní růžek, jakmile jsem totiž zapjal přístroj, vlak se dal spěšně do pohybu a tažen obstarožní lokomotivou (záměrně mimo záběr), vyrazil... směr opravna v Plzni.
A metro zase odjelo.

(15. 5. 21:53)

Vaše komentáře:
soused: hele tak uz je radotin v Praze i podle Vedrala...uz mate i to metro:-)  



 









 

neděle 14. 5. 2006                             Noční výprava II.

vyfotil Ř. 12.-13. (?) 5.
okomentovala Klára (Aška)

O rozzlobené kachně a tak...

Po hladině Vltavy poklidně pluje Pražský hrad a jedna rozzlobená kachna, kterou fotograf nemilosrdně vyrušil z jejích opeřených snů. (Jen není vidět, schovává se v tmavém koutě obrázku). Ač jsem tvor spíše přírodní, někdy se mi Praha skoro až líbí. Člověk ale musí být ve správný čas na správném nábřeží pod správným mostem - a potom je to (i když to bude znít jako laciné klišé) ta správná romantická procházka.  Ať všichni japonští turisté zblednou závistí!
Ano, ať zblednou. Pěkně jsi to, Kláro, vystihla, děkuji ti za to. Pokud jste nepoznali, nacházíme se (přesněji řečeno nacházeli jsme se) téměř pod železničním mostem, kde tak hodinu před půlnocí (bez hodinek se žije snáze!) pospávalo barevné (leč zdravě vypadající) vodní ptactvo, zřejmě unaveno tou světelnatou scenérií. Mně však do spánku chybělo ještě několik hodin a spousta kilometrů vycházky proti proudu potemnělé řeky....
(Aby těch závorek nebylo málo - připouštím, že mystiku toho snímku jaksi ruší ten pravý kamenný cíp, ale když já s sebou fakt neměl stativ...).

  (14. 5. 21:10)



 










 

sobota 13. 5. 2006                             O motýlí kráse.

vyfotila Kamča, 25. 4.

Pohlédnout motýlovi do tváře

Pro biologa možná krásný pohled na motýlovo sací ústní ústrojí a složené oči, pro nás ostatní spíše úlek. Jak může mít tak překrásný tropický motýl tak ošklivou tvář? Všichni známe motýly jako třepetající se nádherně zbarvená stvoření, která patří k letní romantice. A co teprve, když si vzpomeneme na motýla Emanuela, který se dvořil Makové panence. S tímto obličejem by asi neuspěl. A tak vám mohu jen přemoudřele poradit: Dívejte se motýlům na křídla a lidem do srdce. A mějte se rádííííííí.
Tolik Kamčin stručný komentář, svou výstižností a poselstvím tolik nepodoben mlácení prázdné slámy, které tu zoufale předvádím už více než dva měsíce. Tudíž ho nebudu více kazit, jen objasním, za jakých okolností tato fotka vznikla - Kamčina třída se onehdy vypravila
do nějakého muzea živých motýlů, kde tito pohlední tvorové tráví svůj čas bezcílným poletováním z květu na květ - nebo z listu na list. Tak či onak, závistí blednu a těším se, až se v příštím životě narodím nějakým podobně sympatickým motýlem. Ještě říkejte, že bych si to nezasloužil.

  (13. 5. 15:00)



 









 

čtvrtek 11. 5. 2006                             Oční hra (něco jako pexeso).

vyfotil  Ř., 6. 5.
Skoro interaktivní hříčka pro ty, kteří nemají co dělat.
Ani dnes nepřibude jen jediné foto, nýbrž tématická série kukadel, neboť oko je prý brána do duše. Aniž bych toto zpochybňoval (na to nemám), nabízím hned dvanáct takových bran, jak jsem je sesbíral na posledním výletě. Na vás pak je, pokud jste dostatečně hraví a panenky a jiné pomůcky vás už omrzely, je pospojovat je s jejich majiteli, které najdete, jako dost velkou nápovědu, níže.  Jediné úskalí je snad v tom, že jeden z modelů má ve sbírce hned dvě oči, jinak by to neměl být problém. Své návrhy řešení pište sem nahoru, na pavlač nebo, pokud chcete být diskrétní, mailem. Nejúspěšnější nic nedostanou, na to zapomeňte, ale rád je tady veřejně vyhlásím.
Ještě upozorním na obličeje níže, zatím ještě pochopitelně nejdou zvětšit (to by bylo už moc snadné...), ale to se po skončení Oční hry změní, protože pár z nich za zhlédnutí určitě stojí. Hlavně můj autoportrét. Haha.
Jestli se vám nějaké z očí líbí více než jiné, hlasujte v anketě, pro ty, kteří identifikují své, mám skvělou zprávu - lze hlasovat víckrát.
Nakonec dodám, že pokud vám tu vaše oko citelně chybí, pošlete jej, nebo si ho ode mne nechte brzy vyfotit, rád sbírku i anketu rozšířím.

  (11. 5. 18:35)



 

Oční hru
najdete
ZDE!









 

středa 10. 5. 2006                         Večer na venkovské silnici.

vyfotil Ř., 5. 5.
Franta Teplák a Honza Montérka jsou mistři!
Občas cítím, že se cosi přihodí, ještě před tím, než do té události šlápnu. Tak jako mi bylo dopředu jasné, že dneškem se ucho mého proklouzávání testy utrhne a že dnes píchnu pneumatiku, mě něco přimělo, abych na konci vesnice Ovesná Lhota, když jsem v dáli zaslechl stodvacítkový hukot, náhle zapjal odpočívající foťák a zaujal pozici pozorovatele. (Mimochodem, ten název sídla  jsem si fakt nevymyslel, pokud ano, pojmenoval bych ji přeci kalambúrem Ovesná Ves).
A skutečně! Jakmile se vozidlo zpoza zatáčky vynořilo, bylo mi jasné, že jsem se nemýlil. O několik vteřin později vznikla první část fotorománu o pátečním večeru na vesnici. Po jejich oslavném průjezdu kolem špalíru klopýtajících dětí jsem byl sice trochu zmaten, ale pak jsem se rozvzpomněl, že se dnes přeci hraje hokej! Asi byla zrovna přestávka. Děkoval jsem relativní časnosti našeho přesunu, jelikož škodovka, vyladěná nejspíše v blízké obci Tunochody, jela ještě relativně rovně.
Po asi čtvrthodince poklidu se v dáli rozeřval motor podruhé. I tentokrát jsem zareagoval a měl možnost mladíky, ještě o něco rozjařenější ("Kur*a! Už mám dvě!") vyfotit znovu při jejich cestě zpět. Záhadou pro mě však zůstalo, kde ve Vlkanově sehnali další láhev, když v té obci nebylo kromě zrušené školy a několika bizarních traktorů vůbec nic. Jen vím, že utkání s podceňovanými Lotyši pak skončilo nesmírně smírně, takže špatně.
Jak dopadli Franta s Honzou?
P.S. Asi nerozumíte dnešnímu podnadpisu. Obě fotky mi totiž svou náladou připomněly vynikající snímek Mistři!, obávám se však, že i ony zůstanou tak trochu nepochopené. Ale třeba ne.
P.P.S. Někomu slibovanou přehlídku očí možná dodám zítra, jo?
 

 
(10. 5. 23:07)

 









 

úterý  9. 5. 2006                          Lovecká.

 vyfotil Ř., 7. 5.
Veleještěr uloven
Aniž bych se chtěl vědomě někoho dotknout, jako nejmilejšího a nejzelenějšího tvora, který mi během uplynulého výletu před kamerou pózoval, s klidem označím sympaťáka na dnešním snímku. Naše setkání vinou okolností sice nebylo z nejdelších, přesto si získal mou přízeň i způsobem, jakýmž vzdoroval publicitě a šťouravému objektivu mé milé FZ5. Na zarputilosti, s níž dlouho odmítal opustit své tunelovité hnízdo - prostor, z něhož se vysmíval mému křečovitě přikrčenému nepohodlí v jehličí a rostlinstvu-, je leccos obdivu a následování hodno. Ale podobně, jako jsem i Péťu, která okamžitě pozná kameru mířící na její osobu zabraňujíc tak rozmělňování její vzácnosti do obrázků, nakonec po mnohých nezdarech vyfotil, i tento krasavec nakonec neodolal a těsně před překapáním poháru mé trpělivosti na kratičký moment vystrčil ze svého jistě útulného bydla aspoň část své bytosti, čímž jsem ho dostal. Viditelně rozladěn se pak odplazil zpět; ani jsem mu nestihl poděkovat. Lov je mnohdy cennější kořisti, tentokrát však snad stála za to. Aspoň pro ten pocit. Jen bylo krapet nepříjemné dohánět ten turistický dav, který mi mezitím zmizel kdesi za obzorem. (Počkali na svého organizace neschopného Japonce před hospodou, naštěstí).
Původně jsem se domníval, že z čistě cvičných důvodů souvisejících s zítřejším testem napíšu dnešní komentář německy. Avšak záhy jsem kromě prostého faktu, že německým můj jazyk bývá opravdu nerad a vcelku zřídkakdy, seznal, že netuším, jak se touto řečí řekne ještěrka. Pochybuji, že die Ieschtärrke.  Taky nevím, jestli by se proto, že se jednalo o samce, jak mi podle barvy jeho metalízy sdělily odbornice z našeho oddílu, dalo hovořit o tomto tvoru jako o ještěrovi. V němčině by to asi moc vtipné nebylo. Takhle sice taky ne, ale aspoň tomu jak vy, tak já rozumíme.
 


 
(9. 5. 23:19)

 









 

pondělí  8. 5. 2006                          Letecký den.

 vyfotila Kája, 6. 5.
Skejťáácíí!
Nevěřili byste, jak je těžké vyfotit člověka, když skáče. Jelikož totiž foťák má při focení jistou prodlevu, musí člověk odhadnout, o kolik dříve před skokem zmáčknout spoušť, aby nezachytil jen skokana dopadajícího na zem. Mně osobně to dělalo docela problém, takže vznikaly fotky sice zajímavé, ale aktér nebyl moc často ve vzduchu, nýbrž na zemi. Nakonec nějakou chytrou hlavu napadla spásná myšlenka, že bude nejlepší, když skočí všichni tři letci, ale každý v jiný moment, abych vyfotila ve vzduchu alespoň jednoho, když už ne všechny...A hle, povedlo se nejen to, ale také jakési rozebrání skoku, neboť na fotce jsou zřejmé všechny jeho fáze - výskok, let i dopad. Mimochodem, všimněte si Řízkova zcela profesionálně skejťáckého letu!
Vřelé díky Káje za písemné a obrázkové zachycení chvilky, kdy dva víceméně a jeden více dospělí zničehonic a bez jakékoli objektivně změřitelné příčiny začnou uprostřed polí soupeřit se zlořádnou a omezující gravitací a někteří i s nepřízní kloubů. Vskutku, krásně jsme si zalétali, než nás život zase usadil zpět na zem. Komentář je výstižný a přesný, jen ho usadím do kontextu svého životaběhu - stalo se v sobotu na víkendovce kamsi ke Světlé nad Sázavou. Vynikající výlet, množství fotek a nějaká z nich možná už zítra....


 
(8.5. 22:25)

Vaše komentáře: 
soused: ...napadita fotka

 









 

čtvrtek  4. 5. 2006                          Vzdušný dům.

 vyfotil Ř., 1. 5.
Maje před sebou nakousaný smažený hermelín se stydnoucími hranolky rozprostřenými po talíři, jehož prostřednictvím mi šéfkuchař přál vše nejlepší k sedmdesátinám, rozhlížel jsem se po Kamenném Přívoze a hledal v obci s celkem zvláštním názvem nějaké další kuriozity. Podařilo se, naproti hospodské terase totiž stál dům s opravdu precizním výhledem do zahrady - a do ulice zároveň. Jedním oknem. Velkolepé. Snad pro zdůraznění tohoto efektu majitel nechal okna vysklít a zbytek domu zbourat, avšak elektřina zjevně zachována jest.
 Každopádně mě tato stavba velmi udivila, třebaže vám možná přijde normální. Těžko říci, nechám to na vašem úsudku a na vašem způsobu vnímání světa. Mně tato scenérie přijde svým způsobem krásná, jen jí chybí nějaký rozněžnělý pár pod rozkvetlými stromy - bylo přeci prvního máje!
Tímto zvoláním se rozloučím na nekonečné tři dny, v pondělí večer se těším opět na viděnou nad (vlastně pod) nějakou normálnější fotkou. Prima víkend všem!


 
(4.5. 22:08)
 









 

středa  3. 5. 2006                          Kytička IV.

 vyfotil Ř., 30. 4.
Plicník lékařský, seznamte se.
Jsem, pravda, zejména silniční a pocestný (rádoby)cyklista; já i bicykl jsme k tomu každý svým způsobem předurčeni - veteránské Made in Taiwan kolo svým zcela hladkým pláštěm zadního kola a la formule jedna, já pak svým poměrně nedobrodružným a poserovským naturelem (ale!), a hlavně zálibou v nádherném zvuku svistotu pneumatik po asfaltu a ve zběsilém poskakování vidlice po dlažebních kostkách. Přesto však občas zabloudíme někam za hranice cest a všedního dne, někdy doslova, občas nás však někdo znenadání, či plánovaně vytáhne. Takhle jsme na samotném sklonku dubna hledali se sympatickou spolužačkou Klárou v okolí Karlštejna děsivými pověstmi a pavoučími vlákny opředené štoly a pokoušeli se objevit Ameriku. Byli jsme úspěšní jen částečně, avšak zcela neplánovaně jsme třeba nalezli stádo plicníků, nedaleko dubu Sedmi bratří. Pak jsme třeba v pizzerii narazili kromě obligátní Bílé dámy i na herce Duška. Měl štěstí: jeho jsme nesnědli, ačkoli nám jeho humor není moc blízký. Ale to jen tak na okraj, nebo pod čáru. 
Tak snad na vás tato poměrně vzácná a pohledná léčivka bude mít také blahodárný vliv; o spolužačkách a výletech a jejich vlivu na mě vám povím zase jindy.  
Přeji barevný večer, případně i noc, chcete-li, a pro dnešek se loučím.


 
(3.5. 21:39)
 









 

úterý 2. 5. 2006                           Rafťáci.

  vyfotil Ř., 1. 5.
Vymazlená Sázava.
Nad hlavou slunce, nad naší vodou mračna - tak nějak vypadalo prvomájové ráno, které zběsile utíkalo vstříc dopoledni, zatímco jsme u klubovny netrpělivě čekali na zpožděné kolegy vodáky. Ráno vůbec nezačalo moc dobře, už v jeho počátcích mě zastihly podivné esemesky naznačující nějakou souvislost mezi opilým mužem utonulým na jezu z předchozího dne a naší výpravou, jiní účastníci mě zřejmě s uštěpačným úsměvem telefonicky obviňovali z neznalosti aktuálního vodočtu. Ale i přesto všichni dorazili. Někteří však zřejmě jen proto, aby nám sdělili, že nejedou, což je však sympatické gesto, když už nic jiného. Ostatní přivezli čerstvá čísla potvrzující nadobyčejný výskyt vody v úseku Týnec nad Sázavou - Pikovice, který byl tím vyvoleným. Zalekli jsme se jen částečně, přibalili pálavu a objednali raft, jelikož nebylo jisté, jestli bychom těmi všemi nadbytečnými kubíky našimi otevřenými loďmi propluli se zdravou kůží, a nakonec jsme se v počtu pěti mužů (já, Rádoš, Honzina, Franta a favorit) a tří žen (moje máma Hanka, Kamča a xantie) dokonce zhruba v 10:45 (!) vybatolili směr Týnec.
O průběhu plavby se zřejmě rozepíšu podrobněji během tohoto týdne pro potřeby stránek TOM, nicméně mohu vám prozradit, že byla velmi pohodová a zároveň napínavá, svižná, vlnitá a houpavá, ne nepodobna jízdě favoritem s už poněkud laxními tlumiči hlavní třídou v Kosoři. Počasí nám bylo nakloněno, po šedivém nebi táhly bílé mráčky, teplota temně šedé vody byla odpovídající (přesto má tragikomická lázeň při výstupu z plavidla nebyla, pravda, nezbytná) a nálada na světle šedém raftu byla...určitě taky světlá. Ačkoli já vlastně nevím. Já tam totiž nebyl, vlhnul jsem s Frantou na zelené pálavě, pochopitelně mimo záběr. Taky to někdy zkuste, bylo to bezva, velmi doporučuji!
A co se událo dneska? O tom zase někdy jindy, jo?


 
(2.5. 20:19)
 









 

pondělí  1. 5. 2006                             Střelec v rašeliništi.

  vyfotil Citrón, 29. 4.
Ještě jedna vzpomínka na sobotní zápas
Fotbalové utkání bylo hezké a padlo v něm docela dost šancí ale opravdu nejlepší bylo že FC Forejt v černozelených dresech doslova rozdrtil FC Delirium 2-1. Na této fotce je Franta a záludný hráč Deliria který se snaží sebrat Frantovi míč. Počasí bylo hezké ale byly tam velké louže a taky hodně bahna. Moje hodnocení hráčů: Řízek 2,5, Piškot 2, Marťas 2, Vlastík 1, Péťa 2, Franta 1,5, Matyáš 3, Zdeněk 1. Nejlepší hráč zápasu: Tlustý stoper Deliria. Vypadal na první pohled docela směšně ale hrál dost dobře a nikdo s ním nechtěl jít do souboje ohledně jeho tvrdého a velkého břicha.
Tolik mi o zápase, který sledoval a který měl tu čest fotografovat, napsal Citri. Myslím, že to pěkně vyfotil i vystihl, jeho komentáře se vyznačují podobnou mírou zmatenosti, jako ty mé. Snad jen upřesním hodnocení hráčů, neboť Citrón neuvedl, že hodnocení našeho brankáře je vlastně průměr, který sestává ze dvou složek - jednou z nich je můj vlastní neslaný nemastný výkon (5), tou druhou je výkon mé pravé tyčky (1), jež byla narozdíl ode mne vždy na svém místě. Ale to jen tak na okraj.
Nicméně doufám, že se nejen s Citrónem, ale i s dalšími fanoušky budeme shledávat na našich zápasech i častěji, tedy že třeba ještě letos někdo přijde.
Hezký prvomájový večer všem přejí od počítače Citrón s Řízkem!
 
(1.5. 20:34)