Koncert pro všechny chudý lidi

My, chudí a líní studenti, se docela máme. Když se jednou za čas chceme pobavit a inspirovat hudební produkcí známých i neznámých interpretů, navezou nám jich hned několik do bezprostřední blízkosti naší vesnice, tedy na jakousi louku na branickém břehu, a nám pak už zbývá jen vyzrát na pořadatele, kteří chtěli za jednodenní návštěvu vystoupení leckdy dost pochybných interpretů poměrně nekřesťanských 650,- Kč (!). Vyzráli na ně však už moudří stavitelé Branického mostu, z něhož byl celý koncert na dohled i na doslech. Ne nadarmo se této bizarní stavbě přezdívá most Inteligence.
Sedíce na kraji mostu, strávili jsme se Špínou a s láhví ochucené kofoly milý večírek ve společnosti kapel Už jsme doma, Gaia Mesiah a čehosi kytarově stupidního, co netuším, jak se jmenovalo. Občas projel nějaký vlak, jednou dokonce metro z Radotína, před příchodem hlavní hvězdy večera dorazila ještě Klára a několik dalších nemajetných hudebních fanoušků a zvědavců, obvykle vybavených dalekohledy, takže před začátkem koncertu britské kapely se kolejiště a přilehlé prostory proměnily v to nejlacinější lože v opeře...
Placebo brnkalo tři až čtyři akordy a zpívalo ostošest asi hodinu a kousek, bohužel zejména nové písničky - věčně nespokojený Řízek trošku nadával (tu "jeho" Slave to the Wage mu totiž nezahráli), Klára fotila a pohupovala se do rytmu a Špína se pohupoval a popíjel (logické by bylo spíš napsat "popíjel, a tedy se pohupoval"). Světelná show vypadala i z takové dálky docela efektně, zvuk a hlasitost zhruba odpovídala domácímu poslechu, přesto však měl takový koncert s nadhledem své kouzlo.
Pak hráli ještě Ecstasy of St. Theresa, ale jejich zádumčivé vystoupení se k nám neslo už z větší dálky během procházky k domovu, neboť bylo třeba vyrazit, Vaškovi se totiž stával most čím dál užším a vyšším. Ale to už je zase jiný příběh.
Ještě rozmrzele zdůvodním přestávku v deníku - fotoaparát vydržel spravený jen jeden všední den, nemoc se znenadání vrátila. Zítra jim to v opravně pořádně vytmavím, jak se neznám.
 

Pohledný kýč?

...Na obzoru se měkce rýsují siluety mrtvých i živých stromů a za nimi lze mezi mraky tušit kopce nad vltavským údolím. Krajina je klidná v očekávání blížící se bouřky, jen čáry od letadel zůstaly dál viset na obloze a ruší fialovou nehybnost večera.
...Jak definovat kýč? Pokud jej vidíte in natura, stojí vám za fotku. Bohužel výsledný obrázek pak dopadne přesně takto: Laciné klišé, které má na ploše obrazovky polovina pražských úřednic. Přesto vám neviditelná ruka falešného vkusu zabrání vymazat takovou...věc z paměťové karty.
Který popisek je vám bližší? To záleží na tom, v jak (ne)romantickém rozpoložení se zrovna nacházíte, choose as you wish.  (Řízek to nechá bez překladu, vypadá to drsněji).
K dnešnímu schizofrennímu komentáři taky asi není nutné nic moc dodávat, takže proč to zase zbytečnými kecičkami kazit a zdržovat, že? Každopádně děkuji milé spolužačce a kamarádce Kláře a ostatním, kteří mě v době nemoci fotoaparátu nenechali ve štychu, máte to všichni u mě. Dnes se mi FZ5 vrátila i s opraveným objektivem, nicméně to neznamená, že byste už nemohli posílat vlastní obrázky a komentáře. Naopak - pište dále, baví-li vás to.
Vězte, že mě ano.
(22. 6. 21:08)

Hm...

Když přijede turista do Benátek, má hned několik cílů: 1) Posedět při italské kávě. 2) Dát si italskou zmrzlinu. 3) Poobědvat italskou pizzu. 4) Ochutnat sedrato. 5) Koupit si suvenýr. 6) Koupit taky něco rodině. 7) Alespoň jednou se přepravit Vaporetem (italská lodní MHD). 8) Projet se na gondole. 9) Vyfotit se s holubem na náměstí svatého Marka. 10) Vykoupat se na Lidu.
Jenomže když potom přijede do Benátek, zjistí, že na tohle všechno potřebuje týden. Bloudí v uličkách naprosto zajat atmosférou, okukuje krámky, hledá levné občerstvení a na půli cesty ke svatému Markovi zjistí, že chce-li se vrátit do hotelu relativně včas, měl by se pomalu začít vracet. A tak si druhý den řekne, že dnes tedy dojde na památky a okolo krámků bude probíhat. Jenomže dojde na italskou kávičku, sedrato a podobně a on zjišťuje, že se musí kousek svézt Vaporetem. Chce-li se turista projet gondolou, musí mít přebytečných alespoň čtyřicet euro, za méně ho nikdo nesveze. A tak si raději nechá tento snobský zážitek ujít.
Koupání na Lidu zabere turistovi také hodně času, pokud se tam dokáže dopravit, neboť síť Vaporet je velice zrádná a často se turista ocitá v úplně jiné lodi, a pokud se zrovna neudělá ošklivo. V závěru pobytu turista zjišťuje, že nekoupil nic rodině, a tak koupí na letišti předraženou šunku a parmezán.
Jako třešničkou na benátském dortu je let zpět do Prahy. Správný český turista letí totiž s nízkorozpočtovou společností, aby měl levnou letenku, a tak si vychutnává několikahodinové zpoždění v prostorách nočního benátského letiště.
Ale jinak je v Benátkách hezky, vážně...
V prvé řadě posílám velký veřejný dík autorce za poctivý cestopis, díky němuž jsme se i my, zápecníci považující i vyjížďku do Dobřichovic a zpět přes Třebotov za velkolepou výpravu, vydali daleko za hranice čehokoli... A v druhé řadě, a to je můj opravdu poslední nezbytný zásah do osudu tohoto textu, se táži, co je to kruci sedrato?!?
Nuže, copak asi přinese zítřek? Přinese něco? Nechám se překvapit; nic jiného mi asi nezbývá. 

(21. 6. 22:29)

Panenský Týnec.

Ano, místo s tímto pozoruhodným názvem skutečně existuje. Fotografie je pořízena z "nejmystičtějšího místa Ústeckého kraje" - tudíž z energií obdařeného dolíku v nedostavěném gotickém chrámu v Panenském Týnci. Návštěvu tohoto legendami opředeného místa doporučuji především osobám s pocuchanými nervy, neboť zde byly prokázány léčebné a uklidňující účinky. A proč jsem to poslal? Prostě umění, ne? Nebo tip na výlet...
Trsáčovo cestopisné umění mě natolik nalákalo k zahození veškerých povinností, jelikož narovnání pokřivených nervů zní opravdu velmi slibně... Jenže výlet takhle daleko se se zkouškovým zkrátka nesloučí, bohužel. Tak snad někdy jindy, snad dříve než v příštím životě...
Děkuji dnešnímu přispěvateli i dalším, kteří vyslyšeli mé prosby o zaslání fotek za účelem zásobování deníčku po dobu nemoci mého aparátu. Jsem rád, že vám osud těchto stránek není zas tak lhostejný.
Dobrou noc.

(20. 6. 22:55)

Prohráli jsme tentokrát v modrém (tedy až na mě).

Našemu sobotnímu bahennímu zápasu s "mírně" favorizovaným protivníkem, oblečeným zákeřně v téměř našich dresech, aby nás zmátli, přihlížela a u postranní čáry nasávala dojmy Klára, jíž nyní předávám slovo, neboť její postřehy jakoby zvenčí rádoby fotbalové komunity, které mi včera v noci zaslala jako souhrn dojmů nezaujaté divačky, mi připadají v lecčem nezvyklé, ba dokonce převratné.... Inu, posuďte sami:
 - Nejdůležitější funkcí brankáře je radit svým spoluhráčům, analyzovat jejich chyby a povzbuzovat při úspěšných akcích (vlastně takový hybrid mezi trenérem a  
 roztleskávačkou). A sem tam samozřejmě taky něco chytí.
- První věta, kterou prohlásil každý nově příchozí na střídačku, byla: 'To počasí je na *****, vole.' Poté většinou svému kolegovi zrekapituloval, kam ho kdo nakopl a pak už jenom kritizoval pomalost svých spoluhráčů - 10 bodů za umělecký dojem by v tomto ohledu dostal ten odbarvenej blon'dák (vskutku sympatický hráč t.č. mimo záběr. Jinak poznámka se střídačkou se nás opět netýkala, jelikož jsme ji opět nepotřebovali, pozn. Ř.).
- Padlo několik přirovnání vašeho mužstva k některému z afrického kontinentu (tuším, že to bylo Pobřeží slonoviny?).
- Největší divácký úspěch zaručeně měla akce 'tři útočníci na prázdnou bránu' (teda, až na brankáře), o to víc, že zůstala neproměněná.
- Pak na hřiště dorazily i oba teamy, aktéři následujícího utkání: Ti v červených dresech byli celí žhaví do tréninku, ale protože pršelo a protože jejich kapitán 'si spáli zád, vole', spokojili se s tím, že sledovali právě probíhající utkání. Pokaždé, když se boj o míč změnil ve vodní pólo, s patřičně procítěnou dikcí a aristokratickým odporem vykřikovali: "Ty vole, to jsou čuňata...".
- Ten druhý zevlující team se chtěl nejdřív taky rozehrát, ale protože s jejich příchodem na Zelenou Lišku se věkový a hmotnostní průměr hráčů znatelně zvýšil, řekli si, že to nebudou hrotit, stoupli si do kolečka a raději řešili, kolikrát kdo z nich nebyl běhat a kde seberou fotografa na příští zápas.
- Z hlediska uměleckého byl první poločas úspěšnější, protože louže před brankou na vaší straně byla fotogeničtější. (A na vaší bránu se útočilo 'decentně' víc). (Přesto snímek, který jsem samozřejmě vybral hlavně proto, že jsem tam já -haha-, pochází až ze závěru utkání, pozn. Ř.).
- Malá sociolingvistická úvaha na závěr: Fotbalisti se zásadně oslovují 'vole', ale nikdy jsem si nevšimla, že by se třeba softballistky nebo lakrosistky oslovovaly analogickým ekvivalentem stejného živočišného druhu.
 Ještě pár slov o fotkách z tohoto zápasu: přes špatnou viditelnost se fotografce povedlo několik opravdu pěkných postřehů, tudíž je možné, že až zase (ne)napíšu nějaký test, budou k nalezení poblíž ve fotoalbu. Avšak vzhledem k tomu, že se můj foťák nedlouho po tomto výkonu odebral do kómatu, ne-li do věčných lovišť, další osud tohoto deníku je ve hvězdách.
Aspoň, že kolo duatlon přestálo. A kotníky též. Ale o tom zase jindy.


(19. 6. 8:55)

Tanky na periferii.

Podle směru, jímž ukazuje hlaveň (ten falický symbol nad hlavami diváků) rezavého monstra na snímku, by to vypadalo, že k nám přijeli od západu. Avšak tito zřejmě dočasně imobilní pásovci v téměř nekonečné řadě naskládaní potupně na vagóny byli taženi stařičkou oprýskanou lokomotivou, která s děsivým trhnutím zrovna vnutila ponurné soupravě pohyb nerovnoměrně zrychlený právě ve směru, kde ve velké dálce možno tušit Plzeň. Tím jejich návštěva na našem nádraží zaplaťpánbůh skončila, tak jako když před nedávnem tóny hudby budoucnosti v podobě metra v Radotíně jakoby posměšně odezněly za dunící soupravou, jež vyrážela pobavit pro změnu Černošice. 
Z jakéhokoli tanku (troufám si tvrdit, že to je tank) jsem, jako správný pacifistický posera s pouze občasnými záchvaty zuřivosti a vajství (snad už mi na bowlingu to ukopnuté čidlo odpustili), mám až přehnaný respekt, tenhle mi však připadal až neuvěřitelně svázaný a neškodný, inu přiblížil jsem se k němu a pořídil tuto zapomenutelnou momentku. Pak jsem byl obviněn, že populárním vlakem v 7:09 vůbec nejedu, že jsem si jen přišel vyfotit děla.... Způsobil jsem zkrátka takové pozdvižení, že snad příště pošlapu radši na kole. Pakliže tedy zítra přežiji duatlon.
Přežijte i vy váš víkend co nejlépe.

(16. 6. 23:55)

Maňas, Jana, Lenka a Markétka ozářeni!

Dnes si dáme asi trochu kýče, protože při pohledu na ony téměř indiánské tváře se takového lacinějšího dojmu nemohu zbavit. Nicméně, proč ne, kýč můžeme taky svým způsobem považovat za umění. Každopádně, i kdyby ne, tak můžeme snadno utéci.
Přiznám se, opravdu jsem nevěděl, kterou z fotografií pro dnešek zvolit, takže jsem zvolil opět maximální variantu. Vznikly všechny během pozdně nočního sezení před klubovnou během Špínova narozeninového večírku, zatímco nám noc popíjením, pojídáním, povídáním a pomlouváním okolo se potácejících a vajgly odhazujících podivínů z řad Vaškových známých unikala mezi prsty. Seděli jsme okolo instantního ohně v kotlíku, mastňácké to záležitosti, jejíž výhodou je však nepatrná spotřeba dřeva a snadná přenositelnost vatry (to ale neznamená, že by se mi to líbilo). Tento přístroj ve vlahé letní noci sloužil spíše jako zdroj světla než tepla - jak vidno, jako přírodní blesk byl v těch několika případech minimálně dostatečný. Nic hlubšího, než příjemná a místy lehce zádumčivá atmosféra venkovní části oslavy (jak bylo vevnitř, netuším) se v těch obličejích však zřejmě neodráží. Jasně, ještě ty plameny a uhlíky.
Snad vám ještě představím skautku Markétku, slečnu v pravém dolním rohu. Je to má stará dobrá známá, vídáme se na nádraží, když si zrovna deformuji kotník, ale i jindy, jenže pořád nemůžeme přijít na to, odkud se vlastně známe. Nečekám sice, že byste mi někdo v tomhle mohl pomoci, ale kdybyste někdo měl nějaký nápad, sem s ním, je to takový brouk v mé poloprázdné hlavě.
A jinak už hezký den!
 
(15. 6. 17:56)

Vaše názory:
Bára: Markétka vypadá jako Žvejk!

Pájova noční odysea.

Pozdě večer jsem se vláčel na poslední vlak směr přidružená metropole megaměsta Radotína, bohužel sám, střízlivý a tak nějak posmutněn. Narozdíl od všech ostatních přítomných jsem se vyloženě nudil. Páreček na lavičce se chvílemi hádal, chvílemi po francouzsku vášnivě utěšoval, fotbaloví fanoušci kritizovali s plastikovým kelímkem o velmi (ne)známem obsahu nějaké fotbalové slony a návštěvníci jakéhosi rádoby rockového festivalu se ještě pohupovali do rytmu nějaké stokrát ukradené odrhovačky. Stál jsem tam hledaje spřízněnou duši. Žádnou jsem nenašel, vytáhl jsem tedy fotoaparát a začal fotit utichlé kouty nádraží. A jak praví přísloví, že pod svícnem je největší tma, až doma jsem zjistil, ze jediná normální a spřízněna duše, se kterou jsem se možná mohl dát do hovoru a rozehnat tak svoje chmury, zůstala utajena tajemství jedné z mých digitálních fotografií z radotínského nádraží....
Ne, fakt jsem ty předchozí řádky nepsal já, jen ta obávaná symbióza mezi mnou a Pájou, tolikrát kritizována a vysmívána zejména jistou bývalou a spolužačkou, zjevně funguje kromě "humoru" i v takovýchto textech - no řekněte, vždyť ta všudypřítomná melancholie, samota, černočerná černota a takřka hmatatelný tragédismus by klidně mohly být moje vlastní (o ničem jiném přeci pořádně psát neumím)... Tedy kromě poslední věty, tou jsem totiž nepronikl, ale je klidně možné, že to byl záměr. V každém případě, mockrát děkuji, Pájo, za fotku a tak.
 
(14. 6. 10:56)
Vaše komentáře:
soused: jen pockej ja ti ten tragedismus nahmatam az te priste uvidim mas jediny stesti, ze to tady nikdo necte
 

Sklízeli jsme trávu.

Ten název dnešní fotografické minisérie je nutno brát nikoli jako připomenutí, že jsem stále ještě anglistou, nýbrž jako jakousi vzpomínající ironii nebo ironizující vzpomínku- kdysi jsem totiž byl ve vlaku na výstavě fotek Sebastiaa Salgada, snímků s všudypřítomným sociálně-kritickým nábojem, opravdu silných, krásných a černobílých postřehů ze života dělníků a pracujících z celého světa. A celé se to jmenovalo tak, jako ti mí dnešní reprezentanti. Zkrátka jsem si zase dovolil dost.
Byli jsme totiž dnes spolu s nejrůznější mechanizací na tematickém jednodenním výletě na chalupu, jeli jsme především trochu umravnit traviny na zahradě, než se nám do ní nastěhuje Mauglí. O dramatické okamžiky dnes sice nebyla nouze, neboť jsem jak vůz, tak sekačku řídil já, jenže ty na fotkách nejsou (leda z nějakého radaru), takže vám povím konečně taky něco o těchto snímcích. První obrázek zachycuje mého tátu, kterak se zrovna ohání moderní, aromatičtější a hlučnější verzí tradiční kosy. Táta je určitě nejpracovitější muž, kterého znám, jen škoda, že jsem se více nepotatil... Na druhém snímku je neznámý venkovan - muž bez tváře. Další z napolo utajených snímků, kdy navíc není ani vidět, s jakým nástrojem onen worker vlastně spolupracuje, nejspíš to však, podle kontextu, budou hrábě. Zároveň obrázek, který se mi líbí, aniž bych věděl proč. Závěr série je idylickou studií činnosti mého bratra ("Dělej, vyfoť to, ať si můžu zase sednout!") a zároveň těmi různými poházenými a kontrastujícími připomínkami různých časů navzdory opadané omítce jakousi ódou na nesmrtelnost chalupaření.
A to je vše, co jsem dnes na srdci měl.

 (12. 6. 23:29)






 

Všechno nejlepší, Václave!

Lehce bizarní oslava se včera potácela naší klubovnou a jejím blízkým sousedstvím. Venál Špína, můj zdaleka nejoblíbenější Kosořan, se zde slavnostně loučil s dvaceti právě uplynulými roky svého bujného života. Všude bylo spoustu jídla a pití, což asi každý čekal, nicméně podivnost oslavy spočívala v tom, že tvořila nezvyklý průnik několika navzájem se neznajících skupin lidí, od menšiny turistů (kteří někteří slavili jindy jiné a jiní jinde) přes sympatickou ještě menšinu skautíků až ke dýmajícímu stádu Václavových středoškolských spolužáků - budoucích policistů, z nichž šel strach. Ti poté, co zabrali pozemek a blízké stavby, vše zamořili slzným a jinými plyny, a tak se stalo, že se kolem kotlíku s ohněm utvořila jakási rezervace většiny zbylých šedých vlků a trojlístků radosti doplněných Pájou Špásem, atletem, divákem, sousedem, kamarádem, fotografem a tentokrát abstinentem. Občas se na nás Václav přišel podívat, nakrmit nás a napojit a při jedné z jeho návštěv přilétlo ufo.
Namísto rozvíjení mystifikací o původu vyděšeného výrazu v jeho tváři a spekulování o té zvláštní záři tentokrát vyložím karty na stůl, neboť na podporu mystifikace nemám už dnes sílu a Pája mě hanebně nechal v komentování sám, oněměl. Nahlédněme tedy dnes poočku do kuchyně. Nenechte se zmást - Tahle na první pohled spíš podnormální fotografie totiž vznikla ojedinělou spoluprací dvou fotografů a přístrojů. To ozáření není z dálkových světel favorita ani nemá vesmírný původ, je to jen demonstrace (mocné!) síly blesku mé milé FZ5. Naopak Pájova krabička fotila bez blýskání a byla tím tak znejistělá, že zaostřila spíše na Nikolu v pozadí. Jinak si vedla v souboji statečně, i když byla menší a mladší.
A jak dopadla oslava? Ani nevím, prý se však velmi protáhla, jak je na každé správné oslavě zvykem, a určitě to bylo fajn. Ale ty všudypřítomné vajgly bych sbírat opravdu nechtěl.

 (11. 6. 23:38)
Vaše komentáře:
soused: sory za onemeni,ale nebyl cas ani slina,ale zhostil ses toho perfektne
 

Podvečerní zpestření na šedé obloze

Oproti předvčerejšímu téměř dramatickému květinově-železničnímu blues přináším dnes trochu uklidnění v podobě radotínských střech a komínů překlenutých pestrobarevným obloukem, který se mezi mraky zničehonic vynořil ve středu odpoledne, když jsem byl zrovna na cestě pro čerstvý chléb, trestuhodně tentokrát bez fotoaparátu. Naštěstí duha, jedna z nejkrásnějších, které jsem kdy viděl, počkala, než dojedu domů a nechala se, byť už trochu na ústupu, vyfotit. Díky jí za to. Byť ten obrázek (jako obvykle) není z nejpovedenějších, třeba vám ty barvičky aspoň lehce zpříjemní den.
Z jiného soudku. Včera, jak jsem si dnes zpětně uvědomil, v tichosti uběhly tři měsíce od náhlého startu tohoto "deníčku". Jsem nějak zvyklý slavit veškerá výročí kvartálně či ještě častěji, pokud je tedy zrovna s kým, tudíž si nyní s radostí připíjím s počítačem a foťákem na další společnou existenci. Myslím, že bychom to přinejmenším do tábora mohli vydržet, jestli se nějak nerozhádáme. Pokud to se mnou vydržíte i vy, budu rád.
Pravda, přípitek lehce zpožděný, jenže včera to opravdu nešlo, drželi jsme s kočkami palce kopajícím Ekvádorcům, určitě jim to pomohlo. 

 (10. 6. 15:48)

Sedím na kolejích, které nikam nevedou...

Vlastně se k tomu obrázku ta píseň ani nehodí, ale žádnou jinou poetickou o kolejích neznám. Jednak jsem totiž při focení spíš ležela a jednak tyto koleje někam naprosto zjevně vedou, protože v následujících okamžicích jsem kvapně uhýbala projíždějícímu náklaďáku (jinak by byl snímek samozřejmě kompozičně daleko vyváženější). (Řízek si neodpustí poznámku: Vyváženost fotky by, pakliže bys neuhnula, sice byla též veliká, jenže by zřejmě nezbyl nikdo, kdo by ji okomentoval...).  A pak tohle taky není žádná kopretina, ale to je jen detail.
Původně to měla být kytička pro štěstí, ale jak se záhy ukázalo, nosí spíš smůlu. Z toho vyplývá, že kdo zhlédne tuto fotku, nemůže v příštích 24 hodinách čekat nic pěkného. Ale já na takové pověry nevěřím, to jen kdybyste neměli na co nebo koho svést své momentální neúspěchy a kopance.
Předně, Kláře velmi děkuji za zaslání železniční květiny a její zasazení prostřednictvím slov tam, kde je jí jistě nejlépe, tedy sem. Pravda, štěstí pro mou dnešní fonetickou zkoušku moc nepobrala, jenže otázkou je, nakolik v tom byla vinně ona a nakolik já. Štěstí přeci přeje připraveným. Ovšemže, mohu vám tvrdit, že jsem zrovna prvních osmnáct otázek a pak taky všechny od dvacítky výše skvěle naučené měl, jenže jelikož mě asi znáte, tak mi stejně nikdo neuvěří. Takže si tu odpustím trapné hořekování nad nekvalitním ledem a nešťastným losem a přiznávám, že veškerá vina za červený praporek za mým dnešním pokusem náleží jen mně. Ale té kytce taky.
Tudíž pevně doufám, že navzdory této fotografické konzervaci nešťastná rostlina do září uvadne, a tak se snad nebudu při svém druhém pokusu o přelet nad Fonetickým ústavem mít na co vymlouvat.

 (8. 6. 23:48)

V Kuchaříku, tam mají vkus...

Od té doby, co se můj život začal otáčet ve stereotypním, leč zrychlujícím kolotoči knih, počítače a kola, jsem kolem onoho kuchaříckého stavení několikrát pozvolna uháněl, aniž bych si toto hlídací zvíře důkladněji prohlédl. Teprve dnes, když už jsem opravdu nemohl a maskoval jsem to tím, že si tohoto mazlíčka s jeho identickým sourozencem aspoň prohlédnu, jsem slezl s bicyklu a užasle sledoval téměř anticky dokonalé proporce a záhyby s plotem srostlé šelmy, z níž šel nepochybně strach a respekt zároveň. Obzvláště mě zaujala bowlingová koule, hádám tak dvanáctka (tzv. nejhorší koule vůbec), v jeho pravé tlapě. A jelikož jsem v okolí kromě sebe neviděl žádné kuželky (běda!) a slyšel rychle se přibližující štěkot zvířete, jež pravděpodobně nebylo tak kamenné, došlo mi, že je konec prohlídky, a je tedy nutno zase zapojit jiné než fotografické svalstvo.
Marginální zážiteček, že? Ale napadlo mě, že bych tímto snímkem mohl založit malou virtuální sádrově-kamennou zoologickou zahradu; myslím, že by se v okolí našlo i více takových, a třeba i zajímavějších zvířátek (bowlejícího hrocha jsem ale dosud neviděl)... Jenom se bojím, že se pak jednou (jejich majitelé) dohodnou se všemi, z kterých jsem si tu kdy udělal srandu nebo které jsem urazil, a půjdou na oplátku vyfotit třeba můj pokoj. Nebo mě kousnout. Půjdu se schovat.
Dobrou noc.

 (6. 6. 22:40)

FC Forejt - Petrovice 0:0

Opět jsem měl možnost kouknout se na zápas Ligy mistrů, tentokrát hrál FC Forejt proti Petrovicím. Jako vždy jsme měli sraz na nádraží, jenže bez Špíny, který bohužel doma zaspal. Nezbylo nám, než mu popřát dobrou noc a vyrazit na zápas. Už ze začátku to vypadalo pro Forejt špatně, protože se zdálo, že se nesejde a že bude muset hrát ve čtyřech v poli. Mysleli jsme si, že Zdeněk nepřijde, ale nakonec volným krokem dorazil, narozdíl od spáče Špíny.
První poločas byl Forejt pod tlakem, ale výborný brankář Řízek chytal střelu za střelou!  Také mu pomáhal obránce Zdeněk a tyčky. A též břevno. Druhý poločas začal Forejt velmi dobře, Piški s Marťasem začali častěji střílet na branku. Naše posila Ondra se také neztratila.  Utkání se vyvíjelo lépe a lépe pro FC Forejt. Soupeř byl sice favoritem (třetí místo v tabulce skupiny), ale Forejt se držel. V utkání padlo mnoho neproměněných šancí, a tak bezbrankové skóre vydrželo až do konce.
Hodnocení hráčů FC Forejt: Řízek 1, Ondra 1, Marťas 1, Piški 1, Zdeněk 1,5, Matyáš 2. Mužem zápasu byl Řízek, protože mu pomáhaly tyčky, břevna a snad nejvíce střely vedle.  (Pěkně děkuji, pozn. Ř.).
Na této "krajince" je záhadně letící míč a též záhadná modrá zář v levém dolním rohu, proto se nám s Řízkem tato fotka líbila.
Vřelé díky Citrónovi za nadiktování myslím velmi výstižného komentáře, kdybych to neviděl všechno z branky sám, určitě by mi přečtení tohoto krátkého referátu o utkání stačilo a býval bych mohl zůstat doma. A třeba si trochu přispat.

 (5. 6. 20:48)

Helma ve křoví

Včera byl nepochybně jeden z těch delších dnů - ty se u mě většinou vyznačují tím, že mají prodloužený večer nezřídka zkracující den následující-, a proto nezbyla energie a vůle přidat další fotografii milému deníčku. Na zážitky navzdory rapidně se přibližujícím průšvihu v podobě zkoušky z fonetiky však došlo; přestože bych mohl psát o včerejších fotbalových i zcela nesportovních remízách, zmíním se jen o drobném odpoledním, téměř idylickém výletě, který byl rozhodně výhrou!
Navzdory všeobecnému sobotnímu zevláctví jsme nakonec totiž projeli mou oblíbenou okružní trasu přes Karlické údolí, již jsem si zamiloval už při svém strastiplném studiu jízdy automobilem u milého a za každých okolností ledově klidného pana Kotrby ("Ty seš snad úplnej debil, proč jedeš prostředkem, kreténe? Chceš nás snad zabít?!? Né, proč teď zase jedeš pangejtem?...No já se z tebe....").
Náš postup, pravda, zpomalovaly časté záchvaty smíchu, ono se potom docela obtížně dýchá, v kopcích zvláště. Jak vidno, úsměv Káju neopouštěl ani v obtížnějších pasážích trati. Ono se není čemu divit, byl by na nás určitě velmi veselý pohled, kdybychom se bývali někoho zeptali. Ale ježto jsme jeli hrozně tajně, nešlo to. Když jsme šlapali vesele podél Berounky, byli jsme lehce zrazeni nedávnou povodní. Avšak vidouce na několika místech zatopenou cyklostezku ubránili jsme se cyklostesku a vzali to sportovně a okolním porostem. V převodníku mi pak na památku zůstaly minimálně tři druhy travin, ale aspoň má mé kolo konečně trochu outdoorový vzhled. Bylo to celkově prima odpoledne, jen víc takových.
Hezkou neděli.

 (4. 6. 9:50)

Rozruch ve volební místnosti

Všudypřítomné volební podnebí nejenže se lehce otřelo o políčko těchto dosud takřka apolitických (a v podstatě i a- cokoli-ých) stránek, dokonce mi vnutilo ono pitvorné slovo do názvu fotky. Jako označení mého bratra je však poměrně výstižné, dnes si v tomto směru vskutku odbyl to své "poprvé". Útulné a trochu vesnické prostředí radotínské sokolovny na něj mohlo působit jako pečlivě vyzdobená třída na prvňáčka při zápisu. To my, již světaznalí...no, nebudu to přehánět, do parlamentu jsem taky vlastně volil premiérově.
Bezprostředně poté, co jsme zaflirtovali s volební komisí složenou ze samých mladic nad šedesát, dostal nahluchlý pan zapisovatel  naštěstí nápovědu v podobě občanek, tudíž nás i správně zařadil. Za plentou jsme se ještě krátce poradili o taktice, olízli obálky - a pak je postupně svěřili urnám.
Nepopírám, inspirací k tomuto záběru mi bylo dnešní volební zpravodajství, kde se v záři blesků volební lídři toporně pohybovali, pokoušeli o úsměv a bohužel občas i o nějakou tu větu, než vhodili obálku s tím "správným" lístkem; brácha sice posléze nepohovořil o tom, jak půjde na thajskou masáž, plavat, na kolo či na kolečkové brusle se ženou, neřekl vlastně vůbec nic, jenže narozdíl od mnohých z těchto pánů zvolil určitě správně - vždyť rudé a oranžovo-rudé listí ještě před volbou proměnil za pětinu svých nových kalhot v rámci akce, o níž jsem psal na Pavlači. Sice mu kus nohavic pořád chybí, ale nepochybně udělal dobře.

  (2. 6. 22:59)

Zátiší s elektrickým přístrojem a vodním ptákem

Praha už je zase pod vodou...! Už ani média nereflektují tuto skutečnost v řádně senzačním stylu, tak to za ně musíme udělat my, více než amatérští fotografové. Dobře, uznávám, že to zase taková bomba není...kdybych se cestou do školy nemusela o část cyklostezky dělit s místními kachnami, tak mě vzestup hladiny taky nijak zvlášť netrápí. (Tomu se říká alibismus těch, kdo bydlí na kopci). Ti méně šťastní pak mohou jen doufat, že se rozbouřené vody brzy uklidní. Ostatně, tak jako doufáme my všichni, že žádná povodeň, ať už je způsobená čímkoliv, nezaplaví naše duše a nezbourá pracně postavené hráze.... A hlavně v tomto rádoby alegorickém výlevu zmateného Indiána ve zkouškovém období nehledejte žádnou hlubokou myšlenku! Ta totiž uplavala spolu s druhou labutí ze záběru.
A podobně uplaval i můj dnešní den; mnohokrát děkuji Kláře za fotku i za komentář a zcela zdeptán a vyčerpán trojnásobnou aktualizací stránek oddílu se dnes, navzdory mé známé slabosti pro labutě, už ani nezmohu na slovo, kterým bych to celé zase zkazil. Kdyby to tak bylo častěji, že?

  (1. 6. 23:59)