Opět u hrazdy.

Fotka, již jsem dnes na vývěsku přilepil, sem měla původně najít cestu už včera, avšak vzhledem k tomu, že já jsem večer nalezl cestu spíš ke skriptům historické mluvnice a posléze k televizní Lize mistrů, dostala, chudinka, do vínku malinké zpoždění, asi tak 14 hodin. (Tomášovi to tam včera nespadlo, jak se dařilo mně při dnešním testu, dozvím se snad záhy. Ale střelecký koncert to taky zrovna nebyl).
 Včera se po mnoha letech sešli Šedí vlčci ke své schůzce. Zní to jako světodějná událost, nebylo tomu však tak: normální úterní schůzka, jen ta barva - to totiž  jeden můj hloupý nápad využít nepříliš často vídanou barvu srsti našeho emblematického zvířete, jemuž jsou naši svěřenci často dost podobni, byl schválen a kupodivu proveden. S odstínem mých vlasů to nemá zatím (doufám) nic společného - zas tak superstár nejsem. 
Jelikož dorazilo jen patero dětí a trojice náležitých vedoucích, měli chlapci tentokrát téměř individuální péči. Nějak jsme budili rozruch okolí: s nataženými ukazováčky a otevřenými ústy na nás přišli zírat postupně Kuba, Ála a Kája s Kunou (! - pro znalce žádné překvapení, takže si ten vykřičník klidně odmyslete). I přes tím vším vyvolanou nervozitu se nově sestavenému tvůrčímu týmu, který se ještě nedohodl, kdo že bude ten zlý, schůzka nevymkla z rukou; navzdory Péťovým očekáváním nebyla ani tolik "frý". Legrace však docela byla. Třeba při sušení prádla, které nám na snímku začíná lehce rozfoukávat vítr...

(27. 9. 11:33)

P.S. Tak to máme 26 bodů z HIML! (historické mluvnice). Limit pro překonání laťky byl 26 bodů Jen tak dál, Řízečku.
 

Se zrcadlovkou společně před zrcadlem.

V sobotu slavil padesátiny Karel (jak se asi teď má?), v neděli oslavila narozeniny Kája. Utajeně, v rodinném kruhu - navzdory nátlaku z několika stran se (zatím?) žádný večírek neuskutečnil, což je jistě škoda, ale není to asi zas tak podstatné, byť by to bylo příjemné. Důležité spíš je,  že od včerejška je mé milé Šestnáctce už sedmnáct! Nevím, jestli si na to zvyknu, avšak zkusím to: když jsem si přece zvykl na to, že je Šavle pro mě Kájou ( třebaže tím pohřbívám vlastnohlavně vytvořenou přezdívku), třeba to nějak půjde.
Prý je žena nejkrásnější v den svých sedmnáctých narozenin. Nedokážu to posoudit, nedokážu si vlastně ani představit, jak by se to mělo ověřovat (v čem se to měří?), a tahle fotka ke srovnání asi taky moc neposlouží, i kdyby tahle "pravda" nakrásně byla pravdivá; vyfotili jsme ji totiž společnými silami před rádošovic zrcadlem o večer dříve... Stejně si myslím, že je to blbost. Budu Sedmnáctku nicméně nadále bedlivě pozorovat, a pokud by se cokoli měnilo k horšímu, budu vás informovat.
A co tam vlastně dělám já? V inkriminovaný moment stativ - ale jinak řadu dalších nesmyslů, které zřejmě šťastně zamilovaní jedinci obvykle vyvádějí. Spokojený tvor, tenhle Řízeček? Asi docela ano.
Nuže, ještě jednou všechno nejlepší Káje a všem ostatním omluva za nějakou tu lásku místy prosakující z tohoto textu namísto ironie a dalších obvyklých složek mé denní porce slov...Bude líp!

(25. 9. 18:23)
 

Synkopy staptudam, tudyvydyvydyvydam, s Pilarkou si dám!

Co podniknout, aby čerstvý fonetický životní neúspěch bolel jen chvilkově? Vyrazit s Milanem do Roxy na Xaviera Baumaxu? Vyrazit s Milanem a kofolou na Xaviera Baumaxu! (Díky za tyhle dvě věty - už jsem skoro zapomněl, kde mám na klávesnici x.) Jak to bylo dál? Nejprve jsme nalezli sami sebe navzájem, po nějakém čase i inkriminovaný klub, a nakonec i Minimarket, téměř stejný, jako ten radotínský - jen tam měli drahou kofolu. Tak jsme šli raději do Alberta, abychom naši nepočetnou výpravu rozšířili tam.
Naši dvoulitrovou společnici jsme v mém nafukovacím batůžku nenápadně pronesli na místo, uvelebili jsme se těsně před pódiem - a popíjejíce čekali jsme, co přijde. Přišel nejprve se čtvrteční chvilkou poezie ukrajinský básník Em Rudenko, pak nějací další nýmandi, po nichž pódium zaplnil i Xavier. Hlediště zaplnili převážně mladí lidé včetně řady hezkých holek - slečna přiléhající k našim místům měla však tu nevýhodu, že měla železnej bordel na xichtě. Přesto jsem ji něžně dloubal do zad (když jsem fotil) a sprchoval slinami záda (když jsem "zpíval")....
Vynikající večírek při poslechu nevšední hudby vrcholil, když se na pódiu nečekaně zjevila Pilarka. Byla docela ve formě: kromě duetu s Baumaxou vystřihla  i oblíbený čardáš, tentokrát v čínštině. Václav Zahradník se však nedostavil, ačkoli už bych se asi ani tomu nedivil.
Sice jsme přišli o křest nového dutého alba Mňágy, jež zrovna poslouchám a usilovně přemýšlím, co si o něm vlastně mám myslet a mám-li vůbec, ale onen zážitek byl jistě ničím nenahraditelný. A nepopsatelný. Takže už se nebudu déle snažit.

P.S. Ještě žiju, ale moje připojení ke světu na pár dní odumřelo - teď se zdá být vše zase zdravé, tak vás zase budu pár dní otravovat s fotkami, jo?
P.P.S. Hádejte, kdo dnes slaví narozeniny....?

(24. 9. 13:58)
 

Jeden postřeh z Kamčiny oslavy.

Na oddílové oslavy přijíždím tradičně a obvykle vybaven kytarou, fotoaparátem a často i dárkem pro oslavence, v tomto případě oslavenkyni. Většinou na všechny tyto atributy v průběhu večera (večírku) dojde; tentokrát jsem se nejprve zbavil dárku, jímž jsem však plnoletou Kamču spíše vyděsil (což jsme já ani šiška salámu Vysočina rozhodně neměli v úmyslu), abych se po ochutnání veškerých místních laskomin (kombinace houba, brambůrky, houba, koláč, houba, pizza, houba dopadla nad očekávání dobře - bez nehody) chopil nástroje, který sice nijak zvlášť virtuozně neovládám, ale ruku na srdce, nic lepšího ani neumím, ani se ode mne neočekává. O fotoaparát se pak v čase, kdy jsme s Rádošem a Piškotem vytvářeli zábavovou kapelu, starala zejména Kája, proto předpokládám, že to byla ona, jež někdy kolem půlnoci zastihla osamoceného Péťu v zamyšlení pod zmenšeninou naší středně velké vlasti. Když jsem v neděli stahoval fotky do počítače a poprvé jsem tuto fotku zahlédl, připadal mi náčelník rozvalen v této poloze jako jakási velmi ležérní televizní rosnička, nebo jako nesmírně bohatý restituent, kterému tu všechno patří. Každopádně mu to slušelo. Velmi.
Škoda jen, že fotografka nezabrala i dřevěnou sovu, stojící hned vedle - moc by mě zajímalo, jak se na to tvářila.

(19. 9. 16:48)
 

Voda velmi živá a studená

Nenápadná cestovní kancelář Fávotrans, proslulá zejména vodáckými a (řekněme) společenskými zájezdy, včera bez povšimnutí kohokoli a médií zvláště oslavila roční výročí svého trvání zájezdem na západočeskou řeku Střelu. Přesně před rokem jsme naši cestovku s Frantou nad ránem v euforii založili a zorganizovali náš první výlet, jímž byla právě hurá výprava na Střelu. O průběhu té letošní, jinak velmi podařené akce, nemám nyní čas se podrobněji zmiňovat (a třeba to někdo udělá prostřednictvím stránek oddílu za mě), jen vám těsně před tím, než se vrátím k záchrannému studiu fonetiky, stručně objasním vznik této situace a fotky.
To bylo tak: Nedaleko od míst, kde teplotu vody loni testovali Franta s Vlastíkem, blížily se naše lodě těsně za sebou k zákeřnému esíčku s velikým balvanem v prostřed řečiště. Můj háček a fotograf špitl "Doleva" (aspoň myslím, nicméně rozhodně jsem tam plul), zatímco posádka chlapců plujíc těsně před námi jela při pravém kraji. Tam je však zdržela mělčinka, tudíž jsme se k velkému balvanu přiblížili najednou (sakra!), čímž se nebozí sourozenci Žvejkovi dostali poněkud do sevření naší lodi a balvanu, z něhož bohužel suší nevyšli. Jakmile bylo jasné, že my ano, křikl jsem na Hanku, ať rychle a cynicky fotí. Její omluvou budiž, že chvíli váhala, než poslechla. Mojí omluvou budiž, že jsem posléze zvlhlému Petrovi půjčil svoje sváteční tepláky. Adidasky.

(18. 9. 13:28)
 

Welcome home, vole.

Hned dvě světodějné události otřásly dnes naší okrajovou, ale nikoli nevýznamnou pražskou čtvrtí. Večer se na zarostlé louce před naší klubovnou konala zahajovací schůzka našeho oddílu, já se však dnes krátce rozepíšu o jiné, na níž jsem se podílel zřejmě patrnější měrou. Rádoš se nám totiž vrátil ze Spojených států! A že jsem se na něj už vážně hrozně těšil, neodolal jsem a vyrazil mu naproti. Původně jsem myslel, že až do Frankfurtu, pak jsem si to rozmyslel a vyrazil jen do Ruzyně. I tak jsem udělal více než všichni ostatní fanoušci, byv u příletové haly jediný!
Jsa si vědom diametrální odlišnosti prostředí, v němž se dosud pohyboval (nepohyboval - koukejte na to břicho!), zavrhnul jsem prvotní nápad přijet fávem, kulturní šok z pavouků nad sedadlem, rzi a holubích exkrementů na kapotě a mechu v okénku by byl asi příliš velký. Navíc ve fávu nějak podivně smrdí benzín, ač jej v nádrži moc není. Zvláštní. Tak jsem si vypůjčil raději rodinný vůz a Američana jsem s kufrem, krabicí, lukem i kopou dojmů a zážitků přivezl zpět domů, na Viničky.
Tam jsme posléze vpadli do náruče Kájiny, pochopitelně postupně, jeden po druhém. Takže jsem z té Rádošovy cesty taky něco měl.

(13. 9. 20:48)
 

Když potká Hroch hrocha....

Tak jsem se zase jednu srpnovou neděli vypravil do naší krásné pražské ZOO. Při mém několikahodinovém bloumání a obdivování  zvířat všeho druhu mě zaujala, jak už to u mě bývá zvykem, tato roztomilá hroší rodinka. Bohužel zrovna v tuto dobu se nikdo z rodiny Hrochových nemohl věnovat svým fanouškům, i když se návštěvník honosí přezdívkou Hroch (Hrošík), neboť právě obědvali. Nutno dodat, že jim oběd přišel vhod, protože se jim právě napouštěl bazén. Tak jsem si řekl "Nevadí, snad to bude po obědě lepší." A světe div se, nebylo. Po mé druhé návštěvě, cca  za další 2 hodiny, se totiž moje milovaná zvířata rozhodla schovat pod čerstvou vodou v bazénu a na znamení pohrdání všemi čumily jen občas vystrčit tlamu a napumpovat nový vzduch, jen proto, aby se zase potopila. Hroši jsou dle statistik nebezpečnější než třeba lvi, ale jsou nádherní a majestátní. Zdraví Vlastík
Co se týče nebezpečnosti a majestátnosti hrochů i Hrochů, pak nemám žádných pochybností... Ale... no nebudu dnes přebytečně zlý a rejpavý, jen slušně a upřímně poděkuji Vlastíkovi za foto i referát - a popřeji vám hezký, téměř letní den. Ať už ho strávíte kdekoli. Třeba v zoo.

(11. 9. 9:28)

Tractor people will never die!

Prapůvodně jsme v půli srpna naším rodinným vozem vyrazili především za naší oblíbenou pokleslou zábavovou kapelou, Divou Márou. O tom, že jsme zcela pohrdali místem konání onoho koncertu, svědčí asi nejlépe situace předcházející odjezdu: já, jakožto šofér, jsem narychlo sháněl automapu, protože jsem netušil, kde ta díra ksakru je a ani jak se tam kruci dostaneme. Chrášťany u Benešova? Tak to teda netuším.
Celou cestu jsem si marně lámal hlavu (spolucestující mezitím do sebe lámali něco jiného), proč Trsáč a jeho doprovodná sestava (haha) hrají v takto odlehlém místě. Až tam mi to došlo - protože je to tam krásný! Malebná vesnička s údajně dvěma sty obyvatel (sedí to, pokud jich v každém domě žije deset), místním úřadem, hospodou a tanečním sálem pod jednou střechou (radost úřadovat) a zrekonstruovanou svítící kapličkou na návsi. Idylka. Snad nás jen zarazilo, že jsme v sále byli jediní, i to se však vysvětlito, protože publikum mělo ještě z fotbalového turnaje  dorazit. Ahá! Než se tak stane, rozhodli jsme ukrátit si středně dlouhou chvíli, a vyšli jsme bok po boku slavných a věhlasných muzikantů na krátkou vlastivědnou vycházku.
Umělci si i tento nedlouhý výšlap zkrátili a po prohlídce rozpadlé stodoly šli zvučit či činely připravit - nebylo divu, měli před vystoupením. Leč udělali chybu. Už pouze ve čtyřech jsme se odvážně spustili do nitra vesnice, sníce o dobrodružstvích, které nás v ní čekají. Míjeli jsme novo- i starostavby, pasoucí se zvěř, důchodce na procházce, trpaslíky, kytky rostoucí ze skály (nešlo o halucinaci, viděl jsem to i já), prodejnu traktorů (tam jsem si půjčil nadpis) a nedaleko od ní tento zánovní stroj,  který jsme okamžitě osedlali. A nedaleko od něj se Frantovi Teplákovi sušil sváteční oděv.
Když pak kolem nás projela ožralá vozidla, vezoucí zřejmě další (budoucí, zatím nic netušící) fanoušky radotínského shock rocku, bylo jasné, že je nejvyšší čas k návratu do sálu a k tanci a poslechu, že je tedy nutno opustit toto magické místo.  Zamáčkli jsme slzu.
(7. 9. 13:28)

P.S. Proč toto dnes? Dnes vás měl těšit hroch, ale Hrochovi do toho zřejmě něco vlezlo, tak si oba tvorové na slávu budou muset ještě počkat. A vy na ně.

Modlitba triatletova.

Pane! Ty, jenž řídíš všechny triatlony světa,
dej, ať mé končetiny ploutvím podobny jsou,
(tedy jen po čas plavání, na kole by pak překážely)
ať mi při pobytu v rybniční vodě nikdy dech nedojde,
a kdyby třeba došel, tak ať mé plíce žábrami se stanou.
A není-li to možné, pak ať je voda pitná nejen po převaření.
A osvěžující ať je, nikoli studená, by křeče se o mě nepokoušely.
(A když už ano, tak ať aspoň jedna noha provozu schopna zůstane).

Až a jestli vodu opustím, veď řídítka kola mého tak,
aby bloudění nemrhalo silami mými skrovnými.
Dej, ať je má cykloflaška bezedná
a jointový nápoj uvnitř všemocný.
Nedopusť defekt na žádné z mých duší,
chraň též špalíky i lanka brzdová
a i při pádu prosím veď nohy mé tak,
aby nalezly cestu z espédéček ven.

A přežiji-li toto vše, pak prosím,
ať mé tělo rázem na předchozí strasti zapomene
a kolem rybníka ať běží s větrem o závod,
(pokud už nebude nikoho, s kým by se závoditi dalo).
Mezitím veď ručičky hodinek tak,
aby čas pomaleji plaval, šlapal i běžel,
by v cíli na mě čest a sláva zbyla,
a pokud ne, tak aspoň v hospodě gulášek.

Pane jo.

(4. 9. 10:28)
 

Žába na houby...?

Po krátké dovolené na Maltě, kterou jsem celou strávil ve středních Čechách, jsem se vrátil zpět do té naší nejkrásněji nudné a zapadlé periferie. A přivezl jsem si s sebou tohoto pestrobarevného obojživelníka. Setkal jsem se s ním včera, když naše rodina opět podlehla pudům a jala se hrát si na pravěké sběrače lesních plísní. Vystoupivše z auta, ostatní účastníci zájezdu se velmi podivili, že mi jaksi schází košík a kudlička na oddělování nečistot. I já jsem se podivil, nicméně neztratil jsem hlavu, namísto košíku jsem si alespoň nasadil na krk fotoaparát, jímž jsem, bloumaje rovinatými lesy uhlířskojanovicka (?), zaznamenával faunu a flóru, která se skrývala v jehličí. Takový sportovní houbař.
A jelikož jedlých hub jsem moc nenašel (a stejně jejich fotky stály vesměs za houby), aspoň jsem pronásledoval žáby, což je mi ostatně podobné. Tahle mi přišla nejpřitažlivější a nejméně rozmazaná z nich. Nevím, co to je za druh, protože jsem, jak známo, neználek, ale laicky bych ji označil za Žábu zebří.
Dopadlo to s ní, na rozdíl od předchozího živočicha, určitě dobře, uskákala mi. Nicméně, taková žabí stehýnka.... by byla určitě atraktivnější vidinou než smaženice z těch pár chudinek, které na nás v přelidněném lese zbyly.

(3. 9. 12:28)