|
|
|
neděle 29. 10. 2006 Kanální dům. |
vyfotil Ř. 27. 10. |
Radvanice v Čechách, č.p. 93
Vrátili jsme se z podzimek, díky chaosu v dnešním časoběhu jen vím, že to
bylo někdy večer. Přivezl jsem si favoritem rýmu, a mírně omámen
vysokooktanovými výpary jsem se jal po nezbytném odbahnění zkoumat, co že
jsem to vlastně za ten prodloužený víkend vyfotografoval. (Jistě, příprava
na školní týden by asi měla vypadat jinak, ale když já mám zítra dopoledne
téměř volno, víš?) V divoké změti dívčích tváří a zadnic, krajinek, snímků
pro horolezce, dívčích úsměvů a dalších rozmazaných vzpomínek jsem se
intuitivně zastavil u té, z níž byl jednoznačně nejsilněji cítit kanál.
Byl to autentický úlovek - kořisti skryté na jedné ze zašlých radvanických
fasád jsem si ve špalíru výletníků všiml zřejmě jen já, což asi o něčem
vypovídá. A o vyvinutém pozorovacím talentu asi sotva.
Co napsat více? Dnes už nic, padá mi hlava do kláves. (gbvhjkhhbcv
cfvgbh). Snad jen přislíbím,
že sem zítra pošlu něco ke koukání, jen co se tím vším barevným balastem
proderu. Berte to jako takovou nedělní nouzovku, která mohla, i nemusela
přijít. Ale na druhou stranu, kdo by se chtěl další den koukat na šestero
Vlastíků?
(29. 10. 21:41? 22:41?)
|
|
|
|
|
pondělí 23. 10. 2006 21
hodina s oslavencem. |
vyfotil Ř. 21. - 22. 10. |
To
jsme si zase užili Vlastíka!
Přijel jsem, pravda, na sraz u sokolovny o pár minut později, asi v 6:50.
Můj toho času již mrznoucí kamarád a čerstvý třicátník Vlastimil mi
zpoždění právem vyčetl: čekala nás totiž daleká cesta favoritem do
Černošic, kde jsme měli jako kontroloři účastníků Radotínského kola
razítkovat kolemjdoucí pochodníky, a času do začátku kontroly už moc
nezbývalo - co kdyby tam někdo dorazil na sedmou?!? Ale nedorazil, i
nejrychlejší ze všech startujících, také oslavenec Maňas, dorazil asi až v
půl osmé, když už konečně svítalo, lampy počaly zhasínat a kanál pod
našima nohama začal, jako už tradičně, smrdět. První snímek zachycuje
Václava, jak zoufale zjišťuje, že ztratil svůj průkaz pochodníka. Avšak
dobře to pro něj dopadlo, Vlasta mu půjčil svůj s podmínkou, že mu ho
nezmuchlá a neroztrhá. Snad se mu to povedlo, a nezpůsobil mezi bratry
rozepři.
Začala nám úředničina, již jsme se radostně oddávali až do deseti hodin.
Zpestřovali jsme si ji razítkováním Juliiny tváře, klábosením se
zasloužilými turisty a vzájemným fotografováním. Do druhého záběru se mi
podařilo vměstnat vše podstatné: úředníka se zákaznící čekajíci na štempl,
náš mobilní pracovní stůl, auto se schovanou kouřící paní a kanál, který
už zase smrděl.
Uteklo nám to překvapivě rychle, chvíli po desáté už jsme opět seděli ve
voze a přesouvali se k následujícímu bodu našeho nabitého programu, k
dalšímu zápasu FC Forejt. Hráli jsme se silným ABCOMem, který nás už
jednou porazil, jenže jak už se letos pomalu stává dobrým zvykem našeho
mužstva, i tentokrát jsme vyhráli, byť nejtěsnějším rozdílem 1:0
(podrobnější zprávu snad najdete jinde). A hned po závěrečném hvizdu jsme
uháněli zpět domů, kde na nás čekala kola, připravená k terénnímu výletu
po stopách letošní novinkové cyklistické trasy v rámci Radotínského kola.
Každý z fotbalistů bleskurychle uháněl vyměnit kopačky za tretry a
trenýrky za elasťáčky; jen na tento moment jsem Vlastíka opustil a hned to
špatně dopadlo, to když na kluzkém terénu nezvládl brždění a přeletěl přes
řídítka půjčeného stroje. Ze silnice jej sesbíral Číňan "Karel", na sraz
tedy dorazil už obvázaný, ale pln elánu do padesáti kilometrů, které nás
čekaly. Zběsilému tempu ostatních namakaných cyklistů bylo velmi těžké se
přizpůsobit, Vlastíkovi to trvalo poměrně dlouhou dobu, jestli se mu to
vůbec podařilo. Vyjížďka byla krásná, přesto bylo dost těžké zahlédnout v
jeho tváři aspoň záblesk úsměvu, byl po přestalém pádu takový bolavý a
nevrlý. Ale třeba se mu to taky líbilo.
V cíli se naše cesty měly pro onen den rozdělit, protože jeho následujícím
programem měl být drračák. Ale věci ne vždy jsou tím, čím se zdají být,
takže jsme se za hodinku znovu setkali na oslavě kulatin. Díky vysokému
stupni utajení se povedlo nemožné - jubilant ji evidentně nečekal, soudě
podle jeho výrazu nad dortem se svíčkami, v němž bylo dost radosti a
dojetí, což upozadnilo případné zklamání, že drračák teda jako dneska
nebude. Místo něho dort, gratulanti, dary, kytary a večírek. Rozloučili
jsme se až kolem půl třetí ráno, oba kráčejíce bok po boku své drahé
polovičky do hajan.
(23. 10. 9:39)
|
|
|
|
|
pátek 20. 10. 2006 Komunální. |
vyfotil Ř. 20. 10. |
Po
modré silnici společně urnám vstříc.
V
sokolovně to dnes večer žilo. Lakrosoví mistři skoro světa sice už asi
někde v povzdálí střízlivějí, nedaleko jejich medailemi poseté hrací
plochy se však dnes komunálně i senátně volilo. A náš štáb byl při tom!
Nevím, jestli je to letošní novinka, nicméně mi přijde jako velmi dobrý
nápad posunout zavírací dobu volební místnosti až na 22. hodinu. Cesta tam
pak dostane jakýsi špionážní nádech, když se tak pod pláštíkem tmy plížíte
potemnělými ulicemi třímajíce informacemi a spoustou papírků narvané
obálky - vstupenky do (zřejmě) lepší budoucnosti. Samotného mě překvapilo,
kolik radotínských občanů tuto volební večerku využilo; převážná část mé
rodiny (viz tři postavy v popředí obrázku), která vyrazila na dalekou
cestu společně, v Malém sále v nejvyšším patře rozhodně nebyla jediným
zákazníkem početné (a částečně i pohledné) komise.
Odvolili jsme úspěšně; nepotřební kandidáti skončili tam, kde je jim
nejlépe - v koši. Jen ještě přemýšlím, že bych podal stížnost na
regulérnost voleb, protože součástí orientačního systému pro zmatené
voliče byly v objektu sokolovny výrazné modré šipky, které mohly
nerozhodnutého jedince podprahově zviklat! Neúmyslné zbarvení dnešního
snímku vlastně asi taky (já nic, to FZ5 a Photoshop!). Takže snad budu
raději mlčet.
Užijte si volby!
(20. 10. 21:22)
|
|
|
|
|
čtvrtek 19. 10. 2006 Mexiko! |
vyfotil Ř. 19. 10. |
10
dkg za 13, 90.- Kč? No nekupte to.
Včera
jsem v tichosti a ve skrytu duše oslavil jmeniny, a aby oslava byla naplno
dokonána, objednal jsem si dnes ve filozofickém bufetu U Platóna
slavnostní oběd. (Tedy, původně na oběd dnes vůbec nemělo dojít, ale dr.
Wiendl uznal za vhodné skončit se seminární výukou o hodinku dříve, takže
prostor pro zaplnění prostoru v mých útrobách se nečekaně naskytl. Děkuji,
pane doktore!) S několika dalšími dosud-studenty a studenty jsem se shodl,
že nejlepší poměr chuti, množství a zejména ceny skýtá červený salát s
dálkami vonícím názvem Mexiko (viz reklamní snímek). Lahůdka založená na
labužnickém šmaku měkoučkých sójových kostech, jejichž chuť je obohacena
rafinovanou směsí koření (konkrétně solí a pepřem), to vše smíšeno s
množstvím zajisté a vždy čerstvých rudých paprik a zalito mastnou šťávou
nejasného původu - to mě vždy dokáže potěšit, zvlášť takhle ve čtvrtek
kolem poledne - to je ten pravý čas na výlet do Mexika! Samozřejmě, že
salát obsahuje i další pochutiny, ty jsou však v jeho poněkud předžvýkané
konzistenci jaksi nerozlišitelné. To mu na půvabu ale jistě neubírá, vždyť
se to stejně pak smíchá.
Snažil jsem se, seč jsem mohl, abych vám kulinářský zážitek obrazem i
slovem co nejvíce přiblížil, takže, až někdy skončíte pod střechou FF UK
(což bych vám tedy nepřál) a hladoví přistanete v Platónově plastové
útulně, doufám, že nezaváháte.
(19. 10. 16:56)
|
|
|
|
|
pondělí 16. 10. 2006 Účastníci
zájezdu. |
vyfotili Franta (2x), Řízek a Samospoušť, 15. 10. |
O
Králi Vavřince a tak.
Výletníci, kteří se rozhodli neděli strávit v milé společnosti vod
Vavřineckého potoka, kamenů, větví a dalších vodáků, vyskákali z
vozidel cestovky Fávotrans, začali na sebe navlékat všemožné chemoprénové
oblečky, jako by jim to mělo snad pomoci nezmrznout, a jali se nafukovat
plavidla, zatím co zkušení řidiči převezli jedno z vozidel do cíle plavby.
Když se tito navrátili, nestačili se divit. Místo Frantou avizované lodi
podobné zbývajícím dvěma pálavám se na promrzlém trávníku rozvalovalo
oranžové nafukovací ošklivé kačátko, které jsem, abych k němu získal aspoň
jakýsi bližší vztah, když už jsem na se něm měl plavit, překřtil na
Barunku. Nebylo moc na výběr - jeden z nás musel jet sám, dva lidi
by z plavidla zřejmě učinili rázem ponorku, já jsem z chlapců nejlehčí,
tudíž jsem si vlastně mohl vybrat, jestli půjdu pěšky, anebo usednu na
elegantní nafukovací polštářek a osedlám Barunku - loď, jíž jsme vymysleli
krásný fiktivní životopis: podle jeho znění jsem ji dostal zdarma k sadě
zimních pneumatik na kolečko. Protektorů.
Vybral jsem si plavbu, což bylo určitě správně. Splouvání Vavřince bylo
letos, navzdory celodenně chladnému počasí, mému cvaknutí, utíkající
Barunce a teplotě vody, jež nestojí pro svou mizivou hodnotu za řeč,
skvělou a podařenou akcí, o níž bych tu mohl básnit klidně půl dne, kdyby
mě nebylo třeba jinde, třeba ve škole.
Ale Ála prý něco sepíše... tak snad po přečtení případného článku pochopí
i ostatní, že chyboval, kdo nejel. Mohl se stát Králem Vavřince (tedy
držitelem titulu, který mi v cíli udělil Rádoš) místo mě, a já bych tak
jel možná na nějaké normální lodi.
(16. 10. 9:42)
|
|
|
|
|
pátek 13. 10. 2006 Narušitel
schůzky. |
vyfotil Ř., 6. 10. |
Sami
mezi ženami
Minulý pátek jsme s Vlastíkem na radotínské bowlingové rychlodráze číslo 4
předváděli tak tragické výkony, že bylo třeba v nejlepším přestat a utnout
trénink, který zjevně nikam než do záhuby nevedl; i zaplatili jsme drobnou
útratu a vyrazili nikoli k domovu, nýbrž směrem ke klubovně, kde ještě
probíhaly schůzky dívek. Každého z nás tam, pravda, přitahovalo něco
jiného - Vlastík si chtěl v oddělení map naší struturované knihovny
zapůjčit plány na noční bloudění, já jsem chtěl spíše navštívit svojí
nynější "mladou" a prohlédnout si, jak to tam vlastně všechno probíhá,
případně se jim děsně vysmát, jak to občas praktikuje ona, když zajde na
některé z úterních komických představení zvaných Schůzka šedých vlčků.
A noční bloudění mě v tu chvíli nechávalo zcela klidným, přece s tím
oteklým kotníkem nikam nepojedu, to bych musel být blbej.
Zklamalo nás, že na nás nečekal pražádný uvítací výbor, jen (ta) Vlasta s
nesčetnými organizačními doporučeními a urgencemi, co že jsme zase
zapomněli udělat. Vlastík se po chvíli raději schoval do klubovny, kde
několik dlouhých minut úspěšně vyhledával (jak již víme) nesprávné mapy -
ale kdybychom byli na severním i jižním Pelhřimovsku , tak bychom se
zajisté neztratili. Mezitím jsem vyzbrojen FZ5 obcházel jednotlivé
skupinky dětí a budil rozruch. Nejvíce mě zaujalo probíhání děvčat pod
neúprosně rotujícím lanem; několik chvil jsem strávil v jeho dostřelu
zaujat nasazením, s nímž se holky znovu a znovu nechávaly chytit.
Návštěvou jsem poctil i jeden závěrečný nástup (taktéž pastva pro oči!) a
nemohl jsem opomenout Álinu ušlechtilou snahu naučit děti něco z mapových
značek. (Á propos, zrovna s těmi vyobrazenými bych asi měl nesnáze, jestli
máte nějaké nápady, co by to mohlo být, sem s nimi).
Když se čas schůzky nachýlil, nastal čas odebrat se k...nočnímu bloudění.
Přece nezůstanu doma, to bych musel být úplně blbej.
(P.S. Nic lepšího dnes nezplodím...letím vlakem do kina, tak ahoj.)
(13. 10. 18:27)
|
|
|
|
|
čtvrtek 12. 10. 2006 Citrónových devět. |
vyfotil Ř., 11. 10. |
Hurikán nad pažitem
Předvčírem se tak nějak nachomýtlo, že můj nejmladší bráška zestárl o celý
rok na neuvěřitelných devět let (kruci, to to letí!). Oslavě v rodinném
pětiúhelníku dominovaly dary, jejichž množství by snad mohlo
neinformovanému přihlížejícímu mylně napovědět, že se jedná o Vánoce, nebo
že byl Kuba celý rok hodnej. Což ani v jednom případě pochopitelně pravda
nebyla. A vy snad nezlobíte?!?
Závistivě jen podotknu, že na rozdíl od jistého nemajetného gólmana,
který již své palčáky rozedřel, šetří na nové (laminátové), a chytá tak
zatím holými dlaněmi, dostal nejmladší z rodu Wernerů poměrně luxusní
rukavičky. Ostatně i dort, na němž si včera s jedním kamarádem pochutnal a
dnes jej s dalšími dvěma s námahou dojížděl, byl poněkud fotbalový. Ze
svíček jsem se, jak možná nadměrně vnímavý divák postřehl, pokoušel
vytvořit umělé osvětlení, leč má snaha zůstala někde v půli. Navíc jejím
vedlejším produktem byly růžové voskové skvrny na hrací ploše, do nichž se
bořili hráči obou mužstev, rozhodčí i míč, což značně komukoli
komplikovalo kombinaci. Co teprve, když nad hrací plochou náhle zhasli.
Hráčům potmě zbyly jen plastové oči pro pláč a možná vzpomínky na to, jak
kdysi v pravěku i oni vítězoslavně zhášeli devatero svíček na dortu. A mně
taky.
(12. 10. 20:22)
|
|
|
|
|
pondělí 9. 10. 2006 Zelená. |
vyfotil Ř., 8. 10. |
Zárodek punkového motýla
Včera
jsme byli s vlčátky na výletě. Jednodenní výšlap do okolí Srbska měl
veskrze příznivé vyznění
- nové dvoupatrové lidské ani historické důlní vlaky naše devítihlavé
stádo přes veškerou snahu nezničilo, počasí vyšlo naprosto krásně, v lese
bylo nádherně barevno... Taky jsme se zdrželi ve skanzenu těžby vápence,
kde jsme koukali na všemožné "kokotinky" nedaleko od místa, "kam chodím
chcát" (cituji nevšedního průvodce). Přes nepřízeň fotoaparátu, jehož
motorové srdce opět začíná lehce zlobit, jsem nafotil spoustu usmívajích a
dovádějících (na počátku výletu), i utrmácených a nevrlých (s
narůstajícími kilometry) dětí. Taky nesčetně důlní mechanizace a podobného
harampádí - připadalo mi to přinejmenším slušné vůči nadšenci, který do
nás hustil o každém z těch pro mě zcela nepovědomých přístrojů alespoň
typové označení ("béertéčko osmdesátka - to máš jako envédéčko třicítka,
jenom větší, rozumíš?") datum a místo výroby (uvízlo mi v hlavě jen ČKD
Radotín - a pak ty výše uvedené citace). Přesto jsem po prohlédnutí
nafoceného zcela jednomyslně rozhodl (více nás tu stejně nebylo), že je
zase čas na nějaké to zelené zvířátko.
Na tuto housenku narazily děti v lese nedaleko Svatého Jána a upozornily
mě na ni; po chvilce akrobacie jsem ji pak sejmul tak, že by se za
své nově nabyté rozměry nemusela stydět, i kdyby byla třeba datel, kuna
lesní, vulpes vulpes nebo meles meles. Není nad naučné stezky - ostatně
mám takový pocit, že se zrovna pohybovala po stromě, který naši
lesní cestu nad jiné zeleno-bílým značením povyšoval...
Zaujala mě její nevšední frizúra - a taky to, jak se zřejmě v rámci
odtučňovací kúry kůrou stromovou živila. No jo, bohemisti si hrají - bude
hezky. Tak ať je i u vás.
(9. 10. 21:21)
|
|
|
|
|
neděle 8. 10. 2006 Dnes nezastavitelný. |
vyfotila Kája, 7. 10. |
FC
Forejt - 64! FC Kobylisy 3:0 (2:0)
Kdo alespoň zdálky sledoval tragikomické působení našeho fotbalového
výběru v jarní části Hanspaulské ligy, asi neuvěří titulku ve svém
důsledku (a při znalosti předchozích výsledků) oznamující již pátou naši
výhru v řadě, z toho čtvrtou zapříčiněnou kvalitní hrou, nikoli absencí
soupeře. Přitom cesta za tímto vítězstvím byla ještě trnitější a
bizarnější než obvykle, vždyť pro čtyři z nás začala již o zhruba 12 hodin
dříve, když jsme vyráželi vstříc organizovanému pochodovému bloudění pod
hlavičkou Klábosilova nočního přesunu 2006. Tato zhruba 30 km dlouhá
rozcvička, o níž se snad někdo z pochodníků rozepíše na stránkách oddílu,
zanechala následky zejména na Vlastíkovi, který, ač se celou nocí
prokulhal, prokymácel, proplazil a proláteři ve velmi volném závěsu za
zbytkem družstva nazvaného Vlasto, ty seš..., po bezprostředně
následující převozu na fotbal na "trávníku" běhal jak (mírně
ztěžklá, ale přece) laň, a mohl dokonce jednomu z dosud neporažených
družstev naší ligy vstřelit dvě branky. Ty však všechny zařídil hráč na
snímku, konkrétně jeho blonďatá hlava. Musím skromně poznamenat, že na
dvou jeho úspěších jsem měl také svůj podíl, jelikož se udály přímo po
mých výkopech - ale jinak jsem chytal snad ještě méně jistě, než jsem
chvíli předtím řídil. Padalo mi to vše z děravých rukou i rukavic, jako
kdyby ten balon před zápasem zákeřní soupeři nahřáli či obalili
připínáčky.
Podle mne i jednoho z neobvyklému počtu přihlížejících (jestli jsem to
správně sečetl, Forejtu dobrovolně či z donucení fandilo jednu chvíli i 6
-slovy šest- lidí najednou!) jsme v zápase měli stálou (a nejen
početní) převahu, s výjimkou nástupu do druhého poločasu, kdy kobyliský
tým počal nebezpečně manévrovat v prostoru proklatě blízkému svatyni
našeho klimbajícího brankáře. Moc jsem toho však naštěstí chytat a kazit
nemusel, na druhé straně bojiště se střílelo mnohem častěji, a jen díky
kvalitním zásahům hostujícího brankáře, resp. ubohosti a zbrklosti
vlastního zakončení, se z branky neradovali ještě třeba Pecen, Marťas,
Rádoš, ba dokonce i stoper Péťa. To je však nemuselo tolik mrzet, přeci
jen jsme si odvezli hlavně radost z nečekaných dvou bodů, pro turistickou
část výpravy ještě znásobenou radostí z přežití nočního pochodu. Ani se
nám pak všechna nemohla vejít do aut.
P.S. Přidávám tradiční subjektivní hodnocení našich, tentokrát dav
připomínajících fotbalistů: Řízek 2,5, Špína 2,5, Rádoš
2, Franta 2, Vlastík 2, Ondra 3, Basítek 1,
Pecen 1,5, Marťas 1,5, Péťa 2. Muž zápasu je zřejmý.
(8. 10. 17:34)
|
|
|
|
|
čtvrtek 5. 10. 2006 O5
Zdeněk. |
vyfotil Ř., 4. 10. |
Na
Chodov...za muzikou!
Mezi
paneláky pojmenované po řekách jsme se Špínou dorazili někdy před čtvrtou
hodinou, to už byl studentský festiválek Bažantiáda v plném proudu.
Tedy, na první pohled to tak nevypadalo - na pódiu se zrovna zvučilo a pod
ním korzovalo několik seskupených i osamělých lidí, početně téměř
nerozlišitelných od důchodců čekajícíh na blízké zastávce, až jim ten
jejich nízkopodlažní přijede.
Namísto toho přijeli O5 a Radeček. Už jejich dodávka vypadala, že nic
pořádného neveze, a jejich vystoupení to potrvdilo. Opravdu ubohé texty
(třeba to byl záměr?), muzika podobných kvalit a naprosto příšerný zvuk,
který se krásně odrážel od Blanice k Sázavě a zpět k Volze. Ale ty
osamocené dvě slečny pod pódiem si to evidentně užily - co předtím užily,
jsem nezjišťoval. Pak už nastoupili umělci z -123 min., k velké škodě
všech těch, kteří tu ještě nebyli. Asfaltová plocha se sice mezitím docela
zaplnila, ale přeci jen mnozí pilní studenti byli v půl šesté ještě v
posluchárnách, nebo v autobusech mířících k Volze. Minuty si
přivezly náhradního mladistvého baskytaristu, který byl rozhodně
plnohodnotným záskokem indisponovaného Fredrika. Jejich koncert jsme si
pro změnu užili my, slečny však zmizely někde za pódiem, pravděpodobně to
byly přítelkyně Radečka. Jako pokaždé to byla jízda, nářez, zkrátka
předčasný vrchol večera, protože pak už to bylo jen horší.
Slovenský popík s názvem P.S. se dal přežít jen ve dvou světlých
chvilkách, to když zahráli dvě skladby od Cranberries. Jejich nový
"singel" s objevným refrénem "Ty a já, já a ty, ty a já..." nás nějak
nezaujal. Pak dorazila téměř superhvězda Bende, ale taky dvě blonďaté
psycholožky a Špínova oblíbená Perda s burčákem, což nás vše dohromady
zaujalo více než určitě charismatický zpěvák. Následovala "zahraniční"
(tedy údajně rumunská) kapela Diemonion, z níž jsme viděli přes solidně
nabobtnavší dav jen ohně šlehající k nebi. Žánrově to asi žařadit
nedokážu, moc jsem je neslyšel. Ani nevím, jestli se na nich nějak
poznamenala příhoda ze slovenské dálnice, kde byl zpěvákovi odebrán
řidičský průkaz za pravděpodobně zbytkový alkohol; nadýchal pouhých 3,82
promile.
Nakonec přišel Medvěd. Byli jsme v kotli, všichni kolem řvali, a Honzu tak
nebylo skoro slyšet. Jelikož se blížila desátá hodina a Honza nechtěl,
abychom působili jako banda bláznivejch lidí, co se na ně ostatní dřou, a
rušili noční klid, vzal to nějak stručněji - zapěl zpravidla jen první
sloky svých fláků. Jistě to nebylo tím, že už si ty další nepamatuje. Ale
ta láska tam byla. Když pak už po večerce jeden song přidával, dokonce
vypnul kytaru a mikrofon, což způsobilo menší zmatek, protože dav zpíval
zjevně jinou skladbu než umělec... Já jsem jen nevěřícně zíral, fotil a
kulhal.
Vydařené odpoledne - vstup byl zdarma.
|
|
|
|
|
úterý 3. 10. 2006 Zapsán! |
vyfotil Ř., 3. 10. |
Ve
frontě na štěstí.
Kdo to nezažil na vlastní kůži, přes veškerou mou upovídanou snahu asi
neocení, co se skrývá pod zdánlivě tuctovým snímkem plnoštíhlého fotografa
znuděně postávajícího ve frontě na zápis do druhého ročníku nevysněné
školy. A přitom...našla by se celá hromádka neštěstí, které si anonymní
tváře z obrázku vlekou do dalších semestrů. Toho úsilí, vynaloženého ke
zběsilému sbírání kreditů, které člověk potřebuje jen k prodloužení své
studijní agónie; toho důvtipu a intuice, nezbytných k orientaci ve všech
informačních systémech, nezbytných k orientaci na fakultě, nezbytné k
orientaci v...(čem vlastně?); toho přemáhání, jež je nutno k překonání
spánku při jistých přednáškách, jejichž studnice poznatků a nudy je
bezedná; toho asketismu a odříkání, když si člověk jednou třeba odpustí
výlet, aby mohl dávit eseje a vstřebávat učebnice; těch probděných nocí -
výčitky, že jste zase neudělali to minumum, které jste udělat teda jako
mohli, vás prostě usnout nenechají; těch těžkých ran pro nervový systém,
když se při zkoušce z fonetiky najednou díváte z očí v oči otázce číslo
17; to množství servility a řiťolezectví, které se s blížícím se koncem
zkouškového období zpravidla stupňuje nebo rezignovaně upadá; té beznaděje
a malomyslnosti, když body zoufale chybějí, a nejedná se přitom o
hodnocení úklidu stanu; a hlavně - toho čekání v téhle otupující frontě
pro všechny ty zoufalce, kteří nechávají vše na poslední vteřiny! Copak člověk odevzdáním indexu při zápisu
najednou na vše zapomene?
Zapomene, aspoň na chvilku. A zajde posléze s Bobíkem na pivko k
Platónovi.
(3. 10. 22:22)
|
|
|
|
|
neděle 1. 10. 2006 Kočky rašovické. |
vyfotil Ř., 30. 9 |
"No
nic moc, bejvá to lepší."
Kája Ř.
Několik posledních dní jsem si připadal poněkud semletý událostmi, které
obvykle více či méně souvisely s mým studiem a které více či méně nazvdory
nepřátelské vizáži nakonec ukázaly svou přívětivější tvář, takže jsem snad
stále ještě vysokoškolákem. Abych zase nepřeháněl, tak jsem se samozřejmě
věnoval i jiným aktivitám. Včera jsem třeba byl na jedné moc vypečené
svatbě v Kobylisých; respektive jsem se byl zdarma najíst (to především,
že), pobavit se pohledem na potácející se a tančící páry a poslechem
neuvěřitelné country kutálky, kterou by svatebčanům jistě i Pigy záviděl,
vypít pár litrů pomerančového nektaru (do džusu mu pár procent chybělo) a
nad ránem si v mně dosud neprobádané části Prahy hrát na taxíka a modrého
anděla. To vše bohužel bez fotoaparátu, ježto jsem ho macešsky
zanechal doma. Podobně stroj zahálel, zatímco jsme s tátou pokročili v
přestavbě rozpadlé venkovské usedlosti v honosný zámeček; stavba dostala
po 102 letech konečně splachovací záchod. Fotografie z jeho slavnostního
zprovoznění zůstaly naštěstí jen v představách.
A tak, na oslavu konce mých individuálních prázdnin, přináším jeden
pohodový snímeček pózujících koťat, která se pásla před naší chalupou.
Uznávám, že není nijak světoborný, ale určitě je na něj milejší pohled než
kupříkladu na slečnu (starou pannu?) Lindu T., když mi do indexu
zapisovala známku ze zkoušky... Takže buďte rádi.
(1. 10. 16:58)
|
|