neděle 29. 10. 2006                     Kanální dům. vyfotil Ř. 27. 10.

Radvanice v Čechách, č.p. 93

Vrátili jsme se z podzimek, díky chaosu v dnešním časoběhu jen vím, že to bylo někdy večer. Přivezl jsem si favoritem rýmu, a mírně omámen vysokooktanovými výpary jsem se jal po nezbytném odbahnění zkoumat, co že jsem to vlastně za ten prodloužený víkend vyfotografoval. (Jistě, příprava na školní týden by asi měla vypadat jinak, ale když já mám zítra dopoledne téměř volno, víš?) V divoké změti dívčích tváří a zadnic, krajinek, snímků pro horolezce, dívčích úsměvů a dalších rozmazaných vzpomínek jsem se intuitivně zastavil u té, z níž byl jednoznačně nejsilněji cítit kanál. Byl to autentický úlovek - kořisti skryté na jedné ze zašlých radvanických fasád jsem si ve špalíru výletníků všiml zřejmě jen já, což asi o něčem vypovídá. A o vyvinutém pozorovacím talentu asi sotva.
 Co napsat více? Dnes už nic, padá mi hlava do kláves. (gbvhjkhhbcv cfvgbh). Snad jen při
slíbím, že sem zítra pošlu něco ke koukání, jen co se tím vším barevným balastem proderu. Berte to jako takovou nedělní nouzovku, která mohla, i nemusela přijít. Ale na druhou stranu, kdo by se chtěl další den koukat na šestero Vlastíků?

(29. 10. 21:41? 22:41?)

 

 

pondělí 23. 10. 2006                     21 hodina s oslavencem. vyfotil Ř. 21. - 22. 10.

To jsme si zase užili Vlastíka!

Přijel jsem, pravda, na sraz u sokolovny o pár minut později, asi v 6:50. Můj toho času již mrznoucí kamarád a čerstvý třicátník Vlastimil mi zpoždění právem vyčetl: čekala nás totiž daleká cesta favoritem do Černošic, kde jsme měli jako kontroloři účastníků Radotínského kola razítkovat kolemjdoucí pochodníky, a času do začátku kontroly už moc nezbývalo - co kdyby tam někdo dorazil na sedmou?!? Ale nedorazil, i nejrychlejší ze všech startujících, také oslavenec Maňas, dorazil asi až v půl osmé, když už konečně svítalo, lampy počaly zhasínat a kanál pod našima nohama začal, jako už tradičně, smrdět. První snímek zachycuje Václava, jak zoufale zjišťuje, že ztratil svůj průkaz pochodníka. Avšak dobře to pro něj dopadlo, Vlasta mu půjčil svůj s podmínkou, že mu ho nezmuchlá a neroztrhá. Snad se mu to povedlo, a nezpůsobil mezi bratry rozepři.
Začala nám úředničina, již jsme se radostně oddávali až do deseti hodin. Zpestřovali jsme si ji razítkováním Juliiny tváře, klábosením se zasloužilými turisty a vzájemným fotografováním. Do druhého záběru se mi podařilo vměstnat vše podstatné: úředníka se zákaznící čekajíci na štempl, náš mobilní pracovní stůl, auto se schovanou kouřící paní a kanál, který už zase smrděl.
Uteklo nám to překvapivě rychle, chvíli po desáté už jsme opět seděli ve voze a přesouvali se k následujícímu bodu našeho nabitého programu, k dalšímu zápasu FC Forejt. Hráli jsme se silným ABCOMem, který nás už jednou porazil, jenže jak už se letos pomalu stává dobrým zvykem našeho mužstva, i tentokrát jsme vyhráli, byť nejtěsnějším rozdílem 1:0 (podrobnější zprávu snad najdete jinde). A hned po závěrečném hvizdu jsme uháněli zpět domů, kde na nás čekala kola, připravená k terénnímu výletu po stopách letošní novinkové cyklistické trasy v rámci Radotínského kola. Každý z fotbalistů bleskurychle uháněl vyměnit kopačky za tretry a trenýrky za elasťáčky; jen na tento moment jsem Vlastíka opustil a hned to špatně dopadlo, to když na kluzkém terénu nezvládl brždění a přeletěl přes řídítka půjčeného stroje. Ze silnice jej sesbíral Číňan "Karel", na sraz tedy dorazil už obvázaný, ale pln elánu do padesáti kilometrů, které nás čekaly. Zběsilému tempu ostatních namakaných cyklistů bylo velmi těžké se přizpůsobit, Vlastíkovi to trvalo poměrně dlouhou dobu, jestli se mu to vůbec podařilo. Vyjížďka byla krásná, přesto bylo dost těžké zahlédnout v jeho tváři aspoň záblesk úsměvu, byl po přestalém pádu takový bolavý a nevrlý. Ale třeba se mu to taky líbilo.
V cíli se naše cesty měly pro onen den rozdělit, protože jeho následujícím programem měl být drračák. Ale věci ne vždy jsou tím, čím se zdají být, takže jsme se za hodinku znovu setkali na oslavě kulatin. Díky vysokému stupni utajení se povedlo nemožné - jubilant ji evidentně nečekal, soudě podle jeho výrazu nad dortem se svíčkami, v němž bylo dost radosti a dojetí, což upozadnilo případné zklamání, že drračák teda jako dneska nebude. Místo něho dort, gratulanti, dary, kytary a večírek. Rozloučili jsme se až kolem půl třetí ráno, oba kráčejíce bok po boku své drahé polovičky do hajan.

(23. 10. 9:39)

 


 


 

 

 

pátek 20. 10. 2006                     Komunální. vyfotil Ř. 20. 10.

Po modré silnici společně urnám vstříc.

V sokolovně to dnes večer žilo. Lakrosoví mistři skoro světa sice už asi někde v povzdálí střízlivějí, nedaleko jejich medailemi poseté hrací plochy se však dnes komunálně i senátně volilo. A náš štáb byl při tom!
Nevím, jestli je to letošní novinka, nicméně mi přijde jako velmi dobrý nápad posunout zavírací dobu volební místnosti až na 22. hodinu. Cesta tam pak dostane jakýsi špionážní nádech, když se tak pod pláštíkem tmy plížíte potemnělými ulicemi třímajíce informacemi a spoustou papírků narvané obálky - vstupenky do (zřejmě) lepší budoucnosti. Samotného mě překvapilo, kolik radotínských občanů tuto volební večerku využilo; převážná část mé rodiny (viz tři postavy v popředí obrázku), která vyrazila na dalekou cestu společně, v Malém sále v nejvyšším patře rozhodně nebyla jediným zákazníkem početné (a částečně i pohledné) komise.
Odvolili jsme úspěšně; nepotřební kandidáti skončili tam, kde je jim nejlépe - v koši. Jen ještě přemýšlím, že bych podal stížnost na regulérnost voleb, protože součástí orientačního systému pro zmatené voliče byly v objektu sokolovny výrazné modré šipky, které mohly nerozhodnutého jedince podprahově zviklat! Neúmyslné zbarvení dnešního snímku vlastně asi taky (já nic, to FZ5 a Photoshop!). Takže snad budu raději mlčet.
Užijte si volby!  


(20. 10. 21:22)

 

 



 

 

 

čtvrtek 19. 10. 2006                     Mexiko! vyfotil Ř. 19. 10.

10 dkg za 13, 90.- Kč? No nekupte to.

Včera jsem v tichosti a ve skrytu duše oslavil jmeniny, a aby oslava byla naplno dokonána, objednal jsem si dnes ve filozofickém bufetu U Platóna slavnostní oběd. (Tedy, původně na oběd dnes vůbec nemělo dojít, ale dr. Wiendl uznal za vhodné skončit se seminární výukou o hodinku dříve, takže prostor pro zaplnění prostoru v mých útrobách se nečekaně naskytl. Děkuji, pane doktore!) S několika dalšími dosud-studenty a studenty jsem se shodl, že nejlepší poměr chuti, množství a zejména ceny skýtá červený salát s dálkami vonícím názvem Mexiko (viz reklamní snímek). Lahůdka založená na labužnickém šmaku měkoučkých sójových kostech, jejichž chuť je obohacena rafinovanou směsí koření (konkrétně solí a pepřem), to vše smíšeno s množstvím zajisté a vždy čerstvých rudých paprik a zalito mastnou šťávou nejasného původu - to mě vždy dokáže potěšit, zvlášť takhle ve čtvrtek kolem poledne - to je ten pravý čas na výlet do Mexika! Samozřejmě, že salát obsahuje i další pochutiny, ty jsou však v jeho poněkud předžvýkané konzistenci jaksi nerozlišitelné. To mu na půvabu ale jistě neubírá, vždyť se to stejně pak smíchá.
Snažil jsem se, seč jsem mohl, abych vám kulinářský zážitek obrazem i slovem co nejvíce přiblížil, takže, až někdy skončíte pod střechou FF UK (což bych vám tedy nepřál) a hladoví přistanete v Platónově plastové útulně, doufám, že nezaváháte.


(19. 10. 16:56)

 

 



 

 

 

pondělí 16. 10. 2006                     Účastníci zájezdu. vyfotili Franta (2x), Řízek a Samospoušť, 15. 10.

O Králi Vavřince a  tak.

Výletníci, kteří se rozhodli neděli strávit v milé společnosti vod Vavřineckého potoka, kamenů, větví a dalších vodáků,  vyskákali z vozidel cestovky Fávotrans, začali na sebe navlékat všemožné chemoprénové oblečky, jako by jim to mělo snad pomoci nezmrznout, a jali se nafukovat plavidla, zatím co zkušení řidiči převezli jedno z vozidel do cíle plavby. Když se tito navrátili, nestačili se divit. Místo Frantou avizované lodi podobné zbývajícím dvěma pálavám se na promrzlém trávníku rozvalovalo oranžové nafukovací ošklivé kačátko, které jsem, abych k němu získal aspoň jakýsi bližší vztah, když už jsem na se něm měl plavit, překřtil na Barunku. Nebylo moc na výběr -  jeden z nás musel jet sám, dva lidi by z plavidla zřejmě učinili rázem ponorku, já jsem z chlapců nejlehčí, tudíž jsem si vlastně mohl vybrat, jestli půjdu pěšky, anebo usednu na elegantní nafukovací polštářek a osedlám Barunku - loď, jíž jsme vymysleli krásný fiktivní životopis: podle jeho znění jsem ji dostal zdarma k sadě zimních pneumatik na kolečko. Protektorů.
Vybral jsem si plavbu, což bylo určitě správně. Splouvání Vavřince bylo letos, navzdory celodenně chladnému počasí, mému cvaknutí, utíkající Barunce a teplotě vody, jež nestojí pro svou mizivou hodnotu za řeč, skvělou a podařenou akcí, o níž bych tu mohl básnit klidně půl dne, kdyby mě nebylo třeba jinde, třeba ve škole.
Ale Ála prý něco sepíše... tak snad po přečtení případného článku pochopí i ostatní, že chyboval, kdo nejel. Mohl se stát Králem Vavřince (tedy držitelem titulu, který mi v cíli udělil Rádoš) místo mě, a já bych tak jel možná na nějaké normální lodi.

(16. 10. 9:42)

 


 

 

 


 

pátek 13. 10. 2006                     Narušitel schůzky. vyfotil Ř., 6. 10.

Sami mezi ženami

Minulý pátek jsme s Vlastíkem na radotínské bowlingové rychlodráze číslo 4 předváděli tak tragické výkony, že bylo třeba v nejlepším přestat a utnout trénink, který zjevně nikam než do záhuby nevedl; i zaplatili jsme drobnou útratu a vyrazili nikoli k domovu, nýbrž směrem ke klubovně, kde ještě probíhaly schůzky dívek. Každého z nás tam, pravda, přitahovalo něco jiného - Vlastík si chtěl v oddělení map naší struturované knihovny zapůjčit plány na noční bloudění, já jsem chtěl spíše navštívit svojí nynější "mladou" a prohlédnout si, jak to tam vlastně všechno probíhá, případně se jim děsně vysmát, jak to občas praktikuje ona, když zajde na některé z úterních komických představení zvaných Schůzka šedých vlčků.
A noční bloudění mě v tu chvíli nechávalo zcela klidným, přece s tím oteklým kotníkem nikam nepojedu, to bych musel být blbej.
Zklamalo nás, že na nás nečekal pražádný uvítací výbor, jen (ta) Vlasta s nesčetnými organizačními doporučeními a urgencemi, co že jsme zase zapomněli udělat. Vlastík se po chvíli raději schoval do klubovny, kde několik dlouhých minut úspěšně vyhledával (jak již víme) nesprávné mapy - ale kdybychom byli na severním i jižním Pelhřimovsku , tak bychom se zajisté neztratili. Mezitím jsem vyzbrojen FZ5 obcházel jednotlivé skupinky dětí a budil rozruch. Nejvíce mě zaujalo probíhání děvčat pod neúprosně rotujícím lanem; několik chvil jsem strávil v jeho dostřelu zaujat nasazením, s nímž se holky znovu a znovu nechávaly chytit. Návštěvou jsem poctil i jeden závěrečný nástup (taktéž pastva pro oči!) a nemohl jsem opomenout Álinu ušlechtilou snahu naučit děti něco z mapových značek. (Á propos, zrovna s těmi vyobrazenými bych asi měl nesnáze, jestli máte nějaké nápady, co by to mohlo být, sem s nimi). 
Když se čas schůzky nachýlil, nastal čas odebrat se k...nočnímu bloudění. Přece nezůstanu doma, to bych musel být úplně blbej.

(P.S. Nic lepšího dnes nezplodím...letím vlakem do kina, tak ahoj.)

(13. 10. 18:27)

 


 

 


 

 

 

čtvrtek 12. 10. 2006                     Citrónových devět. vyfotil Ř., 11. 10.

Hurikán nad pažitem

Předvčírem se tak nějak nachomýtlo, že můj nejmladší bráška zestárl o celý rok na neuvěřitelných devět let (kruci, to to letí!). Oslavě v rodinném pětiúhelníku dominovaly dary, jejichž množství by snad mohlo neinformovanému přihlížejícímu mylně napovědět, že se jedná o Vánoce, nebo že byl Kuba celý rok hodnej. Což ani v jednom případě pochopitelně pravda nebyla. A vy snad nezlobíte?!?
  Závistivě jen podotknu, že na rozdíl od jistého nemajetného gólmana, který již své palčáky rozedřel, šetří na nové (laminátové), a chytá tak zatím holými dlaněmi, dostal nejmladší z rodu Wernerů poměrně luxusní rukavičky. Ostatně i dort, na němž si včera s jedním kamarádem pochutnal a dnes jej s dalšími dvěma s námahou dojížděl, byl poněkud fotbalový. Ze svíček jsem se, jak možná nadměrně vnímavý divák postřehl,  pokoušel vytvořit umělé osvětlení, leč má snaha zůstala někde v půli. Navíc jejím vedlejším produktem byly růžové voskové skvrny na hrací ploše, do nichž se bořili hráči obou mužstev, rozhodčí i míč, což značně komukoli komplikovalo kombinaci. Co teprve, když nad hrací plochou náhle zhasli. Hráčům potmě zbyly jen plastové oči pro pláč a možná vzpomínky na to, jak kdysi v pravěku i oni vítězoslavně zhášeli devatero svíček na dortu. A mně taky.


(12. 10. 20:22)



 


 


 

 

 

pondělí 9. 10. 2006                     Zelená. vyfotil Ř., 8.  10.

Zárodek punkového motýla

Včera jsme byli s vlčátky na výletě. Jednodenní výšlap do okolí Srbska měl veskrze příznivé vyznění - nové dvoupatrové lidské ani historické důlní vlaky naše devítihlavé stádo přes veškerou snahu nezničilo, počasí vyšlo naprosto krásně, v lese bylo nádherně barevno... Taky jsme se zdrželi ve skanzenu těžby vápence, kde jsme koukali na všemožné "kokotinky" nedaleko od místa, "kam chodím chcát" (cituji nevšedního průvodce). Přes nepřízeň fotoaparátu, jehož motorové srdce opět začíná lehce zlobit, jsem nafotil spoustu usmívajích a dovádějících (na počátku výletu), i utrmácených a nevrlých (s narůstajícími kilometry) dětí. Taky nesčetně důlní mechanizace a podobného harampádí - připadalo mi to přinejmenším slušné vůči nadšenci, který do nás hustil o každém z těch pro mě zcela nepovědomých přístrojů alespoň typové označení ("béertéčko osmdesátka - to máš jako envédéčko třicítka, jenom větší, rozumíš?") datum a místo výroby (uvízlo mi v hlavě jen ČKD Radotín - a pak ty výše uvedené citace). Přesto jsem po prohlédnutí nafoceného zcela jednomyslně rozhodl (více nás tu stejně nebylo), že je zase čas na nějaké to zelené zvířátko.
Na tuto housenku narazily děti v lese nedaleko Svatého Jána a upozornily mě na ni; po chvilce akrobacie jsem ji pak sejmul  tak, že by se za své nově nabyté rozměry nemusela stydět, i kdyby byla třeba datel, kuna lesní, vulpes vulpes nebo meles meles. Není nad naučné stezky - ostatně mám takový pocit, že se zrovna pohybovala  po stromě, který naši lesní cestu nad jiné zeleno-bílým značením povyšoval...
Zaujala mě její nevšední frizúra - a taky to, jak se zřejmě v rámci odtučňovací kúry kůrou stromovou živila. No jo, bohemisti si hrají - bude hezky. Tak ať je i u vás.

(9. 10. 21:21)
 


 

 


 

 

 

 

 

neděle 8. 10. 2006                     Dnes nezastavitelný. vyfotila Kája, 7.  10.

FC Forejt - 64! FC Kobylisy 3:0 (2:0)

Kdo alespoň zdálky sledoval tragikomické působení našeho fotbalového výběru v jarní části Hanspaulské ligy, asi neuvěří titulku ve svém důsledku (a při znalosti předchozích výsledků) oznamující již pátou naši výhru v řadě, z toho čtvrtou zapříčiněnou kvalitní hrou, nikoli absencí soupeře. Přitom cesta za tímto vítězstvím byla ještě trnitější a bizarnější než obvykle, vždyť pro čtyři z nás začala již o zhruba 12 hodin dříve, když jsme vyráželi vstříc organizovanému pochodovému bloudění pod hlavičkou Klábosilova nočního přesunu 2006. Tato zhruba 30 km dlouhá rozcvička, o níž se snad někdo z pochodníků rozepíše na stránkách oddílu, zanechala následky zejména na Vlastíkovi, který, ač se celou nocí prokulhal, prokymácel, proplazil a proláteři ve velmi volném závěsu za zbytkem družstva nazvaného Vlasto, ty seš..., po bezprostředně následující převozu na fotbal  na "trávníku" běhal jak (mírně ztěžklá, ale přece) laň, a mohl dokonce jednomu z dosud neporažených družstev naší ligy vstřelit dvě branky. Ty však všechny zařídil hráč na snímku, konkrétně jeho blonďatá hlava. Musím skromně poznamenat, že na dvou jeho úspěších jsem měl také svůj podíl, jelikož se udály přímo po mých výkopech - ale jinak jsem chytal snad ještě méně jistě, než jsem chvíli předtím řídil. Padalo mi to vše z děravých rukou i rukavic, jako kdyby ten balon před zápasem zákeřní soupeři nahřáli či obalili připínáčky.
Podle mne i jednoho z neobvyklému počtu přihlížejících (jestli jsem to správně sečetl, Forejtu dobrovolně či z donucení fandilo jednu chvíli i 6 -slovy šest- lidí najednou!) jsme v zápase měli stálou (a nejen početní) převahu, s výjimkou nástupu do druhého poločasu, kdy kobyliský tým počal nebezpečně manévrovat v prostoru proklatě blízkému svatyni našeho klimbajícího brankáře. Moc jsem toho však naštěstí chytat a kazit nemusel, na druhé straně bojiště se střílelo mnohem častěji, a jen díky kvalitním zásahům hostujícího brankáře, resp. ubohosti a zbrklosti vlastního zakončení, se z branky neradovali ještě třeba Pecen, Marťas, Rádoš, ba dokonce i stoper Péťa. To je však nemuselo tolik mrzet, přeci jen jsme si odvezli hlavně radost z nečekaných dvou bodů, pro turistickou část výpravy ještě znásobenou radostí z přežití nočního pochodu. Ani se nám pak všechna nemohla vejít do aut.

P.S. Přidávám tradiční subjektivní hodnocení našich, tentokrát dav připomínajících fotbalistů: Řízek 2,5, Špína 2,5, Rádoš 2, Franta 2, Vlastík 2, Ondra 3, Basítek 1, Pecen 1,5, Marťas 1,5, Péťa 2. Muž zápasu je zřejmý.

(8. 10. 17:34)
 


 

 


 

 

 

 

 

čtvrtek 5. 10. 2006                     O5 Zdeněk. vyfotil Ř., 4.  10.

Na Chodov...za muzikou!

Mezi paneláky pojmenované po řekách jsme se Špínou dorazili někdy před čtvrtou hodinou, to už  byl studentský festiválek Bažantiáda v plném proudu. Tedy, na první pohled to tak nevypadalo - na pódiu se zrovna zvučilo a pod ním korzovalo několik seskupených i osamělých lidí, početně téměř nerozlišitelných od důchodců čekajícíh na blízké zastávce, až jim ten jejich nízkopodlažní přijede.
Namísto toho přijeli O5 a Radeček. Už jejich dodávka vypadala, že nic pořádného neveze, a jejich vystoupení to potrvdilo. Opravdu ubohé texty (třeba to byl záměr?), muzika podobných kvalit a naprosto příšerný zvuk, který se krásně odrážel od Blanice k Sázavě a zpět k Volze. Ale ty osamocené dvě slečny pod pódiem si to evidentně užily - co předtím užily, jsem nezjišťoval. Pak už nastoupili umělci z -123 min., k velké škodě všech těch, kteří tu ještě nebyli. Asfaltová plocha se sice mezitím docela zaplnila, ale přeci jen mnozí pilní studenti byli v půl šesté ještě v posluchárnách, nebo v autobusech mířících k Volze.  Minuty si přivezly náhradního mladistvého baskytaristu, který byl rozhodně plnohodnotným záskokem indisponovaného Fredrika. Jejich koncert jsme si pro změnu užili my, slečny však zmizely někde za pódiem, pravděpodobně to byly přítelkyně Radečka. Jako pokaždé to byla jízda, nářez, zkrátka předčasný vrchol večera, protože pak už to bylo jen horší.
Slovenský popík s názvem P.S. se dal přežít jen ve dvou světlých chvilkách, to když zahráli dvě skladby od Cranberries. Jejich nový "singel" s objevným refrénem "Ty a já, já a ty, ty a já..." nás nějak nezaujal. Pak dorazila téměř superhvězda Bende, ale taky dvě blonďaté psycholožky a Špínova oblíbená Perda s burčákem, což nás vše dohromady zaujalo více než určitě charismatický zpěvák. Následovala "zahraniční" (tedy údajně rumunská) kapela Diemonion, z níž jsme viděli přes solidně nabobtnavší dav jen ohně šlehající k nebi. Žánrově to asi žařadit nedokážu, moc jsem je neslyšel. Ani nevím, jestli se na nich nějak poznamenala příhoda ze slovenské dálnice, kde byl zpěvákovi odebrán řidičský průkaz za pravděpodobně zbytkový alkohol; nadýchal pouhých 3,82 promile.
 Nakonec přišel Medvěd. Byli jsme v kotli, všichni kolem řvali, a Honzu tak nebylo skoro slyšet. Jelikož se blížila desátá hodina a Honza nechtěl, abychom působili jako banda bláznivejch lidí, co se na ně ostatní dřou, a rušili noční klid, vzal to nějak stručněji - zapěl zpravidla jen první sloky svých fláků. Jistě to nebylo tím, že už si ty další nepamatuje. Ale ta láska tam byla. Když pak už po večerce jeden song přidával, dokonce vypnul kytaru a mikrofon, což způsobilo menší zmatek, protože dav zpíval zjevně jinou skladbu než umělec... Já jsem jen nevěřícně zíral, fotil a kulhal.
Vydařené odpoledne - vstup byl zdarma.
 


 

 


 

 

úterý 3. 10. 2006                     Zapsán! vyfotil Ř., 3.  10.

Ve frontě na štěstí.

Kdo to nezažil na vlastní kůži, přes veškerou mou upovídanou snahu asi neocení, co se skrývá pod zdánlivě tuctovým snímkem plnoštíhlého fotografa znuděně postávajícího ve frontě na zápis do druhého ročníku nevysněné školy. A přitom...našla by se celá hromádka neštěstí, které si anonymní tváře z obrázku vlekou do dalších semestrů. Toho úsilí, vynaloženého ke zběsilému sbírání kreditů, které člověk potřebuje jen k prodloužení své studijní agónie; toho důvtipu a intuice, nezbytných k orientaci ve všech informačních systémech, nezbytných k orientaci na fakultě, nezbytné k orientaci v...(čem vlastně?); toho přemáhání, jež je nutno k překonání spánku při jistých přednáškách, jejichž studnice poznatků a nudy je bezedná; toho asketismu a odříkání, když si člověk jednou třeba odpustí výlet, aby mohl dávit eseje a vstřebávat učebnice; těch probděných nocí - výčitky, že jste zase neudělali to minumum, které jste udělat teda jako mohli, vás prostě usnout nenechají; těch těžkých ran pro nervový systém, když se při zkoušce z fonetiky najednou díváte z očí v oči otázce číslo 17; to množství servility a řiťolezectví, které se s blížícím se koncem zkouškového období zpravidla stupňuje nebo rezignovaně upadá; té beznaděje a malomyslnosti, když body zoufale chybějí, a nejedná se přitom o hodnocení úklidu stanu; a hlavně - toho čekání v téhle otupující frontě pro všechny ty zoufalce, kteří nechávají vše na poslední vteřiny! Copak člověk odevzdáním indexu při zápisu najednou na vše zapomene?
Zapomene, aspoň na chvilku. A zajde posléze s Bobíkem na pivko k Platónovi.

(3. 10. 22:22)
 


 

 


 

 

neděle 1. 10. 2006                     Kočky rašovické. vyfotil Ř., 30.  9

"No nic moc, bejvá to lepší."
                                         Kája Ř.

Několik posledních dní jsem si připadal poněkud semletý událostmi, které obvykle více či méně souvisely s mým studiem a které více či méně nazvdory nepřátelské vizáži nakonec ukázaly svou přívětivější tvář, takže jsem snad stále ještě vysokoškolákem. Abych zase nepřeháněl, tak jsem se samozřejmě věnoval i jiným aktivitám. Včera jsem třeba byl na jedné moc vypečené svatbě v Kobylisých; respektive jsem se byl zdarma najíst (to především, že), pobavit se pohledem na potácející se a tančící páry a poslechem neuvěřitelné country kutálky, kterou by svatebčanům jistě i Pigy záviděl, vypít pár litrů pomerančového nektaru (do džusu mu pár procent chybělo) a nad ránem si v mně dosud neprobádané části Prahy hrát na taxíka a modrého anděla. To vše bohužel bez fotoaparátu, ježto jsem ho macešsky zanechal doma. Podobně stroj zahálel, zatímco jsme s tátou pokročili v přestavbě rozpadlé venkovské usedlosti v honosný zámeček; stavba dostala po 102 letech konečně splachovací záchod. Fotografie z jeho slavnostního zprovoznění zůstaly naštěstí jen v představách.
A tak, na oslavu konce mých individuálních prázdnin, přináším jeden pohodový snímeček pózujících koťat, která se pásla před naší chalupou. Uznávám, že není nijak světoborný, ale určitě je na něj milejší pohled než kupříkladu na slečnu (starou pannu?) Lindu T., když mi do indexu zapisovala známku ze zkoušky... Takže buďte rádi.


(1. 10. 16:58)