Galerie první kabinky zleva (pokud nahlíženo z mísy, tak zprava)
Jestliže to není na první pohled patrno z obrázku, potvrdím to i slovně:
dnešní deníkový zápisek bude pojednávat zcela netradičně o toaletách, což
je na mých stránkách, nemýlím-li se, poprvé,
a doufejme také naposledy. Za tu nedlouhou dobu, po níž jsem dostal
příležitost narušovat integritu FF UK zevnitř, jsem si nemohl nevšimnout,
aniž bych tomu věnoval nějakou soustavnější pozornost, či dokonce esej, že
nejzajímavější omalovánky na dveřích od kabinek skýtají záchody na prvním
patře hlavní budovy fakulty (samozřejmě, nebyl jsem všude - můj průzkum se
například soustředil téměř výhradně na tyto místnosti primárně určené
mužům), snad náhodou nedaleko sídla Ústavu anglistiky a amerikanistiky.
Dalo by se možná i říci, že zdejší dveře do soukromí tvoří jakousi
alternativní ústavní knihovnu nevšedních mouder a pravd o životě. Pár vám
jich níže ocituji, abych nekafral pořád jen o sobě, že jo.
Předně, pokud bych vycházel jen z těchto jedněch níže citovaných dveří a
uvažoval, že všechny výroky jsou pravdivé, a nikoli dílem jednoho
zhrzeného vandala, tak by jistá menšina na fakultě nebyla už nadále
menšinou, nýbrž zcela dominovala mezi námi muži (kteří jsme, nutno dodat,
i tak silně v podměrečném počtu ve srovnání s něžnějším pohlavím).
Pregnantně vyjádřeno, "koukám, že je to tady samej buzík." Úroveň
angličtiny by pak byla ještě o kousíček nižší než obecně mezi (některými)
anglisty ("Usama and Muslims is werry dangerus"), avšak je zde zřetelná
tendence dalších jedinců s tím něco dělat ("I want to fuck you or suck you
and teach you English"). Mezi jednotlivými nabídkami inzerujícími nebo
požadujícími všemožné sexuální praktiky se pak poněkud ztrácí zpráva
zoufalého slabozrakého bývalého majitele zapomenutých brýlí, snad kdyby
doplnil nějaký obrázek... Sókrata na snímku jsem však musel aspoň částečně
hranicí obrázku zcenzurovat, protože i zdejší kanál má své, byť velmi
volné a nezřetelné, meze, zjevně na rozdíl od fakultních záchodků.
Úplně dole, mimo obrázek, kdosi vyjádřil myšlenku, kterou jsem si schoval
na konec a jíž uzavřu dnešní příval vět; namísto lamentace nad pochybnými
mravy spolužáků a volání po napravení pověsti ústavních hygienických
zařízení ocituji vyjádření neznámého autora, které to vše myslím pěkně
shrnuje.
Tak tedy: "Před chvilí jsem sem udělal přijímačky, a už sem nechci."
Dobrou náladu vám a horám sníh, těším se na brzkou shledanou.
(27. 11. 22:50)
Názory čtenářů:
kipenzi: Ačkoli je něžnějšího pohlaví drtivá většina, tak veškerej intelekt FF UK se soustředil na výhradně mužské záchodky... Měla bych se nad tím hluboce zamyslet...
Na turnaji aneb Jenom blbec se dvakrát spálí o stejná kamna
Pamětníci si možná ještě vzpomenou, že jsem zde před časem popisoval
příhody fotbalového týmu Hrazdítek, který se onehdá vydal na turnaj v malé
kopané, aby pak vykopal uspokojivý výsledek v náhradní soutěži v
pokutových kopech. To bylo tak před půl rokem a všichni jsme si po
vyřazení našeho mužstva v osmifinále slibovali, že se do podobné pakárny
už nikdy nenecháme navézt. Nicméně když se naše oblíbená vyučující
Hrazdírová před čtrnácti dny zeptala, jestli nechceme náhodou vyrazit na
turnaj FF UK v sálové kopané, s klidem jsem se přihlásil, jsa si vědom
toho, že se stejně nenajde dalších pět bláznů, kteří by dobrovolně
obětovali neděli pokusem o sport, namísto běžnějšího střízlivění, studia,
romantických podzimních vycházek s partnery a pejsky a podobných, vesměs
klidnějších a pochopitelnějších aktivit. Nenašli by se, leč našel je
Michal. Činorodý kapitán (na snímku s čelenkou; kromě mě jediný pozůstatek
původních Hrazdítek) dokázal k prvotním třem zájemcům a k mému velkému
divení nalézt další hráče (co jim nasliboval, mi není známo), tudíž nás
bylo téměř hafo - nebylo zbytí, musel jsem nastoupit.
Turnaj pro mě nezačal příliš šťastně. Musel jsem vstát v šest (!) a v
poklusu se vydat na odyseu do předaleké hostivařské tělocvičny. Ani tam to
však nezačalo zrovna růžově. Agresivní domácí tým nám namísto poklidného
utkání na probuzení připravil hořkou snídani, čtyřbrankový příděl.
Příliš jsme si však nezoufali, pořád před námi byly ještě další tři
zápasy, a do dalších bojů přeci postupují z naší pětičlenné skupiny čtyři
týmy, to bychom byli pořádná kopyta, kdybychom řekněme aspoň to semifinále
jako neudělali, co? No von by i ten postup stačil, víš co, když už jsme se sem
takovou dálku vláčeli, že jo?
Nebudu dlouze napínat, stejně už každý tuší, jak to dopadlo. Po dalších
třech porážkách 0:1, 0:2 a 0:1, rozbití nosu našeho brankáře (au!),
několika nastřelených tyčkách a nesčetných nadávkách na cokoli jsme se s
turnajem rozloučili poměrně záhy bez toho, abychom vstřelili branku.
Náladu nám to však, soudě podle snímku, příliš nezkazilo - a to jsme ještě
nevěděli, že za náš strhující výkon dostaneme sice pěkně hnusný, ale
přesto šampaňský.
Chyboval, kdo nejel.
P.S. Zleva: Dan, Michal, Šimon nebo Matouš, Matouš nebo Šimon (pletl jsem
si je), Tomáš, Jirka. V podpalubí já.
(26. 11. 15:01)
Za chvilku jdu taky spát, jo?
Dnes
večer vznikalo ve spolupráci se mnou jedno z těch objektivně slabších
fotoalb těchto stránek, nicméně nutno podotknout, že i tak jsem se docela
bavil, vzpomínal - a občas i bál, to když na mě dolehla tíživá nálada
snímků podobných tomuto mlhavému pohledu do útrob lesa. Rozhodl jsem se
zde tedy vystavit pár desítek snímků z jedné víkendové akce našeho oddílu,
neboť mi bylo jasné, že těmto obskurním fotografiím bude lépe na tomto
dvorečku, než na designově vytříbených nových stránkách oddílu, kde by se
jistě cítily lehce cizí. Navíc má teď Honzina spoustu práce, tak jsem ho s
nimi ani nechtěl otravovat.
Nicméně, další snímky ze Šumavy najdete mezi Fotkami, já se už pro dnešek
rozloučím, protože se mi opravdu chce tuze chrnět...
(23. 11. 22:54)
Na vrcholu šumavského Libína ční...
Nikoli pohledný a úspěšný, nýbrž podivný je tento reprezentant uplynulého
víkendu v disciplíně fotografování na cíl; jsem si toho dobře vědom.
Sejmul jsem jej na vrcholu kopce, pod nímž jsme měli tu čest od minulého
čtvrtka do neděle pobývat. A bylo to dokonce částečně na objednávku, jak
naznačuje nadpis. Ihned musím, abych zaplašil zklamání Vlastíkovo, dodat,
že pro něj mám i normálnější, světlejší a ostřejší snímek stejné budovy;
tento vznikl přeci jen spíš pro mou drobnou radost. A ze stejného důvodu
jsem si jej sem dnes vystavil, protože jinak by se asi do světa nepodíval,
spíše by na něj čekal výmaz.
Kdybyste viděli ten výhled! Spatřili jsme na pozadí blankytného nebe i
toho času nemocného Bobíka (1 264 m), stejně vysoká hora Rádoš však v jeho
těsné blízkosti kupodivu chyběla. Tento i ostatní výhledy a další fotky
mám téměř připravené, jen je okomentovat a uspořádat do fotoalba. Slibuji,
že se brzy podělím, pár fotek z této víkendovky stojí za viděnou.
Abych to nějak rychle ukončil: neboj, milý objednateli, zvětšeninu
rozhledny pro holé zdi tvého pokojíčku bude možno pořídit i bez té
ztemnělé rostliny v popředí. Nevím, jak se jmenuje, jen vím, že se z
jejího dutého stonku velmi dobře střílejí její plody (nebo co to je).
Zkuste to taky.
(22. 11. 17:24)
FC Forejt - Homidlo 4:0 (1:0)
Nevídaný výkon předvedl včera náš fotbalový tým, když na hřišti v
Hrdlořezích jednoznačně přehrál dalšího kandidáta postupu, a po zásluze
tak zvítězil téměř rozdílem třídy. Po předchozích dvou remízách jsme se
tedy konečně opět dočkali výhry, a navíc i satisfakce v podobě postupu do
vybrané společnosti sedmé ligy.
Přitom to včera nebylo zas tak snadné: hráči soupeře sice příliš
neoplývali technickými kvalitami, zato však hrozili v našem pokutovém
území četnými závary. Po jednom takovém jsme i dostali branku, jenže se
chvíli před ní kupodivu ozval hvizd rozhodčího, který si jako jediný ze
všech všiml druhého míče kutálejícího se zcela mimo dění na hřišti, neboť
hru samotnou moc nesledoval - a pokud ano, tak ji posuzoval okem velmi
necitlivým a kopané neznalým, k velkému vzteku především soupeře.
V úvodu jsme soupeře dostali pod tlak, a po zásluze se brzy ujali vedení,
to když si Marťas pohotově naběhl na precizně zahraný rohový kop. Homidlo
hrálo o vše, potřebovalo vyhrát, ale jejich snaha narážela na naši
obrannou zeď, tvořenou jednotlivými, dnes téměř neprostupnými zídkami s
čísly 22 (Vlastík), 31 (Péťa), 666 (Zdeněk), 16 (Marťas), 1 (Franta) a 9
(Ondra). A když už něco náhodou prošlo, nějak jsem to rozličnými
končetinami udržel před brankovou čarou.
Zkázu soupeřovým postupovým nadějím přinesl druhý poločas. Podařilo se nám
(konkrétně Basítkovi, ale za vydatné pomoci Piškota s Ondrou) zčistajasna
vsítit během minuty dvě branky, které naprosto zlomily odpor protivníků.
Ti se poté soustředili téměř výhradně na spory interní a invektivy vůči
rozhodčímu. Po třetí brance dokonce brankář Homidla vztekle zahodil
rukavice a započal raději kouřit uklidňující cigaretu na opuštěné
střídačce. Poslední čtvrthodina se odehrávala v exhibičním tempu a
korunovala ji závěrečná branka, již vstřelil do té doby všespalující
Pecen.
Na snímku vidíte všechny včerejší hrdiny, včetně trenéra Luboše, který se
na nás po čase opět přišel podívat, a mohl s uspokojením sledovat
vynikající představení našeho mužstva, jež se bez ohledu na výsledek
posledního kola octne na jaře o ligu výše. To osmiligové bahno, které
vidíte na snímku pod námi, tedy opouštíme - jsem zvědav, jaké bude to
sedmiligové.
(20. 11. 9:43)
Kouzelný úterní večer
Po
ochutnávce v podobě vystoupení na festivalu zvaném Bažantiáda konečně mé
milé Minuty dorazily do Prahy, aby pro nás všechny, kteří jsme neváhali z
peněženky
odsypat 200,- v českých za lístek, odehráli zase po čase pořádný koncert.
Dokonce více než to. Jednalo se totiž o jedno z vystoupení turné, na němž
-123 min. oslavují deset let své existence. Tudíž si pozvali řadu hostů,
nu a ti si s nimi více či méně skladeb zahráli. Třeba bubeníka Vaška Zímu,
saxofonistu Michala Žáčka, dvojici perkusistů, klávesistu... a tak. Já
jsem si nikoho sice nepozval, ale také jsem v solidně zalidněném davu pod
pódiem nebyl jediným reprezentantem radotínské kultury, jako. Dorazil
Franta, Kája a také cizinci Špína, Hanka a Perda s přítelem. Myslím, že si
to všichni dost užili.
Rádi jsme se opět nechali strhnout proudy barevné hudby, jež z pódia a
přilehlých reproduktorů prýštila více než dvě a čtvrt hodiny. S množstvím
dalších nástrojů ztratila hudba Minut něco málo ze své občasné rockové
přímočarosti, ale nabyla nových rozměrů, písničky se klikatily množstvím
sól a posílená rytmika rozhýbala snad úplně každého v publiku, včetně
Káji. Zdeněk Bína na obou snímcích třímá moji oblíbenou kytaru, která za
normálních světelných podmínek vypadá jako z perníku - a podobně sladké
zvuky se z ní linuly....
Abych to zbytečně neprotahoval, tak jen potrvdím zjevné, a sice, že jsem
byl spokojen na nejvyšší míru; kdyby mě to kočky naučily, tak bych snad
hlasitě předl. A přesto, že jsem nějak nedostal příležitost předvést něco
ze svého velkolepého hudebního umění, skončil jsem zcela
bezhlasý...Bohužel pro všechny, bylo to jen krátkodobé. Už včera jsem si
celý den prozpěvoval "Stop confusing me!", když mi ji nezahráli, ač byla
na playlistu. A to, milé Minuty, neokecáte, protože důkazní materiál pro
toto tvrzení jsem si vypůjčil z pódia.
(16. 11. 10:01)
Vesnice, města, lodičky, kartičky, Řízek.
Kdybych to sám sobě vyprávěl, asi bych si nevěřil. Ale stalo se - skutečně
jsem se, už téměř klidný po neúspěšném zápase v kopané, octl v sobotu
večer u Davinců v kuchyni, ve společnosti sourozenců z pravé poloviny
snímku, Kamči (zabírající část poloviny levé), její levnější poloviny a
samozřejmě také té mé, dražší.
Jak si každý, kdo mě aspoň z vyprávění či pomluv zná, určitě domyslí,
citelně mi v této společnosti chyběla jakákoli šestistrunná kamarádka, s
níž bychom se naladili do stejné nálady, popili, popěli a nechali na
svých rezonančních deskách promluvit své stesky do nenaslouchajícího
éteru. Tudíž mi nezbylo než zasednout do společnosti výše zmíněných a
taktéž participovat na hlavním programu večera, tedy hraní oblíbené (?)
akční hry Osadníci.
Podrobnější reportáž z dechberoucího střetnutí propracovaných strategií
zbylých hráčů s mou zběsile nahodilou bezmyšlenkovitou horečnatou
živelností brzděnou otupělou zmatkující ospalostí dnes vzhledem k celkové
únavě materiálu neposkytnu; musí vám naprosto stačit zásadní informace, že
jsem asi tříhodinovou partii kupodivu dotáhl k vítěznému konci, navzdory
obchodnímu embargu, které na mě bylo uvaleno záhy poté, co si kdosi
najednou uvědomil, že mi k vítězství chybí jediný bod.
Naštěstí všechny zázraky už v dnešní době mají svá vysvětlení, tudíž i
tento. Oproti všem zákonům pravděpodobnosti totiž prý padala častěji
jedenáctka než osmička, proto nevyhrál Rádoš. Takže i toto malicherné
vítězství můžu s klidným srdcem odeslat do sféry omylů, mezi maturitu,
přijímací zkoušky na vysokou školu a řidičský průkaz...
Ale vážně. Byl to docela prima večer; napínavá hra, příjemný, místy i
trochu legrační pokec, grepový džus. Nelitoval jsem.
(13. 11. 22:56)
FC Forejt - U Karla 99 0:0 aneb Oslavy postupu se odkládají....
Záměrně až po čtyřech hodinách od utkání, když už mě pomalu opouští
prvotní vztek, vám nyní už téměř s klidem (je však možné, že se ta
potlačovaná agresivita ještě místy projeví) nabídnu na pár řádcích
stručnou reportáž o té dnešní neslavné remíze.
Sešlo se nás dnes jen devět, jistě k velké úlevě všech těch, kteří už
několik zápasů hořekují, že si málo zahrají. Na Císařskou louku jsme
dorazili prakticky v nejsilnější sestavě. Ze soupeřů vskutku strach nešel.
Na hřišti potvrzovali můj prvotní dojem, že si s míčem rozumějí
ještě o kousek méně než my, poměrně přesvědčivě. V prvním poločase a v
notné části druhého dějství jsme na hrbolaté hlínoškváře naprosto
dominovali, tudíž jsem se mohl do hry zapojit víceméně jen
povbuzováním, nadáváním a rozehráváním několika nepřesných výkopů, jinak
jsem se v malém vápnu opuštěn měnil v očíslovaný rampouch a se zamrzlým
dechem napjatě sledoval nekončící útočné nájezdy na branku soupeře. Bylo
vskutku na co koukat. Naše ofenzivní celebrity se předháněly v
individuálních průnicích utopených v kličkách, střelách mířících až nad
mraky či do řeky, a pokud se snad nějaká akce přeci jen dočkala kloudného
zakončení, polapily ji rukavice jistě chytajícího veterána mezi tyčemi. Ať
už byl v útoku zrovna Pecen, Basítek či Piškot, byli nebezpeční vždy jen
každý chvilkově sám, jakékoli záblesky souhry trvaly velmi krátce a ke
kýženému efektu jaksi nevedly.
Když už se zápas chýlil ke konci a skóre bylo stále na nule, začal se
skrze otvory v našich bezzubých přívalech ofenzivy prosazovat i do té doby
zakřiknutý soupeř. Naše v tu dobu již velmi útočně laděná a spěchající
obrana mě několikrát nechala natotik na holičkách, že jsem se musel velmi
nerad probrat z hibernace a několika skoro gymnastickými zákroky dát na
vědomí, že jsem ještě neodešel domů, a zabránit ještě většímu průšvihu,
než je plichta s jedním z posledních týmů tabulky. Kluci mě zkrátka
nechali vyniknout, ale opravdu jen ve chvílích našeho zoufalého
závěřečného tlaku, jinak hrála obrana bezvadně, další čisté konto je jen
nechtěnou odměnou našeho společného výkonu. Kdyby kolegové z útoku bývali
vstřelili i nějaký ten gól, třeba by to dnes bylo veselejší čtení. Nechci
nikomu sahat do svědomí, ale nejsou tři branky v posledních čtyřech
zápasech trochu málo?
Nakonec stručně o dnešních leteckých snímcích - pořídila je statečná fanynka Kája; na prvním z nich
hráči očima hypnotizují snášející se míč, na druhém praděd psychicky
vytěsňuje Piškotův pokus mimo branku, na třetím levituje Marťas a na
čtvrtém plachtí v poslední velké šanci balon na břevno branky.
Hodnocení hráčů (opravdu mám?Tak jo.):
já 2 (až na
nějaké výkopy mám svědomí čisté), Péťa 2 (nejjistější obránce),
Marťas 2,5 (jistý ve vzduchu, leč kazil přihrávky), Zdeněk 3
(přišel pozdě), Vlastík 3 (brzdil hru, ale nedostal moc balónů),
Ondra 3 (snaživý v obraně, ale zapomínal se), Pecen 4 (až na
několik nepřesných hlaviček nic moc nepředvedl), Basítek 3,5 (často
pronikal sám, ale zcela bezúspěšně, nepřihrával), Piškot 3,5
(nejvíce snahy, ale také pokažených střel, dostal málo přihrávek, zároveň
jich však málo vyslal)
(11. 11. 17:06)
Názory čtenářů:
čarostřelec: Tahle střela šla zrovna dovnitř, akorát jí dědula vyrazil, ale na to už se asi historie ptát nebude...
Nový děkan je prostě borec.
(Dneska nebude pohádka? Ale bude, jen možná trochu kostrbatá, víš?)
V úterý jsem dorazil do školy v povznesené náladě. Bylo totiž po ranním
tělocvičném fotbale a před odpoledním děkanským volnem - ten chlapík
prostě ví, jak si zajistit popularitu, klobouk dolů. Takový populismus si
nechám klidně líbit. A protože navíc má oblíbená a přímá nadřízená (nu
ano, jsem jejím osobním pomocným vědeckým pracovníkem!) Soňa stoná,
zkrouhl se můj pracovní den do pouhých dvou seminářů s panem doktorem
Wiendlem (na levém horním snímku - osoba s nejkratšími vlasy). Samou
radostí jsem ze svého velkoobjemového batůžku vytáhl aparát a začal ihned
dokumentovat alespoň část nálady a spolužáků z těchto povznášejích
seminářů. Na horním snímku vidíte promítání Tomanovy básně Kousek léta.
Vlastně nevidíte, slečna sekretářka ještě musí zprovoznit promítačku. Ale
jak vidno z dalších snímků, i bez dočasně nepřítomného a omluveného Tomana
je jistě na co koukat.
Kam oko aparátu pohlédne, samé usměvavé tváře. Jen blondýna z pravého
dolního snímku nemá na úsměv čas - musí zrovna ještě jednou
zopakovat své duchaplné literárněkritické postřehy, než nám je s
horlivostí a nadšením začně vnucovat. Ten snímek je zvláštní také
tím, že zobrazuje muže-spolužáka, což je skoro tak vzácné, jako vyfotit
ženu pracující ve štole či Špínu v mléčném baru. Také tím přebytkem
světla, ale to je zase jiná kapitola. Je zkrátka radost s těmito lidmi
trávit část svého ještě mládí. Mají dlouhé vlasy a zároveň moc dlouhý
rozum. Je tedy těžké si mezi nimi nepřipadat nesvůj. Zvlášť, až se nechám
ostříhat.
Zbývá ještě vyřešit otázku, kde je ten Šalda. Víte co, najděte si ho sami,
jestli po něm moc toužíte.
Názory čtenářů:
kipenzi:
Takhle zveřejňovat bohemisty... neni to trestný?!?! :-) Co by na ty tvý
komenátře asi Inka řekla...:-)
Řízek: Na katedře je zakázáno fotit? A krmit se může? A Inka by řekla: "Opravdu, mně osobně připadá, že se na pozadí těch rozsáhlých větných konstrukcí děje cosi zcela jiného, že si ze mě -promiňte mi ten výraz, ale vskutku to tak cítím- nevzdělaný autor bohapustě dělá srandu."
kipenzi:
Neni, jen foť, já se docela nasmála, když jsem to viděla... Z jakýho
semináře je ta fotka s Inkou a Honzou?
(8.
11. 21:42)
O fotbale ani půl slova
Není to tak, že bych se zalekl rozporuplných reakcí na to, co jsem sem
včera napsal, a tak narychlo překryl titulní stranu novým snímkem. Už jsem
dávno pochopil, že jen velmi malé procento z věcí, počinů a lidí má tu
ambici zalíbit se téměř všemu a všem. Více lidí o to usiluje. Pár takových
osob znám, ale asi bych s nimi neměnil. Docela mi vlastně stačí občas
vzbudit nějakou reakci, i to se vlastně dá považovat za úspěch.
Není to ani tak, že bych ve své sbírce postrádal pokažené mlhavé fotky se
zatemněným okrajem. Těch mám taky spoustu - vy jste si snad nikdy
nevyfotili omylem prst či jinou tělesnou součást? Na tomto záběru se však
jedná o jeden z náhrobků rašovického hřbitova. Ten jsme s tátou navštívili
o dušičkovém čase, abychom vzpomněli na zde odpočívající prababičku. Sice
to ze záběru není moc patrno, ale tento vesnický hřbitůvek je velmi
malebné místo s téměř inspirativním výhledem na okolní vlídné kopečky. Byl
zrovna zcela liduprázdný; počasí bylo totiž zrovna zřejmě příjemnější
mrtvým než živým. Pršelo a nárazově foukalo, když jsme vystoupili z vozu,
svíčka na hrobě nechtěla zprvu hořet a mně vlhl objektiv japonského
přítele. Chvíli jsem se rozhlížel po kraji, načež jsme se odebrali za
Kájou do auta.
Až doma v teple a suchu jsem zjistil, že se mi jedna z fotek, narychlo
ulovených na deštěm omývaném hřbitově, vlastně líbí. A není to tak, že by
se musela líbit i vám. Ani moje kecičky pod ní. Koneckonců, ani já se vám
líbit nemusím. Prostě jak chcete.
(6. 11. 23:13)
Nohama zase na zemi (O hlavičkách a tak)
Včera se odehrál další zápas naší milé téměř fotbalové soutěže a naše
dechberoucí vystoupení mě přimělo opět vzít klávesnici do ruky a sepsat po
čase zase pár řádek pro ty dva návštěvníky, kteří celý den vytvrale
zadávají mojí virtuální adresu, by mi nebylo smutno, že nemám dosti
návštěv, a nikoho tak nezajímám. (Díky vám!)
Zkrátka, náš dosud stoprocentně úspěšný tým včera poprvé klopýtl - stalo
se to za nevšedních okolností na hřišti v ulici Zárubově. Byla zima
nesmírná, nesměle sněžilo a k mému velikému divení se nás sešlo tolik, že
bychom mohli sami proti sobě sehrát menší turnaj. Soupeř nás loni vyklepl
5:2, tentokrát jsme však začali lépe my; kdyby Pecen s Basítkem proměnili
nějakou z jejich šesti půlek šancí, mohlo se to vyvíjet veseleji. Po
vyrovnaném prvním poločase za konstantního skóre se přibližně čtvrt
hodinky před koncem stalo něco, co nám málem vyrazilo dech. Dostali jsme
branku. Po více než pěti hodinách herního času se opět našel hrdina, který
mě překonal. Byl to Franta (ač zápis o utkání tvrdí něco jiného), ale já
mu to nezazlívám; koneckonců, byl to moc pěkný gól. Nádherná čechraná
hlavička pod víko.
Události pak nabraly rychlý spád. Piškot si v hlavičkovém souboji roztrhl
horní víčko a odjel na šití. Pecen po rohovém kopu hlavičkou vyrovnal.
Vlasta napřáhl k vítězné trefě, zavřel oči - a soupeřovým balonem
trefil prodejní zahrádku nedalekého OBI, přes plot tak vysoký, že snad ani
překopnout nejde. V infarktovém závěru jsme málem inkasovali dalšího
polovlastence a po následném rohu a Basítkově obranářském wrestlingu
rozhodčí asi zvažoval pokutový kop proti naší brance. Zvážil to pro něj i
pro nás správně, i proto jsme nakonec tu plichtu ukopali.
Zápas skončil, ale ještě bylo třeba leccos dořešit. Předně, Vlasta se
vydal po své ragbyové vložce hledat jehlu v kupce sena, tedy balon na
parkoviště plné potenciálních zlodějů. Pochopitelně nic nenašel, ale
vidouce jeho skromnou vizáž (viz snímek), soupeři jistě zaměnili vztek za
soucit a žádné kompenzace po něm nechtěli. Já a Franta jsme museli
vymyslet, jak se dostaneme domů, neboť z auta se nám mezitím stala sanitka
(Piškotovi zrovna sešívali obličej). Úspěšně jsme nalezli nové týmové
autobusy 139 a 165, objevili jsme i Vlastíka a vydali se za hořečného
rozebírání našich umenšených postupových nadějí každý k sobě domů.
Hodnocení hráčů po mně nechtějte, bylo jich tam tolik, že bych určitě na
někoho zapomněl. Snad jen konstatuji, že nejlepším naším hráčem byl
Vlastík - nadělal soupeři nejvíce škody, nejlepším útočníkem soupeře
jednoznačně Franta a největším naším metrosexuálem tradičně Pecen.
Krásný večer!
(5. 11. 18:39)
Dnes jsem knihovnik
Jsem
knihovnik. Sedim tak jako kazdou stredu od dvou do ctyr hodin v male
mistnosti s velkymi myslenkami. Zdraham se rici s velkym mnozstvim knih.
To by bylo pravdou jen tehdy, kdyby nebyly rozkradene. Aby nebyly
rozkradene, vedu si pocitacovou databazi. Knihy jsou tak rozkradene, ale
elektronicky zaevidovane. Fyzicky tu nejsou, v pocitaci ano. A i kdyby tu
fyzicky byly, nikdo je nechce. Dnes jsem uspokojil jen jednoho ctenare -
respektive jeho hlad po vedeni, na co vy nemyslite...
Nepisu hacky. Pocitac, ktery jsem osedlal, cesky neumi. Cesky neumi ani
Linda T., jez sedi nedaleko ode mne a opravuje eseje nestastnych prvaku.
Zatimco s hruzou vzpominam na nase nekdejsi spolecne seminare a jeste ted
se klepu desem a opovrzenim, s krivym a radoby milym usmevem na
carodejnicke tvari mi nabizi kavu. Nerozumel bych ji, ale slovo "coffee"
zni pomerne povedome i tem, kteri jsou na anglistice omylem. Vytrzen z
chmurnych vzpominek blekotam, ze tedy ne, ze uz jsem dnes jedno vykalil.
Sice to neni pravda, ale vzpomnel jsem si na Marysu. Byla by skoda zemrit
takhle trapne, mezi knizkami, v priseri a zime, nebot u nas se jeste jaksi
netopi - proc taky, kdyz se clovek muze trochu vice obleci...
Venku docela fouka. Dokonce natolik, ze vetche okenni tabule vibruji a
naplnuji akustickou pustinu jeste jinym, nervoznejsim zvukem, nez je
nepravidelne klapani zahumusene klavesnice. Obcas zaslechnu i jine ruchy -
to mi asi nekdo na dvore krade kolo. A pokud se mylim, brzy vam jej
predstavim - je takove trochu nove, cernejsi nez drive. A ted uz asi
zmlknu, dalsi hosti jdou. Nebo si jen pruvan hraje s nedovrenymi
dvermi....
(1. 11. 15:22)
Názory čtenářů:-)
