Konec dobrý!

Keciček tu, myslím, bylo v posledních dnech až až, tudíž budu dnes maximálně stručný. Rok nám zase někam ujíždí a už ho asi nechytneme, ale velmi pravděpodobně zítra nastane nový, a určitě ještě lepší. Do něho bych vám chtěl kromě mouder na výše umístěných obrázcích popřát hodně legrace, lásky a povedených rozhodnutí a aby vás nikdo nezlobil - a když už, tak ať jen decentně. A pro sebe si přeji, abychom se tu v klidu a míru občas shledávali i v dalším roce.

váš Řízek.

(31. 12. 10:00)

P.S. Horní obrázek nejspíše rozešlu známým; spodní snímek je však bonusem pro oddané návštěvníky.

Sedm dní, které otřásly Řízkem.

Dnešní snímek je, pravda, už od pohledu nepříliš vánoční, zato těžce aktuální a zároveň vysvětlující to, co se bude odehrávat o něco níže. Jako drobný dáreček mám pro ty vás, kteří umí číst, připravený svůj deníček ze špitálu, servírovaný však po malých dávkách (nemám to ještě přepsané, víš?). Předem varuj a slibujii, že to nebude nic ve stylu Ordinace v růžové zahradě, ani Nemocnice na kraji bůhvíčeho. Literární skvost to jako teda prostě taky neni no. Zkrátka, chcete-li, přečtěte si, nechcete-li, taky si to přečtěte. Tak. Anebo ne.
Já už dneska fakt nemůžu, takže sem už jen vložím ten text a nebudu to dále okecávat, opravdu. Takže, milé děti, díl první, pondělí.
(24. 12. 21:43)

deník z Bulovky

Divá Mára vyprodala restauraci Harmony!

Musím úvodem svého dnešního povídání vyseknout hlubokou poklonu mému jedinému kolegovi z CK Fávotrans, tedy Frantovi. Zřejmě jeho organizační schopnosti a nepopiratelný šarm (?) zařídily, že se k mému velkému údivu úderem osmé hodiny před naším domem a kolem hlučícího transportéru shromáždilo nevídaných sedm účastníků zájezdu za kulturou, jehož hlavním a původně jediným cílem byl koncert populární chlapecké kapely Divá Mára. Ihned (nebo, jak se dříve psalo, inhed) jsme vyrazili. Jenže na místě se restaurace, kde už se umělci coby pokleslá zábavová kapela připravovali na svůj původní repertoár, ukázala být poněkud plnou. Chvíli jsme nešťastně očumovali vně i uvnitř, ale po několika zdvořilých upozorněních milé a chápavé obsluhy "Tady nestůjte! Tady se nesmí stát!", za nimiž bylo spíše cítit "Vypadněte! Jako děte pryč, jo? Vás tady nechceme!" jsme se všichni připojili k Frantově ztrátě nálady, naskákali jsme do vozu a slyšíce slábnoucí "...táhněte do háje, všichni pryč...", uháněli jsme domů.
Na to, abychom šli po tomto nezdaru hned spát, byla nálada příliš odhodlaná. Proto jsme chvíli přemýšleli o náhradním programu, načež kdosi zvolal "Na Slapy!", což se shledalo se skoro stejným nadšením jako předchozí "Do večerky!". Nakoupili jsme tedy proviant, obstarali reprosoustavu a v nezměněné sestavě Maňas, Marťas, bezzubý Špína, Petr, Basítek, Franta a já jsme vyjeli. Už kousek za Zbraslaví vyměnil Franta volant za lahváče, usedl jsem proto do kokpitu transportéru; a nutno dodat, že po počátečním delším hledání jedničky, dvojky, trojky, čtyřky, a dokonce i pětky jsem pak kolos ovládal docela jistě, než bylo tedy nutno zařadit zpátečku. Ale to byly malicherné problémy!
Na Slapech nás přivítaly tma, zima a náledí. Ale pohled na pustou hráz byl fascinující snad nejen pro střízlivou menšinu cestovatelů. Snažil jsem se zachytit odtažitý, tajemný a studený dojem, který jsem z této stavby měl, na přiloženém obrázku; povedlo-li se, nejsem schopen usoudit. Byl to ovšem zajímavý lov - fotil jsem, maje patník co stativ, na jednu z nejdelších možných expozic a s Basítkem jako nečekanou pohyblivou clonou (jeho stopy najdete na pravé straně snímku).
Celé místo jsme si prohlédli, načež jsme vyrazili dále. Franta mě navedl po utajené cestě na nedalekou a nepochopitelně zcela prázdnou pláž, kde jsme zjistili, že už je dávno po desáté večer. Po krátkém bloumání (byla zima) jsme ottočili volantem o 180 stupňů a odpluli téměř k domovu. V autě mezitím lítaly neskutečné hlášky, panovalo všeobecné veselí a padlo rozhodnutí podívat se ještě na mně neznámou vyhlídku na Černošice a okolí. Tam jsme strávili další hodinku pozorováním všemožných světýlek, po čemž jsme se už opravdu, kolem půl jedné, rozvezli do domovů.
Nečekaná, ale o to lepší a příjemnější akce. Tím spíše, že patřila k mým posledním předsádrovým. To mi vlastně připomíná, že bych se touto fotkou chtěl načas se svými věrnými čtenáři (a těmi z fanynek, které umějí číst) rozloučit, pročež v nemocnici, kam zítra nastupuji, zjevně přístup k počítači mít nebudu. Ale zato uvítám, přijdete-li mě třeba někdo navštívit - časoprostoru bude dosti v nemocnici i následném domácím zewlingu-, a i když ne, tak aspoň občas přijďte sem, jo?
Mějte se krásně!
 
(17. 12. 9:11)

Skokani roku oceněni

Kdyby mi někdo po minulé sezóně bowlingové nejnižší ligy řekl, že příští rok bude náš tým s přízemními ambicemi a tehdy i výsledky hrát o postup do vyšší ligy, asi bych ho poslal vystřízlivět, nebo ho vyzval, aby mi pověděl ještě tu o perníkové chaloupce. Vždyť až v posledním kole jsme dokázali vybojovat předposlední místo! Letos na podzim bylo však vše jinak. Už od počátku jsme sami sebe stylizovali do role černého koně soutěže, těžícího mimo jiné také z podcenění dříve nedostižnými soupeři. Ani letos jsme se sice nedokázali vyvarovat veškerých porážek; prohráli jsme šestkrát, z toho jednou o jedinou kuželku. I tak to však v poněkud nepřehledné skupině stačilo na druhé místo znamenající baráž o postup výše, přestože se nám poslední kolo ligy, navzdory historicky první fanynce našeho týmu, zrovna dvakrát nevyvedlo.
Ale nakonec jsme zase vyhrávali nápoje a poháry. Namísto drobného upomínkového předmětu z jara nám bude klubovnu zdobit velký, plastový, ale krásně lesknoucí se pohár, opatřený dokonce rádoby mramorovým podstavcem. A dostali jsme i hypermarketové šampanské. A dvě německá piva se sklenicí. A dokonce jsme byli s Vlastíkem oceněni i individuálně, nikoli cenami útěchy v podobě ledových čajů, nýbrž podobně hodnotným maďarským polosladkým vínem za nejvyšší náhozy 1. a 3. hracího dne  (214 resp. 208 bodů), asi abychom moc nezpychli. Snad jen cenu pro nejlepší ženu (na snímku) jsme si nárokovat nemohli.
Zkrátka v našem týmu mohla zavládnout spokojenost. Do ní však, jak vidno ze skupinového fota, dosti chybělo. Organizátor nám totiž oznámil, že baráž se odehraje příští úterý, tedy v době, kdy já budu předěláván, Bobík ve škole a Piškot na srazu. Takže ten postup asi zase nevyjde. Tak třeba někdy jindy.

P.S. Možná vás zaujalo, že sem zase dlouho nic nepřibylo. To máte tak: tenhle týden je můj poslední bez sádry, proto si ho užívám (snad až moc) do dna. A sháním taky dárky, Ježíšek mě pověřil.
 
(14. 12. 9:05)

English literature is easy...

Po pátečním naléhavém a napětí vyzařujícím snímku připevňuji virtuální magnetkou na výstavku tentokrát poměrně klidně působící obrázek plný nepřítomně se tvářících lidí. Chápu je - byl jsem totiž ve středu jedním z nich, než jsem opocenou rukou s hlasitým oddechnutím odevzdal svůj řídce popsaný a hustě proškrtaný papír do rukou paní Soni, a tím vlastně i osudu. To prožité obrovské intelektuální vypětí ostatně zanechalo následky i na tomto snímku; nechtělo se mi už vůbec nic vymýšlet, prostě jsem jen vytáhl fotoaparát, zamířil a trochu výsměšně zvěčnil ty, kteří v posledních pěti minutách ještě svěřovali svoje myšlenky nic netušícímu bílému listu...
A že bylo co vymýšlet! Považte - na test byla pouhá hodina, dalo se vyzískat až sto bodů, přičemž průlezní minimum bylo šedesát, tedy bod na minutu. Spisovaly se také dva krátké eseje, které se však, jak jsem letmým pohledem k erudovanějším sousedům (no tedy!) zjistil, mnohdy rozsahem blížily bakalářským pracím... Pro tyto romanopisce (na snímku zastoupené zejména na pravé straně, ale nebudu osobní) by ani případné selhání nebylo přílišným trestem, náhradním řešením atestace tohoto bizarního předmětu je totiž zcela nečekaně a originálně ESEJ!
Přiznám se, že raději svěřuji svoje plky na rozverná a rozličná témata vám dvěma, než abych jiné výmysly v rozsahu tisíců slov šeptal klávesnicí do ouška paní Soňe, takže doufám, že jsem tentokrát uspěl. Jestli ne, tak budu tuto středu zuřivý, ironický a nepříjemný, tak se na to připravte. 

P.S. Neodpustím si nesouvisející doušku stran pozměnění některých míst těchto stránek, zejména nově zarudlého pozadí. Věřím, že se vám zde bude líbit o trochu více. Nebo aspoň jinak. A jestli fakt ne, tak mi to třeba řekněte, já s tím i něco udělám, ani se na vás nebudu pro to hněvat. Jenom vás možná zmlátím,  případně na vás hystericky vyjedu. Ale to se dá přežít, ne?
 
(10. 12. 23:18)

Je v ulicích Prahy 16 bezpečno?

Měřím do výše jen necelý metr a tři čtvtě dalšího, tudíž mám k zemi poměrně blízko, navíc dosud i relativně dobrý zrak. Občas tedy zahlédnu (a nejen na zemi) věci, jež bych buďto vůbec vidět neměl, nebo případně aspoň nemusel. Tak se stalo, že jsem dnes na procházce Radotínem velmi vyděsil vedlejdoucí Káju, když jsem tlumeně vzkřikl, spatřiv zobrazeného živočicha ležícího v dosahu jednoho průměrného kroku. Mimikrickým zbarvením se pokoušel splynout s dlážděním, přesto neunikl žádné z mých čoček. Nejsem žádný Nebojsa, spíš naopak, takže se nedivte, že se mi velmi třásly ruce, když jsem z několika centimetrů snímal nepředvídatelnou hlavu tohoto zákeřného exotického tvora, který se však tak leskl, jako by byl skoro želatinový!
Plaz se naštěstí nevzbudil, jak jsem tak nad jeho tělem šermoval s fotoaparátem - nedivme se mu, na dlažbě rozpálené letním prosincovým sluníčkem muselo být jistě nesmírně příjemně. Hned bych se natáhl vedle něj.
Zbývá ještě vyřešit jediné: Na stránkách radotínských skautíků jsem se dočetl, že starý známý Ferda vyhlásil nějakou fotosoutěž, kde by měla býti i kategorie zvířátek. Myslíte, že máme šanci? 

P.S. Všimli jste si, jak jsem byl dnes obdivuhodně stručný, včetně titulku? Leoš Mareš má Tři slova, mně stačí stejný počet písmen!

(8. 12. 23:23)

Důvod se vždycky najde.

V sobotu proběhla věhlasná Mikulášká mitra, údajně již 35. ročník. Za celou tu dobu jejího trvání se myslím dvakrát stalo, že by scénka, v níž jsem nastoupil, či která pod mým vedením vznikala, obsadila poslední místo. Letos to tedy bylo potřetí, tentokrát pod hlavičkou Šedých vlčků, jejichž hlavičky vidíte na obou dnešních fotkách. Nač však hořekovat, že naše společná (!) snaha přišla vniveč, že porota naši scénku, pojednávající o věrném přátelství Jarky Metelky s Mirkem Dušínem, o zmoudření Jindry Hojera - chlapce s negativním vztahem k hygieně, o vyrvání oddílového pejska Bubliny ze spárů zubaté, o zubatých mamutech a jejich kamarádech - lovcích a o dalších podstatných a aktuálních otázkách, nejspíše nepochopila; a zbytečně se utápět v slzách zklamání a vyčítat si navzájem některé chybičky, kterých by bylo příště záhodno se vyvarovat?
Šedí vlčci na to jdou zcela jinak. Za odměnu za vzornou reprezentaci a snahu dostali dort. Bylo to pravé radotínské tiramisu, jež mi prodala překrásná cukrářka, tudíž byla skoro slast do jejích sladkých a voňavých rukou předávat pomuchlané bankovky... A abych nezapomněl, bylo moc dobrý.  Naštěstí  nás přišlo na schůzku jen 9, více mi zbylo (musím si přeci udělat zásoby, kdoví, čím mě budou v nemocnici krmit). Ještě jedna pochvala místní cukrárny: dort měl šestiúhelníkový půdorys, tudíž jsem po chvíli matematiky a rýsování nožem vynašel způsob, jak jej rozdělil víceméně spravedlivě. Bylo to od nich přinejmenším pozorné.
Druhá fotka je víceméně jen důkazem toho, že jsme kromě hodování i něco dělali. No, spíš jsme tak blbli... Kluci to už po třech týdnech promrhaných nacvičováním potřebovali. Ještě, že jsme zkoušeli jen tak krátce; co ty nebohé družiny poloprofesionálních herců, které se prý na besídku připravují od září? Dokáží se pak vůbec ještě pořádně pohádat u krabího fotbalu, nebo to není ve scénáři?



(6. 12. 21:31)

Nazdar, Barboro!

Uspořádal jsem dnes jménem CK FávoTrans vpravdě utajený a soukromý zájezd, který by klidně snesl srovnání s výlety milionářů do vesmíru, určitě alespoň počtem výletníků. Ale moje privátní cesta do Kutné Hory měla na rozdíl od výše zmíněných podniků i smysl. A to vlastně hned několik: Předně jsem si udělal prima výlet, prohnal jsem plechové kosti a pružinové klouby fáva, zameditoval jsem si v zácpě na Jižní spojce, poklábosil si se strýcem, ochotně jej zbavil nepoužívaného monitoru, spatřil ozářenou Barboru a jeptišky nastupující do jiného fáva, u čerpací stanice jsem k mému velkému a nepředstíranému údivu natankoval i polovinu jakéhosi DVD a zkonzumoval prakticky nepozřitelnou bagetu. Zkrátka stihl jsem toho spoustu, když se to tak vezme. Na to, že moje dovolená trvala jen tři a půl hodiny, z čehož jen 1/7 zbyla na fotoprohlídku města....
Jasně, nezastírám, že hlavním motivem byla moje současná počítačová krize, z níž mi strýc Jirka na včerejším setkání u příležitosti jeho padesátin ukázal cestu ven, když mi nabídl místo mé milé, poměrně dost ploché, a i přesto krásné a sympatické, jenže toho času velmi nemocné, ba možná umřené obrazovky svou záložní sedmnáctku, pouze za odvoz. Sice trochu oblejší a rozměrnější, než jsem zvyklý, ale už jsme se seznámili a myslím, že nám to spolu zase půjde.
Abych hned nevystřílel všechny verbální náboje, jen ještě jako nesprávný kouzelník prozradím trik, jak vznikl tento snímek, a pak už se odebéřu na kutě. Stativem mi byl můj věrný silniční souputník, což budiž důkazem jeho nepřekonatelné variability a za což mu posílám ven dík velký jako koroze jeho podvozku....



(4. 12. 22:24)