Dnes konečně!

Vypadala dost zuboženě, když se po sestřiných složitých prostocvicích s nejrůznějšími nástroji vyloupla na denní světlo. Hubená jak lunt, ať už je lunt cokoli. Na periferii byly ještě patrny zbytky oranžově zářící desinfekce, ze zažloutlé pokožky nesměle vybíhaly překvapené chloupky. A jizvy! Jedna báseň. Tedy čtyři básně. Rozmístěné tak, aby žádná část nohy nepřišla zkrátka. Vyniká zejména hlavní vchod do nohy, kterým byla zřejmě oblast kolem kotníku, jež je nyní prořezána způsobem připomínající otevírání konzervy.
Hýbe se. Sice ne do stran, ale člověk zase nemůže chtít mnoho. Kdyby mne po šesti týdnech vzbudili, nehýbal bych se pravděpodobně ani ve směru předo-zadním.
Dostala novou ortézu. "To je hovno, ne ortéza!" obořil se doktor-gentleman napoprvé na sestru, které však podruhé byla úspěšnější. A jako bonus zdarma jsem od něho k noze dostal i náčrt její přestavby. Pochopil jsem to asi takto: Paralelně s achilovkou jde zevnitř mé nohy ještě jedna šlacha, jejíž jméno sice na obrázku je, jenže ve formě hieroglyfu. Vlastně už nejde. Pan doktor ji vyňal, aby ji mohl použít na konstrukci složité lanové lávky mezi všemi těmi kostmi, jak je naznačeno. Zkrátka, zhotovil mi tam z několika tunelů jakýsi obchvat.
A ve dveřích jsem byl ještě poučen: "Jestli to přetrhneš, zabiju tě!" To mi stačilo, popadl jsem berle a uháněl se pozvat na oběd. Věřím, že tohle byla nadlouho poslední sloka bulovského blues, konec skladby to asi nebude, ale nezlobil bych se, kdyby teď následovala delší mezihra.

Pokud by vám to dnes přišlo nějak zmatené, tak máte pravdu. Ale zase je to pozitivně laděné a nikoho to neurazí, což se určitě taky počítá.

Vaše názory:
Jean-François Champollion: ten hieroglyf znamena - Musculus Plantarison

(31. 1. 22:30)

Co nového pod a nad štěrkem?

Sice nevím, co se děje teď pod sněhem, ale předtím to bylo na naší turisťácké spodní louce docela živé.
Bylo to jednoho ošklivého dne, kdy jsem se rozhodl projet na kole. Vzal jsem to po silnici  do Kosoře – doufám, že našeho kosořského přítele potěší, že my, z Prahy, jezdíme na výlet k nim-, abych si mohl sjet ten třebotovský kopec dolů. Ve snaze nedostat se domů dříve, než se odtamtud dostane i návštěva, jsem se jel projet ještě kolem řeky a tím i turisťáku. Při průjezdu kolem pozemku mě zarazilo pár hrbolů, které se tyčily na jinak upraveném štěrku. Nevěřil jsem vlastním očím, tak jsem vyndal foťák a mačkal spoušť. Dlouho mi vrtalo hlavou, jestli to stihnul ten krtek, který tam již dříve řádil, nebo jestli to nebyl nemístný vtip místních… Doma mě napadlo poslat pár fotek Řízkovi, ale ten o tom už dávno věděl.
Tak mohu pouze aktualizovat, není tu jen 1:0, můžete zkusit sami spočítat, kolik vyhrává krtek nad průjezdem buldozeru.

Jak, milí hosté, vidíte, stávám se poslední dobou pouhým uvaděčem vašich fotopříběhů, což se mi moc líbí a což určitě nebude mít dlouhého trvání, jelikož je to jistě jen takový sezónní výkyv. Každopádně, ať už to bude jakkoli, tak dnes jeviště obsadil Honzina se svým krtkem, a já mu upřímně mnohokrát děkuji.

(29. 1. 23:27)

Začátečník - buď ohleduplný

Tak, a po bulvárnější vložce připlouvá dnes do přístavu Radotín na vlnách z jedniček a nul něco klidnějšího, co snad pobouří jen případného patriota, koho se dotkly zkřivené střechy naší metropole. A i tomu se velmi omlouvám - ublížil jsem jim neúmyslně, jsa nešika. Jsem totiž tvůrce panoramat v zácviku -  neumím zatím nic jiného, než se dobelhat na balkón, zvolna se točit kolem své osy za průběžného mačkání spouště, a pak to za blahosklonné pomoci freewarových programů v počítači celé slepit, pokapat lepidlem a tupými nůžkami křivě ostříhat. Nic víc, nic míň; budu ale časem jistě dělat  mílové pokroky, až mi třeba dojde, že automatická expozice nebude úplně ideální (viz horní snímek s lokálními tmami - jestlipak to slovo někdo přede mnou použil v plurálu?) a že fotit ve vánici taky není nejlepší nápad...
A co teprve, až vyrazím do přírody a nebudou se mi přitom bořit berle po kolena do sněhu a bahna! To budou panoramata, děti... A výrony....
Dobrou noc, viď.
 

(28. 1. 22:35)
 

Holka z fotky.

Vážení zde přítomní! Ačkoliv to tu asi nikoho nezajímá, musím vám něco říci...Miluji Řízečka... Je nejlepší. A nejhezčí! A nejvtipnější! A má krásný stránky! A nikdy jsem mu to neřekla....
A kdo vlastně jsem? Jsem holka z fotky. Jsem taky holka z vesnice, jak se to vezme. Když se to vezme tak, že jsem chodila do Radotína na proslulé gymnázium, tak to sedí! Jsem taky holka ze školy základní. Seděla jsem za Řízečkem. I když měl blbý řeči, byl nejlepší...
A teď už to ví. KUK.
 snad mě vezme na milost...A už dost.


(26. 1. 21:55)

P.S. Má smysl něco dodávat? Radši ne, ještě bych ten náš soukromý třídní sraz blbými řečmi zkazil. Takže jen jeden velký dík³!
 

Jako vůbec.

Přeci jen se náš sportovec dočkal, řekne si asi každý při pohledu na dnešní obrázek.  Jenže jak už to tak v životě pajdá, tak všechno není tím, čím se zdá být. Nicméně, asi bych měl začít od začátku, přestože chci být dneska stručný; už jsem se dnes napsal dost. Ráno jsem v pro mne nezvyklou hodinu a se subjektivně dostatečným předstihem vyrážel do Prahy na test. České dráhy však, a to je od nich hezké, nechtěly, abych se po cestě nudil, a tak na ranní spoje uvalily kletbu zrušených vlaků a hodinových zpoždění těch zbylých.  Kromě toho seslaly na nástupiště i Pružana, zásluhou jehož a jeho "Ladovské zimy" se cesta přeplněným dobytčákem dala i snést. Jelikož se můj časový plán takto lehce narušil, nezbývalo než spěchat, což přineslo další veselé pády na ústa i jiné končetiny, díky kterým ve mně definitivně uzrálo rozhodnutí po (nakonec i stihnutém) testu se sebrat, dojet na Bulovku, předvést svou rozklíženou sádru a veškerou svou výmluvností se pokusit domoci na doktorovi sundání břímě tak, abych už ten další týden strávil třeba i v klidu, ale bez TOHO.
A tak jsem tam zajel, hledal, čekal, ukecával.... Úspěšný jsem však byl jen asi z poloviny, poněvadž sádru jsem skutečně opustil, jenže jen do té doby, než mi sanitář uklohnil novou...
Takže si ještě týden na premiéru podvozku po generální opravě počkám. Asi to je tak dobře.


(25. 1. 17:56)
 

Něco jako loni.

Přeci jen se naši sportovci dočkali! Nevím tedy, jak hory, ale radotínské ulice opět vypadají tak, jak se na zimu sluší a patří... tedy bíle. Však už to naše vysokohorské středisko zimních sportů potřebovalo jako sůl, kterou však dosud nepotřebovalo. (Zase jsem se probudil do dobrého slohu, omlouvám se).  Dnes je konečně vše jiné - auta zase jezdí tak, jako by měla plné kalhoty zplodin, sousedi od rána sisyfovsky zápasí o sjízdnost svých chodníků, vlaky se zpožďují, protože strojvůdci musí nasazovat na každé kolo řetězy, Řízci nepublikovatelně klnou na berlích a překonávají rekordy ve sjezdu na sádře a v letech na hubu...
Nejen bystrozraký návštěvník možná zaznamenal, že velmi podobnou fotku jsem sem  přilípnul už před přibližně deseti měsíci. I já jsem to zaznamenal, dokonce už v momentě, kdy jsem ji fotil. Ihned poté, co jsem se vybatolil z peřin, pohlédl skrze žaluzie a zjistil, že se šedo změnilo v bílo, zmocnila se mne téměř identická nálada- směs dětinské radosti nad snížkem! a zároveň otrávenosti z faktického znemožnění už tak dost nesnadného pohybu. Co by jim udělalo, kdyby ten sníh nechali ještě týden uzrát...? Ale zase je to hezký - ač z toho třeba už odpoledne bude břečka.


(24. 1. 11:56)

Něco jako pexeso.

Tak tedy. Ještě si asi pamatujete na slavnou Oční hru. Moje dnešní pexeso je založeno na podobné bázi, ale je přece jen o mnoho jiné. Na včerejší oslavu Kuby a Pružana jsem si sice zapomněl vzít půllitr, ale zato jsem s sebou měl lihovku (zapadla tam), kterou jsem v průběhu večera postupně vnucoval bavícím se jedincům za účelem vylepšení mého dosud celkem fádního sádrového okovu. A to, co vzniklo, vidíte nahoře. A ty, jež to stvořili, můžete najít, pokud pohladíte červený odkaz. A až si je náležitě prohlédnete, zkuste k obrázkům přiřadit jejich autory. Podotýkám, že to nebude tak snadné - kresbiček je 20, a ačkoli mnohé z nich i necvičené oko rázem k patřičným tvůrcům přiřadí, tak jiné by mohly být i oříškem. Jiné jsem navíc pro větší legraci lehce zcenzuroval. A oblíbená fintička - jeden autor maloval dvakrát...
Jestli se vám bude chtít do pexesa, prostě napište vaši verzi řešení ve tvaru třeba a - 1, .... s - 19, a pošlete je na sadrovahrajako@rizecek.wz.cz , nebo přes icq na 334 - 502 - 693 (jste-li kamarádi). Cena odpovědi je 89,- Kč za minutu, max. cena odpovědi je 500,- Kč na dobročinné účely:-). Na nejúspěšnější řešitele čeká v životě jistě hodně štěstí. A taky je zde veřejně vyhlásím.
Tak do toho, mládeži.

P.S. A abych nebyl nezdvořilý, tak večírku se budu kecičkami a obrazem věnovat zase zítra.

(21. 1. 16:50)
 

 SOUTĚŽNÍ OBRÁZKY  tady!
  JEJICH AUTOŘI zde!

Zkouška orkánem

Představte si příjemný čtvrteční večer, či spíše už periferii noci. Klidná hudba do uší, noha do vzduchu, pěkná kniha do ruky a odtud do duše; snad jen venku by povětří mohlo být mírnější... Orkán Kyrril (snad jsem ho správně napsal, jestli ne, tak se mu omlouvám) se vesele proháněl nad Radotínskými střechami, z nebe tekly provazce vody - a někde v dálce třeba vichřice vyvracela stromy a trhala dráty. Ale u nás pohoda.
Ale teď si představte, že odkudsi zaslechnete nesmělé, leč zesilující ťukání. Kniha bouch bác! letí do kouta a kulhavý domácí se belhá podívat se, kdo že v tom nečase přišel na návštěvu. A on to déšť. Kapal ze stropu na skříň, válel se po trámu - a bylo jej stále více.
Domácí pán udiven sejde o patro níže, kde se setká s další porcí údivu a nedůvěry. Zbytek obyvatel se přesto seběhne do jeho doupěte, kde se mezitím zprvu nesmělý vodní předvoj proměnil v několik solidních sprchových koutů. Nebyl čas na váhání - než se plovoucí podlaha připodobní svému zavádějícímu názvu, je třeba rozmístit rybniční síť z kastrolů a utěrek, viz první snímek. Na druhém snímku vidíte, jak se světýlko může stát sprchou, na třetím pak tátu, jak aktivně bojuje s přívalem tekutiny. Navzdory větru a dešti se pak odhodlal k tomu, že vylezl na střechu a zjistit to, co my ostatní až ráno. Bonnský šindel zřejmě odletěl zpět k západním sousedům, jak jeho název napovídá, nebo spíš k sousedům na zahradu, střeše nad mým pokoje zbyla jen prkna pro pláč. A mně okolo půlnoci nezbylo než nastavit nádoby a doufat, že déšť a s ním i protivné bubnování záhy ustane, že třeba dorazí i nějaký ten spánek. A stalo se obojí.
Ráno pak dorazil šikovný soused a spolu se šikovným tátou se jali připravovat střechu na další hněvy přírody. Vzali si na to bombu s plynem a jakousi ipu (doteď jsem myslel, že to zkratka Mezinárodní fonetické asiciace...). Ještě teď mi ťukají nad hlavou.


(19. 1. 10:20)

...

Nevěděl jsem, čím přelepit velmi pohledné stádo žiraf, které se tu slunily (nebo, chcete-li, sušily) už dobré tři (!) dny, protože mě napadly hned tři pohádky, jež bych vám zde mohl za pomoci ilustrací kolegy Lumixe vypravovat. O návratu nezkrocené Hory, O srdci pod sádrou - a O štěstí. Ta byla z nich nejdivnější a určitě nejblbější, takže sem s ní.
Nádraží je místo, jež se neustále hýbe, to ví přece každé dítě. Sem a tam, cestuje po kolejích spolu s pasažéry a jejich touhami a sny. Za štěstím. A voní dálkami. Jsou však i cestující, kteří se nehýbou, (a také nevoní, a už vůbec ne dálkami. To bych nechal pro tentokráte stranou). 
Nešťastnou náhodou mi ujel vlak, protože jsem předtím omylem nastoupil správnou nohou do nesprávného metra. Zákeřně jelo na druhou stranu. To je mi záhada... Proto jsem měl spooustu času: na zevlování mezi zevláky jsem neměl kuráž, ani jsem se nechtěl nechat tradičně okrást jistým prodejcem baget, usadil jsem se tedy na zábradlí a koukal na všechny ty ostatní lidi, kterým také ujel nebo ujíždí vlak, zatímco zde hledají štěstí. Nejvíc mě zaujal muž, jemuž jsem dnes věnoval dnešní Řízek foto love story, zasloužil si to jako jakousi cenu útěchy. V rezervaci štěstí, oddělené od okolního nešťastného světa bariérou z pozlátka a umělých květin, samoten a odhodlán hledal mezi čarovnými stroji jako správný zlatokop svou zlatou žílu. Za těch dvacet minut, co jsem jej sledoval, nezměnil polohu ani sparingpartnera. O kolik kil mezitím zhubl, si netroufám odhadovat. Ale odhaduji, že štěstí ZATÍM nenašel -  stojí tam dál; a pokud neprohrál kalhoty nebo nevypnuli proud, stojí tam doteď. Dobrou noc.
Blbá, viď? Zítra zkusím lepší, když nebudeš zlobit.

(17. 1. 18:02)
 

Pavilonem žirafa jde - na rande.

Copak asi dělají žirafy v africkém pavilonu ZOO Praha? Zkuste si představit, že jste jako žirafa. Normální žirafa, máte asi metr a půl dlouhý krk, vysocí jste asi čtyři metry (z anatomie žiraf vím jen, že mají sedm obratlů). Žijete v pavilonu, kde je na deseti metrech čtverečních dalších pět žiraf. S většinou z nich buď máte děti, nebo jsou to vaše děti. V nejhorším případě obojí. Celý den tam chodíte, vyplazujete jazyk na žirafy ze sousedství, olizujete svým dlouhým jazykem, co najdete, žerete a děláte jiné užitečné činnosti. V návštěvních hodinách vás stále někdo okukuje, fotí si vás, dělá na vás grimasy, opírá se nosem o sklo, ukazuje na vás prstem, děti se zvědavě ptají „poč má ta žilafa tak dlouhej klk“. Tak mě napadá, jak vlastně spíte, jestli si obtočíte krk kolem těla, nebo spíte ve stoje? První varianta by byla asi efektnější. Každopádně vám to nezávidím.
Tak co? Jak se teď cítíte? Máte pocit, že najednou musíte ohýbat krk, abyste viděli na monitor? Máte pocit, jako byste byli za sklem? Pak vám gratuluji, právě jste se úspěšně a bezbolestně stali žirafou. Ale nikomu to neříkejte, nemuseli by vám to věřit.
Dnešní deníčkový příspěvek k nám dorazil z dalekých Viniček (velmi děkuji!); jeho humor na mě (a určitě i na vás) proto dýchl exotickým odérem - a jistě je to příjemné a osvěžující číst zase jednou cizí kecičky, že? Řeknu vám, že jsem si to dnes jako nezúčastněný pozorovatel velmi užil.

(14. 1. 22:56)

Promokavá galerie

Panenská neposkvrněnost nevydržela mojí sádře, pravda, zrovna dlouho. Svítící bělost ne nepodobna leštěnému chrupu supermodelky má sice něco do sebe, ale takový barevný chaos je jistě zajímavější a pro oko podnětnější, o čemž je jistě dosyta přesvědčen každý, kdo kdy navštívil mé podkrovní doupě...
Ale to jsem trochu odbočil. Jak Kamča kdysi psala mezi hádky na pavlač, skutečně jsem měl původně v úmyslu vyhlásit řádnou veřejnou soutěž, jejímuž vítězi bych zdarma reklamní prostor zajímavého tvaru i rozměru poskytl. Když jsem se však nad danou věcí znovu dlouze zamyslel a v duchu si přehrál ty tři týdny (a více), kdy bych se musel komíhat vyzdoben případným vítězným nápadem, jímž by mohl být třeba zrovna nápis ČALOUNICTVÍ ŠPIREK, KOSOŘ, - lehce jsem se zděsil a uvědomil si,  že to přeci nemohu riskovat.
A tak jsem se rozhodl výzdobu své sádrové nohy nechat čistě na osudu. Koho potkám a kdo bude chtít, může se snadno stát autorem. Stačí jen nápad, něco na psaní se najde vždycky. Prvními autory pohyblivé galerie se stali kolegové - budoucí anglisté. Zvláště aristotelovský čtverec na druhém snímku si jistě zaslouží pozornost, byť jsem z Martinova stručného výkladu nepochopil ani jeho význam pro lidstvo, a už vůbec ne pro mou sádrovanou tlapu. Ale je moc krásnej.
Berte to jako pobídku - vyhledejte mne, dokud je místo. Kdo nenakreslí nic na sádru, jako by ani nebyl. Záležitost prestiže.

Nesouvisející P.S. K těm papírovým zvířátkům z počátku týdne - pták se jmenoval Vít, želva Muriel. Spolužačka s lepší pamětí se jmenuje Jitka. 

(11. 1. 23:52)

(8. 1. 22:34)

Dodatečná pomsta

Ani v novém roce mě neopustil nebezpečný a troufalý zlozvyk tahat s sebou na svých výpravách za čímkoli jednookého kamaráda Lumixe. Předevčírem jsme, čekajíce na lehce opožděný pantografový dostavník, bloumali po radotínském nádraží a přemýšleli, jak ukrátit nějaký ten čas. Znáte to: Pohupování se na berlích, počítání vajglů na dlaždičkách, luštění nápisů na vagónech a memorování neplatných jízdních řádů... A jaké perly se skrývají na stěnách nádraží! Jako začínající lingvista jsem byl sice na poměrně dlouhé nemocenské, jenže poezie železničních zákazů mě i tak strhla do svého zvláštního světa, z něhož jsem byl opět odtržen až zpěvem přijíždějícího panťáku.
Je téměř jisté, že na mnohých nádražních budovách visí i bizarnější nápisy než dnešní primitivní korektura textu. Pro mě je to osobně hlavně veselý důkaz o směšování různých stylových rovin jazyka - anonymní básník z perónu  by přeci neměl žádné problémy, kdyby vyháněl osoby, co nebo které tam nemají co dělat. Chtěl být knižní, je pro srandu. Takový je život.
Ten snímek má ale ještě jeden skrytý, osobnější rozměr. Loni v červenci jsem také kamsi jel, také vlak nespěchal s příjezdem - a můj pohled rovněž zabloudil tím samým směrem. I vytáhl jsem tehdy čerstvě spravený fotoaparát z batohu, že si to zaznamenám, jenže jsem vzápětí zjistil, že opět nefunguje. A celá traumatizující zkušenost s ochotou zastoupení Lumixova výrobce se tenkrát mohla opakovat... Ba co více, bylo to ještě mnohem horší.
Takže asi chápete úlevu, kterou jsem po vyfotografování pocítil, ač mi bylo hned jasné, že za tu fotku asi žádnou cenu za žádnou cenu nedostanu.

(9. 1. 22:10)

(8. 1. 22:34)

Defilé u čaje

Můj první výlet na zánovním podpatku nevedl ani na Viničky, ani do Kosoře, či do hospody - a už vůbec ne do školy; byť by se dalo říci, že společnost v čajovně jí byla lehce načichlá. Jednalo se totiž o trojici mých spolužaček z anglistiky, které se tam spolu se mnou sešly, aby nad voňavými šálky probraly a propraly všechno, co bylo i nebylo myslitelné, hlavně teda ty filozofické otázky jako. No, a taky jsme trochu přišli za vodní dýmkou, co si budeme nalhávat. Jenže tu jsme nedostali, poněvadž se nám povedla věc nevídaná: naštvali jsme obsluhu čajovny, a to natolik, že se čajovníci prostě rozhodli, že z nás vychovají lepší lidi tím, že nás budou držet jen o chlebu a čaji. Podařilo se tak napůl: cítím se vskutku mnohem lepší, ale do dotyčné čajovny U kostela mě už nedostanou ani trojicí slečen, ani párem volů, a s jejím názvem moje nově nabytá averze nemá nic společného...
Ještě vás seznámím s těmi sympaťáky na snímku. Složila je zručná anglistka, bohemistka a fonetička v jednom, Simona, a byli určeni nám, jako dárek pro radost. Nejsem si jist, jestli se mi podaří vybavit si veškerá jejich jména, ale tučňák byl určitě Hubert. Brontosaurus se jmenoval Rút, jeřáb byl Bořek, pták...no.... a želva...? Pokusím se to zjistit; je to neomluvitelné, ale za dva dny jsem zapomněl hned dvě jména. Ještě, že se mi počítač vrátil už dnes, dokud aspoň ostatní tvorové mají svá jména. A dokud si pamatuji, s kým jsem tam vlastně seděl.
Dobrou noc a chuť, pokud právě obědváte.

(8. 1. 22:34)

Krtek vs. štěrk 1:0

Fotky z oslavy příchodu nového roku se letos moc nepovedly. Snad proto, že jich, podobně jako účastníků zbytkové veselice v klubovně, bylo poskrovnu, poněvadž jsem se více věnoval jiným činnostem, třeba konzumaci, konverzaci, bezcílnému belhání a pingpongu. Nad jistým drobným množstvím obrázků jsem se však přeci jen smiloval a určitě se objeví v souhrnném fotoalbu ze závěru letošního roku, které snad v dohledném období připravím. Namísto portrétů jednotlivých účastníků večírku vám z tohoto pro mne po dlouhé době prvního výletu mimo teplo nemocnice a domova nabízím toto novoroční zátiší se štěrkem, psem a krtinou. Pro ty, kteří nepoznali, se jedná o spodní část pozemku před naší klubovnou, jež byla jistě k velké krtkově radosti nedávno zasypána štěrkem.  Místní podzemní hmyzožravec využil tuto nepřízeň okolností k nevídané demonstraci vlastní síly - na srovnaném plácku uplácal kromě jiných, decentnějších, krtinu o velikosti pro mne dosud neznámé, a vzkázal tím, že kamínková munice na něj nedostřelí. Nerad bych, aby si to zastánci štěrkové louky vyložili jako nepřátelské gesto a taky mě něčím nezasypali, ale dotyčný krtek mi přijde přinejmenším jako borec.

(2. 1. 11:53)