Podobně jako Janus, římský bůh bran a dveří, měl i Rádošův narozeninový večírek, jímž byla o sobotní noci poctěna naše klubovna, dvě zcela odlišné tváře. Ve velké klubovně skřípala z kazeťáku nekonečná country píseň, zatímco se vylosované dvojice ve veselých převlecích snažily zvítězit v organizovaném čtyřkovboji, tvořeném řadou zřejmě nevšedních disciplín. Ti, kteří přišli spíše popít a popovídat s kamarády než foukat kulaté krávy po stole, se po chvíli váhání a odevzdání prezentů přelili do malé klubovny. Vy z vás, jež mě znáte lépe, zajisté víte, kam jsem se nakonec uchýlil já. Pořadatelé totiž záhy pochopili, že soutěžit budu maximálně v pingpongu s nesoustředěným Vlastíkem, a přestali mne k účasti přemlouvat. Aniž bych jakkoli hodnotil, co je pro prožití večírku univerzálně vhodnější, skončil jsem v malé klubovně s ledovým čajem (řídil jsem), kytarou na klíně a s podobně naladěnými dušemi. Z mého pohledu jsem udělal dobře; ač mám k vnucovanému organizovanému veselí vžitý odpor, kousek mimo jeho dosah mi bylo docela fajn. A krásně jsem si po hrozně dlouhé době zazpíval s náhle zjevivší se Álou. Byť jenom chvilku. Už dlouho mne hlazení strun trsátkem tak nebavilo.
Vaše nápady:
Mít předem odpor k něčemu, co sám člověk nezkusí, je velmi jednoduché. Tím spíše bych byl opatrný s hodnocením!
Ostatní posuďte, jestli jste se bavili či ne. Já jsem se bavil - upřímně a vydatně. Soudím, že Řízek se bavil podobně, ač jiným způsobem. Doufám tedy, že se všichni shodneme: "Každý podle svého gusta"!!! Co myslíte?
Nepsal jsem, že mě někdo nutil, nýbrž "přemlouval". A tak to opravdu bylo. Nevím, jak si můžete být všichni jisti, že ne? Vy jste navzájem věděli o každém slovu těch druhých? I to je samozřejmě možné, ale překvapilo by mě to. Slova o vnucovaném organizovaném veselí jsem myslel trochu jinak, než jak je pochopil Bobík - nikdo mi nemával tohahavkem u hlavy, abych si rychle vylosoval společnici do her. Ta nešťastná formulace měla znamenat spíš tlak prostředí a převládající názor návštěvníků. Chápu, že se to dalo vyložit jinak, netušil jsem však, že si to někdo vezme osobně. Asi je nás vztahovačných více.
A dost, už mne tohle téma nebaví. Prostě se mi nechtělo s vámi soutěžit, tak jsem si oslavu užil jinak a dovolil jsem si o tom i napsat. Nechápu, proč to hrotit. Jako by každý, kdo nemá náladu převlékat se a společně se bavit veselými hrami, musel automaticky být za vyvrhele. Proberte se.
A hezký den.
(26. 2.
22:52)
Jsouce už téměř bowlingovými přeborníky, herně a sebevědomím jsme už dozráli natolik, že bylo načase zkusit pokořit další metu. Aspoň jsme si to mysleli. Tedy, myslel si to hlavně náš kapitán Vlastík. Proto nás přihlásil na Český pohár. Velkolepá akce odstartovala včera na Novodvorské a pro ty úspěšnější pokračovala ještě dnes. Pro nás ne.
Nebylo to asi jen tím, že jsme si jako jediní nepřivezli (na vozíku své vlastní naleštěné) koule, i obuv jsme si půjčovali, a dokonce nám kromě jednotného oděvu chyběl i hadr na otírání herního náčiní (tento nedostatek jsme reflektovali v novém alternativním názvu mužstva - No utěrka!) Větším problémem se ukázala být naše nízká hladina nahraných bodů, nebo vysoké náhozy soupeře, jak se to vezme. Hráli jsme dost nevyrovnaně - když jeden náhodou zazářil, druhý hrál nevýrazně a třetí to kazil. Celkově to bylo o dost slabší než v přeboru. V turnaji hraném formou pavouka s jedním opravným pokusem jsme tedy absolvovali minimální dvě kola, ale úplná ostuda to snad nebyla. Naopak, byli jsme blízko senzaci. Ta by se rovnala aspoň dílčímu vítězství v jedné hře (každý zápas se hrál na 3, resp. 2 vítězné hry). V našem prvním zápase jsme první hru se zjevně nerozehraným soupeřem prohráli o pouhých dvacet bodů. Jejich matador si to u nás po skončení rozlil vyloženě sportovním rozloučením: "Hráli jsme jako debilové, ale vy jste nás podlezli."
Na jednu stranu se v mém případě jednalo o zajímavou a poučnou zkušenost, na straně druhé o nahlédnutí do těch sfér mé oblíbené hry, kam se nikdy nedostanu - a co je důležitější, ani dostat nechci, protože bych zřejmě pro samé striky, rotace a leštění koulí ztratil to hlavní, co mne u téhle zábavy drží. Radost ze hry.
(25. 2. 11:36)
Je asi málo knihoven v tomto státě (netřeba držet se při zdi! Jistě i na světě!), jež by své brány otevíraly již nedlouho poté, co se nedospalé sluníčko váhavě vyškrábe na obzor. A já mám tu čest pracovat v jedné z nich. Dnes jsem totiž do svého úřadu dorazil hned po osmé hodině, a jestli mne nevyhodí, budu zde studentům trpícím nespavostí půjčovat knihy o všem britském celý tento semestr. Jenže, ona naše nová, vpravdě nadstandardní otevírací doba má i své úskalí; knihovna se totiž brzy jak otvírá, tak zavírá. Už v deset hodin tu po mne nezůstane ani stopa a místnost se vrátí k svému majoritnímu poslání, tedy začne opět sloužit jako učebna.
Ten dlouhý úvod dnes naštěstí předjímá krátký závěr, protože asi podlehnu a obklopen fiktivními čtenáři ulehnu a nechám si něco knižního zdát. Včera jsme byli opožděně malinko slavit konec zkouškového. Proběhla privátní párty na koleji Větrník, kde jsme se sešli v počtu tří anglistek-abstinentek a dvou anglistů-normálních. Taky jsme měli kytaru a martini. A díky výletu nočními tramvajemi a (naštěstí) náhodně kolemjedoucím vozem jsem přijel domů (už) ve dvě.
Ještě než mne odsoudíte, popřeji vám hezký den a sobě krásnou noc.
(22. 2. 8:34)
P.S. Dokonce přišla i jedna čtenářka. Přetrhla mi spánek vedví.
P.P.S. Na kytaru válí Darina, přihlížejí Simona a Mirek. To aby bylo zpravodajství učiněno zadost.
V sobotu byly ještě úplně jiné časy. Jako by se s uplynuvším víkendem přehoupl náš věk do jiného, hektičtějšího časoběhu, jenž postrádá jistoty původního a řídí se naprosto odlišnými zákony. No, začala mi prostě zase škola. Takže je konec veškeré té rekreaci, jíž se studenti o zkouškovém tak rádi oddávají poté, co splní veškeré své povinnosti.
Sice jsem své studijní dluhy dosud nesplatil, ba spíše navršil, přesto mi to v sobotu nedalo, musel jsem ven. Byl na mne jistě hrozivý pohled, když jsem namísto berle popadl pumpičku, do druhé ruky olejničku, a jal se s batůžkem na hrbu a helmou fešácky uvelebenou na temeni chystat na výlet. Překvapené kolo mne nepoznávalo. Přesto jsme po chvíli společenské konverzace, mazání kloubů a váhání vyrazili.
Podél řeky do Černošic to jelo jedna báseň. Do Dobřichovic také, jenže jsem se nechal zlákat karlickým údolím a následným stoupáním nad Kuchař. Pro organismus zcela odvyklý pohybu kromě přelévání sádla začala těžká zkouška. S jedinou hospodskou přestávkou jsem však dojel tempem obezřetného hlemýždě až ke kosořské chatové osadě mezi rogalisty, zbytek pak znáte. Jen jsem nemohl nevyužít možnosti podívat se na část projeté trasy s nadhledem. Ještě dříve, než se tam začali motat ti nešikové s křidélky.
(19. 2. 22:25)
K velkolepému výletu jsem se vám dnes odhodlal. Abych všechno hned nevyžvanil a aby mi zbyly třeba ještě nějaké fotky na zítřek (pro případ, že by se zase nic nedělo), nechám si detaily zatím pro sebe, snad jen dodám, že dopravní prostředek byl pro mne, uvyklého nyní výhradně na společnost francouzské hole, krajně nezvyklý.
Samozřejmě, že jsem nebyl ve vzduchu, jako dnešní borec na konec. Zůstal jsem oběma nohama na zemi - jen jsem se za soustavného očumování ocitl v těsné blízkosti odvážných mužů na létajících trojúhelníčcích, kteří se chystali na start z oblíbené vyhlídky na Černošice. Avšak na svou obranu mohu uvést, že jsem byl tak trochu pozván. Ráno mi "Rudý baron" napsal, ať přijedu - tak jsem tedy tady! A tajil jsem dech, protože vítr byl navzdory pohlednému počasí zákeřný a měl tendenci zesilovat, tak jsem mu nechtěl pomáhat. Koneckonců, i přes moje odříkání hned dva letci neslavně skončili zamotáni ve větvoví - vypadali trochu jako vzteklé loutky, když se tak nadávajíce bezmocně třepetali nad zemí. Naštěstí byly škody jen materiální.
Ani se Frantovi nedivím, že se startem poněkud váhal. Větrné poryvy byly nevypočitatelné, navíc problémy kolegů zanechaly jistě stopy na psychice - a ta, jak dobře vědí všichni sportovní fanoušci (a že jich tu je!), je alfou a omegou úspěchu. Přesto se Franta ve chvíli, kdy vítr zrovna chytal druhý dech, rozběhl a elegantně vznesl. A pak mi, už s nohama skrytýma v jakémsi spacáku pro aviatiky, zmizel z očí. Ani nezamával...
(17. 2. 17:39)
P.S. Na posledním snímku není Franta, nýbrž jeho kolega. To jen pro pořádek a aby se Franta nevytahoval, že je tu na pěti fotkách najednou.
Nechali mne tu zákeřně o samotě. Všichni ti rodiče a bratři, kteří se vydali pokořovat nejrůznější zasněžené vrcholky, a co mi přijde jako vrchol, že někteří dokonce na mých běžkách...! Využil jsem příležitosti dokonale. Každou noc pořádám mejdany s teploměrem a chřipkovými bacily, občas jdeme spát až nad ránem. Kalíme paraleny a koktejly z nosních kapek. Není divu, že se nám podařilo další části domu přeměnit na squat podobný mému pokoji. Všude se válí nějaké berle a další torza končetin. Navíc jsem zjistil, že ve svých 22 letech neumím ovládat pračku, myčku, kotel a podobné civilizační výdobytky. Ptal jsem se koček, ale taky nevěděly, jak na ně. Jsem Robinsonem uprostřed oceánu techniky, nádobí a ponožek.
Je opravdu velké štěstí, že nemám příliš povinností, takže se mi dům pod rukama drolí jen zvolna. V podstatě musím jen zalévat kytky a krmit zvířata. Poplést se to sice také dá, ale myslím, že by mi zvířata včas poradila, že něco dělám nesprávně. Minimálně jedna kočka by snad zůstala suchá.
Prakticky všichni známí a kamarádi se navíc někde rekreují, takže i můj webový dvoreček osaměl. Musím dokonce denně třicet- a vícekrát vyťukávat adresu stránek, bych neměl komplexy ze ztráty zájmu o moji maličkost. Pod fiktivními jmény píšu na pavlač. A abych nahradil Venála, v anketách pilně hlasuji pro vše kosořské...
(13. 2. 22:16)
Fotky z
UHELNÉ
PŘÍBRAMI ZDE!
CK Fávotrans pořádala v sobotu velkolepý zájezd. Cílem byly veskrze exotické Černošice, jejich plážový Klub Kino a koncert nejlepší kapely, jakou si můžete přát. Kromě majitelů cestovky vyrazili transportérem Ivoš se ženou, Péťa se spolužačkou a já. Milan, zarytý sportovec, přiběhl po svých, což mu trvalo... Chtěla jsem ten čas zveřejnit, abyste se mu mohli vysmát, ale bohužel už si ho nepamatuju. Sakra! No nic. Když jsme dorazili na místo, právě probíhalo zvučení, a tak jsme se pomalu začali dostávat do víru rytmů a tónů. Někteří se začínali dostávat do nálady i jinými způsoby a jiní litovali, že musí odřídit zpáteční cestu.
Asi půl hodiny po plánovaném čase konečně přišli. Byli tři, jeden lepší než druhý. A třetí veskrze nejlepší. Většina z nás se přesunula k pódiu, aby jim byla blíž a mohla si na ně téměř sáhnout. V mém případě taky kašlat, doufám, že si to nevzali osobně, já za to vážně nemůžu. Chvíli po začátku dorazili i Hanka a Perda s Oliverem, kteří zvolili vlastní způsob dopravy.
Koncert byl jak jinak než skvělý. Pánové neměli playlist a hráli vskutku od srdce. Každá písnička měla v průměru deset minut, kromě krátkých vložek, při nichž si Zdeněk Bína instaloval struny (během koncertu totiž postupně přetrhl tři).
Když se s námi rozloučili, nemohl tomu nikdo uvěřit, a tak všichni řvali a pískali, co hrdlo dalo. Po chvíli přišli zpět se slovy, že ještě můžou hrát. Když odešli podruhé, stále jsme se nechtěli smířit s osudem. Po nějaké době, když už nás pomalu opouštěly hlasivky, přišli potřetí. Jistě měli z aplausu radost, ale přesto nám Zdeněk musel vynadat: „No co to je?“ pronesl s úsměvem. Po druhém přídavku a třetím rozloučení již do našeho řevu pustili jakousi muziku, která s interprety neměla nic společného. A tak nám nezbylo, než jet zase domů. Nebo běžet jako Milan.
Dnes jsem opět předal volant svých stránek do Kájiných rukou - byly to ruce nejpovolanější, jsouce zároveň strůjci dnešního největšího a současně nejhezčího obrázku. Kája byla dokonce tak pilná nebo nevytížená, že sepsala dvě verze povídání. Vybral jsem tu delší a z té kratší pořídil výcuc pro ty, kteří si už téměř rok stěžují na to, že je tu moc slov. Ale častěji to dělat nebudu, to bych lenochům podlejzal až moc.
Krásný večer, chřipce smrt a paralenu zdar.
(12. 2. 20:36)
Shrnutí
(Pro ty, kteří neradi moc čtou)
Kdy?
V sobotu.
S
kým?
S CK Fávotrans, přeci!
Kde?
Do Klubu Kino, kam jinam!
Za kolik?
Za 120,-,
ale jistě by za ně mnozí dali i mnohem víc!
Kdo?
Klienti a majitelé Fávotransu
Jak?
Skvěle,
jedinečně, hluboce, nadšeně a uchváceně.
Co?
Koncert -123 Minut.
Jak dlouho?
Téměř 123
minut.
Fakt.
Přidali?
Jasně. Dokonce dvakrát.
Kolik mrtvých?
Všichni živí, jen struny Zdeňka Bíny dostaly na frak.
Co dodat?
Kdo nejel, o moc přišel!
Hlava mi třeštila, když jsem uprostřed noci na dnešek dopisoval komentáře k fotkám vybraným do nového fotoalba. Tím jsem nechtěl omluvit jejich pochybnou kvalitu, již si můžete klidně ověřit (odkaz na zbytek snímků najdete poblíž), jen jsem chtěl jen světu sdělit, že jsem asi nemocný. Jsem si skoro jist, že jsem další obětí výletu do Uhelné Příbrami; ostatně zajímalo by mne, jestli vůbec někdo z výletníků zůstal nenachlazen. Aby to nebylo málo, musel jsem to celé několikrát předělávat, protoze nova verze programu se jeste nenaucila cesky. Sice se mi o celém nedodělku zdálo, to však nepomohlo, a musel jsem to tedy doválčit až dnes dopoledne. Nicméně, vyvolávání soucitu už bylo dost, takže ještě než zalezu zpět pod peřinu k horkému čaji (n)a historické mluvnici, popřeji vám hezký den, příjemné listování fotkami a dostatek odolnosti proti bacilům všemožného druhu - a těším se na shledanou s fanoušky -123 min., protože na koncert se zřejmě vzchopím. Beze mne to nebude ono.
(10. 2. 11:26)
Omlouvám se za laciný titulek. Nemohl jsem si ale pomoci: název filmu, který jsme navštívili minulou středu, k infantilním slovním hříčkám přímo svádí. Potomci lidí. Tenhle zájezd Fávotransu za kulturou nesliboval, pravda, příliš veselou podívanou. Ani pro protijedoucí řidiče. Ti toho vůbec moc neviděli - jeli jsme tentokrát Špínovým speciálem (jehož postmoderní interiér vidíte nad mým neuspořádaným exteriérem), kterému nefungovala jiná světla než ta dálková...
U kina jsme teprve potkali Frantu. První nás zaujal plakát k filmu, najednou bylo nutné napodobit výraz hlavního hrdiny. Ač neherec, musel jsem se toho zhostit já, byv jediný neoholen. Jak to dopadlo, radši ani nebudu verbálně komentovat. Prostě nejsem ochotník.
Bylo nás tam pět (Kája, Petr, Špína a majitelé cestovky), v sále jsme pak poté, co jsme se pobavili s plakátem k filmu, narazili na dalších pět lidí. Byli na rozdíl od nás zticha a neměli zelenou limonádu, co chutnala jako směs jaru a perwollu. Největší legrací celého filmu byl bezpochyby trailer na snímek Noc v muzeu, konkrétně záběr, kdy se obrovská kostra dinosaura chystá napít z fontánky. Kolektivně jsme prosmáli i děsivý úvod k opravdovému filmu, až výbuch bomby nás uzemnil. Celý snímek byl opravdu spektákl; katastrofa, jak se sluší a patří. Jen se tam tvůrcům vloudily některé omylem vtipné scénky, třeba újezd nestartujícím autem ze sídla teroristů. Neumětelství hlavního hrdiny v oblasti startování jízdou z kopce nás složilo skoro jako dinosaurus. Podobně, jako když pod kopcem vyskočil ze zastavené dodávky, začal ji tlačit (!), a ona na rovině okamžitě naskočila.
Koukám, že jsem vystihl veškeré klíčové momenty. Asi se na ten film budete muset podívat sami. Byl ale fakt dobrej.
(7. 2. 21:56)
Z
cesty (!)
Ve čtvrtek večer jsme takto na nádraží v Golčově Jeníkově vyčkávali
příjezdu najatého autobusu, který nás posléze odvezl do bývalé školky v
obci s poetickým a něžným názvem Uhelná Příbram. Navzdory jménu místa se v
budově topilo elektřinou a nutno dodat, že celkem nedostatečně, takže jsme
prodloužený víkend strávili částečně vyhledáváním hřejivých akumulaček a
tulením se kolem nich a k nim. Přesto se výlet myslím docela vyvedl,
ačkoli to nemohu říci s určitostí, neboť jsem o značnou část kolektivně
užitého času přišel nikoli kvůli separačním náladám, nýbrž proto, že mi
čerstvě osvobozená noha dosud nedovolila dovádění a procházky v terénu - i
při pingpongu dost protestovala.
A vůbec to nějak rychle uteklo. Ani jsme se nenadáli a čekali jsme na
náměstystí na objednaný autobus, aby nás dovezl k vlaku. A čekali jsme
dost dlouho, jenže kýžený stroj se srdíčky na boku (kdoví, koho vozí
normálně) se stále neobjevoval. Až garantu akce došla trpělivost a
telefonem zjistil, že na nás pan řidič zapomněl. Ani ne o dvacet minut
později se pak postarší autokar skutečně objevil, za rekordní dobu nás i
pohltil a jal se nás převážet k 15 km vzdálenému nádraží, na což jsme měli
přibližně 17 minut.
Řidič měl na sobě montérkovou kombinézu, která s trochou fantazie vypadala
jak nehořlavý oblek jezdců rallye, jen helma scházela. A taky navigátor,
který by naň občas houkl "Levá čtyři, bacha, neřež!" Jinak byla iluze
nevšedního závodu dokonalá. Stroj se řítil po křivolakých silničkách,
řidič se sveřepým výrazem svíral volant a tu a tam si pod vousy zanadával
nad pomalostí provozu před ním a vedle něj. Do uličky se občas vysypaly
dokumenty z přihrádek, děti byly však pevně zaryty do sedaček. Seděl jsem
téměř na místě spolujezdce, měl jsem tedy výhled na vozovku a tachometr
zároveň. Takže vězte, že kromě borců, kteří brázdí okresky ve sto
osmdesáti, jsou i tací, pro něž je rychlostním limitem ve vesnicích sto
desítka a předjíždění na plné čáře před horizontem zřejmě denním chlebem.
Tak jako tak, na nádraží jsme dorazili prakticky současně s vlakovou
soupravou, proto jsme se vyhnuli čekání na další spoj, který měl dorazit
až za dvě další mrazivé hodiny. Proto nebyla příležitost vyfotit další
ztemnělou fotku, musí vám stačit tato.
Cesta domů pak proběhla bez nesnází, do Radotína jsme připluli za řevu
písně Kozel vypůjčené od pana Nohavici. A na nádraží už čekaly maminky....
(5. 2. 17:52)