fotky Ř. (čb) a Kája 22.3.
aneb Jak trávit sobotu
Toho
dne o pozdním odpoledni jsem již neměla co na práci a pomalu jsem se
začínala děsit všedně stráveného večera, když mně náhle přišlo pozvání na
večírek. Tak jsem neváhala a přijala. Sice jsem si plánovala, že se vrátím
ještě, než odbije půlnoc, avšak zdejší společnost ve čtyřech byla tak
pohodová, že se mi mé plány moc nevydařily.
Jakmile Milan zažehl v kamnech oheň, začal se připravovat očekávaný
medvědí nápoj…se salkem. Hudební kulisu nám dělala směsice Řízečkových
sebraných písní (skupiny) Hm…, mimochodem podle Káji byly některé tóny
poněkud falešné, s čímž docela souhlasím, jelikož Řízkovy repráčky
chrčely jako starý tuberák, a sotva to ten šikula spravil, vypověděla
baterka. Ale to už byl náš nápoj dávno hotov, hmm…sladký jako cumel. To
nelze popřít. A abychom měli co poslouchat, vytáhl Řízek kytaru a těšil
nás svým hraním. Mezitím probíhal turnaj v ping-pongu, ovšem jeho úplného
vítěze bohužel nevím, mohu jen říct, že já jsem to rozhodně nebyla.
Dokonce ani při čtyřhře jsem neměla štěstí, i když jsem byla ve dvojici
s Milanem, a myslím, že nám to šlo dobře. Chyba totiž nebyla v nás, ale v Káje
a Řízkovi, jinak bychom zcela určitě zvítězili my.
A to už se večer přehoupl přes dvanáctou a Milan se chopil harmoniky,
na níž nám předvedl svou zručnost, i když se do toho musel nejdříve
dostat… Pak se ještě chvíli přemítalo, zdali naší zábavu ukončit hromadně,
anebo ji roztrousit po částech, ale nakonec jsme partičku roztrhli až na
rozcestí u školy, kde nás ještě Řízek přemlouval na nedělní cyklistický
výlet, který byl jistojistě úžasný!
Po skončení debaty před ZŠ jsme se odebrali každý cestou svou, do
opuštěných uliček radotínského velkoměsta.
P.S. Děkuji pisatelce velice - a máš to všechno u mne! Zároveň promiň za
prodlevu s uveřejněním...nebyl jsem moc doma.
P.P.S. Pingpongový víceseboj nevyhrála ani Nela, ani Kája - a už vůbec ne
Milan...!
(30. 3. 17:53)
fotky a slova u fotek Ř. 23. 3.
aneb Jak trávit neděli
Ačkoli mě Řízek již několikrát vyzýval
k vyjížďce, dosud jsem nabídkám vytrvale odolával. Buďto mi do toho něco
vlezlo, nebo jsem to tak alespoň Řízkovi řekl. Když mě ale touto výzvou
zaskočil po rozjetém večírku ve čtyřech, nemohl jsem odmítnout. Už jen
proto, že můj unavený mozek nebyl s to vymyslet žádnou pořádnou výmluvu.
Jelikož jsme na večírku nepili nealko, ale Salko, překvapila mě má ranní
svěžest a letmý pohled z okna mi hned po ránu zvednul náladu. Slunce se
totiž na rozdíl od předešlých dnů neschovávalo za mrak, nýbrž si viselo na
obloze dočista nezakryté, že by mu hanba být měla. Promastil jsem řetěz,
dofoukl duše, nasnídal se, navlíkl elasťáky, nasadil přilbu, kouknul
na hodinky a vyjel nejistým šlapotem na nádraží. Městský slon nás i s koly
odvezl do Třebáně, kde již čekal jeho motoráčkový kolega. Ten jel pomalu,
dlouho a troubil, jako by předpovídal charakter naší cyklovýpravy. Přes to
všechno se doploužil až do Lochovic – výchozího bodu naší trasy.
Asi dvacet metrů od vlaku Řízek havaroval, což mě potěšilo. Pak už jsme
teda jako vyjeli. První dilema nás potrápilo u rozcestníku pod Plešivcem.
Jakožto jsme ale ujeli teprve něco přes kilometr a já už sotva popadal
dech, bolela mě záda, no prostě už jsem toho měl plný zuby, navrhl jsem
plešivecký vrchol oželet. I oželeli jsme. Za pár minut jsme najeli na
zpevněnou cestu. A pak zase na nezpevněnou. To už nás čekal výjezd na
Kuchyňku, při kterém jsem za řádně peprného komentáře šlápnul do nějaké
zatuchlé louže, jejíž vůně ne zcela nepřipomínala žumpu. Vrchol všeho byl
konečný výjezd na vrchol. Byly by se z našich úst jistě linuly přerůzné
orgány, ovšem naše plíce měly co dělat i bez zbytečného mluvení. Ten
výhled za to ale stál, to zase jo. Terénem jsme sjeli dolů, a pak po
asfaltu ještě níž. A protože jsme už byli úplně down, dali jsme si
jablíčka a cíl – hospodu v Kytíně, toho času vzdálenou asi sedmnáct
kilometrů. Když pominu vražedný stoupák na hřebenovku, čekal nás vesměs
příjemný profil, ačkoli jsem se již cítil skutečně příjemně jen při jízdě
s kopce. Potkali jsme legrační lesní traktor s korbou na dřevo, ze které
trčelo mechanické rameno. Pan traktorista překládal klády z korby na
hromadu, čímž nás zaujal. Jenže jsme už byli hladoví, proto nezbývalo, než
jet dál. Přes všechny mžitky před očima jsme úspěšně dojeli na kýžené
kytínské náměstí.
Po pětatřiceti kilometrech v nohách a pětadvaceti zbývajících k domovu nás
vůbec netrápilo, že je místní hospoda poněkud westernová. Měli tam puštěné
rádio, fotbal a nějací country lidé hráli country písničky, které jsme
povětšinou znali z našeho semi-country oddílu. Hlavní věc je, že už
nemusíme sedět obkročmo. Od pana vrchního buráka s buranským účesem jsme
si nechali přinést polívku, pivo a kuřecí steak. Abychom nevypadali jako
teplí bratři, což by určitě zmrazilo naše nemalé šance u o stůl vedle
sedících hopsand, dal jsem si steak s eidamem a šunkou, zatímco Řízek
steak s eidamem, nivou a šunkou. Bylo to moc dobré. Pan buran v teplákách
nám dokonce nalil limču do cykloflašek. Až někdy pojedeš skrz Kytín,
rozhodně místní restauraci navštiv.
Přežraní jsme znovu sedli do sedel, a to zabolí. Řízek zjistil, že má
rozbitou hlavu (jako hlavu rámu), a tak jsme alespoň měli důvod co chvíli
zastavovat. Když nepočítám trialový sjezd do Všenor, brázdili jsme již
samé pohodové cesty. Jenže zkuste vysvětlit zmoženým svalům, že si chcete
vychutnat požitek z jízdy. Nepochopí to. Nějak jsme to ale doklepali až na
radotínské Nové sídliště, kde se naše trasy konečně rozdělily. Já jsem jel
domů, kdežto Řízek domů. Oba zničení, s pocitem bezvadně strávené neděle.
A ty sis válel šunky. Lituješ?
(27. 3. 19:53)
Každou středu večer si chodím hrát na novináře. Je to jakási přípravka pro ty, jež touží po studiu žurnalistiky. I já jsem kdysi toužil - a přiznám se, že navzdory tomu, že neumím psát, jsem se dosud toho snu nevzdal. Tak chodím poctivě na kurzy, pilně vypracovávám domácí úkoly a spolu s ostatními mladšími kolegy (zejm. kolegyněmi) navštěvuji i podivné akce, na něž bych se asi sám nevypravil, byť je u mne možné všechno.
To poslední jmenované se přesně událo v pátek. Vstal jsem na to, že pro mě pátek běžně bývá synonymem soboty, neobvykle brzo, zabalil fotoaparát, mp3 coby diktafon - a vydal se na Výstaviště. Tam měl končit Veletrh fiktivních firem, mezinárodní akce zejména pro studenty různých ekonomických středních a vyšších škol. Jak to funguje na veletrhu? Je to něco pro ty, pro něž ještě magický svět hry není zcela ztracen: studenti si ve škole založí fiktivní firmu (cestovku, květinářství, půjčovnu aut...), honosně ji nazvou, vytvoří katalog, natočí reklamu. Pak přijedou na veletrh, vyzdobí stánek - a mohou prodávat. Návštěvníci si totiž ve fiktivní bance vyzvednou fiktivní peníze, za něž to pak mohou fiktivně roztočit. Nic z toho, co za bankovky veliké téměř jak cirkusový stan pořídí, však nedostanou; pouze téměř profesionální fakturu, k ní bonbonek či upomínkový předmět. I tak to v životě chodí.
Pražský veletrh se pořádal prý už potřinácté a v 180 stáncích byla zastoupena řada téměř exotických zemí. Dostal jsem od editora za úkol vyzpovídat někoho (bůhvíproč) z Litvy, což jsem si velmi užil - natočil jsem moc krásný rozhovor s velmi příjemnou slečnou těsně před tím, než mi došly baterky v přístroji... Ale článek jsem, navzdory cucání z prstu a nervóznímu přešlapování vyčkávajících kolegů (měli jsme k dispozici jen 1 notebook), napsal. A protože jsem měl splněno, vydal jsem se po zbylých 179 stáncích, fotografoval litevské kovboje, finskou sochu svobody, nešťastnou Rumunku a tak, klábosil s "prodavačkami" - zpovídal Finky, Rakušanky, Rumunky, Rusky a Slovenky. (S muži a Čechy jsem čas neztrácel.) A nakonec jsem se přesunul k vyhlášení vítězů, protože o něm jsem měl taky něco ublít. A chvíli před tím, než mi organizátoři vypnuli počítač, jsem i toto zvládl. A kdyby někoho zajímalo víc, podívejte se na adresu www.agenturasan.com, případně http://online.agenturasan.com. Jako.
Ze zcela jiného soudku: Nechce se mi o tom moc psát, ale přesto se musím zmínit, že včera naše kočka Karla vydýchla naposledy. Kdo jste měl tohle hodné zvíře rád, vzpomínejte na ně v dobrém.
(26. 3. 9:53)
Lehce jsem znervózněl poté, co jsem ve středu okolo šesté při vstupu do baru Krásný ztráty zjistil, že kolem stolů sedí jen
samé ženy. Ovšem, za
rok a půl studia na Filozofické fakultě člověk přestane věřit, že je nás
přibližně stejně jako takzvaně něžnějšího pohlaví, když všude po chodbách
chodí a v posluchárnách sedí jen samé baby. Dobře, sem tam nějaký ten gay.
Ale tady jsem si připadal opravdu jako výjimečný a svým způsobem ohrožený
druh. Kromě mých nebyla na srazu část večera ani jedna mužská noha. A že
tam lidí nebylo zrovna málo! Z přibližně 60 studujících či přežívajících
se nás sešlo na dvacet...Rychle jsem si něco objednal ve snaze co nejrychleji dohnat panující atmosféru. Nezdařilo se - na vícehlasý zpěv moravských lidových a připíjení si na Šaldu, Nebeského či v lepším případě Zahradníčka jsem zkrátka byl až příliš střízlivý a málo uvolněný. A tak jsem za panující tlakové níže společenské konverzace fotografoval a zvolna usínal, zatímco se atmosféra stávala neprostupnou, když dým z cigaret zcela vytlačil vzduch. Kouření může způsobit pomalou a bolestivou smrt vašim spolužákům. Z našeho japonského koutku šlehaly blesky, které i tímto ovzduším pronikly, tudíž vám mohu aspoň takhle vnějškově přiblížit, s kým jsem měl tu čest se společensky unavovat.
Před jedenáctou jsem se zcela vzbudil a utekl na vzduch a domů. Určitě bych si to užil více, kdybych nebyl tolik vyčerpán a vyuzen - a samozřejmě také, kdybych tam měl kytaru, to víš. Jinak to ale nebyl špatný večírek. Jsem rád, že jsem se na něj pozval.
(23. 3. 17:17)
Možná znáte takový ten provinilý ranní pocit, jenž přijde poté, co se rozhodnete říci rozhodné NE! dopolední výuce, ač vás kromě obecné nechuti nedělat nic a jarní únavy k tomu nic neopravňuje. To je přesně stav mysli, v němž se nyní nacházím. Je mi fajn, nic mě nebolí, nic mě netrápí, jen bych měl být momentálně jinde. Snad to brzy přejde a dostaví se uvolnění záškolákovo. Určitě jo.
Včera jsem přišel domů až dnes; přivezl nás spolu s dalšími dvěma účastníky soukromého gymnaziálního srazu (Piškim a Janou) zpožděný poslední sloní vlak. Sraz byl opravdu z těch komornějších - mimo nás tří se ho zúčastnila pouze naše někdejší češtinářka a pořád fajn ženská Pavla Imra a organizátor Bobík. Měla dorazit i Hanka, jenže ji kašlík nepustil z Chodova; tudíž Imra na dotaz, jestli spolu zase chodíme, slyšela o jedno rozhodné NE! méně (nechápu, proč se mne na to všichni ptají...? Vypadám snad na to? Proč bych to dělal? A proč ona?).
Ponejprve jsme seděli v kavárně Vesmírna, kde bylo sice milo, ale nejen na Pavle bylo vidět, že by to chtělo spíše nějakou nálevnu - po tak dlouhé době, jež po naší zkoušce dospělosti už uplynula. Došlo tak k přesunu do mé oblíbené melancholické podzemní vinárny s nápaditým názvem Vínečko 33. Tam jsme posléze za usrkávání ze skleniček a drcení slaných mandlí mezi zuby probrali opravdu široké spektrum témat - od vděčné státní maturity přes sexuální život našich vyučujících až k vzpomínkám na maturitu a na excentrické spolužáky.
Příjemně se to poslouchalo a v milé společnosti večer příjemně uplynul. A navíc mne dnes nebolí hlava - klady tedy převažují.
Ale do té školy jsem asi měl jít. No nic.
(21. 3. 8:38)
Vaše dojmy:
piškot: Dobrá momentka..
Seděl jsem za strojem a zprávu čet, sádlo mě hřálo. Byla od Franty a v jejích několika slovech bylo schováno vše podstatné: Za 23 minut vyrážíme na kola.
Foukalo a byla docela zima, přesto by však byla bývala škoda umlátit sobotní odpoledne například studiem, zvlášť když kolo téměř škemralo o vyjížďku. Směr jsme posléze zvolili intuitivně; tímto způsobem jsme se pak rozhodovali po celé délce trasy, byť jsem dokonce měl s sebou mapu. A dvě mandarinky pro štěstí.
Nejprve do klubovny pro zapomenutou helmu. Pak proti línému proudu a silnému větru do Černošic, údolím do Solopysk, po červené do Vonoklas, tam uhnout po modré vzhůru směrem na Roblín. A už jsme u první fotky, jež zaznamenává dokonalé splynutí našich bicyklů. Prozkoumávali jsme zrovna utajený místní lůmek, kam asi ještě nikdo před námi nevročil- kromě zvířátek, která tam zjevně nedávno pařila kolem ohniště, a zapomněla dokonce vrátit lahve a uklidit vajgly. Na moji počest se místo odteď zove Lom č.244, berte to prosím v potaz, až půjdete po značce kolem. Ale nejspíš si toho taky nevšimnete, ta skála je dokonale ukryta...
Z Roblína do Špínovy oblíbené vsi Kuchaříka. Tam mají vypuštěný bahnitý rybník a další utajovaný lom. Ten však před námi už, soudě podle asfaltky k němu vedoucí, kdosi objevil. Babička mi dokonce pak tvrdila, že sem vojáci kdysi jezdili střílet a ona stanovat s dětmi, pravděpodobně nikoli zároveň. Tak jako tak, nad lomem se nacházelo pole, kde Franta, zatímco jsem tlačil kolo vzhůru, vybalil překvapení - a nárazový vítr vzápětí vyzval Frantova řiditelného akrobatického draka k tanci.
Hráli jsme si s ním jak malí asi tři čtvrtě hodiny; k nejoblíbenějším taškařicím patřily nálety na momentálně přihlížejícího kolegu. Na každé straně byl jeden úspěšný, přesto jsme i tuto část výletu přežili a mohli se vydat s větrem o závod k domovu.
Foukalo opravdu silně a přesně do zad, když jsme se z Třebotova řítili dolů domů. Kola jsme prakticky nepustili pod 50 km/h - aby se nakonec taky trochu proběhla, po tom všem plazení do kopců.
Ideální výlet na provětrání těla i duše.
Howgh, jako.
(18. 3. 11:09)
Fávotrans a kultura - to už k sobě přiléhá skoro tak těsně, jako Venál a Dan Moravec nebo Zdeněk Bína a kvalitní muzika. Včerejší zájezd do Prahy se však uskutečnil netradičně vozidly Dopravního podniku, což s sebou ovšem přinášelo řadu výhod. Předně mne mohla černoška z Černošic pozvat na pivo. Ale to předbíhám.
V Popocafépetlu na Újezdě vystoupil Zdeněk Bína se svým sólovým akustickým programem již potřetí, avšak včerejší představení mělo oproti předchozím tu výhodu, že se v ochozech nacházeli kromě mě i Franta, Venál (cukal se: očekával logicky třetinovou cenu lístku oproti běžnému vystoupení -123 min.), Kája a Piški s Janou. A taky černoška z Černošic. Ale nepředbíhejme, sakra už.
Seděli jsme, ač snad nejpozději příchozí, zcela vepředu (praxe běžná z vysokoškolských seminářů - přijdeš pozdě? Za trest tě poprská profesor!). S Frantou jsme dokonce vytvořili jakousi boční tribunu, seděli jsme přímo na pódiu. A poté, co se interpret prošel se svojí mladinkou slečnou Petřínem, mohlo se začít.
Od počátku bylo jasné, že tohle nebude žádné akustické vystoupení torza Minut, které by vyzobalo z jejich písniček kytarové party a zbytek by nechalo na fantazii a vzpomínkách posluchačů. Převážnou část programu tvořily nevšední skladby, hrané s neuvěřitelnou zručností prazvláštní technikou, s texty v bizarním jazyce precizně zpívané prapodivným způsobem (lépe to popsat nedokážu, avšak jistě mi rozumíte).
Nejsem žádný muzikolog, spíš než konzervatoř je mi bližší konzerva s guláškem, proto si netroufám vyjmenovávat veškeré vlivy, které se v Bínových autorských skladbách prolínaly. Ale bylo jich mnoho a byla to pro mne nesmírně zajímavá poslouchaná - a soudě podle následných reakcí ostatních, i jim se to líbilo. Jistě, ne všichni nadšeně a mírně opile vyřvávali po každé skončené skladbě (a někdy i častěji): "Zdendááá, Zdendááá!", jako se ozývalo z prostoru pro Špínu. Každý si v tom ale mohl najít to své: někdo fascinovaně hleděl na prsty létající po hmatníku a snad satelitně naváděné trsátko, jiný si dělal srandu z vysokých blízkovýchodně znějících bůhvíodkud vylovených a bůhvíkam vyzpívaných táhlých tónů, další popíjel sangrii, pojídal housku a hledal v jeho hudbě další rozměry, které se při křepčení a poskakování pod pódiem najdou stěží. A někomu bylo dobře ve společnosti milých lidí. Jistě, třeba někde v publiku byli i tací, kteří si při pohledu na hodinky říkali, že se ty Minuty dnes ale vlečou, ti mi však byli lhostejní. Užil jsem si krásný večer, který po bezmála dvou hodinkách poslechu určitě jednoho z nejschopnějších českých kytaristů organicky zakončila procházka po lanovce na Nebořízek a svahem kolem pomníku obětem komunismu dolů na tramvaj - a domů.
A ohledně té exotické krásky: Přiznám barvu - s někým si mne spletla, ale znali jsme se právě z koncertu v Černošicích. Tak jsme se dali do řeči a koupila mi předražené pivo (které jsem ji pak, jako správný Mirek Dušín, ještě zaplatil.) Tečka. (Mohl jsem to trochu přikrášlit, co?)
(15. 3. 21:09)
Přesnější titulek by byl Vendy a můj zadek, protože to je to horstvo, jež se rozkládá v převážné části pravé poloviny obrázku. Zároveň je to asi jeho dominanta, byť je tomu tak omylem, jak už to tak u šmíráckých fotek bývá. Tak jako tak, byl jsem v pondělí na poslední rehabilitaci, tak jsem si chtěl odnést i nějakou hmatatelnou vzpomínku. Slečně Vendy, jež si celou dobu naší známosti ode mne udržovala profesionální (a snad ještě důkladnější) odstup, jsem na rozloučenou s jejíma něžnýma packama přinesl bonboniéru ve tvaru srdíčka. Opravdu mne zklamalo, když jsem na oplátku slyšel jen naučená, zažitá a nijak originální slova díků. Nicméně, ani nevím, co jsem si od toho sliboval. Ale zklamalo mě to, o tom žádná.
A byv celý rozradostněn nadšenými slovy o vynikajícím pokroku dosaženém v oblasti mých slabin (rozuměj kotníku a paty), vytáhl jsem kolo na výlet do školy a zpět slunečným odpolednem, abych taky vyzkoušel nové botky a espédéčka. Spíše jsem však otestoval novou helmu; a to způsobem krajně nevšedním, řekl bych. Znáte takové ty nákladní výtahy, jež se skrývají v chodnících? Jo? Tak jeden takový sídlí před a pod Mánesem, zakrývají ho taková železná vrata, která zdálky vypadají jako běžný, páchnoucí kanál. A když výtah jede vzhůru, rozevírají se od sebe, podobně jako mosty na Temži, takže vytvářejí elegantní skokánek. A kdosi tomu chtěl, aby výtah začal stoupat zrovna ve chvíli, kdy se k němu blížilo mé kolo, toho času solidní rychlostí jedoucí. Opět jsem si dokázal, že nejsem ani Superman ani Bond, James Bond, a že tedy jako lítat neumím; po dopadu téměř výhradně na přední kolo jsem přistál přes řídítka na asfalt. Obsluha výtahu se tvářila, jako by tam nebyla; a kromě ní tam skutečně nikdo nebyl - žádný z atraktivních cizinců, jež se zde scházejí, by ve vášnivém rytmu salsy s českými holkami noci protančili a asi i něco víc-; musel jsem se tedy posbírat sám.
A vzhledem k tomu, že jsem ještě cestou zpět po školáckém uklouznutí na obrubníku trefil hlavou lavičku, je na mne nyní pohled podobně žalostný, jako na zdrátovanou kočku Karlu. Zítra asi vyhledám odbornou pomoc z toho prostého důvodu, že to nějak bolí.
Vyvolal jsem aspoň kousek soucitu? Dočetl to vůbec někdo?
P.S. Skutečně jsem to fotil já; jako nesprávný kouzelník prozradím, že to bylo přes takové óbrovské zrcadlo.
(13.3. 21:09)
Ř. 11. 3.
Shrňme si pro začátek fakta, byť nejsou zrovna z nejzajímavějších (jak tomu ostatně bylo v dosavadní roční existenci deníčku pravidlem): před sto padesáti minutami jsem se vrátil z výletu. Byli jsme s nejmladšími dětmi obou pohlaví a s jejich sympatickými vedoucími ve Mšeně na Mělnicku. Tam jsme obývali sokolovnu v centru města, což s sebou přineslo několik nevšedních příhod, o nichž se tu třeba časem taky zmíním, najdu-li chuť. Nepopiratelnou pravdou je však to, že jsem velmi unavený - ani tak ne z mého vytrvalého víkendového nicnedělání, nýbrž spíše z vyhlídkové a zpožděné cesty domů...takže dnes jen pár slov. To byste nevěřili, jak ty vlaky člověka vyčerpají. Svou plouživou rychlostí jako by z útrob již dostatečně umdlévajícího jedince vysávaly zbytky životní energie a transformovaly je (třeba) na teplo, které však zároveň uniká dírami v podlaze a otevřenými okýnky, takže i to přijde vniveč - a do toho pořád to věčné "jízdenky, prosím", tudum - tuDUM- - - - tudum- tuDUM!
(Ještě jednu takovou větu a usnu).
Ačkoli jsem jako vesměs nezúčastněný pozorovatel stvořil slušné množství občas i slušných fotek, nemohu se v polospánku, v němž se nyní nacházím, nepodělit právě o mechově měkký snímek, jejž vidíte výše. Taková fotografická bezpointovka, dalo by se říci. Jenže existuje řada výhod, které takový vyfotografovaný mechový objekt má, a proč jsem jej poctil časem a prostorem. Pokud namísto výletu s přáteli z oddílu napříště vyrazím sám do jeho okolí, sotva na mne budou tvorové v jeho náručí hystericky křičet a více či méně skrytě mne pomlouvat. A pokud ano, budou proti mne táákhle! maličcí. A navzdory tomu, že nemám nic proti spaní v tělocvičnách, zelené objetí je mi přeci jen o kousíček bližší. Čím déle se do té uklidňující idylky koukám, tím více mne láká. (A to je pro čmeláka).
Buď jak buď, dneska to vyhraje postel. Dobrou noc.
(11.3. 23:29)
Ř. (archivní)
Ironií dnešního dne jest, že jsem navečer málem jásal nad zlomenou čelistí tvora na snímku. Celý den jsem totiž prochodil s děsivou myšlenkou, že večer budu psát nekrolog za populární kočku Karlu. Vše však dopadlo mnohem lépe, než se zdálo; a proto také ta emfáze v titulku. Jak přišlo, že se Karla podruhé narodila?
Inu, naši rezidenci svazují ze dvou stran ulice, po níž sem tam přeběhne nějaký ten vůz - a bohužel čas od času i Karla. Je to všeobecně oblíbený a vykrmovaný tvor, tudíž se nejen z pragmatických důvodů občas stahuje k sousedům. A tak se stalo, že byla dnes za časného rána při návratu z jedné takové výpravy smetena neznámým pilotem, jenž navíc nezahládnut ujel. Leč, toto zvíře mělo vždy štěstí v neštěstí - a i tentokrát Štěstěna nespala; zjevila se v podobě anděla v bílém favoritu (potvrzení pravdy, že v bílém fávu jezdí samí dobří lidé). Neznámý mladík polomrtvé zvíře nejprve pouze odstranil z cesty, aby se pro ně v zápětí vrátil. A co mi přijde zcela neuvěřitelné, trpící Karlu naložil a spolu s mou mámou, jež v tu chvíli náhodou vyšla z domu, ji odvezl k doktorům do ordinace v zbraslavské zahradě. A krvavý flek na asfaltu byl to poslední, co jsem viděl, než jsem musel vyjet vstříc škole.
Takže se nemůžete divit, že mne zpráva o zlámané čelisti potěšila - slečna skončí s dráty v tlamičce, ale přežije. Pacientku snad zítra pustí do domácí péče, kde už se na ni všichni moc těší, včetně té o kousek větší kočky.
(7.3. 22:45)
Ř. 6. 3.
Jenom
o poezii, únavě a výletě
Nenávidím pondělky, jak už jsem se tu nedávno vyznal. V pondělí toho na
mne bývá opravdu hodně, někdy až až, a vrcholem je, když pondělí přeteče
do úterka...! To pak Řízek bezradně sedí s červenýma očima na semináři z
literatury a velmi unaven duševně absentuje v emocionálním zmatku; reaguje
jen na světlo; občas, aby se neřeklo a aby se něco řeklo, hodí po
osazenstvu nějakou tou trefnou interpretací básně, jíž zjevně nerozuměl
(promiňte, pane Holane). A snaží se zadržovat zívání; zívá sice slušně, s
ústy oběma dlaněmi zakrytými, jenže přeci jen, i tak je to šestkrát za
minutu dost nápadné.
A tohle vše se (nebo spíše mne) semlelo dnes. Když už to vypadalo, že na
semináři usnu jako onehdy onehde nejmenovaná bývalá přítelkyně (že se
nestydíš, Kláro!), probralo mne vstávání a odcházení ostatních.
Utekl jsem domů. Doběhl jsem vlak z hlavního nádraží a cestou dospěl k
závěru, že je škoda prospat zbytek sluncem prodchnutého dne, ač by to bylo
nasnadě. Namísto toho jsem se rozhodl pro vyjížďku; vždyť má terapeutka
Vendy kdysi zmiňovala rotoped jako vhodnou rehabilitaci - a ten doma
nemám. Cikánka, Choteč, Chýnice (tam jsem si objevil manekýna na snímku),
bahenní lázně po značených cestách rozježděných koňskými kopyty a silami
motorek. Po silnici zpět domů přes Třebotov, pak po ubohých dvaadvaceti
kilometrech padnout naznak do vany, do postele nebo kamkoli - a vyčkávat
příchodu nějaké masérky. A nikdo nikde.
(6.3. 19:29)
P.S. Kdyby se vám zdálo, že jsem tu na obrázku nějak často, tak vězte, že už jsem tu dobré čtyři dny nebyl. Třeba takovej Bobík, ten je tu obden, jako.
Když jsem se dozvěděl o Rádošových narozeninách, nebral jsem to moc v potaz. Narozeninové večírky moc nevyhledávám, také mi často do toho něco vleze. Na pár z nich jsem byl a více či méně se bavil.
O oslavě mi dali vědět před Jarňákama, ale to, že se má přijít v kovbojském, to bylo překvapení jednoho z večerů. Následovalo dlouhé přemýšlení, jestli se mám stavit, a když už se odhodlám, tak v čem. Vzpomněl jsem si, že mám doma starý kovbojský klobouk ještě z výstavy trucků na Letné, to je už mnoho let, a rozhodl se, že by to mohl být neobvykle strávený večer.
Na oslavu jsem nemohl přijít hned, protože ten den byl jednodenní výlet s táborníky. V půl deváté mi volal Filip, jestli tedy hodlám na oslavu přijít, prý jim schází jeden člověk do dvojice, tak jsem se snažil co nejrychleji obléknout a vyrazit.
Pro jistotu, po příchodu na pozemek turisťáku jsem koukal, jestli nebudu jako jediný takto oblečen, naštěstí přes zábradlí byly vidět klobouky podobného ražení, tak jsem šel dovnitř.
Do soutěžní dvojice mi byla vylosována Kája, což mne překvapilo. Do oka mi padly flekaté míčky na ping-pongovém stole, a přitom mi bylo vysvětlováno, že to jsou krávy, které musíme dostat do ohrady (resp. uzlovačky). No, naše dvojice nedopadla špatně (byly tam horší), což mi trochu pozvedlo náladu spolu s pivem v ruce.
Nevzpomenu si přesně na pořadí, ale jednou z dalších disciplín byla jízda na divokém mustangovi. Tam mi byla přidělena Ála jako krotitelka. Ještě před tím za mnou byla a říkala mi, že se nemám čeho bát a kolik váží, omlouvám se, ale to si nechám pro sebe, stejně si to už asi nepamatuju.
Trefování bizona „letící fixou“ také bylo nevšední. Málem bych v těch zážitcích zapomněl, že celé prostředí podbarvovala hudba ve stylu country, já ji sice moc nemusím, ale tady to fakt sedlo, hlavně byla v angličtině, což mně více vyhovovalo.
Lasování, taková běžná část Velkých indiánských her, se také konalo, jen se lasovalo něco jiného. Zprvu, soutěžně, to byla flaška od piva, ale později, a to bylo oblíbenější, se lasovala Ála, můžete se podívat na fotky.
Také spoustu z nás chytlo i tancování na hrající muziku, což mě nepřekvapilo, nepili jsme vodu z vodovodu.
Mně osobně se ten program velice líbil, dalo se to opravdu užít a zábavy byl kopec. Nebudu se vyjadřovat k pozdějším komentářům mezi některými zúčastněnými i nezúčastněnými, já se rozčilovat nebudu. Jestli ještě někdy budu na podobnou akci pozván, určitě se toho budu snažit využít a odreagovat se od běžného dne, a to jiným způsobem, nežli jen nasáváním alkoholu do němoty a zapomnění.
P.S. Abych nezapomněl, s Kájou jsme vyhráli šampus.
P.P.S. Díky Honzinovi za text i fotky.
(4.3. 20:27)
Další fotky z oslavy
ZDE.
napsala Jitka
A jsem tu zas! Tentokrát však ne jako holka z plakátu, ale jako nenápadný pozorovatel ještě nenápadnějšího třídního srazu. Sešli jsme se dvacátého třetího kolem sedmé hodiny večerní za účelem oprášení starých vzpomínek a znovuoživení stejně starých přátelství a bylo to pěkné. Povídalo se, vzpomínalo, prováděla se kouzla se sirkami a hladina piva v našich půllitrech klesala, aby mohla být zase doplněna. Bylo nás pět, a bylo to tak akorát. Spolužačka Magda oslnila pana číšníka svým úsměvem (a možná i něčím jiným) natolik, že ho to přinutilo jí to skrz papírek na džusu sdělit. Lukáš fotil a Eva se smála Ondrovým vtipům. Lukáš lichotil Magdě, a ta se smála na okolí. Lukášovi volal Karel Kryl a jeho noze to bylo jedno. Lukáš se smál na Ondru, a tomu to bylo taky jedno. A Magdě to slušelo a Evě taky. A z Lukáše a Ondry už jsou velký kluci, a to je dobře. A holky si povídaly o chlapech, kluci o holkách a všichni dohromady o škole. Byl to hezký sraz!
Tak zase brzy na shledanou!
P.S. Pisatelka (i majitel stránek) doufají, že to tentokrát nikoho nepohorší (a neurazí).
P.P.S. Dílem nechtěného máme dva dny po sobě fotografické pohledy do nádob s tekutinou; omlouvám se za selhávající dramaturgii, ale nevím, kdo to režíruje.
(2.3. 18:17)
Sladké je petřinské sídliště. Navzdory očekávání tam sice chybí rozhledna, zato tam mají koleje Větrník. Sousední ubytovny se jmenují Trubička (mají tam úzké pokoje), Punčák (tam je pořád veselo), Věneček a Rakvička (mrtvolná nuda), Tiramisu (tam bydlí snobové) a Laskonka (tam se dějí věci). Ale my jsme ochutnávali Větrník. Zvenčí nic moc, jakoby oschlý, ale po otření mušího trusu pochoutka.
Sladký byl večírek. Popíjeli jsme zelený bancha či Jemča čaj, a když nás konečně přestal bavit, radotínské moravské veltlínské (pro neznalce - zelené). Pojídali jsme všemožné - od děkující bonboniéry přes mandle se skořicí po česnekové brambůrky. Do toho přišla hostitelka Simona s čokoládou s chilli. Bláznivě znějící kombinace! Jako oheň a voda, Řízek a úklid, nebo hudba a country. Ale přesto, chcete recept?
Tak předně se mladá M.D. Rettigová odebere do erární kuchyňky, zažehne ublemcanou plotýnku a do kastrůlku nalije čistého mléka. Dvojice čokolád na vaření už jihne touhou. Kdosi je, aniž by znal oblíbený šlágr, rozlámal na čtverečky, zatímco se Mirek se mnou odebral zpět do pokoje pro zapomenuté víno. Pár kostiček navrátilci ují, a zachrání je tak od rozpuštění v mléce. Z něj se samým soustředěním kouří a ze stálého míchání se mu točí amorfní hlava. Nevěřícně pohltí i vanilkový pudink poté, co bylo přemístěno z teplé plotýnky na normální. Nastane tajná fáze kořenění, kdy Simona vsype z pytlíčku zejména spoustu chilli. Ve finále rozlije nedočkavcům dobrotu do hrnečků a rozdrobí oříšky. A rozdá lžičky coby kolty, protože do souboje s vynikající, pálivě sladkou či sladce pálivou pudingovou hmotou se nelze vydat s holýma rukama. Dobrota zmizí záhy v žaludcích - a snad ještě trošičku pálí na patře, když osamělá postava klimbá na sedadle tramvaje číslo 56 někde mezi Petřinami a Radotínem.
Sladký, sladký je život studentův...!
(1.3. 21:17)