Tak řekni, jak to včera bylo!

Ahoj, zdravím všechny příznivce pohybu. Jsem Frantova duše a jezdím s ním na kolo. Myslím, že jsem Frantova oblíbenější duše, protože se mnou za poslední měsíce několikrát píchal (tuším, že třikrát), ale on z toho nebyl zrovna nadšen. Asi jsem nepodala ten nejlepší výkon. Nutno dodat, že jsem dost nafoukaná, v zadním kole, cca na tlak 4 – 4,5 Kpa a schovaná pod pláštěm Z-max.
Proč se vám vůbec představuji? Chtěl to Franta, měl totiž napsat něco o dnešním výletu. Nakonec se na to chtěl vy....at, ale co - jednou to muselo přijít, tak tady je ten článek. Jsem přeci společníkem cestovky Fávotrans a taky bych nechtěl, aby Řízkovy stránky osiřely nebo aby je třeba zapálil, zavřel či zahodil do koše.
Sraz všech účastníků na mostě přes Berounku ve 14:00 dopadl na výbornou. Trasa začátku cesty vedla na jih podél Vltavy na Jíloviště. Mimochodem přes krásnou vyhlídku na Vrané nad Vltavou a vranskou přehradu. Do Jíloviště přijíždím v čele cyklovláčku a jako první věc hned hledám hospodu
na zavlažení našeho jazýčku. Hospoda se našla, pivko, mošt a granát donesli. Při pití pivka na zahrádce hospody jsme začali plnit první kvíz dnešní výpravy pod názvem – V jakém sportu vynikli. Pořadí osob dle správných odpovědí bylo Řízek, Kubča, Franta, Petr, Milan.
Po roztočení kol naše cesta pokračovala dále na jih, a to přes vesničku Trnová do vesničky Klínec. V Klínci nám na otázku: „Kudy do Davle?“ dědeček odpověděl: „Musíte jet do Trnové a pak sjet ...,“ to už jsem ho ale neposlouchal a vyndával mapu, abychom po chvíli vyrazili směrem opačným od Trnové - a cca za 5km sjíždíme technickým sjezdem do Davle. Těšíme se na cukrárnu, která ale v Davli zavírá již časně odpoledne, a tak Řízek kouká přes zamřížované okno a slintá při pohledu na dobroty za pultem (nebo slintá při pohledu na slečny sedící na schodech cukrárny?).
Rekapitulace zatím ujeté trasy:
Nutno se svěřit s tím, že jsem zase nezklamal a píchal jsem svou oblíbenější duši. Jen díky Kubčovi , který mi zapůjčil svou „starou“ náhradní, mohu pokračovat a plnými doušky hltat zážitky výletu.
Petr plní další úkol, který má každý účastník zájezdu plnit, a cca na 8. km běží 500 m vedle kola. Oznamuji tedy, že Petr má úkol za sebou.
Franta plní také svůj úkol a na Řeřichový vrchol dojíždí jako první a sbírá si vrcholovou prémii.
V Davli (na 29. km) se rozhodujeme, co dál. Pokračujeme po pravém břehu řeky do Pikovic, kde přejíždíme na břeh levý a po něm až do vlakové zastávky ČD Kamenný přívoz.
Nádhernou posázavskou cestu, plnou rychlých pasáží, technických zatáček, krásných vyhlídek, prudkých stoupání, kamenných překážek, šumící vody, listnatého lesa si všichni užíváme a nebojím se toho a říkám vám: „Byla to opravdu po dlouhé době pasáž, kde mi běhal mráz po zádech, jak jsem si to užíval.“ Milan, který ten den jel na svém týden starém Autoru, se z toho dokonce posadil na prdel a Řízek se zmohl jen na přihlouplý úsměv na tváři. (viz foto).
Prostě se v tu chvíli nemuselo ani mluvit a každý věděl, co se ostatním honí v hlavě a že si z dnešního výletu odneseme mnoho krásného, pevně uloženého ve svých srdcích.
Cesta vlakem na Zbraslav byla trochu delší, ale před odjezdem jsme se posilnili jedním pivkem, a tak se to vše zvládlo. Navíc jsme si dali další kvíz připravený na výlet. Jednalo se o test znalostí v oblasti rostlin a zvířat. Čísla hovoří jasně: 45 km, 7 hodin, 2x hospoda, pět osob, 20km/hod. průměrná rychlost, 3x oprava kola.
Cca ve 21:00 jsme se všichni rozjeli do svých domovů. Loučení dnes nebylo, nechtěli jsme si kazit celkový dojem. A tak se vlastně výlet bude plynule přesouvat do dalších společných zážitků, ať už to bude u čehokoliv, co máme rádi.
Jestli dovolíte, nebudu se loučit ani s vámi, a doufám, že se příště budeme těšit ze společných zážitků cestovky Fávotrans i s vámi. Jo, opravdu i s tebou, neváhej a příště pojeď.
 

Dodatek druhého spolumajitele Fávotransu: Franto, díky, díky moc, šúba dúba - udělal jsi mi velkou radost, určitě zas brzy něco napiš nebo namluv!

(29. 4. 9:03)

Plnohodnotná náhražka článku?

Tak jsem si, stejně jako mnozí z vás, myslel, že se dnes setkáme s článkem rekapitulujícím poslední výlet Fávotransu. Jenže Řízek míní....  Že  budoucího autora projížďka s mou pomalou maličkostí tak vyčerpá, že nebude schopen napsat pár upřímných řádků, mě, pravda, zaskočilo, naštěstí však mi do schránky přišlo něco ještě lepšího, čím si můžeme čekání na článek zkrátit. Jedná se zřejmě o alternativní text jedné z finálových písní Česko hledá písničku, zvané Zlatovláska. Kdo je jeho autorem, nemám zdání, tak vám to tu bez komentáře naservíruji jen se zavádějící podobiznou autora původní Zlatovlásky, Steva Vondráka. Tedy ne té zcela původní, ale té písničky. A aby to nebyl dnes tak tristní pohled, přináším i portrét docella hezké holky, taky z Písničky. A teď už ta píseň:

ZLATÁ NOTA

BIGBÍŤÁK STARÝ NEVĚDĚL CO BY DĚLAT MĚL

NIKDO HO NECHCE MÍSTO ABY HO NĚKDO CHTĚL

MANŽELKA NEVÍ CO TAK DO HRNCE UMÍSTIT

ON-SNÍLEK TAK RÁD CHTĚL BY SE NĚKDE  UMÍSTIT

V NÁVALU VZTEKU KDYŽ UŽ BASOVKU PRODAT CHTĚL

ON NÁHODOU SE O TÝ SOUTĚŽI  DOZVĚDĚL

NA DLOUHOU CESTU MUSEL SE RYCHLE VYPRAVIT

PRO SVOJE EGO ŠEL ZLATOU NOTU VYSLOUŽIT

REF.: MÁM PLÁN JAK UKOŘISTIT TU ZLATOU NOTU

KÁMOŠI POŠLETE MI PÁR STOVEK Z PLATU

RODINĚ KREDIT SICE NA CHVÍLI ZKRÁTÍM

ESEMES INVESTICE BRZO SE VRÁTÍ

PO DLOUHÉM BOJI PŘIHLÁŠKU SPRÁVNĚ VYPLNIL

A DO SOUTĚŽE PERFEKTNÍ PÍSEŇ NASADIL

KOLEGA MAMUT VŠAK VÍC KÁMOŠŮ ZŘEJMĚ MĚL

BIGBÍŤÁK S PRÁZDNOU PAK DOMŮ K ŽENĚ ODEŠEL

REF.:

ZLATÁ NOTO,  NO TO… ASI JSEM NEVYHRÁL

ZLATÁ NOTO, NO TO… ŽIVOT JDE ASI DÁL (nebo BUDU TO ZKOUŠET DÁL, eště nevim)

Jinak dobrou noc - a zítra snad zase na viděnou.

(26. 4. 22:43)

pondělí 23. 4. 2007          Milanpárty.              
vyfotil Ř. (2x) napsala Kája
a Julie (malé fotky -výřezy Ř.) 21. 4.

Sedmnáct mu bylo let

Většinou vyhledávám jak oslavy, tak pingpongové večírky, a tak není divu, že jsem se v sobotu nachomýtla na jednu takovou kombinovanou akci. Zprvu to vypadalo na velice (možná až nadmíru) komorní akcičku, protože jsem, ač jsem přišla asi o hodinu později, našla v klubovně jen už téměř sedmnáctiletého Milana a (o něco staršího) Řízka, pouze ve společnosti gramofonu a spousty desek s agenty i bez nich. Večer příjemně ubíhal v rytmech desek a úderů pingpongového míčku. Před desátou byl slyšet lakrosový ohňostroj a do půlhodinky tu byli Kuna, Petr a Julie. O něco dříve přijel i Piškot, ale byl hned vyhnán, aby si koukal dojet do večerky pro něco k pití, protože džus mizel povážlivě rychle nebo jsme možná měli tušení výše zmíněného přívalu lidí. Chvíli se neorganizovaně tlachalo a hrál ping pong. Taky se jedly brambůrky, které podle očitých svědků voněly (?) jako blitky a chutnaly jak pomazánka. Gramofon hrál na plné obrátky, dokud ho nevystřídala empétrojka s Hm... Jediné, co jsme ten večer neslyšeli, byla Řízkova kytara, která celý večer ležela netknuta v koutě. Snad se na nás proto nezlobí ani ona, ani Řízek. Potom se stala další nevídaná věc: začalo se zcela organizovaně hrát společenská hra - V pravé poledne! (Hráli všichni, i Řízek!) Kdo umřel, otáčel sovu, neboť i ona chtěla hrát, dokonce si na to vzala i helmu. A když i sova natáhla brka, a nám se přes veškerou snahu nepodařilo ji oživit, začali jsme hrát obíhačku. Protože v pravidlech ping pongu psáno jest, že pálka může být jakékoliv velikosti i tvaru, začali jsme zkoušet vše, co nám padlo do ruky. Nevěřili byste, jak dobře se dá hrát se stoličkou (zubem ne!), džusem nebo plyšovým medvídkem. Tahle zábava nám vydržela asi nejdéle. Kolem druhé kolektiv usoudil, že je nejvyšší čas jít domů. Jen Milan zůstal sám v klubovně, možná si vychutnával svých čerstvých sedmnáct nebo hledal bumerang, který v průběhu večera stihl dostat i ztratit. Ale jedno vím jistě: dort nejedl, protože ho autorky našly druhý den v klubovně v povážlivém stavu.
Mně osobně se to jako líbilo, ale možná to říkám jenom proto, abych neurazila Milana, že jo...
Děkuji tentokrát jak Káje za prima článek, tak Julii za mnoho pěkných fotek. A dodám jen, že v předposlední větě se zřejmě jedná o dort, který byl v povážlivém stavu, ne o Milana. Ačkoli, co já vím...

(23. 4. 16:13)

I fávo se občas koupe

 Mám rád bezpointovky, k tomu se hrdě přiznám. Ať už se jedná o historky oblíbeného Kosořana charakteristické tím, že bez jakékoli gradace prostě zničehonic skončí podobně nečekaně, jako začaly, nebo o průměrné snímky z čistého nebe spadlé, neaktuální, nic závažného nesdělující a podobně. A jednu takovou fotograficko-textuální stořku vám dnes, po kratší, nešikovností zaviněné přestávce přináším. (Ve zkratce: chtěl jsem si udělat jakousi mítinku na disku, namísto toho jsem tam stvořil pořádnou paseku.)
Takže na snímku vidíte mého bratra Citróna, jak před naší rašovickou chalupou sprchuje střechu favoritovu, a zbavuje ji tak prachu a všelijakého bordelu. Ale pozor! Tentokrát to nebyl ledajaký bordel, neboť se jednalo o písky ze Sahary a prach ze Sibiře. Ten na naše plechové Otesánky vinou bizarního stavu povětří sice dopadl už před nějakou tou dobou, ale kdo by platil za myčku, že? Zvláště, má-li bratříček šikovné pracky...
A tak se fávo cestou domů z chalupy blýskalo tak, že to dokonce oslnilo i německé důchodce čekající pod hradem Šternberkem, až se jejich pomalejší kolegyně nasouká do autobusu... no fakt! Nebo je možná ovanula vůně benzínu či zpěv čtyřicetikilowattového čtyřválečku, čert ví.
A o kousek dál jsem píchnul. Ve stokilometrové rychlosti to nebyl příjemný pocit, navíc to bylo v mé krátké kariéře továrního jezdce poprvé. S údivem jsem po výsadku z vozu zjistil, že všechno k opravě mám - pravda, výstražný trojúhelník už pamatuje lepší časy-, ale třeba kolo v kufru bylo...! Uchopil jsem klíč a hever a zapjal stopky.; v čase 0 sekund 10 minut jsem mohl pokračovat dále.
A to je celý.

(20. 4. 18:33)

Přírodní epika

  Jak dlouho trvá mimoběžnému smrtelníkovi, než připraví 66 snímků a odešle je na cestu Sítí? Inu, dlouho. Průměrný student anglistiky mezitím přečte jednu knihu, kandidát bohemistiky tři. (Vychází mi z toho bůhvíproč deficit čtyř knih...). Kdyby sněžilo, napadlo by zatím půl metru sněhu. Ten by ale roztál, protože bylo asi dvacet stupňů. Louky jsou tak spíše zválené milenci, šneky a žábami. Jiné žáby se schovaly do listí, i tam je však stádo dětí nevedené nadšeným fotografem našlo. Jediná polehčující okolnost snad je, že se děti omezily pouze na řev: "Jé, souložící žáby!", a že jim v tom nikterak nepomáhaly ani nebránily. A po čase se vydaly dále a přírodu nechaly, ať si to sama nějak rozhodne a usměrní. Tak jako já. Ale ještě jsem se chvilku koukal.
A zdá-li se vám to jako úvodníček málo, tak se jen jukněte, jak jsem tu před rokem začínal. A vezměte v úvahu, že je neděle večer, já skoro spím, a za mnou téměř hotové fotoalbum. A nasyťte se jím. Dobrou!

(15. 4. 22:11)

aneb Hm... to byl ale fajn koncert!

  Pohádka, již vám budu dnes vyprávět, se začala zhruba před čtrnácti dny, když jsem při surfování internetem a opalování se na jeho odlehlých březích narazil v jakémsi fóru na odkaz umožňující poslechnout si Píseň o přátelství mně dosud neznámé skupiny Hm.... To by mohlo být zajímavé, pomyslil jsem si nevěda, že se stejně jmenuje i jedno z alb kapely, a jal se zběsile stahovat...
Už jsem si z webu pár písniček stáhl a více či méně se bavil, tentokrát jsem se však již po několika taktech bezhlavě zamiloval do jejich lehce Vltavou načichlého zvuku, a ještě dříve než píseň doběhla aspoň k refrénu, posílal jsem ji dál. Že spustím takovou menší lavinku zájmu o jejich poněkud zapadlou tvorbu, mne vskutku nenapadlo. Stejně jako to, že nepříliš často vystupující kapela zrovna po našem návratu z Velikonoc koncertuje v klubu Delta.
Jali jsme se jejich tvorbu monitorovat dále, načež jsme zjistili, že gró jejich tří alb tvoří vesměs zhudebněná poezie Kainara, Sovy, Nezvala, Šrámka, Wolkera a dalších borců z české literární historie, ale také pár vlastních, obvykle veselých skladeb. A jelikož zklamání stále nepřicházelo, vyrazili jsme včera do Delty.
Jak je na posledních akcích Fávotransu (nebo jeho odlehčené podoby - Franta včera chyběl) zvykem, provázel organizaci výletu totální chaos. Neměli jsme lístky, scházeli jsme se na třech různých místech - a nepomohlo nám ani metro, jež se rozhodlo krátkodobě nejezdit. Ke všemu je Delta kdesi na Dědině (s velkým D, žádná Kosoř), takže více než hafo daleko. Tvořil jsem předvoj, bylť v Praze "služebně" o něco dříve, spolu se dvěma blonďatými psycholožkami. Že měla být původně jen jedna, mne sice překvapilo, nicméně jejich intelektuálně výše se nacházející společnost se dala i celkem přestát; přestala mne bavit asi až po půlce hodiny a kofoly, kdy už jsem začal vyhlížet opožděný zbytek týmu.
Před půl devátou se ze sídlištní polotmy a z proudu právě dorazivší masy příznivců Hm... vynořili matematik Piškot, Klára, Kája, Milan a Marťas, čímž se počet účastníků zájezdu ustálil na čísle osm a počet mých bývalých přítelkyní na (navzájem) nevídaných třech (trochu smutné konstatování - tři bývalé a žádná budoucí!). Navzdory davu jsme se prodrali až k pódiu, jemuž dominovaly pokreslené balicí papíry a projektor s notebookem (samply, viď). Hm... v čtyřčlenné sestavě, která však ovládala střídavě nesčetně nástrojů (považte: kytara, klavír, housle, basa, bicí, valcha á la Děda Mládek, několik druhů píšťalek a nafukovací kachnička - téměř takový záběr jako multiinstumentalista Jarda Pížl), začala zcela zaplněné, dvacáté narozeniny slavící Deltě vyhrávat kolem deváté.
A byla to jízda. Koncert byl vzpomínkový, tudíž došlo na spoustu starých, zaprášených písní, které se organicky prolínaly s písničkami z nejnovějšího alba Oběd i úplnými novinkami. Přestože chyběl beat-box, na nějž jsme se těšili, většina písniček v živém provedení ještě získala na kráse, dokonce i mnou neoblíbené Ája, Vínečko a Nevídáno neslýcháno jsem si moc užil. Poslední jmenovanou navíc provázel neskutečně vtipný živý videoklip, který stejně jako promítání starých fotek a jednoho skvělého animovaného kraťasu o tom, jak se sirky milovaly s cukrem, koncert příjemně zpestřil.
Došlo i k několika přídavkům - a k nim se váže jediná zrada, kterou si na nás hudebníci připravili tím, že nám nezahráli ani Píseň o přátelství, ani Píseň o lásce, a už vůbec ne Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy. Budeme se tak nadále muset spokojit s naší téměř dokonalou dvouhlasou interpretací...
Jinak fajn večer - co dodat více?
Jo - chyboval, kdo nejel. Hm.


(12. 4. 21:46)

FC Forejt - FC Prase 5:2 (po poločase 2:2)

Dnes jsme se sice vrátili z Velikonoc, ale já mám ještě jeden drobný restík z minulého týdne, který přednostně splatím, dříve než se proberu fotkami a zážitky z Polničky.
Jak jsem viděl úvod našeho jarního fotbalového snažení? Tak předně je asi namístě poznamenat, že to bylo poměrně nečekaně z branky. I pro mne bylo překvapením, když jsem se minulou neděli po poledni postavil na voňavém umělém trávníčku na Hanspaulce  mezi tři tyče. Co teprve pro kapitána Péťu! Ten mne ihned po svém příchodu chtěl okamžitě odeslat někam. I neposlechl jsem ho a obrněn nejrůznějšími pomůckami protetických kvalit jsem to zkrátka zkusil. Těžko se to obhajuje, ale zkrátka jsem cítil, že to půjde. A šlo.
Hráli jsme tedy hanspaulku na Hanspaulce; poprvé (a doufám, že naposledy) v nafukovací hale, poprvé ve vyšší soutěži a v rekordním množství třinácti zelených fotbalistů.  A bylo to vpravdě nevšední dostaveníčko.
Naši soupeři se však již před týdnem o zápase trefně a výstižně vyjádřili na jejich webovkách, já dnes k podobné kanonádě nemám ani munici, ani energii, tak se níže jenom pokusím relativně chronologicky popsat průběh utkání, a přinést tak jakousi ex post online reportáž. (minuty jsou vesměs pouze orientační)
-20 h. - Forejti se scházejí za školou k prvnímu letošnímu tréninku. V brance kupodivu já.
-75. min. Radotínská část oddílu se začala scházet na prosluněném nádraží a nastupovat do přistavených autokarů.
-60. Na sraz dorazil Kosořan Špína. Na kole.
-59.--34, Vyrazili jsme směr Dejvice. Dvacet pět minut ve střehu - řídil brácha, před ním jel Rádoš....
-32. Našli jsme hřiště. Bylo skryto pod střechou nafukovací haly, což byl od správců laciný vtípek a zároveň 100% sleva na saunu. Převlékli jsme se, vyhodili hrající si děti a začali před příjezdem soupeře na hřišti dohánět to, co jsme přes zimu zanedbali. Je hrozné vedro, z každého lije,  a Vlastík má tepláky a svetr.
-10. Dorazili soupeři a kapitán Péťa. Dokonce i rozhodčí se uráčili dostavit. Budiž jim píšťalka přesná.
1. Soupeř vykopává naši sezónu. Ihned nás dostává pod tlak tím, že běhá a přihrává si.
2. Stoper Péťa se zranil. Po souboji před naší brankou odkulhal k lavičce s bolestí v třísle.
2.-7. Chaos. Obrana hoří, případně doutná. V útoku hrozíme jen nákopy na Pecena, jinak impotence.
7. Dostáváme první branku s letopočtem 007. Zasloužil se o to krásný balon na nabíhajícího útočníka, jenž se přes náhradního stopera Rádoše uvolnil k pohledné hlavičce. Tu jsem ještě rukavicí lízl, než ťukla do pravé tyče a přemístila se za čáru. Vztekáme se.
8.-14. Zmatek v naší obraně kulminuje. Prasata nás přečíslují, zatímco Vlastík zuřivě hovoří a gestikuluje směrem k lavičce. Kromě toho začínáme spalovat šance.
14. Situace 3 na 1 zřídkakdy dopadá pro obránce radostně. Nejinak tomu bylo tentokrát. Pouze jsem přihlížel, jak jeden z Prasete uklidil balon do odkryté branky. Zaslouženě prohráváme 0:2 a nikdo neví, kde a co má hrát. Očekávám debakl a raději bych byl někde.
15. & 16. Dvě obrovské šance soupeře. Poprvé jsem míč doslova zasedl, podruhé orazil břevno.
16. Takzvaný kontaktní gól vstřelil, a záblesk naděje vykřesal po závaru po rohovém kopu Matyáš, Byť soupeři reklamovali faul na brankáře, rozhodčí prohlásil, že šlo o "normální gól". I kdyby byl nakrásně nenormální, byl uznán.
17. - 28. Zvedáme hlavu. Kája jde sám na bránu, ale nedává. Hra i naše emoce se uklidňují.
28. Nepochopitelní chyba v rozehrávce Prasete, kdy jeden z obránců odevzdal míč téměř na podnose Pecenovi, který potvrdil pověst kanonýra. 2:2.
30. Tropickým deštným lesem zazněl hvizd popravující první polovinu zápasu. Jsem zcela propocen, byť stojím vesměs na místě. Vlastík trvá na teplácích, asi je mu fajn. Dorazil dokonce Zdeněk; bylo to prý nějak daleko. Přesouváme se na druhou polovinu hřiště, která je dál od větráku. Potí se mi i vnitřnosti.
31. -38. Ujímáme se otěží utkání. Prase jen zmateně pálí zdálky, obvykle mimo. Pecen spaluje věrtel šancí. Nejsem schopen vykopnout, aniž bych netrefil strop, a neztratil tak balon.
38. Při výkopu klopýtnu, míč přesto doputuje k Basetovi, který nejprve přehodí vyběhnuvšího brankáře, aby pak střelou do prázdné brány strhl vedení poprvé na naši stranu.
38. -47. Hrajeme dobře.
47. Nádherný Basítkův roh či dlouhý aut přistává na hlavě obranou opuštěného Marťase, ten vzápětí vsítí moc krásný gól na 4:2.
47. -52. Prasata, působící odevzdaným dojmem, odevzdávají balony našim borcům. Ti spalují šance.
52. Pecen se bůhvípokolikáté řítí sám na branku, ku překvapení všech však přenechává balon Basítkovi, jenž tak dokonává razantní obrat ve skóre.
60., nebo i dřív. Zápas bez nehody končí naším vítězstvím 5:2.
+2. Rozhodčí na mou žádost pořizuje dokumentární snímek našeho týmu.
+15. Odjíždíme k domovu, obaleni dojmy ze zápasu a gumovými útržky z umělé trávy namísto škváry. Dvacet pět minut v útlumu - řídil jsem já.
 
(9. 4. 21:46)

aneb Jak hledali písničku

Na tuto akci nás pozval prostřednictvím „pavlače“ jeden ze soutěžících písničkářů, konkrétně náš kamarád Trsáč. Řízek na jeho pozvání zareagoval samozřejmě kladně, stejně jako Franta, Milan a já. Jeden z mnoha počinů cestovky „Fávotrans“ mohl začít, i když oba majitelé nechali svá vozidla po dlouhých konzultacích raději doma.
            Už od začátku se ukázala dokonalá organizovanost tohoto výletu, protože jsme se nebyli schopni sejít na určeném místě v určený čas, ale nakonec jsme s Milanem po dlouhém nahánění Franty a Řízka v tunelech metra oba našli živé a zdravé. Řízek se nacházel na stanici Českomoravská a Franta pro změnu o stanici dále (Vysočanská). Po úspěšném návratu na zemský povrch jsme zamířili do nejbližší večerky, abychom sehnali něco k snědku i pití. Zatímco ostatní nakupovali, tak František informoval vietnamského obchodníka o tom, že má na krámu jen jeden rohlík a jedno pivo a snažil se z něj dostat informaci o druhém nepřítomném rohlíku. Snad si z toho obchodník něco odnesl, ale hlavně my jsme si odnesli to, že po naší návštěvě raději do tohoto obchodu nikdy nezavítáme.
          Náš cíl, divadlo Gong, byl již před námi, a tak jsme dojedli, dopili a směle vstoupili dovnitř. V sále bylo již několik desítek diváků – příznivců a přátel účinkujících písničkářů. Džezová kapela nás přivítala znělkou soutěže „Česko hledá písničku“ a poté spustil pan bavič Karas. Dlouho jsem přemýšlel, zda je tak výborný herec, nebo opravdu, ale opravdu špatný bavič či spíše uspávač a nudič. Nakonec jsme se přesvědčili i o jeho skladatelském umu prostřednictvím písně, kterou nám zazpíval na uvítanou.
       Po krátkém úvodu přišel na řadu již první soutěžící Vladimír Čáp, který nám přednesl dvě rozervanecké a depresivní písně. Tedy alespoň ta druhá „Město můr“ nesla tyto znaky, protože na rozdíl od té první bylo rozumět jejímu textu. Od poroty byl umělec ohodnocen vcelku kladně a našemu zájezdu se jeho vystoupení také líbilo.
      Ale to už na pódium vstupuje náš kýžený idol Jakub Malášek zvaný Trsáč a vedle něj usedá doprovodný cellista Honza. Trsman zahajuje písní „Kdysi“, která vypráví o jisté paní Parkinsonové a jisté paní Alzheimerové. Jeho druhé dílo, podle jeho slov velice veselé, nese název „Deprese“. Oběma písněmi nám udělal velikou radost, dokonce i nestrannou porotu zaujaly obě písně svým nápadem. Akorát předsedkyně poroty Ester Kočičková byla zaskočena písní „Kdysi“, protože prý měla podobnou píseň rozpracovanou a teď ji nemůže kvůli autorským právům dokončit. Také za to byl autor paní Kočičkovou odměněn anticenou sympatie – čokoládovým hnusným hnědým broukem.  Holt kdo dřív přijde, ten dřív mele.
           Pro zpestření nám přišla zahrát trojice „umělců“ -  Julián Záhorovský s klavíristou a jeho bratrem „etnočlověkem“, který ho poněkud nerytmicky doprovázel na buben a dvoustrunný vrzací nástroj. Na konci své dvacetiminutové šou předvedl Julián „jam“ na tři akordy. Po jeho vystoupení už všichni víme, že jam není v hudební hantýrce marmeláda.
          Nyní vyšla řada na Jaroslava Pížla. Na pódium vylezlo podivné vyhublé stvoření s ulízanými vlasy a z repráků se začalo linout „tuc, tuc, tuc..“, načež zpěvák spustil „koukám na měsíc a sním o tom, že….“ Tato směsice diska a techna doplněná tuctovým  (tuc, tuc) textem nám opravdu vyrazila dech. Kdo nevěří, ať tam běží. Následující dva soutěžící měli sice hudbu, která na rozdíl od Jardovy šlapala, ale podle mínění poroty byla plná klišé. Těmito soutěžícími byli Roman Říčař s písněmi „Až“ a „Doba na lopatě“ a Vladimír Skórka odněkud z Moravy se songy „Klapkostroje a „Asi to ví“.
         Poslední písničkář byl Michal Vaněk, který se jako jediný doprovázel na klavír. V druhé písni ho ještě doplnila partnerka na housle. Interpretoval písně „Dotknout se slůvkem“ a „Když den šaty svléká“. Obě písně měly podle mého (i veřejného) mínění krásný text i zajímavý přednes.
         Nyní bylo jen na nás, posluchačích, komu udělíme svůj hlas. Většina z nás čtyř (možná, že i všichni) udělila hlas Trsáčově písni „Kdysi“, a to i přesto, že jsme se snažili být nestranní. Vyčerpaní hlasováním jsme zapadli do křesel a vyslechli si pár písní od legendárního písničkáře Slávka Janouška, který hrál mně neznámé, ale o to lepší písně. Svůj výstup okořenil hrou na sitár v poslední písni o ovečkách. Nevím přesně, jak se píseň jmenovala, ale byla o tom, jak si ovce jedna za druhou rozbíjejí hubu o zem a v refrénu znělo „to je ale blbééé“. Muzikant se rozloučil s publikem a místo něj přišla porota se svým ortelem, kdo teda jako vlastně postupuje.
        Radost z výsledků hlasování nám trochu kazila skutečnost, že spolu s Trsáčem a Vladimírem Čápem postoupil i Jarda Pížl. No co se dá dělat, hlavně že postoupil Trsáč s oběma písněmi. Spokojeni a plni emocí jsme poblahopřáli vítězovi i jeho doprovodu Honzovi a vydali jsme se zcela kulturně unaveni směrem k domovům. Během této cesty zažil Milan dobrodružství s automatem na cukrovinky, se kterým nakonec svedl vítězný boj a získal kýžené bonbóny. Doufám, že se někdo chystáte na finálový večer, který proběhne 24. 4., protože to bude jistě skvělý zážitek. 
P.S. Děkuji Petrovi za vynikající soupis veškerých událostí - kdybych tam nebyl, tak nevěřím. A víc k tomu už deset minut po hodině duchů nebudu dodávat, neb Řízci už mají dávno v trojobalu spát; snad jen odkaz na stránku soutěže by bylo vhodné zopakovat. Tak tedy www.ceskohledapisnicku.cz.

(3. 4. 0:10)

Hlasujte na
www.ceskohledapisnicku.cz,
 jo?