Šok: Šla ke kamarádce a skončila v sádře!

Předpokládám, že každý z vás se někdy v životě připravoval na nějakou písemku, zkoušku, test v autoškole, zápis do školy, maturitu a tak. A asi znáte takový ten náhle se dostavivší pocit naprostého znechucení materiálem, na nějž po několik hodin (minut, dní) za nemluvného pohybování ústy civíme.  Ten okamžik, kdy se zbytečnost naší snahy vyjeví v naprosté nahotě, kdy člověku zničehonic dojde, že to jediné, co by už měl před osudnou hodinou udělat, je naostřit si tužky, připevnit taháky, uvařit si kafe a připravit si nějaké pohodlné oblečení (v některých případech s dostatečně vstřícným výstřihem).
Ten pofidérní úvod je tu proto, že se nešťastnou náhodou dnes na jednu písemnou zkoušku chystám. A před několika málo minutami jsem se dostal přesně do popisovaného stádia. Handouty letí z ruky ven a téměř oknem a duší se rozprostírá násilím vtlačená pohoda a klid.
Ostatně, studium je vlastně dost nebezpečná zábava, téměř adrenalinový sport. Můj poslední sádrou hojený heroický výron se udál na radotínském nádraží – při cestě na přednášku z fonetiky. Velmi podobně včera dopadla slečna Lucka, spolužačka Nikolina. Jen nikoli na koleje, nýbrž na nerovný asfalt Nového sídliště. Šla se totiž k Nikole učit; mají totiž teď takzvaný Svatý týden. S kotníkem rychle nabývajícím na objemu se toho moc dělat nedá, snad jen zavolat sanitce nebo přinutit Nikol, aby zavolala Řízkovi, a toho přinutit, aby dorazil a zachránil.
Přijel jsem snad v patnáctiminutovém limitu, byť si při startu jeden z rodinných vozů zvrtl pravé přední kolo, a museli jsme tak jet náhradním sporťákem. Jelikož obávaný řezník Mesl již zavřel krám, nezbylo, než se vydat na Barrandov. Tam smutnou slečnu vyfotili (i oni, nejen já) a na útlou nožku jí k její velké nelibosti nasadili sádrovou dlahu. V sádrovně nás však v době osýchání nechali samotné – a to bylo něco pro mne! Naplno jsem si užil nevšední situace, kdy si onu místnost mohu prohlédnout i jinak než tvrdna na lůžku. Objevil jsem sádrové vánoční prostírání, arzenál mučících nůžek a jako třešničku na dortu i takovou tu kotoučovou brusku, s jejíž pomocí se osvobozují propuštění pacienti. Vše jsem vyzkoušel a ohmatal....
 Lucce se snad i na chvíli vrátila dobrá nálada těsně před tím, než se vrátila sestra, dodělala započaté dílo – a my se mohli vydat zpět. Podle agenturních zpráv Lucka sádru dosud má; na jejím místě bych neměnil. Sádra na noze je jistě mnohem lepší volba pro intenzivní studium než třeba... já nevím.... pásový opar.
 

(29. 5. 11:59)

 Ukazuj si, jak chceš, Péťa to stejně přečte!

1:0  (po poločase 1:0)

Zápas byl napínavý, vyrovnaný, ale první poločas patřil Forejtu. Hlavně proto, že v něm skóroval Baset. Sice v prvních 20 vteřinách měli šanci soupeři Forejtu, ale brána uhnula. Taky střela Piškota z přímého kopu byla fantastická.
V druhé půli ohromil neúspěšný nájezd Zdeňka. Forejt víc střílel na bránu, i když Guinness  i v posledních minutách bojoval, ale Forejt tak jako tak vyhrál.Guinness zklamal, prohrál, i když byl první a bojoval se sedmým.Všichni si před zápasem mysleli, že Guinness vyhraje, ale ono to bylo naopak. Ještě snad jenom, že měl Pecen nejvíc šancí ze všech, avšak překvapivě žádnou neproměnil.                                                                                       
HODNOCENÍ:   ŘÍZEK-2, PIŠKOT-1.5, BASET-1, MATYÁŠ-2.5, ZDENĚK-1.5, PECEN-2.5, PÉŤA-2, MARŤAS-1.5

 Děkuji Citrónovi za kvalitní a dobrovolně sepsané shrnutí nejpodstatnějších okamžiků, a zejména za ještě lepší fotky, jež tu, jakmile se najde trochu více času, rád vystavím ve zvláštním fotoalbu.
Řekl jsem si však, že přidám i krapet vlastních dojmů a postřehů, neboť se domnívám, že si to tento, v lecčem výjimečný zápas, a hlavně vy, naši oddaní fanoušci, jistě zasloužíte.
Problémy se sestavou
Samotného mě překvapilo, že se nás na Císařské louce nakonec sešlo dokonce osm; například Piškot vůbec přijít neměl a původně ani nechtěl. Do sestavy se navrátil Kanaďan Basítek: i s ním jsme deset minut před zahájením utkání disponovali čtyřmi útočníky, jedním obráncem a brankářem, který však nestojí za řeč, protože mu bylo hrozně zle. Naštěstí posléze dorazili i další beci, Péťa a Zdeněk. Druhý jmenovaný přišed až téměř k hotovému, tedy asi po deseti minutách zápasu, stihl ještě dokonce dostat žlutou kartu za nesportovní chování po jednom z absurdních výroků chybujícího a neustále (si) něco kompenzujícího sudího.
Soupeři a obraz hry
Zpočátku, asi tak půl hodiny před zápasem, jsme soupeře početně převyšovali, když nás bylo u hrací plochy pět (čtyři z fáva a cyklista, jenž si vyjel na zdravotní vyjížďku, poněvadž mu bylo hrozně zle) a soupeři jen dva. Naše naděje na kontumační, bezprašné vítězství však vzaly rychle za své, když na ostrov přijeli další Guinenssové.  První kontakt s nimi proběhl v kamarádském duchu; náš brankář, jsa vtipálek, na jejich ujišťující dotaz po jménu našeho týmu odvětil: „My jsme Forejt, vy nejste nic!“ Obraz hry však od počátku spíše nasvědčoval opaku.
Prášilo se totiž zejména před naší brankou. Soupeř předváděl kombinační kopanou plnou nápaditých akcí a byl rozhodně „fotbalovější“, což je ostatně hodnocení platné pro většinu našich soupeřů. Červení byli rychlejší, techničtější, sehranější – ale první gól jsme vstřelili my. Naši v podstatě první a jedinou šanci po zhruba patnácti minutách zápasu bezchybně zakončil Basítek technickou střelou k tyči. Naběhl si do volného prostoru na hranici pokutového území, kam mu milimetrový pas nezištně odeslal Piškot.
Šance a druhý poločas
To však bylo z naší strany pro první poločas asi tak téměř vše. Jak se i Citrón zmínil, pěkně vypálil i Piškot z přímého kopu; střela z poloviny hrací plochy však, arciť dobře mířená, brankáře hostí nepřekvapila. Ti sami přes zjevnou převahu moc střel nevyprodukovali, při dvou z nich při nás stálo štěstí, když obě letěly v oblasti  dosahu mých spálených končetin.
 Druhý poločas přinesl o něco vyrovnanější podívanou. Guinness musel útočit, proto se v jejich předsunuté obraně vyskytlo pár okének, kterými jsme málem navýšili vedení. V tomto směru nelze nezmínit Zdeňka, jenž v samostatném úprku nastřelil vyběhnuvšího gólmana, a završil tak celkový počet našich střel na branku na pěkných třech; Péťu, jenž se z místa posledního občas dostal až na samotný hrot našich snah; a nadevše Pecena, k jehož nohám přišlo několik kvalitních přihrávek před odkrytou branku, které si přímo říkaly o proměnění. Nebyly však vyslyšeny, což nás mohlo mrzet.
Tlak soupeře se totiž stupňoval. V druhém poločase přibylo závarů – jeden z nich byl zvláště zapamatování hoden, to když mnou vyražený míč několik dlouhých vteřin putoval nedaleko od brankové čáry za zlomyslného odrážení od různých končetin útočníků, zatímco jsem zmatek vleže na břiše pozoroval a snažil se usměrnit tu spoušť a Piškot srdnatě působil na brankové čáře jako náhradní brankář a poslední instance. Dobře to však dopadlo.
Závěr
Po závěrečném hvizdu bylo zřejmé, že se zrodil velmi překvapivý výsledek výrazně posilující naše naděje na setrvání v prestižní společnosti sedmé nejvyšší ligy. Dokonce se navzdory tomu, že chyběl Vlastík, objevilo pár smělých až rouhačských dohadů o možnosti postupu výše. Tak jako tak, zbývá jen dodat, že za obětavou a kolektivní hru především v obranné fázi jsme si body snad zasloužili, byť, jak cedili mezi zaprášenými zuby odcházející soupeři, měli jsme štěstí.      
           

(27. 5. 12:23)


 

Největší naši šanci v druhém poločase zlikvidovala masa brankáře.

Hrdina utkání z povzdálí sleduje zápasnický střet na naší polovině.


Iluzi, že se jedná o rychlý protiútok Forejtu, hatí fakt, že brána soupeře je na druhém konci hřiště

Tentokrát jsem se Jirky osobně a koktavě zeptal, mohu-li střídmě fotit!

Petrovy narozeniny očima Petrovýma

Mělo to být překvapení 18. 5. k osmnáctým narozeninám. Od Milana jsem se předchozího dne dozvěděl, že se v pátek koná komorní večírek v turisťáku, sraz určil v 18.30 před orientální večerkou. Já jsem si se srazem nedělal příliš těžkou hlavu a v určenou dobu jsem se ještě proháněl na kole v okolí mokropeských luhů, hájů a silnic. Přišlo mi, že bude nejlepší, když do turisťáku dorazím rovnou na kole. Tento plán mi však zkazil Milanův telefonát: „Dělej, musíš stihnout vlak ve 20.13 do Černošic.“ To znělo poněkud podezřele. Že by se turisťák přestěhoval do Černošic?
Při průjezdu okolo klubovny jsem potkal Káju s Péťou, které se jen tak čirou náhodou rozhodly vydat na procházku podél řeky a hrozně se divily, že ještě nejsem na nádraží. Tady se určitě kujou nějaký pikle, ale co, musím stihnout vlak do Černošic! Milan mi ještě v následujícím telefonátu sdělil, ať dělám a že se sejdeme v kinoklubu. V té chvíli mi došlo, že se zřejmě jedná o koncert Jirky Schmitzera, o kterém mi všichni namlouvali, že je až v sobotu.
Moje domněnka se záhy potvrdila. Do klubu jsem dorazil totálně schvácený s propoceným trikem, ale včas. Ve vchodu mě uvítali pan Svěrák a paní pokladní, která ovšem nebyla z papíru, jako její kolega  (škoda). V klubu už drželi místa Hanka s Řízkem a Piškot s Milanem. Kája s Péťou dorazily dokonce až po mně. Objednal jsem si nealko, ač jsem poprvé v životě měl podle zákona právo na alkoholický nápoj.
Jirka ještě chvíli za oponou ladil, aby mohl zahájit své „divadelní vystoupení.“  Pro mne začalo tentokrát netradičně: „Von je tady dneska Petr a von slaví narozeniny, tak abych na něj nezapomněl“.  A věnoval mi k narozeninám svoji první píseň „Loutka“, kterou před mým příchodem vybrali kamarádi. Pro mě to byl nečekaný a originální dárek k  narozeninám (díky všem).
Dále se koncert vyvíjel typicky Schmitzerovsky. V první půli toho víc namluvil a v druhé toho naopak o to více zahrál. Atmosféra byla pěkná a koncert byl dokonce doplněn několika novými hláškami a poměrně dlouhou pohádkou. O netradiční závěr se postaral týpek, který také slavil narozeniny, ale s tím rozdílem, že byl úplně namol a pořád se dožadoval „Prdele“. Jirka si s ním sice připil, ale sdělil mu, že „Prdel“ prostě nejde zahrát. Místo požadované písně se jen rozloučil a opustil jeviště.
Návrat do Radotína byl pojat jako pěší výlet, v Milanově případě jako běžecký trénink. Milan asi zjistil, že těch 16 km, co měl  dnes v nohách po běhu na Karlštejn, je málo, a tak se dal do běhu. Zastavila ho až atmosféra čísi oslavy v turisťáku, kde strávil zbytek večera. Ostatní  se spokojili s chůzí po uzavřené silnici Radotín-Černošice a následně každý se svou postelí. Ještě jednou všem díky za hezký večer.

A Petrovi vřelé díky za velmi milý článek, jímž zaplnil mezeru vzniklou mou aktuální nouzí o čas. A vám krásný den!

(22. 5. 20:10)

Pan Svěrák si s kluky zapózoval zcela ochotně.

Spokojené a zadumané diváctvo. Hegemonii opřených hlav narušuje jen Kájin půllitr.

Měj rád svého Karla, svého kamaráda aneb Kočičí pohádka

Jedním z pojiv naší rodiny, troufám si tvrdit, jsou již tradičně kočky. Obvykle rozšafně rozvalené na křeslech před televizí (zatímco na zbytek diváků zbude často koberec) či vytrvale hodující vybrané lahůdky. Mazlivá srst našich domácích miláčků absorbuje jistě nemalou část sporů a svárů - takže jim dík za to, že jsou.
A jsou tradičně dvě. Ta jedna je naše stálice. Výstavní kus na výstavu tuleňů, bobrů, hrochů či mravenečníků. (Snad jsem se jí teď slůvkem nedotkl). Kulička. Přemýšlím, kolik jí je let. Odpověď bude zcela totožná jako na otázku, kolik že váží. A sice: Dost. Nicméně je to velká dáma, u níž by takovéto otázky měly předem být označeny za irelevantní - a především nedůležité. Je mazaná, rafinovaná, vyčůraná, náladová, věrná a kulatá. Je v našem společenství podobně nenahraditelná, jako třeba lednička.
Tradici druhého zvířete jsme založili kdysi s Hankou, když jsme si z chalupy k velké radosti všech přivezli polochcíplé mikrokotě, trefně pojmenované Blbýs. Tento opravdu pohledný a soustavně veselí plodící tvor utekl po několika měsících pobytu a bezprostředně po návštěvě Vlastíka, který ho zastoupil (nohou). Dlužno dodat, že zřejmě přeci jen nebyl tak nevděčný, protože se k nám vrátil. Sice jen na chvíli a konkrétně na naši další kočku, ale aspoň tak.
Dalším kotětem z dovozu byla kočička, již mi věnovala kamarádka. Voněla exotickými Zákolany a celou cestu vlaky domů a dalších několik dní v kuse zpívala téměř tak hezky, jako Karel Gott. Odtud Karla.
Karla byla rovněž velice prima zvíře - a zodpovědná matka. Taky se občas kolem mihne, ale v zásadě od nás zdrhla nedlouho poté, co povila pětici koťat, o něž se vzorně starala. Trojici zrzavých kocourů potkaly nejrůznější osudy; to nejhezčí, pestrobarevné jak podchod pod Barrandovským mostem, někdo ukradl. A tak nám zbyla Karla, která vypadala jako Karla. Proto se taky jmenovala stejně, aby se to nepletlo.
Druhou Karlu, zvíře s očima plnýma hlubokého smutku, jsme měli rok - a byla to jediná kočka, kterou stará paní Kulička snášela. Dokonce se zdálo, že čím dál víc. Jenže ji pak kdosi přejel, ona se z toho, byť zdrátovaná, dostala, aby vzápětí umřela na leukémii.
A po dvou měsících jakési prázdnoty jsem si, tentokrát s Milanem (!), přivezl ze Zbraslavi měsíčního Karla. Cestou jsme přemýšleli, zda by se třeba neměl jmenovat Bobík - měl takový oduševnělý výraz a pořád někde lezl- ale pak jsme to zavrhli, stejně jako další skvělé nápady (Vlastík, Honzina &c.). Prostě Karel. Čistotný elegán a kliďas zbarvený do designu tmavší zebry, poměrně tichý, přiměřeně hravý, rychle kynoucí, vybaven překvapivě ostrými zuby- a před pár dny ještě komicky spící v cyklistické přilbě. Teta Kulička ho moc v lásce nemá, ale snad s námi ještě nějaký ten pátek pobude.
A to je konec bezpointové kočičí pohádky. Vypravěči se kvapem stahuje hledí a raději se kvapem rozloučí: Dobrou noc!
 

(16. 5. 21:59)

Fotky z výletu TADY.

Nedělní podvečerní idyla na pankrácké škváře

 

FC Forejt - Buffeti HK 0:1 (po poločase 0:1)

(14. 5. 20:59)

Chaos v naší obraně tentokrát končí střelou mimo.

Naši největší šanci vystavila stop tyčka.
Pššš..... utíká nám kolo!

Jé!

 Napadlo mě, že bych blondýna na snímku měl spíše prodat do nějakého specializovaného časopisu, než ho zde vystavovat. Ale to jen tak na okraj.
Byli jsme během minulého xxl víkendu na výletě kamsi k Orlickým horám. A na jedné z procházek došlo na zajímavou hru. Na okraji žlutozelené louky dostaly děti za úkol uvít co nejdelší věneček z pampelišek. Měly na to patnáct minut - a zatímco se s přiměřeným nadšením pustily do díla, někteří hyperaktivní vedoucí se po horské louce, po níž bez ladu a skladu rostly možná statisíce smetánek lékařských, rozběhli za účelem je trumfnout. Jiní raději pózovali - a já jsem jedl: člověku samým focením a nicneděláním vyhládne.
Z výletu jsem toho tentokrát měl ještě méně než obvykle - jsa jeden z mála pravověrných reprezentantů Forejtu, kteří jen drobně váhají, když mají kvůli utkání cestovat stovky kilometrů, jsem zkrátka musel na zápas, který se nakonec nehrál (viz Pavlač). A tak jsem strávil neděli na cestách asfaltových. A jinak mě okolnosti (?) udržely víceméně v příšeří kuchyně. Fotoaparát jsem však půjčil slečnám Julii a Káje, z nichž později jmenovaná se téměř dobrovolně přihlásila o okomentování tamních snímků. V tuto chvíli ještě album není hotové, ani její postřehy jsem dosud nečetl, ale těším se na to velmi. Jaké to asi bude? Víte co? Mrkněte se sami!
Ono to podle nadpisu vypadá, že tohle jsou moje (lepší?) stránky, jenže ony jsou už dávno daleko více vaše. A proto mě jakákoli podobná výpomoc pokaždé potěší. A čím více toho napíšete vy, tím méně často vás budu obtěžovat s téměř erotickými (?!) melancholickými výlevy z minula (viz o něco níže). A to se vyplatí!
 

(13. 5. 23:59)

Snad ne zase na Minutách....?

 Onehdy jsem si to svištěl ze školy na kole a uviděl jsem na kandelábru přitulený nenápadný plakát zvoucí na koncert -123 min. do Lucerny. Ovšemže do té malé, ve velkém sále přeci momentálně tlí a komercí a hyenismem čpějí mrtvoly.  Že těch plakátů zjevně moc nebylo, ani lidí se příliš neuráčilo dorazit. Ale mrtvo tam nebylo. Rozhodně ne.
Jak kapela, tak naše výprava dorazily jako trio. V naší sestavě se žádný náhradník nevyskytoval, zatímco na postu basáka chorého Freda důstojně zastoupil, ale nezastínil sedmnáctiletý Vojta. Taky už to asi někdy držel v rukou. V Lucerně zdražili pivo, avšak nevšiml jsem si, že by nám to nijak zvlášť vadilo.
Nevím, na kolika jejich koncertech jsem už byl, ale nebylo jich zrovna málo; poprvé jsem je viděl kdysi v Černošicích, to už je řada let, jako tehdy prakticky neznámou kapelu. Každé jejich vystoupení bylo úplně jiné, ale cosi zůstalo stejné. Duše, nálada, fluidum nebo něco takového, co se nemění, ať už je koncert ve znamení dálkou vonících tónů, nebo léty prověřených fláků jako ten včerejší - cosi jako refrén, který zůstane vždycky na svém místě, ať už se hudebníci rozhodnou píseň přetvořit a momentálně zdokonalit, jak zrovna chtějí. A to je to, co mě kromě úžasu nad schopnostmi a virtuozitou jednotlivých hráčů nepochybně přitáhne i na další jejich koncerty. Byť ten včerejší překonají jen stěží. Nevím, zda to bylo návratem překrásné lubovky ("perníkové" kytary), Hankou, pivem, písní Stop confusing me!, tím novým skvělým blues či Venálovými vytrvalými výpady ve snaze získat telefonní čísla v sousedství poskakujících slečen. Asi vším dohromady - byl to takový nedělitelný -a jak tak koukám na svůj výtvor, i jiným rozumně nesdělitelný- zážitek.
Skvěle jsem si včera zaskákal a "zazpíval". Jaký div, že mi dnes jaksi vyrostla noha a chybí mi kromě energie i větší část hlasu. Nepotkali jste ji někde?

(10. 5. 16:55)

Žádné rande, nýbrž hledání ukryté krabičky!

Měla jsem chuť jet na kolo. No...a to se přece nedá s nikým jiným než s tůůůůůristou Řízkem.;o) Chtěla jsem si ověřit, jestli k němu (jakože ke kolu) mám furt ještě takovej odpor. Mám. Je to hrozivý, člověk se při tom nadře, je zpocenej a rudej jak rajský jablíčko. I přes to, i přes Řízkovy snahy prosadit si jeho verzi definice pojmu „rande“ výlet stál za to.
Jeli jsme do Chucheláku, na kopec Homolku, ulovit keš jménem Pecoldova vápenka. Mou první! A ono se podařilo! Až mě to docela překvapilo, myslela jsem, že bez GPSky to nepůjde moc snadno. Poklad našel Řízek, a tak ho schoval. Po pěti minutách jsem ho s velkou slávou našla já. Výměnou za Řízkovu tři roky starou písemku z matematiky mám doma vizitku nějaký kačerský skupiny se super dřevěnou placatou zelenou kytí.
Celá akce trvala 1 hodinu 9 minut a bylo to příjemné rozptýlení od evropské středověké literatury a sacharidů...
Milý tůůůůristo. Ptáš se, co že je to keš a kdo jsou kačeři? Rozhodla jsem vyzkoušet ještě téměř neznámý sport jménem geocaching. Jde o hledání pokladů (cache, keš) pomocí GPS. Na www.geocaching.com je seznam všech keší po celém světě, takže stačí si jen vybrat.
Tolik slečna Mechulinka, otisknuvší tak po čase svou literární tlapku opět do historie těchto stránek. A já jí za to děkuji. Do historie mých cyklovyjížděk se onen krátkometrážní výlet zapsal minulou neděli stopou výraznou, neboť ten krpál do Slivence jsem přes Lochkov ještě neměl tu čest stoupat. A dovoluji si tímto upozornit, že jsem, byť jsem o to nestál - pouze jsem se nechtěl přijít pozdě na rande-,  stanovil nový rekord v závodu do vrchu v trase U Vápenky - U Křížku na 15 minut, 45 vteřin, což je výzva pro všechny, kteří se chtějí mocí mermo zpotit v radotínském okolí a pro které je pořád ještě sedlo kola dostatečnou náhradou posilovny...

(Jinak hezký večer - a zítra třeba zase nashle!)

(8. 5. 19:23)

Petr Vok by se divil.

Šestnáctiletý uhrovitý chlapeček otráveně sedí na jednom ze zadních sedadel rezavé karosy směřující někam do jižních Čech – ignorant si ani nezjistil, kde že má vlastně strávit tento týden. Proč taky. Utéct se odtamtud nejspíš nedá. Navíc je to zadarmo. Podlehl tlaku maminky a učitelky češtiny, tak teď musí pykat.  Pýcha, pytel, pysk, netopýr, slepýš pil? Člověk bez vůle.
Je mu tradičně blivno, vlasy má omylem úhledně upravené do vizáže jakéhosi fotbalisty, a sečtělé slečny –těch je drtivá většina - v okolí si ukazujíce jeho směrem již nenápadně špitají jméno tehdy vycházející hvězdy. (Bude z toho asi přezdívka). On sám ale žádná hvězda není: jede sice na olympiádu, ale v ničem nevyniká. Nemá ani ohromné svaly, ani ostrovtip svého souseda, který se legračně jmenuje Špína, a celou cestu mu něco hustí do hlavy o mašinkách a jízdních řádech trati do Vlkova pod Oškobrhem, to byla docela nuda, ale veze se v tom s ostatními. Na klíně má osmahlou španělku (to š je minuskule schválně; jedná se o kytaru), aby si mezi těmi debily měl aspoň s někým povídat.
Ve Stráži nad Nežárkou již čekají zážitky a organizátoři. Ubohé chatičky s palandami, výlety za poznáním nudy, gramatické a slohové soutěžní úkoly, scrabble po večerech, kytarové nedvědí zpívánky, seznamovací hry – a den před mým plánovaným předčasným odjezdem se mě po večerce jedna z Ev zeptala, jestli se s ní nepůjdu v noci koupat do pískovny.
Ten plot, který vidíte na jednom ze snímků v podobě onoho rozmazaného kosočtverce, obehnával celý areál. Ale nesahal až k Nežárce – přes křoviska se dalo proplížit až mimo dohled těch, jež zrovna za šílených intelektuálních orgií a pití čaje se šťávou rovnali písmenka na hrací plán.
Proplížilo se. Je kolem půlnoci, nad pískovnou bloudí měsíc, a nebýt těch náklaďáků, jejichž kola sviští po nedaleké silnici, bylo by až romantické ticho. Voda je téměř teplá a něžně šplouchá, když do ní vstupuji, zpívají žáby. Žába vedle mne mi říká, že jsem docela hezkej. Nebo jsem jí něco podobného řekl já. Mlčky plaveme.
Co bylo dál? Tma, láska, zima, komáři, knoflíky, mravenci – a zničehonic ráno, kruhy pod očima a můj autobus.  
A to se mi honilo hlavou, když jsem se na kole blížil ku Stráži nad Nežárkou. Vezl jsem minulý pátek babičku do lázní a při té příležitosti jsem si udělal nostalgický výlet. Protáhl se na sedmdesát odpoledních kilometrů, ale v placatém okolí města na jednom ze snímků (hádanka!) kilometry pospíchaly rychleji než vzpomínky. A já už se vracím zpět, do aktuálních melancholií a nostalgií. A o nich zase příště. Nebo taky ne.

Pěkný večer!

P.S. Když už jsem u toho vzpomínání na Evu, jak byla nádherná, tak před třemi lety, když jsem ji podruhé a naposledy viděl, hrála na cello v hardcoreové kapele Nuit. Třeba jsou na webu nějaké písničky. (Mně to ale vždycky vyhodí vesměs odkazy na pornostránky, asi neumím hledat a francouzsky). To jen, kdybyste mi nevěřili.
P.P.S. Ty uhozené nadpisy jsou jen vzpomínkou na dokonalá a zábavná témata tehdejších slohovek. Opravdu by mě tehdy nenapadlo, že se budu pokoušet studovat češtinu.

(2. 5. 23:23)

FC Forejt - Albuquerque Tuplaks 4:2 (po poločase 1:0)

Po zlepšeném výkonu v útoku oproti předešlému zápasu, ale překvapivě horší hře v obraně jsme po dvou zápasech opět naplno zabodovali. Jak k tomu došlo?
Zápas (který se odehrál na umělé trávě na Pražačce) začal v relativně poklidném tempu. Zpočátku jsme soupeře (který odehrál celý zápas bez možnosti střídání, i když stále tvrdil, že mu nějací spoluhráči ještě dorazí) přehrávali. Tato naše snaha vyústila ve 12. minutě Štěpánovým vstřelením gólu, kdy po pěkné kličce brankáři poslal náš tým do vedení. Od tohoto momentu se hra zrychlila a začala se přelévat z jedné strany na druhou. Ke konci poločasu jsme se nechali trochu zatlačit, a zvláště při rozích soupeře to v naší obraně dost hořelo. Přesto jsme jednogólové vedení do přestávky udrželi.
Na začátku druhého poločasu se nám podařily dvě zásadní věci - nedostali jsme se pod tlak našeho soupeře, a dokonce jsme zvýšili náš náskok. Po Řízkově výkopu se totiž u druhé brány dostal svým důrazným způsobem k míči (který se odrazil od břevna) Štěpán a skóroval. Avšak soupeř se rozhodně nevzdával a stále hrozil - opět hlavně po rozích a někdy i po rychlých protiútocích, kdy jsme mu v řadě momentů nechávali zbytečně moc prostoru. Ale ani my jsme nebyli bez šancí. Skórovat se však podařilo soupeři, kdy se po naší chybné rozehrávce před pokutovým územím dostal k míči a nekompromisně zavěsil. Naštěstí jsme dokázali po několika minutách opět náš náskok zvýšit. Piškot v rohu hřiště odebral soupeři míč a překvapivou střelou z úhlu vstřelil náš třetí gól. Ale soupeř kousal dál. A 6 minut před koncem zápasu snížil na rozdíl jediného gólu, kdy dal gól po rychlém brejku. Naše obrana se totiž dost vysunula a poté se již nestihla vrátit, respektive nestihla dobře pokrýt unikajícího soupeřova střelce. Avšak již podruhé v tomto zápase jsme dokázali na soupeřův gól rychle zareagovat. Po faulu na našeho hráče (cca 5 minut před koncem zápasu) se k přímému kopu postavil Štěpán. Jeho tvrdou střelu tečoval Matyáš a rázem jsme opět vedli o 2 góly. Toto vedení jsme si pak už v klidu pohlídali. Podařilo se nám tak podruhé letos vyhrát, a tím se přiblížit k našemu vytčenému cíli pro tuto sezónu - udržet se v sedmé lize.
Hodnocení: Řízek 2; Péťa 4; Rádoš 3; Vlastík 3; Ondra 2,5; Matyáš 3; Piškot 1,5; Štěpán 1,5

Názory čtenářů:

Piškot | 30. dubna 2007 | 16:16:07

Péťo proč ta 4 pro tebe ? Podle mě jsi hrál po Ondrovi nejlíp z našich obránců, a to myslím naprosto upřímně. Jinak je ale super že se vyhrálo..snad to nebylo naposled

(1. 5. 15:23)