Soupis vodaččiných potlučených zážitků

Kdybych byla věděla, že budu muset vstávat před šestou, nevím, zda bych se dobrovolně k téhle akci přihlásila. Tak sebevražedné sklony zase nemám. Ve tři čtvrtě na šest, kdy mě bratr přišel vzbudit, jsem toho také šeredně litovala. Nakonec ale přece jen zvítězilo kolegiální smýšlení nad sobeckým a vstala jsem.
Krátce po sedmé již Ford i Xantie frčeli po Strakonické, na střeše celkem tři lodě, uvnitř pět vest, pět pádel, lidí pět a půl (styďte se, vy, kdo jste Blanicí pohrdli!).  Když jsme dorazili na místo, blanické kohoutky byly ještě zavřené, ale než jsme stihli udělat přesuny aut, vodu pustili, i když zatím poměrně poskrovnu. Hlavní starostí bylo, abychom „nedojeli vodu“, a tak jsme si s vyplutím dali ještě trochu na čas.
První odvážlivkyní byla potom červená loď s kapitánem Rádošem a háčkem „na nic“ Kájou, v těsném závěsu vyrazila světle zelená s kapitánem Řízkem a nejkrásnějším háčkem dvouhlavou příšerou, která se ovšem ukázala (kromě zkrášlování přídě) být ještě více na nic, poslední vyjela žlutá ponorka s kapitánem hrochem Nemem a stále usměvavým háčkem Janou. Už po pár metrech jsme se ocitli na nepěkných místech, když jsme zajeli dále k stupni, než jsme měli, a tak jsme museli trochu poponést lodě zpět, protože jinak nezbývalo, než se cvaknout či zabít.
Všechny nástrahy jsme zdolávali téměř perfektně, i když nám cestu sužovaly kromě přírodních překážek také mnohem zákeřnější v podobě hejn kajaků a raftů, které byly mnohdy širší než sama řeka. Do cíle jsme dojeli sice mokří, ale s odhodláním, že si to dáme ještě jednou. Zadařilo se a nestihnuli nám vypnout vodu.
Naopak, bylo jí v řece znatelně více než prve. Také vodáků, především závodníků, bylo na některých místech až přespříliš. Jezy zrádně změnily podobu, což se některým stalo osudným. Červená loď udělala osudovou chybu, když si naivně myslela, že druhý jez jela předtím vlevo. Dělala co mohla, snažila se bez újmy prosmýknout mezi balvany, avšak neustála to. Zatímco kormidelník si jen klidně vystoupil, chudák háček se celý namočil, vzal kdejaký šutr a ještě musel chytal loď.
 Další lodí, která měla problémy, byla světle zelená - ve zrádné peřeji si nevšimla šutru a vzala ho bokem. Kormidelník se však na poslední chvíli chytil bórtu (!) a náklon vyrovnal, zrovna když se voda užuž chystala vniknout do lodi. Žlutá loď žádné větší problémy neměla, zato však, zvláště druhou jízdu, zdržovala neustálým vyléváním nabrané vody.
Když jsme i podruhé zdárně projeli cílovou brankou, nezbývalo, než si přiznat, že potřetí už si to nedáme. S chutí jsme se tedy převlékli do suchého a Řízek s Rádošem jeli pro auto.
Po cestě zpět jsme se stavili v Bavorově na pozdním obědě. Čekání na něj nám kromě fotbálku zpříjemňovala jakási dechovková kapela, která vedle v sále jamovala - hudebníci nikdy předem nevěděli, jak to skončí, resp. kdo kde skončí. Vlastík si objednal Rumcajsovu pomstu, ale ta padla spíš na Řízka v podobě pozdě donesené extra pálivé omáčky na jeho „masové Rarášci“. A taky na ostatní v podobě zavřeného zmrzlinářského stánku, kde si chtěli dát dezert.
Domů jsme dorazili kolem osmé - unavení, ale šťastní. Byl to vskutku příjemně strávený den!
P.S. Kájo, dík!
 

(18. 6. 16:42)

Já vím, že je to zase Vlastík, ale on vleze všude.


Moji háčkové Ha a Nka a broučci.

Nezvaní vyhráli, zvaný se zúčastnil

Kdybyste se mnou hráli hru na asociace (a třeba bych se i nechal přemluvit), tak by se mi okamžitě po vyřčení slova "bowling" vybavil snad všemi oblíbený hroch Vlastík. I včerejší kuželkářské dobrodružství bylo částečně v jeho režii, byť na to měl lidi. Na jeho popud jsem nás dva totiž přihlásil na turnaj dvojic do dalekých Štěrbohol, strašně totiž toužil po další turnajové zkušenosti, aby se ten svět konečně taky dozvěděl o našich koulecích kvalitách, že jo. Naše předchozí turnajové pokusy nebyly, pravda, dvakrát (ani víckrát) úspěšné, proto mi vůbec nevadilo, že se tentokrát máme utkat se soupeři v kategorii B, tedy těmi, které nevzali do A (ani na odvolání). Veden domněnkou, že ačli mám hned následujícího dne ráno přijímací zkoušku, stejně bych večer nemohl usnout, mi vůbec nevadilo, že se mám vrátit někdy po jedenácté. V případě úspěchu; neúspěšní opouštěli hernu mnohem dříve, jistě v slzách.
Nevěřili byste, kolikrát se dá zabloudit na cestě mezi Chodovem a Štěrboholy, byť trasa samotná měří jen deset kilometrů (v ideálním případě)! Avšak ty dvě mozkové buňky, které mají u mne na starost orientaci po hlavním městě a přilehlých lokalitách, kde dávají lišky dobrou noc, se nakonec vzchopily, tudíž jsem mohl spoluhráče potěšit tím, že jsem přijel, ba dokonce nebývale včas.
Štěrboholský turnaj se koná každé dva týdny, takže soupeřstvo tvořila již zřejmě ustálená sortička hráčů, jež na nové borce v teritoriu hleděli místy až s nevraživostí! Zvlášť těm dvěma dámám, které jsme v semifinále vyřadili po zázračném procitnutí po kvalifikační mizérii (kde jsme skončili 7. z 8!), jsme asi moc radosti nepřivodili (Vlastík 183 bodů, já 201 v osobním vicerekordu). Tak jako tak, v příjemném prostředí pomenší herny na dohled od hnusného Europarku, který se do zapadlé čtvrti hodí jako koule na nohu, jsme po vítězství v semifinálové části vyhráli i finále. Před půlnocí jsem si tedy doma mohl s radostí potěžkávat svou zaslouženou láhev sektu, hádám tak sedm liber. (Čistě ekonomicky vzato, účastí jsme každý vydělal přibližně -400 Kč – ale ta radost ze hry... k nezaplacení).
Ráno to pak vypuklo. Můj předpoklad o probdělé noci se splnil; už se znám. V půl deváté jsem však s kruhy pod očima a pod sakem již přešlapoval před jednou z místností FSV, bych se pokusil přesvědčit tamní komisi, že na to mám. (Poněvadž mi po turnaji zbyly jen nějaké kovové pozůstatky předchozí civilizace peněz, o možnosti interpretovat předchozí větu jako nejapnou narážku na nějaký úplatek jsem vůbec neuvažoval). Pak to šlo ráz na ráz: už po čtyřech hodinách (proč jsem měl jít na řadu až 14.?), posedávání v kavárnách, nervózních výsleších již prozkoušených kolegů a několikakilometrové procházce křížemkrážem dusnou chodbou jsem se přece dočkal.
Nemusel jsem si tedy vytáhnout otázku o evropské integraci. Ta paní zkoušející se nemusela tolik snažit nalézt na mém už tak dost děravém vyprávění další nedostatky a ptát se mne na komunistické poslance v Evropském parlamentu. Stejně tak jsem jí nemusel říkat, že komunističtí poslanci nejsou můj šálek čaje. A ti ostatní dva zkoušející se mohli namísto unaveně odevzdaných výrazů také občas otázat na něco, co bych eventuálně s trochou fantazie troufám si tvrdit mohl vědět. Ale povídali jsme si dlouze, moc krásně a došlo i na Bohemku. Přirozeně na jinou, než jsme včera vyhráli, ale i tak mě to překvapilo. Oznámil jsem všem, že vyhrála 3:1 na hřišti HFK Olomouc (po poločase 2:0). To byl asi nejzářivější moment mých žurnalistických přijímaček.
Suma sumárum, nevím, jak to dopadlo. Dozvím se zítra. Ale i kdyby to nevyšlo, už víme jistě, že FC Forejt opravdu zůstane v sedmé lize. A to přece taky potěší.

Hezký den všem – a nevíte-li, do čeho píchnout, napište mi něco. Papapapapapapappaapappaapapappapapa!
 

(12. 6. 16:02)
 

Kluci, chytil jsem žábu!

Po čase na vás opět shlíží (pokud máte monitor proklatě vysoko či jste drobnější postavy), či k vám vzhlíží (pokud jste většího vzrůstu nebo nebývale krásní) jedna pohledná žába. Fotka je prozářená červnovým sluníčkem a velmi dnešní; vznikla během naší před několika hodinami minuvší turistické schůzky, která, jak na jejím počátku vtipně poznamenal kolega Rádoš, byla "vodní." Dopluli jsme na plastových plavidlech až k posledním peřejím na Berounce (a zároveň prvním pod Berounem, chtělo by se dodat a dodává se), tedy kousíček nad Radotín. Pádlovali jsme jak diví, pestrobarevné cyklistky nám ze stezky mávaly, házeli jsme kamením (ovšemže ne po nich, do vzduchu, do vody a po dalších kamenech, ) – a mezi kamením jsme náhodou objevili tuhle sympatickou žabku či žabáka (nevím, dá-li se na fotce najít nějaký rozlišovací znak). Zatímco se patero našich lodí chystalo na zpáteční cestu a můj háček Citron již nervózně pádlem poklepával jiné háčky, ležel jsem sádlem na vyhřátých oblázcích a snažil se modelku přesvědčit, aby s sebou pořád tak nemlela. Jediná aspoň trochu ostrá fotka neposedného tvora visí výše; mně se líbí, není to nic akčního, zato se to nemusí cenzurovat. A navíc je to pohodlné a elegantní řešení nesnadné otázky, podobiznu kterého ze svých spoluvodáků sem přilepit, abych nenaštval a nezarmoutil ty ostatní ješity.
Hezkou noc či středu!

(5. 6. 22:50)

Dojem ze snímku kazí fakt, že ty zcuchané vlasy jsou rozhodně světlé.

Davová psychóza na koncertě Hm...

Jak se takový normální, všední, zápočtový a zcela sériový čtvrtek rázem promění v lehce dadaistickou směs prolínajících se melodií, textů, kterým by Plíhal mohl závidět, horka a špuntů do uší...? Hm..., to zkrátka málokdo umí. Radostné očekávání nezůstalo nesplněno, i když tentokrát to Ája nechytla a Babička radši zůstala doma. Možná proto, že počet lidí v sále byl vyšší než objem vzduchu v přítmí pod pódiem, a tak není divu, že dav jenom lehce splýval v rytmu melancholického ladění písní dvojhlasých, trojhlasých i těch bezhlasých... Ale všechno by bylo (vlastně nebylo) ono nebýt neopakovatelně vážného a procítěného pohledu všech hráčů (a bez zcuchaných vlasů bubeníkových). Zkrátka a dobře, Hm...jsou Hm... a, jak pravil jeden vyznavač metalu, který byl na koncert zlákán, luxusní.
Tohle pěkné shrnutí je Klářino, a jeho poetika a půvab spočívá (také) v tom, že je slečna sepsala jen několik málo chvil předtím, než se vydala na cestu, aby zmokla na jakémsi triatlonu. Já jí za splnění slibu velmi děkuji – a přidávám, jak je mým dobrým zlozvykem,  ještě pár postřehů s koncertem více či méně souvisejících.
Podobně snadno, jako jsme před nedávnem objevili Hm..., jsme našli i KC U Kaštanu. Naše výprava postupně až nebezpečně nabývala na síle, a tak se stalo, že nás pět minut před avizovaným začátkem koncertu bylo o Frantu více než lístků (kterých – v luxusním provedení se špunty do uší – bylo zhruba 11), a to měl ještě běžec Milan dorazit. Vstřícná paní sice Frantu jemně upozornila, že přinesený alkohol v sále nevidí rádi, ale do sálu ho nepustila, stejně jako dav podobných, pozdě příchozích zoufalců a tragédů. Zatímco zbytek výpravy pronikal tělesnou hmotou již téměř neproniknutelného sálu, spoluzakladatel naší cestovky trpělivě stál, čekal a popíjel. Nakonec se i pro něj našlo místo – takže muzikanti, hrajte!
Dvouhodinové prolínání umění s legrací, vážného a smutného s parodií a jevištními gagy začalo Písní o lásce, jejímž textařem se stal, aniž by to tušil, Jaroslav Seifert, a pokračovalo čím dál více do pomala a melancholična, z kterých před koncem publikum probrala smršť starších, živějších a veselejších skladeb včetně Karla a Vlasů. Naše skupina systematicky infiltrovala veškerá zákoutí sálu; z toho mého si nebylo možno nevšimnout, jak s výrazem "jsem nad věcí, vyhrál jsem si půl mega za písničku, a navíc mám úd" pozoruje dění na pódiu takřka legendární pan Mamut.  Zazněla i píseň Znáš dálku?, jež, byť se jedná o valčík (!), údajně zvítězila v hitparádě Velká sedma na Rádiu 1. Záhadu, kde vzala tato vpravdě menšinová skladba tolik hlasů, se našemu štábu podařilo rozluštit: po finále Česko hledá písničku totiž pan Mamut nevěděl, co s tolika nově nabytými i nabitými mobilními telefony....
Čert ví, proč nás nakonec jelo tolik. Bude to dáno asi téměř nulovou propagací (jen v rámci zdejších stránek a bývalých přítelkyň); zatajením, že se jedná o akci Fávotransu; a asi i tím, že se jelo za kvalitní a zajímavou muzikou, a že, ač je to k nevíře, se najdou i lidé, kteří to dokáží ocenit. Stejně jako spolucestující tramvají číslo 22 jistě ocenili Frantovu noční one-man talk show na zadní plošině, kdy tak dlouho laškoval se slečnou Bárou, které říkal Katko a Milan Petro, a která se přesto dívala na mne (jak jsem se shodl), až slečna vystoupila. Nebo by tam vystoupila i bez nás? Každopádně ji určitě potkáme někdy na Minutách – Frantova neodolatelná pozvánka se lehce prosmýkla zavírajícími se dveřmi a pelášila nočním tichem, aby se zavrtala přímo do uší vzdalující se osoby.
Show pak pokračovala až do úplného vyčerpání naší cesty: jejím dalším zastaveníčkem se stal nástupní ostrůvek zastávky tramvaje, hlavními objekty piškoty, role toaletního papíru a skupinka turistů. Podrobnější obrázek získáte snad z ilustračních fotografií – raději dodám jen, že chyboval, kdo nejel.

(3. 6. 22:22)

Nedaleko Kaštanu měli Hm... dokonce poutač (všiml si ho Piškot, díky za tip)


Toaletní král na Újezdě


Když si obrázek zvětšíte, zjistíte, že Franta by se dealováním piškotů snadno uživil.
 

Snímek výjimečný: s Vlastíkem na lodi nesedí ženská (hovoří ze mne závist, ale aspoň to přiznám).

Krotce a krátce o Dětském dni

Čekáte pichlavé narážky a zžíravou ironii, s níž budu hodnotit indiánsky pojatý oddílový Den dětí? Ba ne, to jste jen podlehli předsudkům, nic takového zde jistě dnes nenajdete. Jsem již stár, o trošku zmoudřen a s kolektivním indiánstvím smířen, však jsem se dokonce nechal dvakrát vyfotit pro potřeby reklamního plakátu (a jak mi to slušelo!) – a v sobotu ráno jsem místo řasenky a pudřenky užil tempery, jimiž jsem trochu vylepšil doposud nevýrazný obličej. A navíc jej hodnotit nebudu takřka vůbec, jen si tu mezi přípravami na zkoušku a potlačováním nevolnosti nad vlastním esejem lehounce zavzpomínám, co že se onu sobotu tak přelomového událo.
V tradičním schématu her (jež jsou logicky hlavní a v podstatě jedinou náplní programu), tvořeném stálicemi typu hodu na plechovky a skákání v pytli, nezůstal totiž pověstný  kámen na kameni, nebo se to tak aspoň mohlo jevit (lanová lávka, plížení, bizon...). Ve vlasech byla péra z ptáků a před klubovnou majestátně a nakřivo stálo tee-pee.
Avšak přeci jen se našlo něco, čehož se indiánská klika zmocnit nemohla – i indiáni totiž používali kánoe, a snad dokonce ještě o něco dříve, než my. (A stříleli ze vzduchovky, ale to sem nepatří.) A protože jsem tvor konzervativní, usedl jsem i letos na záď vesele zelené lodi, bych bórt po bórtu s Vlastíkem brázdil s malými pasažéry vody Berounky. To se myslím vydařilo velmi: žádné dítě se neutopilo (tedy aspoň jsme si nevšimli); Vlastík si zalaškoval s maminkami, které posadily děti ke mně, jen aby s ním mohly jet samy; pokaždé, když jsem potkal Julii, zlil jsem ji; a milé sluníčko mě na některých místech připeklo tak vydatně, že jsem snad vypadal indiánštěji než leckterý indián, zvláště pak ti s fototypem I. (keltský typ)  a II. (Evropan se světlou pletí). Vida tu spoušť, neváhal jsem a konečně z ksichtu smyl ten barevný sajrajt.
Jak patrno z předchozích řádků, většinu dne jsem strávil na palubě. Abych si udělal aspoň částečný obrázek o tom, co se děje nahoře, uspořádal jsem mezi svými háčky a porcelány minianketu, co že se se jim zde nejvíce líbilo, a (vědom si negativního a štvavého zacílení většiny zdejších anket a potřeby zachovat tradici) naopak. Na celé čáře zvítězily kanoe (servilní, ale hodné děti), na dalších místech se poměrně přesvědčivě umístily bizon a podlézání, těsně pod nimi laso a střelba. Na opačném pólu popularity skončil hod nožem (asi jim to nešlo) a poznávání rostlin (to samé). Na doplňující otázku, po jaké to plujeme řece, jsem se mimo jiné dozvěděl, že po Labi, Vltavě, Sázavě, Ohři – a, což jest zvlášť pikantní, po Berounici.
Další podrobnosti z výslechu odsud asi neuniknou, snad jen, aby to bylo konkrétní, tak odpovím na logicky se nabízející otázku, co že se nejvíc líbilo mně. Samozřejmě kánoe. Ale jen těsně pod nimi skončily místní indiánky a jejich slušivé úbory, abych se někoho nedotkl. Na třetím místě bych jmenoval plakát, kde jsem já, ale to taky každému došlo.
Co se dělo poté, co slabá šedesátka dětí třímajíc vyhrané fidorky odešla do svých domovů? Mělo být původně promítání filmů, ale nakonec se z toho vyklubala oddílová rada (to je, jako kdybyste si objednali biftek, a oni by vám místo něj přinesli šoulet). Na její obranu však musím kvapem dodat, že byla krátká a nebývale konstruktivní. Na rozdíl od večerního posezení kolem ohně s kytarami. Ale to už je zase jiná story, viď.

Hezký den!
 

(1. 6. 12:22)

Na rozdíl od většiny pozemských slečen, vodačky se fotily rády.

Tahle Kájina fotka asi slavná nebude, ale mně se líbí víc, než ta slavná, esli mi rozumíš. Je na ní zkrátka všechno. I kus blankytného nebe.