Lesklé a matné vzpomínky na Zmrhal

Je asi hanebné po více než měsíci mlčení přijít s úvodníkem skrznaskrz suchým, popisným, neaktuálním, a navíc i krátkým. Ale jinak to dnes nebude: chtěl jsem touto stručnou rekapitulací pouze dokončit dílo, jež jsem rozestavěl těsně před svým odjezdem na cyklistické putování po Šumavě a přilehlých osvěžovnách.
Vybíral jsem tehdy fotky z letošního tábora. Vězte, že to nebylo nic snadného – kromě pochybných kvalit leckterých snímků mi práci ztěžovalo jejich enormní množství a omezená kapacita jak člověka, tak počítače. Nicméně, a teď to asi bude znít trošičku nabubřele, ale vy jste zvyklí, musím se pochválit. Fotek je totiž méně než sto, jsou někdy i barevné, občas se na nich mihne i nějaké to dítě a komentáře mají tak oblé hrany, že se snad urazí jen těch pár jedinců, jež každé mé i nedořknuté slovo považují za atak vůči jejich ctěné osobě. Těm bych doporučil, aby si jen prohlédli obrázky, nechci jim kazit náladu. Ty fotky tu jsou pro radost mou a snad i pár dalších tvorů.
A abych to nějak slušivě uzavřel, chtěl jsem poděkovat těm, jejichž fotky se tu mohly objevit, protože je na imaginární film uvnitř Lumixe zaznamenali. Takže především sobě, pak Petrovi, Frantovi, Marťasovi, Vencovi a Samospoušti. A když už jsem u těchto dojemných řečí, přidám ještě poděkování těm jedincům, kteří mi pobyt u Zmhalu zpříjemnili a díky nimž jsem se na táboře občas cítil jako živá ryba ve vodě. A protože mi přijde krajně blbé je vyjmenovávat, tak pevně věřím, že si to ti správní přeberou a že k nim tohle hlasité DÍKY! najde cestu.
A jinak přeji všem hezký večer.
 

(29. 7. 20:22)

Není to montáž, týpí se opravdu přišlo podívat, jak Jirka skáče.


Tady však menší zákrok asi nemá smysl tajit.