V zajetí nicnedělání

Podstatné části mladších kamarádů už prázdniny melou z posledního, ale já, aniž bych se jim vysmíval, si jich ještě nějakou tu chvilku s prominutím užívat budu...  A moje stránky? Ty mají momentálně dovolenou – jsou v jakémsi polospánku: na Pavlači si slábnoucí ozvěna pohrává s písmeny těch několika odvážných, na fotografie na titulní straně padá prach, nějaké aktuální ankety jsou v nedohlednu a tenhle kratičký úvodník? I ten zvolna spěje ke svému konci, jen bych ještě mezi řečí rád utrousil jeho jediné poselství. Chtěl bych se omluvit těm několika vytrvalcům, kteří jsou dennodenně zklamáváni neměnností a zewlingem tohoto koutku, a zároveň je psychicky připravit na to, že se to asi jen tak nezmění. Ale počátkem září, až se vrátím ze slovenských vod a až budu už, zase a ještě studentem, tak se tu zase něco drobného dít bude. Zatím posílám moc pozdravů a přeji příjemný den...                                                                   

(21. 8. 11:30)

Slipoušovo vzpomínání na šumavský cyklovýlet

Nevím, jestli s myšlenkou uspořádání cyklovýletu přišel Řízek nebo Jirka, ale vím, že zásluhou Jirky a jeho kamarádů jsme měli kde bydlet. Ubytování bylo zajištěno v chaloupce ve Vyšším Brodě. Cestovalo se tradičně fávem, takže se musely řešit problémy spojené s nedostatkem prostoru ve voze a na voze. Naštěstí nám přispěchal na pomoc pan Košťál se svým důvěryhodným nosičem na kola, čímž otázku prostoru vyřešil.                                                                      I když jsme v to nedoufali, vozidlo do cíle dorazilo s celým nákladem, dokonce i Milanovo harmonika zůstala na střeše neporušena. Naše obydlí vypadalo jak zevnitř, tak i zvenku velice útulně. Měli jsme zde k dispozici spoustu místa, klavír a jako bonus 1,5l rumu, čehož jsme náležitě využili. První večer byl věnován prohlídce okolí, v případě Jirky spánku a lékům.                          
Druhý den jsme vstali až dopoledne. Výjezd pelotonu ještě zdržel zdravotní stav našich strojů, který byl více než zoufalý. Pouze Jirka měl seřízeno od autorizovaného prodejce Scott. Trasa dnešního výletu vedla po levém břehu Lipna přes Frymburk do Vltavice, odtud pak přívozem za 60 Kč na druhý břeh a zpět podél vody. Tato trasa nebyla z našich hlav, ale z hlavy jednoho pána z časopisu Velo. Také zde byla uvedena délka trasy okolo 50km. Naše tachometry však na konci výpravy ukazovaly kilometrů 72, tak nevím, kde se stala chyba. Dle mého názoru to pán z Vela vymyslel velice pěkně s mnoha zajímavými úseky, které jsme si obohatili o pár pivních zastávek. Při návratu  ještě Řízek stačil těsně před zavíračkou rozbít váhu v potravinách, a navázat tak vztah s místní prodavačkou. Tuším, že dnes večer se hrály karty a hudba.
               Ani další den se čas výjezdu nezměnil, tudíž se opět vyráželo okolo dvanácté. Snídani nám již tradičně zařídila místní pekárna, a proto jsme byli znovu plni energie. Dnes bylo sice v plánu kilometrů méně, ale o to větší pak byla na konci únava. Prvních 1,5 km opravdu stálo zato. Nastoupali jsme při nich kvantum výškových metrů, abychom je zase mohli ztratit při následujícím sjezdu. Na vrcholku stála kaple sv. Marie a lavička, kterou jsem využil při hltání litrů vody. Po krátkém sjezdu byl před námi opět kopec, tentokrát Vyklestilka. Cesta byla místy kamenitá, bahnitá a klackovitá. Na Vyklestilce vytvořila Samospoušť skupinové foto a hurá dolu. Občas nás překvapil téměř neschůdný terén. Největší stoupání na nás však čekalo v Rakousku za Guglwaldem. Na vrcholu následovala nutná pauza, protože jsme postrádali veškerou energii. Společnost nám zde dělaly obrovské větrné elektrárny a jejich stíny. Zbytek cesty byl již celkem schůdný. Na tachometrech bylo asi jen 40 km, ale nohy cítily něco jiného. Opět dnes následovala zastávka v krámu a Řízek opět rozbil váhu, čímž si vztah s prodavačkou trošku pocuchal. Večer měl opět večírkovský průběh, dokud nedorazila paní Štíchová s paní Katkou. Od té doby bylo naše ponocování civilizovanější.
                        Následujícího dne bylo v plánu přejet celý Schwarzenberský kanál. Na jeho začátek nás dopravilo auto a vlak. Naprostá většina trasy vedla po rovině, takže nebyl problém držet tempo nad 30 km/h. Cesta nebyla ani příliš přelidněná, a tak se jelo hezky. Opět jsme měli několik pivních zastávek a jednu naučnou u expozice „Kanál“. Už tak dlouhou trasu jsme si prodloužili o 10 km. Jirka to nazval trasou „přes kopec do Výtoň“. Na konci se odtrhnul přední voj v podobě Milana a Řízka, aby ještě stihli krám a svou oblíbenou prodavačku. Vše dobře dopadlo, a tak bylo co večeřet. Dnes to bylo asi 92km.
                          Den předposlední nás přemohla lenost, proto se nikam nejelo. Dnešní den byl ve znamení relaxace, karet a konzumování. Nebudu dopodrobna rozvádět, co všechno se dělo, protože si to většina z nás stejně nepamatuje, ale určitě to stálo za to.
          Závěrečný den jsme ještě s paní Katkou a její kamarádkou stihli vyrobit pár plechů koláčů, abychom si je mohli odvést domů. Na trase nás napadlo zastavení v Čimelicích na Hvížďalce. Každý si dal výborný steak, pozdravili jsme za všechny vrchní a vyjeli k Radotínu. A to je vše.                                
 

(29. 7. 20:22)