Kočka na rozpálené plechové lampě a tak.

O jisté, velmi překrásné a zajímavými prožitky prodchnuté prázdninové akci jsem se na tomto plácku dosud nezmínil, snad kromě inzertního výkřiku na Pavlači. Její účastníci už asi podle obrazového doprovodu poznali, že hovořím o výletě, který vešel do dějin pod zkreslujícím a asi i lehce hanlivým názvem „Truckola“, přestože by se klidně mohl jmenovat třeba Pětidenní cyklistické putování za účelem našlapat co možná nejvíce kilometrů stůj co stůj a taky trochu za krásami západních a částečně i severních Čech.  
Není to tak, že bych se za tento výlet styděl, ba právě naopak! Pravda je taková, že mi článek o těchto pěti dnech přeplněných událostmi slíbily slečny Hanka a Perda, tudíž jsem jim nechtěl takříkajíc lézti do zelí. A pořád věřím tomu, že článek jednou přijde…
 Nicméně, když už jsem o tom dnes začal, tak i dokousnu, že nás cestou kromě obligátního a pod mým vedením i nutně stresujícího sportovního vyžití a následných mozolů, opruzenin a otlaků po cestě potkaly i různé podivnosti. A aby holkám zbylo dost materiálu a veselých příhod k popisování, zaměřím se dnes výhradně na několik z nich.
 Tak třeba pán s kartami na jednom ze snímků. Potkali jsme jej hned na samotném počátku, když jsme unaveni prvními třemi kilometry v sedlech obědvali na plzeňském předměstí. Byl to muž řady zvláštností. Kromě mohutných brýlí a zálibě a koneckonců i obživě ve výkladu karet také kdysi hostoval v cituplném pořadu Pošta pro tebe, a to podle nadšeného diváka této show a zároveň výborného, byť občas padajícího cyklisty Petra dokonce několikrát! Klobouk dolů. Byl to prima společník u našeho stolu; věštění do minula mu šlo docela dobře – jen pořád nevím, komu vyvěštil ty nevěry… Do budoucna se však, chlapec, už moc netrefil – prý že mě nevyhodí ze školy! Hahaha! Jinak to byla pro všechny zajímavá demonstrace toho, že se s mariáškami dají dělat i jiné věci než hrát s Vlastíkem whista.
Divná kočka na lampě pochází z jednoho městečka, kde mají na předměstí paneláky, dlážděné náměstíčko, které se prudce svažuje, a kde jsem měl k obědu řízek „Ondráš“. Tamní kočky tam mají tyhle zvláštní zvyklosti, ale další nápovědu, stejně jako jméno onoho městečka, ze mne dnes asi nedostanete. Třeba si však časem vzpomenu já nebo někdo z účastníků, kde že jsme to byli. Avšak co zvíře vedlo k tomu, vyhřívat se na lampě a čas od času přeskakovat za našeho nedutání a tajení dechu mezi lampou a poměrně vzdáleným balkonem paneláku (jejda, teď jsem to vykecal!), to asi nenapoví nikdo.
A poslední věc, o níž se mi dnes chce psát, a zároveň poslední, o které dnes napíšu (tam bohužel nebývá vždycky shoda), je ta prapodivná rozhledna (nebo snad vysílač?), která se zničehonic vynořila na půli cesty zemí nikoho z hald, jam a štol v blízkosti města Chomutova. Na první pohled docela obyčejně hnusná, na ten druhý, zahalena větvovím lemujícím trať, získala lehce magický nádech, aspoň tedy pro mne. Třeba bych se tam i zašel podívat, nebýt zrovna ve vlaku domů...

(24. 9. 23:39)

FOTKY Z VODY!

 DENÍK Z VODY!
 

Vzpomínání na koncert Hirama Bullocka

Jakpak je to dlouho? Čtrnáct dní? Hanka byla na Korsice, Franta zase někde lítal, Venál o sobě nejspíš nevěděl, Milan zřejmě někde popíjel či venčil a já byl doma sám s nudou. A tak jsem aspoň vyrazil na "starý" na pivko s Vlastíkem, Péťou, Jitkou a Mírou. (Velmi si mě zamiloval tamní vrchní, ale to je jiný příběh, doufejme bez pokračování.)  V nedalekých Černošicích zatím ladil svoji kytaru Hiram Bullock, bluesman, který si údajně zahrál s takovými celebritami jako jsou pánové z Monkey Businness, Richard Müller nebo jeho trapná zahraniční napodobenina Sting.
Když podvečer pokročil a počínal se zvolna měnit v užskorovečer, přijížděl na radotínské nádraží moderní dvoupodlažní vlak řady 471, bedlivě pozorován už přilítnuvším Frantou a naladěným mnou. Neměli jsme lístky ani na Hiramův koncert, ani do vlaku, proto jsme nastoupili do přední části soupravy, zatímco průvodčí dlel v zadní. Tento mazaný úskok, který by, s prominutím, hned tak někoho nenapadl, nám ušetřil odhadem každému nejméně 10 korun.
Na místě jsme pořídili dva lístky, každý za dvě stě. Ale byly krásně vymalované a velká písmenka hlásala i jméno doprovodné kapely Work, Shop & More, takže se to vyplatilo. Na levé straně lístku byl pak dokonce vyobrazený Hiram Bullock v měřítku cca 1:100 v teplácích a rozvalený v křesle. Kytara (turisticky oblíbené) značky Cort stála naštvaně opodál, jakoby žárlila na tepláky.
V klubu to vřelo. Bylo tam lidí snad jako na Divokým Billovi, kdyby něco tak alternativního do Club Kina někdy přijelo. Mladí, staří a spousta fotografů. Oproti mé minulé návštěvě chyběl jen Zdeněk Svěrák třímající basu a taky stolečky – celé prostranství "1. černošického náměstí" tentokrát zabíral parket. Umělci si na nic nehráli a oproti tuzemským zvyklostem začali vyhrávat včas. Nastoupilo snad devět muzikantů plus nepřehlédnutelný (odhadem) stopadesátikilový kytarista v zářivě modrých teplákách – přesně, jak sliboval lístek. Nehrál se nějaký akademický jazzýček; Hiramova ostrobřitá, ale poměrně nesobecká, přitom virtuózní kytara a zajímavý hlas, mohutná podpora dechové sekce a našláplá rytmika zvlášť při rychlejších skladbách celkem rozhýbaly sál. A kdybyste viděli a slyšeli ty fórky...! Jako když se Hiram mezi skladbami bez uzardění (!) optal: "Who wants to fuck me tonight?" Nikoho jsem tedy neviděl se hlásit – je znát, že mírně vesnické publikum se takové milé bezprostřednosti zaleklo.
Zalekl jsem se i já, když mému elektronickému příteli po prvních třech pokusných fotkách náhle došla energie. A ještě více, když v závěru koncertu showman lascivně vrtěl prdelkou.
Jestli mohu hovořit i za Frantu, tak se nám jejich muzika moc líbila, byť jsme (jako správní hudební nevzdělanci) poznali jen závěrečnou Smoke On The Water, kterou ostatně v "restauraci U Pigiho" hraje v podstatě každý, kdo umáčkne barréčka a udrží aspoň částečně rovnováhu. V jejich podání však stála za to.
Cesta zpátky procházkou kolem vody se zastávkou ve výše zmiňovaném podniku taktéž. Byl to zkrátka hezký večer, ale není pravda, že by udělal chybu ten, kdo s námi nebyl. Předpokládám, že si každý užil večer k vlastní radosti, a tak to má asi být.

(19. 9. 21:27)

Golf pro chudé ve Stodůlkách.

Za čtvrtečního odpoledne slunce oblívalo koruny stromů, střechy paneláků či zobáčky ptáků a nutilo veškeré tvory i netvory vrhat stíny – a tu bývá obyčej dovádět. Řízek s Milanem a bez Petra potkali na nádraží Pavla, a tedy mu nabídli, aby dováděl s nimi. (A on nakonec opravdu přišel! K tomu se ale dostaneme později, víš?)
Stodůlky jsou z těch roztomilejších částí Prahy. Cestou jsme narazili na sádek jabloní a mistrně i méně šikovně jsme očesali několik plodů. Jablíčka to byla malá a moc dobrá.
Podívej, už jsme tady! První jamka, druhá, třetí... To je paráda! Kdo asi vyhraje? Vyhrál Milan, o šest šťouchů! Pavel dorazil. Takže už jsme tři! A hrajeme. První jamka, druhá, třetí... Kdo vyhraje tentokrát? No Milan! Sice jen o dvě klepnutí, ale přece.
Nějak se ochladilo... Brr! Sluníčko už se na nás asi vynadívalo dost a teď se ospale souká za obzor. Tak honem, vrátit hole a domů. Dva párky na nádraží, přání pěkného koncertu Pavlovi a známá, miliónkrát projetá cesta vláčkem domů.
Bylo to pěkný.

P.S. Přidávám těžkopádné poděkování Milanovi za rozmarný článeček o jednom podzimním dobrodružství a jako ubohý bonus také návod k prohlížení fotek. Ta barevná se čte složitěji, zato tam při podrobnějším náhledu najdete vše důležité. Kromě zjevného Milana o holi, skokánku, ochranné sítě a koše se do záběru vloudil také letící míček a Řízek, oba objevíte snadno podle stínů. Tak na ně nezapomeňte. Černobílá fotka kromě Pavla také zobrazuje skokánek, míček je však ukryt za sklápěcí plechovou překážkou.  Trefí Pavel myší díru, a získá tak nehynoucí slávu, anebo se mu míček vrátí jako jakýsi nechtěný bumerang zpět?
P.P.S. Je fér končit otázkou?

(17. 9. 20:27)

Málem jsem ho přejel.

Málem jsem ho přejel. Měl štěstí.
Kdybych byl tušil, že v závěru naší včerejší vyjížďky do okolí potkáme tohle, taky bych stejně jel. Jen bych si s sebou vzal fotoaparát. Nebál jsem se, a jestli jo, tak jenom trošičku, aby se neřeklo – nemám totiž ráfky Anti-snakebite.
Já i Jirka máme jistě celou řadu předností, jenže s jistotou poznat hada, jenž se mrskal v prachu opuštěné cesty mezi Mokropsy a Všenorami, bylo nad naše síly. Nad mé síly bylo dokonce si ho i všimnout, přestože silnici překlouzával těsně před mým předním kolem. Naštěstí byl můj spolujezdec vybaven podstatně kvalitnějším zrakem i schopnějším fotoaparátkem v mobilu, takže nám můžete věřit, že se to opravdu stalo.
Co dělá takový had na cestě nedaleko mostu přes Berounku? Inu, sotva leze, jsa (soudě podle vyvaleného pivního bříška) čerstvě nažrán; zvedá hlavičku, aby si prohlédl očím nevěřící cyklisty; legračně mrská jazýčkem a pomalu se vzdaluje mimo dosah kamery (na můj povel, ať se Jirka více přiblíží, reagoval fotograf se zdráháním zjevně způsobeným respektem k fotografovanému).
Co jsme dělali my poté, co se nám onen had ležící na cestě k železničnímu mostu a autoservisu s veselým jménem Beer definitivně s decentním zašustěním ztratil z očí ve vysoké trávě? Roztočili jsme pedály a vyrazili k domovu, ale obraz nasyceného plaza v nás zůstal a podprahově nás donutil, abychom si vzápětí v mokropeské pekárně dali několik nesmírně kalorických a dobrých koblih a voňavých koláčů.
Hned se pak jelo příjemněji.
 

(13. 9. 15:17)

Jak bylo na Hronu?

Původně jsem si předsevzal, že tu sesmolím nějaké vlastní shrnutí proběhnuvší vodácké výpravy, nicméně nakonec jsem se rozhodl, že nechám hovořit právě přepsaný deník, a vyberu z něj (dle vlastního vkusu) nějaké perly a pravdy. Takže dost zbytečných řečí. Ptám se: Jak bylo na Hronu?
Vesele:
„Překvapením bylo, že po několika informačních schůzkách někteří netušili, kterou řeku a odkud jedeme.“ (Vlastík)
 „Mač byl ukončen směsí nevolnosti hráčů, a tak kdo dal góla, vyhrál.“ (Kája)
 „Žlutá barva našich lodí měla dnes rozhodně opodstatnění, ne nadarmo se ve středověku označovaly lodě, na jejichž palubě vypukla epidemie, žlutou vlajkou vyvěšenou na stožáru.“ (Piškot)
 „Po dojetí bohužel nenastoupila umývací lodní četa, a tak závodníci si museli potupně svá plavidla mýt sami. To je tak, když něco pořádají Slováci.“ (Pavel)
Dramaticky:
„Stevard, průvodčí, nebo průvodce, to je jedno, neměl moc náladu na naše hraní, řvaní atd. Stejně tak jedna nerudná spolubydlící. Po třetím upozornění, že nás již vykáže z přepravy, jsme konečně zavřeli kupé a oddali se odpočívání.“ (Vlastík)
„Kuba byl zalit a jeho loď se s ním a vodou na palubě vzpříčila pod jakousi větev, odkud jsme ji po dlouhém boji vyprostili.“ (Řízek)
 „Odrazili jsme se od břehu a hned po pár metrech na nás čekaly peřejky – co peřejky! Takový skoro peřeje.“ (Julie)
  „Kuba spal v autobusové zastávce, padla mu jako ulitá, že i nočná policajná hliadka usoudila, že se tam hodí a vše je v poriadku, a zase odjela.“ (Jarda)
 „Až večer v tábořišti jsme se dozvěděli, že se ten den cvakly hned dvě posádky: Basítek s Eliškou  po vjezdu do větví a Kuna s Lukykem za pro mě neznámých okolností." (Ála)
Sarkasticky:
 „Je téměř jisté, že cestou padlo mnoho vtipných hlášek a vedly se žhavé diskuse a debaty o nesmrtelnosti chrousta, jichž jsme však nebyli svědky, protože jsme byli PRVNÍ.  (Ála)
 „Neskrývali jsme nadšení a začali pádlovat (v našem případě táhnout loď) zpátky.“ (Ála)
Zaujatě:
 „Naučná stezka dále pokračovala pod betonovým dálničním mostem, kolem řeky, za kterou se nacházelo jakési cikánské ghetto, které způsobilo obrovský rozruch. Celé stavení mělo vymlácená okna, trčel z něj satelit a okolo přes most vedla turistická značka.“ (Lukyk)
„Samotná zřícenina hradu se tvářila, navzdory tomu, že byla ze třináctého století, velmi zachovale. Nejvíce nás zaujala část, kde byla uvnitř zabudovaná skála dosahující až do druhého patra.“ (Kája)
 „Co se týká „sraček“ ve vodě, je Hron zatím o něco čistší než Berounka v Radotíně. Jen v řece a kolem ní je občas strašný bordel – např. televizní obrazovku značky Orava jsem jinde v řece zatím neviděl, jinde je asi 100 pneumatik, 200 plechovek od piva atd., atd…“ (Jarda)
Nemocně:
 „Záchody v kempu byly nedobytné a les v okolí byl zoufale daleko, zoufale do kopce, a hlavně, bylo tam všude hrozně vidět. A hlavně tam po našem odjezdu zbyla spousta věcí, které tam předtím nebyly…“ (Piškot)
Romanticky:
„Rád bych napsal, že mě ráno probudily něžné paprsky sluníčka laskavě olizující sice poněkud oblé, ale přesto přitažlivé tělo našeho zeleného stanu.“ (Řízek)
 „Cestou dolů jsme se ještě dostali na vyhlídku, ze které byl nádherný výhled na čističku a opět na Zvolen.“ (Lukyk)
Absurdně:
 „...tak jsme se vydali do "nedaleké" hospy, kde paní nevařila, a tak nám dala pouze smažák s hranolky.“  (Julie)
„Při sestupu na dolní část hradu, kde byly opravdu malé zbytečky věže, nás překvapily dvě skupinky pracovníků s hráběmi a košťaty, kteří usilovně shrabovali a zametali listí z naučné stezky.“ (Lukyk)  
 „Úderem deváté (!) nás vyhodili z hospody, pak nás paní milostivě pustila na vymrzlou "předzahrádku“, aby ním tam následně zhasla.“ (Piškot)
Nespokojeně:
„Přesto nás optimismus až na výjimky (Basítek) neopouštěl.“ (Vlastík)
„Jenže vono už asi v sedum bylo vevnitř tak zk**** vedro, že jsem chtě, resp. nechtě, musel, po necelých pěti hodinách spánku, vylézt ven a na nějaké rádoby romantické cancy jsem fakt neměl náladu.“ (Řízek)
 „Hospoda byla po cestě snad jen jediná. Zavřená. Nešel proud.“ (Řízek)
 „Občas nás sice příjemně překvapily peřejky, ale za moc to nestálo.“ (Lukyk)
 „Všichni spali dobře, jen Basítek ne.“ (Jarda)
 „Pak jsme chvilku seděli v místním bufetu, kde někteří degustátoři (Kuba, Basítek) odsoudili do „horoucích pekel“ pivo TOPVAR.“ (Vlastík)
Nešikovně:
„Piškotova posádka neměla očividně svůj den, Piškot netrefil střed jezu, uvízl na něm a  musel vystoupit, aby se se svou lodí a Luckou sklouzl.“ (Vlastík)
 „Řízek nás prozradil tím, že v recepci táboriska hladal záchod. Tím si všimli, že tam někdo táboří, a museli jsme platit.“ (Jarda)
Nedočkavě:
„Už bude ta Bájná Bystrica?“ (Basítek)
 „Před startem jsme čekali na Piškota, až si zabalí, a na Álu, až přinese Žvejčíkovi čerstvé rohlíčky pod nosánek....“ (Řízek)
 „Sbalení jsme byli opět jako PRVNÍ, protože se snažíme pořád závodit a být ve všem PRVNÍ.“ (Ála)
Hladově:
 „Tedy přesněji řečeno všichni vytáhli zbytky jídla, my patku chleba, májku a kousek čokolády. To ještě nikdo netušil, že dalším jídlem bude až večeře…“ (Ála)
 „Záhy nám došlo krmivo. (Aby ne). Nebýt proviantu rodiny Hrubých, asi bych propadl skepsi.“ (Řízek)
Teplo:
 „Bylo vedro, takže jsme chytali bronz, někdo i nach." (Řízek)
Zima:
  „Brzo se bohužel potvrdily pesimistické předpovědi ze včerejška, nebe se zbarvilo do šeda a spustil se déšť. K tomu všemu ještě nebylo zrovna dvakrát teplo, a tak samozřejmě nastala otázka, kam do hospody.“ (Piškot)

Nihilisticky:
 „Jenže po těchto veselostech nastalo nic.“ (Řízek)
 „Hm, tak nic.“ (Julie)
Nechutně:
 „…navíc po cestě do řeky vtekla asi nejhnusnější věc, kterou jsem v životě viděl: bílo-fialová příšerně páchnoucí břečka. Řízkovi se zalíbila natolik, že se zanedlouho vykoupal. Žumpa hadr.“ (Piškot)
Spokojeně:
„Nezbývá mi nic jiného než si přát, aby i další dny byly stejně povedené.“ (Vlastík)
 „Vlastík bylo o „šulance s mákom“ spokojenější a těžší.“ (Piškot)
 „Žvejk se však cítil opilý i po 3 pivech – takže v pohodě usnul.“ (Ála)
 „Cesta byla příjemná, možná někomu víc nebo míň, podle toho v jakým stavu a kde se nacházel. (To příjemná beru z mýho pohledu a taky, že jsme všichni dorazili.)“ (Pavel)
Konec dobrý:
„Nakonec nás všechny kupodivu pustili zpět do naší matičky země české. Měli jsme z toho radost.“ (Pavel)

P.S. Deník je konečně ke stažení – žádám vás velmi, abyste mi poslali informace o případných chybách, překlepech a dezinformacích. Moc rád to opravím.
P.P.S. Mockrát díky Pavlovi za přepsání své části deníku.
 

(10. 9. 13:17)

Hrad Šášov

O lodičkách a tak

Dostala jsem za domácí úkol napsat krátký esej na téma splouvání Hronu. Pojednám tedy o tom, jaké situace mohou nastat, když devět žlutých banánků vyrazí na Hron.
Prvním případem, který může na téměř divoké slovenské řece nastat, je, že lodě plují jednotlivě, osamoceně. Nenastává zde tedy žádná forma kontaktu posádek. Výhody tohoto stavu jsou určitě ve snížení rizika srážky jednotlivých plavidel a problémů s tím spjatých. Naopak nevýhoda spočívá ve zvýšení rizika přejetí hospody, kempu a dalších význačných bodů výpravy, nastávají zde problémy komunikační.
Případem druhým, často pozorovatelným, je potom náhodný, či zcela úmyslný kontakt plavidel dvou – jedná se tedy například o plutí bort po bortu, nebo dokonce o souloď. Bylo by na místě vysvětlit neznalým pojem souloď. Souloď spočívá v záměrném spojení dvou a více plavidel. Většinou probíhá za nějakým účelem, ale někdy zcela spontánně vyplyne z polohy lodí. Soulodit mohou páry i větší skupiny. Pro fajnšmekry je zde souloď pracovně nazvaná 69, kdy jedna z lodí pluje pozadu, druhá popředu. Zde platí Vlastíkovo pravidlo: „Třením dvou těles vzniká těleso třetí.“ Tímto tělesem bývá zpravidla kámen, na který neočekávaně najíždí jedna nebo i obě lodě. Jeho zaviněním bývá zpravidla souloď náhle přerušena, či zcela ukončena.
Případem třetím a posledním je situace, kdy se pohybuje pospolu tři a více lodí, v krajním případě dokonce všech devět. Zde sice odpadají komunikační problémy, avšak při náhlé překážce v cestě se často objeví problémy prostorové a organizační. Například při náhlém zjevení rozvaleného jezu či stupně se může stát, že některá z lodí uvízne na kameni, další, které ji nestihnou vzhledem k pospolitosti objet, se zastaví u ní a některá z lodí dalších, která nezvládne vypádlovat pryč, ale naopak je vtáhnuta proudem mezi kameny, se musí snažit celý spolek objet. Potom se také může stát, že některé z uvízlých plavidel si náhle usmyslí vystrčit příď do místa, kde v tu chvíli bojuje o život ona vtažená loď. Načež objíždějící kormidelník má onu příď v objetí a vystupujícím produktem celé reakce je zvrhnutá loď, plovoucí věci a otlučená kolena.
Na závěr nutno podotknout, že devět lodí a osmnáct lidí také produkuje spoustu legrace a dalších užitečných věcí.

P.S. Díky, díky moc pisatelce.
P.P.S. První polovina vodáckého deníku je k dispozici vpravo.

(6. 9. 21:11)

Z vody!

Tak jsme byli včera na vodě. Tedy, včera už moc ne, to jsme se vraceli dlouhou cestou domů, rozvaleni v převážné části středověkého lůžkového vagonu, jenž byl pokoutně připojen k vlaku vlekoucímu se bůhvíproč až z daleké Bukurešti. Pro informacemi nezasažené: vypravili jsme se splouvat cizokrajnou řeku Hron. Trvalo to deset dní, bylo nás sedmnáct lidí a já, osmnáct vest ,(zpočátku) devatenáct pádel, tři rozličné míče, posléze jeden zánovní slunečník a jedna šestistrunná kytara vybavená trsátkem v dresu FC Forejt, vše uskladněno v devíti plavidlech odporně žluté barvy, ne nepodobných takřka nerozbitným lodím, jimiž disponují půjčovny např. podél Sázavy. A jak se dá soudit z předchozího výčtu, bylo to velký.
Taková obrovská akce si zajisté musela vyžádat i podrobnou fotodokumentaci. Snímků bylo přes pět set a jak to tak bývá, velkou většinu z nich tvořily fotky plné pádel, vest, lodí, barelů, peřejí a Vlastíka. A aniž bych chtěl něco z toho urazit opomenutím, dnes to bude o něčem jiném. Než se prokoušu vším tím vodáckým materiálem, nabízím dnes několik snímků trochu odjinud – ovšemže vybavených vysvětlujícím komentářem. Nějaké ty lodičky budou snad už zítra.
Když to vezmeme odshora, na první fotografii se nachází dvojice ptáků, lampa a zřícenina, což je zjevné. Dodám, že druhý pták přibyl později než ten spodní, větší a že se zřícenina jmenuje Reviště. Dravec, lampa a zřícenina bylo sice zajímavé spojení, jen mu do relativní dokonalosti a k mé spokojenosti cosi drobného chybělo. Tak jsem čekal, jestli se nepřihodí něco, co by to spasilo, a on po čase naštěstí přiletěl ten svrchní dravec. Ještě, že tak.  Jinak bych tam třeba čekal doteď.
Trpělivost bylo naopak nutno odložit u snímku druhého, kýčovitého. Původně jsem ze stanu chvíli po svítání totiž nevyběhl s foťákem, nýbrž s papírem pro speciální účely, tedy s úplně jinými úmysly. Pro přístroj jsem se vrátil až poté, co jsem spatřil pohledné "hmly"  nad hladinou řeky. A tak namísto snahy o bezchybnou kompozici... víte co, já si to radši nechám pro sebe. Můžu být zkrátka rád, že to dopadlo takhle.
Třetí snímek je dokumentem o bezešvém splynutí na první pohled nespojitelných architektur, panelové a dřevěné. Fotka je z neznámé vesnice pár kilometrů nad Bánskou Bystricou a každé další písmeno případného komentáře mi připadá přebytečné.
A posledním dnešním vyvoleným je obrázek originálního plovoucího karfiolu přímo z vln slovenského veletoku. Jistě, někdo by mohl říci, že je to jen koule z hnusné pěny. Ostatně, o pár dní dříve jsem z vod objektivem vylovil i plechový kanystr – ale vypovídací hodnotu o čistotě tamní vody to má minimální, vždyť to nejzákeřnější zpravidla nebývá vidět.
A s tímto optimistickým konstatováním bych se dnes rozloučil, neboť zítra je nejspíš taky den.                                                                  

(3. 9. 20:30)