Šrouby do hlavy

Svět polévek, to je, jak jsem zjistil na podzimkách, planeta sama pro sebe. Možná je nešikovné zvolit pro první rekapitulaci uplynulého výletu do Krkonoš toto téma, jež je s veselou vícedenní výpravou na první pohled spjato jen velmi okrajově, jenže, jak to tak bývá, už se stalo. Uvedu hned tři argumenty pro obhajobu tohoto nápadu, přes něž vlak nejede, a sice, že jsem se ještě všemi fotkami a zážitky neprobil, takže nejsem kompetentní a s to je jakkoli celistvě shrnout, navíc se mi vůbec nechce souhrnně psát o podzimkách (to až případně s odstupem), a – co je nejdůležitější – bude to relativně krátké, a určitě i napínavé.
Vypravili jsme se onehdy na Sněžku. Počasí bylo mlhavé a vlhké, tempo chůze připadalo mým oteklým nohám, které byly tak rády přivyklé vlčáckému ploužení, skoro nadzvukové, nálada však byla vynikající. Už u chaty Na rozcestí jsme s Péťou spřádali plány, jak na Luční boudě vnikneme do tepla a pookřejeme nad talíři horké polévky, třeba zelňačky...mmmm... tu bych si dal. Přibližně dvacet metrů od boudy bezprostředně poté, co Honzina popřel její existenci ("Luční bouda? Přes tu přece vůbec nejdeme!"), jsme uspořádali plebiscit, abychom zjistili, zda podobné choutky máme jen my dva. Pravda, bylo tam několik chodců-rebelů, kteří chtěli okamžitě pokračovat a případný oběd ponechat až na zpáteční cestu, abychom ta plná bříška nemuseli tlačit do kopce. Avšak na ty jsme, jak to tak bývá, nehleděli, jelikož byli početně i hlasově slabším hloučkem, a měli tak méně prostoru, a okamžitě jsme se přes AUSGANG, SCHIRAUM a EINGANG počali hrnouti do lokálu. Našemu postupu však vystavil stop Piškot, jelikož jediný zběžně přehlédl jídelní lístek. Vařená karotka s bramborem (a možná i tatarkou!) za 128 Kč, 2 nožičky párků (včetně pečiva a křenu!) za 85 Kč, tláča za osm pětek (ale včetně octa), 1ks chléb s máslem a "škvarkami" (sic!) za pěkných 59 Kč a vysněná zelňačka za královských 49 Kč...mmmm... přešla nás chuť.
A vydali jsme se tedy vzhůru na Sněžku, abychom zjistili, zda tam je taky tak hustá mlha (byla) a jak to sluší nové, zatím nedostavěné poštovně (velmi!). Vzápětí jsme si v té staré pořídili pohledy plné sluníčka, dalekých výhledů, a v mém případě dokonce pouště (ptám se: je to optický klam, nebo plíživé globální zahřívání?) a vyrazili stejnou cestou zpět. Ale Honzina ne, což jsme zjistili až pod kopcem. A jak to tak bývá v okamžicích krize, selhal mu telefon, a tím i naše komunikace. Proto jsem se rozhodl, že se pro něho vrátím a přivedu jej na správnou cestu. K mému štěstí se ztracený nalezl sám, tudíž jsem byl nucen podruhé vylézt jen zhruba do půlky závěrečného stoupání, za což jsem byl vděčen.
Cestou zpět jsme obloukem minuli Luční boudu a zamířili vyzkoušet jídelnu na Výrovce. Dýchl na nás sice duch umakartu a socialismu, ale cenová hladina byla přece jen o něco nižší, proto jsme si v mžiku poručili celou řadu polévek, koláčů, čokolád, a dokonce i řízků. Gulášovka voněla lákavě, přestože v ní plavala celá řada divných věcí, které jsem optimisticky považoval za maso. Po jednom soustu jsem však ucítil na stoličkách podivný pocit, který bych nepřál ani největšímu nepříteli (tímto jej zdravím), a o setinu sekundy později jsem v ústech lovil malý železný šroubek. Na dokumentaci nebyla rozvaha; okamžitě jsem vstal a jal se předat předmět doličný obsluze, která rovněž nevěřila svým očím, aspoň se mi to tak jevilo. Bylo mi sděleno, že to bude asi z masa a že od nich určitě ne, posléze také, že mi to asi vypadlo z pusy (moc jsem se nasmál!), tím však pro dotyčné věc skončila. Zaměstnanci sice zasedli k hranatému stolu a počali nad šroubem rokovati, nicméně závěry to pro mě nemělo pražádné: nedočkal jsem ani vrácení peněz, ani poměrně logicky se nabízejícího "promiň" či aspoň "sorry, vole". Nedočkal jsem se vůbec ničeho. Ale historka je to dobrá.
Fotka nahoře, a tou dnes zaplať pánbůh skončíme, pochází z úplně jiné polévky, byť také shodou okolností gulášovky. Poslední vaření na Pencovce bylo tradičně ve znamení okolního shonu, který se však do přípravy pokrmu nijak nepromítl. Dokonce jsme měli s Nikol dost času vymýšlet kraviny. Po jedné obzvláště vypečené (fotografii pošlu většině lidí rád na požádání a po zodpovězení jednoduchých otázek Co je podle tebe symbolem lásky? A proč?) nám Vlastík nahnal do kuchyně děti, aby zkontrolovaly, co že se to děje pod pokličkou. Původní majoránkový útvar byl urychleně rozmíchán, načež jsme vysypali náhradní obrázek, který je myslím taky docela pěkný, navíc design polévky obohacuje a panorama hrnce nikterak nezastiňuje. Přebytečné koření pak ani nebylo v polévce cítit, což je s podivem a úlevou.
 

(30. 10. 9:47)

Drobné fotoalbum z Rumunska TADY!

Drobné fotoalbum z RKJB TADY!
Bouda Luční, ceny německé.  

Omluvíme se mu? Proč jako?   

(Dneska to zase bude jen bohapusté vypravování, žádné odvážné úvahy – připravte se na to).

Vstal jsem tak, jak jsem si předsevzal, už pomyslným úderem šesté. Rádio jen zašumělo (v rámci duševní hygieny nemám v budíku naladěnu žádnou stanici), vyhlédl jsem z okna a spatřil tmu, a tak jsem zase usnul. Patnáct minut před sedmou hodinou už bylo alespoň částečně vidět, a dokonce ani nepršelo, i oblékl jsem na své nepadnoucí tělo přiléhavé šatstvo, zabalil svačinu a náhradní díly, osedlal kolo a vydal se vstříc dopolednímu výletu po krásách cyklotrasy přidružené k tradičnímu Radotínskému kolu.
Víte, v rámci nějakého záchvatu dobrovolnosti jsem se přihlásil na odpolední kontrolu poctivosti pochodníků, takže jsem na 58 km dlouhý výlet měl zoufale málo času. I proto jsem se dopředu zařekl, že se nebudu na startu ani cestou s nikým vykecávat, prostě jen šlapat, tlačit a případně opravovat. Jenže už na prostranství před Sokolovnou jsem za svítání způsobil, bylť prvním letošním cyklistou, takový rozruch, že jsem pár těch rozhovorů a autogramů dát musel, že jo. Podařilo se mi i rozladit organizátorky, když jsem namísto spořádaného "CYKLO" napsal do startovního papírku rebelské a provokativní "BIKE". (Po jejich nečekaně silných protestech jsem se však krotce vrátil k předepsanému znění.) A po čtvrt na osm jsem vyrazil.
Po asfaltu kolem cementárny a Cikánky, to se to, panečku, na mých úzkých, velkých a přehuštěných kolech jelo. Pak po červené podél potoka Radotínského, to už se šlapalo divočeji, ta pitomě velká, úzká a přehuštěná kola pořád někam nepředvídatelně uskakovala. Kameny se schovávaly pod mokré listí a rozespalé veverky z nalíčených stromů s nelíčeným údivem sledovaly tu ostrou jízdu plnou hhh hafo víš jako Luky hustejch driftů (řečeno kosořskou terminologií). Bylo celkem snadné vystopovat, kdo může za tristní stav cesty směrem na Choteč, protože kopyta koňská i pneumatiky motorkové hluboce vtisknuté do hlubokého bahna byly dostatečným důkazem. Přišlo první dnešní nadávání a posílání těch zpropadených koní i s náležitými žokeji a jejich motorkami do salámu.
Pod Chýnicí jsem si nešikovným, ale velmi odvážným průjezdem potoka kompletně namočil levou nohu tím, že jsem do něj vstoupil. Chvíli to docela studilo, ale po pár kilometrech jsem ji už necítil, byť neodpadla úplně. Na silnici vedoucí ke Kuchaři poprvé výrazněji zafoukalo, ale na pouštění draka nebyl ani čas, ani drak. Po moc hezké lesní pasáži bych se ve Vysokém Újezdě za normálních okolností jistě zastavil v hospodě neformálně nazvané U teplého vrchního na pivo a brambůrky,  jenže čas tlačil ještě více než původně Hančino ultratvrdé sedlo, navíc chyběl spolujezdec Milan, bez nějž bych si to tolik nevychutnal.
Nachýlila se první hodina výletu, aniž bych z kilometrické porce ukrojil o mnoho více než čtvrtinu. Čekal mne však ďábelský technický sjezd téměř do Loděnice, takže bylo nač se těšit. Jenže ti snědeníhodní koně ve spolupráci s traktoristy z původně turistické cesty vytvořili neproniknutelný tankodrom s doporučenou rychlostí zhruba 3 km/h. Veškerý požitek ze ztrácení mnoha metrů výšky se tak nedostavil a nastala tvrdá stoupací lekce zpět na výsluní.
U jakéhosi Felixova kříže se na mne poprvé a naposledy ušklíblo sluníčko, takže jsem se na něj naposledy pousmál taky a jak se klesat k Hostími. Tenhle sjezd byl z kategorie adrenalinových, protože mi cestou upadla pumpička.
Po silničce ze Srbska do Karlštejna, to se to, panečku, na mých úzkých, velkých a přehuštěných kolech zase jelo. Pod Dračí skálou měl čekat kontrolor Ivoš, jenže se k vzteku zpozdil, takže jsem bez razítka kolem 9:30 šplhal na Ameriku. A tu se mi přerval řetěz, že už prý to bahno odmítá dále nést. Nýtovačku, dokonce i pár náhradních článků, jsem měl, chybělo jen know-how. Naštěstí se konstrukce řetězu a její restaurace ukázala býti blbuvzdornou, takže za nějakých patnáct pronadávaných minut jsme mohli pokračovat v krasojízdě.
Cestou po žluté na Ameriku se kromě funění nic nestalo, pod Velkou Amerikou jsem předvedl nepřítomným divákům elegantní pád na uklouzaném bahýnku, načež jsem spolu s naprosto zaflákaným kolem (z reklamního poutače mého mediálního partnera bylo dokonce vidět jen ...ek.wz.c...!) i zevnějškem přilétl do Mořiny. A odtud dále po modré na Roblín a vzhůru do Vonoklas, kam jsem se zanedlouho měl vrátit, jen kolo vyměnit za Sikinu a odpudivé bahno za neméně hnusnou zimu.
Pointa? Dnes ne, děkuji. Z Vonoklas jsem trasu, ač s nevolí, raději trochu přistřihl, abych se oproti krutému časovému plánu opozdil jen nepatrně. Tak jsem kolem čtvrt na dvanáct s pocitem absolutního mistra galaxie dorazil do cíle, obdržel diplom pro Řízka bahenního, zjistil, že už startem prošlo 350 osob a asi 10 cyklistů (!),  a utíkal připravit vše potřebné na následující kontrolní odpoledne.
I oblékl jsem na své unavené tělo outdoorové šatstvo, zabalil svačinu a Sikinu, osedlal fávo a vydal se vstříc vonoklaské kontrolní stanici. Tamní osazenstvo se s autobusovou zastávkou, kde se stanoviště nacházelo, loučilo zjevně s těžkým srdcem, neboť si s námi a pochodníky povídalo nejméně další půlhodinu. Prošla kolem i řada V.I.P. turistů, namátkou jmenujme Iju, Janu a Zdenku se svěřenkyněmi, padesátníka a oslavence Maňase a cyklisty Marťase s Basítkem. Razítkování bylo napínavé a kreativní – a co radosti jistě způsobili ti inkoustoví panáčci listům cancáků a jejich uchozeným majitelům!  
Před třetí hodinou proud turistů pomalu vysychal, naopak přituhovalo a přijela paní Kamčová. S radostí si vzala moje rukavice (Ptám se: Jsou ohroženy moje rukavice a kde jsou teď?) a nadšeně nás vystřídala. Nadšeně jsme místní objízdnou trasou, vedoucí mj. i stodolou, odjeli domů, někdo do vyhřáté postýlky, jiný na seanci vedoucích do Sokolovny. Ta byla tak dramatická a její průběh i závěry tak nečekané a nepředvídatelné, že byste mi stejně nevěřili, takže o ní nic víc nikdy nikam nenapíšu.
Pak jsme se ještě odebrali s hloučkem dalších deseti lidí na bowling, kde jsme prohráli, propili a prosmáli úplně celý zbytek náročného, leč krásného dne.
 

(23. 10. 19:37)

Nedokončený, ale započatý deník jedné prázdninové expedice...

Je asi osm hodin večer místního času. Jedeme vlakem z Oradey do Cluj Napoca; Franta spí a já vytahuju deník, abych do něj pod lehkým vlivem místního piva zanesl první a poslední zápis.

---
První den byl zvláštní zejména tím, že měl 48 hodin. Teprve někdy v 11 hod. jsme se vrátili z triatlonu a ve 13:24 opustili Radotín. Nakoupili jsme poslední drobnosti a vyrazili na dálnici vábit dobrosrdečné šoféry. Zastavil nám jakýsi Argentinec, který se zrovna dopravoval na dovolenou do Vídně. Ačkoli jsme původně chtěli jet do Rumunska přes Slovensko, upravili jsme plán a s kamarádským Jihoameričanem vnikli do rakouské metropole.
Původní nápad byl dojet z Vídně vlakem do Budapeště. Zdánlivě snadné. Jenže najít ve Vídni vlak mezi všemi těmi U-Bahny a S-Bahny se ukázalo jako tvrdý oříšek. Po mnoha změnách názoru, jestli stopovat, nebo jet vlakem, jsme se nakonec ocitli na U-Bahnu, skrze nějž již bylo snadné dostat se na Süd Bahnhof, odkud už jezdí ten náhodným turistům tak šikovně schovaný vlak. V jízdním řádu jsou ovšem zmatky. Konečným rozhodnutím byl vlak ve čtvrt na čtyři - měli jsme tedy asi hodinu a půl na spánek. Mezi rakouskými individui byla sice má relaxace trochu neklidná, ale každou prosněnou minutu jsem si naplno užil. Energie nabytá spánkem se ovšem vytratila při čekání na zpožděný vlak, který nakonec dorazil dobrou půlhodinu po původním plánu. Další mrzutost nastala, když jsme se dozvěděli, že tenhle vlak nestaví v oné zastávce, kde jsme měli přestoupit na vlak do Maďarska, což nám zhatilo veškeré plány. Někdy po čtvrté jsme tedy vystoupili kdesi a jali se hledat dálnici.
Když jsme na ni nastoupili, pomalu začínalo svítat, a proto jsme namísto odpočinku stopovali, zatímco provoz houstnul. Kolem půl šesté nás nabral maďarský kamioňák a odvezl nás na hranice Rakouska s Maďarskem - přestože jsme původně chtěli do Budapeště, dali jsme na jeho radu a stopovali kousek za hranicemi s cedulkou RO. Po necelé půlhodině jsme se už vezli rumunským mikrobusem; přes celé Maďarsko až na rumunské hranice. Mikrobus měl zjevně s celní kontrolou problémy, a proto nám nezbylo, než se do Oradey dostat jinačím způsobem. Zkusili jsme chůzi po svých, stopování, ale nakonec zvítězila doprava taxíkem.
A už jsme konečně tady! Do odjezdu vlaku zbývá hodina, a tak jdeme směnit eura za leie a ochutnat místní pivo. Když jsme ale asi deset minut před odjezdem vlaku chtěli koupit jízdenky, prodavačka nám oznámila, že vlak už odjel. Na mé nechápavé mimické projevy prohlásila, že není půl čtvrté, nýbrž půl páté, a ať si přeřídím hodinky.
---

Už mě nebaví psát. Vracím deník do batohu a nabízím spolucestující paní bonbónek, abych tím rozvířil konverzaci. Má prý v ČR kamaráda. Taky má červenou mikinu a sluší jí to. Druhý bonbónek už však odmítla...
 

(23. 10. 22:57)

Zamýšlení nad pruhovanými chrliči dýmu
 

Komín. Většině lidí se při vyslovení tohoto slova vybaví nevzhledná „roura“ chrlící do nebe oblaka dýmu a do okolí oblaka prachu. Přesto jsem se nemohl ubránit a při jedné cestě z Prahy až na druhý konec republiky jsem pár zástupců moderních komínu vyfotil.
Ty staré, většinou cihlové, jsou dnes buď už jen trosky, nebo smutné monumenty dávno zašlé průmyslové slávy (cihelen, cementáren, železáren i dalších podniků) připravené k demolici, nebo v tom lepším jsou součástí technických muzeí či skanzenů..
Ty moderní, většinou z betonu, pomalované reklamami podniků, ve kterých slouží k odvodu nežádoucích zplodin, ověšené světýlky, aby náhodou piloti při řízení letadla neodřeli jeho trup a nevyděsili cestující k smrti, jsou dnes na vrcholu své slávy. Ale i oni časem upadnou v zapomnění, stanou se z nich opět smutná torza a opět budou smutně čekat na to, až střelmistr připraví a odpálí nálože. Ty šťastnější se opět se stanou technickými památkami.
Snad právě proto, že každá sláva je pomíjivá, a každá doba oslavuje a vynáší na vrchol něco, nebo někoho jiného, jsem těchto pár fotek stvořil. Jsou na nich komíny, které jsou právě na vrcholu své slávy.
Mějte se fajn a žijte tak, aby si i za padesát či sto let někdo vzpomněl, že jste zde prožívali svou chvilku slávy, stejně jako tyto komíny.

 Vlastík

(19. 10. 20:57)

Ještě veverka, ale už neostrá a v dáli.        Ještě veverka, ale jen coby výsměch.    A ona není.
 

Forejt – Dynamo R.U.M. 1:4 (po půlce 1:3)
 

Mám za úkol rozehrát balon od vlastní branky v nějaké třetí minutě dnešního utkání, obzor začíná výrazněji přitahovat překvapivě zářící slunce, a jelikož vítr neexistuje, nehne se ani větvička již barevných stromů. Na strašnickém hřišti panuje ospalý nedělní klídek, v němž každé zapísknutí rozhodčího působí jaksi nevhod (snad proto ten náš skoro nepískal, a když už ano, tak v nesprávný okamžik), důchodci, venčící čtyřnohé a jiné miláčky, napjatě sledují nulové dění paralelně na několika hracích plochách a za mřížemi areálu dorostenci nenápadně potahují z dejme tomu cigarety.
 A já kráčím pro míč po jednom z nepřesných střeleckých pokusů soupeřů sebevědomě nastoupivších v zlatých barvách prostě proto, že se i ostatní míče po více nepřesných pokusech kohokoli povalují zakopnuté v dáli. Takže se při tomto svém statickém sportování pěkně projdu.
 Zelení hráči se rozbíhají po písčité ploše, aby pohybem upoutali mou pozornost. Jsem teď bez nadsázky ta nejdůležitější postava, protože jen na mně je, abych určil, kam nyní míč bude směřovat. Na Péťu, který z pozice více méně spolehlivého stopera sotva vystrčí nos na polovinu soupeře, a přesto bude mít dnes jednu z našich největších šancí? Na Matyáše, který bude i dnes v nové roli obránce párkrát převezen, ale žádný z kvarteta obdržených gólů mu na vrub připsán nebude? Na Piškota, který několika odvážnými průniky prokličkuje téměř celým hřištěm, aby ho pak zavčas někdo vzal „přes párky“? Na Zdeňka určitě ne, ten přijde asi až za dvacet minut. Sobě přihrát podle pravidel ani nesmím; ono by to ostatně, i kdyby to třeba nakrásně fyzikálně a legislativně prošlo, při mé dnešní formě asi stejně dopadlo průšvihem.  Tak že bych ho poslal na Vlastíka, který se sice groteskní gestikulací dožaduje každého mého výkopu, ale málokterý doběhne, třebaže jinak předvede slušný výkon a vstřelí náš jediný gól? Hele, taky ne. Pošlu míč raději na levé křídlo za Marťasem, který se o slovo hlásí výrazným pohybem do volného prostoru…  
 Ale ouha! (Je mi jasné, že když začíná odstavec  slovy „Ale ouha“, nemá skoro cenu dočítat jej do konce, protože je předem jasné, že se stane nějaké neštěstí, třeba že dostaneme úplně blbého góla, nebo tak něco, takže bude rychlejší přečíst si výsledek někde nahoře. Jenže i tak – nemohu si pomoci, prostě jsem to tam napsal, tak to tam nechám. Navíc mám horečku, tak se nebudu nějakým přepisováním vysilovat. Nicméně pro ty, kdo mezitím ztratili nit, laskavě opakuji Ale ouha!) Na co myslela moje pravá turfová kopačka, když namísto Marťasovi poslala míč přímo na připravenou hlavu zlatavého pořízka někde na půlce hřiště? Na co myslel ten míč – a pokud nemá čím, smál se aspoň škodolibě, když odražen plachtil mocným obloukem do šibenice naší t.č. opuštěné branky?  Na co mysleli všichni ti zelení, kteří užasle sledovali svého brankáře, jak strnule nedaleko od branky pozoruje nastávající katastrofu a nevěří svým očím?
 Nemyslel jsem na nic. Netuším, co se honí hlavami ostatních brankářů ve chvíli, kdy svým selháním ruinují šance svých týmů na nějaký ten úspěch, takže sociologickou sondou neposloužím. Já osobně se psychicky skládám až po chvíli. To pak přijdou dva další laciné góly, padají mi veškeré míče z rukavic, a snad i rukavice z rukou, špunty z kopaček a vlasy z temene. Vlasta pak dá ten jediný gól a svým radostným řevem naruší statiku okolních budov, přijde přestávka a klidné druhé dějství s kosmetickou úpravou skóre k horšímu minutu před koncem. A příští týden přijde zase určitě výhra.
 

(14. 10. 21:35)

Stručné shrnutí dnešního článku:


 Brankář si chystá míč k výkopu.

Brankář si chystá nohu k výkopu. Je to stejně divnej sport, ten malej fotbal.
Brankářův výkop hledá cíl. A zrnéčka písku jako že letí.
Brankář zděšeně sleduje zárodky průseru.

Vzpomínky na Jedličku
 

Kalné podzimní ráno, rtuť v teploměru váhavě přešlapuje kousíček nad nulou, zatímco pára od úst bez váhání stoupá. V autě je chladno, volant je orosený a rozespalé oči mžourají skrz zatím poloprůhledné čelní sklo. Na zadním sedadle se rozvalují plakáty, lepidlo, štětce a mapa. A v hlavě řidiče se rozbíhá proud vzpomínek a asociací…
Je to už téměř řada let, kdy jsem podobně jako dnes seděl v našem fávu a třesa se zimou se zvolna šinul ještě trochu spícím Radotínem pro svého spolupracovníka – lepiče plakátů. Další okolnosti byly, pravda, trochu jinačí, než tomu bylo při dnešní krátké, krotké a naprosto legální vyjížďce za účelem umístění několika poutačů zvoucích na tradiční Radotínské kolo na obecní plakátovací plochy. Spolujezdkyní mi dnes byla, jak patrno z ilustračních fotografií, Sikina, jež měla vše včetně dokonalého itineráře bezchybně připraveno a zároveň mi byla i milou společností.
Ale tenkrát, to bylo jiné dobrodružství. Představte si bez přehánění stovky volebních plakátů a kalendářů s podobiznou pana doktora Jedličky, kandidáta na senátora, navršené všude ve vozidle – které je ještě celé vyjevené z toho, že se s ním zase jezdí, a vzpomíná (mimo jiné), jak že se to vlastně brzdilo–, jež navíc řídí ještě poněkud rozklepaný elév s řidičákem sotva několik týdnů starým.  Vše diriguje z místa spolujezdce ležérní navigátor Špína, který má všechno „vošéfovaný“ a nikdy jinak. Oba se dmeme pýchou, neboť jsme se právě stali členy volebního štábu, a to nikoli nedůležitými – oblast, kde jsme měli rozsévat doktorovy portréty, byla pokaždé poměrně rozsáhlá a čítala tak důležité bašty, jako jsou třeba Břve, Kuchařík nebo Žampach, kde se klidně celé klání mohlo rozhodnout.
Je všední den, spolužáci, kterým se maturita přibližuje stejně rychle jako mně, sedí v lavicích a naslouchají, zatímco brázdíme středočeské silničky a nároží ospalých vísek zdobíme agitací (do žákovské se pak napíše nějaká ta nevolnost, víš co). Je-li na ploše (zdi, sloupu, vratech…) už plno, přelepíme podle nepsaného pravidla hlavu komunistovu. A když už máme pocit, že by to chtělo nějakou tu přestávku, zajedeme ke Špínově babičce na řízek. Rukama upatlanýma od lepidla se večer s pocitem dobře odvedené práce loučíme.
V dalších dnech se mi na sedadle spolujezdce vystřídají další asistenti: třeba Vlastík, s nímž pro bouřlivost vzájemných politických debat několikrát málem nabouráme, protože na takovou argumentaci prostě už volant pustit musím, a který vyniká zejména schopností nalézt v sebemenší vesničce cukrárnu s lahodným sortimentem. Nebo Hanka, s níž nabudou lepící výlety trochu jiného, téměř romantického rozměru, když navíc zrovna namísto už probádaného prostoru mezi Prahou a Berounem máme objet Posázaví, kraj trampů a Nedvědů.
A kampaň mezitím sílí, poněvadž jsme postoupili do druhého kola. Krotká hesla nahrazují agresivní slogany typu "NEJSEM Z PRAHY!“, což je zjevná narážka na konkurenta – jakéhosi Pražáka z ODS. Nervozita stoupá, napadl první sníh, hrozně to klouže a Vlastík chce, abych ho pustil za volant, že se mu chce nějak řídit. I poslední výlep však dopadá úspěšně – na rozdíl od samotných voleb, kde náš kandidát končí suverénně druhý. Ale konec to ještě není konec: téměř senátor umí být vděčný, pozve nás na raut, kde naše nepočetná výprava téměř vše sežere už během úvodních projevů a domů si v igelitkách odveze další dobroty…
 I bez ohledu na vydělané peníze, kterých bylo pro mne tehdy nevídané množství, to byla bezesporu nejlepší brigáda mého dosavadního života. Snad i proto, když se během nedávné nekonečné rady ozval dotaz shánějící dobrovolníka na výlep plakátů, má ruka vystartovala vzhůru tak nějak automaticky. Ačkoli to dnes tak zajímavé a záživné nebylo a ani nemohlo být.

(12. 10. 10:55)

Fotky z pencovky!
 

Večer s Davinciho alter egem
 

V páteční podvečer se nemalá skupinka lidí z turisťáku zúčastnila nebývale zajímavého koncertu skupin Hm.. a Květy. Odjezd byl stanoven na 18:39 z Radotína, ale ve finále si stejně každý přijel, jak chtěl. Po dojezdu všech opozdilců do klubu Kaštan, kde se jako tradičně koncert konal, jsme se vydali po schodech směrem vzhůru do nebývalé dlouhé fronty. Po asi půl hodinovém čekání jsme se konečně pohnuli z místa a bez jakékoliv kontroly lístků jsme se dopracovali až do samotného centra dění. Vybojovali jsme si nebývale dobrá místa, později se však ukázalo, že ne úplně všechna byla nejlépe zvolená. S velkým nadšením a také očekáváním jsme postávali před pódiem. Někteří byli až nervózní z toho, co je čeká. Pro některé jedince byla totiž až doposud skupina Květy neznámá, proto nás také velice šokoval nástup skupiny na jeviště. Je to neuvěřitelné, ale v tu chvíli jsme měli pocit, že máme déja vu. Před námi stál samotný Davinci. Takovou kopii nikdo z nás ještě neviděl. Ne, to není vtip. Nevěříte, věřte.
Po pár minutách nastal další šok, a to ve chvíli, kdy se ozvaly první tony a skřeky (nechci tímto skupinu urazit). Některé osazenstvo stálo tak blízko, že v tu ráno přišlo o sluch. A to zdaleka není všechno. Nejvíce neuvěřitelný se zdál být mistr, jenž hrál na cosi, co se ani nedá popsat. Byl to takový domácky vyrobený nástroj, jejž jsme obdivovali celou hodinu a půl, sesmolený z toho, co dům dal. Nejvíce ze všeho jsme všichni toužili po úžasném klaksonu na kolo ve tvaru kachničky, který vyluzoval nebývale zvláštní zvuky, pokud se to tak dá nazvat. Po pár minutách a vteřinách, kdy se naše uši vzpamatovaly, jsme se všichni s chutí zaposlouchali do písní skupiny Květy. Slyšeli jsme mnoho nepřeberných zvuků a slov, které se spojovaly v jedno a tvořily něco, co by se dalo nazvat písní. Některým se to líbilo natolik, že se vlnili v rytmu hudby sem a tam, nejvíce však Řízek, který pořídil nemálo pěkných fotografií.
 Po hodině a půl nastal převrat a obdivovatelé Hm.. byli ve svém živlu. Hm.. opět nezklamali. Zahráli mnoho tradičních i netradičních, starých i novostarých  písní. Pro každého se našlo alespoň něco. Nechyběla ani nepřeberná škála vtipů, úsměvů a výkřiků. Bohužel kvůli dlouhému trvání koncertu museli někteří předčasně opustit místo konání a přišli o skvělé přídavky. Po ukončení dlouhotrvajícího koncertu jsme se plni emocí odebrali na malou vycházku Prahou, doufajíce, že se zázrakem dostaneme domů.

(9. 10. 21:05)

Sobota s královnou sportů

Královna sportů, atletika, už řadu let sídlí také na stadionu v Radotíně. Po celá ta léta jsme se vzájemně míjeli – s tamní škvárově-rostlinnou drahou jsem přišel do styku vlastně jen tenkrát, když jsem po ní jako mírně obézní žáček běhával kolečka kolem fotbalového hřiště, což byl většinou trest za nějakou hodně zmršenou střelu. Pamatuji si z těch dob jenom to, že když jsem trochu zrychlil, tak se písmenka na reklamních poutačích kolem hrací plochy začala pohybovat jakoby v rytmu mého běhu, nebo, přesněji řečeno, rychlejší chůze, což mi přišlo legrační. A když jsem se blížíval do cílové rovinky, písmenka mizela a místo nich jsem sice periferním viděním, ale přesto skrz prsty sledoval nějaké divné lidi, kteří tam cosi kutili tu nad překážkami, tu v koulařské zahrádce, tu v písku doskočiště – ani na moment by mne tehdy nenapadlo, že tam jednou, byť jen po dobu jednoho sobotního dopoledne, budu šaškovat s nimi.
Včera jsme měli jet na chalupu sklízet plody, jenže se to nakonec nějak nepovedlo. Když jsem pak přemýšlel, co s načatým dnem, vzpomněl jsem si na Milana, jak prostřednictvím mne lákal mého nejmladšího bratra na slavný Radotínský trojboj. Pozvání jsem přetlumočil  – ani se moc nebránil, dokonce by se dalo říci, že měl radost. Protože by mě nebavilo jen tak čučet na svalnaté lidi v trenýrkách, vzal jsem si je taky a hýčkán nadějí na existenci nějaké kategorie poloinvalidů jsem se do závodu hodlal přihlásit také, nohy a pan doktor odpustí.
Na stadionu byla v době našeho příjezdu velká sláva a zima. Bylo tam poměrně dost lidí v trenýrkách, avšak většina z nich patřila na sousední umělý fotbalový trávníček. Bylo znát, že atleti agitovali na základní škole, jelikož z ní kromě učitelek a lavic chybělo v ochozech, a zejména na cvičišti máloco. Kategorie mužů dospělých byla obsazená podstatně skromněji; kategorie chromých k mé škodě vypsána nebyla.
Zatímco Citrón se měl srdnatě a velmi úspěšně utkat s kolegy ve své kategorii v běhu na 50 m, hodu krikeťákem a skoku dalekém, na mne čekala sedmikilová koule (mokrá a neuvěřitelně těžká), klus na 100 m (cíl se skoro ztrácel za obzorem) a rovněž skok daleký (v mém podání spíše blízký).
V první disciplíně, a ostatně i ve zbylých dvou, jsem soutěžil zároveň s partičkou místních dorostenců a juniorů – to jejich pětikilové pápěří bych klidně hodil až někam k Berounce, ale s tím kluzkým sedmikilovým balvanem jsem toho, pravda, mnoho nesvedl. Navíc jsem se dopustil trapné chyby, když jsem po svém prvním odhodu vyrazil přímou cestou pro zahozené náčiní, aby po mně vrhající Maňas nemusel dlouho čekat. Ironií osudu můj jasně nejdelší pokus zhatil tento džentlmenský přešlap... A i proto jsem raději ani nečekal, až rozhodčí pravítkem změří mé pokusy, a vydal jsem se fotoaparátem sledovat okolní dění.
Viděl jsem spoustu dětí, jak okoukanými profesionálními grify nastavovaly startovací bloky, by jejich nožkám vyhovovaly, aby pak s velkou vervou vyrážely do boje se svými vrstevníky. Viděl jsem děti sotva odrostlé z pískoviště, jak za chraplavého povzbuzování místní trenérky létají téměř na druhý konec doskočiště. Viděl jsem superrychlé starostovo dítě i dítě otravné, které se pořád předvádělo. A pak nastal můj dostih.
Sotva jsem zavázal Milanem půjčené tretry a zaklekl do bloku, hlavou mi blesklo, jestli jsem se třeba neměl nějak rozcvičit. Poněvadž na to už nebyl čas, rozhodl jsem se, že se nějak rozcvičím cestou, stejně to na ten kousek ani nemá cenu. Pak někdo vystřelil a jen chvíli poté, co všichni ostatní vyběhli, mne napadlo, že poběžím za nimi. Po chvíli jsem se dokonce nesměle dostal do čela a zrovna, když jsem si začal užívat radosti ze středně rychlého pohybu, doběhl jsem do cíle. Bylo mi blbě, ale Milan mi říkal, že se po stovce nezvrací. Měl těsně pravdu. Za můj čas 13,8 sekundy by se nemusel stydět ani elitní rychlochodec.
Zbývala mi jen dálka. Na kraj tartanového rozběžiště jsem odhodil mikinu, jež se vzápětí stala používanou rozběhovou značkou pro mnohé závodníky, takovou jsem měl autoritu. Já sám jsem se do rozběhu nemohl trefit. Při prvním pokusu jsem kolem odrazového prkna jen proběhl a posléze se za sice starostlivého, ale i tak výsměchu přihlížejících zřítil po hlavě do písku jak opilý a vylekaný pštros. Druhým pokusem jsem si zajistil aspoň nějaký výsledek, 461 centimetr, abych pak do posledního pokusu dal vše, ačkoli jsem už v sobě vůbec nic nemohl najít. Rozběhl jsem se, jako by to bylo z kopce. Dupnul jsem na vypouklé prkno, jako kdybych ho chtěl narovnat. A můj neuspořádaný let byl zákonitě téměř nekonečný. Jenže se nakonec neměřil, pro údajný centimetrový přešlap, byť ochraptělá rozhodčí užuž natahovala pásmo. Inu, zbabělci z SC Radotín zatahali za nitky, aby jejich domácí mazánky nikdo neporazil, jinak si to nedovedu vysvětlit. Anebo jsem z té přemíry snahy a maximálního soustředění opravdu trapně přešlápl.
A to bylo vše. Užil jsem si příjemné dopoledne s dávnou přítelkyní atletikou a zbytek dne jsem strávil s krutou bolestí v jedné z těch nerozcvičených nohou a s bratrovou nedočkavostí, kdy že už budou ty výsledky. Nakonec se dočkal; vyhrál. A já určitě vyhraju za rok. Nebo se minimálně zúčastním, vždyť i to je svým způsobem výhra.

Zdar a sílu!    
P.S. Další fotky a výsledky závodů najdete na stránkách radotínských atletů www.atletika.org.

Byli tam i jiní lidé kromě nás.                                     Škoda, že jste daleko a nevidíte Vaškův výraz.          Nula ve čtvrté dráze.

Pískomil Citrón

Léta v posilovně dělaj' svý

Voda Teplá a Zastřelená

Tak tedy slyšte příběh poutavý, nespoutaný, odpoutaný a pravdivě pravdivý.
Jak to tak někdy bývá, člověk je tvor zvídavý, rychlý, adrenalinem zmítaný a náročně nenáročný tvor. Tyto všechny, a dokonce ještě více vlastností musí mít člověk, tedy tvor, který se chce odhodlat postavit vodě, a to vodě tekoucí, rychle jedoucí, ba dokonce i rostoucí.
Těmito i dalšími vlastnosti byly obdařené naše, vaše, jejich, oněch, tvoje, no zkrátka posádky kánoí, jež se neohroženě pustily do sjíždění vody.
Vítejte na vodě aneb kdo má zakrytou kánoi, ten jede.
Na vodu Teplou a na vodu jménem Střela jsem se odhodlali vyrazit v den, kdy se Majda vdávala – no asi věděla proč, jelikož měla zaručeno, že tam nepřijdeme.
Vydali jsem se od turisťáku brzy ráno a již tehdy jsme měli jasno v posádkách.
Posádku hvězdnou tvořili naprosto zkušení a neohrožení vodáci, kterým obyvatelé při sjíždění Teplé v Karlových Varech přezdívali Jiras Máder – ano, skutečně jste uhodli posádku number one – tvořili jsme ji Řízek a Já.
Posádku sourozeneckou tvořili, asi jak jste již uhodli, bratr a sestra nebo také sestra a bratr či bratr a bratr či sestra a sestra, ale u nás to byli zkrátka Ála a Pavel.
Posádka párová: Kamča a Rádoš.
Posádka blonďato-hnědovlasá, jež byla tvořena Honzinou a Šunkou, byla viditelně neviditelná, a to všude tam, kde to mělo být či nebýt.
Při sjíždění Teplé jsem ani na chvíli nezapochyboval, že bychom to neměli zvládnout, no i když jsem čekal, že se cvakne Šunka s Honzinou, ale jako džentlmen si to nechávám pro sebe.
Voda  tekla, což byla bomba: samé peřeje, spády, kameny, křoví, tunely a v neposlední řadě i vlny – to vše se promítlo do umění a rozkoše z toho, jak se nám to všem tak skvěle povedlo sjet.
Po rychlém naložení kánoí na naše kočáry nás čekala přejížďka do nádherného okolí řeky Střely.
 U Střely jsme  přenocovali, někteří z nás si i vyzkoušeli, co to je spát v autě. Hned brzy ráno jsme se rozjeli na řeku, která vybízela ke splutí, jelikož se nám udělalo nádherně.
Při sjíždění Střely došlo k několika kolizím a leckterou posádku to potopilo, bohužel včetně té naší. Naštěstí jsme v tom nezůstali sami a Honzina se Šunkou jakožto správní kolegové, ba dokonce snad opičáci si také cvakli.
Po absolvování všech nebezpečných zákoutí řeky (či divoké řeky, dalo by se říci) jsme všichni dorazili se vším a v pořádku.
Naštěstí další vody na sebe nenechají dlouho čekat a my můžeme vyrazit brázdit další řeky, které se na nás již teď těší – tak ahooooooooooooooooooj!

Autor neznámý reg. och. znám.

(5. 10. 9:15)

O ničem a o srazu

Možná jste si, holenkové, mysleli, že s mým nástupem na novou, podstatně tvořivěji zaměřenou školu přestanu vytvářet tuto leckdy únavnou obrazovou a písmenkovou telenovelu. Poměrně dlouhá přestávka od posledního příspěvku by tomu jistě nasvědčovala. Jenže odejít do internetového důchodu ještě nehodlám; přestože budu zjevně nucen psát jinam, jinak a pro jiné, místa šéfredaktora, editora a sebekorektora těchto stránek bych se vzdával jen nerad, což jistě potěší jiné a uhasí plamínek naděje druhým. No jo, každá mince má dvě strany (a pak taky tu třetí, ale tu bych tentokrát zanedbal).
Poslední dobou kolem mne prosvištěla řada akcí, jež na těchto stránkách zůstaly prakticky bez povšimnutí, ať už se jedná o Vlastíkovu a Péťovu oslavu či o nedávno skončené soustředění vedoucích v Krkonoších. Zlý jazyk by si to zdůvodnil tím, že si z těchto akcí nic nepamatuji, což samozřejmě není ani ze 4% pravda. Důvodem je totiž absence jakékoli uzávěrky tohoto občasníku a s ní spojený luxus v podobě nepotřebnosti aktuálně informovat. Takže když se dostanu do skluzu, jako je tomu právě teď, není to zas takový průšvih, protože když já třeba za 14 dní přinesu zásadní zprávu o velkoleposti výše zmiňovaného slavení, projde mi to snáze, než kdyby se Lidovky za dva týdny bez uzardění prvně zmínily o tom, že Slávie prohrála v Seville. A protože si na novou školu, nový rozvrh hodin, nové možnosti a ztrátu starých jistot teprve zvykám, informační zpoždění ještě asi chvilku potrvá...
Opět jsem se pustil do předem ztraceného boje – povídání o ničem opět vede minimálně 2:0 na odstavce, takže bych aspoň poslední dva dnešní rád slovem přiblížil k dnešním fotografiím. Pocházejí ze srazu ještě nevylíhnutých žurnalistů, který se uskutečnil několik dní před začátkem nového akademického roku. Zpočátku probíhal podle standardního scénáře: spousta lidí (z nichž raději nikoho neoslovuji jménem, bych si se svou opravdu selhávající pamětí neuřízl ostudu  a faux pas chybným výstřelem jména naslepo), kteří se po skupinkách baví nad pivy v jednom smíchovskému baru a postupně nacházejí stále více společných známých a zájmů, aby se pak po určité době a získání několika nových telefonních a jiných čísel vydali k domovu.
Avšak pokračování večírku, z něhož ostatně pocházejí fotky, probíhalo v nevšednějším duchu: skupinka vytrvalců přepadla Tesco, odkud si odnesla legrační džbánek vína vpravdě pochybné barvy i chuti. A nedošla daleko, dokonce i park nám byl příliš vzdálen – útočiště jsme našli před jednou již ztemnělou výlohou, kde již figuríny vstoje pospávaly. Osvětlovalo nás podivné světýlko odkudsi z chodníku, které dokonce i trochu hřálo. Tento bizarní táborák kolegy prý hřál i nějaký čas po mém, ranním vstáváním a řízením (osudu) vynuceném, odjezdu k domovu, než ti nejvytrvalejší odešli do původně plánovaného parku a jiní nočními tramvajemi k domovu. Bylo to velmi příjemné shledání – nevím, jaké bude mé nové studium, ale mí spolužáci a spolužačky, budoucí Sabiny Slonkové, Mirky Spáčilové, Mírové Bosáci či J.X. Doležalové, jsou každopádně docela dost fajn.
Tak krásné (třeba i denní) sny všem.
 

(2. 10. 23:55)