Jednodenní výtlem

Jednodenní výlety, které mi byly coby organizátorovi svěřeny, se mi poslední dobou vyhýbaly. Tahle věta zní možná podivně, ale je stoprocentně pravdivá: vzpomeňme například jistě povedený výlet do podél Sázavy, který jsem si sice vysnil, ale nakonec jej vedl pouze v představách, leže na posteli a maje čerstvě zasádrovanou nohu ve vzduchu.
Tentokrát to však vyšlo a skutečně jsem na radotínské nádraží dorazil i já. Kromě mě se tam nacházelo i dalších osm (!) dospělých, ale také tři táborníci. Počet dětí sice nebyl nikterak závratný, avšak co by za něj dali třeba vedoucí vlčat...! Měli jsme jet vlakem do Lochovic, a tak se i stalo. Cesta byla samý špás; Špína sice spal asi jen hodinu a půl, ale i tak byl ve formě (esli mi rozumíš). Z konečné vlaku vedly naše kroky do kopců a hor, konkrétně na vrchol Plešivce.
Jenže ještě pod horou jsme objevili vypuštěný bazén, jenž způsobil značné zdržení v původním plánu. Součástí výbavy naší výpravy byl totiž malý kopací míč a nadšení pro kombinační kopanou v šikmém betonovém obdélníku ohraničeném nestejně vysokými zdmi. A tak se hrálo a bylo to dramatické. Zejména díky speciálnímu pravidlu, které nařizovalo za balon zakopnutý mimo hřiště samostatný nájezd, skóre rychle narůstalo. Nedisciplinovaný byl, dlužno podotknout, zejména náš tým, avšak z nepříznivého stavu 0:3 se nakonec dokázal dostat a přesvědčivě zvítězil minimálním rozdílem.
Po červené, žluté a chvilku i zelené značce jsme posléze vylezli na slibovaný Plešivec. Vyhlídka nabídla pouze mlhavé panorama, navíc znatelně přituhlo. I svačili jsme, ale leckdo nečekal, až se pomyslná obsluha optá: "Tady, nebo s sebou?" a zabalil si jídlo na ukusování za chůze. Cesta nás dále zavedla k místnímu viklanu, který má tu zvláštnost, že se neviklá. Navíc kolem něj lidová tvořivost a zřejmě i nějací kolemjdoucí postavili krásné věže a mohyly z kamení. Děti dostaly za úkol vystavět též stavby minimálně nebes se dotýkající a my jsme mezitím vyrazili na obhlídku kamenného hřbitova. Zrovna, když jsem za pomoci přírodního stativu snímal jeden snímek s notnou dávkou expozičního času, přimotal se do záběru Piškot, a vytvořil tak ducha. Sehnali jsme pak do záběru duchů více - pakliže jste je náhodou nepoznali, jsou to (zleva) Špína, Franta, Honzina a Piškot.
Mezitím se ručičky na hodinkách počaly nebezpečně blížit času odjezdu vlaku z Jinců; zbýval nám však ještě asi šestikilometrový flák cesty. Čekala na nás však ještě jedna nevšední disciplína, a sice lesní talířovaná. Sám jsem byl zvědav, jak utkání v tomto pokusném sportu dopadne; zda třeba nebude vadit poněkud svažitý terén, zákeřné lesní podloží a v neposlední řadě neposedné větve stromů. Navzdory obavám ale hra proběhla zaujatě, v čestném duchu, a zejména vesele. Byť jsme oba zápasy hanebně prohráli.
Pak už jsme seběhli s hřebene Hřebenů a na nádraží vyčkali příjezdu rychlíku Bezdrev. V Berouně na přestupu nám málem ujel panťák, když jsme si u zrychlené paní v bufíku objednali párky a hamburgery. Nakonec jsme popadli a zaplatili jen ty párky, protože nám včas došlo, že buď jídlo, nebo cesta domů daným vlakem.
Ve vlaku jsem nemohl najít společný lístek, což taky nikoho asi nepřekvapí. Ale společnými silami jsme ho objevili, takže hladkému návratu už nic nestálo v cestě. A už jen dodám, že se mi výlet v téhle sestavě a do těchto končin moc líbil.

Navzdory blízkému trávníku jsme dali přednost betonu. / Bonsaj na vrcholu Plešivce / Ještě nejsou!

Trojice statečných


Kývající se bratr

Šatnářův pedel a pedelův šatnář

Minulý týden jsem byl pozván na promoci. Hančin brácha Martin totiž úspěšně získal magisterský titul. Slavnostní chvíle pro celé rodiny matfyzáků, které se slzou na krajíčku napjatě poslouchaly, zda ten (či v menšině ta) jejich má, či v tom o trošku horším případě nemá nárok na červený diplom. Ti slavnější však stejně nebyli od těch řekněme průměrných rozeznatelní (snad jen šířkou úsměvu): všechny diplomy byly totiž oděny ve futrálech stejné, neutrálně modré barvy. Je to tak správně? Nebo mají být premianti zvýrazněni?
Bylo to dojemné a dlouhé (a zakončené výborným obědem). V Karolinu jsem naposledy byl před necelými dvěma měsíci, neboť jsem tam oficiálně zahájil svůj další, a doufejme už poslední pokus na zdolání univerzity. Ty obřady měly kromě stejných nájemných fotografů snad jediného společného aktéra (a teď doufám, že nikomu nekřivdím). A tím byl pedel na snímku.
Nemohu si pomoci, ale šaty dělají nejen člověka, ale často i peníze a vážnost. Čerstvý příklad z nováckého Testu národa: soutěžící patřící do kategorie "bez kravaty a slušného oděvu" dostali za účinkování údajně o čtvrtinu nižší honorář.  Je to tak správně? Nebo mají být popeláři ohodnoceni stejně?
Nicméně, když se zase vrátím k promoci (nalezl jsem nit!). Epizoda s pedelem je spíš úsměvná. Sotva nastrojený stařec rozvážným krokem opustil aulu, svlékl kostým a odhodil žezlo, stal se z něj zase jenom šatnář. Ačkoli když mi vydával bundu, jistě tam trochu toho majestátu zbylo.
A to je dneska vše. Hrozně mě bolí záda (=explicitní žádost o politování), jdu si lehnout.

P.S. Řekněte PEDEL! Máte na to?!

(21.11. 21:27).

Mrazivé dopoledne s píšťalkou, kartami, nadávkami a kopanou

Neštěstí a pitomci nechodí po horách, ale po hřištích, chtělo by se podotknout po našem dnešním dopoledním programu, jímž bylo tradiční fotbalové pískání. Znáte to: nemáte-li zrovna nic, ani vhodnou výmluvu, stáváte se jasným adeptem pro rozhodčí činnost, kterou každé mužstvo z Hanspaulky (kromě těch prvoligových, kde jsou profesionální sudí) musí obsadit, aby si zasloužilo kopanou. Pryč jsou doby, kdy jsem pískal pět zápasů v kuse. Kromě mě dnes totiž neměli alibi Piškot s Péťou, proto jsme všichni měli papírově snadnou práci; jedno utkání odpískat, druhé jako asistent odmávat a třetí jako "delegát" (námi zavedená funkce) promrznout. Zima sice byla značná, ale nepršelo, hrálo se na umělé trávě, takže škvára neprášila, Piškot měl i teplý čaj, což bylo pro přežití rovněž klíčové. Navíc, ač se hrálo na Spartě, problémy s radikálními fanoušky se nevyskytly, hlavně díky jejich absenci. S tím bojkotem to nejspíš mysleli vážně.
Po dobu prvního zápasu jsem coby pomezní pomáhal Piškotovi na čarách, ale navzdory tomu, že šlo o nejnižší ligu, v níž jsou slovní přestřelky, bitky a verbální inzultace rozhodčích častým jevem, nic z toho se neudálo. Nečekaně pohledný zápas plný technických fines plynul poměrně svižně, avšak bez přebytečných emocí. "Sporné situace se nevyskytly, a pokud ano, hlavní rozhodčí je správně rozsoudil," chtěl bratr připsat do zápisu, ale nakonec svou samolibost přitlumil.
Následovalo utkání Péťovo. Připadalo mi, že zima kulminuje; dokonce i z fotoaparátu se tu a tam jako by ozvalo decentní japonské zakašlání. Tento mač byl ještě dravější, sporných momentů nepatrně přibylo, ale otěže zápasu třímali moji kolegové v rukou pevně, tím spíš, že o sobě málokdy dávali vědět. V závěru zápasu se ale Péťa odhodlal a pochlapil: udělil žluté napomenutí.
To si zaslouží krátkou zmínku o našem karbanickém vybavení: vlastnili jsme dokonce dvě sady karet. Náš kapitán si umně vybarvil své dvě, další pár jsem ráno ukradl Citrónovi. Nebyly sice oboustranné, jako ty Péťovy, ale na rubu bylo zřetelně vyznačeno ŽK a ČK, abych to náhodou nepopletl. A byly z fakt tvrdého kartonu, takže vypadaly mnohem autoritativněji.
Pro své představení jsem si zvolil tyto dvě v dobré víře, že je stejně nepoužiji. Vždyť jsem měl poslední dobou jakési štěstíčko na soupeře: buď nepřijeli vůbec, nebo to na hřišti vypadalo jako při zápase Rychlých šípů proti týmu Marka Ebena ("Račte si ten balon vzít a vhazovat, víte, vy jste velice zajímavý člověk." - "Ne, děkuji, kamaráde. Tvého čestného daru si vážím, ale nemohu jej přijmout, sám jsem ti chtěl míč za tvé skutky věnovat. Rozehrejte vy." atd.).
Jenže to se mělo dnes zlomit. První černou kočkou přes cestu bylo už jméno jednoho  celků, které se měly utkat: bylo to mužstvo nejmenované vozovny, které nám kdysi, ještě v bahnu osmičky, nastřílelo svým pivně-drsným stylem pět branek a zranilo Bobíka tak, že ukončil reprezentační kariéru. Od počátku zápasu se na trávníku poměrně jiskřilo, nicméně mnou nastolený přísný metr a snaha pískat vše zjevné v prvním poločase slavila úspěch; bez většího reptání a bez brutálních zákroků střetnutí plynulo tak, jak mělo, a já se už téměř viděl v teple domova. Když pak v úvodní minutě druhého dějství soupeři tramvajákům vstřelili branku na 4:1, zdálo se, že vše spěje ke klidnému závěru. Udělil jsem sice dvě žluté karty za vzájemnou potyčku dvou hráčů, ale naivně jsem celou věc považoval za ukončenou.
Jeden z napomenutých hráčů sice nadále soustavně provokoval druhého, jehož jsem zase mohl poslat pod sprchy po zbytečném, nedvědovském faulu na půlce hřiště, ale jako dobrotivý ředitel utkání jsem se spokojil s "důrazným varováním" doufaje, že to pro zklidnění emocí na ploše bude dostačující.
To se ukázalo jako klíčové pro vývoj celého zápasu. Důrazně varovaný šest minut před koncem neudržel nervy a hlavičkou zamířil do obličeje protihráče. Už když jsem mu kartičkou s písmenky ČK mával před očima, tušil jsem, že tohle nejspíš není konec. Z branky se jako utržená tramvaj z vrat vozovny vyřítil brankář a jal se soupeře profesionálně škrtit. K mému zděšení ze střídačky přiběhlo její kompletní osazenstvo a jalo se rovněž rukama a nohama zastávat svých kolegů. Diskutující a strkající se chumel během několika vteřin neuvěřitelně narostl a zdálo se, že se strhuje k pořádné rvačce. Zajímavé je, že jsem zůstal jaksi stranou zájmu i hněvu všech, do epicentra dění jsem se tak dostal až ostrým hvizdem, po němž jsem všem s nevídanou sebejistotou oznámil, že zápas předčasně ukončuji.
Tento výrok vášně utlumil až nečekaně rychle. Padlo sice ještě několik vzájemných kreténů a debilů, ale oběma stranám pak stačil čistý papír, kde se mohli slohově vyřádit a napsat, co si o všem myslí oni. Potlačil jsem nutkání a do pravopisu nezasahoval, až tedy na "víše uvedené", to už jsem prostě musel. Papír půjde na fotbalový svaz a před disciplinárku v pondělí, já bohužel budu muset časem taky, protože jsem to spískal. Ale trvám na tom, že to bylo správné rozhodnutí. A říkal to i asistent a delegát.

 

(17.11. 19:50).

Nahoře: absolutní soustředěnost v podání arbitra, níže: to samé v podání hráčů.

"Koho napíšeme jako muže zápasu? Tebe, nebo mě?"

Večírek se Slávkem Janouškem, kapelou Hm... a Postřižinským pivem.

V pátek 9.11. jsem měla tu čest navštívit poprvé koncert kapely Hm… Jako předkapelu si vybrali Slávka Janouška, kterej byl tak neskutečně vtipnej, že jsem se jen smála, jeho texty byly dokonalý. A to když jsem se dozvěděla, že tam bude nějakej starej pán hrát na kytaru a zpívat, vůbec se mi nechtělo někam jít, ale ještě že jsem tak neudělala! Pak přišli Hm… a všichni si stoupli a začali se pohupovat do rytmu. Hráli spoustu skvělejch písniček, kde stihli vyměnit dost nástrojů. Není to prostě nějaká amatérská skupina mladejch kluků – jsou to hudebníci jak blázen. Hráli asi hodinku a jako přídavek si diváci vykřičeli Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy – skvělou energickou písničku s textem od Sovy.
Na věci z šatny jsme si docela počkali a mezitím málem zničili gauč na chodbě, protože byl dobře pérovací, tak jsme na něm trochu hopsali;-). Potom jsme si chtěli jít sednout do místní kavárny, byla plná. Odebrali jsme se proto ven, kde byla strašná zima, a vyrazili směr Anděl. Nemohli jsme vybrat kavárnu ani  hospodu a skončili jsme v Jamajce. Takovou hospodu s tak odporným pivem neznám…;-)) Jmenuje se Postřižinský a je strašně hnusný! Nejdřív jsme si dali tmavý, který chutnalo jak světlý s kofolou a Milan se pak odhodlal a dal si dokonce dvě světlý. Humus nejvíc. No a pak jsme zaplatili a šli dom...;-) Bylo to moc fajn, těším se na další koncert...!

Kolektiv stránek děkuje Natálce za prima článek a Milanovi za neméně výstižnou reklamu. Máte to u mě!
 

(12.11. 16:40).

Výše vidíme autorku článku a Slipouše; níže pak 75% kapely Hm... chlubení, ale nepřekvapí to.

Za prachy

Jediný důvod, proč jsem se včera zúčastnil vědomostního testu národa, který se živě vysílal na Nově a Markíze, a proč to nepřiznat, byly prachy. Jsem sice ve většině případů soutěživý typ, jenže dělat ze sebe klauna pro pobavení většinového diváka, zaprodat se komerci, případně stát se jazýčkem na vahách vypjatého mezinárodního klání či účastníkem velkolepého projektu bych jen tak, bez slíbené odměny, určitě nešel. Nicméně dodávám jedním dechem, že se mi večer celkem líbil a že jsem čekal, že vše bude podstatně strašnější.
Pokud jste nějakou náhodou v sobotu večer dali přednost StarDance, společenským hrám s rodinnými příslušníky nebo vycházce s milovaným partnerem (v té kose?!?), tak jen stručně zopakuji, že se v klasickém abcd testu rozděleném do pěti okruhů utkali vyšňoření popeláři s mažoretkami (v sukýnkách a s různými bordely na hlavách), se starosty (s šedinami, pleškami a blahobytnými bříšky), s bouchači a bouchačkami z fitek, s veselými a rozdováděnými hasiči, se znuděnými a intelektuálsky povýšenými všeználky-novináři a s desaterem takzvaných celebrit. Pokud se vám zdá, že k žádné z těch skupin tak zcela nepasuji, tak vězte, že (subjektivně) mám nejblíže k těm žurnalistům, přestože i ve fitku a v televizi už jsem byl (dokonce s gelem na hlavě) a můj pokoj připomíná smetiště...
Drezéry výkvětu obou národů byli pan Gondík a slovenská slečna Adéla. Přes pachuť vzpomínek na různé předchozí pořady tohoto muže a přísnou učitelčí vizáž jeho nosaté kolegyně byli moderátoři určitě příjemným překvapením, zvláště proto, že jsem od nich seděl dost daleko a vysoko, tudíž se mě na nic nezeptali. Nemohl jsem tak projevit svoji nevídanou pohotovost a ostrovtip, za což jsem byl vděčen. Zklamáním byli naopak určitě novináři. Přestože na ně byl vypsán kurz 2,1:1, nesplnili roli favorita a skončili až druzí. Třetí hasiči jim navíc zle šlapali na paty. Mažoretky a popeláři, pravda, už trochu ztráceli.
A to to s námi v průběhu celého večera vypadalo mnohdy i hůře. Nevím, jak pro ostatní, ale pro nerváky mého typu bylo těch 15 vteřin na odpověď zoufale málo, ale zároveň dosti na to, aby se dalo zmatkovat a správnou odpověď několikrát přepsat na nesprávnou, nebo ještě horší. Tak se třeba stalo, že se poušť Gobi najednou octla v Africe (oběma se tímto omlouvám), dobytí Jeruzaléma se zpozdilo o nějakých sto let a Marie Stuartovna vládla chvilku po smrti...
Suma sumárum, po více než třetině dne strávené v prostorách barrandovského studia a zhruba třech hodinách přímého přenosu bylo nadevše jasné, že zase vyhráli Slováci; že celebrity opisovaly, protože to jinak není možný, vždyť měly vysokoškoláka Maxu a pana Etzlera ("Ukrad' jsem v městský knihovně atlas světa, hahaha"); že ženy jsou o prsa hloupější než muži; a hlavně, že balík encyklopedií pro vítěze si domů neodnesu, ačkoli jsem si na něj už v knihovničce vyhradil prostor. Nejsečtělejším z nás se totiž stal sympatický hasič z Havířova (na snímku v obležení mých spolužaček Katky a Hanky), s nímž jsme po skončení pořadu krátce poklábosili. Přesto, že jsem mu několikrát naznačil, že se mu to cestou domů pronese, narážku na to, aby mi pár knížek undal, nepochopil. Asi zas tak chytrej nebude.
 

(11.11. 18:45).

Popeláři navlékli sváteční šaty a zakoupili iontové nápoje. Brali to dost prestižně.

 Ve svých 22 letech nejsem s to zavázat si správně kravatu.Tohle není moc k chlubení, ale nepřekvapí to.

Krotce a krátce o lakrose

Podívejte se, tohle je vážná věc, tady jde o titul. Na jedné straně stojí do černého odění betonoví svalovci z Jižního Města, jejichž už tak nesmírná ramena vrstvou výstroje jakoby ještě nabyla. Na straně druhé neméně svalnatí domácí obhájci trofeje, shromážděni okolo ještě mohutnějšího brankáře a jeho drobné branky. Za mantinelem nervózně postávám a přešlapuji, třímaje přítele na baterky. Vedle mě, pár metrů před polovinou Radotína usazenou na ochozech, stojí snad ještě nervóznější Slipouš. Oba dva hlasitě spíláme rozhodčím, nechápavě kroutíme hlavou nad neustále obsazenou trestnou lavicí domácích, rozhazujeme rukama a po očku sledujeme časomíru. My, lakrosoví nyní již odborníci. Hraje se třetí utkání letošního finále v boxlakrosu, hosté si vzali time-out, do konce zbývá asi minuta, stav zápasu i série hrané na tři vítězství je nerozhodný a právě jsme se shodli na tom, že prohrajeme.
Ve chvíli, kdy domácím poprvé v utkání začalo výraznou měrou téci do turfů, se naopak probrali fanoušci. I cizinci z Kosoře za našimi zády se probudili, odložili lahváče, protože pochopili, že jedna ruka netleská. Jenže z trávníku mezitím utekl poslední zbylý čas a nastalo prodloužení. A dvířka domácí trestné lavice se už zase otevírají! Petr se chytá za hlavu, já vztekle buším foťákem o mantinel. Hrajeme zase v oslabení, jenže teď už je to náhlá smrt, chápeš to?!?
A domácí brankář chytá jednu střelu za druhou. Po druhé i třetí, pátou... Až konečně, pár vteřin před plánovaným návratem vyloučeného kapitána, inkasuje. Radost hostí je pochopitelná, odvezou si domů cenné vítězství a matchball do dalšího utkání. Na druhou stranu, poražení pro ně ve všech směrech krutý výsledek také, aspoň navenek, nesou statečně. Nikdo nepláče, nikdo se nepere.
Včera "naši" naopak vyhráli, to jsem ale bohužel neviděl, protože jsme s Vlastíkem šířili slávu radotínského bowlingu. V pátek to bude rozhodně drama. Přijdete? Já ne, budu fandit Hm... a Slávkovi Janouškovi. Obojí bude však jistě velmi viděníhodné.

Jenom pár popisných řádků...

... jsem se dnes rozhodl napsat, abych aspoň lehce uvedl do světa nejnovější zdejší galerii. Její náplní jsou snímky z mého prvního tábornického výletu po (tuším) šesti letech; šlo o návrat na Pencovku, již z řady příčin mohu klidně nazvat místem činu. Ledacos mě tu už potkalo a ledaskoho jsem tu potkal.
"Pamatuješ, jak jste tady tenkrát mastili fotbálek?" optal se (můj někdejší vedoucí, nyní kolega) Péťa, když jsme cestou na návratový vlak procházeli Vrchlabím. Jak by ne! Brankami tehdy byly lavičky, kopačkami zabahněné pohorky a tenisák coby kopačák vytrvale uskakoval pod projíždějící vozidla; vše se samozřejmě odehrávalo za blahovolného dohlížení vedoucích... A proud asociací se rozběhl ještě dále, zatímco se po tváři rozlil nablblý, ale blažený úsměv.
Na Pencovce jsme za tábornických časů podnikali nejrůznější kluko- a holkoviny, taky jsme chodili do sauny (odděleně a bez Kulínského), která už nyní není – zbyl po ní jen bazének s ledovou vodou a spokojenými žábami. Už jako vedoucí jsem v nejchladnější místnosti celého stavení (kromě spíže) spokojeně usínal pod tyčovým fotbálkem, protože mě hřála láska. Jindy jsme tu se Špínou popíjeli poetické krabicové víno brčkem, což musel být jeho nápad – ale zle nám bylo oběma. (Taky jsme tu takřka do rána koukali na Samotáře a na lechtivé filmy na Nově – to ti bylo vzrůšo!) A z nedávné doby nelze nevzpomenout napínavou cestu do chaty oběma původními vozidly Fávotransu naloženými batohy, jídlem a pivem až po střechu, jíž jsme odvážně pronikali přímo po příkrých svazích a hrbolatých cestách, protože jsme na existenci asfaltky jaksi zapomněli...
Letošní podzimky tu proběhly v mlze a v mrholení, ale v klidu. Hrálo se poměrně dost her, turnaje v pingongu a fotbálku, byli jsme na dvou výletech, pořád jsme jedli nějaké dobroty a po večerech jsme prohrávali v kartách. Když pak foukal vítr, učili jsme draka létat. A nic víc, ale ani nic méně v těch fotkách nebude. Tak neříkejte, že jsem vás nevaroval.
Krásný večer.

(1. 11. 18:17)

Dramatický záběr kohosi a Pencovky v mlze.