Článek o čmárání noži v ledu

To jednou dostala Péťa geniální nápad, konkrétně takový, že bychom si v sobotu mohli jít zabruslit do nedalekých Černošic. Nápad to byl vskutku dobrý, a tak se tato informace šířila dál. Původně se měli akce zúčastnit ještě pouze Lukyk s Kunou, ale nějak se to dověděli Řízek a Rádoš ještě dřív, než jsem se jim ozval já, takže když jsem se chystal, že dám Řízkovi vědět, on už věděl, víš co jako. Dokonce mi bylo řečeno, že fávo jede, ale ve skutečnosti jelo nejen fávo, ale i Rádošovic dvěstěšestka-pažout, nebo co to je. Nakonec se nás ve smluvený termín slezlo šest: Řízek, Rádoš, Marťas, Péťa, Lukyk a Já.
           Na kluzišti jsem se obával davů, které se ovšem nejspíš tlačili na nedalekém tržišti, kvůli kterému vedla naše trasa oklikou. Nevím, kterého vaje to napadlo, ale většina pobytu na lední ploše byla věnovaná hře „na honěnou“. I přesto, že mi Řízek půjčil zbrusu nové brusle, nedokázal jsem využít jejich zbrusu a můj pohyb na ledě nebyl tak jistý a svižný jako u ostatních (ale nebyl jsem sám). Kroužení a všelijaké kličkování mezi lidmi nám vydrželo asi dvě hodiny, během kterých jsem byl mnohokrát baba, ale pád mě zastihnul pouze jednou.
            Nyní nemohlo následovat nic jiného než návštěva cukrárny, která doplní naši ztracenou energii prostřednictvím koktejlů, kávy, dortů a čajů s rumem. Cestou nás zaujal stánek radotínského Petrklíče, v němž postávala promrzlá Sikina prodávající výrobky svých svěřenců, tak jsme ji alespoň zahřáli nákupem drobných dárečků a vlídným pohledem. To už se ale stmívalo, tudíž jsme nalezli do skvěle zaparkovaných aut ve zdi a dál už to znáte.


                                                                                                                                                                                                                                                                           Petr

P. S.: Chcete-li jít někdo někdy bruslit, ozvěte se.
P. P. S.: Díky ti, Slipouši, kamaráde, za článek!

(22. 12. 23:11).

Nesem' vám noviny

Naše flešové dni jsou sečteny. Poslední, vpravdě podivné a lehce vánoční číslo našeho školního falešného týdeníku zvaného Fleš včera v nákladu padesáti výtisků vylétlo z redakce. Kromě všemožných rozjuchaných článků a legračních obrázků s sebou však neslo i smutné poselství: totiž že zajímavá, místy i kreativní a vesele kolektivní práce spojená s kompletní výrobou tiskoviny s koncem semestru přechází na naše kolegy, a na nás tak zbude stroze informativní internetový zpravodaj, nesoucí navíc ohyzdné jméno Karolinka.
Včerejší redakce byla potažena vánočním přehozem: přes rameno nám na obrazovku koukaly ozdobené větvičky, pilní spolužáci a spolužačky donesli cukroví, čokolády, a dokonce i trubičky z Hořic. My méně pilní jsme aspoň dotáhli kytary, takže kromě hlasů diskutujících redaktorů se chodbami školní budovy nesly i tóny a ruchy. V bezpečné vzdálenosti od mého notebooku hořela svíčka. A ten duch vánoc byl určitě i ve vzduchu, víš co.
Co se týče onoho fotorománu, který vidíte nahoře, asi nemá cenu popírat inspiraci bravíčky a podobnou literaturou. Chtěl bych ale podotknout, že celý příběh je inspirován skutečnou událostí, jíž jsem byl dokonce i aktérem. Avšak je jasné, že jako fotograf jsem za sebe musel sehnat záskok; myslím však, že se toho úkolu Miky (16) zhostil nad očekávání dobře. Kritické oko by si mohlo všimnout, že v příběhu z horského prostředí žádné horstvo překvapivě nefiguruje. Dílo totiž vzniklo převážně v ateliéru, ale takové podrobnosti bych možná neměl prozrazovat, stejně jako to, že Rudyho (15) hrají dva různí herci. Takže už mlčím a nechám hovořit obrázky.
Jak dopadlo poslední redakční sezení? Jakmile z tiskárny vylezly poslední noviny, vyrazilo zdravé jádro do ulic, restaurací a barů a někteří výtečníci přijeli domů až další den k ránu. Podrobnosti o této historii však určitě nenaleznete ani v tak otevřených a pokrokových novinách, jako je Fleš.

P. S. Ještě jednou zdůrazňuji, že jsem zde sice Zkrocené hory zveřejnil, ale tím si je samozřejmě nechci přivlastnit. Chtěl jsem jen upozornit na naši práci a udělat reklamu webové verzi Fleše, protože si myslím, že si ji tento projekt určitě zaslouží. Pokud by to i tak přišlo někomu podivné, nechť se ozve a křičí. Howgh.

(21. 12. 19:17).

Fleš je ke stažení a ke čtení na adrese fles.fsv.cuni.cz


 

O koulích a lidech

Dnes si dovolím drobnou odbočku do nedávného minula, neboť současnost je momentálně poměrně stereotypní – buď něco píšu, abych uživil své náročné koníčky či udržel statut vysokoškoláka, nebo jsem někde na koncertě v kotli. Ale jelikož se o psaní blbě píše, nabízel by se spíš nějaký ten nedávný koncert.  Jenže ani o něm dnes psát nehodlám, protože ono poněkud těsné, ale jinak prudce záviděníhodné tričko z vystoupení Hm… ještě nemám vyfocené a na zveřejnění napínavého rozhovoru se zpěvákem Květů zatím nemám práva. 
Pokud bych chtěl být ještě aktuálnější, musel bych nutně psát o vánoční besídce. To se mi nechce, protože jsem se s myšlenkou blížících se blikajících a svítících vánoc dosud neztotožnil, nemaje ještě žádný pořádný dárek vymyšlen, natož nakoupen. Nebo o vydařeném sobotním krasobruslení v Černošicích, ale to by za mě přece mohl napsat někdo jiný, když už nás tam bylo tolik. Co, Rádoši, Slipouši, Péťo, Lukyku, Marťasi, Hynku, Viléme, Jarmilo?
A tak těm, kteří dočetli či přeskočili ten brutální úvod, dnes v krátkosti nabídnu shrnutí naší podzimní bowlingové sezony, protože i to je důležité. Navíc se to nikde jinde rozhodně nedočtete. O to je to vlastně důležitější.
Čtvrtá sezóna pod hlavičkou Amatérů Radotín začala pro naši (už jen) trojici velmi líbivě. Na tradičním kolbišti v Butovicích již dávno v naší nejnižší soutěži patříme k respektovaným týmům; naše loňské předposlední místo sice možná ještě pamatují statistiky, ale realita je už někde jinde. A tak jsme po polovině soutěže seděli dokonce na špičce tabulky čítající nevídaných deset mužstev, byť to nebylo s bůhvíjakým náskokem. A moje ego dodá, že v čele pořadí jednotlivců byl o desetinu chlupu kuželky jakýsi Lukáš Werner.
Dodejme však, že druhá polovina soutěže už tak povedená nebyla. Ve třetím kole jsme si zbytečnou prohrou lehce zkomplikovali situaci, ale i tak jsme měli v závěrečném hracím dni reálnou šanci na vítězství, jež zaručovalo přímý postup do třetí ligy. Museli bychom bývali ale všechno vyhrát, a to včetně duelu s nesympatickými a bohužel zároveň i velmi schopnými Koulery. Jenže to se nepodařilo, takže na nás zbylo druhé místo, oči pro pláč a baráž o postup výše.
Aby nás to tolik nebolelo, dostali jsme hezký, třebaže plastový pohár. Navíc jakousi láhev za jeden z nejvyšších týmových náhozů soutěže a k tomu pro mne, byť jsem se propadl až na třetí místo v tabulce individualit, za nejvyšší nához prvního hracího dne praktický prostředek osobní hygieny, utěrku na koule. Snad proto, že nákup vlastního bowlingového náčiní teprve plánujeme a nadále odkládáme, utěrku jsem posléze kdesi ztratil. Kolega Piškot skončil na výborném osmém místě, zatímco Vlastík zůstal ve svém stínu kdesi v třetí desítce.
Jestliže se nám závěr soutěže moc nepovedl, tak naše barážové vystoupení můžeme směle označit za výbuch. Dokonce jsme si pro něj museli dojet do dalekého Vojkova – tamní obří ošklivá herna na mě působila skličujícím dojmem slepičárny. Což ale jako výmluva mizerného výkonu neobstojí.
Zůstáváme tedy v přeboru, ale podobně jako v Hanspaulce, postup už klepe na dveře. Takže na jaře už to vyjde. Mohlo by.

(18. 12. 9:57).

Ať se propadnu…

… jestli tu někde mezi starými fotkami najdete nějakého Fialu či jeho kolegy z Mňágy a Žďorpa! Samotnému mi tohle zjištění přišlo zvláštní, nicméně zdá se, že v té době, kdy jsem začal fotit, přestal jsem chodit na jejich koncerty. Což bylo ale způsobeno nestálostí mé přízně způsobené klesající kvalitou nových alb a objevování zajímavějších hudeb, nikoli nefotogeničností kapely.
Ale že jsem na Mňágu nezanevřel zcela a definitivně, se starými (i mladšími) kamarády a novým černým přístrojem jsem v úterý jejich vystoupení opět po letech navštívil. Nečekal jsem žádné progresivní hudební zážitky, naopak – těšil jsem se spíš na nerezavějící příběhy o světě coby hodinovém hotelu, dívce, která se nechtěla zrovna nechat pohladit (na patřičných místech, pravda, trochu přitlačit…), či na blues o neúprosně ubíhajícím čase, jenž sotva odkrojil desátou, užuž se chystá pozřít i jedenáctou hodinu. A na ně všechny taky došlo.
V Akropoli byla celá řada lidí, jenže muzikantům se na pódium nechtělo. Až když dav počínal lehce zuřit a pískat, začali se hudebníci trousit ze zákulisí. A když se chopili nástrojů, ukázalo se, že dnešní playlist bude z těch nostalgičtějších. Jako bych se najednou octl o pár let zpět – jen místo dovádějících Rádoše, Ály a Bobíka vedle mě v takzvaném kotli stál dvoumetrový a úderně vypadající nácek. Tomu po nějakém čase kdosi hodil kelímek s pivem na naleštěnou lebku, načež se obr rozzuřil („zasr… levičácký srabi!“) a jal se hrozit, byť dosud jen anonymnímu davu.
 Z bezpečnostních důvodů a veden obavou o zdraví sotva narozeného aparátu jsem raději opustil prostor pod pódiem a převážnou část koncertu pak sledoval z povzdálí společně s Péťou, Piškotem, Basítkem a Eliškou. Taky s námi byl Franta, ale ten s námi nebyl (abys tomu rozuměl a nebyl z toho zmaten, Franta s rukou v pásce byl na druhé straně davu).
Došlo na celou řadu hitů z minulosti, zejména plodných let devadesátých, a na jen několik písní mladšího data, za což jsem byl vděčen, ani nevíte jak. Frontman byl nějaký hovornější, než si ho pamatuji, měl na dlaních vytetovaná srdíčka a nebylo mu moc rozumět. Zvuk byl ostatně celkově stinnou stránkou koncertu – kapela zněla sice velmi nahlas, ale tak nějak bezpohlavně a nezajímavě, z šedi vystupovaly jen sóla saxofonistova. Po jednom z nich však skupina nepochopitelně odkráčela do zámezí, odkud se zdánlivě nehodlala vrátit. Když už mnozí po necelé hodině (!) koncertu počali propadat beznaději a odcházet, neohlášená přestávka skončila a mohlo se pokračovat.
A nakonec to bylo fajn. Piškot nás po skončení provedl utajovanou bahenní zkratkou na nádraží, abychom stihli vlak, který měl ale stejně zpoždění. Ve vlaku se nám trochu rozsypaly kuličky. Jinak happyend.

(14. 12. 0:57).

Vaše názory:

Tak nám nedávno začal prosinec.

Ale když byl ještě listopad, tak ve vyšších polohách sněhové jazyky občas olizovaly podvozky vozů, po škarpách se místy povalovaly závěje a ledové krystalky výhružně křupaly pod koly kola. Tedy aspoň někdy, když nastane arktické ráno, teploměr bojácně odmítá opustit oblast pod nulou a sluníčku na nebi jde pára od pusy. To ostentativně obléknu cyklistické homohadry, rozmrazím kolo a vyrazím do školy vlastními silami, protože mermomocí chci bejt zajímavej, navíc mě to baví a vlaky bývají narvané nudou.
Pro následující část litanie je podstatné, že nevlastním blatníky, ani co by se za nehet vešly. Proto je pro mne hned cesta po asfaltce z Malé Chuchle k velkému mostu cyklokrosem.
 (Kdo neví, oč jde, tak nechť si představí kdysi klidnou úzkou silničku bez automobilového provozu na mnoha místech zjizvenou hlubokými a širokými jámami, mezi nimiž se už asi dva měsíce nadšeně prohání a na poslední zbytky přeživších cyklistů najíždí maniakální bagrista s krvelačným úsměvem a širokou lžící s ostrými zuby. To vše pozorují dva diskutující kopáči s lahváči a holínkami od bahna, jímž jsou celá vozovka a veškeré mé šatstvo a obličej nyní pokryty.)
Sotva přiléhavým rukávem setřu z očí ospalky a hlínu, začne být pořádně kluzko. To barrandovský most pokryt nadzemními mrazíky mění cyklistu v přiopilého krasobruslaře. Koneckonců, byla to jeho volba, a tím i jeho blbost.
Cestu dál, kromě kočičích hlav na náplavce, na něž ale nadává každý, naruší jen rozjetá studentka autoškoly, jež, neznajíc dosud dostatečně předpisů, nepovažuje za nutné kolu jedoucímu po hlavní silnici udělit přednost v jízdě…
A když už člověk, jmenovitě já, přežije cestu do školy i napínavou výuku, za okny na něj počká tma a sněhová vánice. A tak není divu, že se zbabělec raději přesune do metra. Co čeká na tamních dveřích, vidíte na dnešním rozmazaném poselství. Nevím, co dodat.
Uááá!

(6. 12. 20:07).

...za sedm minut mi jede autobus.
 

Hurá akce mám rád. Když jsem se v deset ráno ptal Řízka, zda by se mnou nejel na Zbraslav, sám jsem si nebyl jistý, jestli to myslím vážně, nebo jako přihlouplý vtípek. Znamenalo by to pro něj totiž během deseti minut se spakovat a ve fávu čekat před mým domem. Přesto na mou nabídku kývnul, patřičně běžecky naladěn mě ve smluvený čas vyzvednul a už jsme to rvali na Zbraslav, co fávo stačilo.
Dorazili jsme jen tak tak. Řízek si za padesát korun koupil kus papíru s číslem, který ho zhruba za hodinku měl uvrhnout do nezáviděníhodné role závodníka, tj. zadýchaného a zpoceného pána se smrtí v očích a plícemi na jazyku, v lepším případě s jazykem na vestě či se slinou v koutku. Je to už podruhé, co jsem Lukáše vtlačil do náruče královny sportu (chápej atletiky, ne Jarmily Kratochvílové [brr!]). Tentokrát si ale poprvé po dlouhé době vyzkoušel tu pravou závodní atmosféru plnou legračních legín a roštěnek z Olympu. Byl z toho všeho, řekl bych, na větvi – ne ovšem tak doslova jako neznámý nebožák, který se rozhodl uniknout ze svého zřejmě ne zcela úspěšného života právě v místě, kde se mělo startovat. Organizátoři operativně poupravili trasu tak, abychom nemuseli při výběhu vrážet do bezvládného těla, za což jim patří velký dík.
Startovalo se intervalově – každou minutu čtyři běžci. Já jsem vybíhal asi půlhodinu před Řízkem, Řízek asi půl hodiny po mně. Mezi mým a Řízkovým startem byla zhruba půlhodina. Když jsem prospurtoval cílovou rovinkou, sdělil jsem kolegovi své dojmy a rady a po pár minutách jsem již viděl jeho záda stoupat vzhůru lesem. Napadlo mě, že udělám Řízkovi cílové foto na památku. Půjčil jsem si tedy drze jeho telefon, pročetl pečlivě intimní korespondenci a zjistil, jak funguje zabudovaný foťák. Pohled na stopky mi poradil, že by se Řízek měl přibližně v pěti minutách doplazit do cíle. Zrovna když jsem se ale chtěl přesunout na lepší místo k focení, zpoza rohu ohrádky zbraslavské minizoo se ten mrzák vyřítil. Navíc běžel ukrutně rychle. Ačkoli jsem stiskl spoušť hned po uvedení fotoaparátu do provozu, stihnul doběhnout až na samý kraj snímku a hlavou mi z něj dokonce přesáhnul.
Se svým časem byl ale spokojený. Ještě aby ne. Na náročné pětikilometrové trati ztratil na mě, na trénovaného a nadaného atleta, pouhé čtyři minuty a obsadil klidný střed výsledkové listiny. Počkali jsme si na vyhlášení, zhodnotili ostrým kritickým okem již zmíněné roštěnky z Olympu a fávem vyrazili zpátky domů.

(3. 12. 23:27).

Ne, tak já nevím, něco tam napiš.

Tak jsem zase jednou na Minuty zašla a nelituji, kdepak! Ale vezmu to asi od začátku, ať to k něčemu vypadá. Tak mě napadá, že Řízkovi tohle psaní vlastně trochu dlužím na oplátku za to, že mě vytáhl na fajn koncert. Ale teď už vážně poslouchejte:
V pondělí mi povídá Řízek, že zítra jsou Minuty, tak jestli bych, víš co, nechtěla jít. Říkám si, no jo, na Minutách jsem už nebyla dlouho a přitom je to skvělá kapela. A tak jsem taky šla.
V úterý večer jsem čapla učebnici dějepisu a vyrazila na vlak. Ne, že bych se snad bála, že se budu na koncertě nudit, ale Milan mě o ni poprosil. Na nádraží jsem byla neobvykle včas, zato Špína dorazil na poslední chvíli. Taky nás nepoznal, a tak jsme ho museli s Milanem trochu honit po vlaku. Řízek na nás již čekal před Lucerna music barem se smutnou zprávou, která nepotěšila hlavně Milana, a to, že koncert je za 220,-. Složili jsme tedy většinu úspor na pokladně a v šatně a s nacpaným Milanovým batohem se vydali do sálu.
Ale vás asi spíš zajímá, jak hráli. Stručně řečeno pozdě, skvěle a dlouho. Koncert byl opatřen nálepkou unplugged, tedy bezelektronický, ale osvětlení a ozvučení měli, navíc asi po polovině koncertu hráli už i na elektronické nástroje. Na začátku si však Zdeněk vzal akustickou kytaru a Frederik basu (bez kytary a taky bez pravého ukazováčku, protože ho měl v gipsu) a předvedli pár perfektních neelektronických písní. Potom se basákovi dokonce dostal do ruky smyčec a pohladil jím při jedné písni velice energicky struny. Nakonec nás navštívily Květy ve formě mandolíny, která vystřídala basu. Písně s mandolínou získaly docela jiný rozměr. Ale do rozměru Květů se nedostali, to zase ne.
Vrchol večera ale nastal až v té elektroničtější části, když už měli všichni v rukou své tradiční nástroje a hráli největší vypalovačky. Stalo se něco nevídaného. Zdeněk Bína pomalu přistoupil zezadu k Frederikovi, objal ho a vypůjčil si vrchní část jeho kytary. Zahráli spolu vskutku famózní sólo! Jestli to bylo sólo, když hráli dva.
Poslední, co stojí za zmínku, je paní, která z ničeho nic přišla, objala Řízka a vměstnala se mezi něj a Vaška. Po chvíli zase objala Řízka a odešla. Takhle přišla ještě
jednou a stejně tak i zmizela. Tenhle úkaz jsme si nedokázali nijak vyložit.
Svůj již poměrně dlouhý román zakončím slovy, že jsme se šťastně vrátili posledním vlakem do Radotína a žili šťastně až do smrti.

Něco jako Vanessa Mae / A její spoluhráči
(2. 12. 13:47).

"Vlna mořská....ovčí..."


Karikatura autorky článku