...ale konečně v nějakejch jinejch, tyjo.

V sobotu 26. 1. jsme si spolu s komiksovou postavičkou, hlavním náčelníkem a anonymním alkoholikem přivstali. Jeli jsme totiž na výlet do Krušných hor! Špína zaspal a v sedm hodin nebyl u Vlastíka, přestože jsme včera v noci s Řízkem kontrolovali, jestli si správně nastavil budíka... :-( Nevadí, pojedeme přes Kosoř a Vaška nalodíme. ;-) A taky že nalodili. Pak nám asi dva kilometry za Kosoří došel benzín! :-D Naštěstí má Špína ochotné rodiče, které telefonicky probudil a poslal je do benzínky. Kanystr byl brzy u nás a mohli jsme se konečně došourat k nejbližší pumpě.
S plnou nádrží se to jede! Vlasta si četl exkrementy (jak jsme tedy jeho literaturu pracovně označili) a zároveň se ujal role topiče. :‘-( Zatápěl takovým způsobem, že bylo mnohdy nezbytné otevřít okýnko, abychom se neupekli. I když teda tvrdil, že ne – ale ty mu to snad věříš?
Pinďa nás čekal ve smluvené osadě a pozval nás do svého útulného doupěte. Spolu se svojí družkou Ave nám vystrojili hotovou hostinu – kávu, cukroví a zelňačku. Všechno bylo moc dobré. :-P
S plnými bříšky a novými přáteli jsme se vydali zčekovat nějaký ty louky, kámo. Víš co. Na některých bychom si snad i náš tábor představit dovedli a kdoví, třeba se napříště utáboříme právě v této oblasti! :-) Na výročce ti to všechno povíme a ukážeme, neboj... ;-)
Nakonec jsme skočili na svíčkovou (i když jsme teda měli spíš sto chutí skočit na místní servírku..!), kouknuli na kántry údolí a rozloučili se s našimi průvodci. (Těm patří obrovský dík, věnovali nám spoustu času a rad.)
Byl to prima výjezd, snad bude i k něčemu prospěšný. Věřím, že jo. A těším se na tábor, tyjo! To bude zas mazec..! :-D
Hele, čus!
 

(31. 1. 14:28)

Nosné téma?

Minulou neděli přivál silný vítr. A moje studijní morálka se opět nacházela někde mezi tupým zíráním na prudce se komíhající se větve svlečeného ořešáku za oknem a houpáním se na židli – monotónně z bodu A do bodu B a zase zpět, podobně jako ty větve, jen s trochu úspornějšími pohyby. Jenže uprostřed naprosté nudy dobrý nápad občas postihne každého, tedy i mne, a tak jsem jej dříve, než bych na jeho zrod případně zapomněl, šířil mezi spřátelené jedince dále. A kupodivu:

Stalo se, že jsme se na větrné a rozbahněné hůrce nedaleko obce Kosoř odhodlaně sešli – ve nevídaném počtu sedmi mužů a čtyř draků. Všichni hleděli k nebesům, kde rozjetá povětrnostní lokomotiva se supěním a hvízdáním tlačila temně šedé mraky nad horizontem. Okolní lesíky se rozhodly do větru také promluvit (a nemluvily do větru!), takže nad naším improvizovaným letištěm vznikal zákeřný rotor, v němž by prý Franta teda rozhodně přistávat nechtěl! Avšak po počátečním váhání všichni draci nakonec vylétli, třebaže Vlastíkova aeroškola pro začátečníky slavila jen velmi občasné úspěchy (Hrochův drak se převážně držel dost při zemi), z našeho „akčního“ malomocného draka (byl v akci) zbaběle upadla další tyčka a zanechala po sobě nestoudnou a zející díru a došlo i k několika vzdušným kolizím, po nichž by nebeská autorita měla Slipoušovi okamžitě odebrat oprávnění.

Ke zranění pilotů však nedošlo, jen se jejich obuv po dvou hodinách poletování po čvachtající louce pozvolna stávala chladivým rašeliništěm. A když už i vítr jakoby ustával, uložili jsme draky, nějak se to všechno namotalo a zamotalo a mohlo se odjet. Ale vydařilo se to, viď?
 

(27. 1. 12:38)

Ameriko, Ameriko, kolébko mých dávných vzpomínek

Nedávno mi dorazil e-mail se šokující přílohou. Cože??? Místo Ameriky, krásného to lomu v okolí Karlštejna, má být luxusní hotel?
Je to jen silvestrovská hříčka, ztřeštěný projekt studenta architektury či nedejbože realita? Slovo Shanghaj v názvu souboru, pravda, na věrohodnosti celé věci příliš nepřidává, ale kdo ví...

Každopádně já když si vzpomenu na ty krásné chvíle, kdy jsem tam jako malý svišť bloumal ve štolách a pod vedením nezodpovědných vedoucích porušoval hned několik přísných zákazů najednou...
Nebo když jsem jako o něco větší málem několikrát přišel o život při různých výstupech a sestupech...
Či jako ještě o něco větší pod vlivem buhvíčeho málem utonul v ledovém jezeře, oko slzou se mi zaleskne při myšlence, že by tam snad někdy mohl, nedej Bože, stát hotel obřích rozměrů...

Žádná družba s Moraváky v podzemí, žádný ilegální přelézání traktorem násilím pootevřené brány, žádný romantický přelet sportovním letadlem nad krásnou, byť člověkem lehce a citlivě upravenou přírodou, žádné sebevražedné horolezecké výstupy některých odvážných turistů... Ale legální přístup, parkoviště za 100EUR na den, nazí Helmuti s plechovkou v ruce funící na účelně zařízených jachtičkách, všude nápisy WELCOME případně SCHNITZEL či dokonce BEACH....

Doufám, že je to opravdu jen "zlý sen", i když kdo ví...Dneska je možné všechno!

P. S. Díky moc, Trsi. Už dlouho jsem se takhle nepobavil!
 

(22. 1. 10:38)

Divné věci z výletu a tak

Výlety procházejí mým životem v nepravidelných rozestupech, každý trošku jiný, ale v lecčem jsou si podobny. Kromě běžných atributů, jako jsou výletníci, jídlo a fotka na zdejší titulní (respektive jediné) stránce, má každý z nich také svou ukrytou tvář. Fotoaparátem se občas snažím aspoň její dílčí část odkrýt – prostě proto, že mě fotit takové takové ptákoviny baví…

Naše poslední jednodenní procházka byla zvláštní zejména ledem. Jeho asi nejtypičtější vlastností pro pochodníky je zřejmě nesmírná kluzkost, jež je však částečně a aspoň pro některé kompenzována jeho fotogeničností, a co je dnes nejdůležitější, i konzervačními schopnostmi.

Nebudete tomu věřit, ale ten zamrzlý předmět na obrázku není lejno (jak se na první pohled domnívala jistá, dosud nevzdělaná a krátkozraká kamarádka), nýbrž list. A co je ještě o stupínek divnější, jedná se o list javorový, zamrzlý v hlubinách kusé koleje (až do našeho příchodu) tichého posázavského nádražíčka. Pod ochrannou vrstvou z vody se tam vyvaloval a zjevně se mu nikam nechtělo.

Záhadou pro mě zůstalo, jak se tam vlastně octl. Nikde kolem nebyly totiž, nebo jsem si jich aspoň nevšiml, žádné javory a (což by mohlo zajímat Vlastíka) ani žádné Javory. Ale skutečně jen na chvíli. Věc se má tak, že někde nad tratí vedoucí hustými javorovými lesy kdesi uprostřed Kanady zafoukal vítr a způsobil, že se tento (ano, přesně ten teďka už zamrzlý, a už neruš, jo?) snesl do vagónu vezoucího kanadské hokejky (nenapadá mě nic dalšího, kromě javorového sirupu, což mi přišlo jako klišé, co by se v Kanadě vyrábělo). A ten vlak jel a jel a jel, až dojel třeba na nádraží ve Vršovicích. A tam někdo pokradmu ten vagón navštívil a nenápadně si jednu (či více hokejek) odnesl. Jenže předtím vyšlápl nějaký psí exkrement (no, exkrement, to je to...no jak bych to... no prostě hovínko. A neruš už, nebo zase ztratím nit). No a tak se mu na botu při té krádeži přilepil ten list. A ten list pak putoval i motoráčkem podél Sázavy s tím obohaceným, ale páchnoucím hokejistou. A ten pak kousíček za žampašským viaduktem vystoupil.

A list, vyčerpaný celým tím dlouhým putováním, se při seskakování ze schůdků raději odlepil a svalil se do kolejiště a usnul klidným zimním spánkem. A přes to vlak nejede.
Dobrou noc, děti.
 

(20. 1. 22:38)

Z dalších divných věcí z jednodenního výletu: Horní fotka ukazuje technické možnosti fotoaparátu se sundaným objektivem, snímek spodní zobrazuje svačící veverku ve větvoví. Jestlipak ji najdeš?

zvíře nakreslil http://www.cfainc.org,
Řízka vyfotil Franta,
brutální fotomontáž a text  Ř.
 

aneb Jak se anglicky řekne "čistokrevná výstavní bestie"?

Kdysi před lety… no, to bych kecal… prostě před nějakým tím časem jsem si docela pohrával s myšlenkou stát se pozvolna překladatelem. Práce tato mi imponovala svou relativní pestrostí a (pro mne zcela dostačujícím) drobným prostorem pro kreativitu, jíž se mi na bývalé škole tak zoufale nedostávalo, aspoň jsem to vytrvale tvrdil. Díky lehké vtíravosti a velkému štěstí (na hodné lidi) jsem si minulý rok, ještě coby hrdý student anglistiky, pár textů i přeložil a snad i něco naučil. Jenže poté, co jsem se z lingvisty začal převtělovat v pisálka, jsem tuto branži téměř opustil a začal se soustředit na mnohem pravděpodobnější směry své budoucí kariéry.

Sem tam jsem si sice něco jen tak pro zábavu a pro prachy přeložil, ale nic velkýho, znáš to. Proto mě překvapilo, když v mé lačné náruči minulý týden uvízla poněkud větší ryba. Ani jsem zpočátku nepostřehl, jak velká byla. To jsem zjistil až poté, co jsem dva dny před domluveným termínem odevzdání nevěřícně zíral na podrobný seznam a charakteristiky jakýchsi čistokrevných a velmi výstavních kočičích plemen čítající asi 30 stran… „Nosní zrcátko a polštářky tlapek jsou modro-šedé až levandulově růžové.“ Zalapal jsem po dechu netuše, co by mohlo nosní zrcátko býti ani jakou barvu má levandule, zkusil nevěřícně znovu načíst stránku, a když se výhled nezměnil a vyhlídky nezesvětlaly, uvařil si kafe, vyhledal na webu potřebnou a náležitě pokročilou vzdělávací literaturu (viz výše) a zavřel se na dlouhé hodiny, respektive dny ve svém brlohu.

Kočičích modelů bylo kolem třiceti, samé krásné kusy, jestli se to po přečtení a napsání všech těch písmenek dá říci. Strávili jsme spolu zážitky naplněnou noc a dvojici dnů; jistě i můj počítač se podivil, když mu o půl jedné ráno na jeho (snad se neurazí) ploché obrazovce začal majitel umdlévat, věty za sklem tancovat, zatímco modrá a distingovaná kočka britská usrkávala v křesle čaj, česká kadeřavá (Bohemian rex) mezitím proháněla bezocasou siamskou kočkou manx (taky pěkná divoška!). Africká krasavice sokoke (připomínající trochu geparda) pod postelí hledala, zda tu nemám zapadlý nějaký chutný hmyz, kterým se prý původně živila, když ještě žila v Keni a na stromě… A všude kolem po pokoji pobíhaly natupírované paní porotkyně a mé spolubydlící, plyšové lvici Elze, zarmouceně a účastně sdělovaly, že žádnou cenu zase nedostane, protože její oči vůbec, ale vůbec neodpovídají její barevné varietě, což je špinavě a pruhovaně mdlá, a to je chyba, vážení!

Pro zachování mého aspoň relativního duševního zdraví (a jak si tak pročítám svůj dosavadní výtvor, tak i nejen mého) bylo klíčové, že se pod třiatřicátou k výstavě a k překladu připravenou číčou nacházelo jen prázdno. Kdyby tam nebylo, udělal bych ho, třebaže má práce na počítači tu nevýhodu, že destrukce čehokoli nepřináší požadovaný požitek a uklidnění. Nicméně! Dnes večer jsem to dopsal, celé ještě jednou pročetl, pohladil živou kočku evropskou Kuličku a odeslal výtvor dále, aby se také korektorka pobavila… A slibuji, že příště už opravdu zkusím (aspoň zkusím!) napsat o něčem zajímavém. Dneska to nešlo, musel jsem ti to svěřit.
 

(16. 1. 22:38)

...aneb Kluzký výlet podél Sázavy.

To jsme se takhle jednou vydali na jednodenňák. Stopětašedesátka dopravila ke zbraslavskému vlakovému nádraží plných sedmnáct (!) turistů, čímž byl příjemně překročen dlouhodobý průměr počtu účastníků jednodenních akcí. Díky dokonalé organizační schopnosti vedoucích nás sedmnáct vystoupilo i v naší cílové stanici a beze ztrát jsme tedy vykročili vstříc výletu!

Cesta podél Sázavy byla namrzlá. Troufnul bych si možná i říct, že pořádně. Stejně jako hřiště (nebo co to bylo), u kterého jsme se po pár minutách chůze zastavili. Následovala klouzavá kopaná plná smíchu, křiku, promarněných šancí, ale především věčného běhání dolů ze svahu pro začutnutou mičudu. Moc bych to nerozváděl, ale prohráli jsme.

Ještě jsme dali sváču a vyrazili dál. Kráčejíce nejistě po ledu jsme sem tam minuli vyhlídku, místy jsme se rozverně klouzali. Cílem výpravy byl (údajně) nejvyšší kamenný železniční most u nás (na místních drahách, pozn. red.). A opravdu - když jsme pod ním stáli, nikoho by nenapadlo mu toto prvenství upřít. A lautr nikoho by to nenapadlo, když jsme přes něj posléze přejížděli ve vlaku. Autobus ze Zbraslavi měl zpoždění, ale jeho pokus znechutit nám konec výletu rozhodně nebyl úspěšný. Osm strážců, pět vlčků, tři táborníci a jedna sova dorazili domů s dobrým pocitem. Čím víc takových akcí, tím líp!

P. S. Protože je fotek hodně a povedly se docela nadmíru, věnuji výletu samostatné fotoalbum. Takže jestli ses nenašel, nevztekej se. Snad to přijde už zítra, uvidíme.
P. P. S. Milane, mockrát díky.




 

(13. 1. 22:13)

Vzduch v duši

Před nedávnem jsem byl něžně donucen vyplnit jakýsi elektronický test, podle něhož kdosi chytrý na druhém konci drátu (nejspíš stroj) posléze odhalil, jakýže jsem živel. Ta představa mě na jednu stranu docela lákala. Že jsem živel, to sice vím už dávno, ale zjistit, zda mám nejblíže k neškodně bublajícímu potůčku, či naopak k plápolajícímu požáru, to se hned tak někomu nepoštěstí. A to je to pro život dost zásadní informace! Na druhou stranu, pro toto zjištění bylo třeba vyplnit celou řadu, jak jsem posléze zjistil, dost otravných, skoro až intimních dotazů – za všechny jmenujme například „Líbí se vám motýli?“.

Pochopitelně, že ne (vám snad jo?!?). I tak jsem ale dosáhl pozoruhodného výsledku – jsem prý vzduch. Panečku. Asi jen ze 40%, ale to v souboji živlů, které neustále mou duší zmítají, prý na vítězství stačilo. Vzdušní lidé prý berou dost věcí na lehkou váhu (třeba ty motýly) a rozhodují se spontánně, až unáhleně. Nevím, zda je pro ně charakteristické také to, že svá původně správná rozhodnutí vzápětí berou zpět a likvidují je dalšími ukvapenými kroky, ale pro mne určitě.

 Tímto postupem jsem včera pokonil písemku z legrační vědy zvané sociologie – ani vlastně nevím, co mě k tomu vedlo, zřejmě však vzduch. Abych dlouze nesmutnil, neplýtval vulgarizmy na svou hlavu a na hlavu vlasatého sociologa (v kruhu spolužáků trefně přezdívaného „punkový Ježíš“) a nekopal do zdi, nasál jsem sluníčkem náhle projasněný vzduch a unáhleně se rozhodl, že pojedu na kolo. A třeba na Cukrák. Na tom by asi nebylo nic divného, kdyby všude nebyl led, v lepším případě břečka. Navzdory tomu jsem zkontroloval vzduch v kolech a vyrazil.

Když jsem po dvanácti kilometrech a zhruba trojnásobku pádů („Podívej, Kačenko, panu cyklistovi to taky klouže!“) zase stanul na pevné zemi, respektive na černošické lávce, které se z mně neznámých příčin náledí vyhnulo, nerozvážný vzduch byl už v duši celý zkrvaven ranami ostatních, s proběhnuvší cestou naprosto nespokojených živlů – ano, dokonce ani ne dvouprocentní země si přisadila, jako že to snad není možný, tohleto.

Ke zklidnění rozháraných živlů napomohly kachny, jež pod mostem zevlovaly a řešily nějaké svoje kachní problémy. Ježto se mi už nikam nechtělo a žádný parník, který by mě odvezl k domovu, od něhož mě dělilo děsivě ledových pět kilometrů, se neblížil, vyhrabal jsem z batohu foťák (i jeho živly nadávaly) a jal se je portrétovat. Když se pak zešeřilo a led se rafinovaně schoval pod tmu, vyrazil jsem to nějak doklouzat domů. Vzduch už jen uraženě mlčel. A kachny? Ty, kroutíce hlavami nad troubou, který jim za půlhodinové pózování nehodil ani kus housky, zklamaně odpluly somrovat někam jinam.

(9. 1. 22:53)

Řeka je tiché letiště pro kachny, tvrdí Květy, a mají pravdu.

Slunce v duši

Může být pondělní ráno vůbec krásné? Myslím, že jo. To dnešní se tak aspoň tvářilo. Bylo na něm krásné, že jsem vstávala po osmé a že jsem nemusela jít do školy. Ještě krásnější však bylo, když jsem v poklidu, pomalu a sama snídala, myslela na všechny ty, kteří se už trápí v lavicích, a přitom se koukala na vycházející slunce, které se dralo zpoza zbraslavského kopce, vpíjelo se do ranního oparu a proráželo si cestu mezi mraky, aby mohlo olíznout mlsným jazýčkem střechy radotínských domů a ochutnat čerstvě napadnutý sníh.

(7. 1. 22:53).

Abecedně seřazené zážitky

.Až v pátek odpoledne jsme s Milanem a Frantou vyrazili na ozdravný pobyt do Luhačovic. Basítek, Eliška, Piškot, Míra, Jitka, Péťa a Vlastík tam totiž dávno, už od čtvrtka, byli. Cesta měla trvat téměř osm hodin. Čekalo nás totiž hned několik důležitých zastávek a první z nich bylo kino. Do auta se k nám kromě harmoniky a cisterny rumu s kofolou pro Jirku vměstnal i Slipouš. Dělal, jako že jede s námi, ale po kině se zbaběle vrátil domů. Eunuch jeden!
 Film se jmenoval Zlatý kompas a byla to poměrně drsná a drsně dlouhá pohádka se spoustou zlých postav. Gargamel ze Šmoulů byl proti nim Mirek Dušín. Hlavní hrdinka si říkala Lyra a byla naopak hrozně hodná, zachraňovala děti, které ti zlí odvlekli někam do Laponska. Chlastajícího ledního medvěda ta holčička také přivedla na správnou cestu, když mu pomohla vrátit ztracenou čest tím, že mu vysvětlila, že popíjet z kyblíku pálenku není úplně optimální. Ideální partnerka, říkáte si. Jenže jí bylo jen třináct, a to je přeci jen dost málo.
Kilometry nám po skončení filmu pod koly ubíhaly proklatě rychle. Laptopy nám vesele vyhrávaly, zatímco vůz poslušně svištěl po vozovce. Moc velký provoz na dálnici nebyl, ale počasí bylo, jedním slovem, nevlídné. Ňaf ňaf, řekla by na to Oliva, kdyby tam byla. Ostřikovače pak najednou přestaly bůhvíproč fungovat, takže v té mlze a mrholení nebylo nic moc vidět – ale stejně byla tma, tak to tolik nevadilo. Pizzerie kousek za Brnem tudíž rozhodně přišla vhod. Kvalitní byly jak pizzy (jimž v tomto kraji z neznámého důvodu říkají pizzi), tak zejména obsluha.
Rychlostní komunikace nás pak donesla do cíle; Luhačovice nás tak po těch všech zdrženích a 313 kilometrech uvítaly až kolem desáté hodiny. Starodávný a notně přetopený pokoj v budově, již obývala paní babička a kde jsme měli dlít i já s Frantou, sice ostře kontrastoval s moderní stavbou, kde bydleli ostatní, ale bylo zde především útulno. Šipky se zde taky daly hrát dobře.Táhli jsme s sebou totiž terč, a protože na přesun za ostatními už nebylo dost sil, ubytovali jsme se a začali házet – táhli jsme to pak ale docela dlouho. Usnuli jsme až po jedné hodině.
V sobotu byly na programu vodní radovánky v uherskobrodském aquaparku. Werner Lukáš, řečený Řízek, si nebyl jist, zda si vzal plavky, ale obavy, dokonce velmi vtipně vepsané do esemesky kamarádce, se ukázaly býti liché. K sakru, to by byl průšvih, kdybych je opravdu neměl, pomyslel jsem si. (Yvetta se jmenovala jedna ze servírek luhačovické restaurace, ale to bych trochu předbíhal.) Zablbli jsme si vesele, zejména hra na babu v divoké řece mezi obézními německými dětmi či pobyt v tzv. vířivce na ruční pohon byly zážitky z nezapomenutelných. Žrádlo, skoro by se chtělo říci jídlo, v místní restauraci pak taky ušlo, třebaže nám kvůli němu ujel vlak. A jelikož další navzdory mému ujišťování jel až za hodinu, museli jsme krapet čekat, což nikomu náladu moc nezkazilo. Blbě se tvářil jen Piškot, a to jen proto, že mu blbě bylo. Cestující na zpáteční cestě však žádnou újmu neutrpěli. Čtveřice zbývajících, tedy neplavců, pak strávila den vesměs na chalupě.
Došlo pak i na návštěvu restaurace Elektra. Děvče, které všichni pozorovali, se možná taky jmenovalo Yvetta, ale dost bych se divil. Eliška s námi nebyla a shodou okolností ani Jirka. Frajeři nám pak objednali panáky hruškovice za to, že jsme jim přepustili větší stůl. Grandiózní obchod, řekl bych.
Hned poté, co jsme se vrátili z restaurace, se hrály karty. Chlapcům to moc nešlo, takže jsem celkem v pohodě vyhrál. I Péťovi se dařilo, skončil druhý.
Ještě si určitě zaslouží zmínku náš nedělní program. Kromě běžného lázeňského zevlování nás totiž čekal celodenní výlet. Lehkým tempem jsme prošli kolonádou i kolem místní přehrady. Mrzlo, až praštělo. No fakt! Ňo jo. Opravdu. Po pěti kilometrech jsme objevili hotel s hřištěm s umělou trávou, na níž nás paní za úplatu pustila a mohl se hrát fotbálek. Kvílení a řev v ochozech se nekonal, protože v autu postávala jen zmrzlá Eliška, Franta se vydal na výlet k daleké rozhledně. Remíza se taky nekonala, dvakrát jsme vyhráli. Sympatické servírky a dobré jídlo pak potěšily naše smysly. Šlo se pak dál. Toulky po okolí pak přivábily i mne, mnohem více než hokej ve Zlíně, kam odjeli mnozí. Uá, ta rozhledna byla ale vysoká a ta cesta k ní a zpět tak dlouhá!
Večírek, poslední v letošním roce, probíhal poměrně příjemně. Werner Adam, Werner Lukáš a Prouza Milan hráli na své nástroje, nahlas a dlouho. Ksichty všech se rozzářily, když udeřila dvanáctá a roky se vystřídaly, zatímco Yvetta možná ještě obsluhovala. Zakrátko si všichni začali blahopřát a vydali jsme se do města.
Žel, na Nový rok jsme museli domů.                                                                   

(4. 1. 18:03).

P.S. Ex post jsem zjistil, že jsem na některá písmenka zapomněl, ale v rámci zachování autenticity je tam už vměšovat nebudu. Laskavý čtenář promine.

Rok se s rokem sešel....

... a jménem Řízkových stránek přeji všem návštěvníkům, tedy i Tobě a případným tvým návštěvníkům, ať je i tenhle zas o kousek lepší než těch pár momentů s logem 2007, jež jsme včera s radostí zapili. A taky tu lásku.                                                                                                     

 "Komiksová postavička" Řízek (23),
webmásta a odborník