v

Jiný kraj, jiný mrav

Včera jsem byl po dvou letech na plese; kulturní šok tímto vyvolaný by mě jistě opravňoval k několikadennímu zpracovávání těch všech zážitků. To by se projevovalo zarytým mlčením, které bych vyplňoval zaujatým nicneděláním. Jenže jsem se rozhodl, že dnes, v tento neobvyklý, v kalendáři přebytečný den, budu za pilnou včeličku a vzorného webmástu a nabídnu vám zase stručný článeček a k němu přilepených pár snímků více méně legračního charakteru. Všechny se navracejí k naší dovolené v Itálii, kam moje rodina vyrazila lyžovat a já v zásadě taky, když si odmyslíme to stonání, které však původně nebylo cílem zájezdu.

Nejvíce prostoru dostal obrázek usvědčující italského majitele pizzerie z neznalosti správného dělení slov, prapopisu a české diakritiky, byť je jeho záměr pojmenovat svůj podnik co nejblíže českému hostu jistě chvályhodný. Druhá možnost výkladu směřuje někam k oblíbenému indiánskému stanu, pod jehož uzenou střechou dobrovolně tráví táborový čas celá řada mých kolegů z oddílu (typíčáci, hahaha). Ten tam ale nikde nebyl, takže bych se spíš přiklonil k té první variantě.

Z umělého sněhu se dá vytvořit ledacos, a zakrýt tak spoustu různých nedostatků, z nichž má leckterá sjezdovka komplexy. Sotva odpadnou lyžaři a na svahy vyjedou rolby, začne se tým plastických lékařů se sněhovými děly činit a tratě všemožně zkrášlovat. Obvykle zasypávají odřená místa, ale umějí i jinačí kousky.  Umělá ňadra na snímku sice tvarově nejsou zcela dokonalá (i laik ze snímku pozná drobné asymetrie a jakousi, nebraňme se tomu pojmu, ošahanost), ale rozměrově jsou myslím zcela dostačující, pevná a bujná, ohrožující pozornost nerozvážného lyžaře...

Poslední snímek věnuji svému věrnému příteli Václavu Špínovi, protože je tak trochu o něm a o jeho znělém pokřiku Beeeer! Birra alla spina vypadá samo o sobě bezvadně a mohlo by znamenat ledacos, avšak český ekvivalent, točené pivo, rozhodně také neurazí. A dneska už tě propustím, když už máme ten den navíc, tak abychom to neprokecali.

(29. 2. 20:08)

v

Krotitelé tenisáků

V neděli jsme se Maruškou vydaly na kofolu k Pigimu. Šly jsme si sednout na pozemek turisťáku, ale co jsme neviděly… Byl tam Řízek, Milan a Petr, kteří se tam pokoušeli připravit na tenisový turnaj. Nejdříve si lajnovali hřiště a my jsme neodolaly a musely jsme tam zůstat a podívat se.

A udělaly jsme dobře. Když nalajnovali hřiště, tak pak si tam ještě namalovali, no jak bych to řekla slušně, no neslušné obrázky, ale byly to jejich talismany celou hru. Ještě než se začalo hrát, tak tam byl ještě malý problém, nedržela síť. Jelikož však Maruška přišla o berlích, tak jsme jí jednu vzali a síť s ní podepřeli.

Konečně bylo hřiště zcela připraveno. Začala se hrát dvouhra. Už si bohužel nepamatuji, jaká dvojice hrála první, ale jisté je to, že hrál každý s každým. Jejich výkony byly dobré, ale kdo tam byl, ví svoje =). Nejhorší byly asi ty rakety, se kterými kluci hráli. Po skončení dvouhry požádal Řízek Marušku, aby zavolala Piškota „na pomoc“. Když Piškot dorazil, začala se hrát čtyřhra.

Dvouhru vyhrál ……….. Řízek. Ale Milan s Petrem byli taky dobrý. Čtyřhru vyhráli…….. To bohužel nevím, ale omlouvá mě to, že jsem musela s Maruškou už domů, a jelikož Maruška byla o berlích, musely jsme vyrazit dříve. Já doufám, že si to kluci pak ještě užili.

Jolča

P. S. Děkuju, Jolčo, mnohokráte! A ještě vyzradím sladké tajemství, že čtyřhru vyhráli Milan s Řízkem, přestože byli na žebříčku mnohem níže.

(27. 2. 22:08)

v

Šmírování na sjezdovce

Tak jsem se vám vrátil z hor, milé děti. A nevrátil jsem se sám: přivezl jsem si celou spoustu milých, odolných a všemi dostupnými medicínami mazaných bacilů. A jelikož mi není do zpěvu, a tím méně do psaní, nechám dnes hovořit spíše obrázky. Pořídil jsem je na rodinné rekreaci v italské Aprice ve chvílích, kdy jsem ani nelyžoval, ani zrovna neležel v posteli, nýbrž odpočíval na lavičce nedaleko jakési restaurace, popíjeje z termosky kávu a rozhlížeje se po krásách okolní přírody svým sviněobjektivem.

Co dodat? Městečko Aprica bylo v době našeho pobytu z velké většiny české, jelikož ziskuchtivá, ale organizačně ne zrovna schopná cestovní kancelář s tím milým jménem tam svými autobusy navezla polovinu národa (druhá polovina tam jede po nás). Takže se může stát, že na těch snímcích budou domorodé Italky dokonce minoritní. Na druhou stranu, nikdo to kvalifikovaně nepozná, takže je to čiště na tvé fantazii.

Dobrou noc.
 

(24. 2. 22:48)

v

Matouch byl poprvé na Hm...!

Začalo to vlastně naprosto nenápadně, a to tím, že jsem šel s Kunou na lezení do podniku Lokalblok a dotyčný se mě mezi řečí optal, jestli jdu dnes na Hm… do Akropole. Zprvu jsem nevěděl, jak to vše stíhám, ale věděl jsem, že bych šel velmi rád. Tak jsem dorazil domů, zakusil nějaké jídlo, otočil se na patě a vyrazil na autobus č. 415 na černošické nádraží.
V Radotíně přistoupili Kuna s Kájou, která by nás měla do Akropole dovést. Její znalosti cesty se ovšem omezovaly na to, že věděla, že máme jet stanici tramvají a pak jít hodně nahoru. Cestou jsme narazili i na partu diskantů a podobné spodiny u místní základní školy a v ulici, kde Akropole je, Kája suverénně prohlásila: „Tak tady to určitě není.“ Samozřejmě, že to byla hned vedlejší budova.

Sešlo se nás tam celkem osm, a to Řízek, Piškot, jeho kamarád Martin, Sikina, Kuna, Kája, pozdě přišedší Franta a já. Hm… si nechali na začátku akademickou půlhodinku asi proto, aby nechali ze dvou třetin zaplněnou Akropoli v nedočkavosti. Koncert začal skečem o salámu-magnetofonu, který jsme si později chtěli odnést do klubovny. Ale nebudu předbíhat, kapela hrála své největší hity proložené neuvěřitelnými hláškami, scénkami bubeníka, nebo basáka, který si například na podium donesl celou basu minerálek. Mohl dát i nám, protože místní Staropramen byl značně podpultový, a tudíž nechutný. Hm…překvapili dvěma písněmi, a to baladou o hustý rapový kapele a cover verzí písničky Známka punku od Visacího zámku. Po velkém aplausu se kapela vrátila dvakrát a na závěr zahráli Muchacho Pedra a Babičku. Ačkoli jsme se poté moc snažili, už se nevrátili. Nám pak nezbylo nic jiného než zatlačit slzu v oku a jít si vystát frontu na šatnu.

Cesta zpět vedla úplně jinudy, než jsme přišli, a to se značným rozdílem ,že jsme nemuseli jezdit tramvají, a na hlavní nádraží jsme dorazili jakoby zezadu. Tím jsme završili náš výlet za kulturou a rozjeli se domů. Žel, já jsem jel až do Dobřichovic, zatímco ostatní spokojeně vystoupili už v Radotíně.

P. S.  Děkuji dalšímu přispěvateli-debutantovi! Článek mi dnes, na valentýnské ráno, dorazil poštou, a navzdory své elektronické podobě voněl exotickými dálkami... Díky, díky moc!

Varianta té fotky nahoře, jen méně hiphopu a více pekla./ Sice nepříliš hezká, ale přece trofej. / Nepřehlédněte letadélko! Viktor zpívá Piloty.

Báá-bíííč-ka!


Sem tam se od stropu spustila nějaká celebrita...

v

Ples MČ Praha 16 očima dobrovolnýma

V radotínské sokolovně se dnes v noci opět tančilo. Naše milá městská část pořádala pro své tancechtivé občany tradiční ples, a neméně tradiční byla lehká výpomoc s přípravou sálu, kterou přislíbil a s radostí provedl náš oddíl, jmenovitě já a několik dalších.

V sobotu ráno jsem minutu po desáté namísto požadovaných 10:00 vstoupil do sálu, kde už postávalo a pohybovalo se mnoho lidí, stolů a židlí. Zablekotal jsem něco na omluvu („to víte, mám to daleko“) a nenápadně se zapojil do živého řetězu vynášejícího z útrob budovy na výsluní plesovou výbavu, zatímco ta sportovní, čítající ty legrační míče, obří matrace a trampolínu, která i po složení měla přibližně rozměry protiraketové základny, byla zároveň umně a s nečekanou efektivitou skrývána. Za necelou hodinu bylo všechno na svém místě, číšník Milan prostíral poslední ze stolů a sokolové počali sál vycpávat chutně vypadajícími cenami do tomboly.

O průběhu plesu mám jen minimum zpráv. Rádoš prohlásil, že tam bude každý, kdo v Radotíně něco znamená. Tak jsem se bál, že bych zde začal něco znamenat, a raději zvolil náhradní program. A taky nerad tančím.  Tak jsem s plesem přišel do styku jen letmo, prostřednictvím vyšňořeného staříka, jenž se okolo půl druhé v noci, křečovitě se drže plotu sousední zahrady nejistě ručkoval zpět k sokolovně a zmateně mi, nebo prázdné ulici cosi vyprávěl. Zkušenosti (mých kamarádů a) posledních dní mi napovídají, že pravděpodobně ztratil brejle a vracel se pro ně. Nebo mikinu. Nic víc nevím, takže pokud jste tam někdo byl, neváhejte a referujte. Já jsem místo společenské zábavy hrál s Milanem a Špínou v Kosoři Osadníky...

V neděli jsem se polepšil a dorazil jsem coby dobrovolná úklidová četa už v 9:59. Poněkud mě vyvedlo z míry, že kromě všudypřítomného bordelu a šéfa místního Sokola byl sál prázdný. Pustili jsme se do díla, jež bylo pochopitelně pravým opakem včerejšího, avšak doplněné o zametání, sbírání lahví a celkové navracení místnosti k původnímu lesku a majestátu. Záhy dorazilo až nečekaně mnoho dalších kamarádů a turistů a ostatních lidí, šlo nám to od ruky svižně. Ty odporné vlající nesmysly jsme tam ale nechali.

Výhodou nedělní části brigády však byla možnost rozebrati si nevyzvednuté ceny z tomboly (Václavovi budou k jeho nesmírné radosti – viz foto – celý rok viset na zdi parohy a zvířátka žeroucí jiná zvířátka, mně komerčně úspěšné obličeje filozofa Petra Čecha). A orosenou odměnu nám přinesli přímo ze sousedního výčepu – a třeba nám naše městská část po tom velmi strhujícím a pro ostatní vzorovém pracovním nasazení zvýší granty... Nebo je aspoň ponechá nám, našim dětem i dětem našich dětí, buďme skromní.

Kočka divoká.                                                                Radost veliká.                                             Vlající nesmysly.

 

(10. 2. 17:18)

Neznámá paní si nás a (spíše) sokolovnu fotila tak malým foťáčkem, že vůbec nebyl vidět. Najdeš ho?

Hegeš = špína, bordel.

v

Víkendovka v kraji Tondy Sovy.

„Kolik by musel zaplatit třiadvacetinásobný schizofrenik za jízdenku do Pacova?“ Takovou otázku si pokládal šéf akce, Řízek, když jsme vyráželi na pololetní prázdniny. Hádanka byla zřejmě rozluštěna, neboť se všech 23 účastníků výletu se v  8 hodin ocitlo před turistickou základnou v Pacově. Během chvilky se pak díky pohotové paní správcové a špičkové organizaci vedení podařilo jednotlivé kusy valné hromady rozdělit do příslušných ubytovacích prostorů.

Hned jak jsme se naskládali do luxusních jednohvězdičkových chatek, byli jsme povoláni do společenské místnosti ke společné zábavě, hře, fungující na principu oblíbené televizní soutěže, kterou moderuje neméně oblíbený, tlustý a tmavovlasý bavič. Hra se ukázala být neobyčejně zábavnou a občas nezbývalo, než jen slzet smíchy. Domněnky některých hráčů, že nejčastější odpovědí na otázku ohledně nejoblíbenějšího povolání je „lom šutrů“ či názory, že nejoblíbenější počasí je uragán, nechaly jen málokoho v klidu. Po ukončení této veselosti se všichni odebrali do peřin. Tedy až na pár výjimek, které se rozhodly poctít společenskou místnost delší návštěvou.

Druhý den probíhal tak nějak v klidu. Buzení v devět, snídaně na půl desátou a pozvolné vyražení za památkami a tím ostatním, co nabízela Pacovská pahorkatina. Cesta byla rovná, místy mokrá, a to až takovým způsobem, že ji mnozí považovali za bažinu, na které se jezdí „JZD Rally Traktor“. A zábava? O tu nebyla nouze ani tentokrát. Děti se vyřádily na jedné loučce akční vracečkou a pak, za vedení debat na všelijaká témata, se pokračovalo v cestě. Někdo řešil školu, někdo počasí a na řadu se dostala i ještěrka. Na tom, že je to hbitý plaz, jsme se shodli všichni, ale nemohli jsme se dohodnout, jestli je ještěrka také přezdívka pro multikáru, nebo pro vysokozdvižný vozík.

Jak se později ukázalo, naše kroky vedly po červené až na gotický, zrekonstruovaný hrad Kámen. V podhradí jsme potkali i venkovní jihočeské muzeum zemědělských udělátek, viděli plot, který měl na každé plaňce hrneček a naskytla se nám příležitost spatřit na vlastní oči „zastřihávač hnoje“. Vskutku impozantní! Toho dne, večer, přijeli ještě Vlastík, Kokos a Basítek, čímž se náš počet zvýšil na 26. A tak i večerní posezení mělo větší účast. Mimo uspokojování karetních a jiných potřeb nám na něm Vlastík vysvětloval původ a účel „zastřihávače“ a měl tu drzost tvrdit, že se mu říká jinak, a že vůbec nestříhá hnůj. Noc přežili téměř všichni ve zdraví a v klidu. Někteří se ze zdravotních důvodů moc neprospali.

Další den, jen co odjel Piškot a byl potlačen odpor dětí, jsme vyrazili na celodeňák, na kterém se udála spousta důležitých věcí. Spor o ještěrkách se vyhrotil natolik, že byla uzavřena sázka o basu piv a velkou část dne se toto téma projednávalo. Do rozepře přispěli svými názory všichni přítomní i nepřítomní. Situaci pomáhali totiž po telefonu objasnit Péťa Forejt svou informací ze slovníku a Franta zase originálním popisem vozidla.

Mezitím jsme pomalu dorazili na Strážiště. Pauza na jídlo zde byla velice krátká, protože je přeci jen ještě únor, zima pořád vystrkuje růžky a její drzost a stud nezná hranic. Proto se také stalo, že začalo padat něco jako drobný sníh a s omrzlými obličeji jsme pokračovali dál. Cestou zpět, která byla prý produktem improvizace, jsme se stavili i ve starém mlýně, zřícenině s pár hejblátky a tekoucí vodou. Po příchodu z výletu nám bylo sděleno, že plánovaná schůze místních důchodců se neplánovaně protáhne a společenská místnost bude uvolněna až po deváté hodině, namísto v sedm. Program byl proto z větší části individuální a v deset všechny děti zmizeli v postelích.

Ti starší byli přizvání podnapilými staříky na jejich zábavu. Jiný kraj, jiný mrav a zřejmě i jiné časové pásmo, protože poslední místní „odešli“ těsně před půlnocí, když už neměli co pít. Jejich soudek naštěstí nebyl bezedný. Zahráli jsme vist, něco se vypilo, pár písní zaznělo a pak ulehli i ti nejvytrvalejší noční ptáci.

Po těch příjemně strávených dnech, kdy jsme si odpočinuli, nás čekal všemi nenáviděný návrat domů, do všedního života. Cesta zpátky proběhla úplně stejně jako cesta do Pacova, jen obráceně. Byla příjemná, ale na jejím konci nás čekaly méně příjemné úkoly a pracovní povinnosti, které se nám lstivě za ty čtyři dny nastřádaly v pokoji.

P. S. Děkuji ti mockrát, jmenovče, a vítám tě v prestižní společnosti zdejších autorů...

(6. 2. 11:08)

v

A Piškot, Venál a Řízek na výletě v Lounech.

Iracionální cesty. To je nedávno vzniklý nový název pro velkou část katalogu naší milé cestovky Fávotrans. Ptáte se, co tak najednou a čemu vděčíme za ty dary? Inu, z části za to může fakt, že leckteré naše výlety prostě postrádají rozumový základ, z té větší to byl právě vývoj středečního večera – a také jedna trefná esemeska, v níž se toto slovní spojení přímo vyskytovalo, které mě k tomu přiměly.

Chvíli po půl devatenácté středečního času jsme se totiž společně s Piškotem a Špínou nacházeli kousek za Kladnem, ve vozidle téměř bez mapy, které se bezhlavě řítilo směrem Slaný a dále na Louny. Nebo možná přesně na opačnou stranu – v autě vládl chaos. Ten na chvíli přerušil červeně blikající přejezd a s ním spojený přejezd červeného motoráku. Abys tomu rozuměl, v Lounech se nachází divadlo pojmenované po panu Vrchlickém, jež mělo onen večer hostit slavnou kapelu Květy a neméně věhlasného hudebníka Vladimíra Václavka.

V tom samém okamžiku v jednom z lounských domů také právě jedna má spolužačka seděla před televizí a těšila se na prozevlovaný večer. Jenže pak jí zazvonil telefon a rozjařený (můj) hlas na druhém konci pomyslného drátu se počal zmateně ptát na cestu a nenápadně i na to, zda se slečna na koncert také chystá (vyhrál jsi, Milane). Překvapivě nepřekvapený hlas byl zjevně spíš v televizním rozpoložení, protože se ke své večerní účasti stavěl celkem skepticky.

Avšak o 40 km dále a o 25 minut později, když jsme se přiřítili k lounskému amfiteátru, se naše výprava aspoň opticky kupodivu rozšířila právě o spolužačku, a dokonce i o její sestru. Předtím, než jsme v poklusu koupili lístky, jsem ještě vyděšeně zastavil u domorodkyně, která zuřivě gestikulovala, jako bych jí právě přejel psa nebo manžela. Stáhl jsem okénko a připravoval se psychicky na nejhorší – ale ona mi jen oznámila, že jedu jednosměrkou obráceně (ve špatném směru, ne po střeše, hahaha). Poděkoval jsem jí, ujistil ji, že se jedná o omyl a neznalost, a přislíbil, že to už víckrát neudělám.

V Lounech mají krásné divadlo. Sál jsme sice neviděli, ale takzvaná kavárna, která koncert hostila, stála za to, byla velmi umělecká a také slušně zaplněná. Ředitel divadla měl na počátku krátký proslov, který namísto uvítací nudy obsahoval šokující zprávu o tom, že Květy zřejmě nepřijedou, jelikož uvízly v koloně na dálnici a ani se nehnou. Posmutněli jsme a moji kolegové od té doby pili na žal (do té doby asi jen tak, pro radost).

Pan Václavek i s bubeníkem Milošem Dvořáčkem a s různými krabičkami, s jejichž pomocí dokázali obléci každou svou písničku, však přijeli. Obléci písničku? Není to kravina? Jak to myslel? Pan Václavek totiž pokaždé do úplného ticha, které rušily jen občasné Špínovy výkřiky („Květy!“, „Very najs!“, „Kotel mazec“ apod.), vybrnkal pár akordů, aby to nahé a trochu stydlivé ticho ošatil alespoň jemným prádlem. Ty jejich krabičky si tohle prádélko zapamatovaly a obehrávaly je pořád dokola. Kytarista společně s bubeníkem pak tkali další vrstvy z různých zvukových smyček, hlasů a výkřiků, až byla po několika minutách oblékání písnička v kožichu, čepici a rukavicích připravena odejít z vyhřátého sálu do severočeské zimy. Jenže pak ji zase naráz brutálně svlékli, zatleskalo se, Václav něco zařval a mohlo se jet nanovo.

Většinou to z pódia jen tak šumělo, zvonilo a bublalo, ale občas se dvoučlenný orchestr nechal strhnout až někam do rockových vod, a tehdy se mi jejich písničky líbily nejvíce. Jejich vrstvení mělo každopádně nápad a spád, a kdybych se tolik netěšil na Květy, určitě bych byl jejich vystoupením nasycen. Před přestávkou mi frontman brněnské kapely napsal, že to tedy opravdu nestíhají a že jedou domů – a tak jsme aspoň jako jediní měli Květy, byť jen v mobilu.

Po koncertě jsme přemluvili místní slečny, aby se pro naše potřeby staly průvodkyněmi a ukázaly nám alespoň kousek tohoto města. Začali jsme na náměstí, kde nedaleko kašny Václav po krásném letu plavmo roztříštil ukořistěný půllitr. Show pokračovala v restauraci, kde další půllitr rozbil Piškot, pak už jsme raději zvedli kotvy, doprovodili slečny přes jejich protesty ku domovu, popovídali jsme si s místními strážníky a za vytrvalého sněžení zvenčí a chrápání zevnitř jsme okolo jedenácté vyrazili k Radotínu.

(4. 2. 21:38)

Bubeník vypadal velmi nemocně, i zelenému světlu navzdory

Zatímco se Václav směje, jeho půllitr odpočítává poslední vteřiny života

Jediné květy, které jsme viděli, byly ty plastové vpravo. A půllitr Piškotův před chvílí skonal.

Na svažitém parkovišti místní Billy cestovaly vozíky. Nechápal jsem to.