neděle 30. 3. 2008         eskadra smrti - FC Forejt 1:1 /po poločase 0:1/  

    text Venál a foto Eliška

Viděno dvěma páry očí

Přátelé sportu, opět se po odmlce hlásí liga zvaná Hanspaulská, a to konkrétně svým prvním kolem, jež proběhlo právě dnes.

Po srazu na našem klasickém místě a nabrání nejen hráčů, ale i početného fanklubu (Elišky), jsme se odebrali auty na „skvělé hřiště“ nedaleko stanice Strašnická, kde na nás dýchla vzpomínka na vyhrané utkání v loňské sezóně proti tehdy prvnímu týmu tabulky. Naše, spíše tedy moje očekávání, že bych mohl zaskórovat tak jako tehdy, se bohužel nenaplnilo,ale podařilo se mi alespoň jednu branku připravit pro Basítka, který si s balónem většinou ví rady k jeho, a hlavně naší spokojenosti.

K samotnému průběhu zápasu bych poznamenal jen to, že soupeř byl po většinu zápasu lepší, nicméně mu to nebylo pranic platné, jelikož dokázal jen vyrovnat a nedokázal využít své šance – naštěstí pro nás.

Úvodní zápas naznačil naší kvalitu, která se bude s dalšími koly jen zlepšovat a posouvat k vytouženému, někdo by řekl vysněnému, cíli, a to postupu do 6. hanspaulské ligy.

Hodnocení hráčů: Řízek 1, Péťa 1-, Vlastík 2, Martin 1, Rádoš 2, Matyáš 2, Basítek 1-, Honza 3, Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a ad hoc občan to kosořský 2-.
 

 

(30. 3. 22:38)


 


První forejtovský gól s přívlastkem Jaro 2008 oslavuje Basítek.

 

čtvrtek 27. 3. 2008         wlkův konec.  

   text a foto Ř.
 

Sedm dní, které otřásly Řízkem II.

Dnes jsem se rozhodl sepsat esej, nebo epos (uvidíme, jak se to vyvrbí) o své kariéře v Lidovkách. Nebojte se, bude to, tak jako ona kariéra, nedlouhé. Všechno se začalo jednoho zimního odpoledne, kdy vůbec nikde nevyhrávala žádná pokleslá zábavová kapela, jen jsem seděl před obrazovkou a třesoucí se myší odeslal dopis (vidíš? Nikde žádná schránka! Jak je to dneska snadné!) člověku z novin, že bych to u nich teda jako rád zkusil. O nějaké ty měsíce později pak zničehonic nastal nultý den. To ve chvíli, kdy se mi onen člověk, říkejme mu třeba Lukáš, když se Lukáš jmenuje, ozval.

V pondělí před polednem jsem se přišoural k obrovské budově, která vypadala jako namodralá sklenička opásaná divnými kovovými obručemi. Poprchávalo, a když jsem se jako malý prvňáček s pláčem na krajíčku otočil, maminka tam nebyla. Dokázal jsem však získat vstupní čipovou kartu i úspěšně nalézt odpovídající poschodí. Už jsem prostě velkej. Po hodince čekání mi Lukáš představil "elitního reportéra Metropole Praha" Pepu, jenž se měl stát mým bohem, patronem a guruem. Pak jsem se seznámil s "kolegyní" Martinou, z níž šel respekt. Dali jsme se společně do práce, jejímž jádrem je, jak jsem záhy pochopil, zejména telefonování a sledování konkurenčních médií a hokeje na velké obrazovce. Ta svítila nad obrovskou místností, kde v kójích, pohupujíce se na elegantních modrých židličkách, redaktoři rozličných rubrik sledovali konkurenční média a hokej. Nevím, kdo vyhrál, já jsem psal dvoják o bolševníku velkokvětém a nebezpečenstvích, které hlavnímu městu od něj hrozí, a odešel jsem po osmé hodině, téměř po čtyřech. Pod listovím zlikvidovaného bolševníku se skvěla moje nová autorská zkratka "wlk". Cestu domů si nepamatuju.

V úterý ráno jsem hledal na titulce bolševník. Nebyl tam, nebyl ani ve Vědě, ani ve Sportu, a už vůbec ne v Metropoli Praha. Nebyl nikde. Zato já byl opět v redakci, tedy než mě Martina, vidouc mou kreativní bezmoc, odeslala na jakousi tiskovku do Národního muzea. Venku sněžilo, v tramvaji se z lidí srandovně kouřilo a skrze okénka bylo víc slyšet než vidět. Kromě mě byli na tiskovce jen samí důchodci. Nečekaně jsem se octl na výstavě fotek, což mě pookřálo. V redakci jsem pak referoval o unikátních snímcích a vymohl si na podvalu stránky dvojáček, dokonce i s ilustrační fotkou. S pocitem slušně odvedené práce jsem odkráčel domů a jako budoucí celebrita jsem si na třetím perónu dopřál párek v rohlíku coby oběd, svačinu a večeři.

 Ve středu ráno jsem hledal na titulce fotky z Egypta. Nebyly tam, nebyly ani v Názorech, ani v Kultuře, a už vůbec ne v Metropoli Praha. Ale byly ve středních Čechách, prý. Z Prahy údajně na poslední chvíli vypadly (pitomá blbá inzerce nešťastná!). Ale byl tam bolševník. Nechali z něj sice jen takovej kořínek, ale wlk byl prvně v novinách. Šampaňské nebouchalo, zato jsem byl opět na tiskovce. Otevírali vývařovnu pro bezdomovce. Bylo to zábavné, relativně zajímavé a dobře se to psalo. Ke všemu jsem dostal prima potravinový balíček od firmy, která tu jídelničku financovala. Zachoval jsem se dvojnásob nevděčně: s nikým jsem se nerozdělil (tedy vyjma brášky) a jméno sponzorské firmy se do článku také nevešlo. Nejsme žádná pí ár agentura, kámo!

Čtvrtého dne zase přimrzlo. Naučil jsem se trochu telefonovat, nosit po ruce tužku, poslouchat na slovo a načas vyřadil ze svého psaného projevu souvětí o patnácti větách a čtyřiceti přísudcích, závorky, dvojtečky, pomlčky a středníky (těch mi bylo líto nejvíce). Někdo přinesl kachnu, že v Palladiu zase hoří. A tak se wlk sebral a pelášil do Palladia. Lidé tam nakupovali, jako by nehořelo, a paní na recepci o žádném požáru ani ničem podobném nic nevěděla, nebo nechtěl vědět. Nesmělý reportér se vrátil na základnu, kde už čekala zpráva z ČTK, že Palladium vyděsil falešný požární poplach... Wlk byl za vola. Pak přišla informace od silničářů, že prý bude v noci a nad ránem mrznout a sněžit, takže by to mohlo klouzat, víš co. To dalo tušit senzaci, i vrhl jsem se do toho s plnou vervou. A po šichtě jsem si na Smíchově dal rovnou dva párky, však jsem si je zasloužil.

V pátek brzy ráno jsem se celý nedočkavý vrtěl na posteli a představoval si, jak na umzlé chodníky padají důchodci ze všech těch tiskovek. A do toho jako by se na střechu tiše snášel sníh. Venku však bylo teplo a sucho. Zato noviny křičely "Silničáři varují: Do Prahy se vrátí zima!" Kolegyně, spolužačka a můj anděl strážný Míša dostala na starost kauzu chuchelského vraha koček. Večer se ukázalo, že by to chtělo aspoň nějakou tu fotku, třeba vrahovo obydlí, když už ubitá kočka ani poťapkaný skleník (vás by to nenaštvalo?) nebyly k dispozici. Jenže foťáci byli všichni v terénu, a tak kohosi (mne?) napadlo, že bych to mohl spáchat já. I vydal jsem se na samotný okraj Chuchle v době, když už tamní lišky téměř daly dobrou noc. Nebojácně a bezstarostně jsem nenápadný domek snímal z anfasu i z profilu, než na balkon vylezla paní vrahová a jala se mne vykazovat do patřičných mezí. Nebojácnost se vytratila tak rychle jako denní světlo a jako o chvilku později já. Kdoví, jak v těchto končinách zacházejí s fotografy.

Šestý den následoval až po velikonocích. Všichni známí již věděli, které noviny mají kupovat, náklad jistě citelně stoupl; množily se reakce typu: "Hele, Luky, ty jo, jako tó... no ten bolševník, to bylo fakt dobrý, hhh!", paní vrátná se na mě usmála a Martina mi ukazovala v sobotním vydání mohutný nápis "Foto LN - Lukáš Werner". Cítil jsem se poprvé skvěle, nemohlo mě rozhodit ani telefonování s příjemným a komunikativním zvoníkem ("A z čeho jsou ty nové zvony vyrobeny? - Ze zvonoviny. - Aha."), ani naštvaná mailová reakce od onoho milovníka zvířat. Udělal jsem, co bylo potřeba, a když jsem se na odchodu zeptal, kdy mám příště přijít, poslali mě za Lukášem. Ten se mě (sportovní terminologiíí řečeno) zeptal na moje pocity, načež mi řekl, že to pro tuto chvíli ukončíme. A že můžu přijít třeba zase v létě.

A tak sedmého den Řízek odpočíval (nemohu se zbavit dojmu, že jsem to od někoho opral); týden v redakci se podepsal na autorově psyché i na jeho i předtím dost skromné fyzické kondici. Sedmého dne se vrátila dlouhá souvětí a závorky, uraženým středníkům to trvalo poněkud déle. A já se do Lidovek už asi nevrátím - ale bylo to fajn a budu na to rád vzpomínat. Nicméně, happyend by mi nevadil.

 

(27. 3. 23:10)


 

 

 

pondělí 24. 3. 2008         povětrná a šedivá.  

   text a foto Ř.
 


O ničem

Rozhodl jsem se dnes oprášit jednu svou věkovitou tvůrčí metodu, dá-li se to tak vůbec nazvat. Nemaje jiného nápadu, bezprostředně po návratu z velikonočního výletu jsem si z čerstvě vylíhnutých fotek vyvolil jednu černobílou chudinku. Pustil jsem si muziku a nechal jsem diskžokeje Winampa, ať si hraje, co chce. A pak jsem upřeně do obrázku zabořil zrak a oběma rukama jsem začal zapisovat proud asociací, který tím pohledem poškádlen odkudsi počal tryskat.

Nezapsal jsem nic. Nemohl jsem se ani rozhodnout, zda snímek pojmenovat podle jeho nedostatečného kontrastu, či podle tématu, které si přál vystihnout (jak to dopadlo, vidíte sami). Hlavou mi poletovaly útržky ledasčeho se stejnou rychlostí a tak neúprosně, jakou do nás šlehalo povětří téměř na vrcholku Pradědu (1 491, někdo říká 1 492 m n.m.); slívaly se do neurčité šedi tak, že ani nebylo jasné, kde končí realita a začíná snění, kde je konec pevné půdy pod nohama a počátek volného pádu. A pak jsem se konečně ocitl v obraze.

 Po bílé hoře kráčela skupinka temných osob, z níž cvičené oko bezpečně odhalí  (opět) Václavovu charismatickou postavu. Pravá polovina fotky je celkově nějaká zaplněnější: vousaté a poněkud uvolněně stojící kůly by mohly tvořit jakýsi statický protipól k víceméně dynamickým výletníkům, pokud by si to v tom někdo přál vidět. Skutečnou hvězdou fotky je však ten obrubník: jeho úžasné diagonální umístění fotografii propůjčuje dojem téměř promyšlené kompozice. Za ním začíná nejistota; zvířený bílý povlak  může zakrývat cokoliv. Jeseníky i nejistotu samotnou.

Tak, to by asi z odborného teoretického rozboru s elektronickou tužkou mohlo stačit, coby expert půjdu už radši na kutě. A jak to tak čtu, tak jsem to měl udělat už dávno.

 Dobrou noc.

 

(24. 3. 22:07)


 

 

 

středa 19. 3. 2008         malování.  

   text a foto Ř.
 


Návštěva v holubím domě


Cestou na koncert Květů mi zazvonil telefon, volala mne spolužačka a zároveň možná i, když budu hodně troufalý a domýšlivý, budoucí nadřízená. Míša mě žádala o pomoc při malování jejího nového bytu – a moje asertivita byla tradičně vypnuta a místo ní nastaven jakýsi zmatený altruismus. Neváhal jsem do akce kromě sebe zapojit i Václava, ježto byl po ruce, avšak ke cti mi slouží to, že jsem se ho aspoň zeptal.

A tak jsme se o den později za soumraku po lehkých komunikačních nezdarech – kdo mohl tušit, že Václav bude čekat zrovna u suchdolské základní školy, kterou tamní obyvatelé kupodivu a bůhvíproč ukryli na samotný okraj světa – sešli. Po čtvrthodinové jízdě krajem nostalgie a dávných agitačních jízd pro skorosenátora Jedličku se uprostřed lesů a polí najednou vynořila mýtinka poseta legračními houbami s červenými klobouky. Developer-romantik vtiskl novému městu název Holubí háj; po zárodcích silnice jsme dojeli před jednou z plodnic a vyskočili z našeho řemeslnicky vyhlížejícího vozu.

Bytový dům voněl novotou, ve velikém podkrovním bytě bylo útulno a malířské náčiní se těšilo, až se převlečeme do montérek a půjdeme je vyzkoušet. Nemohli jsme je nechat dlouho čekat. Míša „na stěně“ ztělesňovala preciznost, já jsem se se střídavými úspěchy snažil o totéž a Václav, specialista na velké a flekaté plochy, nahrazoval chybějící rádio. Za doprovodu jeho nekonečného, převážně monologického zábavního pořadu nám práce příjemně utíkala.

Začali jsme zeleným salónkem, pak přišla na řadu (má oblíbená) žlutá ložnice a nakonec, když se už sobota kvapně a nevyhnutelně metamorfovala v neděli, kávový obývák. Přes dostatečné příděly proviantu nám posléze došly síly; vedeni vidinou další brigády, kterou jsme měli absolvovat hned následující den, jsme před jednou hodinou zbaběle uprchli. Slečnu domácí jsme tak nechali zbývající chodbě a záchodu napospas...

V neděli jsme napjatě očekávali jakoukoli zprávu o tom, jak naše dílo vypadá za světla, protože jak každý ví, potmě je každá kočka černá. Rozvíjení plánů o shánění množství plakátů, které by zakryly nedostatky, však přerušila esemeska spokojené spolužačky. Včera nás pak dokonce pozvala na panáka! Takže až budeš chtít vymalovat byt, víš, na koho se obrátit.

(19. 3. 11:37)
 

 

 

neděle 16. 3. 2008         Tichá fotka.  

   text a foto Ř.
 



Cestou k domovu

Několikadenní mlčení, které na těchto místech nastalo po náhlé a bouřlivé literární smršti hostujících autorů (ještě jednou všem mockrát díky), dnes přeruším jen velmi jemně: obrazový doprovod zůstane tichý. Příliš vašeho času a místa v tomto tichém zákoutí pak nezabere stručné povídání okolo.

A bylo! Vraceli jsme se z Černošic po vlastní ose, jelikož vlaky už ulehly do svých kovových postýlek a spokojeně spaly. Můj návrh, abychom zůstali až do konce koncertu Znouzectnosti a posléze se vydali domů pěšky po břehu Berounky, byl sice nejprve skupinově přijat s bouří nevole, avšak nakonec naše čtveřice poutníků pár minut po půlnoci skutečně vykročila k temnému břehu.

Zbývá poslední šance: z jinak pusté ulice se právě chystají odstartovat dvě neznámá vozidla. S Václavem se je okamžitě odhodláme přepadnout. Nesměle klepu na okénku maličkého fiatu, blonďatá slečna řidička zvolna, jakoby bojácně, stahuje zamrzlé okénko a druhou svírá klíčky od zapalování, nebo slzný plyn. Po mém slušně provedeném dotazu, zda se svým silným strojem náhodou nemíří kamsi k Radotínu, zakroutí hlavou a odpovídá, že si to bohužel bude hasit k Vonoklasům – ale že by nás bývala byla ráda svezla. Václav byl, navzdory svému stopařskému mistrovství, stejně úspěšný. I nezbylo než vyrazit po svých.

Jirku bolely nohy, takže šel rychle, aby to měl brzo za sebou. Naproti za řekou svítila mezi stromy lampa, v jejímž světle vypadala černošická lávka, z níž jsem svého času teleobjektivem šmíroval kachny, trochu jako harmonika nebo natažený lampion. Přišlo mi to zajímavé. Chudinka zrcadlovka si kvůli mně proto musela sednout na studený kovový sloupek na břehu a chudáci kamarádi nadávali a mrzli opodál. Načež noční ticho konečně prořízl brutální zvuk závěrky a mohlo se jít dál.

Je neděle a po jednom z nejhektičtějších a nejnepředvídatelnějších týdnů, jaké jsem kdy zažil, přišel klídek. Přeji ho i vám. Hezký den!

(16. 3. 22:57)

 

 

úterý 11. 3. 2008         výstava.   

 

 text Venál, šéf výletu, foto Ř.
 



aneb Poznávání Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna a jeho doby ve spojení s návštěvou horní komory Parlamentu České republiky

Naší velkolepou akci jsme započali neméně velkolepým srazem na nádraží, kam se dostavila početná skupina táborníků. Byli celkem tři. Táborníci ve složení Smeagol, Jindra, Jiřič, kterým jsme sekundovali my, zástupci vedení, v počtu čtyř gangsterů. Jmenovitě Václav Josef Špirek I. zvaný Špína či Venál, Lukáš Řízek Werner, Jan Honzina Bartoníček a Petr Peťa Štěch. Naši velkou skupinu ještě na Smíchov doplnili Basítek a Franta, bohužel nejeli s námi, měli namířeno do prací. Nesmím opomenout hlavního vedoucího Vlastimila Hrocha Jansu s Evičkou, kteří měli namířeno do Senátu.

Hned, jak jsme se dostali na Smícháč, Praha nás uvítala naprosto nádherným počasím, které nemělo obdoby. Zastávka, jež praskala ve švech, byla velikým zpestřením, neboť jsme se museli neustále mačkat, hýbat, přesouvat tak, aby na nás déšť nedosáhl. Po nastoupení do tramvaje a rozmluvy s Vlastíkem jsme konečně dorazili na místo určení. Čekala tam na nás fronta velká, lidnatá, deštníkovitá, a především dlouhá – a to tak dlouhá, že kdyby byla o půlku kratší, tak je stále dlouhá. Čas strávený ve frontě na štěstí, tedy na Albrechta Václava, jsme si zpestřovali různými hrami či kvízy, v nichž jsme se dozvěděli různá jména všech existujících i neexistujících ministrů, premiérů; a co více, navštívil nás přední moderátor, novinář, komentátor, který měl dva hosty: uznávaného právníka a neméně uznávaného architekta, jež vedli rozmluvu o Kaplického knihovně, a pak to přišlo. Dostali jsme se na řadu a já jsem svým šarmem natolik okouzlil paní prodávající, že nám dala jeden dospělý a šest dětských vstupenek.

Vchod do prostor výstavy byl lemován dvěma hrůzostrašně vypadajícími ochránci, kteří měli, jak to známe z akčních filmů, v jednom ze svých uší super nenápadné sluchátko. Po tomto fascinujícím pohledu jsme se konečně dostali k samotné expozici. Hned na začátku expozice nás uvítal rozmanitý pohled na obrazy, dózy a další předměty, které nápadně připomínaly Albrechta o jeho dobu. Po prozkoumání první části jsme pokročili dále, kde nás naprosto uchvátil barokní obraz s názvem Umučení sv. Agáty, dále to nebudu raději rozvádět, nechť si o tom každý udělá představu.

Po delším pobytu na výstavě nám lehce otrnulo a přemýšleli jsme, jaký obraz by se nejvíce hodil do naší klubovny, a tak jsme vybírali a vybírali, až jsme vybrali nakonec model španělské lodi, ale dokonce s děly. Po chvilce váhání, jak to provedeme, když je to pod výkladem, nás osočila (tedy Jindru) paní bosskyně, která dohlížela na správný průběh a chod výstavy, s tím, že Jindrovi moc přečuhuje láhev, jež by mohla být nebezpečná pro exponáty. Řekla to velice vřele a až do konce výstavy se nás držela jak moucha lízátka.

Samotný vrchol výstavy pro většinu táborníku byla část zasvěcená zbraním a válkám té doby, mezi něž patřila také válka třicetiletá, naproti tomu vrchol výstavy pro většinu vedoucích bylo spatření sošky polonahé velice přitažlivé ženštiny. Po absolvování poslední části expozice, jež uváděla poslední dny života Albrechta Václava, jsme se přesunuli do horní homory Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kde nás čekal opět šok. Šok v podobě obdobně dlouhé fronty, kterou jsme zdolávali na Albrechta Václava.

Jak to tak bývá, správný vedoucí si ovšem musí poradit v každé situaci, a tudíž nás napadlo pořádat přednášku na téma: Senáte, ty skvělá hříčko přírody a ústavní pojistko v jednom. Přednáška se velice líbila, a to nejen nám, ale rovněž i ostatním přihlížejícím, jelikož si na nás ukazovali a dokonce nám i něco říkali. Co nám říkali, to přesně nevíme, ale rozhodně to byla slova plná chvály a obdivu.

Po propracování k čelu pole na nás čekalo hezké překvapení v podobě prasklého okapu, který i přes ustávající déšť chrlil takové množství vody, že kdyby chrlil o půlku méně vody, tak by stále chrlil kotel. Naši soukmenovci v frontě na nic nečekali a vytáhli těžký kalibr v podobě deštníků z jejichž okrajů, se na nás řítila povodeň. Naštěstí jsme vydrželi a po drobném nedorozumění v podobě uzávěry před (do Senátu totiž pouštěli jen skupiny po 50) Honzinou a Petrem, které zachránil viceprezident akce Řízek, jsme se dostali dovnitř. Po výstupu schodů jsem pozdravil vojenského policistu, který se na mě významně díval, a prolomil jsem tím jisté ledy, neboť si nás až do konce prohlídky Senátu nevšímal (překvapivě tedy).

Na začátku prohlídky Senátu jsme byli svědky krásného koncertu. S potleskem a rozloučením s touto místností na nás čekala místnost další, a o to více zajímavější, jelikož se tam odehrávala dobová scénka Albrechta Václava a jeho osobního sekretáře, do níž byli zapojeni všichni navštěvníci. Bylo to velice zábavné, vtipné a mile působící. Po projití dalších místností, jež nám napovídaly brzký konec prohlídky, jsem se v jedné z nich zeptal průvodkyně, zdali půjdeme také do jízdárny, kde, jak víme, mají senátoři pré. Bohužel mne musela zklamat, ale já se zklamat nenechal a pohotově jsem odpověděl, že se tam podívám za 19 let jako senátor. Kolemjdoucí jsem tím pobavil, a dokonce i paní průvodkyni. Zároveň chci ale dodat, že mi potom ale říkala hodně štěstí. Což je jasné znamení.

Naše další kroky vedly nahoru směr Pražský hrad, ovšem Pražský hrad jsme jako další cíl neměli. Náš další cíl bylo Loretánské náměstí, kde jsme objevili vynikající bufík, ve kterém si každý vybral nějakou tu mlsotu pro sebe. Ať již v podobě horké čokolády či ne příliš vábně vypadající tatarky k hranolkům, nicméně všichni jsem návštěvu bufetu přežili a mohli se pohnouti dále. Kráčeli jsme Petřínem dolu k Újezdu, kde na nás čekala tramvaj, do které jsme bez velkých potíží nastoupili a začali jsme si uvědomovat, jak máme bohatou kulturu, zajímavou minulost a zajisté nádhernou budoucnost.

Toto napsal Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a ad hoc občan to kosořský.
Reg. ochr. znám. by Venál
 

(11. 3. 22:57)
 


Atmosféra výletu byla výstavní.


Emma mele Smíchov.


Kecka paní Valdštejnové.


Albrecht osobně (vousatý pán vpravo jest návštěvníkem, nikoli rekvizitou).

 

pondělí 10. 3. 2008         Esej o srazu.   

 

 text Tom Milhauz, foto Ř.
 

v

Třída Bé! z GVP opět na chvíli pospolu...

Po roce a nějakých těch drobných došlo znovu na to, že se ex-4.B sešla. Počet nečekaně hojný překvapil jak nás, tak i podnik. Někteří dorazili se "stylovým" zpožděním, ale s tím se počítá. Ovšem kdo pozdě chodí... nemá si kam sednout. Ačkoli bylo objednáno poddimenzovaných 15 míst, bylo jich asi 10 pro lidi, či tak 13 pro sardinky. Nakonec dokonce nemusela půlka lidí stát... Díky našemu praktickému, matematicky a fyzikálně neposkvrněnému myšlení jsme docílili upgradu o lavici a pár židlí. Zbytek musel k separé stolu. Někteří byli pod stolem dřív, než by se čekalo, při marné snaze opustit své místo a dostat se na toaletu, kde by byl býval vhodný lístečkový systém a tabule s číslem "zákazníka".

Dostavili se dokonce velikáni jako Kubík či Staněk. Na Kubíka byl však sraz málo historický, tak poměrně brzy odešel zapsat večer do kroniky. Staněk nás historkami ujistil, že na škole se stále méně učí a kvalita studenta se snižuje... aspoň si nás budou vážit. Bohužel k mat-fyzovému puči ještě nedošlo, Šášula stále vládne klepající se rukou. Šmíd jako vždy nedorazil, aby mohl vytknout, že nemáme srazy. Asi měl moc práce s obtěžováním dalších studentek.

Ačkoli někteří nedorazili, byl sraz úspěšný a tentokrát i bez anti-srazu. Kolem půlnoci většina byla již odejita, takže co se dělo poté, zjistěte si z jiných zdrojů, případně rozšiřujte nějaké nestydaté fámy... Takže na shledanou, až zase bude někdo mít chuť organizovat (Bároooo!).

Děkuji, kolego Milhauzi, za výstižné shrnutí tohoto milého večera. A zase někdy něco napiš, jo?


Brzdo, promiň... / Mezi ženami v příšeří pozdních hodin sedí autor článku / Náš třídní měl na srdci a na jazyku spoustu věcí a historek

(10. 3. 22:19)
 


Organizátorku Báru svítící dárek k narozeninám zjevně moc potěšil.

 

 

neděle 9. 3. 2008         Pekla na znouzectnosti.   

  text Piškot, foto Ř.
 

v

Květy? Ty se tady nenosí...

To jsme si zase užili světa, pomyslel si malý Radovan a zhluboka si přihnul z průhledné lahve bez etikety. I tak by mohl skončit včerejší díl večerníčku z pera Zdeňka Svěráka, i když z „ukradeného půllitru“ by se nabízelo spíš... Ale hezky popořadě: Kde se vlastně vzali?*

Z plakátů na nárožích se dalo dozvědět, že v nedalekém Kinoklubu (neboli Klubkinu) vystoupí veselá plzeňská partička Znouzectnost společně se skupinou, jejíž název Ty vole! zněl slibně. V několika várkách se nám tam podařilo úspěšně dorazit, dokonce jsme se i našli s Milanem a Sikinou. Původní obava, že nebudou lístky, se vzápětí ukázala jako více než neopodstatněná, obyvatelé „Negr city“ nejspíš netušili, co že jim za devadesát (!) korun českých přijelo zahrát za poklad. Koncertní sál tedy tentokrát neovládl turisťák, jako tomu bývá (nebo bývalo?) na koncertech Mňágy a Žďorpa, ale, nutno si to přiznat, Gymnázium Oty Pavla v kombinaci s radotínskou ZŠ. Což nebylo zas až tak špatně, víš co jako:)?

Našli jsme si luxusní místo na balkóně, odkud jsme sledovali sebe a zvukovou zkoušku skupiny Ty vole, na kterou se dá říct jenom „ty vole“. Formace se připravovala na to, kterak přivede publikum do varu před její (přece jenom slavnější) plzeňskou kamarádkou.

Zanedlouho dorazila poslední vlna (jelikož Basítek nestíhal z práce), takže jsme byli komplet (v abecedním pořadí – Baset, Betty von Viničky, Já, Mechulinka, Milan, Petr, Řízek, Sikina, Venál a X studentů a studentek prestižního Gymnázia Oty Pavla, které sice neznám jménem, ale chtěl bych je touto cestou pozdravit..:)
Mezitím, co jsme rozjížděli pekla, rozjížděla pekla i „Ty vole“. Na pódiu řádil frontman v bílém plášti, který se nápadně podobal Frantovi, třískal do tamburíny a neuměl zpívat. Což tak nevadilo, protože stejně přes kytarovou stěnu nebyl slyšet, takže se ani nemusel snažit. Jenom občas bylo k rozeznání něco jako „Lívanečkyyyy! Dám si lívanečkyyy! Lívanečkyy s marmeládou!

Očekávání v sále stoupalo podobně jako průměrná hladina alkoholu v krvi obecenstva, proto začal v davu převládat názor „Nebylo to dobrý, ale bylo toho dost“. Z balkónu se ozývaly výkřiky jako „Znouze!!“, občas i „Mňága!! nebo „Jiirka Šmicr!!.
Ty vole! vyklidila (nebo vyklidilo) pole a nastoupila vytoužená Znouze. Hrála vcelku dlouho, hrála dobře (za zmínku stojí fajn saxofonistka známá jako „Tibík v sukních“), od podlahy až struny praskaly a „pogovalo“ se jak o život (dost jsem se ráno divil, od čeho jsem tak potlučenej). Sestoupili jsme totiž už předtím z výšin do kotle, protože to stálo za to…

Za zmínku určitě stojí veselá epizodka s prodavačem trik. Týpek pokuřující cosi z dýmky mi tak dlouho hledal drobný nazpátek za dvě stovky, až mi podal nazpátek triko, moje dvě stovky a ještě mi popřál hezkej večer. Jelikož triko stálo 150, nebyl to zas tak špatnej obchod. Do teďka žasnu, co v tý dýmce měl, ale zřejmě to lehce zhoršuje krátkodobou paměť. Ale zase to pomáhá tý dlouhodobý.:))

Na pořad pak přišly i největší fláky, jako Bílé velryby, Květa, Hasiči a dokonce i námi celý večer očekávaný Krysař. To už nás ale ubylo, poněvadž poslední vlak na trase Černošice – Radotín jede proklatě brzo…

Pak ten okamžik skončil a nikdo nechtěl domů, atmosféra: kdo tam nebyl, nevěřil by tomu! Nezbývalo než nechat Milana s Petrem osudu (a spolužačkám), nakrást pár plných půllitrů (cesta bude dlouhá), zkusit neúspěšně stopnout vykulenou řidičku a vydat se na romantickou procházku kolem noční Berounky, kterou si někteří ještě zpestřili výletem do Kosoře.

A myšlenka na závěr? Tenhle článek je tak dlouhej, že i kdyby byl o půlku kratší, tak je furt dlouhej. Radovan spokojeně usnul zmožen alkoholem, světlušky svítily na cestu poutníkovi vracejícímu se přes devatero hor do své rodné vesnice a i Piškotovi se usínalo vcelku příjemně. Rovná se dobrá akce, kámo. Příště přijď taky.

 *
zdroj: Znouzectnost:Krysař, Obludný Neználek, 1989. Dostupný z WWW: http://www.znc.cz/texty/neznatxt.htm. – inspirace bakalářkou aneb Hrabe vám ? dejte se k nám…

Majitel stránek děkuje většímu bratrovi za vyčerpávající referát a zároveň cítí povinnost vysvětlit výběr hlavní fotky doplněním drobné epizodky, či, chcete-li, stořky bezpointovky. Zhruba v místech tzv. zlatého řezu na levé straně fotografie z koncertu stojí čelem k světu dívka, na niž je (řekněme) zaostřeno. Tato slečna o něco později ke mně skrze pogující kotel přijde, aby se mě zeptala, zda se odněkud neznáme. Již dávno překonaná seznamovací formulka, řeknete si. Jenže tentokrát to byla pravda! Je to "tulící holka", která mne a Milana kdysi potkala na jiném koncertě ZNC. Přisvědčil jsem a přiznal jsem, že už jsme se viděli. Slečna pokývala hlavou a vrátila se do skákajícího davu. V závěru koncertu pak došlo i na odvážnou zábavu, kdy si smělí jedinci z publika stoupnou na kraj pódia a skáčí do připravených rukou ostatních. Osmělila se nakonec i ona: usmála se, zamávala a odrazila se. A lidé se jako na povel rozestoupili a ona dopadla přímo na černošickou podlahu... Tak jsem jí aspoň věnoval fotku.

(9. 3. 19:19)


Autor a jeho zdroj inspirace

Frantu jsme, navzdory nápaditému převleku, nemohli nepoznat



Jede pekla!

Milan je úplně down.

 

pátek 7. 3. 2008         Praktická žena.   

 text a foto Ř.
 

v

Neopouštěj nové věci pro staré (a naopak?)

Pokud se vám od vidění zdálo, že můj nový fotoaparát (na snímku v packách slečny Hanky) je laděn více méně do černé barvy a že se jedná o přístroj značky Olympus, pak vás musím vyvést z omylu. Je to letitá stříbrná praktica a modelka na obrázku se právě pokouší ji zaostřit na část obývací stěny jejich chodovského bytu poté, co byla poněkud překvapena, jaký že to krám (po notebooku a před kolečkovými běžkami) jsem to zase přivlekl...

A není to jen tak ledajaký krám! Usměvavá jednooká zrcadlovka východoněmecké provinience (žádná Čína, kámo!) je v podstatě kouzelný přístroj, protože k jeho provozu nepotřebujete ani USB kabel, ani 4GB paměťovou kartu, a už vůbec ne baterie (teda s výjimkou expozimetru, ale to je detail). Nikdy se vám v ostrém odpoledním sluníčku nebude obraz na LCD panelu ztrácet před očima, protože takovými zbytečnostmi přístroj nedisponuje. Na zoomování nechť je zapomenuto: račte si přijít blíže, když se vám slečna v hledáčku nezdá dost velká. Optická stabilizace je odstupňována úrovní třasu v rukách fotografa a hlasitostí tlukotu jeho srdce, což je kruté, ale spravedlivé.  Praktica fotí na opravdický (!) kinofilm (pro později narozené - nejedná se o biják určený k promítání přednostně v kinech, nýbrž o takovou srandovní ruličku), její dobře stavěné tělíčko je poctivě kovové a snímky, které se na film v jejích vnitřnostech otisknou, jsou hmatatelné a pravděpodobně velmi krásné.

Aspoň tedy doufám. Ještě jsem žádnou její (a svou) fotku neviděl, jelikož ještě asi 70 cm prvního filmu v ní vloženého zatím čeká na exponování a celý svitek pak na vyvolání negativu a jeho zpracování v temné komoře. To je asi nejhezčí místnost "mé" školy, v niž jsem posud měl tu čest vstoupit; ukrývá se v podzemních katakombách, kde za pachu chemikálií a tlejících těl již otrávených fotografů budeme již příští úterý z políček filmu vytvářet první, neostré a špatně exponované snímky.

Těším se, ale digitální E-510 nezahazuji, ni nehodlám věnovat na dobročinnost. A teď peláším na koncert Znouzectnosti, tak pěkný večer!

(7. 3. 19:19)

 



 

 

pondělí 3. 3. 2008         Akt pololežící ženy.   

 text a fotky Ř.
 

v


 

Dnes je 3. 3., tudíž by tu podle všech numerologických pravidel a stereotypů měly viset tři nové fotky (zvlášť, když jsou z výletu, jehož se zúčastnili mimo mě  tři moji kolegové a rovněž tři děti), anebo fotek šest, devět, či žádná. Jenže to se nestalo, místní režie se dnes bůhvíproč rozhodla pro čtyři snímky. Jsou to všechno opožděné pozvánky na výstavu o Albrechtu Valdštejnovi a jeho době; úplně zbytečné, jelikož výstava včera skončila.  A do jízdárny se tak namísto všech těch soch, obrazů a jiných artefaktů včetně nerudné paní ochranky vrátili koně. Nebo někdo jiný? Čert ví. Jisté je jen to, že o výstavě samotné napíše článek Špína, neboť to slíbil.

Jedná se ovšem o obrázky s notnou dokumentární hodnotou a kupodivu jsou ty fotografie naprosto legální, což je s podivem, protože na výstavě bylo jinak vše ostatní včetně zívání, tance se sochami, významných pohledů směrem k paní ochrance a infantilního žvatlání zakázáno. Jen se tam nesmělo blýskat, což za nás stejně opodál udělala zuřící slečna vichřice Emma. Ale i bez blesku, zato s tím takzvaně oldskůl šumem tu pro vás mám prabuzolu, interiér jednoho z pokojíčků úžasného barokního bytu pro panenky (včetně ubytované) a pak také pohár s podobiznou pana majitele. Což je zřejmě služba, kterou nynější postmoderní restaurace nenabízejí ani těm nejváženějším pijákům.

A jelikož se nám nachýlila půlnoc  (přece ten skvostný úvod nebudu přepisovat) a mně už se klíží zraky, už jen pár slůvek o té nepříliš oblečené slečně či paní. Upoutala mou pozornost nejen dost nepohodlnou polohou, v níž musela chudák pózovat, než autor z bůhvíčeho její miniaturní podobiznu umně vysekal. Vysekl jsem mu tímto poklonu, slečna mne v jeho podání i přes svou věkovitost velmi zaujala. Jen s tou rukou si mohl dát více záležet. Ale kdoví, třeba si slečna o Silvestru skutečně neopatrně hrála se zábavní pyrotechnikou....
Dobrou noc!

(3. 3. 23:59)