|
|
|
neděle 30. 3. 2008 eskadra
smrti - FC Forejt 1:1 /po poločase 0:1/ |
text Venál a foto Eliška |
Viděno dvěma páry očí
Přátelé sportu, opět se po odmlce hlásí liga zvaná Hanspaulská, a to
konkrétně svým prvním kolem, jež proběhlo právě dnes.
Po srazu na našem klasickém místě a nabrání nejen hráčů, ale i početného
fanklubu (Elišky), jsme se odebrali auty na „skvělé hřiště“ nedaleko
stanice Strašnická, kde na nás dýchla vzpomínka na vyhrané utkání
v loňské sezóně proti tehdy prvnímu týmu tabulky. Naše, spíše tedy moje
očekávání, že bych mohl zaskórovat tak jako tehdy, se bohužel
nenaplnilo,ale podařilo se mi alespoň jednu branku připravit pro
Basítka, který si s balónem většinou ví rady k jeho, a hlavně naší
spokojenosti.
K samotnému průběhu zápasu bych poznamenal jen to, že soupeř byl po
většinu zápasu lepší, nicméně mu to nebylo pranic platné, jelikož
dokázal jen vyrovnat a nedokázal využít své šance – naštěstí pro nás.
Úvodní zápas naznačil naší kvalitu, která se bude s dalšími koly jen
zlepšovat a posouvat k vytouženému, někdo by řekl vysněnému, cíli, a to
postupu do 6. hanspaulské ligy.
Hodnocení hráčů: Řízek 1, Péťa 1-, Vlastík 2, Martin 1, Rádoš 2,
Matyáš 2, Basítek 1-, Honza 3, Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a
ad hoc občan to kosořský 2-.
(30. 3.
22:38)
|
První forejtovský gól s přívlastkem Jaro 2008 oslavuje Basítek.
|
|
|
|
čtvrtek
27. 3. 2008 wlkův
konec. |
text a foto Ř.
|
Sedm dní, které otřásly Řízkem II.
Dnes jsem se rozhodl sepsat esej, nebo epos (uvidíme, jak se to vyvrbí)
o své kariéře v Lidovkách. Nebojte se, bude to, tak jako ona kariéra,
nedlouhé. Všechno se začalo jednoho zimního odpoledne, kdy vůbec nikde
nevyhrávala žádná pokleslá zábavová kapela, jen jsem seděl před
obrazovkou a třesoucí se myší odeslal dopis (vidíš? Nikde žádná
schránka! Jak je to dneska snadné!) člověku z novin, že bych to u nich
teda jako rád zkusil. O nějaké ty měsíce později pak zničehonic nastal
nultý den. To ve chvíli, kdy se mi onen člověk, říkejme mu třeba Lukáš,
když se Lukáš jmenuje, ozval.
V pondělí před polednem
jsem se přišoural k obrovské budově, která vypadala jako namodralá
sklenička opásaná divnými kovovými obručemi. Poprchávalo, a když jsem se
jako malý prvňáček s pláčem na krajíčku otočil, maminka tam nebyla.
Dokázal jsem však získat vstupní čipovou kartu i úspěšně nalézt
odpovídající poschodí. Už jsem prostě velkej. Po hodince čekání mi Lukáš
představil "elitního reportéra Metropole Praha" Pepu, jenž se měl stát
mým bohem, patronem a guruem. Pak jsem se seznámil s "kolegyní"
Martinou, z níž šel respekt. Dali jsme se společně do práce, jejímž
jádrem je, jak jsem záhy pochopil, zejména telefonování a sledování
konkurenčních médií a hokeje na velké obrazovce. Ta svítila nad
obrovskou místností, kde v kójích, pohupujíce se na elegantních modrých
židličkách, redaktoři rozličných rubrik sledovali konkurenční média a
hokej. Nevím, kdo vyhrál, já jsem psal dvoják o bolševníku velkokvětém a
nebezpečenstvích, které hlavnímu městu od něj hrozí, a odešel jsem po
osmé hodině, téměř po čtyřech. Pod listovím zlikvidovaného bolševníku se
skvěla moje nová autorská zkratka "wlk". Cestu domů si nepamatuju.
V úterý ráno jsem hledal na
titulce bolševník. Nebyl tam, nebyl ani ve Vědě, ani ve Sportu, a už
vůbec ne v Metropoli Praha. Nebyl nikde. Zato já byl opět v redakci,
tedy než mě Martina, vidouc mou kreativní bezmoc, odeslala na jakousi
tiskovku do Národního muzea. Venku sněžilo, v tramvaji se z lidí
srandovně kouřilo a skrze okénka bylo víc slyšet než vidět. Kromě mě
byli na tiskovce jen samí důchodci. Nečekaně jsem se octl na výstavě
fotek, což mě pookřálo. V redakci jsem pak referoval o unikátních
snímcích a vymohl si na podvalu stránky dvojáček, dokonce i s ilustrační
fotkou. S pocitem slušně odvedené práce jsem odkráčel domů a jako
budoucí celebrita jsem si na třetím perónu dopřál párek v rohlíku coby
oběd, svačinu a večeři.
Ve středu ráno jsem
hledal na titulce fotky z Egypta. Nebyly tam, nebyly ani v Názorech, ani
v Kultuře, a už vůbec ne v Metropoli Praha. Ale byly ve středních
Čechách, prý. Z Prahy údajně na poslední chvíli vypadly (pitomá blbá
inzerce nešťastná!). Ale byl tam bolševník. Nechali z něj sice jen
takovej kořínek, ale wlk byl prvně v novinách. Šampaňské nebouchalo,
zato jsem byl opět na tiskovce. Otevírali vývařovnu pro bezdomovce. Bylo
to zábavné, relativně zajímavé a dobře se to psalo. Ke všemu jsem dostal
prima potravinový balíček od firmy, která tu jídelničku financovala.
Zachoval jsem se dvojnásob nevděčně: s nikým jsem se nerozdělil (tedy
vyjma brášky) a jméno sponzorské firmy se do článku také nevešlo. Nejsme
žádná pí ár agentura, kámo!
Čtvrtého dne zase přimrzlo.
Naučil jsem se trochu telefonovat, nosit po ruce tužku, poslouchat na
slovo a načas vyřadil ze svého psaného projevu souvětí o patnácti větách
a čtyřiceti přísudcích, závorky, dvojtečky, pomlčky a středníky (těch mi
bylo líto nejvíce). Někdo přinesl kachnu, že v Palladiu zase hoří. A tak
se wlk sebral a pelášil do Palladia. Lidé tam nakupovali, jako by
nehořelo, a paní na recepci o žádném požáru ani ničem podobném nic
nevěděla, nebo nechtěl vědět. Nesmělý reportér se vrátil na základnu,
kde už čekala zpráva z ČTK, že Palladium vyděsil falešný požární
poplach... Wlk byl za vola. Pak přišla informace od silničářů, že prý
bude v noci a nad ránem mrznout a sněžit, takže by to mohlo klouzat, víš
co. To dalo tušit senzaci, i vrhl jsem se do toho s plnou vervou. A po
šichtě jsem si na Smíchově dal rovnou dva párky, však jsem si je
zasloužil.
V pátek brzy ráno jsem se
celý nedočkavý vrtěl na posteli a představoval si, jak na umzlé chodníky
padají důchodci ze všech těch tiskovek. A do toho jako by se na střechu
tiše snášel sníh. Venku však bylo teplo a sucho. Zato noviny křičely
"Silničáři varují: Do Prahy se vrátí zima!" Kolegyně, spolužačka a
můj anděl strážný Míša dostala na starost kauzu chuchelského vraha
koček. Večer se ukázalo, že by to chtělo aspoň nějakou tu fotku, třeba
vrahovo obydlí, když už ubitá kočka ani poťapkaný skleník (vás by to
nenaštvalo?) nebyly k dispozici. Jenže foťáci byli všichni v terénu, a
tak kohosi (mne?) napadlo, že bych to mohl spáchat já. I vydal jsem se
na samotný okraj Chuchle v době, když už tamní lišky téměř daly dobrou
noc. Nebojácně a bezstarostně jsem nenápadný domek snímal z anfasu i z
profilu, než na balkon vylezla paní vrahová a jala se mne vykazovat do
patřičných mezí. Nebojácnost se vytratila tak rychle jako denní světlo a
jako o chvilku později já. Kdoví, jak v těchto končinách zacházejí s
fotografy.
Šestý den následoval až po
velikonocích. Všichni známí již věděli, které noviny mají kupovat,
náklad jistě citelně stoupl; množily se reakce typu: "Hele, Luky, ty jo,
jako tó... no ten bolševník, to bylo fakt dobrý, hhh!", paní vrátná se
na mě usmála a Martina mi ukazovala v sobotním vydání mohutný nápis
"Foto LN - Lukáš Werner". Cítil jsem se poprvé skvěle, nemohlo mě
rozhodit ani telefonování s příjemným a komunikativním zvoníkem ("A z
čeho jsou ty nové zvony vyrobeny? - Ze zvonoviny. - Aha."), ani
naštvaná mailová reakce od onoho milovníka zvířat. Udělal jsem, co bylo
potřeba, a když jsem se na odchodu zeptal, kdy mám příště přijít,
poslali mě za Lukášem. Ten se mě (sportovní terminologiíí řečeno) zeptal
na moje pocity, načež mi řekl, že to pro tuto chvíli ukončíme. A že můžu
přijít třeba zase v létě.
A tak sedmého den Řízek odpočíval (nemohu se zbavit dojmu, že jsem to od
někoho opral); týden v redakci se podepsal na autorově psyché i na jeho
i předtím dost skromné fyzické kondici. Sedmého dne se vrátila dlouhá
souvětí a závorky, uraženým středníkům to trvalo poněkud déle. A já se
do Lidovek už asi nevrátím - ale bylo to fajn a budu na to rád
vzpomínat. Nicméně, happyend by mi nevadil.
(27. 3.
23:10)
|
|
|
|
|
pondělí 24. 3. 2008 povětrná
a šedivá. |
text a foto Ř.
|
O ničem
Rozhodl jsem se dnes oprášit jednu svou věkovitou tvůrčí metodu, dá-li
se to tak vůbec nazvat. Nemaje jiného nápadu, bezprostředně po návratu z
velikonočního výletu jsem si z čerstvě vylíhnutých fotek vyvolil jednu
černobílou chudinku. Pustil jsem si muziku a nechal jsem diskžokeje
Winampa, ať si hraje, co chce. A pak jsem upřeně do obrázku zabořil zrak
a oběma rukama jsem začal zapisovat proud asociací, který tím pohledem
poškádlen odkudsi počal tryskat.
Nezapsal jsem nic. Nemohl
jsem se ani rozhodnout, zda snímek pojmenovat podle jeho nedostatečného
kontrastu, či podle tématu, které si přál vystihnout (jak to dopadlo,
vidíte sami). Hlavou mi poletovaly útržky ledasčeho se stejnou rychlostí
a tak neúprosně, jakou do nás šlehalo povětří téměř na vrcholku Pradědu
(1 491, někdo říká 1 492 m n.m.); slívaly se do neurčité šedi tak, že
ani nebylo jasné, kde končí realita a začíná snění, kde je konec pevné
půdy pod nohama a počátek volného pádu. A pak jsem se konečně ocitl v
obraze.
Po bílé hoře kráčela
skupinka temných osob, z níž cvičené oko bezpečně odhalí (opět)
Václavovu charismatickou postavu. Pravá polovina fotky je celkově nějaká
zaplněnější: vousaté a poněkud uvolněně stojící kůly by mohly tvořit
jakýsi statický protipól k víceméně dynamickým výletníkům, pokud by si
to v tom někdo přál vidět. Skutečnou hvězdou fotky je však ten obrubník:
jeho úžasné diagonální umístění fotografii propůjčuje dojem téměř
promyšlené kompozice. Za ním začíná nejistota; zvířený bílý povlak
může zakrývat cokoliv. Jeseníky i nejistotu samotnou.
Tak, to by asi z odborného
teoretického rozboru s elektronickou tužkou mohlo stačit, coby expert
půjdu už radši na kutě. A jak to tak čtu, tak jsem to měl udělat už
dávno.
Dobrou noc.
(24. 3.
22:07)
|
|
|
|
|
středa
19. 3. 2008 malování. |
text a foto Ř.
|
Návštěva v holubím domě
Cestou na koncert Květů mi zazvonil telefon, volala mne spolužačka a
zároveň možná i, když budu hodně troufalý a domýšlivý, budoucí
nadřízená. Míša mě žádala o pomoc při malování jejího nového bytu – a
moje asertivita byla tradičně vypnuta a místo ní nastaven jakýsi zmatený
altruismus. Neváhal jsem do akce kromě sebe zapojit i Václava, ježto byl
po ruce, avšak ke cti mi slouží to, že jsem se ho aspoň zeptal.
A tak jsme se o den později za soumraku po lehkých komunikačních
nezdarech – kdo mohl tušit, že Václav bude čekat zrovna u suchdolské
základní školy, kterou tamní obyvatelé kupodivu a bůhvíproč ukryli na
samotný okraj světa – sešli. Po čtvrthodinové jízdě krajem nostalgie a
dávných agitačních jízd pro skorosenátora Jedličku se uprostřed lesů a
polí najednou vynořila mýtinka poseta legračními houbami s červenými
klobouky. Developer-romantik vtiskl novému městu název Holubí háj; po
zárodcích silnice jsme dojeli před jednou z plodnic a vyskočili z našeho
řemeslnicky vyhlížejícího vozu.
Bytový dům voněl novotou, ve velikém podkrovním bytě bylo útulno a
malířské náčiní se těšilo, až se převlečeme do montérek a půjdeme je
vyzkoušet. Nemohli jsme je nechat dlouho čekat. Míša „na stěně“
ztělesňovala preciznost, já jsem se se střídavými úspěchy snažil o totéž
a Václav, specialista na velké a flekaté plochy, nahrazoval chybějící
rádio. Za doprovodu jeho nekonečného, převážně monologického zábavního
pořadu nám práce příjemně utíkala.
Začali jsme zeleným salónkem, pak přišla na řadu (má oblíbená) žlutá
ložnice a nakonec, když se už sobota kvapně a nevyhnutelně metamorfovala
v neděli, kávový obývák. Přes dostatečné příděly proviantu nám posléze
došly síly; vedeni vidinou další brigády, kterou jsme měli absolvovat
hned následující den, jsme před jednou hodinou zbaběle uprchli.
Slečnu domácí jsme tak nechali zbývající chodbě a záchodu napospas...
V neděli jsme napjatě očekávali jakoukoli zprávu o tom, jak naše dílo
vypadá za světla, protože jak každý ví, potmě je každá kočka černá.
Rozvíjení plánů o shánění množství plakátů, které by zakryly nedostatky,
však přerušila esemeska spokojené spolužačky. Včera nás pak dokonce
pozvala na panáka! Takže až budeš chtít vymalovat byt, víš, na koho se
obrátit.
(19. 3.
11:37)
|
|
|
|
|
neděle
16. 3. 2008 Tichá
fotka. |
text a foto Ř.
|
Cestou k domovu
Několikadenní mlčení, které na těchto místech nastalo po náhlé a
bouřlivé literární smršti hostujících autorů (ještě jednou všem mockrát
díky), dnes přeruším jen velmi jemně: obrazový doprovod zůstane tichý.
Příliš vašeho času a místa v tomto tichém zákoutí pak nezabere stručné
povídání okolo.
A bylo! Vraceli jsme se z Černošic po vlastní ose, jelikož vlaky už
ulehly do svých kovových postýlek a spokojeně spaly. Můj návrh, abychom
zůstali až do konce koncertu Znouzectnosti a posléze se vydali domů
pěšky po břehu Berounky, byl sice nejprve skupinově přijat s bouří
nevole, avšak nakonec naše čtveřice poutníků pár minut po půlnoci
skutečně vykročila k temnému břehu.
Zbývá poslední šance: z jinak pusté ulice se právě chystají odstartovat
dvě neznámá vozidla. S Václavem se je okamžitě odhodláme přepadnout.
Nesměle klepu na okénku maličkého fiatu, blonďatá slečna řidička zvolna,
jakoby bojácně, stahuje zamrzlé okénko a druhou svírá klíčky od
zapalování, nebo slzný plyn. Po mém slušně provedeném dotazu, zda se
svým silným strojem náhodou nemíří kamsi k Radotínu, zakroutí hlavou a
odpovídá, že si to bohužel bude hasit k Vonoklasům – ale že by nás
bývala byla ráda svezla. Václav byl, navzdory svému stopařskému
mistrovství, stejně úspěšný. I nezbylo než vyrazit po svých.
Jirku bolely nohy, takže šel rychle, aby to měl brzo za sebou. Naproti
za řekou svítila mezi stromy lampa, v jejímž světle vypadala černošická
lávka, z níž jsem svého času teleobjektivem šmíroval kachny, trochu jako
harmonika nebo natažený lampion. Přišlo mi to zajímavé. Chudinka
zrcadlovka si kvůli mně proto musela sednout na studený kovový sloupek
na břehu a chudáci kamarádi nadávali a mrzli opodál. Načež noční ticho
konečně prořízl brutální zvuk závěrky a mohlo se jít dál.
Je neděle a po jednom z nejhektičtějších a nejnepředvídatelnějších
týdnů, jaké jsem kdy zažil, přišel klídek. Přeji ho i vám. Hezký den!
(16. 3.
22:57)
|
|
|
|
|
úterý
11. 3. 2008 výstava. |
text Venál, šéf výletu, foto Ř.
|
aneb Poznávání
Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna a jeho doby ve spojení
s návštěvou horní komory Parlamentu České republiky
Naší velkolepou akci jsme započali neméně velkolepým srazem na nádraží,
kam se dostavila početná skupina táborníků. Byli celkem tři. Táborníci
ve složení Smeagol, Jindra, Jiřič, kterým jsme sekundovali my, zástupci
vedení, v počtu čtyř gangsterů. Jmenovitě Václav Josef Špirek I. zvaný
Špína či Venál, Lukáš Řízek Werner, Jan Honzina Bartoníček a Petr Peťa
Štěch. Naši velkou skupinu ještě na Smíchov doplnili Basítek a Franta,
bohužel nejeli s námi, měli namířeno do prací. Nesmím opomenout hlavního
vedoucího Vlastimila Hrocha Jansu s Evičkou, kteří měli namířeno do
Senátu.
Hned, jak jsme se dostali na Smícháč, Praha nás uvítala naprosto
nádherným počasím, které nemělo obdoby. Zastávka, jež praskala ve švech,
byla velikým zpestřením, neboť jsme se museli neustále mačkat, hýbat,
přesouvat tak, aby na nás déšť nedosáhl. Po nastoupení do tramvaje a
rozmluvy s Vlastíkem jsme konečně dorazili na místo určení. Čekala tam
na nás fronta velká, lidnatá, deštníkovitá, a především dlouhá – a to
tak dlouhá, že kdyby byla o půlku kratší, tak je stále dlouhá. Čas
strávený ve frontě na štěstí, tedy na Albrechta Václava, jsme si
zpestřovali různými hrami či kvízy, v nichž jsme se dozvěděli různá
jména všech existujících i neexistujících ministrů, premiérů; a co více,
navštívil nás přední moderátor, novinář, komentátor, který měl dva
hosty: uznávaného právníka a neméně uznávaného architekta, jež vedli
rozmluvu o Kaplického knihovně, a pak to přišlo. Dostali jsme se na řadu
a já jsem svým šarmem natolik okouzlil paní prodávající, že nám dala
jeden dospělý a šest dětských vstupenek.
Vchod do prostor výstavy byl lemován dvěma hrůzostrašně vypadajícími
ochránci, kteří měli, jak to známe z akčních filmů, v jednom ze svých
uší super nenápadné sluchátko. Po tomto fascinujícím pohledu jsme se
konečně dostali k samotné expozici. Hned na začátku expozice nás uvítal
rozmanitý pohled na obrazy, dózy a další předměty, které nápadně
připomínaly Albrechta o jeho dobu. Po prozkoumání první části jsme
pokročili dále, kde nás naprosto uchvátil barokní obraz s názvem Umučení
sv. Agáty, dále to nebudu raději rozvádět, nechť si o tom každý udělá
představu.
Po delším pobytu na výstavě nám lehce otrnulo a přemýšleli jsme, jaký
obraz by se nejvíce hodil do naší klubovny, a tak jsme vybírali a
vybírali, až jsme vybrali nakonec model španělské lodi, ale dokonce
s děly. Po chvilce váhání, jak to provedeme, když je to pod výkladem,
nás osočila (tedy Jindru) paní bosskyně, která dohlížela na správný
průběh a chod výstavy, s tím, že Jindrovi moc přečuhuje láhev, jež by
mohla být nebezpečná pro exponáty. Řekla to velice vřele a až do konce
výstavy se nás držela jak moucha lízátka.
Samotný vrchol výstavy pro většinu táborníku byla část zasvěcená zbraním
a válkám té doby, mezi něž patřila také válka třicetiletá, naproti tomu
vrchol výstavy pro většinu vedoucích bylo spatření sošky polonahé velice
přitažlivé ženštiny. Po absolvování poslední části expozice, jež uváděla
poslední dny života Albrechta Václava, jsme se přesunuli do horní homory
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kde nás čekal opět šok.
Šok v podobě obdobně dlouhé fronty, kterou jsme zdolávali na Albrechta
Václava.
Jak to tak bývá, správný vedoucí si ovšem musí poradit v každé situaci,
a tudíž nás napadlo pořádat přednášku na téma: Senáte, ty skvělá hříčko
přírody a ústavní pojistko v jednom. Přednáška se velice líbila, a to
nejen nám, ale rovněž i ostatním přihlížejícím, jelikož si na nás
ukazovali a dokonce nám i něco říkali. Co nám říkali, to přesně nevíme,
ale rozhodně to byla slova plná chvály a obdivu.
Po propracování k čelu pole na nás čekalo hezké překvapení v podobě
prasklého okapu, který i přes ustávající déšť chrlil takové množství
vody, že kdyby chrlil o půlku méně vody, tak by stále chrlil kotel. Naši
soukmenovci v frontě na nic nečekali a vytáhli těžký kalibr v podobě
deštníků z jejichž okrajů, se na nás řítila povodeň. Naštěstí jsme
vydrželi a po drobném nedorozumění v podobě uzávěry před (do Senátu
totiž pouštěli jen skupiny po 50) Honzinou a Petrem, které zachránil
viceprezident akce Řízek, jsme se dostali dovnitř. Po výstupu schodů
jsem pozdravil vojenského policistu, který se na mě významně díval, a
prolomil jsem tím jisté ledy, neboť si nás až do konce prohlídky Senátu
nevšímal (překvapivě tedy).
Na začátku prohlídky Senátu jsme byli svědky krásného koncertu. S
potleskem a rozloučením s touto místností na nás čekala místnost další,
a o to více zajímavější, jelikož se tam odehrávala dobová scénka
Albrechta Václava a jeho osobního sekretáře, do níž byli zapojeni
všichni navštěvníci. Bylo to velice zábavné, vtipné a mile působící. Po
projití dalších místností, jež nám napovídaly brzký konec prohlídky,
jsem se v jedné z nich zeptal průvodkyně, zdali půjdeme také do
jízdárny, kde, jak víme, mají senátoři pré. Bohužel mne musela zklamat,
ale já se zklamat nenechal a pohotově jsem odpověděl, že se tam podívám
za 19 let jako senátor. Kolemjdoucí jsem tím pobavil, a dokonce i paní
průvodkyni. Zároveň chci ale dodat, že mi potom ale říkala hodně štěstí.
Což je jasné znamení.
Naše další kroky vedly nahoru směr Pražský hrad, ovšem Pražský hrad jsme
jako další cíl neměli. Náš další cíl bylo Loretánské náměstí, kde jsme
objevili vynikající bufík, ve kterém si každý vybral nějakou tu mlsotu
pro sebe. Ať již v podobě horké čokolády či ne příliš vábně vypadající
tatarky k hranolkům, nicméně všichni jsem návštěvu bufetu přežili a
mohli se pohnouti dále. Kráčeli jsme Petřínem dolu k Újezdu, kde na nás
čekala tramvaj, do které jsme bez velkých potíží nastoupili a začali
jsme si uvědomovat, jak máme bohatou kulturu, zajímavou minulost a
zajisté nádhernou budoucnost.
Toto napsal Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a ad hoc občan to
kosořský.
Reg. ochr. znám. by Venál
(11. 3.
22:57)
|
Atmosféra výletu byla
výstavní.
Emma mele Smíchov.
Kecka paní Valdštejnové.
Albrecht osobně (vousatý
pán vpravo jest návštěvníkem, nikoli rekvizitou).
|
|
|
|
pondělí
10. 3. 2008 Esej
o srazu. |
text Tom Milhauz, foto Ř.
|
v
Třída Bé! z GVP opět na
chvíli pospolu...
Po roce a nějakých těch drobných došlo znovu na to, že se ex-4.B sešla.
Počet nečekaně hojný překvapil jak nás, tak i podnik. Někteří dorazili
se "stylovým" zpožděním, ale s tím se počítá. Ovšem kdo pozdě chodí...
nemá si kam sednout. Ačkoli bylo objednáno poddimenzovaných 15 míst,
bylo jich asi 10 pro lidi, či tak 13 pro sardinky. Nakonec dokonce
nemusela půlka lidí stát... Díky našemu praktickému, matematicky a
fyzikálně neposkvrněnému myšlení jsme docílili upgradu o lavici a pár
židlí. Zbytek musel k separé stolu. Někteří byli pod stolem dřív, než by
se čekalo, při marné snaze opustit své místo a dostat se na toaletu, kde
by byl býval vhodný lístečkový systém a tabule s číslem "zákazníka".
Dostavili se dokonce velikáni jako Kubík či Staněk. Na Kubíka byl však
sraz málo historický, tak poměrně brzy odešel zapsat večer do kroniky.
Staněk nás historkami ujistil, že na škole se stále méně učí a kvalita
studenta se snižuje... aspoň si nás budou vážit. Bohužel k mat-fyzovému
puči ještě nedošlo, Šášula stále vládne klepající se rukou. Šmíd jako
vždy nedorazil, aby mohl vytknout, že nemáme srazy. Asi měl moc práce s
obtěžováním dalších studentek.
Ačkoli někteří nedorazili, byl sraz úspěšný a tentokrát i bez
anti-srazu. Kolem půlnoci většina byla již odejita, takže co se dělo
poté, zjistěte si z jiných zdrojů, případně rozšiřujte nějaké nestydaté
fámy... Takže na shledanou, až zase bude někdo mít chuť organizovat
(Bároooo!).
Děkuji, kolego Milhauzi, za výstižné shrnutí tohoto milého večera. A
zase někdy něco napiš, jo?
Brzdo, promiň... / Mezi
ženami v příšeří pozdních hodin sedí autor článku / Náš třídní měl na
srdci a na jazyku spoustu věcí a historek
(10. 3.
22:19)
|
Organizátorku Báru
svítící dárek k narozeninám zjevně moc potěšil.
|
|
|
|
neděle 9. 3. 2008 Pekla
na znouzectnosti. |
text Piškot, foto Ř.
|
v
Květy? Ty se tady
nenosí...
To jsme si zase užili světa, pomyslel si malý Radovan a zhluboka si
přihnul z průhledné lahve bez etikety. I tak by mohl skončit včerejší
díl večerníčku z pera Zdeňka Svěráka, i když z „ukradeného půllitru“ by
se nabízelo spíš... Ale hezky popořadě: Kde se vlastně vzali?*
Z plakátů na nárožích se dalo dozvědět, že v nedalekém Kinoklubu (neboli
Klubkinu) vystoupí veselá plzeňská partička Znouzectnost společně se
skupinou, jejíž název Ty vole! zněl slibně. V několika várkách se nám
tam podařilo úspěšně dorazit, dokonce jsme se i našli s Milanem a
Sikinou. Původní obava, že nebudou lístky, se vzápětí ukázala jako více
než neopodstatněná, obyvatelé „Negr city“ nejspíš netušili, co že jim za
devadesát (!) korun českých přijelo zahrát za poklad. Koncertní sál tedy
tentokrát neovládl turisťák, jako tomu bývá (nebo bývalo?) na koncertech
Mňágy a Žďorpa, ale, nutno si to přiznat, Gymnázium Oty Pavla
v kombinaci s radotínskou ZŠ. Což nebylo zas až tak špatně, víš co
jako:)?
Našli jsme si luxusní místo na balkóně, odkud jsme sledovali sebe a
zvukovou zkoušku skupiny Ty vole, na kterou se dá říct jenom „ty vole“.
Formace se připravovala na to, kterak přivede publikum do varu před její
(přece jenom slavnější) plzeňskou kamarádkou.
Zanedlouho dorazila poslední vlna (jelikož Basítek nestíhal z práce),
takže jsme byli komplet (v abecedním pořadí – Baset, Betty von Viničky,
Já, Mechulinka, Milan, Petr, Řízek, Sikina, Venál a X studentů a
studentek prestižního Gymnázia Oty Pavla, které sice neznám jménem, ale
chtěl bych je touto cestou pozdravit..:)
Mezitím, co jsme rozjížděli pekla, rozjížděla pekla i „Ty vole“. Na
pódiu řádil frontman v bílém plášti, který se nápadně podobal Frantovi,
třískal do tamburíny a neuměl zpívat. Což tak nevadilo, protože stejně
přes kytarovou stěnu nebyl slyšet, takže se ani nemusel snažit. Jenom
občas bylo k rozeznání něco jako „Lívanečkyyyy! Dám si lívanečkyyy!
Lívanečkyy s marmeládou!“
Očekávání v sále stoupalo podobně jako průměrná hladina alkoholu v krvi
obecenstva, proto začal v davu převládat názor „Nebylo to dobrý, ale
bylo toho dost“. Z balkónu se ozývaly výkřiky jako „Znouze!!“,
občas i „Mňága!! nebo „Jiirka Šmicr!!.
Ty vole! vyklidila (nebo vyklidilo) pole a nastoupila vytoužená Znouze.
Hrála vcelku dlouho, hrála dobře (za zmínku stojí fajn saxofonistka
známá jako „Tibík v sukních“), od podlahy až struny praskaly a
„pogovalo“ se jak o život (dost jsem se ráno divil, od čeho jsem tak
potlučenej). Sestoupili jsme totiž už předtím z výšin do kotle, protože
to stálo za to…
Za zmínku určitě stojí veselá epizodka s prodavačem trik. Týpek
pokuřující cosi z dýmky mi tak dlouho hledal drobný nazpátek za dvě
stovky, až mi podal nazpátek triko, moje dvě stovky a ještě mi popřál
hezkej večer. Jelikož triko stálo 150, nebyl to zas tak špatnej obchod.
Do teďka žasnu, co v tý dýmce měl, ale zřejmě to lehce zhoršuje
krátkodobou paměť. Ale zase to pomáhá tý dlouhodobý.:))
Na pořad pak přišly i největší fláky, jako Bílé velryby, Květa, Hasiči a
dokonce i námi celý večer očekávaný Krysař. To už nás ale ubylo,
poněvadž poslední vlak na trase Černošice – Radotín jede proklatě brzo…
Pak ten okamžik skončil a nikdo nechtěl domů, atmosféra: kdo tam
nebyl, nevěřil by tomu! Nezbývalo než nechat Milana s Petrem osudu
(a spolužačkám), nakrást pár plných půllitrů (cesta bude dlouhá), zkusit
neúspěšně stopnout vykulenou řidičku a vydat se na romantickou procházku
kolem noční Berounky, kterou si někteří ještě zpestřili výletem do
Kosoře.
A myšlenka na závěr? Tenhle článek je tak dlouhej, že i kdyby byl o
půlku kratší, tak je furt dlouhej. Radovan spokojeně usnul zmožen
alkoholem, světlušky svítily na cestu poutníkovi vracejícímu se přes
devatero hor do své rodné vesnice a i Piškotovi se usínalo vcelku
příjemně. Rovná se dobrá akce, kámo. Příště přijď taky.
*zdroj:
Znouzectnost:Krysař, Obludný Neználek, 1989. Dostupný z WWW:
http://www.znc.cz/texty/neznatxt.htm. – inspirace bakalářkou aneb Hrabe
vám ? dejte se k nám…
Majitel stránek
děkuje
většímu bratrovi za
vyčerpávající referát a zároveň cítí povinnost vysvětlit výběr hlavní
fotky doplněním drobné epizodky, či, chcete-li, stořky bezpointovky.
Zhruba v místech tzv. zlatého řezu na levé straně fotografie z koncertu
stojí čelem k světu dívka, na niž je (řekněme) zaostřeno. Tato slečna o
něco později ke mně skrze pogující kotel přijde, aby se mě zeptala, zda
se odněkud neznáme. Již dávno překonaná seznamovací formulka, řeknete
si. Jenže tentokrát to byla pravda! Je to "tulící holka", která mne a
Milana kdysi potkala na jiném koncertě ZNC. Přisvědčil jsem a přiznal
jsem, že už jsme se viděli. Slečna pokývala hlavou a vrátila se do
skákajícího davu. V závěru koncertu pak došlo i na odvážnou zábavu, kdy
si smělí jedinci z publika stoupnou na kraj pódia a skáčí do
připravených rukou ostatních. Osmělila se nakonec i ona: usmála se,
zamávala a odrazila se. A lidé se jako na povel rozestoupili a ona
dopadla přímo na černošickou podlahu... Tak jsem jí aspoň věnoval fotku.
(9. 3.
19:19)
|
Autor a jeho zdroj
inspirace
Frantu jsme, navzdory
nápaditému převleku, nemohli nepoznat
Jede pekla!
Milan je úplně down.
|
|
|
|
pátek
7. 3. 2008 Praktická
žena. |
text a foto Ř.
|
v
Neopouštěj nové věci pro
staré (a naopak?)
Pokud se vám od vidění zdálo, že můj nový fotoaparát (na snímku v
packách slečny Hanky) je laděn více méně do černé barvy a že se jedná o
přístroj značky Olympus, pak vás musím vyvést z omylu. Je to letitá
stříbrná praktica a modelka na obrázku se právě pokouší ji zaostřit na
část obývací stěny jejich chodovského bytu poté, co byla poněkud
překvapena, jaký že to krám (po notebooku a před kolečkovými běžkami)
jsem to zase přivlekl...
A není to jen tak ledajaký
krám! Usměvavá jednooká zrcadlovka východoněmecké provinience (žádná
Čína, kámo!) je v podstatě kouzelný přístroj, protože k jeho provozu
nepotřebujete ani USB kabel, ani 4GB paměťovou kartu, a už vůbec ne
baterie (teda s výjimkou expozimetru, ale to je detail). Nikdy se vám v
ostrém odpoledním sluníčku nebude obraz na LCD panelu ztrácet před
očima, protože takovými zbytečnostmi přístroj nedisponuje. Na zoomování
nechť je zapomenuto: račte si přijít blíže, když se vám slečna v
hledáčku nezdá dost velká. Optická stabilizace je odstupňována úrovní
třasu v rukách fotografa a hlasitostí tlukotu jeho srdce, což je kruté,
ale spravedlivé. Praktica fotí na opravdický (!) kinofilm (pro
později narozené - nejedná se o biják určený k promítání přednostně v
kinech, nýbrž o takovou srandovní ruličku), její dobře stavěné tělíčko
je poctivě kovové a snímky, které se na film v jejích vnitřnostech
otisknou, jsou hmatatelné a pravděpodobně velmi krásné.
Aspoň tedy doufám. Ještě
jsem žádnou její (a svou) fotku neviděl, jelikož ještě asi 70 cm prvního
filmu v ní vloženého zatím čeká na exponování a celý svitek pak na
vyvolání negativu a jeho zpracování v temné komoře. To je asi nejhezčí
místnost "mé" školy, v niž jsem posud měl tu čest vstoupit; ukrývá se v
podzemních katakombách, kde za pachu chemikálií a tlejících těl již
otrávených fotografů budeme již příští úterý z políček filmu vytvářet
první, neostré a špatně exponované snímky.
Těším se, ale digitální
E-510 nezahazuji, ni nehodlám věnovat na dobročinnost. A teď peláším na
koncert Znouzectnosti, tak pěkný večer!
(7. 3.
19:19)
|
|
|
|
|
pondělí
3. 3. 2008 Akt
pololežící ženy. |
text a fotky Ř.
|
v
Dnes
je 3. 3., tudíž by tu podle všech numerologických pravidel a stereotypů
měly viset tři nové fotky (zvlášť, když jsou z výletu, jehož se
zúčastnili mimo mě tři moji kolegové a rovněž tři děti), anebo
fotek šest, devět, či žádná. Jenže to se nestalo, místní režie se dnes
bůhvíproč rozhodla pro čtyři snímky. Jsou to všechno opožděné pozvánky
na výstavu o Albrechtu Valdštejnovi a jeho době; úplně zbytečné, jelikož
výstava včera skončila. A do jízdárny se tak namísto všech těch
soch, obrazů a jiných artefaktů včetně nerudné paní ochranky vrátili
koně. Nebo někdo jiný? Čert ví. Jisté je jen to, že o výstavě samotné
napíše článek Špína, neboť to slíbil.
Jedná se ovšem o obrázky s
notnou dokumentární hodnotou a kupodivu jsou ty fotografie naprosto
legální, což je s podivem, protože na výstavě bylo jinak vše ostatní
včetně zívání, tance se sochami, významných pohledů směrem k paní
ochrance a infantilního žvatlání zakázáno. Jen se tam nesmělo blýskat,
což za nás stejně opodál udělala zuřící slečna vichřice Emma. Ale i bez
blesku, zato s tím takzvaně oldskůl šumem tu pro vás mám prabuzolu,
interiér jednoho z pokojíčků úžasného barokního bytu pro panenky (včetně
ubytované) a pak také pohár s podobiznou pana majitele. Což je zřejmě
služba, kterou nynější postmoderní restaurace nenabízejí ani těm
nejváženějším pijákům.
A jelikož se nám nachýlila
půlnoc (přece ten skvostný úvod nebudu přepisovat) a mně už se
klíží zraky, už jen pár slůvek o té nepříliš oblečené slečně či paní.
Upoutala mou pozornost nejen dost nepohodlnou polohou, v níž musela
chudák pózovat, než autor z bůhvíčeho její miniaturní podobiznu umně
vysekal. Vysekl jsem mu tímto poklonu, slečna mne v jeho podání i přes
svou věkovitost velmi zaujala. Jen s tou rukou si mohl dát více záležet.
Ale kdoví, třeba si slečna o Silvestru skutečně neopatrně hrála se
zábavní pyrotechnikou....
Dobrou noc!
(3. 3.
23:59)
|
|
|
|
|