úterý 29. dubna 2008          Zapisovatelé lakrosovýho dění.  text  wlk, smž a ave,
foto Ř.


The best of ave, smž & wlk.

Z nejrůznějších dvou příčin jsme se zde museli téměř týden setkávat s podobiznami mých školních kamarádů, kamarádek a jejich psů - a také s tím poněkud nečitelným textem. Za ty neměnné obličeje, a zvláště za ten článek se ti, milý a oddaný čtenáři, omlouvám, byť jeho neprůchodná image byla naprosto záměrná (o to je to vlastně horší). Nikdy by mě však nenapadlo, že tu bude strašit tak dlouho.

Dost už o tom. Ve čtvrtek začal nedaleko od našeho příbytku lakrosový turnaj. Jeden z jeho pořadatelů mě požádal, abych v jeho průběhu působil jako pozorovatel a zapisovatel dění na hřišti. Jelikož jsem na ten víkend kromě přervání achilovky nic naplánovaného neměl, téměř nadšeně jsem práci vzal. A protože by mi z takového množství lakrosu asi brzy hučelo v hlavě, najal jsem další dva námezdné pisálky (Piškota s Milanem), kteří mi v obsáhnutí zpravodajství pomáhali. Více či méně výstižně jsme popsali všech 49 zápasů, které se uskutečnily - a že to bylo občas pro případné čtenáře dost kvalitní čtení, dokládá následující výběr toho nejlepšího, co jsme zplodili. Ukazuje nebývale kreativní práci s jazykem a důsledné potlačování obvyklých frází a klišé, zároveň nepostrádá čtivost a čtenáři s dostatečnou obrazotvorností dokonale supluje návštěvu celého turnaje. Kdybyste však někdo mermomocí toužil i po tom zbytku, tak vlezte na www.lcc-radotin.cz, najděte Memoriál 2008 a pak klikejte na ty červené šipečky. A příjemnou zábavu!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
- Do druhé půle už vstoupily týmy s větší vervou, což vyvrcholilo tři minuty od zahájení gólem Laidlera, který tak pustil vodu na londýnský mlýn. Tu však zanedlouho vysušil Tolar.
- Během prvních tří minut naložili Bostonští čtyři branky, což asi o obrazu hry hovoří za vše.
- Megamenům výrazné vedení vneslo klid na jejich lakrosky.
- Třígólové vedení vneslo klid na lakrosky Adanackých.
- V první půli působily oba týmy nejistě a chvílemi to vypadalo, že míček hráčům spíš překážel.
- Němečtí hráči sice nesložili zbraně, ale jejich snaha končila u spolehlivého brankáře Slavie.
- Tygři ale nesložili zbraně.
- Jenže hráči US Teamu nehodili lakrosky do žita a dvěma brankami C.J. Greena poněkud zdramatizovali situaci.
- Atmosféra utkání si zachovala stejnou tvář i po pauze.
- Nad hřištěm se v průběhu zápasu rozprostřel hustý dým ne nepodobný proslulé londýnské mlze.
- Monotónní zápas skončil za stavu 13:0.
- Krátce nato dorážkou skóroval Radek Skála a triádu gólů doplnil Adam Kostka po učebnicové přihrávce Jirky Košťála.
- Půl minuty před koncem periody ještě doplnil plzeňskou tetralogii Jiří Vít.
- Avšak o chvíli později to bylo opět o čtyři branky, Londýnští žádný náznak dramatu nepřipustili.
- V duelu pardubických lakrosistů s rakouskými se poprvé prosadili hráči z města perníku.
- Několikrát perníkovou velmoc podržel brankář Sadílek.
- Nedlouho poté mohla Slavia vyrovnat, namísto toho jsme po nezdařené akci byli svědky učebnicového uplatnění poučky "nedáš-dostaneš" a Londýn opět soupeři odskočil o dvě branky.
- Ještě než si diváci stačili protřít rozespalé oči, probudila je rychlá branka Marka Loskota.
- Hattrick završil mazácky Walsh, a když se o půl minuty později stejný hráč trefil počtvrté, začalo to s Bratislavany vypadal nedobře.
- Jan Skokan prošel středem šumperské obrany jako nůž máslem.
- Druhý gól byl rodinnou záležitostí stylu "já na bráchu - brácha do brány." Skvělou nahrávku Jiřího Košťála využil Jan Košťál.
- Poté, co si Tomáš Říha sedl na jednoho ze slávistů, musel si za něj sednout na trestnou lavici Bejšovec.
- Po snížení se Němci dostali do jakéhosi náznaku tlaku, dokonce bylo slyšet i zazvonění tyčky.
- Pěkným akrobatickým obranným zákrokem se prezentoval slávista Kadeřábek, ale následný brejk jeho týmu skončil prakticky ještě dříve, než začal.
- Plzeňské akcie v druhé půli držel nad vodou brankář.
- V čase 3:00 se poprvé změnilo rozmístnění diod na ukazateli, do vedení šla Slavie.
- Šance na obou stranách troskotaly na kvalitní práci obrany i brankářů, případně na necitlivosti útočníka vběhnuvšího do brankoviště.
- V přesilovce 5 na 3 si ukousla Kanada obrovský kus štěstěny.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

No, a to by asi tak pro přehled stačilo. Kdo vlastně turnaj vyhrál? Víš, Američané z Bostonu. Na domácí miláčky zbyly bramborové medaile, ale příští rok to určitě zase vyjde. A závěrem dvě věty, které se nakonec nepoužily:
- Hosté šli do vedení po dvou slepených gólech kreténa a debila. (Přeslechli jsme jména střelců).
- Ano a na tribuně zrovna XY osahává XX. Komentátorský tým se shodl, že není o co stát, ačkoli potmě je každá kráva černá. (Korektor text na poslední chvíli vyhodil, protože se lakrosu dotýkal jen okrajově).






 

(29. 4. 15:28)

články o Memoriálu čtěte
 na www.lcc-radotin.cz



 

 

 

středa 23. dubna 2008          skupinovka napopáté.  text a foto Ř.
(tisíceré poděkování
Photoshopu a Samospoušti)


Na objednávku, ale o ... o čem vlastně?

Něco na mě včera vlezlo. Kouše to do krku a bolí mě z toho celé tělo. A proto jsem dnes zůstal doma a pozoroval svět jen skrz výsek, jímž zpod peřiny vyhlédnu z okna, ačkoli aktuální stav podnebí přímo vábil do sedla či k úplně jiným radovánkám. Nu, snad někdy příště, dnes však mohu s klidem v srdci oznámit, že jsem nezažil nic. Největším dnešním zážitkem, když nepočítám krutou prohru s uměle inteligentními soupeři v úžasné vláčkové hře Ticket to ride, tudíž bude pravděpodobně sesmolení tohoto krátkého textu.

Ten bude naprosto výjimečný tím, že jej sem píšu snad poprvé na objednávku: zdejší věrná návštěvnice Mechulinka, která i často zachraňuje takzvaně slabší pohlaví v bouřlivých diskusích na Pavlači, zavelela Dosti bylo fotbalu!, a tak, protože světu i mně vládnou ženy (muž na svět přišel, na svět, aby jim patřil!), a návštěvnice zejména (to platí zvláště o těchto stránkách a mém doupěti), zahodil jsem i ten předstíraný ostych a dal se do díla. (Taky vám to předchozí souvětí přijde tak akční? Není divu, vždyť se v něm harmonicky tísní asi tak celá jedenáctka sloves a zhruba šest různých podmětů... To bude zřejmě důkaz, že už jsem zapomněl i to málo, co do mne stihli vměstnat v Lidovkách, a už jsem to zase starej dobrej já, konečně).

Po obsahové stránce však dnes zázraky nečekejme. Tento příspěvek je zamýšlen jen jako další živoucí doklad toho, že se naprostá většina internetového blogového balastu prostě nedá číst a že ne každý, kdo svede na označených místech několikrát stisknout klávesnici, je také novinář či spisovatel. Chudák síť je pak celá sedřená, protože na zádech vleče kromě tun porna i miliardy neuměle popsaných každodenních banálních starostí a fotbalových neúspěchů jedinců podobných mně, které jsou pro lidstvo v konečném důsledku mnohem méně podstatné, než ty zmiňované nahotinky. Jsem si toho dobře vědom a nebudu (dnes ani náznakem) předstírat, že jsem zcela jiný. Avšak žádné důsledky z toho zatím nevyvozuji, byť by to bylo nasnadě. Polepšení plánuji totiž až poté, co se začnu chovat správně i v dalších oblastech svého života. Třeba až přestanu produkovat oxid uhličitý (nebudu jezdit autem a budu co nejvíc zadržovat dech) a nebudu psát sprosté titulky do školních novin (tuhle  veselou historku vám taky někdy povím). 

Smysl mého dnešního psaní byl dvojí: udělat radost Mechulince, která, chudák, teď při čtení (pokud se sem vůbec dostala) přemýšlí, jestli je lepší louskat text o fotbale, nebo o ničem. A pak také doprovodit několika slovy těch pár fotografií, aby tu netrčely tak obnažené. Vězte, že jsme s částí našeho žurnalistického dobrého ročníku opět vyjeli na zasedání do Jizerek. Víkend to byl velkolepý, ale to nám snad z tohoto prostoru časem podrobněji vysvětlí opět někdo z mnou oslovených kolegů, jak naivně doufám. Snímky, které se před vámi skvějí, zachycují v podstatě pohřeb celého výletu - skupinové foto. V první fázi jsme se sehnali před chalupu, na skálu upevnili fotoaparát, dvanáct vteřin se nervózně vrtěli, načež jsme zjistili, že se sobě nelíbíme. Kdosi pak navrhl obložení našeho vozu, s čímž jsem nadšeně souhlasil. Po stavbě stativu ze židle a kamení, svolání psů a krátké debatě, je-li lehčí Vlaďka, nebo trojice lodí, kterou už jsme kdysi na střeše vezli (třetí a čtvrtý snímek), došlo konečně k poslednímu stisknutí spouště. Červené světýlko zářilo. Pak blikalo. Až zhaslo úplně. A mohlo se jet domů.

Jenže to ještě nebylo tak úplně všechno. Dříve zmizevší Maruška pak ve škole vyjádřila lítost, že tam jaksi schází. "To máš za to, že jsi odjela dřív, teď pykej!" pomyslel jsem si, ale protože světu i mně vládnou ženy, vzal jsem nakonec virtuální nůžky a bělítko a pokusil jsem se ji tam nenápadně vpašovat. A při té příležitosti jsem tam přidal i původně neposedného pejska. Takže jsme tam úplně všichni.

Vidíš? Žádnej fotbal.
 



                                                                                                  


                             
 

(23. 4. 19:08)
 


Poprvé. Moc malí!      

 Podruhé. Psi v akci.  

Potřetí. Vlaďka na střeše.  

Počtvrté. Jako by tam někdo chyběl....

pondělí 21. dubna 2008          FC Lucián B – FC Forejt milosrdných 4:0
(po poločase 2:0)
text a foto Honza Suchan
hodnocení hráčů Venál


Čtyři zápasy, dva body

Nejlepší výkon předvedl Vlastík, bohužel ale ještě před zápasem. Soupeř přijel stejně jako my v zelených dresech a rozlišováky zůstaly u Řízka doma. Museli jsme do triček. A protože je Vlastík pořádnej klubař, měl zelenej nejenom dres, ale i tričko a tepláky. No následně i obličej. To když mu Řízek ukázal triko, do kterého se musel narvat. Vlastík se ale nadechnul, dal do toho srdíčko a červený triko, který krásně vykreslovalo jeho křivky, bylo na něm. Pak už to s náma šlo od desíti k pěti.

Jen v první půli nám proti technickému soupeři pomohl hanebný bahnitý terén (něco na způsob zlínských mokřadů, které chystají, když přijede Sparta nebo Slavie). Luciáni sice byli rychlejší s míčem i bez něj, ale našim obráncům se proti nim celkem dařilo. Po dvou chybách v rozehrávce a defenzivě jsme ale nabrali dvougólové manko. Hlavním problémem (ne pouze prvního poločasu) bylo, že jsme se nedostali k pořádnému ohrožení protivníkovy branky. Nešly nám přihrávky ani na dva metry (které především bychom měli podle Vlastíka trénovat), ani na dvacet.

O přestávce přesvědčoval Franta ostatní, že Luciánům (složeným ze ‚zkušenějších‘ hráčů) dojdou síly a přestanou běhat. Namítl jsem, že my jsme ale ještě nezačali. A nazadařilo se ani po pauze. Hráli si s námi jak kočka s myší, jen Řízek (slovy Pavla Čapka) vytahoval ze své torničky výborné zákroky, které udržely výsledek v mezích rozdílu pouze jedné třídy. Snahy zvrátit průběh utkání byly marné, končily nepřesnostmi nebo třeba Venálovou holubičkou, za kterou by se nestyděl ani Řízkův skorojmenovec Verner. Před bůrem nás zachránil jen pro ruku neuznaný gól. Pan rozhodčí už určitě někdy 0:4 prohrával – jeho verdikt byl z ranku soucitných, ruku nikdo z nás neviděl.

Sečteno a podtrženo: nešlo se na to koukat. A tak jsem se rozhodl, že Forejtům zkusím jako bývalý elitní stoper žákovské I.A třídy pomoct. Jen mám takovou obavu, že můj přínos nebude větší než z tohohle zápasu (text + foto)…

Hodnocení:
Řízek: 2, Rádoš 3, Vlastík 3-, Matyáš 3-, Honza 3-, Venál 3-, Franta 3-.

Hodnocení hráčů očima Venála:
Řízek: Ačkoliv Lukáš dostal čtyři branky, mohli jsme mu líbat ruce, nohy, hlavu, uši, kopačky a rukavice. Jen díky Lukášovi jsme jich nedostali tak osm či deset. Proto 1
Vlastík: Vlastík se snažil, vzadu to sice občas zahaprovalo, pohyb celkově nic moc, ale nemůžu mu vytknout nasazení a obětavost. Proto 2
Franta: Franta podnikal nebojácné akce do útoku, hezky nahrával, hýbal se. Bohužel pro nás zavinil jeden z gólů. Svou snahou ale nakonec přesvědčil. 2
Matyáš: Maty hrál bojácně, což mu ubíralo na přesnosti. Vzadu nicméně většinu úkolů splnil tak, jak měl. 2
Rádoš: Filip hrál dost nedůrazně, bojácně až vystrašeně, skoro jako kdyby hrál hanspaulku poprvé. Po prvním oťukání se sice lehce našel, nicméně to stále nebylo ono. 3
Honza: Honza vyráběl fotbal, občas se to povedlo více, občas méně. Obětavě se vracel přes celé hřiště a bojoval. 1-
Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a ad hoc občan to kosořský. Václav hrál, jak když nehrál. Pohyb prakticky žádný, šance či náznak střely u něj v tomto zápase zkrátka neexistovaly. Po zpracování míče, když nedal ruku, tak s míčem prakticky nic nepodnikl. V dalším kole to bude snad lepší a bude to opět ten známý a obávaný kanonýr. Zatím však 3-

P. S. Honzo, díky moc. A pro ty z nás, kteří se na fotkách nenašli: nezoufejte, další snímky (časem) najdete ve speciálním fotoalbu.

(21.
4. 20:48)


Tato mela dopadla tentokrát jen umazaným brankářem, nikoli štítem FC Forejt.

Vlasta sice neměl komu přihrát, ale v mém triku vypadal fakt sexy.

čtvrtek 17. dubna 2008          Vlastíkova cesta (FC FOrejt - GoHosp 2:2)  obrázek www.mapy.cz, text a vedení elektronické tužky Ř.
hodnocení hráčů Venál


Druhá (re)míza!

Třetí dějství našeho jarního fotbalového snažení nás zase po čase zavedlo do Běchovic. Zdejší hřiště má tu specifickou vlastnost, že je tam odevšad daleko. Rekordmany v délce cestování byli tentokrát oba naši nejzkušenější borci: Péťova železniční odysea zabrala sice nějakou tu hodinku, avšak kam se náš stoper hrabe na Vlastíka – ten sice dokázal (úplně sám!) dorazit až do Běchovic, správné hřiště se mu však v této rozlehlé a lidnaté městské části nepodařilo objevit... (Přibližnou trasu jeho pohybu jsem se pokusil pomocí elektronické tužky analyzovat výše).

Problémů však bylo ještě mnohem více. Sice jsem poprvé vzal i registračky pro celý tým, jenže jsem pro změnu zapomněl v teple domova kopačky. Ti, kteří mě znají déle, už vědí, že tohle nebude produkt zamilovanosti, ale pouhé blbosti. Jinak bych musel být zamilovanej asi pořád. Nicméně i v teniskách se chytat dá, co však dělat, když chybějí hráči? Oproti původnímu plánu nám kromě (tehdy ještě nezvěstného) Vlastíka scházeli i další borci, například Martin, který netakticky oslavoval ještě před zápasem samotným... Naštěstí jsme se pár minut před výkopem nakonec sešli v počtu, který navíc zaručil, že odpadly dohady o složení základní sestavy. V první pětce byli všichni.

Umělá tráva našemu obvykle nepříliš oku lahodícímu projevu zpravidla nesvědčí, avšak tentokrát jsme v některých fázích hry opustili od tradičních nakopávaných balónu a zkoušeli jsme i kombinovat. Když už se zdálo, že by tudy mohla vésti cesta, dorazil opožděný Zdeněk. Ledva, co oblékl dres a zaujal obrannou pozici, odpískal sudí po jeho mírně házenkářském zákroku v pokutovém území penaltu. Sice jsem se vztekal, ale rozhodčí situaci posoudil správně. Já jsem si však posléze už tak úspěšně nevedl, na dobře umístěnou střelu jsem nedosáhl.

GoHosp měli sice dosud stoprocentní bilanci, a k tomu početní převahu na střídačce i v hledišti, avšak během celého utkání jsme jim byli minimálně vyrovnaným soupeřem. To minimum fotbalu, které bylo v slunečném odpoledni k vidění, produkovali dokonce spíše naši hráči. A tak nebylo divu, že se nám ještě do přestávky podařilo vyrovnat. Střílel Basítek, Venál vahou své osobnosti odclonil brankáře a míč tečoval za jeho záda, čímž dosáhl v dosavadním průběhu soutěže už třetího zářezu. Také jsem měl na gólu svůj nemalý podíl: kanonýr totiž opět nastoupil v mých kraťasech, které mi před několika lety ukradl a bezostyšně odmítá vrátit.

Po změně stran pokračovalo utkání ve víkendovém tempu, brzdilo je velké množství nepřesností a zpestřovala je snad jen zaváhání jinak nepříliš vytížených brankářů. Po jednom z nich jsme šli letos podruhé na chvíli do vedení. Honza pronásledoval skákající míč, který vyběhnuvší gólman úplně minul, načež se náš útočník octl najednou osamocen před prázdnou brankou s balonem na kopačce. Pravda, bylo to dost daleko a z úhlu, ale podařilo se.

Jenže jsme se neradovali dlouho. Po nějakých pěti minutách jinak celkem nezávadný rozhodčí nepochopitelně pustil útočný faul domácích, kteří díky němu šli do přečíslení. Elegantní zakončení obloučkem přes bezmocného brankáře bych jistě jako televizní divák ocenil, takhle jsem se však spíš vztekal. Zase.

Vyrovnávací branka obraz hry nijak zvlášť nezměnila, napínavé to začalo být až v samotném závěru. V poslední minutě se hra zběsile přelévala od branky k brance, přičemž každý tým měl několik šancí, jak vyrvat ze spárů protivníka druhý bod. Závěrečný hvizd však přišel dříve, než by jedna z obran kapitulovala.

Sice jsme klidně mohli vyhrát, ale nedá se zase říci, že by pro nás remíza byla ztrátou. Tentokrát mi přijde zcela zasloužená; navzdory poloze v tabulce a sebevědomým řečičkám byli GoHosp týmem velmi srovnatelných kvalit. Zamrzí hloupé góly, potěšil mne naopak výkon obrany, která pracovala spolehlivě, dosti slušně hrál Matyáš a tahounem v útoku byl často střílející Basítek. Další hodnocení však nechám na expertu Václavovi...

Hodnocení hráčů:
Lukáš Werner: Lukáš měl smůlu v podobě prvního gólu, kdy po nešťastné ruce Zdeňka byla zahrávána penalta. Bohužel dělová rána nedala Lukášovi šanci. Další branka jde na rub obrany, kdy nedůrazem v našem pokutovém území měl možnost skórovat protihráč a své šance využil. V průběhu hry Lukáš ale opět předvedl, proč je tak dobrým gólmanem, a již neinkasoval. Proto 1
Petr Forejt: Peťa výborný vzadu, vždy zametl tak, jak měl. Svou aktivitu předvedl i směrem dopředu, ovšem bez výraznějšího úspěchu. 1-
Zdeno Pekař: Nešťastník zápasu. Na jeho rub jde první branka, která byla po jeho ruce ve vápně. V dalším průběhu zápasu se chybu snažil napravit, ale k nijak výrazné nápravě nedošlo. 2-
Matyáš Jirčík: Maty se snažil jak vzadu, tak vepředu. Snaha zaslouženě přináší známku v podobě 1.
Jan Huk: Střelec gólu,který znamenal naše vedení. Honza hrál aktivně, nabíhal si, vracel se, solidně nahrával. Prakticky není co vytknout. 1
Jiřík Košťál: Jiří hrál aktivně tak, jak mu síly dovolovaly po náročném programu, který absolvoval před zápasem. Nahrál na gól, snažil se o střelbu. Bohužel bez gólu. 1-
Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a ad hoc občan to kosořský: Předvedl několikero pohledných akcí lahodících oku, dal opět branku (dorážka Basítkovy střely), nicméně mohl vstřelit i další branku, a proto 1-.

(17. 4. 20:48)
 

 

pondělí 14. dubna 2008         agama Fred.  

 text a foto Ř.

Blues o ještěrce

V sobotu jsem nebyl v zoo. Byl jsem rozkročen s kýblem s mydlinkami a hadrem na okenním parapetu jakési výškové budovy. Ještě ti o tom něco napíšu, až odtamtud vyvolám fotky, to budeš koukat. Nicméně když už jsem v tom Fejkově ráji pro zvířátka nebyl, pokusím se to vyžehlit aspoň touhle fotkou.

Zpět k ještěrce. Jedinou věcí, na níž jsme se při onom nedávném ostrém sporu napříč názorovým spektrem shodli, byl fakt, že ať už je to cokoli, může to mít řadu různých podob. Dokládá to i malé zvíře na snímku. Údajně se jedná o ještěrku, které se říká agama. I agama se od agamy může dosti lišit – třeba agama vousatá od agamy kočinčinské. Kočinčinská je celá zelená, asi jako ještěrka. Jiná agama zase může mít prý i metr do délky (i do výšky, stoupne-li si na ocásek). Tahle ale ne, je malinká a hrbatá. A jmenuje se Fred.

Fredovo dětství nebylo z nejrůžovějších. Zlý kamarád, s nímž se dělil o terárium, mu jednou zákeřně ukousl pár prstů z nohy. Nevím, co mu předtím Fred provedl, ale ať už to bylo cokoli, přijde mi reakce neznámého tvora jako přinejmenším nepřiměřená. Třeba by se napříště mohli inspirovat mým dnes nejmenovaným nejvíc nejlepším kamarádem. Ten, když ho nějak hodně urazím či naštvu, se mnou za trest deset, či ve vážných případech dokonce dvacet vteřin nemluví. Zpravidla to však nevydrží a před uplynutím časového limitu jako by nic naváže na téma, jež jsme probírali před mou prudivou poznámkou.

Agamě, či spíše agamovi na snímku však tato rada bude z několika důvodů k ničemu. Předně, jeho užrané prsty mu její, jakkoli důsledná aplikace těžko vrátí, v jeho teráriu se žádný další živočich momentálně nenachází (leda by měl tak dokonalé mimikry), navíc, co jsem tak vypozoroval, tento typ zvířat zrovna moc hovorný není. Ale na druhou stranu, proč by taky měl: v teráriu nebylo ani nohy (kromě tří zdravých a jedné okousané a případně dalších maskováním utajených) a hulákání přes sklo by mělo své zdůvodnění snad tehdy, byl-li by druhý účastník komunikace aspoň trochu na úrovni. Což tlupa smějících se přiopilých lidí zrovna nebyla. Tohle zvíře je prý velmi inteligentní. Jestli se inteligence projevuje nečinným přihlížením, jak vám kdosi ve čtyři ráno z vašeho proskleného bytu krade vaši jedinou, zánovní větev, pak jsem chytrý i já. Třeba to však byl nějaký rafinovaný úskok či intelektuálská povýšenost nad zplesovanou mládeží.

Fred bydlí ve stříbrském bytě u jedné moc milé tety Ivety, jež nám po jednom veselém plese poskytla nocleh. O výpravě do Stříbra určitě něco napíše moje bývalá kolegyně a současná spolužačka Míša; na dnešní výlev tak pohlížejte jako na ujištění, že na Freda nebude v žádném případě zapomenuto. A také jako na rafinovaný autoportrét části fotografa.
 

(14. 4. 22:08)


 

 

čtvrtek 10. dubna 2008         Tractor people pod sněhem.  

 text a foto Ř.

My čekali jaro, a zatím přišel mráz

Stohlavé stádo poutníků ve vlhkých botách jako obrovská stonožka trpělivě pochoduje zasněženou krajinou. Všude kolem jsou Jeseníky, převážně bílo a větrné víry občas natahují mezi stromy bělostný, poloprůhledný sněžný závoj. Vyšlapáváme ostatním cestu třiceticentimetrovou peřinou, jíž se prodíráme několik prvních kilometrů výpravy. Úzkostlivě střežíme bezpečnostní vzdálenost od běžkařské stopy, protože jak známo, lyžaři jsou agresivní, a ke všemu vyzbrojeni bodnými zbraněmi. Uprostřed lesů najednou stojí zapomenutý traktor v tuningové úpravě pro svážení dříví. Tlupa mu nevěnuje pozornost, přestože by klidně mohl býval být němým svědkem tragédie...!

------------------------------
Tlupa zemědělných obyvatel nedaleké vsi si jednoho krásného dne vyjela na stromy. Bylo už téměř léto, meruňky kvetly, ulice hlavních měst brázdili blázni na kolečkových lyžích v kraťasech a tričku a holky zase zahodily strach, že jim nastydnou vaječníky. Muži vyskákali z traktoru, nastražili kladkostroj, vytáhli lahváče a ve stínu plechového monstra klábosili a čekali, až se nějaký ten statný jehličnan chytí. Čas utíkal jak splašená ještěrka. A když už se pomalu mělo smrákat a past na stromy byla pořád prázdná, chasníci s hrůzou vzhlédli k nebesům. Temná mračna zahalila obzor a z nějakých jejich neviditelných otvorů počala padat bílá hmota. Chlapíky popadla panika - jejich dopravní prostředek kromě obligátní dálniční známky punku postrádal i zimní gumy. A k tomu chumelenice sílila a stávala se naprosto neprůhlednou a neprůchodnou bílou tmou. Z lesa se do úplného ticha, jež rušilo pouze klení vesničanů a tlukot jejich vystrašených srdcí, začaly navíc ozývat podivné a děsuplné zvuky.

Další den ráno, když sněhová bouře polevila, nalezly záchranné týmy jen zpola zaváté stopy. Nejdřív tří párů holínek, pak dvou, jednoho, jedné holínky a nakonec jen jedné holé nohy. Na bílém sněhu zářily kapky krve jako kakao na krupicové kaši. A pod jednou ze závějí jako by se rýsovaly cáry modrých tepláků....
------------------------------

Ty z vás, kteří čekali, že dnešní béčkově pojaté povídání bude jakýmsi průvodním slovem k fotkám z Jeseníků, jistě nepotěší informace, že album ještě není hotové. Zatím jsem se nedostal k tomu, abych k fotkám napsal komentáře. Chce-li to někdo z vás zúčastněných urychlit, ozvěte se. Moc rád vám to svěřím.

Pěkný jarní den všem.

(10. 4. 12:47)


 

 

Na archívním snímku vidíme smolaře zápasu, kapitána Péťu.

 

pondělí 7. dubna 2008         žaves - fc forejt 4:2 očima honzy huka.  

     text Honza, hodnocení Venál  a archivní foto Nikol.

Referát o jedné pohledné porážce...

Náš druhý zápas v sezoně by se dal rozdělit na dvě části. Hra do patnácté minuty jako ustrašený chaos, při kterém jsme dostali tři fíky, a hra po zbytek zápasu, kdy jsme dokázali snížit, a hlavně jsme začali napadat soupeře už u jeho branky.

Ale hezky popořádku. První šanci jsme si připravili my. Podařilo se mi vybojovat míč okopáváním soupeře a hnal jsem se na branku. Vinou mojí zbrklosti jsme ale míč napálil pouze do boční sítě. Od té doby převzal iniciativu soupeř. Začali jsme bránit až na půlící čáře, a to byla chyba. Vzhledem k tomu, že protihráči byli technicky mnohem zdatnější než my, a ještě to měli ulehčené tím, že jsme jenom u hráčů stínovali, nikdo se nemohl divit, že nás sevřeli do našeho útočného pásma a my nebyli schopni se z něj vymanit.

Tak padly tři góly, přičemž by se nikdo nemohl divit, kdyby to byl dvojnásobný počet. Byli jsme zralí na bůra. Po tom posledním gólu nám ale nějak přeskočilo v hlavě (pozitivně míněno) a my začali hrát najednou o třídu lépe. A s napadáním a tlakem přišly zákonitě i šance.

Postupně pálili Martin, Vašek, Vlastík a Franta, ale buď chyběla střele větší přesnost, nebo se gólman soupeře vyznamenal. Těsně před přestávkou pak prokázal Vašek svůj zabijácký instinkt, když ideálním výběrem místa doklepl střelu-přihrávku zblízka do sítě.

O poločase jsme se ujišťovali, že to jde, když se maká, a do druhého poločasu jsme tak nastoupili ještě s větší vervou. Nedá se říci, že by naše hra měla větší kvalitu a umělecký dojem, ale bojovností se nám podařilo srovnat držení míče. Sice za cenu faulů, ja sám jsem prasil jako starej dobytek, ale v takovýchto zápasech to chce soupeře prostě vystrašit.

Zároveň z toho vznikají naprosto poetické situace. Například když hvězda zápasu Vašek chce nakopnout míč, a místo toho trefí naplno soupeře do holeně, nebo když Martina protihráč štve střelami a kličkami tak dlouho, že se Martin nerozpakuje a okamžitě ho kosí.

Co ale naší hře chybělo? Bylo to tradiční koření fotbalu – góly. A při našem největším tlaku přišel šok v podobě gólu do naší vlastní sítě. Soupeř podnikl jeden ze svých rychlých a smrtících protiútoků, a už se míč třepetal v naší síti. Přesto jsme se dokázali ještě jednou zvednout a Vašek si připsal i druhou branku zápasu. K jeho vysněné metě jedenácti gólů za sezonu mu tak stačí trefit se každý zápas.

Závěrem už asi jen toto. Jednoznačné pozitivum posledního zápasu je agresivní pojetí, které jsme praktikovali po třetím obdrženém gólu. Pokud k tomu přidáme i přesnější koncovku, výhry by měly brzy přijít. Úplně jsem zapoměl pochválit gólmana Lukáše, který za obdržené góly nemohl. Obrana pracovala od poloviny poločasu hrát spolehlivě. Do příštích zápasů bych ale doporučil dávat méně prostoru protihráčům i za cenu faulů.

Co se týče útoku, tak Vašek se ukázal jako predátor, Martin potřebuje nový turfy a Marťas jenom větší klid v zakončení. U sebe musím podotknout, že to bylo rozhodně zlepšení oproti předchozím zápasům, několik šancí jsem připravil, ale co mi pořád nejde, je vracení se do defenzivy.

Lukáš ještě přidává Vaškovo hodnocení hráčů.

Hodnocení hráčů:
Lukáš Řízek Werner: Lukáš pochytal, co se dalo, ovšem na dvě Péťovy střely a další dvě střely soupeře byl krátký. 1-
František Košťál: Dirigent obrany. Hráz, o kterou se rozbil nejeden útok soupeře. Vynikající průniky do obrany soupeře podtrhl nahrávkou na branku. 1
Vlastimil Jansa: Vlastíka bylo všude plno, ovšem bez jakéhokoliv efektu. Byl všude a nikde.3-
Péťa Forejt: Smolař zápasu. Bohužel pro nás. Péťa sice dal dvě branky, ale do naší síťě. I přes tyto dvě velice smolné etudy byl Péťa vzadu vzorným zametačem. 2-
Filip Řehoř: Vzadu to někdy zaskřípalo, nicméně své chyby dokázal včas napravit. 2
Zdeno Pekař: Zdeněk potvrdil svou univerzálnost v obraně, kde může hrát jak vpravo, vlevo i ve středu. Měl snahu i o útočné výpady. Škoda jen, že vyšel jen jeden, a to v podobě asistence na gól. 1-
Martin Šrůta: Kdykoliv přišel na hřiště, tak byl hrozbou pro branku soupeře. Svým pohybem dokázal rozpohybovat obranu soupeře. Nejlépe bránící útočník. Chyběl jen ten gól. 1-
Martin Talůžek: Celý zápas se snažil. Rozjížděl útočné akce, k naší i jeho lítosti většinou končily u gólmana soupeře v náručích. 2
Jan Huk: Běhal,nahrával,střílel. Vzestupná forma se projeví určitě i v příštím zápase, kde snad bude více gradovat a skončí třeba i gólem. Zatím však 2
Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a ad hoc občan to kosořský: Jeho úkolem je dávat góly. V dnešním zápase dal dva, a tak splnil a přesvědčil. Snaha o pressing sice občas nevyšla, jak měla, ale i přesto. 1-



 

(3. 4. 23:00)


 


Rádoš sice na včerejším zápase taky byl, ale foťák ne. Takže jsem musel sáhnout do archívu.

 

čtvrtek 3. dubna 2008         Míček pro milana.  

     text, foto a scan Ř.

Výšlap za fotkami

Usměvavý předmět polehával na břehu Berounky, když se neděli klížily zraky. Nejdřív tam přišly naše stíny, pak i já s doprovodem. Ten den jsem nebyl zrovna úspěšným mladým mužem, ale bez ohledu na rozpoložení bylo potřeba dofotit film, abych měl pak v temné komoře něco v ruce a dostatek argumentů. A tak jsem vzal praktiku a Milana a vyrazil na vycházku.

Přes lávku, již momentálně zdobí inzeráty psané domečkovým písmem, jsme došli až na samotný okraj planety. Úhlednou městskou část se svými chodníčky v zámkové dlažbě a upravenými zahrádkami zde připomíná máloco; i občané, které jsme cestou potkali, často jako by nebyli zdejší, mnozí vyhlíželi skoro až exoticky. A dálkami teda moc nevoněli.

A ta podívaná! Krajina na pravém břehu Berounky, jejíž voda už za pár ospalých nedělních chvil splyne s náruživou Vltavou, vypadá velmi zpustle. V křovinách a lesních porostech našlo nový domov mnoho domácích spotřebičů, pneumatik a dalších odpadků rozličného druhu. Do okapové roury někdo ukryl plechovku od piva, na sloupku plotu se slunil hrnec. Milan našel místo, s nímž ho pojily vzpomínky. A nad vším bez ustání kroužila letadla tak malá, že jejich piloti museli zůstat na zemi.

Došli jsme až kousek za míček, do míst, kde se nad zašlou chatovou, karavanovou, a dokonce autobusovou oblastí tyčí zhoubně rostoucí betonové sloupy budoucí nestvůry dálničního typu. V jedné z posledních zahrádek měli umělého aligátora, vanu a živou kočku (ta ze záběru utekla). Opodál u plotu leželo ve škarpě vykolejené dítě, hrajíc si tam na bůhvíco. Posléze strnulo a sledovalo nás velkýma kulatýma očima.

Pak mi došel film.

(3. 4. 23:00)
 




 

 

úterý 1. dubna 2008         zvětšenina Ferdy.  

     text, foto a scan Ř.

Moje první živá fotka!

Jak se sousedovic kocour Ferda, přezdívaný rovněž prostě Černej, dostal až sem, mezi všechny ty celebrity, které čas zavál níže a leckdy až do cíleného, nebo nezáměrného zapomnění? Byla to cesta dosti strastiplná s mnoha oklikami, kterou, troufám si tvrdit, málokterý Ferda musel absolvovat. Protože však musím ještě cosi velmi veselého přeložit, některé etapy jeho biografie a cestopisu vypustím a nechám pozdějším životopiscům - je to materiál jistě atraktivní, a navíc pole neorané, ba snad ani nezaseté.

Ferda se kdysi octl na sousedově zahradě, odkud přes naši obvykle ospalou ulici přebíhal k nám (vždycky se však rozhlédl - nejprve doleva, pak doprava, a pak raději ještě jednou doleva). I na naší zahradě brzy zdomácněl, podnikaje kořistnické výpravy za potravou (a láskou?) stále častěji. Jeho sametový kožíšek se jednou odpoledne leskl na raně březnovém slunci, když před honosnou krmí od mé babičky (povšimněte si dokonce lžíce!) zrovna meditoval, kde začít. A v tu ránu se nevědomky jeho podobizna otiskla na sítnici mé praktiky. Lovec radostně zatleskal a vzápětí zaťal levou pěst, jako když jím řízená koule sejme veškeré kuželky či když chytne penaltu.

Protože jsem tvor líný, kocour dřímal v přístroji ještě dalších několik dní, než se mi podařilo film na romantické procházce s Milanem (poreferuji snad později) dofotit a odnést k vyvolání. Nastříhaný negativ jsem si pak sebevědomě odnesl do temné komory, kde jsem se v té načervenalé temnotě úplně ztratil. Na rozdíl od zvířete, jež přece vidí i ve tmě. Výsledky mého prvního zvětšování nebyly valné, spíše se jednalo o masovou vraždu nebohých fotopapírů; tolik osvědčený postup pokus --> omyl se ukázal poněkud neefektivním. Ale rozhodl jsem se pro vendetu a o pár dní později opět klepal na dveře fotokomory. Avšak negativy jsem nepochopitelně nechal doma, takže dalších několik podivuhodných dní uplynulo, než jsem se znovu odhodlal navštívit suterén školy rezervovaný fotografům, kterým jaksi ujel vlak.

Práce v temné komoře mi přijde úžasným koncertem pro jednoho sólistu v bílém plášti či v otrhaném tričku. Osoba tato v intimním osvětlení mlčenlivě a za vrcholného soustředění provádí úkony někde na pomezí chemie, fyziky a umění, přičemž jsem se domníval, že za těchto okolností i dva jsou davem. Proto mě překvapilo, když se nás jednoho krásného ještě březnového pondělního odpoledne mezi káděmi se všemocnými kapalinami a precizními zvětšováky pohybovala pětice. Ale zase to byla sranda.

A jak pokračoval odchyt kocoura? Na negativu byl, chudák, celý bílý a nesvůj, vložen do zvětšováku. To je mašinka působící dojmem křížence mikroskopu a lampičky, z kterého občas vyšlehne záblesk světla na lesklou kůži fotopapíru. Nakázal jsem zvířeti, ať počítá do čtyř a půl, pak světlo zhaslo a následovala koupel. Během lázně ve vývojce se začaly objevovat jeho elegantní kontury, jenže za tu minutku pod hladinou se málem utopil. K jeho vzteku koupání nebyl konec - následovala voda, ustalovač a nakonec zase voda; bylo to pomalu horší, než kdyby ho někdo zbavoval blech. Ke všemu infračervené sluníčko dvakrát nehřálo, takže osychal pěkně dlouho. Fotograf měl radost - vše bylo na svém místě, i bílý rámeček se s trochou fantazie dá označit za pravidelný.

Kocourova odysea se rychle chýlí ke konci. Do počítače se vetřel, jak už to podobní tvorové mají ve zvyku, přes skener. Zde vydrží až do té doby, než mi shoří disk, ale jistě ho potěší, že za přízně osudu jeho papírová podobizna tu s námi bude až 170 let. No, nezávidím mu to.
 

 

(1. 4. 21:35)