|
|
|
úterý
29. dubna 2008
Zapisovatelé lakrosovýho dění. |
text wlk, smž a ave,
foto Ř. |
The best of ave, smž & wlk.
Z
nejrůznějších dvou příčin jsme se zde museli téměř týden setkávat s
podobiznami mých školních kamarádů, kamarádek a jejich psů - a také s
tím poněkud nečitelným textem. Za ty neměnné obličeje, a zvláště za ten
článek se ti, milý a oddaný čtenáři, omlouvám, byť jeho neprůchodná
image byla naprosto záměrná (o to je to vlastně horší). Nikdy by mě však
nenapadlo, že tu bude strašit tak dlouho.
Dost už o tom. Ve čtvrtek začal nedaleko od našeho příbytku lakrosový
turnaj. Jeden z jeho pořadatelů mě požádal, abych v jeho průběhu působil
jako pozorovatel a zapisovatel dění na hřišti. Jelikož jsem na ten
víkend kromě přervání achilovky nic naplánovaného neměl, téměř nadšeně
jsem práci vzal. A protože by mi z takového množství lakrosu asi brzy
hučelo v hlavě, najal jsem další dva námezdné pisálky (Piškota s
Milanem), kteří mi v obsáhnutí zpravodajství pomáhali. Více či méně
výstižně jsme popsali všech 49 zápasů, které se uskutečnily - a že to
bylo občas pro případné čtenáře dost kvalitní čtení, dokládá následující
výběr toho nejlepšího, co jsme zplodili. Ukazuje nebývale kreativní
práci s jazykem a důsledné potlačování obvyklých frází a klišé, zároveň
nepostrádá čtivost a čtenáři s dostatečnou obrazotvorností dokonale
supluje návštěvu celého turnaje. Kdybyste však někdo mermomocí toužil i
po tom zbytku, tak vlezte na
www.lcc-radotin.cz, najděte Memoriál
2008 a pak klikejte na ty červené šipečky. A příjemnou zábavu!
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
- Do druhé půle už vstoupily týmy s větší vervou, což vyvrcholilo tři
minuty od zahájení gólem Laidlera, který tak pustil vodu na londýnský
mlýn. Tu však zanedlouho vysušil Tolar.
- Během prvních tří minut naložili Bostonští čtyři branky, což asi o
obrazu hry hovoří za vše.
- Megamenům výrazné vedení vneslo klid na jejich lakrosky.
- Třígólové vedení vneslo klid na lakrosky Adanackých.
- V první půli působily oba týmy nejistě a chvílemi to vypadalo, že
míček hráčům spíš překážel.
- Němečtí hráči sice nesložili zbraně, ale jejich snaha končila u
spolehlivého brankáře Slavie.
- Tygři ale nesložili zbraně.
- Jenže hráči US Teamu nehodili lakrosky do žita a dvěma brankami C.J.
Greena poněkud zdramatizovali situaci.
- Atmosféra utkání si zachovala stejnou tvář i po pauze.
- Nad hřištěm se v průběhu zápasu rozprostřel hustý dým ne nepodobný
proslulé londýnské mlze.
- Monotónní zápas skončil za stavu 13:0.
- Krátce nato dorážkou skóroval Radek Skála a triádu gólů doplnil Adam
Kostka po učebnicové přihrávce Jirky Košťála.
- Půl minuty před koncem periody ještě doplnil plzeňskou tetralogii Jiří
Vít.
- Avšak o chvíli později to bylo opět o čtyři branky, Londýnští žádný
náznak dramatu nepřipustili.
- V duelu pardubických lakrosistů s rakouskými se poprvé prosadili hráči
z města perníku.
- Několikrát perníkovou velmoc podržel brankář Sadílek.
- Nedlouho poté mohla Slavia vyrovnat, namísto toho jsme po nezdařené
akci byli svědky učebnicového uplatnění poučky "nedáš-dostaneš" a Londýn
opět soupeři odskočil o dvě branky.
- Ještě než si diváci stačili protřít rozespalé oči, probudila je rychlá
branka Marka Loskota.
- Hattrick završil mazácky Walsh, a když se o půl minuty později stejný
hráč trefil počtvrté, začalo to s Bratislavany vypadal nedobře.
- Jan Skokan prošel středem šumperské obrany jako nůž máslem.
- Druhý gól byl rodinnou záležitostí stylu "já na bráchu - brácha do
brány." Skvělou nahrávku Jiřího Košťála využil Jan Košťál.
- Poté, co si Tomáš Říha sedl na jednoho ze slávistů, musel si za něj
sednout na trestnou lavici Bejšovec.
- Po snížení se Němci dostali do jakéhosi náznaku tlaku, dokonce bylo
slyšet i zazvonění tyčky.
- Pěkným akrobatickým obranným zákrokem se prezentoval slávista
Kadeřábek, ale následný brejk jeho týmu skončil prakticky ještě dříve,
než začal.
- Plzeňské akcie v druhé půli držel nad vodou brankář.
- V čase 3:00 se poprvé změnilo rozmístnění diod na ukazateli, do vedení
šla Slavie.
- Šance na obou stranách troskotaly na kvalitní práci obrany i brankářů,
případně na necitlivosti útočníka vběhnuvšího do brankoviště.
- V přesilovce 5 na 3 si ukousla Kanada obrovský kus štěstěny.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
No, a to by asi tak pro přehled stačilo. Kdo vlastně turnaj vyhrál? Víš,
Američané z Bostonu. Na domácí miláčky zbyly bramborové medaile, ale
příští rok to určitě zase vyjde. A závěrem dvě věty, které se nakonec
nepoužily:
- Hosté šli do vedení po dvou slepených gólech kreténa a debila.
(Přeslechli jsme jména střelců).
- Ano a na tribuně zrovna XY osahává XX. Komentátorský tým se shodl, že
není o co stát, ačkoli potmě je každá kráva černá. (Korektor text na
poslední chvíli vyhodil, protože se lakrosu dotýkal jen okrajově).
(29. 4.
15:28)
|
články o Memoriálu čtěte
na www.lcc-radotin.cz
|
|
|
|
středa
23. dubna 2008
skupinovka napopáté. |
text a foto Ř.
(tisíceré poděkování
Photoshopu a Samospoušti) |
Na objednávku, ale o ... o čem vlastně?
Něco na mě
včera vlezlo. Kouše to do krku a bolí mě z toho celé tělo. A proto jsem
dnes zůstal doma a pozoroval svět jen skrz výsek, jímž zpod peřiny
vyhlédnu z okna, ačkoli aktuální stav podnebí přímo vábil do sedla či k
úplně jiným radovánkám. Nu, snad někdy příště, dnes však mohu s klidem v
srdci oznámit, že jsem nezažil nic. Největším dnešním zážitkem, když
nepočítám krutou prohru s uměle inteligentními soupeři v úžasné vláčkové
hře Ticket to ride, tudíž bude pravděpodobně sesmolení tohoto
krátkého textu.
Ten bude
naprosto výjimečný tím, že jej sem píšu snad poprvé na objednávku:
zdejší věrná návštěvnice Mechulinka, která i často zachraňuje takzvaně
slabší pohlaví v bouřlivých diskusích na Pavlači, zavelela Dosti bylo
fotbalu!, a tak, protože světu i mně vládnou ženy (muž na svět
přišel, na svět, aby jim patřil!), a návštěvnice zejména (to platí
zvláště o těchto stránkách a mém doupěti), zahodil jsem i ten
předstíraný ostych a dal se do díla. (Taky vám to předchozí souvětí
přijde tak akční? Není divu, vždyť se v něm harmonicky tísní asi tak
celá jedenáctka sloves a zhruba šest různých podmětů... To bude zřejmě
důkaz, že už jsem zapomněl i to málo, co do mne stihli vměstnat v
Lidovkách, a už jsem to zase starej dobrej já, konečně).
Po obsahové stránce však dnes zázraky nečekejme. Tento příspěvek je
zamýšlen jen jako další živoucí doklad toho, že se naprostá většina
internetového blogového balastu prostě nedá číst a že ne každý, kdo
svede na označených místech několikrát stisknout klávesnici, je také
novinář či spisovatel. Chudák síť je pak celá sedřená, protože na zádech
vleče kromě tun porna i miliardy neuměle popsaných každodenních
banálních starostí a fotbalových neúspěchů jedinců podobných mně, které
jsou pro lidstvo v konečném důsledku mnohem méně podstatné, než ty
zmiňované nahotinky. Jsem si toho dobře vědom a nebudu (dnes ani
náznakem) předstírat, že jsem zcela jiný. Avšak žádné důsledky z toho
zatím nevyvozuji, byť by to bylo nasnadě. Polepšení plánuji totiž až
poté, co se začnu chovat správně i v dalších oblastech svého života.
Třeba až přestanu produkovat oxid uhličitý (nebudu jezdit autem a budu
co nejvíc zadržovat dech) a nebudu psát sprosté titulky do školních
novin (tuhle veselou historku vám taky někdy povím).
Smysl mého dnešního psaní byl dvojí: udělat radost Mechulince, která,
chudák, teď při čtení (pokud se sem vůbec dostala) přemýšlí, jestli je
lepší louskat text o fotbale, nebo o ničem. A pak také doprovodit
několika slovy těch pár fotografií, aby tu netrčely tak obnažené. Vězte,
že jsme s částí našeho žurnalistického dobrého ročníku opět vyjeli na
zasedání do Jizerek. Víkend to byl velkolepý, ale to nám snad z tohoto
prostoru časem podrobněji vysvětlí opět někdo z mnou oslovených kolegů,
jak naivně doufám. Snímky, které se před vámi skvějí, zachycují v
podstatě pohřeb celého výletu - skupinové foto. V první fázi jsme se
sehnali před chalupu, na skálu upevnili fotoaparát, dvanáct vteřin se
nervózně vrtěli, načež jsme zjistili, že se sobě nelíbíme. Kdosi pak
navrhl obložení našeho vozu, s čímž jsem nadšeně souhlasil. Po stavbě
stativu ze židle a kamení, svolání psů a krátké debatě, je-li lehčí
Vlaďka, nebo trojice lodí, kterou už jsme kdysi na střeše vezli (třetí a
čtvrtý snímek), došlo konečně k poslednímu stisknutí spouště. Červené
světýlko zářilo. Pak blikalo. Až zhaslo úplně. A mohlo se jet domů.
Jenže to
ještě nebylo tak úplně všechno. Dříve zmizevší Maruška pak ve škole
vyjádřila lítost, že tam jaksi schází. "To máš za to, že jsi odjela
dřív, teď pykej!" pomyslel jsem si, ale protože světu i mně vládnou
ženy, vzal jsem nakonec virtuální nůžky a bělítko a pokusil jsem se ji
tam nenápadně vpašovat. A při té příležitosti jsem tam přidal i původně
neposedného pejska. Takže jsme tam úplně všichni.
Vidíš? Žádnej fotbal.
(23. 4.
19:08)
|
Poprvé. Moc malí!
Podruhé. Psi v akci.
Potřetí. Vlaďka na
střeše.
Počtvrté. Jako by tam
někdo chyběl....
|
|
|
|
pondělí
21. dubna 2008
FC Lucián B – FC Forejt milosrdných 4:0
(po poločase 2:0) |
text a foto Honza
Suchan
hodnocení hráčů Venál
|
Čtyři zápasy, dva body
Nejlepší
výkon předvedl Vlastík, bohužel ale ještě před zápasem. Soupeř přijel
stejně jako my v zelených dresech a rozlišováky zůstaly u Řízka doma.
Museli jsme do triček. A protože je Vlastík pořádnej klubař, měl zelenej
nejenom dres, ale i tričko a tepláky. No následně i obličej. To když mu
Řízek ukázal triko, do kterého se musel narvat. Vlastík se ale
nadechnul, dal do toho srdíčko a červený triko, který krásně
vykreslovalo jeho křivky, bylo na něm. Pak už to s náma šlo od desíti
k pěti.
Jen v první půli nám proti technickému soupeři pomohl hanebný bahnitý
terén (něco na způsob zlínských mokřadů, které chystají, když přijede
Sparta nebo Slavie). Luciáni sice byli rychlejší s míčem i bez něj, ale
našim obráncům se proti nim celkem dařilo. Po dvou chybách v rozehrávce
a defenzivě jsme ale nabrali dvougólové manko. Hlavním problémem (ne
pouze prvního poločasu) bylo, že jsme se nedostali k pořádnému ohrožení
protivníkovy branky. Nešly nám přihrávky ani na dva metry (které
především bychom měli podle Vlastíka trénovat), ani na dvacet.
O přestávce přesvědčoval Franta ostatní, že Luciánům (složeným ze
‚zkušenějších‘ hráčů) dojdou síly a přestanou běhat. Namítl jsem, že my
jsme ale ještě nezačali. A nazadařilo se ani po pauze. Hráli si s námi
jak kočka s myší, jen Řízek (slovy Pavla Čapka) vytahoval ze své
torničky výborné zákroky, které udržely výsledek v mezích rozdílu pouze
jedné třídy. Snahy zvrátit průběh utkání byly marné, končily
nepřesnostmi nebo třeba Venálovou holubičkou, za kterou by se nestyděl
ani Řízkův skorojmenovec Verner. Před bůrem nás zachránil jen pro ruku
neuznaný gól. Pan rozhodčí už určitě někdy 0:4 prohrával – jeho verdikt
byl z ranku soucitných, ruku nikdo z nás neviděl.
Sečteno a podtrženo: nešlo se na to koukat. A tak jsem se rozhodl, že
Forejtům zkusím jako bývalý elitní stoper žákovské I.A třídy pomoct. Jen
mám takovou obavu, že můj přínos nebude větší než z tohohle zápasu (text
+ foto)…
Hodnocení:
Řízek: 2, Rádoš 3, Vlastík 3-, Matyáš 3-, Honza 3-, Venál 3-, Franta 3-.
Hodnocení hráčů
očima Venála:
Řízek: Ačkoliv Lukáš dostal čtyři branky, mohli jsme mu líbat
ruce, nohy, hlavu, uši, kopačky a rukavice. Jen díky Lukášovi jsme jich
nedostali tak osm či deset. Proto 1
Vlastík: Vlastík se snažil, vzadu to sice občas zahaprovalo,
pohyb celkově nic moc, ale nemůžu mu vytknout nasazení a obětavost.
Proto 2
Franta: Franta podnikal nebojácné akce do útoku, hezky nahrával,
hýbal se. Bohužel pro nás zavinil jeden z gólů. Svou snahou ale nakonec
přesvědčil. 2
Matyáš: Maty hrál bojácně, což mu ubíralo na přesnosti. Vzadu
nicméně většinu úkolů splnil tak, jak měl. 2
Rádoš: Filip hrál dost nedůrazně, bojácně až vystrašeně, skoro
jako kdyby hrál hanspaulku poprvé. Po prvním oťukání se sice lehce
našel, nicméně to stále nebylo ono. 3
Honza: Honza vyráběl fotbal, občas se to povedlo více, občas
méně. Obětavě se vracel přes celé hřiště a bojoval. 1-
Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a ad hoc občan to kosořský.
Václav hrál, jak když nehrál. Pohyb prakticky žádný, šance či náznak
střely u něj v tomto zápase zkrátka neexistovaly. Po zpracování míče,
když nedal ruku, tak s míčem prakticky nic nepodnikl. V dalším kole to
bude snad lepší a bude to opět ten známý a obávaný kanonýr. Zatím však
3-
P. S. Honzo, díky moc. A pro ty z nás, kteří se na fotkách nenašli:
nezoufejte, další snímky (časem) najdete ve speciálním fotoalbu.
(21. 4.
20:48)
|
Tato mela dopadla
tentokrát jen umazaným brankářem, nikoli štítem FC Forejt.
Vlasta sice neměl komu
přihrát, ale v mém triku vypadal fakt sexy.
|
|
|
|
čtvrtek
17. dubna 2008
Vlastíkova cesta (FC FOrejt - GoHosp 2:2) |
obrázek
www.mapy.cz, text a vedení elektronické tužky
Ř.
hodnocení hráčů
Venál
|
Druhá
(re)míza!
Třetí
dějství našeho jarního fotbalového snažení nás zase po čase zavedlo do
Běchovic. Zdejší hřiště má tu specifickou vlastnost, že je tam odevšad
daleko. Rekordmany v délce cestování byli tentokrát oba naši
nejzkušenější borci: Péťova železniční odysea zabrala sice nějakou tu
hodinku, avšak kam se náš stoper hrabe na Vlastíka – ten sice dokázal
(úplně sám!) dorazit až do Běchovic, správné hřiště se mu však v této
rozlehlé a lidnaté městské části nepodařilo objevit... (Přibližnou trasu
jeho pohybu jsem se pokusil pomocí elektronické tužky analyzovat výše).
Problémů však bylo ještě mnohem více. Sice jsem poprvé vzal i
registračky pro celý tým, jenže jsem pro změnu zapomněl v teple domova
kopačky. Ti, kteří mě znají déle, už vědí, že tohle nebude produkt
zamilovanosti, ale pouhé blbosti. Jinak bych musel být zamilovanej asi
pořád. Nicméně i v teniskách se chytat dá, co však dělat, když chybějí
hráči? Oproti původnímu plánu nám kromě (tehdy ještě nezvěstného)
Vlastíka scházeli i další borci, například Martin, který netakticky
oslavoval ještě před zápasem samotným... Naštěstí jsme se pár minut před
výkopem nakonec sešli v počtu, který navíc zaručil, že odpadly dohady o
složení základní sestavy. V první pětce byli všichni.
Umělá tráva našemu obvykle nepříliš oku lahodícímu projevu zpravidla
nesvědčí, avšak tentokrát jsme v některých fázích hry opustili od
tradičních nakopávaných balónu a zkoušeli jsme i kombinovat. Když už se
zdálo, že by tudy mohla vésti cesta, dorazil opožděný Zdeněk. Ledva, co
oblékl dres a zaujal obrannou pozici, odpískal sudí po jeho mírně
házenkářském zákroku v pokutovém území penaltu. Sice jsem se vztekal,
ale rozhodčí situaci posoudil správně. Já jsem si však posléze už tak
úspěšně nevedl, na dobře umístěnou střelu jsem nedosáhl.
GoHosp měli sice dosud stoprocentní bilanci, a k tomu početní převahu na
střídačce i v hledišti, avšak během celého utkání jsme jim byli minimálně
vyrovnaným soupeřem. To minimum fotbalu, které bylo v slunečném
odpoledni k vidění, produkovali dokonce spíše naši hráči. A tak nebylo
divu, že se nám ještě do přestávky podařilo vyrovnat. Střílel Basítek,
Venál vahou své osobnosti odclonil brankáře a míč tečoval za jeho záda,
čímž dosáhl v dosavadním průběhu soutěže už třetího zářezu. Také jsem
měl na gólu svůj nemalý podíl: kanonýr totiž opět nastoupil v mých
kraťasech, které mi před několika lety ukradl a bezostyšně odmítá
vrátit.
Po změně stran pokračovalo utkání ve víkendovém tempu, brzdilo je velké
množství nepřesností a zpestřovala je snad jen zaváhání jinak nepříliš
vytížených brankářů. Po jednom z nich jsme šli letos podruhé na chvíli
do vedení. Honza pronásledoval skákající míč, který vyběhnuvší gólman
úplně minul, načež se náš útočník octl najednou osamocen před prázdnou
brankou s balonem na kopačce. Pravda, bylo to dost daleko a z úhlu, ale
podařilo se.
Jenže jsme se neradovali dlouho. Po nějakých pěti minutách jinak celkem
nezávadný rozhodčí nepochopitelně pustil útočný faul domácích, kteří
díky němu šli do přečíslení. Elegantní zakončení obloučkem přes
bezmocného brankáře bych jistě jako televizní divák ocenil, takhle jsem
se však spíš vztekal. Zase.
Vyrovnávací branka obraz hry nijak zvlášť nezměnila, napínavé to začalo
být až v samotném závěru. V poslední minutě se hra zběsile přelévala od
branky k brance, přičemž každý tým měl několik šancí, jak vyrvat ze
spárů protivníka druhý bod. Závěrečný hvizd však přišel dříve, než by
jedna z obran kapitulovala.
Sice jsme klidně mohli vyhrát, ale nedá se zase říci, že by pro nás
remíza byla ztrátou. Tentokrát mi přijde zcela zasloužená; navzdory
poloze v tabulce a sebevědomým řečičkám byli GoHosp týmem velmi
srovnatelných kvalit. Zamrzí hloupé góly, potěšil mne naopak výkon
obrany, která pracovala spolehlivě, dosti slušně hrál Matyáš a tahounem
v útoku byl často střílející Basítek. Další hodnocení však nechám na
expertu Václavovi...
Hodnocení hráčů:
Lukáš Werner: Lukáš měl smůlu v podobě prvního gólu, kdy po
nešťastné ruce Zdeňka byla zahrávána penalta. Bohužel dělová rána nedala
Lukášovi šanci. Další branka jde na rub obrany, kdy nedůrazem v našem
pokutovém území měl možnost skórovat protihráč a své šance využil. V
průběhu hry Lukáš ale opět předvedl, proč je tak dobrým gólmanem, a již
neinkasoval. Proto 1
Petr Forejt: Peťa výborný vzadu, vždy zametl tak, jak měl. Svou
aktivitu předvedl i směrem dopředu, ovšem bez výraznějšího úspěchu.
1-
Zdeno Pekař: Nešťastník zápasu. Na jeho rub jde první branka,
která byla po jeho ruce ve vápně. V dalším průběhu zápasu se chybu
snažil napravit, ale k nijak výrazné nápravě nedošlo. 2-
Matyáš Jirčík: Maty se snažil jak vzadu, tak vepředu. Snaha
zaslouženě přináší známku v podobě 1.
Jan Huk: Střelec gólu,který znamenal naše vedení. Honza hrál
aktivně, nabíhal si, vracel se, solidně nahrával. Prakticky není co
vytknout. 1
Jiřík Košťál: Jiří hrál aktivně tak, jak mu síly dovolovaly po
náročném programu, který absolvoval před zápasem. Nahrál na gól, snažil
se o střelbu. Bohužel bez gólu. 1-
Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a ad hoc občan to kosořský:
Předvedl několikero pohledných akcí lahodících oku, dal opět branku
(dorážka Basítkovy střely), nicméně mohl vstřelit i další branku, a
proto 1-.
(17. 4.
20:48)
|
|
|
|
|
pondělí
14. dubna 2008 agama
Fred. |
text a
foto
Ř. |
Blues o
ještěrce
V sobotu jsem nebyl v zoo. Byl jsem rozkročen s kýblem s mydlinkami a
hadrem na okenním parapetu jakési výškové budovy. Ještě ti o tom něco
napíšu, až odtamtud vyvolám fotky, to budeš koukat. Nicméně když už jsem
v tom Fejkově ráji pro zvířátka nebyl, pokusím se to vyžehlit aspoň
touhle fotkou.
Zpět k
ještěrce. Jedinou věcí, na níž jsme se při onom nedávném ostrém sporu
napříč názorovým spektrem shodli, byl fakt, že ať už je to cokoli, může
to mít řadu různých podob. Dokládá to i malé zvíře na snímku. Údajně se
jedná o ještěrku, které se říká agama. I agama se od agamy může dosti
lišit – třeba agama vousatá od agamy kočinčinské. Kočinčinská je celá
zelená, asi jako ještěrka. Jiná agama zase může mít prý i metr do délky
(i do výšky, stoupne-li si na ocásek). Tahle ale ne, je malinká a
hrbatá. A jmenuje se Fred.
Fredovo
dětství nebylo z nejrůžovějších. Zlý kamarád, s nímž se dělil o
terárium, mu jednou zákeřně ukousl pár prstů z nohy. Nevím, co mu
předtím Fred provedl, ale ať už to bylo cokoli, přijde mi reakce
neznámého tvora jako přinejmenším nepřiměřená. Třeba by se napříště
mohli inspirovat mým dnes nejmenovaným nejvíc nejlepším kamarádem. Ten,
když ho nějak hodně urazím či naštvu, se mnou za trest deset, či ve
vážných případech dokonce dvacet vteřin nemluví. Zpravidla to však
nevydrží a před uplynutím časového limitu jako by nic naváže na téma,
jež jsme probírali před mou prudivou poznámkou.
Agamě, či spíše agamovi na snímku však tato rada bude z několika důvodů
k ničemu. Předně, jeho užrané prsty mu její, jakkoli důsledná aplikace
těžko vrátí, v jeho teráriu se žádný další živočich momentálně nenachází
(leda by měl tak dokonalé mimikry), navíc, co jsem tak vypozoroval,
tento typ zvířat zrovna moc hovorný není. Ale na druhou stranu, proč by
taky měl: v teráriu nebylo ani nohy (kromě tří zdravých a jedné okousané
a případně dalších maskováním utajených) a hulákání přes sklo by mělo
své zdůvodnění snad tehdy, byl-li by druhý účastník komunikace aspoň
trochu na úrovni. Což tlupa smějících se přiopilých lidí zrovna nebyla.
Tohle zvíře je prý velmi inteligentní. Jestli se inteligence projevuje
nečinným přihlížením, jak vám kdosi ve čtyři ráno z vašeho proskleného
bytu krade vaši jedinou, zánovní větev, pak jsem chytrý i já. Třeba to
však byl nějaký rafinovaný úskok či intelektuálská povýšenost nad
zplesovanou mládeží.
Fred bydlí ve stříbrském bytě u jedné moc milé tety Ivety, jež nám po
jednom veselém plese poskytla nocleh. O výpravě do Stříbra určitě něco
napíše moje bývalá kolegyně a současná spolužačka Míša; na dnešní výlev
tak pohlížejte jako na ujištění, že na Freda nebude v žádném případě
zapomenuto. A také jako na rafinovaný autoportrét části fotografa.
(14. 4.
22:08)
|
|
|
|
|
čtvrtek 10. dubna 2008 Tractor
people pod sněhem. |
text a
foto
Ř. |
My čekali jaro, a zatím přišel mráz
Stohlavé stádo poutníků ve vlhkých botách jako obrovská stonožka
trpělivě pochoduje zasněženou krajinou. Všude kolem jsou Jeseníky,
převážně bílo a větrné víry občas natahují mezi stromy bělostný,
poloprůhledný sněžný závoj. Vyšlapáváme ostatním cestu
třiceticentimetrovou peřinou, jíž se prodíráme několik prvních kilometrů
výpravy. Úzkostlivě střežíme bezpečnostní vzdálenost od běžkařské stopy,
protože jak známo, lyžaři jsou agresivní, a ke všemu vyzbrojeni bodnými
zbraněmi. Uprostřed lesů najednou stojí zapomenutý traktor v tuningové
úpravě pro svážení dříví. Tlupa mu nevěnuje pozornost, přestože by
klidně mohl býval být němým svědkem tragédie...!
------------------------------
Tlupa zemědělných obyvatel nedaleké vsi si jednoho krásného dne vyjela
na stromy. Bylo už téměř léto, meruňky kvetly, ulice hlavních měst
brázdili blázni na kolečkových lyžích v kraťasech a tričku a holky zase
zahodily strach, že jim nastydnou vaječníky. Muži vyskákali z traktoru,
nastražili kladkostroj, vytáhli lahváče a ve stínu plechového monstra
klábosili a čekali, až se nějaký ten statný jehličnan chytí. Čas utíkal
jak splašená ještěrka. A když už se pomalu mělo smrákat a past na stromy
byla pořád prázdná, chasníci s hrůzou vzhlédli k nebesům. Temná mračna
zahalila obzor a z nějakých jejich neviditelných otvorů počala padat
bílá hmota. Chlapíky popadla panika - jejich dopravní prostředek kromě
obligátní dálniční známky punku postrádal i zimní gumy. A k tomu
chumelenice sílila a stávala se naprosto neprůhlednou a neprůchodnou
bílou tmou. Z lesa se do úplného ticha, jež rušilo pouze klení vesničanů
a tlukot jejich vystrašených srdcí, začaly navíc ozývat podivné a
děsuplné zvuky.
Další den ráno, když sněhová bouře polevila, nalezly záchranné týmy jen
zpola zaváté stopy. Nejdřív tří párů holínek, pak dvou, jednoho, jedné
holínky a nakonec jen jedné holé nohy. Na bílém sněhu zářily kapky krve
jako kakao na krupicové kaši. A pod jednou ze závějí jako by se rýsovaly
cáry modrých tepláků....
------------------------------
Ty z vás, kteří čekali, že dnešní béčkově pojaté povídání bude jakýmsi
průvodním slovem k fotkám z Jeseníků, jistě nepotěší informace, že album
ještě není hotové. Zatím jsem se nedostal k tomu, abych k fotkám napsal
komentáře. Chce-li to někdo z vás zúčastněných urychlit, ozvěte se. Moc
rád vám to svěřím.
Pěkný jarní den všem.
(10. 4.
12:47)
|
|
Na
archívním snímku vidíme smolaře zápasu, kapitána Péťu.
|
|
|
pondělí
7. dubna 2008 žaves
- fc forejt 4:2 očima honzy huka. |
text Honza, hodnocení Venál a archivní
foto
Nikol. |
Referát o jedné pohledné
porážce...
Náš druhý zápas v sezoně by se dal rozdělit na dvě části. Hra do
patnácté minuty jako ustrašený chaos, při kterém jsme dostali tři fíky,
a hra po zbytek zápasu, kdy jsme dokázali snížit, a hlavně jsme začali
napadat soupeře už u jeho branky.
Ale hezky popořádku. První šanci jsme si připravili my. Podařilo se mi
vybojovat míč okopáváním soupeře a hnal jsem se na branku. Vinou mojí
zbrklosti jsme ale míč napálil pouze do boční sítě. Od té doby převzal
iniciativu soupeř. Začali jsme bránit až na půlící čáře, a to byla
chyba. Vzhledem k tomu, že protihráči byli technicky mnohem zdatnější
než my, a ještě to měli ulehčené tím, že jsme jenom u hráčů stínovali,
nikdo se nemohl divit, že nás sevřeli do našeho útočného pásma a my
nebyli schopni se z něj vymanit.
Tak padly tři góly, přičemž by se nikdo nemohl divit, kdyby to byl
dvojnásobný počet. Byli jsme zralí na bůra. Po tom posledním gólu nám
ale nějak přeskočilo v hlavě (pozitivně míněno) a my začali hrát
najednou o třídu lépe. A s napadáním a tlakem přišly zákonitě i šance.
Postupně pálili Martin, Vašek, Vlastík a Franta, ale buď chyběla střele
větší přesnost, nebo se gólman soupeře vyznamenal. Těsně před přestávkou
pak prokázal Vašek svůj zabijácký instinkt, když ideálním výběrem místa
doklepl střelu-přihrávku zblízka do sítě.
O poločase jsme se ujišťovali, že to jde, když se maká, a do druhého
poločasu jsme tak nastoupili ještě s větší vervou. Nedá se říci, že by
naše hra měla větší kvalitu a umělecký dojem, ale bojovností se nám
podařilo srovnat držení míče. Sice za cenu faulů, ja sám jsem prasil
jako starej dobytek, ale v takovýchto zápasech to chce soupeře prostě
vystrašit.
Zároveň z toho vznikají naprosto poetické situace. Například když hvězda
zápasu Vašek chce nakopnout míč, a místo toho trefí naplno soupeře do
holeně, nebo když Martina protihráč štve střelami a kličkami tak dlouho,
že se Martin nerozpakuje a okamžitě ho kosí.
Co ale naší hře chybělo? Bylo to tradiční koření fotbalu – góly. A při
našem největším tlaku přišel šok v podobě gólu do naší vlastní sítě.
Soupeř podnikl jeden ze svých rychlých a smrtících protiútoků, a už se
míč třepetal v naší síti. Přesto jsme se dokázali ještě jednou zvednout
a Vašek si připsal i druhou branku zápasu. K jeho vysněné metě jedenácti
gólů za sezonu mu tak stačí trefit se každý zápas.
Závěrem už asi jen toto. Jednoznačné pozitivum posledního zápasu je
agresivní pojetí, které jsme praktikovali po třetím obdrženém gólu.
Pokud k tomu přidáme i přesnější koncovku, výhry by měly brzy přijít.
Úplně jsem zapoměl pochválit gólmana Lukáše, který za obdržené góly
nemohl. Obrana pracovala od poloviny poločasu hrát spolehlivě. Do
příštích zápasů bych ale doporučil dávat méně prostoru protihráčům i za
cenu faulů.
Co se týče útoku, tak Vašek se ukázal jako predátor, Martin potřebuje
nový turfy a Marťas jenom větší klid v zakončení. U sebe musím
podotknout, že to bylo rozhodně zlepšení oproti předchozím zápasům,
několik šancí jsem připravil, ale co mi pořád nejde, je vracení se do
defenzivy.
Lukáš ještě přidává Vaškovo hodnocení hráčů.
Hodnocení hráčů:
Lukáš Řízek Werner: Lukáš pochytal, co se dalo, ovšem na dvě
Péťovy střely a další dvě střely soupeře byl krátký. 1-
František Košťál: Dirigent obrany. Hráz, o kterou se rozbil
nejeden útok soupeře. Vynikající průniky do obrany soupeře podtrhl
nahrávkou na branku. 1
Vlastimil Jansa: Vlastíka bylo všude plno, ovšem bez jakéhokoliv
efektu. Byl všude a nikde.3-
Péťa Forejt: Smolař zápasu. Bohužel pro nás. Péťa sice dal dvě
branky, ale do naší síťě. I přes tyto dvě velice smolné etudy byl Péťa
vzadu vzorným zametačem. 2-
Filip Řehoř: Vzadu to někdy zaskřípalo, nicméně své chyby dokázal
včas napravit. 2
Zdeno Pekař: Zdeněk potvrdil svou univerzálnost v obraně, kde
může hrát jak vpravo, vlevo i ve středu. Měl snahu i o útočné výpady.
Škoda jen, že vyšel jen jeden, a to v podobě asistence na gól. 1-
Martin Šrůta: Kdykoliv přišel na hřiště, tak byl hrozbou pro
branku soupeře. Svým pohybem dokázal rozpohybovat obranu soupeře.
Nejlépe bránící útočník. Chyběl jen ten gól. 1-
Martin Talůžek: Celý zápas se snažil. Rozjížděl útočné akce,
k naší i jeho lítosti většinou končily u gólmana soupeře v náručích. 2
Jan Huk: Běhal,nahrával,střílel. Vzestupná forma se projeví
určitě i v příštím zápase, kde snad bude více gradovat a skončí třeba i
gólem. Zatím však 2
Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a ad hoc občan to kosořský:
Jeho úkolem je dávat góly. V dnešním zápase dal dva, a tak splnil a
přesvědčil. Snaha o pressing sice občas nevyšla, jak měla, ale i přesto.
1-
(3. 4.
23:00)
|
Rádoš sice na včerejším
zápase taky byl, ale foťák ne. Takže jsem musel sáhnout do archívu.
|
|
|
|
čtvrtek
3. dubna 2008 Míček
pro milana. |
text, foto a scan
Ř. |
Výšlap za fotkami
Usměvavý předmět polehával na břehu Berounky, když se neděli klížily
zraky. Nejdřív tam přišly naše stíny, pak i já s doprovodem. Ten den
jsem nebyl zrovna úspěšným mladým mužem, ale bez ohledu na rozpoložení
bylo potřeba dofotit film, abych měl pak v temné komoře něco v ruce a
dostatek argumentů. A tak jsem vzal praktiku a Milana a vyrazil na
vycházku.
Přes lávku, již momentálně zdobí inzeráty psané domečkovým písmem, jsme
došli až na samotný okraj planety. Úhlednou městskou část se svými
chodníčky v zámkové dlažbě a upravenými zahrádkami zde připomíná máloco;
i občané, které jsme cestou potkali, často jako by nebyli zdejší, mnozí
vyhlíželi skoro až exoticky. A dálkami teda moc nevoněli.
A ta podívaná! Krajina na pravém břehu Berounky, jejíž voda už za pár
ospalých nedělních chvil splyne s náruživou Vltavou, vypadá velmi zpustle. V
křovinách a lesních porostech našlo nový domov mnoho domácích
spotřebičů, pneumatik a dalších odpadků rozličného druhu. Do okapové
roury někdo ukryl plechovku od piva, na sloupku plotu se slunil hrnec.
Milan našel místo, s nímž ho pojily vzpomínky. A nad vším bez ustání
kroužila letadla tak malá, že jejich piloti museli zůstat na zemi.
Došli jsme až kousek za míček, do míst, kde se nad zašlou chatovou,
karavanovou, a dokonce autobusovou oblastí tyčí zhoubně rostoucí
betonové sloupy budoucí nestvůry dálničního typu. V jedné z posledních
zahrádek měli umělého aligátora, vanu a živou kočku (ta ze záběru
utekla). Opodál u plotu leželo ve škarpě vykolejené dítě, hrajíc si tam
na bůhvíco. Posléze strnulo a sledovalo nás velkýma kulatýma očima.
Pak mi došel film.
(3. 4.
23:00)
|
|
|
|
|
úterý
1. dubna 2008 zvětšenina
Ferdy. |
text, foto a scan
Ř. |
Moje první živá fotka!
Jak se sousedovic kocour Ferda, přezdívaný rovněž prostě Černej, dostal
až sem, mezi všechny ty celebrity, které čas zavál níže a leckdy až do
cíleného, nebo nezáměrného zapomnění? Byla to cesta dosti strastiplná s
mnoha oklikami, kterou, troufám si tvrdit, málokterý Ferda musel
absolvovat. Protože však musím ještě cosi velmi veselého přeložit,
některé etapy jeho biografie a cestopisu vypustím a nechám pozdějším
životopiscům - je to materiál jistě atraktivní, a navíc pole neorané, ba
snad ani nezaseté.
Ferda se kdysi octl na
sousedově zahradě, odkud přes naši obvykle ospalou ulici přebíhal k nám
(vždycky se však rozhlédl - nejprve doleva, pak doprava, a pak raději
ještě jednou doleva). I na naší zahradě brzy zdomácněl, podnikaje
kořistnické výpravy za potravou (a láskou?) stále častěji. Jeho sametový
kožíšek se jednou odpoledne leskl na raně březnovém slunci, když před
honosnou krmí od mé babičky (povšimněte si dokonce lžíce!) zrovna
meditoval, kde začít. A v tu ránu se nevědomky jeho podobizna otiskla na
sítnici mé praktiky. Lovec radostně zatleskal a vzápětí zaťal levou
pěst, jako když jím řízená koule sejme veškeré kuželky či když chytne
penaltu.
Protože jsem tvor líný,
kocour dřímal v přístroji ještě dalších několik dní, než se mi podařilo
film na romantické procházce s Milanem (poreferuji snad později) dofotit
a odnést k vyvolání. Nastříhaný negativ jsem si pak sebevědomě odnesl do
temné komory, kde jsem se v té načervenalé temnotě úplně ztratil. Na
rozdíl od zvířete, jež přece vidí i ve tmě. Výsledky mého prvního
zvětšování nebyly valné, spíše se jednalo o masovou vraždu nebohých
fotopapírů; tolik osvědčený postup pokus --> omyl se ukázal poněkud
neefektivním. Ale rozhodl jsem se pro vendetu a o pár dní později opět
klepal na dveře fotokomory. Avšak negativy jsem nepochopitelně nechal
doma, takže dalších několik podivuhodných dní uplynulo, než jsem se
znovu odhodlal navštívit suterén školy rezervovaný fotografům, kterým
jaksi ujel vlak.
Práce v temné komoře mi
přijde úžasným koncertem pro jednoho sólistu v bílém plášti či v
otrhaném tričku. Osoba tato v intimním osvětlení mlčenlivě a za
vrcholného soustředění provádí úkony někde na pomezí chemie, fyziky a
umění, přičemž jsem se domníval, že za těchto okolností i dva jsou
davem. Proto mě překvapilo, když se nás jednoho krásného ještě
březnového pondělního odpoledne mezi káděmi se všemocnými kapalinami a
precizními zvětšováky pohybovala pětice. Ale zase to byla sranda.
A jak pokračoval odchyt
kocoura? Na negativu byl, chudák, celý bílý a nesvůj, vložen do
zvětšováku. To je mašinka působící dojmem křížence mikroskopu a
lampičky, z kterého občas vyšlehne záblesk světla na lesklou kůži
fotopapíru. Nakázal jsem zvířeti, ať počítá do čtyř a půl, pak světlo
zhaslo a následovala koupel. Během lázně ve vývojce se začaly objevovat
jeho elegantní kontury, jenže za tu minutku pod hladinou se málem
utopil. K jeho vzteku koupání nebyl konec - následovala voda, ustalovač
a nakonec zase voda; bylo to pomalu horší, než kdyby ho někdo zbavoval
blech. Ke všemu infračervené sluníčko dvakrát nehřálo, takže osychal
pěkně dlouho. Fotograf měl radost - vše bylo na svém místě, i bílý
rámeček se s trochou fantazie dá označit za pravidelný.
Kocourova odysea se rychle
chýlí ke konci. Do počítače se vetřel, jak už to podobní tvorové mají ve
zvyku, přes skener. Zde vydrží až do té doby, než mi shoří disk, ale
jistě ho potěší, že za přízně osudu jeho papírová podobizna tu s námi
bude až 170 let. No, nezávidím mu to.
(1. 4.
21:35)
|
|
|
|
|