Na lavičce

Vylezli jsme z metra na konečné – na povrchu byl krásný den. Holky měly sukně proklatě vysoko a kolemjedoucí dopravní prostředky, které podobné vymoženosti postrádají, otevřely aspoň okénka a stavidla klimatizací dokořán. Šli jsme v nesourodé trojici: drobná veselá blondýna, v košili se potící extrovert s krosnou a rachotícím grilem na zádech a já. Mířili jsme k obchodnímu domu, kde jsme měli v plánu nakoupit proviant na nadcházející večírek. Ten se totiž konal na odlehlém, přesto bytovými domy zaplněném místě zvaném Holubí háj; odtud to bylo pouhých 35 minut kontaktní a veřejně tulivé jízdy autobusem. A asi půlhodina čekání, než ti mobilnější dva z nás nakoupí vše potřebné.

Seděl jsem na lavičce, jež sousedila s velmi podobnou. Byla momentálně osedlána babičkou a zřejmě její vnučkou. Při frekvenci úrazů mého pohybového aparátu si přibližně jednou za rok užívám zvýšené popularity mezi neznámými lidmi, i tentokrát babička nezklamala a významně zašeptala: "Pán má nemocnou nožičku, víš?" a velké oči dítěte si mě s úctou a údivem změřily asi jako krokodýla v zoo. Zato výhled v mé tehdejší čekárně byl skvělý: obsáhl jsem celou křižovatku a okolní akcí překypující prostory – žádné čumění do zdi na Bulovce.

Málokdy vydržím pozorovat bez toho, abych svoje oči nastavil objektivem. Nejinak tomu bylo i tehdy. Viděl jsem slečnu s velkými deskami (co v nich skrývá? Nějaké tajemství, přece!), která usedla na další z laviček a za chvíli se začala smát, to když dorazil ten, na nějž čekala. Holubi létali mezi auty a občas se přišli podívat i na mě; nic jsem pro ně neměl, jen dobré srdce, a jím pohrdli a ulétli – racionálním rozhodnutím rozumím, nezlobil jsem se. Auta na kruhovém objezdu navzájem (ne)dávala přednost, chvílemi troubením nadávala. Čas od času se tou tupě kroužící masou pokoušela probít i nějaká tramvaj, i takové podivně nízkopodlažní (momentálně moje oblíbená odrůda). Muž v brýlích bez zjevných příčin vyplazoval jazyk, autobusy na zastávce klesaly pod tíhou nastupujících mas a jiné se s úlevou vyprazdňovaly. Paní s červenými kalhotami spěchala kolem jednoho z nich tak, že je tam dokonce dvakrát, ani jednou jsem jí nedopřál celých nohou. Na barevné kytky u silnice zatím padal prach a slečně, která se učila na opačném pólu parku, padalo ramínko. A oni pořád nikde.

A nakonec jsem uviděl i je, jak rozesmátí vlečou veselé zářivé igelitky a pytel s dřevěným uhlím. Popadl jsem berle a vyrazil, aby mi kamarádi a zážitky neutekli.

 

(30. 5. 19:28, na vysvětlenou: chaos stvořen už ráno)
 

Stojaté vody bývají jedovaté...

Chodbou se rozléhá cupitání berlí, zatímco v sousedním pavilonu masožravá kytička potichu pojídá mouchu. Zbudou z ní jen křidélka, která posléze ozdobí stonek květiny jako kouličky na vánočním stromku, či dokonce zářez na pažbě kovboje! Těžký animální odér, který obepíná celou smíchovskou Stanici přírodovědců a po vniknutí do jejích útrob ještě nabere na intenzitě, návštěvník po čase přestane vnímat. Ne tak dechberoucí dusno, zvířátkům zřejmě vyhovující (ačkoli co já vím - třeba by si takový varan či leguán taky vyvětral, kdyby měl možnost). Ale mně tedy nevyhovuje vůbec. Potím se a čočky, noha pod sádrou i já máme dojem, že se každou chvíli zalkneme.

Kde se tady zchladit? Rozměrově jediná vyhovující je káď krokodýlova. Avšak nejenže je pokrytá tím zeleným nánosem (ale co, nejsem žádná slečinka!), navíc je v ní právě i ten krokodýl. Pan Vlasta (postarší známý z níže položeného Mechulčina článku, který mimo jiné všechno ví, všechno zná a od všeho tam má klíče) vypráví o někdejší snaze tamních přírodovědců hanebný stav ještěrovy tůňky vylepšit. To aby hosté, kteří ho přijdou navštívit, z něj spatřili i více než to zlověstné oko a špičku nosu, dá-li se to tak říci. I napustili mladí zoologové zvířátku čistou vodu, vyčistili jeho průhledné bydlení a zasadili mu na břehu nové pokojové rostliny. Jenže stejně jako mně uklizené doupě zpravidla moc dlouho nevydrží, i krokodýl na pořádek hladce vyzrál. Hlínu z kytiček packami nahrabal do vody, a ta se proto zase brzo krásně zazelenala.

A jaká z dnešní mikro- a pseudobajky vyplývají ponaučení? Tak zaprvé, Řízek je prase, má v pokoji skoro pořád bordel a za téměř x let, kdy docházel na blízkou základní školu, ve Stanici ani jednou nebyl. Zadruhé, a to je zásadnější, na krokodýla si jen tak někdo nepřijde. Zároveň se jeho pasivní rezistence ukazuje jako lehce neúčinná: sice téměř dokonale obrostl rostlinstvem, na jeho nezáviděníhodném statutu očumovaného (byť jen velmi částečně) vězně se tím pramálo změnilo. Ne, že bych ho k tomu chtěl navádět, ale třeba kousnout krmiče a využít jeho momentu překvapení k úprku do volné smíchovské přírody se mi jeví jako smysluplnější řešení. Ale uznávám, že tahle lehce drračáková teorie platí jen za předpokladu, že takto konzervované zvíře má ještě pořád touhu po svobodě.

Kdo ví? Určitě pan Vlasta. A vy ostatní, kteří nevíte, běžte se na něj někdy mrknout - a nejen na něj, ale i na jeho kolegy. Je to přímo nad populární Drtinkou a vede tam zvláštní schodiště. I v parném odpoledni se na něm rozkládá nesmírná louže přes tři schody. Tak pozor na nohy.
 

(27. 5. 23:01)

P. S. Děkuji všem autorům, kteří poslední dobou pomohli myslím velmi výživně naplnit tyto stránky. Jsem vám moc vděčen a doufám, že budu moct být i nadále.

  Fanoušek s bujnou fantazií nechť si namísto Rudých představí borce z Forejtu marně bojující o první letošní výhru...

Kopyto se hlásí z Bubenče

Gólová přestřelka mezi naším klubem FC Forejt a béčkem týmu AFC Améby přinesla mnoho obratů, zvratů a proměn ve vývoji zápasu. První a pro fanoušky FCF asi nejzásadnější změnou byl ten fakt, že moje maličkost, Zdenda, toho času spolužák Řízka, Honzy H. a Honzy S., od nynějška hájí prostor mezi našimi tyčemi. Tou druhou bylo asi to, že náš celek si vyzkoušel, jaké to je hrát proti mezinárodním týmům, jelikož barvy našeho protivníka hájili mimo jiné anglicky hovořící hráči („fak“ poznám stoprocentně).

Ti, kteří šli během prvního poločasu do nedaleké nádražky „na dvě“, udělali dobře, neboť se nebylo na co dívat. Alespoň z mého pohledu. Hra ubíhala jako voda, ale nikoli v horském potůčku tekoucí, ale na podlaze rozlitá. Soupeři se představili povedenou souhrou, na kterou naše propracovaná taktika (prostě se na hřišti dohodneme) nestačila a po dvou nastřelených tyčích jsem definitivně – a vlastní vinou – lovil míč ze sítě. Přesto náš tým několikrát zahrozil, před prázdnou bránou se do paměti diváků dvakrát zapsal Vlasta, když neproměnil tváří v tvář brankáři AFC, jehož tým se po chvíli mohl znovu radovat, když po akci 2 na 1 Jirka tečoval míč do vlastní brány.

Po odpískání půle se náš tým rozhodl zvrátit stav utkání. Bohužel, předsevzetí ne a ne se vyplnit, mezi hráči přetrvávalo napětí umocněné vzájemnými hádkami o tom, kdo měl dát gól a kdo ne. Po 15 minutách z druhé části se ale z přímáku trefil výborně Štěpán a vzbudil v našich hráčích pravé nasazení, které patrně bylo do té doby v bubenečské nádražce. Pod tlakem našich hráčů se míče ve vlastním vápně rukou dotkl obránce AFC a Štěpán se podruhé ukázal jako nemilosrdný exekutor standartek.

Záhy ale náš tým opět tahal za kratší konec. Nepozornost v obraně způsobenou patrně přetrvávající radostí z vyrovnání potrestal soupeř přečíslením, během kterého moje ruce, nohy a hlava nestačily na dva hráče AFC, kteří se zjevili před bránou – 2:3. Přesto se v tu chvíli diváci mohli těšit ještě na 3 góly a rozhodně měli zaběhnout pro povaleče v nádražce, neboť poslední minuty zápasu probíhaly vskutku ve vysokém tempu, nutno říci že hlavně díky hráčům FCF. Nápor zelených nutil soupeře zakopávat mimo hrací plochu a z vhazování se také zrodilo vyrovnání, kdy po autu z rukou Jirky jeden ze soupeřů usměrnil míč po Jirkově vzoru do vlastní sítě.

Zanedlouho měl možnost skórovat Honza H. v jednom ze svých brejků, ale nedokázal ukázat míči cestu do odkryté brány. Tím ale ofenzivní choutky našich hráčů nebyly ukojeny a po našem rohu se v houfu před bránou AFC dokázal nejlépe zorientovat Jirka a hlavou poslal náš tým do vedení. Do konce utkání zbývaly asi 3 minuty, přesto náš tým chtěl přidat další branku, ale hráči AFC se vzepjali k útoku. Centr mířený na hranici vápna, o který se pral Rádoš s jedním z protihráčů, měl být můj, ale v rozhodujícím momentu mi podklouzla noha, čímž měl hráč AFC k balónu o krok blíž a jeho hlavička do brány stanovila konečné skóre.

Ještě pár slov na závěr. Posledních 15 minut náš celek prokázal kvalitu, když bez hádek, nepřesností a nedostatku bojovnosti dokázal vsítit 4 branky, byť jsme všechny dali ze standardních situací. Za připomenutí stojí i vlastní gól na obou stranách. Poučeni tak s odhodláním hledíme na příští zápasy. A nyní bych se rád omluvil spoluhráčům a fanouškům FCF za svoji minelu:

Sorry, ty blbý boty dám někomu v nádražce.

Kopyto

Hodnocení:
Štěpán – pan exekutor, nechodil si tolik pro míče, ale za jeho dva góly, které nás vrátily do hry mu patří velký dík 1-
Jirka – naše jistota v obraně, byť lehce vláčná... jeden gól do vlastní sítě odčinil minimálně poslední trefou 1-
Honza H. – jeden z největších smolařů zápasu, přesto si zahozené šance alespoň dokázal připravit 2
Honza S. – dnes předvedl fortelnou práci v defenzívě, byť jak sám (ve slabé chvilce po zápase?) přiznal, třetí obdržený gól jde na jeho účet 2
Zdeněk – poklidně odehrál zápas bez větších záchvěvů, ačkoli párkrát napodobil moji do autu kroucenou variaci na výkop 2
Vlasta – jeho dvě zjevení před bránou v první půli měla gólově vejít do dějin, ve druhé půli nechytil rytmus jako ostatní, ale nic nepokonil 2-
Matyáš – podle taktiky byl vepředu, avšak nedokázal plnit gólový plán... těžko ho hodnotit, u míče byl nejvíc asi před zápasem 3
Václav – před bránou hrál více lokty než nohama, a přes snahu nedovedl překonat gólmana protivníka, přesto díky za jeho povzbuzování 2-
Rádoš – sice mě po posledním gólu málem vzteky sežral, ale nehrál špatně, jeho chyby jsem pro písek v očích neviděl 2
Zdenda (autor – Kopyto) – chyby v bráně mi nedovolují udělit známku v rozmezí 1–5, hlavně za poslední kousek bych zasloužil 6... na holou
 

(25. 5. 21:47)

P. S. Děkuji svému nástupci mezi tyčemi za referát a přidávám omluvu za "nehodící se" fotografie. Náš štáb neměl na místě fotografa, proto bylo tentokrát nutno něco vytěžit z archívu.... Ale věřím tomu, že si toho leckdo ani nevšiml.

Vysoká noha, nebo nízká hlava?

Atmosféra v hledišti byla podobná...

...a utkání taky skončilo dělbou bodů.

Ta černá špína na baňce je prý arsen. Neochutnával jsem to, tak nevím.

S Mechulkou mezi výbuchem a otravou

Včerejší den byl parádní. Vstávačka o půl dvanácté a pak hned rande s Řízkem. Když jsem se na něj pár dní předem obrátila s prosbou: „Potřebuju fotografa,“ Řízek s vidinou vzrušujícího dobrodružství nedočkavě (zrychleným dechem) zamlžil monitor i s ICQ oknem.

Na třetí hodinu jsme tedy dorazili do laborky ve Stanici přírodovědců na Andělu. Moje seminární práce na téma Toxikologie už potřebovala oprášit a doprovodit několika fotkami. Dohodla jsem se proto v laborce, že provedeme tzv. Marshovu zkoušku, která se v 19. století používala jako soudní důkaz otravy nějakou sloučeninou arsenu. Sehnat arsen nebylo ani moc těžké. Laborantka Míša prohlásila: „Ještě mi doma nějaký zbyl…“ A tak jsme se po instruktáži (kolik lidí a slonů by se tímto 0,5 gramem dalo otrávit, co máme dělat, když to vybouchne) pustili do díla. Řízek fotil a já přihlížela.

A teď trochu chemie, abys nevyšel ze cviku, kámo.
V aparatuře se vyvine vodík. Hodně vodíku. A to pomocí kyseliny chlorovodíkové a zinku. Do směsi se pomalu přilévá roztok arseničnanu draselného – soli, kterou jsme potřebovali dokázat.

Laicky řečeno, vodík si ze soli arsen vytáhl a spoutal se s ním na arsan neboli arsenovodík.
Náš milý arsenovodík putuje dále úzkou trubičkou, netuší však, co ho čeká! Plamen! H i As jsou nuceny se rozdělit. Kovový arsen se na chladnějším skle srazí a vodík uteče ven, kde je bryskně zapálen. Žůžo.

Hele kámo, nemysli si, že to bylo to jediný, co jsme s Řízkem podnikli! Prošli jsme i místní minizoo. A Řízek stihl líbat gekona (má rozdvojenej jazyk, víš?;o). A dál? Kino, pívo…
 

(23. 5. 19:13)

P. S. Děkuji, slečno chemičko, za poučný článek. Jen poopravím, že nešlo o gekona, nýbrž o varana. Respektive varanku. Varanku Aranku. A rozdvojený jazyk má ona, nikoli já.

Kádinkou zákeřně bublal vodík.                Přírodovědci zavřeli malá zinčátka do terária.     Pohled do Maryšiny kuchyně. 

 

Na celý život to asi nebude, ale chvilky jsme spolu zažili hezké.

Péťa právě spálil pětisetprocentní šanci. V druhé půlce bude mít ještě jednu, tak třísetprocentní.

FC Forejt - Alkmar 0:5 (po poločase 0:2), viděno brýlemi Venálovými

Bahnění, zablácení a trošku i fotbal. Takto přesně vypadal zápas 7.L hanspaulské ligy, v němž FC Forejt změřil síly s prvním týmem tabulky, Alkmarem.

Po příchodu na velice neslušně vypadající hřiště s terénem, kterému k naprosté nedokonalosti pomohl asi tak pětihodinový déšť, jsme si říkali, že toto nám právě hraje do not. Ovšem jak již víte z Pavlače, písničku nám spíše zahrál a zapěl soupeř, jenž nám dokázal nasázet pět branek.

Zápas začal bohužel tak, jako ostatně ve většině našich letošních utkání tlakem soupeře, který skončil po pěti minutách prvním gólem. Po rozkoukání musel opustit hřiště Václav. Václava limitovalo velice nepříjemné a bolestivé zranění, jež si přivezl z Jeseníků. Naštěstí pro něj i pro náš tým to není nic vážného, ale zpátky k průběhu zápasu.

Po vystřídání a za mohutné podpory fanoušků jsme dostali další branku. Hezkou akci hostujícího týmu zakončil střelou k tyči útočník, který jakoby naznačoval, kdo v tomto zápase bude tahat za ten delší konec. Po několika dalších šancích soupeře jsme se poněkud osmělili i my a náznakem šance byla střela Pecena, kterou s velkým štěstím vyškrábl nohou v poslední chvíli gólman soupeře na roh. Najednou jako kdyby nás osvítil duch svatý a pomyslné otěže zápasu nám do našich rukou daroval právě on. Po krásné střele Honzy S., která šla bohužel půl metru vedle, a naprosto tutové šanci Péti byl zápas přerušen v půlce.

O poločase jsme s Lukášem sdělovali naše postřehy a poznatky o naší a soupeřově hře. Naše poznatky padly na úrodnou půdu, alespoň obrázek začátku druhé půle tomu nasvědčoval. Péťa se ocitl před brankářem sám. Bohužel k našemu velkému zklamání netrefil balón tak, jak jsme si přáli my i samotný Péťa, a balon skončil mimo. Po dalším tlaku z naší strany přišel trest. Potrestání bylo rychlé a pro obranu a brankáře dost nešťastné. Tečovaný balon od Vlastíkova ramena skončil v síti.

Po obdržení branky jako by kluci vzepjali poslední síly. Tlačili se do brány, zkoušeli střílet ovšem efekt ne a ne se dostavit. Naopak udeřilo opět na naší straně, tentokráte krásná střela z deseti metrů do pravého horního růžku jakoby zhasila všechny naše naděje a pokusy o uhrání třeba i plichty. Další průběh zápasu byl boj o to, kolik tedy vlastně dostaneme gólů. Naštěstí už jsme dostali jen jeden.

Co dodat? Musíme zlepšit proměňování šancí, a pak můžeme myslet i na vítězství.
V tuto chvíli nám nezbývá nic jiného, než se plně koncentrovat na další kolo, které se nám již snad povede k naší radosti i radosti našich početných fanoušků.

Hodnocení hráčů: Filip Řehoř 2, Péťa Forejt 2, Vlastík Jansa 3, Honza Suchan 2, Honza Huk 2-, Štěpán Pecka 2. (Václav nebyl hodnocen, hrál příliš krátce).

 

(20. 5. 16:43)

 

Diskuse mezi autorem článku a Vlastíkem k naší škodě pokračovala i během utkání....

Myslím, že za umělecký dojem jsme si aspoň bod zasloužili.
 

V přestávce mezi životem a tamtím
(Řízkův někdejší pokus o opravdickou reportáž)

Poslední městský autobus vyjel ze starých garáží na Podbabě v noci ze 3. na 4. prosince 2004; vypravil se tehdy na trasu linky 504 a vezl kromě pozdních cestujících i poněkud melancholickou cedulku „Garáže Dejvice dnes naposled...“. Provoz dejvických garáží tenkrát přestal být nutností. Stalo se tak proto, že po výstavbě tramvajové trati na Barrandov mohl městský dopravce snížit stavy dýmajících silničních vozidel. Nedlouho poté, co byly zdejší vozy dopravního podniku převedeny do jiných provozoven, opustili areál i zaměstnanci: počátkem května roku 2005 přestaly garáže oficiálně existovat. Vypravili jsme se tam o necelé tři roky později zjistit, jak je komplex využíván nyní.

Přijíždíme k vjezdové bráně, tlustý vrátný ve svetru s logem jakési bezpečnostní agentury stiskem tlačítka nehlučně zvedá moderní závoru, na níž i ve slunečném odpoledni svítí žárovky, snad aby ji někdo nepřehlédl. Rozprostře se před námi pohled na pustou asfaltovou plochu, nad níž ční zavěšené monstrózní hodiny, které i při našem odchodu budou dál tvrdošíjně ukazovat půl sedmé a pět minut. Podobně i na špičce věže hotelu Internacionál, jenž majestátně a nevyhnutelně kyne celému okolí, bude dál sveřepě zářit zlatá pěticípá hvězda, minulosti, současnosti i budoucnosti navzdory. Za holou plochou, která dříve překypovala odstavenými červenobílými autobusy tak, že se garáže musely několikrát rozšířit i do sousedních parkovišť, se nachází obrovská montážní hala.

Šestice zelených vrat na jejím obvodu přímo vybízí k návštěvě. Přesto vstupujeme malými nenápadnými dveřmi po straně, majíce klíče právě od nich. Budovu postavili již v roce 1932 a nezapře ducha tehdejší doby: ocelová konstrukce se čistě a elegantně klene nad betonovou podlahou, jejíž prázdnotu ruší jen zapomenutý rezavý vozík se smaltovanými cedulkami komicky omezujícími jeho nejvyšších povolenou rychlost na osmdesát, respektive sedmdesát kilometrů. Citelně se ochladilo, a nejen to ve mně evokuje dojem chrámu, ovšem chrámu po zavírací době. Nebo hokejové arény klubu, na nějž bůhvíproč zanevřeli diváci. Všude je prázdné ticho, které jen dodává na síle ozvěně našich kroků.

Sál je po stranách rozryt podlouhlými příkopy, do nichž se skrývali opraváři, pracovali-li na útrobách zdejších chráněnců. Z příšeří podél stěn svítí řada šedých sololitových dveří se vzornými červenými tabulkami. Jedny z dveří nás temnou chodbou svědomitě dovedou do jídelny. Uprostřed úplně prázdné a notně zaprášené místnosti postává osamělý elektrický sporák, snad že se při ústupu nevešel do dveří. O stěnu je opřena tabule s nabídkou: křídové sdělení hlásí, že 100 gramů kachny je za příjemných 20 Kč, knedlíček pak vyjde na korunu padesát. Pod Drahuší Hubenou, odpovědnou vedoucí zdejší kuchyně, se zdejším strávníkům asi nežilo špatně.

Okolí haly pomalu zarůstají nejrůznější dřeviny. V požární nádrži, kde se jaksi nedostává vody, plavou v chaluhách na dně pneumatika, láhve od vodky a krabičky od cigaret. Šlahouny popínavých rostlin šikanují ploty. Již poloprůhlednými okny nahlížíme do přilehlých kanceláří: v některých zbyly jen telefony a na háčcích pověšené klíče, spousta klíčů. Jistě od všech těch pečlivě označených dveří. Nevisí tu ani obvyklé hanbaté kalendáře: jediný svého druhu zůstal spolu s křičící černobílou televizí v budce vrátného, ale i dáma na něm otištěná zjevně pamatuje lepší časy.

Před dvěma lety se v rámci soutěže Europan měli mladí architekti zamyslet nad budoucím využitím dejvického areálu. Ze čtrnácti soutěžních návrhů porota navrhla jako vítěze čtveřici Francouzů, jež navrhli na místě budov souvislý obytný komplex. Bohumil Beránek, vedoucí odboru rozvoje Prahy 6, tehdy na výsledky architektonického klání příliš nedbal. „Dejvické garáže jsou majetkem Dopravního podniku, jeho zájmem je objekt dobře prodat,“ sdělil ČTK. To se vloni konečně povedlo: nahlédnutím do výpisu z katastru lze zjistit, že areál koupila plzeňská firma InterCora.

Odcházíme z areálu v rozpacích. Slovy básníka Ortena, obrovská hala, jež by se dala s klidem označit za technickou památku, a okolní budovy nadále zůstávají ve stavu mezi životem a tamtím, blížíce se nyní spíše k tomu druhému pólu. Jejich budoucnost záleží nyní výhradně na libovůli a záměrech nového majitele. Ten se nikterak netají svým výhradním zaměřením, a tím je pronájem obchodních prostor, zejména pro maloobchodní řetězce. Údajně již v České republice a na Slovensku pronajímá více než stovku obchodních center. Tudíž je velmi pravděpodobné, že se areál promění na další Tesco či Plus. Což je na jednu stranu škoda, protože nějaké smysluplné využití by se jistě našlo i pro areál v současné podobě. Ovšem nutno dodat, že kterékoli řešení bude mít jistě větší smysl než současný stav – bezúčelné chátrání.

Přiznám se, že nápad resuscitovat na blogu jinde otištěné texty jsem opral od jiných, skutečných bloggerů. A ani bych ho nerealizoval, nebýt těch fotek – ty jsem vám, na rozdíl od toho žvástu pro univerzitní potřebu, chtěl ukázat. Ty dnešní kecičky tedy berte s notnou rezervou a spíše jako zdlouhavý popisek k těm několika snímkům, zhotoveným klasickou technikou (takže žádný bruslení, víš co). A závěrem příslib, že recyklační metodu nebudu využívat často.

(18. 5. 23:03)

Subjektivně zabarvená nepříjemná pravda


Fotbal. Přináší smutek i radost, zlomeniny i oděrky, opilost i násilí, mění slušné lidi na nebezpečná individua, hospodským dělá kšefty i ničí hospodu. Jakožto příznivci fair-play a idealisté jsme se s nadšením sobě vlastním přihlásili na fotbalový turnaj UK při rektorském sportovním dni s cílem kopnout si párkrát do balónu, zaběhat si a třeba i něco vyhrát. Ale běda nám!

Úderné jméno (1. FC Pisálek), úderný pokřik („Mediální mrdky, do toho!!!“), přízeň zřejmě jediného diváka turnaje (majitel těchto stránek, turnajový fotograf a maskot týmu Lukáš „Sádra“ Řízeček) a také suverénně nejpohlednější hráč turnaje (číslo 27 – ať žije Gábina!:-) – to vše měly být hlavní zbraně našeho triumfálního tažení turnajem. Další teoretickou předností byla i dokonalá taktika, kterou vymyslel zástupce kapitána Jan Suchan zřejmě během zasedání akademického senátu – nic nevymýšlet (všechno kopnout do pr...). A nesmím opomenout ani osobnost našeho kapitána Jana Huka, který nejenže přímo hýřil energií a pohybem už u autobusu, ale děsil soupeře a jiné spořádané občany už z dálky svým dresem s nápisem: „Řepka je můj vzor.“

Hýřili jsme optimismem a do poslední chvíle ladili taktiku a pak to přišlo – první zápas. Výkop a už to jelo! Náš tým v nejsilnější sestavě (Zdenda – Honza Suchoš, kapitán Honza – Tomus, Gábina + střídající Maksim a já) nastoupil proti favorizovaným soupeřům a svou hrou od začátku dokazoval divákovi, že rozhodně patří mezi černé koně turnaje. Skvělé výkony předváděl především rozhodčí a hned po něm Zdenda v brance. Náš skvělý brankář stihl mimo jiné ještě v průběhu zápasu podepsat smlouvu s velkoklubem FC Forejt. Bojovná hra přinesla dokonce šanci, kdy jsem v obtížné pozici netrefil prázdnou bránu a několik okamžiků poté nedokázal druhý nejmenší hráč turnaje (Tomus) usměrnit svou hlavičku do brány.

První zápas skončil plichtou a soupeři byli jen rádi, že pisálci nepředvedli nesmlouvané zakončení jako o hřiště vedle jeden nejmenovaný tým. Za zmínku stojí i fakt, že fotografovi došla během zápasu baterie jak ve fotoaparátu, tak v mobilu, takže očekávanou záplavu fotek bohužel nestihl kouzelník s magickým teleobjektivem pořídit.

Do druhého zápasu šel tým nejen s optimismem, ale i se zdravým sebevědomím. To se během několika okamžiků ukázalo jako hrubá chyba a zápas měl poněkud jednostrannější průběh, než bychom si byli bývali přáli. Bídná koncovka (ano, přiznávám se, jedna moje pološance se měla ujmout) a především totální neschopnost soupeře trefit leckdy prázdnou bránu, nakonec vyústily v oboustranný drtivý tlak, během kterého dal Zdenda málem nádherným lobem branku. Ale gól nakonec také nepadl a utkání opět skončilo remízou, tentokráte však spíše šťastnou. Prohra našich přímých soupeřů o postup ze skupiny znamenala postup 1. FC Pisálek do čtvrtfinále turnaje, a tak jsme se mohli všichni radovat. Bohužel jen krátce.

Po zaznamenání tohoto skvělého výsledku opustil turnaj jeho jediný divák a za soupeře nám byli přiděleni nebezpeční matfyzáci. Nebudeme dlouho chodit kolem horké kaše – ještě, že to Řízek neviděl, ještě, že to nefotil a díky bohu za alkohol, který dovede nepříjemné vzpomínky hravě vymazat. Boj s matfyzáky byl rozhodnut už během prvního poločasu, kdy sporný výrok rozhodčího a jeho přehlédnutí brutálního faulu loktem přineslo první matfyzácký gól. Nepomohlo ani tleskání sudímu nad hlavou a s cejchem podvedených jsme postupně podlehli matematikům a fyzikům 0 : několik gólu, jejichž přesný počet jsem pro všechny případy raději zapomněl a nehodlám si na něj vzpomenout. Během zápasu si Tomus připsal druhou úspěšnou hlavičku, a stal se tak naším nejúspěšnějším hlavičkářem.

S hlavou vztyčenou a s téměř čistým štítem jsme my, 1. FC Pisálek, opustili tento turnaj s tím, že o nespravedlnosti, kterážto na nás byla vykonána, napíšeme do všech celostátních médií a na příští rok potrénujeme, posílíme a všem jim natrhneme kaďák. Už aby to bylo...


Štěpán „NedámToAniDoPrázdnýBrányHoltJsemKopytoSorry“ Feik



Majitel stránek vám, milý kolego, velmi děkuje za vaši dechberoucí reportáž!
 

(15. 5. 21:37)
 

Autor článku nebyl schopen překonat ani vlastního brankáře...

Kapitán Honza s řepkovskou zarputilostí nevypustil jediný souboj.

Inkriminovaný hráč číslo 27.

Při Pisálcích Štěstěna stála, aspoň do té doby, dokud jsem byl poblíž.

Orbis pictus

Po přibližně patnáctiměsíční přestávce na plnohodnotný život je to tu zase. Sádrový sarkofág hermeticky obepnul mou nohu a, prakticky bez soudu a neodvolatelně, ji uzavřel do téměř sedmitýdenní vazby.  Ledva poté, co jsem na dno skříní přemístil veškeré sportovní náčiní (nesnesu jeho vyčítavé a tázavé pohledy!), rozhodl jsem se, že si zpestřím aspoň sádru, když už nic jiného nelze. I zakoupil jsem sadu barevných lihových fixů a dal těm, jež na svých toulkách uzřím, při výzdobě volnou ruku a možnost, stát se na chvíli umělcem.

Slavnostní otevření galerie bylo tradičního střihu. Na nádraží jsem potkal Jiříka, jehož zpožděný vlak poněkud přibrzdil v řícení se do práce. Z balíčku si neomylně vytáhl červenou a zkušeně, tak jako tenkrát, vytesal zářivý autogram "LCC #9" s lehkostí, jako by se tak podepisoval každý den na faktury.  Několikaleté  opodál řádící dítě v růžových šatečkách jeho počínání tak zaujalo, že se po lihovce ihned začalo sápat. Jeho writerské sklony však ihned poté prohrály s náhlou ztrátou inspirace, či spíš s příchodem studu. Uteklo se schovat za maminku.

Další malůvky na sebe i tak nenechaly dlouho čekat. Odpoledne jsem se na chvilku vrátil na fildu; s bývalou spolužačkou a cyklistickou spolujezdkyní Klárou jsme v tamním bufíku nad podivnými saláty rozebírali její nadcházející premiérový start v pražském maratonu. Na dálku jsem jí pak v neděli držel palce (jestli internet nekecá, byla mezi ženami 146. s časem rovné 4 hodiny), snad za odměnu mi v místech, kde je snad ještě stále ukryto lýtko, přibylo pěkné a velikánské tee-pee. Pod něj mi další někdejší spolužačka Jitka (na snímku) vytvořila horolezeckou stěnu i s oblohou v podobě horolezkyně, a na chvíli se mi zazdálo, že se moje chodící obrazárna ubírá dost nečekaným směrem.

Později se však vše vrátilo do normálnějších kolejí, Milan nakreslil Olivu (viz níže), Honza se prezentoval populárním logem Tří sester a několika vzdušnými tahy přidal mé sádře křídla (kéž by!). Citrón nakreslil citrón připomínající hrnec, Hanka vystřihla piktogram Manky. A dnes ráno připlul i Nikolin trojbarevný hroch a zlomyslná Xena mi pokreslila nehty. Samostatnou kapitolu tvoří citáty. Vybírám Špínův nevěřícný dvojjazyčný "It is very odd ble ble ble" či Cobainovu oblíbenou hlášku "I hate myself and I want to die". Kurt osobně se bohužel nezúčastnil, pouze ji našeptal kolegyni Lucce.  

I přes to všechno je ještě stále místo. Takže chceš-li se přidat, stačí mě vyhledat a pronásledovat, neuteču daleko. A kdyby na tebe náhodou nezbyl prostor na této sádře, za čtrnáct dní budu mít další, novou, čistou... a aspoň o fous kratší.
 

(12. 5. 17:13)

aneb Co to je za klauni?!

Mladí čtou. Čtou dokonce mnohem víc, než kdy četla kterákoli jiná generace. Denně hltají miliony slov rozsvěcujících se na displejích jejich mobilů a další miliardy, jež na ně skrze ICQ zvracejí podobně čtenářsky pilní kamarádi. Abych nenarušil učebnicovou skladbu úvahy, položím přihlouplou otázku: Lze srovnávat bezcenné jazykové chrchle jako „ahoj jak se mas“ nebo „me se ztyska :(“ s hodnotným obsahem krásné literatury?

Řekněme, že je to přinejmenším otázka do pranice.

Dobrovolně se dnes do knihy, pomineme-li vlastíkovské sračky nebo zoufalé fantasy plky, ponoří málokdo a často je nezbytné nutit k podstoupení literárních prožitků násilím, například prostřednictvím povinné četby. I mě donutili. Nablil jsem tedy do internetu prosbu na Řízka, zda by mi nepůjčil nějaký Hemingwayův román. Půjčí! Sejdeme se před nádražím; Řízek totiž jede na přednášku.

Spojil jsem užitečné s příjemným a užitečným a vzal jsem Olivku, že se rovnou projdeme a vyčůráme. Vyprovodili jsme zasádrovaného Lukáše na nástupiště a rozebírali s ním, co den dal. Nejvíc mě zaujala jeho počmáraná sádra, a především pak fakt, že jsem si ještě nečmárnul já! To se musí napravit. Řídě se nápadem zraněného, nakreslil jsem mu tam olivu. Teda Olivu. Popravdě musím uznat, že je to zřejmě nejkrásnější a nejúžasnější obrázek ze všech, které kdy někdo na sádru nakreslil. Posuď sám. A to už hlásila paní Nádražák Automat zpoždění.

Jak si zkrátit dlouhou chvíli při čekání na zpožděný vlak? Tuto otázku si nejspíš položila mladá dvojice, která měla namířeno z Radotína do Prahy. Mladík a dívka vytasili žonglérské kužely a přivábili tak zvědavé pohledy ze všech koutů nádraží. I ty naše přivábili. Řízek neudržel na uzdě svůj novinářský pud a celou situaci poctivě zdokumentoval, zatímco jsem mu držel berle, objektiv a bůhvícoještě jsem mu musel všechno podržet... :-(

Aby toho nebylo málo, Oliva udělala „Pfff“, což je vlastně stěžejní bod dnešního vyprávění. Zkrátka si povzdychla. To už bylo i na nás moc, proto přijel vlak, mrzák zmizel v jeho útrobách a já se vydal za štěstím a za čůráním.
 

(7. 5. 23:23)
 

Žurnalistické soustředění podruhé

„A Lucko, nechceš jet s námi? Ve tři na Čerňáku!“ mezi řečí jsme nadhodily s Vlaďkou naší spolužačce ze druháku, která s námi navštěvuje nutný nudný seminář Práce s info. A tak o nějaké ty čtyři hodinky později čekala Lucka s batůžkem na Čerňáku. Někdy je potřeba vyrazit s neznámejma lidma. Počet výletníků na Smržovku se tak překvapivě vyšplhal na číslo devět – Káča, Šárka, Lucka, Vlaďka, Maruška, Lukáš, Suchoš, Vašek a Ondra. Plus teda ještě dva pejsci, divočák Tom a Archie, Vaškova zlatovlasá láska.

Mysleli jsme si, že náš nákup lihovin v místní horské sámošce je přehnaný, omyl, málem jsme byli na suchu. Zradil nás totiž symbol pivní neřesti Pivrnec, který měl zavřeno.Večerní program se rozjížděl slibně, s Macháčkem na otázky. A že se člověk dozvěděl pár zajímavostí, taky se trošku pročistily vztahy, naštěstí to všichni ustáli celkem v pohodě. I dotěrné (Vaškovy) otázečky na tělo. Heslem večera se stal Vlaďčin výstižný výrok – prodloužený úlet.

Z plánované sobotní prochajdy sešlo, došli jsme si jen na obídek. Poprchávalo. Nicméně, zabavili jsme se na chajdě. Někdo dospával noční klábosení, někdo šel s pořádným baťohem na nákup alkoholu a někdo se učil mašinky, hru, na které získáte závislost, ani nevíte jak. Odpoledne nás opustila Maruška. Málem teda ne, neboť Lukáš naschvál bloudil, když ji vezl na autobusák do Jablonce. Naštěstí vše dobře dopadlo, vlastně relativně…

A večer se zábava rozjela opět naplno. S pitím jsme začali pro jistotu už hodně brzo. Pouštěla se hudba, povídalo se a promítaly se fotečky z daleké exotické ciziny – Indie, Pákistán, Nepál a Srí Lanka. S trochou alkoholu v krvi se probouzí pudy, tak není divu, že se k sobě někteří přitulili. To asi nemlaskal Archie, co?

Ani jsme nenadělali moc velký bordel, hlavně Ondra je totiž dobrá hospodyňka, která(ý) průběžně likviduje jakýkoliv náznak nepořádku. V neděli jsme teda mohli odjet celkem brzy. Ještě kolektivní foto a příště na shledanou, chajdo. Kromě kytary nám nic nechybělo.

(4. 5. 22:12)
 

Autorka článku s návykovými vláčky a Suchošem.
Jizerská  a chutnější varianta menzy.
 

Změna rytmu.

Bryčka kodrcá po nerovné cestě, na kozlíku v mikrospánku vozka Šejtroček. Veze jakési nádobí z Jičína do Pardubic a počíná si krajně nezodpovědně.  V listnatém lese zastaví, otevře nákladový prostor a zadumaně sleduje, jak mu partička dubových výrostků bezostyšně likviduje svěřený majetek. Na lesní podloží se sypou hrnce, džbány a talíře, pubescenti se chechtají. Pologramotný speditér pouze výhružně koulí svýma tupýma očima, aniž by se zmohl na jakýkoli odpor. Jeho žena, která má modré vlasy, ale není Marge, zatím doma starostlivě přeříkává otčenášky a co chvíli propichuje pohledem okenní tabulky, není-li ta šmouha on, kůň a vůz. To vše užasle sleduji zabořen v křesle, maje nohu vzhůru. Poslední dobou jsem se s televizí moc často nesetkal, a vidím, že jsem o leccos přišel.   

 Zásadně jsem změnil rytmus svého života. Prudce jsem zvolnil, už nejsem neřízená střela v levém pruhu, která problikává favority před sebou, spíše jsem zastavil na odpočívadle. Většinu dne pročtu a propíšu v posteli. A stačilo přitom tak málo. V neděli jsme prohrávali o góla; a protože v brance nebylo co dělat, vyběhl jsem taky do útoku, co kdyby. Tam se to ale nějak hrozně rychle pokazilo, takže jsem pelášil zpět. A pak mě někdo vší silou kopnul do achilovky - proč to dělá a jak to, že se nepískalo? mi ještě problesklo hlavou -, načež jsem zjistil, že ležím na umělé zemi a kolem mě vůbec nikdo, kdo by mě býval mohl kopnout, není. Naopak spousta spoluhráčů s ustaranými výrazy. Tehdy mi došlo, že tohle bude první zápas za FC Forejt, který nedochytám, a že moje achilovka v původní, doktory nedotčené podobě dohrála.   

Ale už je zase dobře. Venku je bouřka, kterou mám rád (pokud zrovna neodnáší střechu, jako tenkrát). Sádra netlačí, knížka se příjemně čte a její stránky voní a šustí mezi prsty; to je to, co mám na knížkách nejradši. Na starém koberci cvičí s ohněm umělkyně, vyfotil jsem to na Memoriálu z té vyvýšené budky. Je právě 21:21. Ta slečna mi určitě odpustí, když už o ní nic nenapíšu. Líbí se mi to takhle.

Pěknej večer a víkend.



 

(2. 5. 21:21)