Teoretický úvod do první poloviny fotoalba aneb Nuudaaa!
Včerejšek byl posledním dnem pro přibližně pět stovek mých táborových snímků, které skončily v koši. O euthanasii se v žádném případě mluvit nedá, neboť se na jejich názor nikdo neptal, prostě jsem je vyvraždil. Sice se slzou na krajíčku, ale přece.
I tak mi jich prozatím zbyla přibližně čtyři sta, protože jako typický průměrný uživatel digitálního fotoaparátu (zdráhám se napsat fotograf) neumím efektivně mazat, vědomě ponechávaje na už tak poměrně přetékajícím disku spoustu megapixelového balastu, asi na lepší časy. (Je to možná jakási civilizační choroba, nebo spíše moderní odrůda schranitelského syndromu. To je tradiční neduh, jehož příznaky jsou starými lyžemi a oblečením, jež dávno zaostává v módě i ve velikosti, přetékající komory a půdy a neprostupné sklepy.)
Tábory jsou pro osoby na odvrácené straně objektivu velmi vděčné – ať už se fotografové specializují na krajinomalbu (západ slunce nad tee-pee, východ slunce nad tee-pee, lehká mlha nad hřištěm a v popředí siluety stožáru a tee-pee, osamělý motocykl ze šedesátých let na břehu romantického rybníka v lehkém červencovém deštíku atd.), monitoring táborového života (cesta na latrínu, latrína, cesta z latríny, vynášení vsakovačky, pohled do vsakovačky, bodování a kydání stanů), slavnostno (nástup, vytahování vlajky, sekyra do špalku) či třeba na opěvování táborové kuchyně (rozkvedlané vajíčko, soustředěné kuchařky nesmlouvavě porcující řízky, bublající olej na pánvi, koprovka s dvaceti osmi v ešusu).
Každým rokem se snažím dosáhnout mozaiky, v níž budou aspoň několika kamínky zastoupeny všechny sféry táborového života, ještě nikdy se mi to nepodařilo. Letos chybějí třeba vodní hrátky – na kánoe jsme se s táborníky nedostali, a já se svou populární dírou v noze dokonce ani do vody. Fotografiemi letos možná výrazněji než dříve prostupuje motiv pohybu: velká část lidí a věcí na snímcích kamsi letí, padá, utíká či někam cosi hází. Ono to má svou spojitost i s tím, jak jsem letošní tábor vnímal. Utekl mi nějak strašně rychle, na malování zasněných zátiší a osnování rafinovaných kompozicí jako by nebyl čas – rychle mačkej spoušť a zaplácej paměťovou kartu zážitků, než se ti celý tábor ztratí někde v nedohlednu!
Abych tuhle opožděnou a jistě uspávací předehru uzavřel a vysvětlil dnešní obrazový doprovod, z té první dvoustovky (potažmo osmdesátky vyvolených pro internetové fotoalbum) vybírám několik z těch, které se mi líbily nejvíce. Na první místo dávám Álou zarámovanou fotku ze softbalu. (Rám nevznikl na zakázku, jen jsem modelku poprosil, aby s takto zalomenou rukou ještě chvíli posečkala, než se znovu začne hrát.) Náladovka se svíčkou, kartami, Péťou a Matoušem je sice kýč jak trám, ale jak říká Péťa a vlastně už všichni: „Hezký!“ Vyfotit letící šíp je i s rychle reagující zrcadlovkou docela ořech, proto tenhle snímek nemůže chybět, ač je otázkou, zda šíp skutečně patří dotyčné střelkyni. A když už jsme u těch luků, tak mé osobní 'best of' završuje černobílé úsilí malinkatých vedoucích při vztyčování prohnutého stožáru.
Takže těm, které jsem nalákal k návštěvě patřičného fotoalba, přeji příjemné prohlížení a možná i drobet nostalgie. Druhá polovina tábora v obrazech se zde objeví snad během víkendu.
P. S. Ty popisky tedy neberte moc vážně, jo? Než odešlete dopisovou bombu, uvažte, že máme dost malou schránku, tak aby se to tam všechno vešlo…
(24. 7. 23:43)
"To je
ale hezká kočička, škoda že je mrtvá..."
Bůhvíkde ji holky splašily. Mourovatá krasavice se však záhy po svém
příchodu stala ozdobou dívčího tábora, děti ji svévolně přemísťovaly z
místa na místo a těch pár z vedoucích-tragédů, jež zrovna neměly koho
pohladit, laskalo aspoň její hebkou srst. A teď je u mě doma, hraje si s
papírovým kapesníkem, a zatímco jsem byl na kuželkách, zcela bez
sentimentu a patřičné dávky nostalgie rozbila konývku, kterouž jsem
dostal darem k posledním vánocům.
Nikdo si ji totiž nechtěl osvojit, a tak jsem si ji chvíli před koncem
pobytu na čimelické louce odnesl do torza klučičího tábora já.
Produktivita práce rázem rapidně poklesla - zejména mladší ročníky a
přírodovědně založení jedinci (Mikymauz) zahodili sekery a hrábě do žita
a jali se ňuňat koťátko. Zhruba jednou za minutu mě informovali o místě
jeho pobytu a činnosti, kterou se zrovna zaobíralo, a navrhovali, které
laskominy by se mu měly co nejrychleji nabídnout. To, že si to zvíře
nechalo líbit a nikam nezdrhlo, dost dobře nechápu. Nicméně poté, co s
podťatým stožárem s vlajkou padl i poslední den tábora, naložil jsem je
do fáva a vysadil je až u klubovny, kde se posléze ztratilo.
To už byla
kočička vybavena poetickým jménem Mrtvola, podle charakteristického
způsobu a vytrvalosti jejího spánku. Původní, dívkami prosazovaný název
Kája mi z řady příčin příliš neseděl, a jestli mohu soudit, ani kočce
ne. Třebaže se jí Mrtvola zpočátku blbě vyslovovalo. Jenže ať už se
jmenovala jakkoli, byla prostě fuč. Odjel jsem smuten domů, kde mě však
po čase potěšila Bobíkova esemeska "Nasli jsme mrtvolu!" A od té doby už
ji nepouštím z dohledu. A tak mám nyní ve svém brlohu jednu kytku a
jednu kočku.
A protože se mi chce spát, je to pro dnešek konec pohádky. Dobrou noc,
děti.
(21. 7.
23:43)
První pokus naučit zvíře chodit na stelivo nedopadl, pravda, zcela podle
představ... Ale už to umí.