Úklidu neujdeš
 

Jedna z mých současných čtenářek před časem při četbě čerstvého deníkového zápisu obdivně, či sarkasticky poznamenala, že jsem se onoho dne dokonce dopustil jakési pointy. Jejím případným hledačům však  předem vzkazuji, že dnes se tohoto luxusu s největší pravděpodobností nedočkáte, bude to takové nic neřešící. Nicméně, s trochou fantazie zde lze objevit stopové prvky globální kruhové kompozice: na začátku měsíce jsme tu měli kotě Pepana, dnes, na samotném okraji srpna, taky, třebaže už nám pořádně vyrostl.

V Pepově společnosti jsem o prázdninách strávil víc času, než bych si byl dokázal představit. I tento týden jsme doma zůstali sami: v noci jsem koukal do stropu nebo spal, on řádil nebo spal na mém polštáři. Ve dne jsem koukal do blba, četl a překládal, on řádil, předl nebo mi spal u nohou. Když nás to omrzelo, vedli jsme debaty na různá filozofická témata, kterým však oběma moc nerozumíme - od ženskejch přes politiku zpátky k ženskejm. O to to bylo podnětnější. Jedli jsme jen pizzu a kočičí rybí konzervy (odděleně). Byly to harmonické dny prodchnuté pohodou a tvůrčí atmosférou, no.

Jenže dneska naše idyla dostala nečekanou trhlinu, to když se zbytek rodiny rozhodl vrátit se z chalupy předčasně. Naštěstí nám dali vědět v drobném předstihu, společnými silami jsme aspoň rekultivovali nově vzniklou haldu nádobí. Likvidace zbytku nepořádku po pohodovém týdnu už však zbyla na mne. Připadá mi to krajně nespravedlivé: buďte si jisti, že já, kdybych chytal mouchy a poshazoval přitom nějaké knížky, pohledy a vzpomínkové předměty, že bych je sesbíral. A až budu příště před sebou nadšeně postrkovat svou misku s vodou, dokud ta nebude prázdná, na podlaze povodeň a můj kožich mokrý? Hned potom, co mě to omrzí, dojdu pro hadr a vytřu to. Jasně, cupování rukavic. To je taky dobrá sranda, ale je fakt, že vrácením do skříně nic nezkazím. O těch roztrhaných kapesnících vůbec nemluvě.

Zatímco ho tady pomlouvám, on bezelstně usnul. Tak víš co? Já to po tobě ještě jednou uklidím. Ale příště mi už koukej pomoct.

(28. 8. 13:00)
 

aneb Jak ukrást vlastní vůz

Včera jsem se vrátil z kratičké výpravy na chalupu mého spolužáka Honzy, která leží v těsném sousedství Telče. Poklidný průběh výletu narušilo několik excesů, a ty se, jak to tak bývá, nevyhnuly ani mně. Ba právě naopak.

Nejfotogeničtější průšvih se mi vydařil chvíli poté, co jsme se shledali s původními obyvateli chalupy, Míšou a Honzou. Celí nadšení, že jsme se našli a vzápětí dobře najedli, vyrazili jsme na nákup proviantu do místní Jednoty. Cestou zpět k zaparkovanému vozu jsem sáhl do kapsy a nepatrně zbledl, to když jsem navzdory očekávání nenahmatal klíče. Ty totiž, jak jsem se za chvíli přesvědčil, zůstaly v zapalování zamčeného auta.

(Moc dobře si vzpomínám, jak jsem se smával příhodám páně Venála, kterak se několikrát dobýval do vlastního zamčeného favorita – dokud tento ještě jezdil a nestál smuten na dvorku. Mívali jsme červenou felícii a představa mého otce, jak před domem klienta zahnutým drátem loví v nitru dveří, aby nadzdvihl čudlík zámku, mi vždycky připadala absolutně absurdní a komická. Nechápal jsem, jak tohle někdo dokáže. Teď už jsem s nimi na jedné lodi).

Kamarádi zprvu nevěřili: můj nemizící úsměv, tak dobře okoukaný od nejrůznějších komiksových postaviček, je mátl. Ale vskutku tomu tak bylo – klíčky byly vevnitř, nešťastný řidič, spolujezdkyně a nákup vně. Nezbývalo, než se vydat najít pomoc, neboť nám sice nescházelo vágní know-how, ale nedostávalo se potřebného náčiní.

Honza už je sice téměř domácí, avšak kontakt na jakéhokoli místního zloděje trestuhodně postrádal. A tak nás zavezl aspoň k autoservisu. Měli polední přestávku. Ne tak sousedící kancelář autoškoly pana Noska, majícího dle legendy ve svém oboru v okolí naprostý monopol. Ovšem favority nekrade, alespoň to nepřiznal. Tak nás aspoň odkázal na další, mírně schovanou autodílnu. A tam jsme konečně nalezli spásu.

Po necelé půlhodince od objevení katastrofy jsme se s opravářem v zádech přiřítili na parkoviště, hlídající Marušku prozrazovaly jen bílé tenisky, svítící zpoza auta. Představení začalo několika váhavými pokusy – zachránce totiž favorita kradl poprvé, a tak jsme coby obecenstvo poněkud znervózněli. Po chvíli však v sobě muž objevil skryté mistrovství a rozehrál koncert pro dvě šikovné ruce a zakřivený drát. Poté, co se dveře konečně otevřely, nabídl jsem ochotnému technikovi alespoň symbolickou odměnu (nikoli v podobě spolujezdkyně). Na veškeré nabídky reagoval jen mávnutím rukou a vrtěním hlavou; potěžkávaje si se záhadným úsměvem zahnutý drát, nasedl do svého vozu a odjel zpět do dílny.

Zda naše epizoda bude mít dohru v podobě nevysvětlitelného mizení favoritů v okolí Telče, nevím. Naštěstí pro nás však byl vůz dobyt, mohli jsme tak vyrazit vstříc dalším průšvihům...
 

(28. 8. 13:00)
 

"Mobily vzhůru!"zavelel zpěvák a nikdo se neodvážil odporovat.

Objevení Ameriky

Dnešní článek začne zhruba v místech, kde ten minulý skončil. Toužíte-li po naprosté kontinuitě, pak ten kuličkářský vystřihněte a přilepte sem nahoru. Ale nechte tam ještě kousíček volného místa pro mou chronologicky následující cestu z Letné dolů na tramvaj, tramvají do metra a z metra nahoru na náměstí Míru. To se totiž nic nestalo.

Tramvajový atol podlehl moři lidí a zcela zmizel. Hladinou si víceméně rozrazila cestu souprava, v níž už v té době lidé stáli a seděli přinejmenším ve dvou vrstvách. Jakmile méně odolní a omdlelí vypadli, přelilo se pár našich kapek dovnitř, vytvořilo kousek pod stropem rovnoměrnou třetí vrstvu, dveře se zavřely a tramvaj opět vyplula. Mé tělo vklíněné do mechanismu dveří zřejmě zaujalo mladinkou dívenku v dnes už poměrně všední kombinaci černé, růžové a pořezané. "To se tu pěkně mačkáme, že jo?" zahájila nadějně konverzaci, ale odpovědělo jí jen mé nepřístupné zavrčení, v překladu něco jako Dej mi pokoj, emo, já jedu na REM. Ostatně jako všichni ostatní, kromě tramvajáka. A toho pejska, kterého málem přejel. A taky kromě mých kamarádů, jež jsem tentokrát ani moc nelákal, byv si vědom toho, že tahle kapela je jen mou soukromou úchylkou.
 
Slávisti nemají úplně ošklivý stadión. Když mě na něj vpustili, žasl jsem nad jeho prostorností a prázdnotou. Probít se skrz několik stovek lidí relativně do popředí, zhruba do prostoru někdejšího velkého vápna, nebylo zas tak těžké, přišel jsem zkrátka poměrně včas. Zakotvil jsem přímo před jakousi maminkou, chvilku jsem dělal, že někoho hledám a že určitě zase půjdu překážet jinam, načež jsem zůstal. Hned poté, co mě opustil stud, který mě předtím polil, mě polilo pivo - paní za mnou mě hned začala očišťovat. Proboha, jak se to mohlo stát, šmankote, vy budete celý páchnout! Pochopil jsem, že šlo o odvetné opatření, ale necouvl jsem, zatímco mnou prostupoval chmelový odér a euforie z parádního výhledu.

Dav pomalu bobtnal, zatímco na pódiu vyváděla předkapela The Duke Spirit. Stylově neuchopitelná záležitost, něco jako Cardigans na tripu. Nicméně filozofii zrodu jejich skladeb jsem hravě rozluštil: "Hele, já si tady zapojím kytaru, trochu to vohulím a budu hrát psychedelicky znějící akordy, co neexistují, pořád dokola a ty se namaluješ jako zombie, oblečeš se jako na pohřeb, nasadíš zlej výraz a budeš zpívat tak nějak plus mínus kolem, jo?" Tu půlhodinku, co jsem jim naslouchal, se to dalo snést. Chvílemi to bylo i dobrý, ale chvílemi zas ne, ostatně jak ten život - čehož už si všiml Voskovec s Werichem, Eben z plovárny i Martin Maxa.

Další čekání bylo téměř nekonečné. Desítky bedňáků bych ještě vydržel, horolezecká exhibice osvětlovačů byla příjemným zpestřením, stejně jako chlapík s mopem, který obratně vyleštil podlahu. Pak se však dlouho nic nedělo - zřejmě se čekalo, až to uschne. Pár minut po osmé bylo v Edenu už téměř plno a na pódiu se konečně zjevila pětice chlapců ze čtenářského klubu Rychlých pohybů očí. Koncert otevřela neznámá, ale má oblíbená These Days, recenzentka z Lidových novin zajásala a do notýsku si poznamenala, že tu Finest Worksong ale zahráli pěkně od podlahy... První půlhodinka byla taková oťukávací. Na pódiu se šetřilo hity i slovy, ale z marketingového hlediska bylo nutné odehrát aspoň kus nové desky. Ovšem z výběru písní se zdálo, že playlist sestavoval můj Winamp tak, že seřadil nejhranější skladby a rozesel je mezi nové písničky a nějaké akustické úlety. A přišla taky ta skvělá věc z filmu Great Beyond, jak v ní strká slona do schodů (trochu ten nápad oprali od Plíhala). Takže jsem byl velmi spokojen.

Tím spíše, že v polovině koncertu přišly na řadu dvě z mých nejmilejších, Driver 8 a Electrolite v těsném sledu. Při druhé z nich holohlavý zpěvák slušně poprosil, jestli bychom světélky z našich mobilů nevytvořili jakoby Los Angeles v noci, i uposlechl jsem a svou telefonní budku připojil k ostatním bludičkám. Svítila modře, protože se v jejím losangeleském obýváku dívali na televizi. Seprané intelektuálky, protože jiné ani na takové koncerty nechodí, budou mít jistě o čem vyprávět, až se v čajovnách sejdou. Určitě se také zmíní o zajímavé epileptické videoprojekci, která mi na sítnici straší ještě teď.

V závěru pršely hitovky a bylo to fajn. Oblíbená a famózní a ze života The One I Love, kovbojské country okénko s Don't Go Back To Rockville a It's the End of the World, nesčetně dalších a téměř na konci nejslavnější Losing My Religion. Poprvé a naposledy zazněla mandolína a recenzentka si nadšeně poznamenala, jako že sitár. Poslední Man on the Moon přistál přesně ve 22:00, což naprosto nepunkově znamenalo pro všechny útěk do hajan.

V metru jsem viděl několik podobně vypadajících lidí s blaženým úsměvem, kterak telefonují a schválně nahlas (či to bylo zalehlýma ušima, nevím) komusi vyprávějí: "Tak jsem ti teď byl(a) na R.E.M..." Podlehnuv davové psychóze, pozvedl jsem ve vestibulu k uchu losangeleskou domácnost a zavolal Vaškovi. A pak za okny radotínského autobusu svítil nádherný měsíc, řekněme v úplňku. Žádný chlápek se tam ale už neprocházel, přeci jen, už bylo po desáté.

(21. 8. 22:07)
 

Stříkající joudové.       

Do důlku kutululu, prázdniny v Honolulu

Sobotní počasí bylo pěkně na pytel. Úplně přehlíželo, že je na odpoledne naplánovaný turnaj v kuličkách, a bez větších výčitek si bylo ošklivé až ponuré. Sotva jsme časně ráno v půl jedenácté ve složení Slipouš, Řízek, Milan odcvrnkali první dva tréninkové mače, rozpršelo se a nám nezbylo, než se ukrýt pod střechu čerstvě zaspárované klubovny. To bychom ale nebyli my, kdybychom se kvůli počasí vzdali tréninku. Vygumovali jsme důlek a čáru na koberec a dali jsme hře v kuličky možnost řadit se do skupiny her vhodných do klubovny. Začátky byly, pravda, krušné, ale každým cvrnkem se nám do prstíků dostávalo více kýženého citu.

Když nadešel čas oběda, vypravili jsme se fávem domů s příslibem, že hned po jídle opět vyrazíme za napínavým sportem do klubovny. Mezitím jsem se dozvěděl, že se turnaj kvůli dešti odkládá na zítřek.

Po-o se naše sestava rozšířila o Maňase a posléze ještě o Frantu, což z našeho malého indoor meetingu udělalo poměrně nabitý indoor meeting. Dokonce dorazili dva diváci, Jirka a Elis. Zvítězil jsem já.

„Cus, pojedu dalsim busem,“ napsal Slipouš těsně před tím, než jsem vyběhl směrem k zastávce. Řízek tam už čekal i se svým tradičním komixovým úsměvem. Václav, který měl být v autobuse, tam nebyl, a tak ho Řízek telefonicky poslal do toho dalšího, ať jedou s Petrem spolu.

Na Letné to jako obvykle žilo. Zatímco jsme do sebe, podlehnuvše globalizaci, soukali hamburger, a, podlehnuvše národním stereotypům, popíjeli pivo, zhulení magoři po sobě stříkali vodními pistolkami. Trvalo dlouho, než nás Petr s Maňasem našli, protože jsou joudové. Jeden nenosí kalhoty a druhý má čtyři simky.

Současně s nimi dorazil i pan Zbyněk, organizátor turnaje. Začal s přípravami hřišť a my s vymýšlením názvu našeho kuličkového klubu. Dlouho jsme se nad názvem trápili: padaly návrhy od chlupatých důlků až po ty docela oholené. Když se vzduchem rozeznělo slovo Kulínský, bylo nám jasné, že jsme na dobré cestě, a po jemném vypilování jsme do přihlašovacího formuláře hrdě napsali Radotínští kulínští. Díky tomu jsme si mohli konečně vybrat naše první kuličky, které dostávají noví hráči darem, a začít s tréninkem na oficiálních důlcích.

Krátce po třetí hodině turnaj začal. Dvojice obsadily všech šest jamek, čili na klání dorazilo pěkných 12 hráčů. Utkání byla plná nervů, emocí, zázraků, kouzel, slz, sprostých slov, kleteb atp. Hrálo se tzv. švýcarským systémem; to znamená, že k sobě (po prvním náhodně rozhozeném kole) byli losováni vždy hráči se stejnou bodovou bilancí. Tím lze dosáhnout vyrovnaných partií. Když jsem se tedy po porážce Václava octl kdesi v čele, neměl jsem to vůbec jednoduché, nicméně když bylo nejhůř, dorazila Mechulinka a dodala mi sílu důstojně dohrát poslední dva zápasy, přičemž v tom posledním jsem obehrál Řízka v poměru 3:1, je to lůzr, snad se teď nezlobí. Na stupně vítězů nikdo z Kulínských nedosáhl. Nejlépe jsem prošel turnajem já - odnesl jsem si hořkou bramborovou medaili. A taky jsem vyhrál tombolu.

Řekl bych, že po troše tréninku máme všichni šanci na podobných meetinzích utrhávat dobrá umístění a šířit slávu Radotínských kulínských! Každý, kdo by chtěl rozšířit naše řady, má samozřejmě možnost – přihlášením získáte sadu kuliček dle vlastního výběru zdarma. Dobrý, ne?

(15. 8. 18:14)





 

více o kuličkách na
www.kulicky.eu
Halová varianta pro deštivé večery.


Moje kulička v Maňasových rukách.
Uznejte, že s takovou barvou jsem nemohl být lepší než desátý...

                                  Pozdě přišedší joudové.
 

Výlet do budoucnosti, za rybami a duhou

Asi jako Alenka v říši divů si připadal běžný řidič favorita, když jeho mírně ustrašená zadnice (hlavně tu nezanechat – jakoukoli – stopu!) přistávala do bílého koženého sedadla spolujezdce. Poučen nedávnou zkušeností s podobně moderní technologií jiného vozu jsem ještě v letu hledal bezpečnostní pás, aby mi nic pípavě nevynadalo a aby se na mě ostatní cestující nedívali skrz prsty.

Po špitnutí zavírajících se dveří udeřila do nosu zajímavá vůně novoty. (Shodou okolností jsem českému zastoupení této značky onehdy překládal jakousi vytahovačnou tiskovou zprávu, kde tvrdili, že na vyladění odéru nového výrobku mají speciálně vyškolený čichací team. Ať už to tehdy byl apríl či nikoli, rozhodně to nebyla jarní louka, ale nějak to zkrátka vonělo.) Vůz měl podle všeho i podle řidiče, technika Martina, najeto pouhých několik desítek kilometrů, naleštěná karosérie s trochou fantazie a kýče odrážela putující pohledná mračna a my jsme jeli na ryby.

Stejně jako v budoucnosti, i zde se startovalo pouhým stisknutím tlačítka. To mě sice ohromilo, ale jelikož už jsem stejně byl u vytržení, nikam mě to neposunulo. Vozidlo se dalo neslyšně do pohybu, což bych asi ani nezaznamenal (ani jsem tam nebyl, byl jsem přece u vytržení), ale ručička na rychloměru změnila polohu, a to mě upoutalo. Světácky jsem se zeptal, kde bych našel navigaci – chtěl jsem prověřit systém dotazem na „RYBY“, ve snaze zajistit nám lokalitu, kde by byl jist kýžený úlovek. Odpověď mě zarmoutila: vozidlo v dané verzi tímto zařízením bohužel nedisponuje, avšak nabízíme je za příplatek. Jelikož jsem s sebou příplatek neměl a Martin zase navigaci, museli jsme se spokojit se Sázavou v Ledči nad ní. Ale vozidlo v ceně kolem 1 300 000 Kč u mě tím kleslo v ceně.

Z Koutů, kde naše školení bydlelo, je to do Ledče coby dup. Po několikaminutové jízdě, během níž automobil nedával vůbec znát, že nás, soudě podle pohybu za okny, někam nehlučně unáší, jsme vystoupili na dohled od tamního hradu a ještě blíže k řece. Neviditelná síla otevřela dveře zavazadlového prostoru, kde rybářská brašna a skládací židličky působily podobně nepatřičně, jako kdyby se v kufru mého auta najednou objevily golfové hole (nemyslím tím ten kočárek, ač i to by bylo divné). Maně jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi užasle sledoval černého bavoráka, kterak zastavil před domem Venálovy rodiny v Kosoři, a namísto očekávané luxusní obuvi ruského podnikatele či mafiána na chodník vystoupily papuče teplákového důchodce, který posléze ze zavazadelníku vytáhl bedýnku s jablky…

Rozdělili jsme se na rybáře a jejich fotoaparáty obdařené fanoušky. My dva fotící jsme nejprve vzrušeně snímali odborné nabodávání návnady na háček a elegantní pohyby s pruty. Jenže během několika minut jsme seznali, že to bylo, co se do akce týče, asi pro dnešek vše a že by soustředěně mlčící sportovci naše pravděpodobně mírně imbecilní laické dotazy zodpovídali s velkou nevolí, a tak jsme se šli projít.

Když jsme se vrátili, začalo pršet, a protože někdo zapomněl zhasnout sluníčko, vznikla krásná duha. Ale ani to ryby nepřilákalo podívat se zblízka na návnady, a tak jsme po chvíli odjeli s nepořízenou, ale o to prý vůbec nejde. Opět nás vůz pohltil a začali jsme stoupat zpátky k hotelu. Kolem bylo přesně to, co mám na mysli, když někomu přeji pěkný večer, a já jsem podlehl a nasnímal pár barevných výhledů.

Okny vé sedmdesátky se dobře fotí. Možná by to za ten milion stálo…

 

(15. 8. 18:14)

 

O dopisech a tak

Před časem tu Milan provokativně prohlásil, že dnešní mobilní a čile virtuálně komunikující mladí čtou více než kdokoli z jejich předchůdců. A to díky všem těm kamarádům, kteří si na nás vzpomenou, když je nám nejhůře (nebo kdykoli jindy) – na poslední chvíli za svitu měsíce a ospalého monitoru smolíme seminárku a omylem a neprozřetelně jsme zapomněli umlčet icq či podobný neřád. Jak pak potěší zpráva o tom, že dotyčný na své dovolené nenašel ani jednu jedlou houbu, ale zato se příšerně spálil! Potěší vůbec něco více?

Ale o to teď nejde. Důležité je, že díky našim nablýskaným vyklápěcím véčkám, či izolepou slepovaným vysílačkám bez sklíčka a monitorům s plochou obrazovkou, v jejímž pravém dolním rohu svítí jedovatě zelená kytička, jsme nejen generací čtenářů, nýbrž i spisovatelů. Přestože pomalu zapomínáme psát.

Určitě nejsem jediný, kdo se stydí za svůj rukopis. Naplno jsem si to uvědomil letos v Čimelicích, kde jsme všichni hráli prima mezitáborovou hru. Dopisovali jsme si totiž, coby tajní ctitelé (rukama, ne telefonem), se slečnou z druhého tábora, již nám přiřklo osudí. Zároveň nám také od jiné anonymní fanynky chodila psaníčka. Nevědomky se mi podařila dokonalá kamufláž: ze způsobu mého psaní musela dotyčná nutně získat dojem, že jí buď píše prvňáček-dysgrafik (kterému – když si budu hodně věřit – diktuje dospělák), nebo nebožák, jemuž zlomili obě ruce, a nezbylo mu tak než psát nohama. Možná aspoň boty si mohl sundat.

Odhleďme teď od nedokonalé formy. Nevím, zda to tak pociťovali i ostatní, ale pro mne bylo hrozně příjemné držet v ruce obálku s mým téměř jménem, ať už ji suplovalo cokoli. Jasně, pořád to byla jen hra, ale dostat dopis je prostě prima pocit. A tak jsem zase, mimo několika psaníček vylosované favoritce, napsal zase po roce či dvou aspoň částečně seriózní psaní, abych udělal taky kus radosti. Známku jsem olíznul a obálku vhodil do schránky s obřadností, jíž bych tlačítku "Odeslat zprávu" stěží věnoval.

Rozdání došlé pošty bývá jednou z oblíbených událostí na večerních nástupech. Je s netrpělivostí očekáváno jak malými, jimž chodí stohy pohledů, tak velkými, kterým zpravidla nic nepřijde, pokud nejsou Milan. Leckdo si také honí image tím, že se stane pošťákem – ať už předává zabalené pusinky pro Ňufíka, nebo krabici bonbónů pro malého oslavence, je přece jasné, že doručovatel na zásilce má také svůj podíl. Teď to bude asi znít přinejmenším podezřele, ale poštu rozdávám moc rád.

Někdy se na poštu zapomene, tudíž se rozdává až po nástupu. A tak vznikly také dvě fotky, které jsem vypíchl z nově přidaného fotoalba. Líbí se mi, jak Marek visí očima na Bobíkovi, jenž v tu chvíli jediný ví, zda je v balíčku i něco pro něj.

Pro mě tam nic nebylo.

Zase.
 

(10. 8. 19:14)