O růžové budoucnosti a tak

Tak aby bylo jasno, nevěřím v převtělování. Jinak řečeno, neočekávám, že tenhle level budu moci ještě aspoň jednou restartovat či že po tomto přešlapu bude následovat ještě další, třeba i platný pokus. Přesto však odnepaměti (já si to aspoň nepamatuji a pochybuji, že někdo ano) odkládám nesplněné a nesplnitelné cíle na příští život. Možná z pohodlnosti, možná je to snazší, než si připustit, že se něco opravdu, ale opravdu neuskuteční. Možná je to taky taková pózička, že jo. Nebo berlička či obezlička. (Nevím, co obezlička je ani jak vypadá; kdybyste někdo nějakou na vlastní oči viděl, pošlete mi fotku).

Bohužel si tyhle osobní rezignace nezapisuji. Kdyby ano, byl by to jistě mnohasetstránkový výčet podobný tomu, který už léta údajně systematicky vytváří jeden můj vznětlivý známý z lidí, kteří ho nějak naštvou. (Předpokládám, že tvořím minimálně jeden ze svazků tohoto veledíla). Na druhou stranu, kdybych to psal, asi bych si pro to musel vyhradit nějakou část dne, takže by třeba Pepa vůbec nežral, nebo bych naopak šidil čistění zubů nad přípustnou míru.

Je to s podivem a skvělé zároveň, ale leckdy se dá zároveň rezignovat i na věci, které se navzájem kříží. Nemohu se třeba rozhodnout, jestli v příštím životě budu ve třiadvaceti ve vlastním bytě s náruživou prsatou blondýnou, nebo s brunetou; jestli budu světoznámým fotbalovým brankářem či vyniknu v bowlingu nebo kuličkách, či naopak dostuduji nějaký ten lingvistický obor na fildě. Až po tomhle trapném pilotním dílu možná skvělého seriálu (Spáčilová ještě neví) přijde další, budu ve třiadvaceti relativně bohatý, naprosto zdravý a pravděpodobně šťastný. Možná bych mohl mít spoustu svalů. Anebo aspoň psát texty, co budou mít kromě hlavy i patu. Pokud možno zdravou.

(Následuje zcela účelová oslí estakáda, odpusťte).

Hlavně se v příštím životě nestát krabicovým vínem. Jímá mě hrůza z celé řady téměř horrorových představ, které by z toho nutně plynuly. Vylisovali by mě ze zkažených hroznů, případně by mě uměle zkazili až ve výrobě. (Teď pomiňme Vlastův názor, že krabicáky jsou vlastně luxusní vína, na něž se jaksi nedostalo lahví). Pak by mnou zkazili kartónový obal, v Albertu prodali v přepočtu za čtyři rohlíky a posléze by mě bezdomovci či (v horším případě) nemajetní uhrovatí adolescenti (brčkem) během okamžiku vyprázdnili a pohodili do křoví. Tím by mé utrpení nekončilo – mé torzo tam ještě někdo najde, vyfotí a dá na internet. A napíše o tom takovou blbost.



(29. 9. 22:57)
 

Pole neorané

Když můj létající kamarád Franta řekne, že je počasí na draka, není to žádná konverzační frázička na zahnání trapného ticha na cestě ranním vlakem. On totiž obvykle nemluví do větru. Respektive mluví jen o větru, protože nic jiného pravověrného poletucha zřejmě nezajímá. A tak, jelikož jsem (když budu optimista) pouhý dvounožec nemající vůbec žádná křídla, trochu mě dnes překvapilo, že hustě prší.

Ale i Franta vypadal tím slejvákem zaskočen, čímž v mých očích veškeré rogalisty trochu demytizoval. Navzdory nepřízni podnebí jsme však vyrazili doufajíce, že se mraky roztrhají, a budeme moci vyzkoušet nového draka. Tak velkého, že je mu i samotný kabát jména drak těsný, a proto se mu říká kajt.

Na rozbahněném poli u Třebotova náhle přestalo pršet, ale zároveň do jisté míry i foukat. Zkušený horolezec i pasáček draků by se do sedáku zapnul nejspíš tak za dobu, kdy jsem nechápaje pozvednul obočí. Bylo to ale mé poprvé, takže se to dá pochopit.

Pocit, kdy tě unáší vítr a kdy musíš zarývat podrážky do bahna, aby si tě mohutný drak nevzal s sebou kamsi, jsem také nikdy nezakusil. Bylo to, jako když sedíš pod jezem a na záda se ti valí ty hektolitry vody, které by tě nejraději odnesly až někam do moře. A to ještě foukalo jen slabounce; barevné monstrum jen v náznacích prozrazovalo svou skutečnou sílu.

Pak jsme se v kokpitu ještě párkrát vystřídali, načež pořadatel usoudil, že už toho bylo dost, a vypnul nám vítr. Domů jsme si odnesli prima zážitky a na podrážkách asi tak polovinu tamního pole. Doufám, že to zemědělci pochopí. A asi si koupím draka. Teda kajta.



(25. 9. 22:57)
 

Co poslouchat?

Nedá mi to. Musím se vrátit k onomu festivalu, o němž před několika dny referoval pozdě příchozí Slipouš. Chtěl jsem původně dodat jen pár zákulisních a jiných fotek, ale nakonec se nám to nějak protáhlo na celé menší fotoalbum. A aby tu tak netrčelo, přihodím ještě několik slov o tom, co předcházelo Slipoušovu famóznímu a pravděpodobně nikým jiným nenapodobitelnému příchodu.

Vymyslel to celé Milan, ale mě zase napadlo, že hned u nádraží koupíme burčák, takže na tom mám také svůj důležitý podíl. Navzdory oběma skutečnostem uvedeným v předchozí větě jsme v pořádku dorazili až někam do Vysočan, kde je to pro nás terra inkognita a hic sunt leones zároveň. Ale  dějiště akce jsme bezpečně našli, byvše tam nenásilně dotaženi na neviditelném zvukovém vodítku. Zvířátka na přilehlém psím hřišti byla naopak od vodítek oproštěna, řádila a dováděla, zatímco jejich paničky a slečinky meditovaly s knížkou či ipodkem na lavičkách.

Nemajíce psa ani nic podobného, usadili jsme se raději na louku před pódiem. V té poněkud stereotypní přehlídce okolních podivně vypadajících převážně mladých lidí s výstředním oblečením, vlasy, psy a drogami jsem si nejprve připadal notně nesvůj, ale pak ve mně převážilo přesvědčení, že jediní alternativní v tom davu jsme vlastně my dva. Postrádali jsme totiž piercingy. dredy, kanady, ostny, makeup, vegetariánskou kuchařku a biocokoli, a mohli jsme se tak na okolní mainstream dívat s patřičným despektem.

Na New kids underground mě zaujal především název, nejinak tomu bylo u formace Bobr chutná dvakrát, pochopitelně. Chlapeček na snímku si sice gestem stěžoval na volume produkce, ale jejich nekomplikované skladby by v žádné nižší hlasitosti zkrátka nevyzněly. Bobr měl také snad až sebeironicky jednoduché punkové texty, to já rád. Zkrátka chutnal. Nejinak tomu však bylo s naším Burčákem, kterému jsem teď omylem napsal velké počáteční písmeno, ale asi to tak nechám, protože byl vskutku lahodný. Jeho množství však bylo omezené, takže jsme záhy byli na souši. Proto jsme napsali Slipoušovi výhružnou esemesku, ať kouká dorazit i s nějakými zásobami, ale spoléhajíce na jeho nespolehlivost (jak se později ukázalo, oprávněně), raději jsme se vydali do vysočanských ulic přepadnout večerku.

Odtamtud jsme se vraceli mimo jiné i s polskými sušenkami, které vypadaly trochu jako třené čokoládové banánky, jenže místo čokolády měly nugátovou pochoutku a místo marmelády nic. Nevím, proč si někdy nemohu koupit nějaké normální jídlo. Z dálky duněly nesmlouvavé elektronické kompozice hudebního tělesa Zima, z nichž nám lezl mráz po zádech. V Rokytce se mezitím koupaly krysy. Usedli jsme přesně na místo, které v louce už předtím anatomicky vytvarovaly naše zadnice. Zima skončila a pak se v dálce mezi kohouty a plnovousy objevil Slipouš. O něco později se i našel a nakonec o tom támhle dole napsal článek.

(22. 9. 13:49)
 

Psí hřiště.


Krysí hřiště.

Frontman Už jsme doma je živoucím důkazem toho, že lze být zároveň plešatý i dlouhovlasý.







 

Slipoušovo povídání o festivalu Podviní, kde byl jenom zčásti

Na začátku vás chci všechny upozornit, že se toho ode mne o této akci mnoho nedovíte. Nedovíte se toho ode mne mnoho z mnoha důvodů. Tak například proto, že nevím, kdy koncert začínal, kde se přesně konal nebo kdo tam vlastně hrál. Dokonce jsem po příchodu na pravděpodobné místo konání ani nemohl nalézt Řízka s Milanem. Všude kolem se to hemžilo máničkama, pankáčema a všelijakou alternativou. Ale nakonec vše dobře dopadlo a ty dva tukany, kteří se náramně bavili mou ztracenou situací, jsem našel.

Mezi tou změtí byli dokonale maskovaní. Přišel jsem v pravý čas, právě totiž zvučila jedna z kapel. Konkrétně mnohočlenný band v čele s vousatým trpaslíkem neustále zvracejícím do mikrofonu. Pro běžného posluchače byla jejich hudba těžce stravitelná, ale dalo se na to zvyknout. Řízkovi dokonce prý některé jejich písně připomínaly legendární „Už jsme doma“. Na můj vkus hráli příliš dlouho a stejně, ale co jsem mohl dělat. Jejich vystoupení jsme si alespoň krátili pitím rumkofoly a pojídáním lahodných sušenek, kterými jsme též krmili místní hladové punkerské psy.

Následovalo vystoupení znatelně kratší, ale zároveň lepší. Na pódiu se objevila již zmiňovaná legenda „Už jsme doma“, Vlastíkova nejoblíbenější kapela. Na tu jsme se již odvážili jít do kotle, ale vzápětí nás pogování ortodoxních fandů donutilo k ústupu stranou. Není divu, že se všichni dostávali do varu, tato hudba k tomu přímo vybízela. Jediná vada na kráse byla, že vystoupení trvalo příliš krátce. Nejspíš proto se naštvaný frontman pomstil organizátorům alespoň tím, že jim rozlil do drátů pivo.

Posledním aktérem bylo velice známé hudební těleso, a to „Hudba Praha“. To byla vlastně jediná skupina, od které něco znám, i když jsou to jen dvě písně. Obě písně zahráli, a tak jsem mohl být spokojen, přestože hráli tak nahlas, že se před pódiem nedalo vydržet ani pět minut. No co, přece to nemohlo bejt úplně dokonalý, když to bylo zadarmo, ne?


(18. 9. 14:49)

Zmatený Slipouš hledá v davu své kamarády. Ti se mu smějí, v čemž ostatně pokračují i poté, co je konečně najde.

Hudbu tohoto tělesa držela nad vodou půvabná cellistka, naopak trpaslíka (vpravo) jsme ke konci už nemohli vystát .


Pozdrav pro Venála: krabice od porna...
 

Jak říkají zasvěcení, nejhorší je příprava důlku...

Nekonečný výlet

Dneska jsem jel tou novou hezkou tramvají po Újezdě a povšiml si, že z někdejší prodejny not a dalších hudebnin se najednou stal Grow shop. Ponechme stranou, co se asi skrývá a nabízí uvnitř – třeba je to taky důležité. Já jsem si tam stejně nikdy žádnou notu nekoupil, mně se jen hrozně líbila původní výloha s notovou osnovou a rád jsem se na ni díval, když jsem kolem jel starou tramvají. A tak je mi trochu líto, že už i noty se odebraly na smetiště dějin, nebo v lepším případě na internet.

Naopak takové kuličky, které by už leckdo považoval za mrtvé, podle některých indicií zažívají pozvolný comeback. Tento drobný, ale krásný sport má u nás totiž dokonce dva, pochopitelně navzájem rozhádané, národní svazy. Ty čile pořádají turnaje, jež jsou systematicky bojkotovány hráči z konkurenční organizace. Náš tým se onehdy zaregistroval pod hlavičku rebelů a správňáků z Kuličkového svazu České republiky (jeho webová adresa končí na .eu), zatímco původní Český kuličkový svaz se z doslechu jeví jako hnízdo pochybných bafuňářů, rafinovaným čachrováním a manipulováním odsunujících tento krásný sport do pozadí. (Pozor na to, jejich webová adresa vypadá stejně, jen končí na .com)! Brr!

Tohle všechno jsem se dozvěděl, když jsem včera kdesi v kralupském lesíku vyrýval do země důlky. Mí spoluhráči se totiž rozutekli do hospody, a tak jsem osaměl s organizátorem turnaje, někdejším mistrem světa panem Svatoslavem. Jeho zálibou je kromě tohoto drobného, ale krásného sportu a hanění kuličkářských zloduchů také dlouhodobé telefonování s nenápadnou hands-free sadou, což neznalému může přivodit psychickou újmu – pohled na velkého pána na pusté lesní cestě, kterak nikomu cosi vypráví (viz foto), všemi z nás notně zatřásl.

Radotínští kulínští tentokrát přibrali Frantu a ubrali Petra, protože ten slavil. Na výletě do Kralup s námi byl také velký drak, kterého spolumajitel naší cestovky chtěl ve zbylém čase vyzkoušet. Jelikož žádný zbylý čas neexistoval (ba právě opak byl pravdou!), drak nám zůstal na příště. Vzorně jsme se zapsali na obě disciplíny, tedy kromě Franty, který zvolil variantu s rozhozem, čímž si zdvojnásobil prostoje mezi zápasy… A mohlo se hrát.

Organizace tentokrát trochu kulhala, možná se chvílemi ani neudržela na nohou. Kapacita provizorního hřiště nestačila a jeho povrch byl plný kamínků a nerovností. To svědčilo náhodě a slabším hráčům. Tedy i mně; krásně jsem zvolna stoupal pavoukem, dokud mi nevystavila stop (jo!) jakási babička. (To byla vendeta za to, že jsem jí předtím vyklepl vnučku 15:4). To by ještě nebylo tak strašné – pohroma nastala vzápětí, když mě z druhého turnaje vyřadil Franta. Ten ale také o kolo výše dohrál, takže jsme jako klub nevyhořeli, ale díru do světa také neudělali – Franta bral brambory, s Milanem jsem se nerad podělil o 5. a 6. místo, Maňas skončil ještě o něco níže.

Blížila se noc a nám se hrozně chtělo jíst a domů. V turnaji zůstali už jen mistr a vicemistr světa, přičemž měli navzájem odehrát ještě nesčetně partií. Vpadla jim do toho tma, takže opravdu nevím, kdo z nich vyhrál, ujeli jsme dříve, než to rozlouskli. O chvíli dříve se losovaly ceny neúspěšným, což byla disciplína, kterou umíme. Nejprve se Štěstěna usmála na Maňase, pak i na Milana, a nakonec jsem se radoval dokonce i já. Na nikoho jiného už nic nezbylo, ale Franta si odnesl aspoň toho draka.

Vrátil jsem se domů až před devátou hodinou, šťasten, že mi DESK ORGANIZER, který jsem vyhrál, okamžitě přerovná a roztřídí pracovní stůl, ledva co ho osvobodím z papírové krabice. Jsem rád, že jsme tam jeli, ale taky to mohlo být kratší. A taky jsem nemusel prohrát s tou bábou.



(15. 9. 17:49)

P.S. Na tom stole je pořád ještě bordel. Desk organizer zjevně taky pokulhává.

 

Turnaje se zúčastnilo také několik dětí. A ta baba, co mě porazila.


Tajemství našeho neúspěchu je v tom, že používáme levné, nekulaté kuličky. Určitě.


Někdejší vicemistr světa Zbyněk Fojtík. Vyhrál-li, nevíme. Byla tam tma.
 

O pavoucích a lidech

Protože čas určený k procházce vypršel a její účastníci se podle pokynů měli rozejít do svých domovů, potřebovali jsme tehdy z jednoho břehu Vltavy dostat na ten druhý, který nám oběma jest společný. Jelikož plavat se nám nechtělo a na případné přepádlování chyběla loď, zvolili jsme železniční most. Přesně ten, jehož téměř průhlednou konstrukcí je vidět až dolů do nesmírné hlubiny, kde se na hladině pasou labutě, turisté se prohánějí na půjčených motorových člunech, a když ty čluny přejedou, labutě ty vlny úplně rozdovádí - legračně se kolébají ze strany na stranu, div se nepřevrhnou. 

Cestou jsme zjistili, že kolem lamp, které trčí z okraje mostu, jsou natažené obrovské pavučiny. I skrz ně je dolů vidět - na čluny, které už zmizely v půjčovně, na labutě, které už se dokolébaly, a nově také na botel, na němž paří cizinci. Když jsme si to všechno prohlédli a chystali se vyrazit dále, k našemu cíli blíže, zalitoval jsem, že s sebou nevleču foťák. Tak příště.

Příště se nás vracelo více, most byl pořád stejně poloprůhledný, jen se pod ním v ploutvích vln tentokrát odrážel měsíční svit, chci tím říct, že byla jako tma. Labutě se tentokrát nekolébaly, spíš, jako by se celý most, potažmo svět lehounce pohupoval v kolenou. Pavučinami omotané lampy svítily zašlým žlutým světlem a tmavé skvrny na nich prozrazovaly, že jejich úspěšnost v chytání hmyzu je podstatně vyšší než konkurenčních pavouků (a diametrálně odlišná od úspěšnosti mého kocoura, ale ten sem dnes zas tolik nepatří). Působily neskutečně fotogenicky. Chystal jsem se vybalit foťák, načež jsem zalitoval, že s sebou nevleču stativ. Náhradní přístroj, který by kompenzoval případný pád toho současného do vltavských vod, nevlastním, proto jsem nepodlehl pokušení a nenašel si nějaký alternativní podstavec. Tak teda příště.

 Protože žádné další příště nějak nepřicházelo - na most se sice vrátily vlaky, ale my ne -, začal jsem se shánět po náhražce. Jak to tak bývá, nemusel jsem chodit daleko. Ochotný místní pavouk mi na zakázku upletl pohlednou síť na rámu okna do koupelny. Na mou žádost její stavbu dokonce na několika místech mírně potrhal a narušil, což přineslo ten kýžený zašlý a romantický, nebo aspoň pseudoromantický dojem (to víte, patina). Poprosil jsem Pepana, ať zatím chytí nějaké mouchy, že bychom je tam naaranžovali, ale přes veškerou snahu se mu to do uzávěrky závěrky nepodařilo, proto je fotka bez hmyzu. Pak jsem zaostřil, zmáčkl spoušť a potřásl si rukou s pavoukem. Ten se okamžitě dal do spravování. A já si do fotky promítal labutě, lampu, vlny a čluny a bylo mi fajn. Někdy stačí málo.

(11. 9. 13:49)
 

Byla jednou...

...., a stále je, jedna díra. Zeje si nestoudně v mé noze a přes prosby i hrozby se odmítá zacelit. A tak jsem jednoho rána opět vyrazil na výlet na Bulovku. Ačkoli dosud neznám, co se skrývá za některými, tajemně se tvářícími dveřmi s nápisy typu Výdej šatstva či pod tenkými bílými plášti, troufám si tvrdit, že jsem již v tomto zařízení štamgastem. S pocitem znalce jsem si tedy cestou do čekárny vychutnal, že jeden z pohřebních ústavů má nový poutač a výzdobu a že v jeho sousedství konečně znovuotevřeli bistro. A že na jedné z laviček rozprostřel svůj krám prodavač šperků. Ale o tom až později.

Navzdory časné hodině to v čekárně již vřelo, ani dnes se mi totiž nepodařilo si v kvalifikaci vyjet pole position nebo aspoň dojet v balíku. To bych musel vyrazit ještě večer se spacákem, a kdoví, jestli by to i tak vyšlo. Koupil jsem si v automatu vstupenku k (nekonečnému) sezení, zbortil jsem se na jedinou volnou lavičku, vytáhl nějaké periodikum a začal se obrňovat trpělivostí. Obrovskou čekárnu, společnou několika sousedícím řezníkům, pak prořízl ostrý hlas jedné ze sester:

 - Soňo, prosím tě, nezapomeň tady na paní Boháčkovou!
- Nejsem žádná Soňa!
- Jejda, promiň...
- To nevadí, já vím, jak se jmenuju!

Žena od rány a od rentgenu, jež rozhodně není Soňa, pak k mému úžasu vyjmenovala snad dvě desítky jmen převážně seniorů, kteří se pak přelili do vedlejší místnosti. Nesoňa posléze témbrem, který nesnesl námitky, dodala: "Ten vozejček půjde poslední." Torzo lingvisty ve mně zajásalo nad tou pěknou synekdochou, ale zároveň mi bylo trochu smutno za tu drobnou paní, jež se nyní celá jakoby smrskla jen do kovové konstrukce, na níž seděla.
Drsný, ale zřejmě efektivní způsob komunikace.

Už po slabé hodince čekání se ze správných dveří (označených tabulkou s jedničkou, ne s Výdejem šatstva) ozvalo moje jméno, ironicky zrovna ve chvíli, kdy jsem si telefonicky stěžoval příteli, že to tady bude dneska fakt na dlouho. Když jsem přecházel místností k ordinaci, leckdo za mnou naštvaně a pohoršeně procedil skrze zuby či dásně Protekce!, nebo Todle snad neni možný, todleto! Já se však smál, čekal mě totiž další doktor s ostrými nástroji a optimistickými prognózami. Konkrétní ale být nechtěl, zřejmě by se nerad dopustil podobného omylu jako jeho kolega. Ten před třemi měsíci dával prohlubni v mé noze tak týden, maximálně dva.

A venku prodávali na lavičce barevné kamínky a lesklé plíšky k ozdobení - a dokonce k vyléčení! - pacientek. Pani, jak tak koukám na tu vaši zavázanou ruku, doporučil bych vám tady ten náramek s vltavínama za sedmdesát pět. To vám garantuju, že to pomůže. Co říkáte? Ale vůbec, žádný placebo, nýbrž zázrak! Velmi tím zaujat, prohlédl jsem si obchodníkovu expozici s cílem nalézt kamínek odpovídajícího tvaru k vyplnění prázdnoty v patě.

Nic tak velkého tam ale neměli.

(6. 9. 10:49)
 

Byla jednou...


... jedna skororodina. A hlava té skororodiny zavelela, a tak se ve čtvrtek jelo na výlet. Oliva prohlásila, že se jí strašně chce do Nižboru a taky že by ráda poklady po cestě hledala. Co nám zbývalo?

Cestu nedokázal zkazit ani pan průvodčí, který to měl asi doma hodně špatný, soudě podle toho, jak se tvářil. O dost lépe se tvářil obrovský medvěd v berounském medvědáriu, kterého Oliva nevzrušila ani náznakem. A to platilo i obráceně. Ani nevím, jestli to byl Vojta, Kuba nebo Matěj. Ať už to byl kterýkoliv, měl podivnou zálibu v čichání ke kanálu, jenž byl umístěn v jeho výběhu. (Sdílí fetiš sympatie s kanálním básníkem, totiž)!

Poté jsme se všichni tři vydali na dálekou cestu do Nižboru. Během této jsme se pokoušeli ulovit poklad jménem Nad jeskyní. Opravdu byl nad jeskyní, jenže kudy tam? Nejprve jsme přešli vesnici, ze které se tam dalo celkem pohodlně dostat. Chybka. Z další vesnice (jsme přece skauti, turisti a psi) jsme to prostě vzali sadem, loukou, polem, lesem, roklí, až jsme dorazili ke skrytému železitému pramínku, který je znám pouze místním a dále geocacherům, jelikož na mapě značený není. Jaké to příjemné osvěžení po romantické procházce strništěm a ostružiním!

Jeskyni jsme již našli celkem snadno, poklad taky. Protože jsme ale skauti, turisti a psi, nevzali jsme to zpět po normální lidské cestě, ale po louce, přes několik elektrických ohradníků a poté další várkou ostružiní. Oliva miluje dobrodružství.

Pak už na nás nečekalo nic jinačího než jednoduchý poklad na nižborském zámku a pívo v místní hospůdce. Sličná slečna servírka po Olivě zamilovaně pokukovala. Ta asi zrovna neměla svůj den nebo co, její doteky se jí moc nelíbily. Nikoho dalšího se slečna nepokoušela dotýkat, i když mnozí by o to jistě stáli. Milan se bohužel ani nesnažil ji vyfotit (byla jsem tam já, asi), jako je na jiných turistických výpravách, většinou na kole, zvykem. Litujte.

Doběhnout vlak, pusu, autobus a spát. Dobrou noc, milé děti.

 

(2. 9. 22:02)