|
|
|
čtvrtek 30. října 2008 koupel
nasucho.
|
text a foto Ř.
|
Černý
kocour opět ve středu dění a v lavóru
Mí oblíbení Tatabojs mají jednu půvabnou písničku. Pravda, mají jich
jistě více. V této se však kromě obvyklé lásky, jejíž nejapné kořínky
najdeme snad ve všech dosud napsaných písních kromě Máte na to?
od Schmitzera a Trojúhelníčku od Trsáče, pojednává i o čištění
hlavy od problémů a starostí. Roztomile v ní využívají zvukovou shodu
anglického „clean“ s čistě českým, pravděpodobně dívčím klínem. Ten má
právě působit jako to pravé, co hravě rozpustí veškeré skvrny nesnází,
potíží a nejistoty.
Není to asi příliš pravděpodobné, ale jistá šance přeci je, že Mardoša
měl kromě konkrétních věcí na mysli i fyzickou přítomnost ženy obecně.
Ono to ostatně jde ruku v ruce. Tak jako tak: pokud i klín i žena jaksi
schází, a člověk má přesto dojem, že by o jeho trablích měl někdo vědět,
co asi udělá?
Napíše to na blog.
A pak to po něm někdo bude muset číst. To zrovna. Leckdo to tak přesto
činí – amatérští weboví spisovatelé, jak jsem dosud vypozoroval, se
povětšinou dělí na ty, kteří mají správný a prezentování hodný názor na
vše a všechny, a na ty, kteří se vypisují ze svých bolístek, a tím pádem
nemusejí mít názor víceméně na nic a na nikoho.
Já mám ale kromě tohoto deníčku také kocoura Pepu, takže slzičky dnes
barevný podklad těchto stránek nerozpijí. Moje zvíře totiž kromě řady
dalších výhod oplývá velkou dávkou empatie. Když je člověku mizerně,
pusto nebo nejvíc nejhůř, prostě přiběhne, vyslechne si, co je zase za
problém, olízne pánovi čumák a začne mu vrnět do ucha. Kromě vyvinutého
naslouchání má i nevyčerpatelnou hladinu trpělivosti. Když totiž člověk
na ty rozpálená kamna šmatá pořád dokola jako blbec a pokaždý je
překvapenej, že je zase spálenej jak prase, i tehdy přiběhne a olízne mu
čumák. A člověku je samozřejmě hned lépe – to přece ví každý, komu někdy
Pepan nebo kdokoliv jiný olíznul čumák.
Kocour má zkrátka doktorát z psychologie (aniž bych tím tuto vědu chtěl
jakkoli zlehčovat). Díky tomu se mu dají odpustit jeho občasné prohřešky
proti hygieně a občanskému soužití. I podivný zvyk koupat se ve
vypuštěném, hypermanganem asi navždy zbarveném lavóru. A tolik jsem vám
chtěl říci k dnešní fotce. Hezký večer i vám. I bez pointy jakéhokoli
druhu.
(30. 10.
20:07)
|
|
Tisíce lidí přijely pozdě do práce. A ještě předtím, než se jim
to vůbec povedlo, nemohly najít správný autobus. |
|
|
středa 22. října 2008 Oklikou.
|
text a foto telefonem Ř.
|
Tramvají
vůbec ne do stanice Touha
To, že jsem si včera z neskrývané lenosti odepřel cestu do školy na
kole, jsem si začal vyčítat už ve vlaku, když se mi paprsky ranního
sluníčka vysmívaly skrze zaprášená okénka. Co teprve, když mi cestu do
metra zastoupila cedule oznamující, že se svezu až příště a ať si pro
dnešek najdu nějakou jinou zkratku z Hlavního nádraží na Kavčí hory!
Kvůli poslednímu činu nešťastníka, který se na Muzeu vrhl do kolejiště,
podzemka mezi Holešovicemi a Pražského povstání stála.
Moje (údajně) blízká kamarádka o tom pak psala článek. Zpříjemnil mi
ranní kávu a jablečný závin. Bylo to pěkné, přesnými, stručnými a
jednoduchými větami psané. Erudovaně tam pohovořila
jakási paní psycholožka i oblíbený radní Janeček, který má podle všeho
kromě všeho na starosti také sebevraždy. Co tomu ale chybělo, byl
bezprostřední prožitek. Ten mi naopak nescházel, zato mi chybělo to masmédium.
A protože se tyto věci, jak známo, spojují jen stěží a krátkodobě,
statisíce čtenářů budou ochuzeny. Vy zaplaťpánbůh ne.
"Zarazil mě houf lidí, který postával okolo vlezu do metra. O tabuli,
kde bylo křídou napsáno cosi jen zblízka čitelného, se opíral zřízenec.
Překvapené cestující informoval o neexistenci náhradní dopravy – nebyla,
není a nebude, nic nevím. (Pán si zrovna zřejmě zažíval jedno z období
vzdoru). Původně jsem se také chtěl připojit k přešlapujícímu davu a vyčkávat na pomoc shůry,
což bylo ale řešení nešťastné. Vždy dochvilný Robert Záruba, jehož
seminář mi právě začal unikat, pravděpodobně metrem nejezdí. Pak mě
osvítila myšlenka – vyrazil jsem na devítku. Devítka mě popoveze na Lazarskou, tam sednu na trojku, trojkou na Karlák a z Karláku hurá
osmnáctkou až na Povstání. Jenže už v devítce se mě jalo podezření, že
nebudu jediný, koho to napadlo. Byla plná. Trojka, ta byla ještě
plnější. A osmnáctka, no úplně nejplnější.
Podobné to bylo s dámami, které měly tu čest cestovat v mé bezprostřední
blízkosti. Ta nejplnější mě potkala až v osmnáctce. Její kypré tvary
byly velkou výhodou; pomyslel jsem si, že by i ostatní tramvaje měli
vykládat polštáři. Kdyby se občas neoháněla krabicí s ostrými hranami a
neznámým obsahem… Ale nemohl jsem si stěžovat. Na ostrůvku a v
přilehlých místech bylo dost dalších, kteří sice nebyli pokrouceni a
vpasováni, zato jim červená tramvaj s veselým cinkáním ujížděla.
Na zadní plošině vládla nečekaně dobrá nálada, jedna z cestujících
otevřela okénko dokořán, jiná, podstatně štíhlejší, zažertovala, že by
jím mohla vyskočit, a uvolnit tak trochu prostoru ostatním. Někdo jiný
(já?) vtipně odvětil, že dnes už toho skákání bylo dosti. Celá tramvaj
se otřásla smíchem. Nebo to možná byla jen výhybka na Moráni.
Na momentální konečné metra vládlo boží dopuštění. Mezi zastávkami
korzovali zmatení lidé, hledající asi útěchu a pomoc. Mezi nimi jsem s
překvapením zahlédl náhradní dopravu, která není a nebyla, ale najednou
je. Jenže málokdo věděl, odkud vyjíždí a kam daný autobus směřuje. Snad
ani řidiči. Vy snad víte, odkud jdete a kam míříte?“ uzavřel zničehonic
student Lukáš Werner své vyprávění, viditelně u konce s dechem a
myšlenkami. Podle
zjištění redakce seminář nestihl, ale bylo mu odpuštěno. Sporťák Robert
totiž metrem nejezdí, ale všichni ostatní studenti ano. A že se pak
Lukášovo
zpoždění přelilo i do následující schůzky s takzvanou blízkou
kamarádkou? Svedl vše na nebohého sebevraha a jako náplast jí řekl, že o
tom bude určitě odpoledne psát. A že si to pak rád přečte u snídaně.
(22. 10.
14:07)
|
Došlo mi, kam všichni jdou. Na konečnou!
|
No jo, ale tohle není Hagibor, ale Junior! Všímavým se omlouvám,
ale jiné fotky nejsou. |
|
|
neděle 19. října 2008 bída
s nouzí na Hagiboru...
|
text Honza, archivní foto Ř.
|
Traktor
Praha B - FC Forejt 2:0 (1:0)
Hagibor je prach a štěrk a udusaná hlína – toť naturalistický popis
hřiště, na kterém jsme v neděli hráli. To ale není úplně přesný. Nehráli
jsme. Chodili jsme po něm, občas jsme popoběhli, zřídkakdy byl k vidění
i náznak rychlýho pohybu. Ale jinak jsme toho moc nepředvedli.
Jakoby to tušili rozhodčí, kteří se na náš mač vůbec neobtěžovali
přijít. Zároveň mají na svědomí jediný klad tohoto utkání a to ten, že
dostaneme padesátikorunu (!), protože jsme to napůl pískali my. Vlastně
Řízek, který tam nebyl a možná o tom ani neví. Ale v zápise je napsanej.
Kdybysme si aspoň mohli na absenci sudích stěžovat. Bohužel. Venál sice
tvrdil, že při jedný z našich šancí trefil brankář soupeře míče jiný
velikosti než fotbalový. Ale to viděl (a cítil) jen on...
Na druhou stranu není úplně pravda, že bychom se nepodíleli na žádných
brankách. Franta založil rychlou akci, která ale skončila napnutou sítí
za Basítkem. Tomu mohli traktoristi děkovat v druhém poločase. To si s
míčem hrál tak dlouho, až mu ho útočník vypíchl a dal gól číslo 2.
Vzhledem k naší ofenzivní nemohoucnosti to byl konec nadějí… Od
hodnocení jednotlivců radši ustoupím, číst devětkrát hodně podobnou
pasáž by zavánělo nudou – asi jako sledovat v neděli naše marné snažení.
(19. 10.
10:17)
|
|
Zleva a zdola: Honzina, Ř., Janek, Zdenka, nad ní Milan a pan
kanální šéf, Péťa, Čepice a Venál.
|
|
|
čtvrtek 16. října 2008 kanál!
|
text Janek, foto Ř.
|
Vzhůru
dolů!
Holinky, baterka, proviant – vypadá to, že mám všechno. Posadím si batoh
na záda, ubezpečím naposledy mamku, že nebudu zlobit, a vyrazím směr
nádraží.
Jaké bylo mé překvapení, když minutu před půl osmou byl na autobusovém
nástupišti pouze jeden člověk, včetně mě. Nedlouho poté mne doplnil
Řízek – přesto však, vzhledem k původnímu nahlášenému počtu lidí, který
byl „něco kolem šestnácti“, cítili jsme jistý neklid. Po nějaké době
dorazili ještě čtyři lidi. Jali jsme se okupovat autobus linky 244 v
tomto složení – Janek, Řízek, Špína, Milan, Honzina a Zdenka.
Po hlasování, které rozhodlo o tom, že dopravní prostředek, který bude
mít tu čest dopravit nás na Hradčanskou, bude metro, nikoli tramvaj,
jsme se právě na Hradčanské sešli s Péťou a Čepicí. Pak ještě pět minut
autobusem do Bubenče, dvě zatáčky pěšky a už jsme viděli věže čističky
odpadních vod. Poctivě jsme se přihlásili na vrátnici. Pan průvodce nám
ukázal budku, do které jsme si složili batohy, a pak už hurá do podzemí.
Nejprve jsme podstoupili konvenční prohlídku. Ta sestávala z prohlídky
celého čistícího procesu – čistička mimochodem už 40 let nefunguje –,
strojovny a deseti devadesátimetrových bazénů. Pak jsme se opět
přivítali s budkou, kde jsme se najedli a převlékli do pracovního. Při
jídle, případně při převlékání, nás další průvodce obeznámil s našimi
questy, které byly rozděleny především podle inteligence. Takže dojíst
chleba a – jak s oblibou říkal průvodce – vzhůru dolů!
Asi ve tři hodiny odpoledne, poté, co se nám podařilo smést soli ze zdí
v celém podzemí, dát svíčky na každou pátou cihlu a každý druhý schod v
celém podzemí, vynést vodu pod povodňovými čerpadly, vysekat cestičku
nad usazovacími nádržemi a posekat a shrabat trávu na části pozemku
(omlouvám se, jestli jsem na něčí práci zapomněl), dali jsme si krátký
oběd a podivně vyhlížející dírou jsme se podruhé vrhli vstříc podzemí.
Jsem si jist, že jsem nebyl jediný, koho kanály nadchly. Myslím, že tak
polovina výpravy včetně mě už má jasno ve výběru budoucího povolání.
Zhlédli jsme a poslechli jsme si mnoho; viděli jsme křižovatku tří stok,
kde jsme z důvodu fotografické dokumentace zůstali poněkud déle, šli
jsme pod vltavským plavebním kanálem a poté i pod Vltavou. Také jsme
viděli cosi, co vypadalo jako polystyrenové kuličky – kdo nevěděl, z
čeho polystyren je, si doplnil znalosti -, avšak byly to houby, které se
jako polystyrenové kuličky jen tvářily. Poté, co někteří ochutnali tuto
„stočnou pochoutku,“ jsme se vydali na zpáteční cestu a poté vzhůru
vzhůru, za slunečním světlem.
Po procházce podzimní Bubenčí jsme vlezli do tramvaje, která nás dovezla
až na Smíchovské nádraží. A když jsem pak z okna autobusu pozoroval
Vltavu, věděl jsem, že jsem ten den rozhodně nepromarnil.
(16. 10.
19:17)
|
Fešanda čistička okem
aparátu, které mělo snad ještě ospalky.
Před čtyřmi dekádami na
těchto místech očištěná voda úlevně opouštěla podzemí q vracela se do
Vltavy.
Autor článku coby podzemní přejezd se dvěma bílými světly.
|
Přiznávám, ilustrační fotky pocházejí z jiného letošního zápasu.
(Tohle je totiž běchovický středový kruh, v jehož prostoru jsem
kdysi doběhal).
|
|
|
neděle 12. října 2008 TVar
vítězství. |
text Zdenda, archivní foto Ř.
|
Tvar VD
- FC Forejt 0:6 (0:1)
Druhé představení forejtovských borců přineslo opět šest gólů. Zápas byl
jednoznačný už od samého počátku. Před ním jsme si totiž poctivě a
upřímně vyjasnili minely z minula a do zápasu šli pro dva body. Naše
souhra ze začátku opět lehce trpěla, jakoby se Forejt musel vždycky
rozjet jako diesel. Pak se ale kombinační možnosti týmu v zeleném
ustálily na zavedeném standardu, a tak jen smůla byla tím důvodem, proč
do půle padla jediná branka. O tu se postaral Štěpán, který byl očividně
při herní a gólové chuti. O přestávce si nikdo z nás nemohl stěžovat,
každý odvedl fortelnou práci hodnou hráče vyšší ligy, než jakou tuhle
sezonu hrajeme. Po pauzičce se rozjel brankostroj, hoši protivníka se
pomalu ani nemohli seznámit s tvarem míče, meruna byla pořád s námi.
Gólmanovi soupeře budiž útěchou, že v prvním poločase jsem ve volné
chvíli vysbíral nějaké ty kamínky ze škváry před bránou, a tak se nemohl
bát jít ostře na zem.
Co už mu na radosti rozhodně nepřidalo, byl druhý gól Štěpána, trefy
Matyáše, Venála a Péti, mám za to, že se trefil i Franta. Na rovinu
přiznám, že už nevím přesně, z opačného konce hřiště se mi holt nechtělo
tolik napínat oči. Na co jsem naopak čumět musel, bylo vzepětí
protivníka před koncem zápasu. Za stavu 0:4 se Tvar rozhodl, že akutně
hrozí kanárek, a když ne zápas, tak alespoň jedna branka by mohla vyjít.
V krátkém sledu jsem tak musel – a i když se s tím dobře chlubí, tak
bych byl na hřišti nejraději do počtu – předvést několik kvalitních
zákroků. Hráči soupeře se snažili střílet do šibenice, zjevně nepoučeni
Štěpánovým po zemi jdoucím návodem z prvního poločasu.
Ten také předem vyvrátil možné pozdější spekulace, že hřiště jde z
kopce, protože po chvilce přetahování s několika šancemi soupeře se zase
hrálo jedním směrem. Záhy jsem si tak mohl upřímně zakrákat, když se
pošesté radoval FCF. Byl to atraktivní zápas, jediný divák v podobě
správce hřiště musel být spokojen. Forejt vehnal slzy do očí soupeře
šestigólovým nášupem, který by rozhodně mohl být ještě letos překonán.
Ukázali jsme, že góly umíme dávat i bez šťastných náhod, a to v množství
větším než malém. Jenom škoda, že naši radost asi příliš nepřijali doma.
Ona se totiž škvára špatně pere. To jenom tak na okraj.
(12. 10.
21:29)
|
Na snímku je na lopatkách Kája, zatímco v reálu byli této poloze blíže
hráči Tvaru.
|
Scénický tanec by nám šel dobře...
Moment, který zrušil do
té doby pohodový zápas.
Venálova řiť právě skóruje vlastenec.
|
|
|
pátek 10. října 2008 zelený
balet. |
text Zdenda, foto Ř.
|
FC Forejt - Pod parou 3:3 (2:0)
Čekalo nás první kolo nové sezony a všichni byli značně nervózní. Po
sestupu jsme byli nabuzeni k nejlepším výkonům, abychom tak dokázali, že
Forejti prostě do osmičky nepatří. Taktické změny, které má na svědomí
náš novopečený kapitán Venál, skýtaly jednoznačné pokyny – začít dávat
góly, sbírat body a nehádat se. Bohužel, v zápase se splnily pouze první
dva z nich.
Už od úvodních minut bylo každému ze tří nezaujatých diváků okolo
sympatického pískového hřiště ve Strašnicích jasné, že Forejti jsou
lepším týmem. Přesto jsme jenom my sami věděli, že herní převaha je
podmíněná tím, že hráčů protivníka bylo méně. Ale na to se historie
neptá, zkrátka a dobře se hrálo a hrálo se dobře. Forejti soupeře drtili
a neustále se tlačili na jeho vápno, ale nepřesnosti zhatily nejednu
šanci. Podparníci se marně snažili vyrážet do protiútoků, které ale
zastavovala naše obrana. S postupem času se ale naše kombinace
zkalibrovala, a tak ještě před půlí byl stav 2:0 v náš prospěch. Po
výměně stran jsme na soupeře – od konce první půlky už v plném počtu
hrajícímu – nastoupili s ještě větší vervou a záhy to bylo 3:0. Jenže
pak se naše hra zbytečně zaměřila na bezhlavý útok. Soupeř, který tahal
za kratší konec lana zápasu, zvolil stejnou taktiku. Míč se v rychlém
sledu díval tu k brance naší, tu k soupeřově.
Naši souhru položil zcela hloupý a veskrze náhodný vlastní gól, který si
připsal Venálův hrb. Pak se strhla mela hádek, kdo hraje a kdo ne, kdo
neumí a kdo... taky ne. Protivník se naší vlastní vinou dostal na koně a
obstřeloval naší bránu ze všech možných pozic. Na naše pokusy o zvrat v
iniciativě reagoval nejméně stejně silnými hrozbami. Jeden z protihráčů
vlétl plnou parou do úniku a už to bylo o gól. Chtě nechtě museli hoši
na střídačce sledovat marnou snahu svých kolegů na hřišti, kteří se v
řadě shromáždili na vápně, aniž by vyráželi vstříc postupujícímu
nepříteli. Krátce před koncem padl poslední gól.
Oba týmy se tak spravedlivě rozdělily o šest gólů zápasu. Spravedlivě
ale jenom početně. FC Forejt si zasloužil vyhrát, první poločas
jednoznačně dominoval a závěrečný nátlak, kdy vztek osobní nahradil
vztek herní, mohl přinést minimálně dvě branky. Nicméně se ukázalo staré
známé – nedáš gól, nevyhraješ. My dali šest. Tři jako tým, který tlačil
a táhnul za jeden provaz a tři jako tým, který se rozloží po hloupém
gólu. Sedmý nám chyběl ke dvěma bodům za výhru.
(10. 10.
17:41)
|
Vlastíkovy tepláky byly
tentokrát v cajku.
Po dlouhé době se na nás
(tedy na něj) zase dívala žena!
|
|
|
|
úterý 7. října 2008 nacti-
a nařitiutrhání. |
text, foto telefonem a elektronická tužka Ř.
|
Do
Butovic přijeli kotelníci z Radotína
Včera jsem potkal v tramvaji Rudiše. Jsem moc rád, že to po sobě nemusím
nahlas předčítat, a jsem tak hned na počátku ušetřen váhání, jestli to
číst s měkkým či s tvrdým. Nicméně. Naše setkání proběhlo v tramvaji 22,
tedy zcela v souladu s jeho poslední nepovedenou knihou Potichu. (Jedna
z jejích hlavních figurek tuto tramvaj totiž pilotovala, samotný vůz pak
fungoval jako jakýsi průsečík fragmentárních osudů dalších postaviček).
Moc jsme nepokecali: nastoupil na Štěpánské, pohazoval mírně
prošedivělou prodlouženou emo patkou, koukal se z okýnka na figuríny ve
výlohách a lidi (možná sbíral materiál na novou knihu?) a na Karláku
přestoupil. Pochopitelně na metro.
Díky tomuto nevšednímu zážitku, který by se slušelo zúročit aspoň lehkým
vykradením literárního odkazu dotyčného, by to dnes mělo být samý vlak,
metro, U-bahn, Berlín, Ještěd, pražský smrad a špína a umakartová hudba.
Jenže místo Pancho Dirka a příběhů veletuctů dalších loserů se mi do
toho vkrádá naše další bowlingové dobrodružství, které spíš lehce zavání
Hrabalem.
Opět nám začala naše nejnižší soutěž. Náš kapitán, kterému jsem slíbil,
že ho nebudu jmenovat, aby kvůli té fotce neměl problémy doma, v úřadě a
mezi kamarády, si s sebou kromě elegantního hadříku na koule přivezl
obrovskou skobu na kalhotách. (Kdoví, co v té práci dělali). (Tak tuhle
poznámku jsem si taky mohl odpustit). Při každém hodu jej celá herna
pozorovala, džentlmeni kroutili hlavou, dámám naskakoval ruměnec, jiné
rovnou padaly do mdlob.
Když k tomu Kapitán přidal ještě zuřivá gesta, silná slova a nadávky
vstříc vlastní osobě a nespravedlivým kuželkám, které se ani nehnuly,
přestože se přece měly poroučet, Amatéři Radotín potvrdili svou tradiční
roli třídního klauna. I profesionální závodník, který tam na nás
dohlížel, se občas neubránil úsměvu. A doporučoval nám, abychom
zaměstnali psychologa. Nejsem si jist, že by to stačilo.
Trochu neuvěřitelně pak asi působí zpráva, že jsme včera vše, co se
dalo, vyhráli, a vyšvihli se na čelo tabulky skupiny. Naše komická
sestava, tvořená extrovertním nestydou, mírně labilním blonďákem a
kulhavým vzteklounem, který opravdu neumí prohrávat, tak odcházela z
herny ve skvělé náladě. Kapitán si stáhl košili co nejníže, ale výsledný
dojem už nezachránil. A utěrku tam samozřejmě nechal.
(7. 10.
9:41)
|
|
Nový bubeník
-123 min. dostává od velmi kulturní rubriky těchto stránek šest
hvězdiček z pěti...
|
|
|
pátek 3. října 2008 Minutková
kuchyně. |
text a foto Ř. |
Do
Lucerny přijeli kotelníci z Minut
Necelých sedmnáct měsíců tomu je, co jsme na koncertě skvělé kapely s
velmi nepovedeným názvem -123 min. byli naposledy. Bylo to v máji, byl
tehdy lásky čas, a tak jsem se na těchto místech tehdy rozplýval nad
úžasným mladistvým záskokem za nemocného baskytaristu, Václavovým
nevázaným seznamováním a nečekaným revivalem mého někdejšího vztahu.
Třeba se najde pamětník, komu se to vybaví. Třeba ne. Ale zkusil jsem
to.
Očekávání a možná i trochu obavy, co se mi tentokráte přihodí, tak ve
mně zcela přebily těšení se na koncert. To se tak zničehonic dostavilo
asi až dvě hodiny před papírovým začátkem, kdy se naším společným
doupětem k nezměrnému kocourovu údivu po nesmírné době rozduněly
exoticko-nátěrové melodie Bínovy kytary, jeho svahilská angličtina a
našláplá rytmika jeho spoluhráčů. Normálně to doma neposlouchám, protože
oproti koncertu jsou jejich cédéčka asi jako pytlíková „domácí“ svíčková
ve srovnání s maminčinou.
Na místě však propukla vskutku hudební hostina pro fajnšmekry. Jimi jsme
tentokrát byli já, Venál a Franta a několik desítek dalších nadšenců.
Kolegové slitím dvou naprosto nesourodých vín (Venálovo bylo sice ve
skle, ale jinak trpkou vzpomínkou na minulý článek) a koly light
vytvořilo cosi, co se pít nedalo, ale přesto to vypili. Já jim
sekundoval s antibiotiky a později Kubíkem. Z toho je ti jistě zřejmé,
že příprava byla poctivá.
Minuty byly připraveny rovněž dostatečně. V jejich sestavě se místo
Martina Vajgla v brankovišti okolo bicích objevil Miloš Dvořáček, náš
starý známý z Loun. Výkop byl znamenitý a v jistém smyslu i
nepřekonatelný – první písničku sice neznám jménem, ale pracovně jsem ji
posléze nazval Ty jo, kotel mazec nejvíc feat. Ty krávo Franto, to byl
ale nátěr! Šlapalo to neskutečně. Nebo to spíš dusalo. Bubeník pod
legračním tropickým kloboučkem rukama, nohama, zuřivou gestikulací a
určitě i srdíčkem neúnavně a usilovně přidával už tak dost barevné hudbě
dvou zbývajících hráčů další rozměr, nepoměrně tvrdší (omlouvám se za
větu á la pseudokritik Vladimír Vlasák).
Bezmála dvouhodinová jízda přinesla nečekaně velkou várku nových
kompozic, ale došlo i na prověřené hity. Na „svou“ Stop confusing me!
(ze života) jsem čekal marně, což bych označil za jeden ze dvou kazů.
Druhým byl poslední, „turecký“ přídavek, na jehož docenění jsem zkrátka
byl příliš střízlivý.
Jinak se vlastně nepřihodilo nic, jen jsme zažili jeden perfektní
koncert. Nezbývá než těšit se na novou desku. Je jasné, že to i
tentokrát bude polotovar, ale snad se do něj něco z chuti živého
vystoupení podaří vmíchat.
(3. 10.
18:11)
|
Pan Franta pod pódiem
naslouchá kytaře pana Zdeňka. Pan Franta k nám přijel z Radotína a mezi
jeho záliby patří kuchyně.
Zleva Řízek, Franta a Špína. Nemůžu za to, že to zrcadlo popletlo.
|