Dojem ze snímku kazí fakt, že ty zcuchané vlasy jsou rozhodně světlé.

Davová psychóza na koncertě Hm...

Jak se takový normální, všední, zápočtový a zcela sériový čtvrtek rázem promění v lehce dadaistickou směs prolínajících se melodií, textů, kterým by Plíhal mohl závidět, horka a špuntů do uší...? Hm..., to zkrátka málokdo umí. Radostné očekávání nezůstalo nesplněno, i když tentokrát to Ája nechytla a Babička radši zůstala doma. Možná proto, že počet lidí v sále byl vyšší než objem vzduchu v přítmí pod pódiem, a tak není divu, že dav jenom lehce splýval v rytmu melancholického ladění písní dvojhlasých, trojhlasých i těch bezhlasých... Ale všechno by bylo (vlastně nebylo) ono nebýt neopakovatelně vážného a procítěného pohledu všech hráčů (a bez zcuchaných vlasů bubeníkových). Zkrátka a dobře, Hm...jsou Hm... a, jak pravil jeden vyznavač metalu, který byl na koncert zlákán, luxusní.
Tohle pěkné shrnutí je Klářino, a jeho poetika a půvab spočívá (také) v tom, že je slečna sepsala jen několik málo chvil předtím, než se vydala na cestu, aby zmokla na jakémsi triatlonu. Já jí za splnění slibu velmi děkuji – a přidávám, jak je mým dobrým zlozvykem,  ještě pár postřehů s koncertem více či méně souvisejících.
Podobně snadno, jako jsme před nedávnem objevili Hm..., jsme našli i KC U Kaštanu. Naše výprava postupně až nebezpečně nabývala na síle, a tak se stalo, že nás pět minut před avizovaným začátkem koncertu bylo o Frantu více než lístků (kterých – v luxusním provedení se špunty do uší – bylo zhruba 11), a to měl ještě běžec Milan dorazit. Vstřícná paní sice Frantu jemně upozornila, že přinesený alkohol v sále nevidí rádi, ale do sálu ho nepustila, stejně jako dav podobných, pozdě příchozích zoufalců a tragédů. Zatímco zbytek výpravy pronikal tělesnou hmotou již téměř neproniknutelného sálu, spoluzakladatel naší cestovky trpělivě stál, čekal a popíjel. Nakonec se i pro něj našlo místo – takže muzikanti, hrajte!
Dvouhodinové prolínání umění s legrací, vážného a smutného s parodií a jevištními gagy začalo Písní o lásce, jejímž textařem se stal, aniž by to tušil, Jaroslav Seifert, a pokračovalo čím dál více do pomala a melancholična, z kterých před koncem publikum probrala smršť starších, živějších a veselejších skladeb včetně Karla a Vlasů. Naše skupina systematicky infiltrovala veškerá zákoutí sálu; z toho mého si nebylo možno nevšimnout, jak s výrazem "jsem nad věcí, vyhrál jsem si půl mega za písničku, a navíc mám úd" pozoruje dění na pódiu takřka legendární pan Mamut.  Zazněla i píseň Znáš dálku?, jež, byť se jedná o valčík (!), údajně zvítězila v hitparádě Velká sedma na Rádiu 1. Záhadu, kde vzala tato vpravdě menšinová skladba tolik hlasů, se našemu štábu podařilo rozluštit: po finále Česko hledá písničku totiž pan Mamut nevěděl, co s tolika nově nabytými i nabitými mobilními telefony....
Čert ví, proč nás nakonec jelo tolik. Bude to dáno asi téměř nulovou propagací (jen v rámci zdejších stránek a bývalých přítelkyň); zatajením, že se jedná o akci Fávotransu; a asi i tím, že se jelo za kvalitní a zajímavou muzikou, a že, ač je to k nevíře, se najdou i lidé, kteří to dokáží ocenit. Stejně jako spolucestující tramvají číslo 22 jistě ocenili Frantovu noční one-man talk show na zadní plošině, kdy tak dlouho laškoval se slečnou Bárou, které říkal Katko a Milan Petro, a která se přesto dívala na mne (jak jsem se shodl), až slečna vystoupila. Nebo by tam vystoupila i bez nás? Každopádně ji určitě potkáme někdy na Minutách – Frantova neodolatelná pozvánka se lehce prosmýkla zavírajícími se dveřmi a pelášila nočním tichem, aby se zavrtala přímo do uší vzdalující se osoby.
Show pak pokračovala až do úplného vyčerpání naší cesty: jejím dalším zastaveníčkem se stal nástupní ostrůvek zastávky tramvaje, hlavními objekty piškoty, role toaletního papíru a skupinka turistů. Podrobnější obrázek získáte snad z ilustračních fotografií – raději dodám jen, že chyboval, kdo nejel.

(3. 6. 22:22)

Nedaleko Kaštanu měli Hm... dokonce poutač (všiml si ho Piškot, díky za tip)


Toaletní král na Újezdě


Když si obrázek zvětšíte, zjistíte, že Franta by se dealováním piškotů snadno uživil.
 

Pohledný kýč?

...Na obzoru se měkce rýsují siluety mrtvých i živých stromů a za nimi lze mezi mraky tušit kopce nad vltavským údolím. Krajina je klidná v očekávání blížící se bouřky, jen čáry od letadel zůstaly dál viset na obloze a ruší fialovou nehybnost večera.
...Jak definovat kýč? Pokud jej vidíte in natura, stojí vám za fotku. Bohužel výsledný obrázek pak dopadne přesně takto: Laciné klišé, které má na ploše obrazovky polovina pražských úřednic. Přesto vám neviditelná ruka falešného vkusu zabrání vymazat takovou...věc z paměťové karty.
Který popisek je vám bližší? To záleží na tom, v jak (ne)romantickém rozpoložení se zrovna nacházíte, choose as you wish.  (Řízek to nechá bez překladu, vypadá to drsněji).
K dnešnímu schizofrennímu komentáři taky asi není nutné nic moc dodávat, takže proč to zase zbytečnými kecičkami kazit a zdržovat, že? Každopádně děkuji milé spolužačce a kamarádce Kláře a ostatním, kteří mě v době nemoci fotoaparátu nenechali ve štychu, máte to všichni u mě. Dnes se mi FZ5 vrátila i s opraveným objektivem, nicméně to neznamená, že byste už nemohli posílat vlastní obrázky a komentáře. Naopak - pište dále, baví-li vás to.
Vězte, že mě ano.
(22. 6. 21:08)

Prohráli jsme tentokrát v modrém (tedy až na mě).

Našemu sobotnímu bahennímu zápasu s "mírně" favorizovaným protivníkem, oblečeným zákeřně v téměř našich dresech, aby nás zmátli, přihlížela a u postranní čáry nasávala dojmy Klára, jíž nyní předávám slovo, neboť její postřehy jakoby zvenčí rádoby fotbalové komunity, které mi včera v noci zaslala jako souhrn dojmů nezaujaté divačky, mi připadají v lecčem nezvyklé, ba dokonce převratné.... Inu, posuďte sami:
 - Nejdůležitější funkcí brankáře je radit svým spoluhráčům, analyzovat jejich chyby a povzbuzovat při úspěšných akcích (vlastně takový hybrid mezi trenérem a  
 roztleskávačkou). A sem tam samozřejmě taky něco chytí.
- První věta, kterou prohlásil každý nově příchozí na střídačku, byla: 'To počasí je na *****, vole.' Poté většinou svému kolegovi zrekapituloval, kam ho kdo nakopl a pak už jenom kritizoval pomalost svých spoluhráčů - 10 bodů za umělecký dojem by v tomto ohledu dostal ten odbarvenej blon'dák (vskutku sympatický hráč t.č. mimo záběr. Jinak poznámka se střídačkou se nás opět netýkala, jelikož jsme ji opět nepotřebovali, pozn. Ř.).
- Padlo několik přirovnání vašeho mužstva k některému z afrického kontinentu (tuším, že to bylo Pobřeží slonoviny?).
- Největší divácký úspěch zaručeně měla akce 'tři útočníci na prázdnou bránu' (teda, až na brankáře), o to víc, že zůstala neproměněná.
- Pak na hřiště dorazily i oba teamy, aktéři následujícího utkání: Ti v červených dresech byli celí žhaví do tréninku, ale protože pršelo a protože jejich kapitán 'si spáli zád, vole', spokojili se s tím, že sledovali právě probíhající utkání. Pokaždé, když se boj o míč změnil ve vodní pólo, s patřičně procítěnou dikcí a aristokratickým odporem vykřikovali: "Ty vole, to jsou čuňata...".
- Ten druhý zevlující team se chtěl nejdřív taky rozehrát, ale protože s jejich příchodem na Zelenou Lišku se věkový a hmotnostní průměr hráčů znatelně zvýšil, řekli si, že to nebudou hrotit, stoupli si do kolečka a raději řešili, kolikrát kdo z nich nebyl běhat a kde seberou fotografa na příští zápas.
- Z hlediska uměleckého byl první poločas úspěšnější, protože louže před brankou na vaší straně byla fotogeničtější. (A na vaší bránu se útočilo 'decentně' víc). (Přesto snímek, který jsem samozřejmě vybral hlavně proto, že jsem tam já -haha-, pochází až ze závěru utkání, pozn. Ř.).
- Malá sociolingvistická úvaha na závěr: Fotbalisti se zásadně oslovují 'vole', ale nikdy jsem si nevšimla, že by se třeba softballistky nebo lakrosistky oslovovaly analogickým ekvivalentem stejného živočišného druhu.
 Ještě pár slov o fotkách z tohoto zápasu: přes špatnou viditelnost se fotografce povedlo několik opravdu pěkných postřehů, tudíž je možné, že až zase (ne)napíšu nějaký test, budou k nalezení poblíž ve fotoalbu. Avšak vzhledem k tomu, že se můj foťák nedlouho po tomto výkonu odebral do kómatu, ne-li do věčných lovišť, další osud tohoto deníku je ve hvězdách.
Aspoň, že kolo duatlon přestálo. A kotníky též. Ale o tom zase jindy.


(19. 6. 8:55)

Sedím na kolejích, které nikam nevedou...

Vlastně se k tomu obrázku ta píseň ani nehodí, ale žádnou jinou poetickou o kolejích neznám. Jednak jsem totiž při focení spíš ležela a jednak tyto koleje někam naprosto zjevně vedou, protože v následujících okamžicích jsem kvapně uhýbala projíždějícímu náklaďáku (jinak by byl snímek samozřejmě kompozičně daleko vyváženější). (Řízek si neodpustí poznámku: Vyváženost fotky by, pakliže bys neuhnula, sice byla též veliká, jenže by zřejmě nezbyl nikdo, kdo by ji okomentoval...).  A pak tohle taky není žádná kopretina, ale to je jen detail.
Původně to měla být kytička pro štěstí, ale jak se záhy ukázalo, nosí spíš smůlu. Z toho vyplývá, že kdo zhlédne tuto fotku, nemůže v příštích 24 hodinách čekat nic pěkného. Ale já na takové pověry nevěřím, to jen kdybyste neměli na co nebo koho svést své momentální neúspěchy a kopance.
Předně, Kláře velmi děkuji za zaslání železniční květiny a její zasazení prostřednictvím slov tam, kde je jí jistě nejlépe, tedy sem. Pravda, štěstí pro mou dnešní fonetickou zkoušku moc nepobrala, jenže otázkou je, nakolik v tom byla vinně ona a nakolik já. Štěstí přeci přeje připraveným. Ovšemže, mohu vám tvrdit, že jsem zrovna prvních osmnáct otázek a pak taky všechny od dvacítky výše skvěle naučené měl, jenže jelikož mě asi znáte, tak mi stejně nikdo neuvěří. Takže si tu odpustím trapné hořekování nad nekvalitním ledem a nešťastným losem a přiznávám, že veškerá vina za červený praporek za mým dnešním pokusem náleží jen mně. Ale té kytce taky.
Tudíž pevně doufám, že navzdory této fotografické konzervaci nešťastná rostlina do září uvadne, a tak se snad nebudu při svém druhém pokusu o přelet nad Fonetickým ústavem mít na co vymlouvat.

 (8. 6. 23:48)

Zátiší s elektrickým přístrojem a vodním ptákem

Praha už je zase pod vodou...! Už ani média nereflektují tuto skutečnost v řádně senzačním stylu, tak to za ně musíme udělat my, více než amatérští fotografové. Dobře, uznávám, že to zase taková bomba není...kdybych se cestou do školy nemusela o část cyklostezky dělit s místními kachnami, tak mě vzestup hladiny taky nijak zvlášť netrápí. (Tomu se říká alibismus těch, kdo bydlí na kopci). Ti méně šťastní pak mohou jen doufat, že se rozbouřené vody brzy uklidní. Ostatně, tak jako doufáme my všichni, že žádná povodeň, ať už je způsobená čímkoliv, nezaplaví naše duše a nezbourá pracně postavené hráze.... A hlavně v tomto rádoby alegorickém výlevu zmateného Indiána ve zkouškovém období nehledejte žádnou hlubokou myšlenku! Ta totiž uplavala spolu s druhou labutí ze záběru.
A podobně uplaval i můj dnešní den; mnohokrát děkuji Kláře za fotku i za komentář a zcela zdeptán a vyčerpán trojnásobnou aktualizací stránek oddílu se dnes, navzdory mé známé slabosti pro labutě, už ani nezmohu na slovo, kterým bych to celé zase zkazil. Kdyby to tak bylo častěji, že?

  (1. 6. 23:59)

neděle 14. 5. 2006                             Noční výprava II.

O rozzlobené kachně a tak...

Po hladině Vltavy poklidně pluje Pražský hrad a jedna rozzlobená kachna, kterou fotograf nemilosrdně vyrušil z jejích opeřených snů. (Jen není vidět, schovává se v tmavém koutě obrázku). Ač jsem tvor spíše přírodní, někdy se mi Praha skoro až líbí. Člověk ale musí být ve správný čas na správném nábřeží pod správným mostem - a potom je to (i když to bude znít jako laciné klišé) ta správná romantická procházka.  Ať všichni japonští turisté zblednou závistí!
Ano, ať zblednou. Pěkně jsi to, Kláro, vystihla, děkuji ti za to. Pokud jste nepoznali, nacházíme se (přesněji řečeno nacházeli jsme se) téměř pod železničním mostem, kde tak hodinu před půlnocí (bez hodinek se žije snáze!) pospávalo barevné (leč zdravě vypadající) vodní ptactvo, zřejmě unaveno tou světelnatou scenérií. Mně však do spánku chybělo ještě několik hodin a spousta kilometrů vycházky proti proudu potemnělé řeky....
(Aby těch závorek nebylo málo - připouštím, že mystiku toho snímku jaksi ruší ten pravý kamenný cíp, ale když já s sebou fakt neměl stativ...).

  (14. 5. 21:10)