v

Víkendovka v kraji Tondy Sovy.

„Kolik by musel zaplatit třiadvacetinásobný schizofrenik za jízdenku do Pacova?“ Takovou otázku si pokládal šéf akce, Řízek, když jsme vyráželi na pololetní prázdniny. Hádanka byla zřejmě rozluštěna, neboť se všech 23 účastníků výletu se v  8 hodin ocitlo před turistickou základnou v Pacově. Během chvilky se pak díky pohotové paní správcové a špičkové organizaci vedení podařilo jednotlivé kusy valné hromady rozdělit do příslušných ubytovacích prostorů.

Hned jak jsme se naskládali do luxusních jednohvězdičkových chatek, byli jsme povoláni do společenské místnosti ke společné zábavě, hře, fungující na principu oblíbené televizní soutěže, kterou moderuje neméně oblíbený, tlustý a tmavovlasý bavič. Hra se ukázala být neobyčejně zábavnou a občas nezbývalo, než jen slzet smíchy. Domněnky některých hráčů, že nejčastější odpovědí na otázku ohledně nejoblíbenějšího povolání je „lom šutrů“ či názory, že nejoblíbenější počasí je uragán, nechaly jen málokoho v klidu. Po ukončení této veselosti se všichni odebrali do peřin. Tedy až na pár výjimek, které se rozhodly poctít společenskou místnost delší návštěvou.

Druhý den probíhal tak nějak v klidu. Buzení v devět, snídaně na půl desátou a pozvolné vyražení za památkami a tím ostatním, co nabízela Pacovská pahorkatina. Cesta byla rovná, místy mokrá, a to až takovým způsobem, že ji mnozí považovali za bažinu, na které se jezdí „JZD Rally Traktor“. A zábava? O tu nebyla nouze ani tentokrát. Děti se vyřádily na jedné loučce akční vracečkou a pak, za vedení debat na všelijaká témata, se pokračovalo v cestě. Někdo řešil školu, někdo počasí a na řadu se dostala i ještěrka. Na tom, že je to hbitý plaz, jsme se shodli všichni, ale nemohli jsme se dohodnout, jestli je ještěrka také přezdívka pro multikáru, nebo pro vysokozdvižný vozík.

Jak se později ukázalo, naše kroky vedly po červené až na gotický, zrekonstruovaný hrad Kámen. V podhradí jsme potkali i venkovní jihočeské muzeum zemědělských udělátek, viděli plot, který měl na každé plaňce hrneček a naskytla se nám příležitost spatřit na vlastní oči „zastřihávač hnoje“. Vskutku impozantní! Toho dne, večer, přijeli ještě Vlastík, Kokos a Basítek, čímž se náš počet zvýšil na 26. A tak i večerní posezení mělo větší účast. Mimo uspokojování karetních a jiných potřeb nám na něm Vlastík vysvětloval původ a účel „zastřihávače“ a měl tu drzost tvrdit, že se mu říká jinak, a že vůbec nestříhá hnůj. Noc přežili téměř všichni ve zdraví a v klidu. Někteří se ze zdravotních důvodů moc neprospali.

Další den, jen co odjel Piškot a byl potlačen odpor dětí, jsme vyrazili na celodeňák, na kterém se udála spousta důležitých věcí. Spor o ještěrkách se vyhrotil natolik, že byla uzavřena sázka o basu piv a velkou část dne se toto téma projednávalo. Do rozepře přispěli svými názory všichni přítomní i nepřítomní. Situaci pomáhali totiž po telefonu objasnit Péťa Forejt svou informací ze slovníku a Franta zase originálním popisem vozidla.

Mezitím jsme pomalu dorazili na Strážiště. Pauza na jídlo zde byla velice krátká, protože je přeci jen ještě únor, zima pořád vystrkuje růžky a její drzost a stud nezná hranic. Proto se také stalo, že začalo padat něco jako drobný sníh a s omrzlými obličeji jsme pokračovali dál. Cestou zpět, která byla prý produktem improvizace, jsme se stavili i ve starém mlýně, zřícenině s pár hejblátky a tekoucí vodou. Po příchodu z výletu nám bylo sděleno, že plánovaná schůze místních důchodců se neplánovaně protáhne a společenská místnost bude uvolněna až po deváté hodině, namísto v sedm. Program byl proto z větší části individuální a v deset všechny děti zmizeli v postelích.

Ti starší byli přizvání podnapilými staříky na jejich zábavu. Jiný kraj, jiný mrav a zřejmě i jiné časové pásmo, protože poslední místní „odešli“ těsně před půlnocí, když už neměli co pít. Jejich soudek naštěstí nebyl bezedný. Zahráli jsme vist, něco se vypilo, pár písní zaznělo a pak ulehli i ti nejvytrvalejší noční ptáci.

Po těch příjemně strávených dnech, kdy jsme si odpočinuli, nás čekal všemi nenáviděný návrat domů, do všedního života. Cesta zpátky proběhla úplně stejně jako cesta do Pacova, jen obráceně. Byla příjemná, ale na jejím konci nás čekaly méně příjemné úkoly a pracovní povinnosti, které se nám lstivě za ty čtyři dny nastřádaly v pokoji.

P. S. Děkuji ti mockrát, jmenovče, a vítám tě v prestižní společnosti zdejších autorů...

(6. 2. 11:08)