Byla jednou...


... jedna skororodina. A hlava té skororodiny zavelela, a tak se ve čtvrtek jelo na výlet. Oliva prohlásila, že se jí strašně chce do Nižboru a taky že by ráda poklady po cestě hledala. Co nám zbývalo?

Cestu nedokázal zkazit ani pan průvodčí, který to měl asi doma hodně špatný, soudě podle toho, jak se tvářil. O dost lépe se tvářil obrovský medvěd v berounském medvědáriu, kterého Oliva nevzrušila ani náznakem. A to platilo i obráceně. Ani nevím, jestli to byl Vojta, Kuba nebo Matěj. Ať už to byl kterýkoliv, měl podivnou zálibu v čichání ke kanálu, jenž byl umístěn v jeho výběhu. (Sdílí fetiš sympatie s kanálním básníkem, totiž)!

Poté jsme se všichni tři vydali na dálekou cestu do Nižboru. Během této jsme se pokoušeli ulovit poklad jménem Nad jeskyní. Opravdu byl nad jeskyní, jenže kudy tam? Nejprve jsme přešli vesnici, ze které se tam dalo celkem pohodlně dostat. Chybka. Z další vesnice (jsme přece skauti, turisti a psi) jsme to prostě vzali sadem, loukou, polem, lesem, roklí, až jsme dorazili ke skrytému železitému pramínku, který je znám pouze místním a dále geocacherům, jelikož na mapě značený není. Jaké to příjemné osvěžení po romantické procházce strništěm a ostružiním!

Jeskyni jsme již našli celkem snadno, poklad taky. Protože jsme ale skauti, turisti a psi, nevzali jsme to zpět po normální lidské cestě, ale po louce, přes několik elektrických ohradníků a poté další várkou ostružiní. Oliva miluje dobrodružství.

Pak už na nás nečekalo nic jinačího než jednoduchý poklad na nižborském zámku a pívo v místní hospůdce. Sličná slečna servírka po Olivě zamilovaně pokukovala. Ta asi zrovna neměla svůj den nebo co, její doteky se jí moc nelíbily. Nikoho dalšího se slečna nepokoušela dotýkat, i když mnozí by o to jistě stáli. Milan se bohužel ani nesnažil ji vyfotit (byla jsem tam já, asi), jako je na jiných turistických výpravách, většinou na kole, zvykem. Litujte.

Doběhnout vlak, pusu, autobus a spát. Dobrou noc, milé děti.

 

(2. 9. 22:02)
 

Ta černá špína na baňce je prý arsen. Neochutnával jsem to, tak nevím.

S Mechulkou mezi výbuchem a otravou

Včerejší den byl parádní. Vstávačka o půl dvanácté a pak hned rande s Řízkem. Když jsem se na něj pár dní předem obrátila s prosbou: „Potřebuju fotografa,“ Řízek s vidinou vzrušujícího dobrodružství nedočkavě (zrychleným dechem) zamlžil monitor i s ICQ oknem.

Na třetí hodinu jsme tedy dorazili do laborky ve Stanici přírodovědců na Andělu. Moje seminární práce na téma Toxikologie už potřebovala oprášit a doprovodit několika fotkami. Dohodla jsem se proto v laborce, že provedeme tzv. Marshovu zkoušku, která se v 19. století používala jako soudní důkaz otravy nějakou sloučeninou arsenu. Sehnat arsen nebylo ani moc těžké. Laborantka Míša prohlásila: „Ještě mi doma nějaký zbyl…“ A tak jsme se po instruktáži (kolik lidí a slonů by se tímto 0,5 gramem dalo otrávit, co máme dělat, když to vybouchne) pustili do díla. Řízek fotil a já přihlížela.

A teď trochu chemie, abys nevyšel ze cviku, kámo.
V aparatuře se vyvine vodík. Hodně vodíku. A to pomocí kyseliny chlorovodíkové a zinku. Do směsi se pomalu přilévá roztok arseničnanu draselného – soli, kterou jsme potřebovali dokázat.

Laicky řečeno, vodík si ze soli arsen vytáhl a spoutal se s ním na arsan neboli arsenovodík.
Náš milý arsenovodík putuje dále úzkou trubičkou, netuší však, co ho čeká! Plamen! H i As jsou nuceny se rozdělit. Kovový arsen se na chladnějším skle srazí a vodík uteče ven, kde je bryskně zapálen. Žůžo.

Hele kámo, nemysli si, že to bylo to jediný, co jsme s Řízkem podnikli! Prošli jsme i místní minizoo. A Řízek stihl líbat gekona (má rozdvojenej jazyk, víš?;o). A dál? Kino, pívo…
 

(23. 5. 19:13)

P. S. Děkuji, slečno chemičko, za poučný článek. Jen poopravím, že nešlo o gekona, nýbrž o varana. Respektive varanku. Varanku Aranku. A rozdvojený jazyk má ona, nikoli já.

Kádinkou zákeřně bublal vodík.                Přírodovědci zavřeli malá zinčátka do terária.     Pohled do Maryšiny kuchyně. 

 

Na celý život to asi nebude, ale chvilky jsme spolu zažili hezké.

Žádné rande, nýbrž hledání ukryté krabičky!

Měla jsem chuť jet na kolo. No...a to se přece nedá s nikým jiným než s tůůůůůristou Řízkem.;o) Chtěla jsem si ověřit, jestli k němu (jakože ke kolu) mám furt ještě takovej odpor. Mám. Je to hrozivý, člověk se při tom nadře, je zpocenej a rudej jak rajský jablíčko. I přes to, i přes Řízkovy snahy prosadit si jeho verzi definice pojmu „rande“ výlet stál za to.
Jeli jsme do Chucheláku, na kopec Homolku, ulovit keš jménem Pecoldova vápenka. Mou první! A ono se podařilo! Až mě to docela překvapilo, myslela jsem, že bez GPSky to nepůjde moc snadno. Poklad našel Řízek, a tak ho schoval. Po pěti minutách jsem ho s velkou slávou našla já. Výměnou za Řízkovu tři roky starou písemku z matematiky mám doma vizitku nějaký kačerský skupiny se super dřevěnou placatou zelenou kytí.
Celá akce trvala 1 hodinu 9 minut a bylo to příjemné rozptýlení od evropské středověké literatury a sacharidů...
Milý tůůůůristo. Ptáš se, co že je to keš a kdo jsou kačeři? Rozhodla jsem vyzkoušet ještě téměř neznámý sport jménem geocaching. Jde o hledání pokladů (cache, keš) pomocí GPS. Na www.geocaching.com je seznam všech keší po celém světě, takže stačí si jen vybrat.
Tolik slečna Mechulinka, otisknuvší tak po čase svou literární tlapku opět do historie těchto stránek. A já jí za to děkuji. Do historie mých cyklovyjížděk se onen krátkometrážní výlet zapsal minulou neděli stopou výraznou, neboť ten krpál do Slivence jsem přes Lochkov ještě neměl tu čest stoupat. A dovoluji si tímto upozornit, že jsem, byť jsem o to nestál - pouze jsem se nechtěl přijít pozdě na rande-,  stanovil nový rekord v závodu do vrchu v trase U Vápenky - U Křížku na 15 minut, 45 vteřin, což je výzva pro všechny, kteří se chtějí mocí mermo zpotit v radotínském okolí a pro které je pořád ještě sedlo kola dostatečnou náhradou posilovny...

(Jinak hezký večer - a zítra třeba zase nashle!)

(8. 5. 19:23)

Kytička vprostřed léta? Proč ne.

Táta přesunul ibišky z parapetu vyhřáté pracovny, prej ať jsou na léto venku. Chudinky. Vůbec jim ta vedra nezávidím. Nevím, jak to nesou, ty změny počasí, ale na týhle speciální špionážní fotce je úplně zřejmě vidět, že se z toho nenadálého bouřkového překvapení úplně orosily! Zato kvetou jak divý, asi je ty rychlý blesky nějak rozvášnily... Nejspíš chtějí mít soukromí; když jsem se je snažila vyfotit, pořád se různě hejbaly a natáčely, svou vzkvetlou inteligencí se mě snažily přesvědčit, že mé snažení je marné... Stejně se mi nakonec podařilo je před Vámi usvědčit.
Děkuji slečně Mechulince za fotku i povídání, které jsem tentokrát nechal v téměř autentické podobě (přeci to nebudu kazit nějakými spisovnými tvary, když jsou ty prázdniny!).
Mimochodem, znám príma fór, jak přijde chlapík do květinářství, že potřebuje kytku pro svou ženu... .Ale dál ti to nedopovím (počkám, až přijdeš někdy k nám).
 Díky taky dalším nedočkavcům, kteří mi už zaslali své snímky za stálého dotazování, kdy že se spící deník opět vzbudí. Takže to spolu snad zase rozjedeme.

(1. 8. 12:56)