Stříkající joudové.       

Do důlku kutululu, prázdniny v Honolulu

Sobotní počasí bylo pěkně na pytel. Úplně přehlíželo, že je na odpoledne naplánovaný turnaj v kuličkách, a bez větších výčitek si bylo ošklivé až ponuré. Sotva jsme časně ráno v půl jedenácté ve složení Slipouš, Řízek, Milan odcvrnkali první dva tréninkové mače, rozpršelo se a nám nezbylo, než se ukrýt pod střechu čerstvě zaspárované klubovny. To bychom ale nebyli my, kdybychom se kvůli počasí vzdali tréninku. Vygumovali jsme důlek a čáru na koberec a dali jsme hře v kuličky možnost řadit se do skupiny her vhodných do klubovny. Začátky byly, pravda, krušné, ale každým cvrnkem se nám do prstíků dostávalo více kýženého citu.

Když nadešel čas oběda, vypravili jsme se fávem domů s příslibem, že hned po jídle opět vyrazíme za napínavým sportem do klubovny. Mezitím jsem se dozvěděl, že se turnaj kvůli dešti odkládá na zítřek.

Po-o se naše sestava rozšířila o Maňase a posléze ještě o Frantu, což z našeho malého indoor meetingu udělalo poměrně nabitý indoor meeting. Dokonce dorazili dva diváci, Jirka a Elis. Zvítězil jsem já.

„Cus, pojedu dalsim busem,“ napsal Slipouš těsně před tím, než jsem vyběhl směrem k zastávce. Řízek tam už čekal i se svým tradičním komixovým úsměvem. Václav, který měl být v autobuse, tam nebyl, a tak ho Řízek telefonicky poslal do toho dalšího, ať jedou s Petrem spolu.

Na Letné to jako obvykle žilo. Zatímco jsme do sebe, podlehnuvše globalizaci, soukali hamburger, a, podlehnuvše národním stereotypům, popíjeli pivo, zhulení magoři po sobě stříkali vodními pistolkami. Trvalo dlouho, než nás Petr s Maňasem našli, protože jsou joudové. Jeden nenosí kalhoty a druhý má čtyři simky.

Současně s nimi dorazil i pan Zbyněk, organizátor turnaje. Začal s přípravami hřišť a my s vymýšlením názvu našeho kuličkového klubu. Dlouho jsme se nad názvem trápili: padaly návrhy od chlupatých důlků až po ty docela oholené. Když se vzduchem rozeznělo slovo Kulínský, bylo nám jasné, že jsme na dobré cestě, a po jemném vypilování jsme do přihlašovacího formuláře hrdě napsali Radotínští kulínští. Díky tomu jsme si mohli konečně vybrat naše první kuličky, které dostávají noví hráči darem, a začít s tréninkem na oficiálních důlcích.

Krátce po třetí hodině turnaj začal. Dvojice obsadily všech šest jamek, čili na klání dorazilo pěkných 12 hráčů. Utkání byla plná nervů, emocí, zázraků, kouzel, slz, sprostých slov, kleteb atp. Hrálo se tzv. švýcarským systémem; to znamená, že k sobě (po prvním náhodně rozhozeném kole) byli losováni vždy hráči se stejnou bodovou bilancí. Tím lze dosáhnout vyrovnaných partií. Když jsem se tedy po porážce Václava octl kdesi v čele, neměl jsem to vůbec jednoduché, nicméně když bylo nejhůř, dorazila Mechulinka a dodala mi sílu důstojně dohrát poslední dva zápasy, přičemž v tom posledním jsem obehrál Řízka v poměru 3:1, je to lůzr, snad se teď nezlobí. Na stupně vítězů nikdo z Kulínských nedosáhl. Nejlépe jsem prošel turnajem já - odnesl jsem si hořkou bramborovou medaili. A taky jsem vyhrál tombolu.

Řekl bych, že po troše tréninku máme všichni šanci na podobných meetinzích utrhávat dobrá umístění a šířit slávu Radotínských kulínských! Každý, kdo by chtěl rozšířit naše řady, má samozřejmě možnost – přihlášením získáte sadu kuliček dle vlastního výběru zdarma. Dobrý, ne?

(15. 8. 18:14)





 

více o kuličkách na
www.kulicky.eu
Halová varianta pro deštivé večery.


Moje kulička v Maňasových rukách.
Uznejte, že s takovou barvou jsem nemohl být lepší než desátý...

                                  Pozdě přišedší joudové.
 

aneb Co to je za klauni?!

Mladí čtou. Čtou dokonce mnohem víc, než kdy četla kterákoli jiná generace. Denně hltají miliony slov rozsvěcujících se na displejích jejich mobilů a další miliardy, jež na ně skrze ICQ zvracejí podobně čtenářsky pilní kamarádi. Abych nenarušil učebnicovou skladbu úvahy, položím přihlouplou otázku: Lze srovnávat bezcenné jazykové chrchle jako „ahoj jak se mas“ nebo „me se ztyska :(“ s hodnotným obsahem krásné literatury?

Řekněme, že je to přinejmenším otázka do pranice.

Dobrovolně se dnes do knihy, pomineme-li vlastíkovské sračky nebo zoufalé fantasy plky, ponoří málokdo a často je nezbytné nutit k podstoupení literárních prožitků násilím, například prostřednictvím povinné četby. I mě donutili. Nablil jsem tedy do internetu prosbu na Řízka, zda by mi nepůjčil nějaký Hemingwayův román. Půjčí! Sejdeme se před nádražím; Řízek totiž jede na přednášku.

Spojil jsem užitečné s příjemným a užitečným a vzal jsem Olivku, že se rovnou projdeme a vyčůráme. Vyprovodili jsme zasádrovaného Lukáše na nástupiště a rozebírali s ním, co den dal. Nejvíc mě zaujala jeho počmáraná sádra, a především pak fakt, že jsem si ještě nečmárnul já! To se musí napravit. Řídě se nápadem zraněného, nakreslil jsem mu tam olivu. Teda Olivu. Popravdě musím uznat, že je to zřejmě nejkrásnější a nejúžasnější obrázek ze všech, které kdy někdo na sádru nakreslil. Posuď sám. A to už hlásila paní Nádražák Automat zpoždění.

Jak si zkrátit dlouhou chvíli při čekání na zpožděný vlak? Tuto otázku si nejspíš položila mladá dvojice, která měla namířeno z Radotína do Prahy. Mladík a dívka vytasili žonglérské kužely a přivábili tak zvědavé pohledy ze všech koutů nádraží. I ty naše přivábili. Řízek neudržel na uzdě svůj novinářský pud a celou situaci poctivě zdokumentoval, zatímco jsem mu držel berle, objektiv a bůhvícoještě jsem mu musel všechno podržet... :-(

Aby toho nebylo málo, Oliva udělala „Pfff“, což je vlastně stěžejní bod dnešního vyprávění. Zkrátka si povzdychla. To už bylo i na nás moc, proto přijel vlak, mrzák zmizel v jeho útrobách a já se vydal za štěstím a za čůráním.
 

(7. 5. 23:23)
 

...aneb Kluzký výlet podél Sázavy.

To jsme se takhle jednou vydali na jednodenňák. Stopětašedesátka dopravila ke zbraslavskému vlakovému nádraží plných sedmnáct (!) turistů, čímž byl příjemně překročen dlouhodobý průměr počtu účastníků jednodenních akcí. Díky dokonalé organizační schopnosti vedoucích nás sedmnáct vystoupilo i v naší cílové stanici a beze ztrát jsme tedy vykročili vstříc výletu!

Cesta podél Sázavy byla namrzlá. Troufnul bych si možná i říct, že pořádně. Stejně jako hřiště (nebo co to bylo), u kterého jsme se po pár minutách chůze zastavili. Následovala klouzavá kopaná plná smíchu, křiku, promarněných šancí, ale především věčného běhání dolů ze svahu pro začutnutou mičudu. Moc bych to nerozváděl, ale prohráli jsme.

Ještě jsme dali sváču a vyrazili dál. Kráčejíce nejistě po ledu jsme sem tam minuli vyhlídku, místy jsme se rozverně klouzali. Cílem výpravy byl (údajně) nejvyšší kamenný železniční most u nás (na místních drahách, pozn. red.). A opravdu - když jsme pod ním stáli, nikoho by nenapadlo mu toto prvenství upřít. A lautr nikoho by to nenapadlo, když jsme přes něj posléze přejížděli ve vlaku. Autobus ze Zbraslavi měl zpoždění, ale jeho pokus znechutit nám konec výletu rozhodně nebyl úspěšný. Osm strážců, pět vlčků, tři táborníci a jedna sova dorazili domů s dobrým pocitem. Čím víc takových akcí, tím líp!

P. S. Protože je fotek hodně a povedly se docela nadmíru, věnuji výletu samostatné fotoalbum. Takže jestli ses nenašel, nevztekej se. Snad to přijde už zítra, uvidíme.
P. P. S. Milane, mockrát díky.




 

(13. 1. 22:13)

...ale konečně v nějakejch jinejch, tyjo.

V sobotu 26. 1. jsme si spolu s komiksovou postavičkou, hlavním náčelníkem a anonymním alkoholikem přivstali. Jeli jsme totiž na výlet do Krušných hor! Špína zaspal a v sedm hodin nebyl u Vlastíka, přestože jsme včera v noci s Řízkem kontrolovali, jestli si správně nastavil budíka... :-( Nevadí, pojedeme přes Kosoř a Vaška nalodíme. ;-) A taky že nalodili. Pak nám asi dva kilometry za Kosoří došel benzín! :-D Naštěstí má Špína ochotné rodiče, které telefonicky probudil a poslal je do benzínky. Kanystr byl brzy u nás a mohli jsme se konečně došourat k nejbližší pumpě.
S plnou nádrží se to jede! Vlasta si četl exkrementy (jak jsme tedy jeho literaturu pracovně označili) a zároveň se ujal role topiče. :‘-( Zatápěl takovým způsobem, že bylo mnohdy nezbytné otevřít okýnko, abychom se neupekli. I když teda tvrdil, že ne – ale ty mu to snad věříš?
Pinďa nás čekal ve smluvené osadě a pozval nás do svého útulného doupěte. Spolu se svojí družkou Ave nám vystrojili hotovou hostinu – kávu, cukroví a zelňačku. Všechno bylo moc dobré. :-P
S plnými bříšky a novými přáteli jsme se vydali zčekovat nějaký ty louky, kámo. Víš co. Na některých bychom si snad i náš tábor představit dovedli a kdoví, třeba se napříště utáboříme právě v této oblasti! :-) Na výročce ti to všechno povíme a ukážeme, neboj... ;-)
Nakonec jsme skočili na svíčkovou (i když jsme teda měli spíš sto chutí skočit na místní servírku..!), kouknuli na kántry údolí a rozloučili se s našimi průvodci. (Těm patří obrovský dík, věnovali nám spoustu času a rad.)
Byl to prima výjezd, snad bude i k něčemu prospěšný. Věřím, že jo. A těším se na tábor, tyjo! To bude zas mazec..! :-D
Hele, čus!
 

(31. 1. 14:28)

...za sedm minut mi jede autobus.
 

Hurá akce mám rád. Když jsem se v deset ráno ptal Řízka, zda by se mnou nejel na Zbraslav, sám jsem si nebyl jistý, jestli to myslím vážně, nebo jako přihlouplý vtípek. Znamenalo by to pro něj totiž během deseti minut se spakovat a ve fávu čekat před mým domem. Přesto na mou nabídku kývnul, patřičně běžecky naladěn mě ve smluvený čas vyzvednul a už jsme to rvali na Zbraslav, co fávo stačilo.
Dorazili jsme jen tak tak. Řízek si za padesát korun koupil kus papíru s číslem, který ho zhruba za hodinku měl uvrhnout do nezáviděníhodné role závodníka, tj. zadýchaného a zpoceného pána se smrtí v očích a plícemi na jazyku, v lepším případě s jazykem na vestě či se slinou v koutku. Je to už podruhé, co jsem Lukáše vtlačil do náruče královny sportu (chápej atletiky, ne Jarmily Kratochvílové [brr!]). Tentokrát si ale poprvé po dlouhé době vyzkoušel tu pravou závodní atmosféru plnou legračních legín a roštěnek z Olympu. Byl z toho všeho, řekl bych, na větvi – ne ovšem tak doslova jako neznámý nebožák, který se rozhodl uniknout ze svého zřejmě ne zcela úspěšného života právě v místě, kde se mělo startovat. Organizátoři operativně poupravili trasu tak, abychom nemuseli při výběhu vrážet do bezvládného těla, za což jim patří velký dík.
Startovalo se intervalově – každou minutu čtyři běžci. Já jsem vybíhal asi půlhodinu před Řízkem, Řízek asi půl hodiny po mně. Mezi mým a Řízkovým startem byla zhruba půlhodina. Když jsem prospurtoval cílovou rovinkou, sdělil jsem kolegovi své dojmy a rady a po pár minutách jsem již viděl jeho záda stoupat vzhůru lesem. Napadlo mě, že udělám Řízkovi cílové foto na památku. Půjčil jsem si tedy drze jeho telefon, pročetl pečlivě intimní korespondenci a zjistil, jak funguje zabudovaný foťák. Pohled na stopky mi poradil, že by se Řízek měl přibližně v pěti minutách doplazit do cíle. Zrovna když jsem se ale chtěl přesunout na lepší místo k focení, zpoza rohu ohrádky zbraslavské minizoo se ten mrzák vyřítil. Navíc běžel ukrutně rychle. Ačkoli jsem stiskl spoušť hned po uvedení fotoaparátu do provozu, stihnul doběhnout až na samý kraj snímku a hlavou mi z něj dokonce přesáhnul.
Se svým časem byl ale spokojený. Ještě aby ne. Na náročné pětikilometrové trati ztratil na mě, na trénovaného a nadaného atleta, pouhé čtyři minuty a obsadil klidný střed výsledkové listiny. Počkali jsme si na vyhlášení, zhodnotili ostrým kritickým okem již zmíněné roštěnky z Olympu a fávem vyrazili zpátky domů.

(3. 12. 23:27).

Nedokončený, ale započatý deník jedné prázdninové expedice...

Je asi osm hodin večer místního času. Jedeme vlakem z Oradey do Cluj Napoca; Franta spí a já vytahuju deník, abych do něj pod lehkým vlivem místního piva zanesl první a poslední zápis.

---
První den byl zvláštní zejména tím, že měl 48 hodin. Teprve někdy v 11 hod. jsme se vrátili z triatlonu a ve 13:24 opustili Radotín. Nakoupili jsme poslední drobnosti a vyrazili na dálnici vábit dobrosrdečné šoféry. Zastavil nám jakýsi Argentinec, který se zrovna dopravoval na dovolenou do Vídně. Ačkoli jsme původně chtěli jet do Rumunska přes Slovensko, upravili jsme plán a s kamarádským Jihoameričanem vnikli do rakouské metropole.
Původní nápad byl dojet z Vídně vlakem do Budapeště. Zdánlivě snadné. Jenže najít ve Vídni vlak mezi všemi těmi U-Bahny a S-Bahny se ukázalo jako tvrdý oříšek. Po mnoha změnách názoru, jestli stopovat, nebo jet vlakem, jsme se nakonec ocitli na U-Bahnu, skrze nějž již bylo snadné dostat se na Süd Bahnhof, odkud už jezdí ten náhodným turistům tak šikovně schovaný vlak. V jízdním řádu jsou ovšem zmatky. Konečným rozhodnutím byl vlak ve čtvrt na čtyři - měli jsme tedy asi hodinu a půl na spánek. Mezi rakouskými individui byla sice má relaxace trochu neklidná, ale každou prosněnou minutu jsem si naplno užil. Energie nabytá spánkem se ovšem vytratila při čekání na zpožděný vlak, který nakonec dorazil dobrou půlhodinu po původním plánu. Další mrzutost nastala, když jsme se dozvěděli, že tenhle vlak nestaví v oné zastávce, kde jsme měli přestoupit na vlak do Maďarska, což nám zhatilo veškeré plány. Někdy po čtvrté jsme tedy vystoupili kdesi a jali se hledat dálnici.
Když jsme na ni nastoupili, pomalu začínalo svítat, a proto jsme namísto odpočinku stopovali, zatímco provoz houstnul. Kolem půl šesté nás nabral maďarský kamioňák a odvezl nás na hranice Rakouska s Maďarskem - přestože jsme původně chtěli do Budapeště, dali jsme na jeho radu a stopovali kousek za hranicemi s cedulkou RO. Po necelé půlhodině jsme se už vezli rumunským mikrobusem; přes celé Maďarsko až na rumunské hranice. Mikrobus měl zjevně s celní kontrolou problémy, a proto nám nezbylo, než se do Oradey dostat jinačím způsobem. Zkusili jsme chůzi po svých, stopování, ale nakonec zvítězila doprava taxíkem.
A už jsme konečně tady! Do odjezdu vlaku zbývá hodina, a tak jdeme směnit eura za leie a ochutnat místní pivo. Když jsme ale asi deset minut před odjezdem vlaku chtěli koupit jízdenky, prodavačka nám oznámila, že vlak už odjel. Na mé nechápavé mimické projevy prohlásila, že není půl čtvrté, nýbrž půl páté, a ať si přeřídím hodinky.
---

Už mě nebaví psát. Vracím deník do batohu a nabízím spolucestující paní bonbónek, abych tím rozvířil konverzaci. Má prý v ČR kamaráda. Taky má červenou mikinu a sluší jí to. Druhý bonbónek už však odmítla...
 

(23. 10. 22:57)

Golf pro chudé ve Stodůlkách.

Za čtvrtečního odpoledne slunce oblívalo koruny stromů, střechy paneláků či zobáčky ptáků a nutilo veškeré tvory i netvory vrhat stíny – a tu bývá obyčej dovádět. Řízek s Milanem a bez Petra potkali na nádraží Pavla, a tedy mu nabídli, aby dováděl s nimi. (A on nakonec opravdu přišel! K tomu se ale dostaneme později, víš?)
Stodůlky jsou z těch roztomilejších částí Prahy. Cestou jsme narazili na sádek jabloní a mistrně i méně šikovně jsme očesali několik plodů. Jablíčka to byla malá a moc dobrá.
Podívej, už jsme tady! První jamka, druhá, třetí... To je paráda! Kdo asi vyhraje? Vyhrál Milan, o šest šťouchů! Pavel dorazil. Takže už jsme tři! A hrajeme. První jamka, druhá, třetí... Kdo vyhraje tentokrát? No Milan! Sice jen o dvě klepnutí, ale přece.
Nějak se ochladilo... Brr! Sluníčko už se na nás asi vynadívalo dost a teď se ospale souká za obzor. Tak honem, vrátit hole a domů. Dva párky na nádraží, přání pěkného koncertu Pavlovi a známá, miliónkrát projetá cesta vláčkem domů.
Bylo to pěkný.

P.S. Přidávám těžkopádné poděkování Milanovi za rozmarný článeček o jednom podzimním dobrodružství a jako ubohý bonus také návod k prohlížení fotek. Ta barevná se čte složitěji, zato tam při podrobnějším náhledu najdete vše důležité. Kromě zjevného Milana o holi, skokánku, ochranné sítě a koše se do záběru vloudil také letící míček a Řízek, oba objevíte snadno podle stínů. Tak na ně nezapomeňte. Černobílá fotka kromě Pavla také zobrazuje skokánek, míček je však ukryt za sklápěcí plechovou překážkou.  Trefí Pavel myší díru, a získá tak nehynoucí slávu, anebo se mu míček vrátí jako jakýsi nechtěný bumerang zpět?
P.P.S. Je fér končit otázkou?

(17. 9. 20:27)

aneb Jak trávit neděli

Ačkoli mě Řízek již několikrát vyzýval k vyjížďce, dosud jsem nabídkám vytrvale odolával. Buďto mi do toho něco vlezlo, nebo jsem to tak alespoň Řízkovi řekl. Když mě ale touto výzvou zaskočil po rozjetém večírku ve čtyřech, nemohl jsem odmítnout. Už jen proto, že můj unavený mozek nebyl s to vymyslet žádnou pořádnou výmluvu.
Jelikož jsme na večírku nepili nealko, ale Salko, překvapila mě má ranní svěžest a letmý pohled z okna mi hned po ránu zvednul náladu. Slunce se totiž na rozdíl od předešlých dnů neschovávalo za mrak, nýbrž si viselo na obloze dočista nezakryté, že by mu hanba být měla. Promastil jsem řetěz, dofoukl duše, nasnídal se, navlíkl elasťáky, nasadil přilbu, kouknul na hodinky a vyjel nejistým šlapotem na nádraží. Městský slon nás i s koly odvezl do Třebáně, kde již čekal jeho motoráčkový kolega. Ten jel pomalu, dlouho a troubil, jako by předpovídal charakter naší cyklovýpravy. Přes to všechno se doploužil až do Lochovic – výchozího bodu naší trasy.
Asi dvacet metrů od vlaku Řízek havaroval, což mě potěšilo. Pak už jsme teda jako vyjeli. První dilema nás potrápilo u rozcestníku pod Plešivcem. Jakožto jsme ale ujeli teprve něco přes kilometr a já už sotva popadal dech, bolela mě záda, no prostě už jsem toho měl plný zuby, navrhl jsem plešivecký vrchol oželet. I oželeli jsme. Za pár minut jsme najeli na zpevněnou cestu. A pak zase na nezpevněnou. To už nás čekal výjezd na Kuchyňku, při kterém jsem za řádně peprného komentáře šlápnul do nějaké zatuchlé louže, jejíž vůně ne zcela nepřipomínala žumpu. Vrchol všeho byl konečný výjezd na vrchol. Byly by se z našich úst jistě linuly přerůzné orgány, ovšem naše plíce měly co dělat i bez zbytečného mluvení. Ten výhled za to ale stál, to zase jo. Terénem jsme sjeli dolů, a pak po asfaltu ještě níž. A protože jsme už byli úplně down, dali jsme si jablíčka a cíl – hospodu v Kytíně, toho času vzdálenou asi sedmnáct kilometrů. Když pominu vražedný stoupák na hřebenovku, čekal nás vesměs příjemný profil, ačkoli jsem se již cítil skutečně příjemně jen při jízdě s kopce. Potkali jsme legrační lesní traktor s korbou na dřevo, ze které trčelo mechanické rameno. Pan traktorista překládal klády z korby na hromadu, čímž nás zaujal. Jenže jsme už byli hladoví, proto nezbývalo, než jet dál. Přes všechny mžitky před očima jsme úspěšně dojeli na kýžené kytínské náměstí.
Po pětatřiceti kilometrech v nohách a pětadvaceti zbývajících k domovu nás vůbec netrápilo, že je místní hospoda poněkud westernová. Měli tam puštěné rádio, fotbal a nějací country lidé hráli country písničky, které jsme povětšinou znali z našeho semi-country oddílu. Hlavní věc je, že už nemusíme sedět obkročmo. Od pana vrchního buráka s buranským účesem jsme si nechali přinést polívku, pivo a kuřecí steak. Abychom nevypadali jako teplí bratři, což by určitě zmrazilo naše nemalé šance u o stůl vedle sedících hopsand, dal jsem si steak s eidamem a šunkou, zatímco Řízek steak s eidamem, nivou a šunkou. Bylo to moc dobré. Pan buran v teplákách nám dokonce nalil limču do cykloflašek. Až někdy pojedeš skrz Kytín, rozhodně místní restauraci navštiv.
Přežraní jsme znovu sedli do sedel, a to zabolí. Řízek zjistil, že má rozbitou hlavu (jako hlavu rámu), a tak jsme alespoň měli důvod co chvíli zastavovat. Když nepočítám trialový sjezd do Všenor, brázdili jsme již samé pohodové cesty. Jenže zkuste vysvětlit zmoženým svalům, že si chcete vychutnat požitek z jízdy. Nepochopí to. Nějak jsme to ale doklepali až na radotínské Nové sídliště, kde se naše trasy konečně rozdělily. Já jsem jel domů, kdežto Řízek domů. Oba zničení, s pocitem bezvadně strávené neděle.
A ty sis válel šunky. Lituješ?

(27. 3. 19:53)