Pájova noční odysea.

Pozdě večer jsem se vláčel na poslední vlak směr přidružená metropole megaměsta Radotína, bohužel sám, střízlivý a tak nějak posmutněn. Narozdíl od všech ostatních přítomných jsem se vyloženě nudil. Páreček na lavičce se chvílemi hádal, chvílemi po francouzsku vášnivě utěšoval, fotbaloví fanoušci kritizovali s plastikovým kelímkem o velmi (ne)známem obsahu nějaké fotbalové slony a návštěvníci jakéhosi rádoby rockového festivalu se ještě pohupovali do rytmu nějaké stokrát ukradené odrhovačky. Stál jsem tam hledaje spřízněnou duši. Žádnou jsem nenašel, vytáhl jsem tedy fotoaparát a začal fotit utichlé kouty nádraží. A jak praví přísloví, že pod svícnem je největší tma, až doma jsem zjistil, ze jediná normální a spřízněna duše, se kterou jsem se možná mohl dát do hovoru a rozehnat tak svoje chmury, zůstala utajena tajemství jedné z mých digitálních fotografií z radotínského nádraží....
Ne, fakt jsem ty předchozí řádky nepsal já, jen ta obávaná symbióza mezi mnou a Pájou, tolikrát kritizována a vysmívána zejména jistou bývalou a spolužačkou, zjevně funguje kromě "humoru" i v takovýchto textech - no řekněte, vždyť ta všudypřítomná melancholie, samota, černočerná černota a takřka hmatatelný tragédismus by klidně mohly být moje vlastní (o ničem jiném přeci pořádně psát neumím)... Tedy kromě poslední věty, tou jsem totiž nepronikl, ale je klidně možné, že to byl záměr. V každém případě, mockrát děkuji, Pájo, za fotku a tak.
 
(14. 6. 10:56)
Vaše komentáře:
soused: jen pockej ja ti ten tragedismus nahmatam az te priste uvidim mas jediny stesti, ze to tady nikdo necte
 

čtvrtek 18. 5. 2006                            Noční barevná.

Je půlnoc nádherná, svítí pitevna....

Říkáte si, jakou energii dokáží vyzářit mladí nadějní medici při svých pravidelných pitvách, kdy otevírají tělesné schránky vás pacientů? Někdo by při pohledu do oken jejich pitevny řekl, že jde o energii přímo magickou. Pratchettovci by její barvu určitě označili za přímo Oktarínovou. Muži by se hádali se ženami o modré, zelené či tyrkysové. My zasvěcení však víme, že to je barva, kterou jistý kolega dentista (netřeba jmenovat) z první lékařské fakulty doslova "vyrábí" při nácviku aplikace kompletního diamantového chrupu svojí novou pozitronovou vrtačkou.
Při zmínce o vrtačce se můj pravý kotník otřásl (ne každý má v kotníku průzory!), ani zuby nezůstaly zcela v klidu. Přesto děkuji svému někdejšímu sousedovi za zasvěcený komentář (máš to u mě!) o této barevné vzpomínce na jednu pozdní vycházku pražskými zákoutími. Pája jen nezmínil tu druhou dominantní barvu a nezamýšlel se nad jejím původem. Inu, ta pochází z vývěsního štítu jednoho menšinového podniku, ale svítí jako poctivý semafor. Nebo jako peklo.
Zvláštní místo. 

  (18. 5. 21:39)