Černý kocour opět ve středu dění a v lavóru

Mí oblíbení Tatabojs mají jednu půvabnou písničku. Pravda, mají jich jistě více. V této se však kromě obvyklé lásky, jejíž nejapné kořínky najdeme snad ve všech dosud napsaných písních kromě Máte na to? od Schmitzera a Trojúhelníčku od Trsáče, pojednává i o čištění hlavy od problémů a starostí. Roztomile v ní využívají zvukovou shodu anglického „clean“ s čistě českým, pravděpodobně dívčím klínem. Ten má právě působit jako to pravé, co hravě rozpustí veškeré skvrny nesnází, potíží a nejistoty.

Není to asi příliš pravděpodobné, ale jistá šance přeci je, že Mardoša měl kromě konkrétních věcí na mysli i fyzickou přítomnost ženy obecně. Ono to ostatně jde ruku v ruce. Tak jako tak: pokud i klín i žena jaksi schází, a člověk má přesto dojem, že by o jeho trablích měl někdo vědět, co asi udělá?

Napíše to na blog.

A pak to po něm někdo bude muset číst. To zrovna. Leckdo to tak přesto činí – amatérští weboví spisovatelé, jak jsem dosud vypozoroval, se povětšinou dělí na ty, kteří mají správný a prezentování hodný názor na vše a všechny, a na ty, kteří se vypisují ze svých bolístek, a tím pádem nemusejí mít názor víceméně na nic a na nikoho.

Já mám ale kromě tohoto deníčku také kocoura Pepu, takže slzičky dnes barevný podklad těchto stránek nerozpijí. Moje zvíře totiž kromě řady dalších výhod oplývá velkou dávkou empatie. Když je člověku mizerně, pusto nebo nejvíc nejhůř, prostě přiběhne, vyslechne si, co je zase za problém, olízne pánovi čumák a začne mu vrnět do ucha. Kromě vyvinutého naslouchání má i nevyčerpatelnou hladinu trpělivosti. Když totiž člověk na ty rozpálená kamna šmatá pořád dokola jako blbec a pokaždý je překvapenej, že je zase spálenej jak prase, i tehdy přiběhne a olízne mu čumák. A člověku je samozřejmě hned lépe – to přece ví každý, komu někdy Pepan nebo kdokoliv jiný olíznul čumák.

Kocour má zkrátka doktorát z psychologie (aniž bych tím tuto vědu chtěl jakkoli zlehčovat). Díky tomu se mu dají odpustit jeho občasné prohřešky proti hygieně a občanskému soužití. I podivný zvyk koupat se ve vypuštěném, hypermanganem asi navždy zbarveném lavóru. A tolik jsem vám chtěl říci k dnešní fotce. Hezký večer i vám. I bez pointy jakéhokoli druhu.

(30. 10. 20:07)



 

Tisíce lidí přijely pozdě do práce. A ještě předtím, než se jim to vůbec povedlo, nemohly najít správný autobus.

 středa 22. října 2008       Oklikou.     

Tramvají  vůbec ne do stanice Touha

To, že jsem si včera z neskrývané lenosti odepřel cestu do školy na kole, jsem si začal vyčítat už ve vlaku, když se mi paprsky ranního sluníčka vysmívaly skrze zaprášená okénka. Co teprve, když mi cestu do metra zastoupila cedule oznamující, že se svezu až příště a ať si pro dnešek najdu nějakou jinou zkratku z Hlavního nádraží na Kavčí hory! Kvůli poslednímu činu nešťastníka, který se na Muzeu vrhl do kolejiště, podzemka mezi Holešovicemi a Pražského povstání stála.

Moje (údajně) blízká kamarádka o tom pak psala článek. Zpříjemnil mi ranní kávu a jablečný závin. Bylo to pěkné, přesnými, stručnými a jednoduchými větami psané. Erudovaně tam pohovořila jakási paní psycholožka i oblíbený radní Janeček, který má podle všeho kromě všeho na starosti také sebevraždy. Co tomu ale chybělo, byl bezprostřední prožitek. Ten mi naopak nescházel, zato mi chybělo to masmédium. A protože se tyto věci, jak známo, spojují jen stěží a krátkodobě, statisíce čtenářů budou ochuzeny. Vy zaplaťpánbůh ne.

"Zarazil mě houf lidí, který postával okolo vlezu do metra. O tabuli, kde bylo křídou napsáno cosi jen zblízka čitelného, se opíral zřízenec. Překvapené cestující informoval o neexistenci náhradní dopravy – nebyla, není a nebude, nic nevím. (Pán si zrovna zřejmě zažíval jedno z období vzdoru). Původně jsem se také chtěl připojit k přešlapujícímu davu a vyčkávat na pomoc shůry, což bylo ale řešení nešťastné. Vždy dochvilný Robert Záruba, jehož seminář mi právě začal unikat, pravděpodobně metrem nejezdí. Pak mě osvítila myšlenka – vyrazil jsem na devítku. Devítka mě popoveze na Lazarskou, tam sednu na trojku, trojkou na Karlák a z Karláku hurá osmnáctkou až na Povstání. Jenže už v devítce se mě jalo podezření, že nebudu jediný, koho to napadlo. Byla plná. Trojka, ta byla ještě plnější. A osmnáctka, no úplně nejplnější.

Podobné to bylo s dámami, které měly tu čest cestovat v mé bezprostřední blízkosti. Ta nejplnější mě potkala až v osmnáctce. Její kypré tvary byly velkou výhodou; pomyslel jsem si, že by i ostatní tramvaje měli vykládat polštáři. Kdyby se občas neoháněla krabicí s ostrými hranami a neznámým obsahem… Ale nemohl jsem si stěžovat. Na ostrůvku a v přilehlých místech bylo dost dalších, kteří sice nebyli pokrouceni a vpasováni, zato jim červená tramvaj s veselým cinkáním ujížděla.

Na zadní plošině vládla nečekaně dobrá nálada, jedna z cestujících otevřela okénko dokořán, jiná, podstatně štíhlejší, zažertovala, že by jím mohla vyskočit, a uvolnit tak trochu prostoru ostatním. Někdo jiný (já?) vtipně odvětil, že dnes už toho skákání bylo dosti. Celá tramvaj se otřásla smíchem. Nebo to možná byla jen výhybka na Moráni.

Na momentální konečné metra vládlo boží dopuštění. Mezi zastávkami korzovali zmatení lidé, hledající asi útěchu a pomoc. Mezi nimi jsem s překvapením zahlédl náhradní dopravu, která není a nebyla, ale najednou je. Jenže málokdo věděl, odkud vyjíždí a kam daný autobus směřuje. Snad ani řidiči. Vy snad víte, odkud jdete a kam míříte?“ uzavřel zničehonic student Lukáš Werner své vyprávění, viditelně u konce s dechem a myšlenkami. Podle zjištění redakce seminář nestihl, ale bylo mu odpuštěno. Sporťák Robert totiž metrem nejezdí, ale všichni ostatní studenti ano. A že se pak Lukášovo zpoždění přelilo i do následující schůzky s takzvanou blízkou kamarádkou? Svedl vše na nebohého sebevraha a jako náplast jí řekl, že o tom bude určitě odpoledne psát. A že si to pak rád přečte u snídaně.




(22. 10. 14:07)




 

Došlo mi, kam všichni jdou. Na konečnou!
 

  úterý 7. října 2008       nacti- a nařitiutrhání.  

Do Butovic přijeli kotelníci z Radotína

Včera jsem potkal v tramvaji Rudiše. Jsem moc rád, že to po sobě nemusím nahlas předčítat, a jsem tak hned na počátku ušetřen váhání, jestli to číst s měkkým či s tvrdým. Nicméně. Naše setkání proběhlo v tramvaji 22, tedy zcela v souladu s jeho poslední nepovedenou knihou Potichu. (Jedna z jejích hlavních figurek tuto tramvaj totiž pilotovala, samotný vůz pak fungoval jako jakýsi průsečík fragmentárních osudů dalších postaviček). Moc jsme nepokecali: nastoupil na Štěpánské, pohazoval mírně prošedivělou prodlouženou emo patkou, koukal se z okýnka na figuríny ve výlohách a lidi (možná sbíral materiál na novou knihu?) a na Karláku přestoupil. Pochopitelně na metro.

Díky tomuto nevšednímu zážitku, který by se slušelo zúročit aspoň lehkým vykradením literárního odkazu dotyčného, by to dnes mělo být samý vlak, metro, U-bahn, Berlín, Ještěd, pražský smrad a špína a umakartová hudba. Jenže místo Pancho Dirka a příběhů veletuctů dalších loserů se mi do toho vkrádá naše další bowlingové dobrodružství, které spíš lehce zavání Hrabalem.

Opět nám začala naše nejnižší soutěž. Náš kapitán, kterému jsem slíbil, že ho nebudu jmenovat, aby kvůli té fotce neměl problémy doma, v úřadě a mezi kamarády, si s sebou kromě elegantního hadříku na koule přivezl obrovskou skobu na kalhotách. (Kdoví, co v té práci dělali). (Tak tuhle poznámku jsem si taky mohl odpustit). Při každém hodu jej celá herna pozorovala, džentlmeni kroutili hlavou, dámám naskakoval ruměnec, jiné rovnou padaly do mdlob.

Když k tomu Kapitán přidal ještě zuřivá gesta, silná slova a nadávky vstříc vlastní osobě a nespravedlivým kuželkám, které se ani nehnuly, přestože se přece měly poroučet, Amatéři Radotín potvrdili svou tradiční roli třídního klauna. I profesionální závodník, který tam na nás dohlížel, se občas neubránil úsměvu. A doporučoval nám, abychom zaměstnali psychologa. Nejsem si jist, že by to stačilo.

Trochu neuvěřitelně pak asi působí zpráva, že jsme včera vše, co se dalo, vyhráli, a vyšvihli se na čelo tabulky skupiny. Naše komická sestava, tvořená extrovertním nestydou, mírně labilním blonďákem a kulhavým vzteklounem, který opravdu neumí prohrávat, tak odcházela z herny ve skvělé náladě. Kapitán si stáhl košili co nejníže, ale výsledný dojem už nezachránil. A utěrku tam samozřejmě nechal.



(7. 10. 9:41)
 

Nový bubeník -123 min. dostává od velmi kulturní rubriky těchto stránek šest hvězdiček z pěti...

Do Lucerny přijeli kotelníci z Minut

Necelých sedmnáct měsíců tomu je, co jsme na koncertě skvělé kapely s velmi nepovedeným názvem -123 min. byli naposledy. Bylo to v máji, byl tehdy lásky čas, a tak jsem se na těchto místech tehdy rozplýval nad úžasným mladistvým záskokem za nemocného baskytaristu, Václavovým nevázaným seznamováním a nečekaným revivalem mého někdejšího vztahu. Třeba se najde pamětník, komu se to vybaví. Třeba ne. Ale zkusil jsem to.

Očekávání a možná i trochu obavy, co se mi tentokráte přihodí, tak ve mně zcela přebily těšení se na koncert. To se tak zničehonic dostavilo asi až dvě hodiny před papírovým začátkem, kdy se naším společným doupětem k nezměrnému kocourovu údivu po nesmírné době rozduněly exoticko-nátěrové melodie Bínovy kytary, jeho svahilská angličtina a našláplá rytmika jeho spoluhráčů. Normálně to doma neposlouchám, protože oproti koncertu jsou jejich cédéčka asi jako pytlíková „domácí“ svíčková ve srovnání s maminčinou.

Na místě však propukla vskutku hudební hostina pro fajnšmekry. Jimi jsme tentokrát byli já, Venál a Franta a několik desítek dalších nadšenců. Kolegové slitím dvou naprosto nesourodých vín (Venálovo bylo sice ve skle, ale jinak trpkou vzpomínkou na minulý článek) a koly light vytvořilo cosi, co se pít nedalo, ale přesto to vypili. Já jim sekundoval s antibiotiky a později Kubíkem. Z toho je ti jistě zřejmé, že příprava byla poctivá.

Minuty byly připraveny rovněž dostatečně. V jejich sestavě se místo Martina Vajgla v brankovišti okolo bicích objevil Miloš Dvořáček, náš starý známý z Loun. Výkop byl znamenitý a v jistém smyslu i nepřekonatelný – první písničku sice neznám jménem, ale pracovně jsem ji posléze nazval Ty jo, kotel mazec nejvíc feat. Ty krávo Franto, to byl ale nátěr! Šlapalo to neskutečně. Nebo to spíš dusalo. Bubeník pod legračním tropickým kloboučkem rukama, nohama, zuřivou gestikulací a určitě i srdíčkem neúnavně a usilovně přidával už tak dost barevné hudbě dvou zbývajících hráčů další rozměr, nepoměrně tvrdší (omlouvám se za větu á la pseudokritik Vladimír Vlasák).

Bezmála dvouhodinová jízda přinesla nečekaně velkou várku nových kompozic, ale došlo i na prověřené hity. Na „svou“ Stop confusing me! (ze života) jsem čekal marně, což bych označil za jeden ze dvou kazů. Druhým byl poslední, „turecký“ přídavek, na jehož docenění jsem zkrátka byl příliš střízlivý.

Jinak se vlastně nepřihodilo nic, jen jsme zažili jeden perfektní koncert. Nezbývá než těšit se na novou desku. Je jasné, že to i tentokrát bude polotovar, ale snad se do něj něco z chuti živého vystoupení podaří vmíchat.


(3. 10. 18:11)

Pan Franta pod pódiem naslouchá kytaře pana Zdeňka. Pan Franta k nám přijel z Radotína a mezi jeho záliby patří kuchyně.


Zleva Řízek, Franta a Špína. Nemůžu za to, že to zrcadlo popletlo.
 

O růžové budoucnosti a tak

Tak aby bylo jasno, nevěřím v převtělování. Jinak řečeno, neočekávám, že tenhle level budu moci ještě aspoň jednou restartovat či že po tomto přešlapu bude následovat ještě další, třeba i platný pokus. Přesto však odnepaměti (já si to aspoň nepamatuji a pochybuji, že někdo ano) odkládám nesplněné a nesplnitelné cíle na příští život. Možná z pohodlnosti, možná je to snazší, než si připustit, že se něco opravdu, ale opravdu neuskuteční. Možná je to taky taková pózička, že jo. Nebo berlička či obezlička. (Nevím, co obezlička je ani jak vypadá; kdybyste někdo nějakou na vlastní oči viděl, pošlete mi fotku).

Bohužel si tyhle osobní rezignace nezapisuji. Kdyby ano, byl by to jistě mnohasetstránkový výčet podobný tomu, který už léta údajně systematicky vytváří jeden můj vznětlivý známý z lidí, kteří ho nějak naštvou. (Předpokládám, že tvořím minimálně jeden ze svazků tohoto veledíla). Na druhou stranu, kdybych to psal, asi bych si pro to musel vyhradit nějakou část dne, takže by třeba Pepa vůbec nežral, nebo bych naopak šidil čistění zubů nad přípustnou míru.

Je to s podivem a skvělé zároveň, ale leckdy se dá zároveň rezignovat i na věci, které se navzájem kříží. Nemohu se třeba rozhodnout, jestli v příštím životě budu ve třiadvaceti ve vlastním bytě s náruživou prsatou blondýnou, nebo s brunetou; jestli budu světoznámým fotbalovým brankářem či vyniknu v bowlingu nebo kuličkách, či naopak dostuduji nějaký ten lingvistický obor na fildě. Až po tomhle trapném pilotním dílu možná skvělého seriálu (Spáčilová ještě neví) přijde další, budu ve třiadvaceti relativně bohatý, naprosto zdravý a pravděpodobně šťastný. Možná bych mohl mít spoustu svalů. Anebo aspoň psát texty, co budou mít kromě hlavy i patu. Pokud možno zdravou.

(Následuje zcela účelová oslí estakáda, odpusťte).

Hlavně se v příštím životě nestát krabicovým vínem. Jímá mě hrůza z celé řady téměř horrorových představ, které by z toho nutně plynuly. Vylisovali by mě ze zkažených hroznů, případně by mě uměle zkazili až ve výrobě. (Teď pomiňme Vlastův názor, že krabicáky jsou vlastně luxusní vína, na něž se jaksi nedostalo lahví). Pak by mnou zkazili kartónový obal, v Albertu prodali v přepočtu za čtyři rohlíky a posléze by mě bezdomovci či (v horším případě) nemajetní uhrovatí adolescenti (brčkem) během okamžiku vyprázdnili a pohodili do křoví. Tím by mé utrpení nekončilo – mé torzo tam ještě někdo najde, vyfotí a dá na internet. A napíše o tom takovou blbost.



(29. 9. 22:57)
 

Pole neorané

Když můj létající kamarád Franta řekne, že je počasí na draka, není to žádná konverzační frázička na zahnání trapného ticha na cestě ranním vlakem. On totiž obvykle nemluví do větru. Respektive mluví jen o větru, protože nic jiného pravověrného poletucha zřejmě nezajímá. A tak, jelikož jsem (když budu optimista) pouhý dvounožec nemající vůbec žádná křídla, trochu mě dnes překvapilo, že hustě prší.

Ale i Franta vypadal tím slejvákem zaskočen, čímž v mých očích veškeré rogalisty trochu demytizoval. Navzdory nepřízni podnebí jsme však vyrazili doufajíce, že se mraky roztrhají, a budeme moci vyzkoušet nového draka. Tak velkého, že je mu i samotný kabát jména drak těsný, a proto se mu říká kajt.

Na rozbahněném poli u Třebotova náhle přestalo pršet, ale zároveň do jisté míry i foukat. Zkušený horolezec i pasáček draků by se do sedáku zapnul nejspíš tak za dobu, kdy jsem nechápaje pozvednul obočí. Bylo to ale mé poprvé, takže se to dá pochopit.

Pocit, kdy tě unáší vítr a kdy musíš zarývat podrážky do bahna, aby si tě mohutný drak nevzal s sebou kamsi, jsem také nikdy nezakusil. Bylo to, jako když sedíš pod jezem a na záda se ti valí ty hektolitry vody, které by tě nejraději odnesly až někam do moře. A to ještě foukalo jen slabounce; barevné monstrum jen v náznacích prozrazovalo svou skutečnou sílu.

Pak jsme se v kokpitu ještě párkrát vystřídali, načež pořadatel usoudil, že už toho bylo dost, a vypnul nám vítr. Domů jsme si odnesli prima zážitky a na podrážkách asi tak polovinu tamního pole. Doufám, že to zemědělci pochopí. A asi si koupím draka. Teda kajta.



(25. 9. 22:57)
 

Co poslouchat?

Nedá mi to. Musím se vrátit k onomu festivalu, o němž před několika dny referoval pozdě příchozí Slipouš. Chtěl jsem původně dodat jen pár zákulisních a jiných fotek, ale nakonec se nám to nějak protáhlo na celé menší fotoalbum. A aby tu tak netrčelo, přihodím ještě několik slov o tom, co předcházelo Slipoušovu famóznímu a pravděpodobně nikým jiným nenapodobitelnému příchodu.

Vymyslel to celé Milan, ale mě zase napadlo, že hned u nádraží koupíme burčák, takže na tom mám také svůj důležitý podíl. Navzdory oběma skutečnostem uvedeným v předchozí větě jsme v pořádku dorazili až někam do Vysočan, kde je to pro nás terra inkognita a hic sunt leones zároveň. Ale  dějiště akce jsme bezpečně našli, byvše tam nenásilně dotaženi na neviditelném zvukovém vodítku. Zvířátka na přilehlém psím hřišti byla naopak od vodítek oproštěna, řádila a dováděla, zatímco jejich paničky a slečinky meditovaly s knížkou či ipodkem na lavičkách.

Nemajíce psa ani nic podobného, usadili jsme se raději na louku před pódiem. V té poněkud stereotypní přehlídce okolních podivně vypadajících převážně mladých lidí s výstředním oblečením, vlasy, psy a drogami jsem si nejprve připadal notně nesvůj, ale pak ve mně převážilo přesvědčení, že jediní alternativní v tom davu jsme vlastně my dva. Postrádali jsme totiž piercingy. dredy, kanady, ostny, makeup, vegetariánskou kuchařku a biocokoli, a mohli jsme se tak na okolní mainstream dívat s patřičným despektem.

Na New kids underground mě zaujal především název, nejinak tomu bylo u formace Bobr chutná dvakrát, pochopitelně. Chlapeček na snímku si sice gestem stěžoval na volume produkce, ale jejich nekomplikované skladby by v žádné nižší hlasitosti zkrátka nevyzněly. Bobr měl také snad až sebeironicky jednoduché punkové texty, to já rád. Zkrátka chutnal. Nejinak tomu však bylo s naším Burčákem, kterému jsem teď omylem napsal velké počáteční písmeno, ale asi to tak nechám, protože byl vskutku lahodný. Jeho množství však bylo omezené, takže jsme záhy byli na souši. Proto jsme napsali Slipoušovi výhružnou esemesku, ať kouká dorazit i s nějakými zásobami, ale spoléhajíce na jeho nespolehlivost (jak se později ukázalo, oprávněně), raději jsme se vydali do vysočanských ulic přepadnout večerku.

Odtamtud jsme se vraceli mimo jiné i s polskými sušenkami, které vypadaly trochu jako třené čokoládové banánky, jenže místo čokolády měly nugátovou pochoutku a místo marmelády nic. Nevím, proč si někdy nemohu koupit nějaké normální jídlo. Z dálky duněly nesmlouvavé elektronické kompozice hudebního tělesa Zima, z nichž nám lezl mráz po zádech. V Rokytce se mezitím koupaly krysy. Usedli jsme přesně na místo, které v louce už předtím anatomicky vytvarovaly naše zadnice. Zima skončila a pak se v dálce mezi kohouty a plnovousy objevil Slipouš. O něco později se i našel a nakonec o tom támhle dole napsal článek.

(22. 9. 13:49)
 

Psí hřiště.


Krysí hřiště.

Jak říkají zasvěcení, nejhorší je příprava důlku...

Nekonečný výlet

Dneska jsem jel tou novou hezkou tramvají po Újezdě a povšiml si, že z někdejší prodejny not a dalších hudebnin se najednou stal Grow shop. Ponechme stranou, co se asi skrývá a nabízí uvnitř – třeba je to taky důležité. Já jsem si tam stejně nikdy žádnou notu nekoupil, mně se jen hrozně líbila původní výloha s notovou osnovou a rád jsem se na ni díval, když jsem kolem jel starou tramvají. A tak je mi trochu líto, že už i noty se odebraly na smetiště dějin, nebo v lepším případě na internet.

Naopak takové kuličky, které by už leckdo považoval za mrtvé, podle některých indicií zažívají pozvolný comeback. Tento drobný, ale krásný sport má u nás totiž dokonce dva, pochopitelně navzájem rozhádané, národní svazy. Ty čile pořádají turnaje, jež jsou systematicky bojkotovány hráči z konkurenční organizace. Náš tým se onehdy zaregistroval pod hlavičku rebelů a správňáků z Kuličkového svazu České republiky (jeho webová adresa končí na .eu), zatímco původní Český kuličkový svaz se z doslechu jeví jako hnízdo pochybných bafuňářů, rafinovaným čachrováním a manipulováním odsunujících tento krásný sport do pozadí. (Pozor na to, jejich webová adresa vypadá stejně, jen končí na .com)! Brr!

Tohle všechno jsem se dozvěděl, když jsem včera kdesi v kralupském lesíku vyrýval do země důlky. Mí spoluhráči se totiž rozutekli do hospody, a tak jsem osaměl s organizátorem turnaje, někdejším mistrem světa panem Svatoslavem. Jeho zálibou je kromě tohoto drobného, ale krásného sportu a hanění kuličkářských zloduchů také dlouhodobé telefonování s nenápadnou hands-free sadou, což neznalému může přivodit psychickou újmu – pohled na velkého pána na pusté lesní cestě, kterak nikomu cosi vypráví (viz foto), všemi z nás notně zatřásl.

Radotínští kulínští tentokrát přibrali Frantu a ubrali Petra, protože ten slavil. Na výletě do Kralup s námi byl také velký drak, kterého spolumajitel naší cestovky chtěl ve zbylém čase vyzkoušet. Jelikož žádný zbylý čas neexistoval (ba právě opak byl pravdou!), drak nám zůstal na příště. Vzorně jsme se zapsali na obě disciplíny, tedy kromě Franty, který zvolil variantu s rozhozem, čímž si zdvojnásobil prostoje mezi zápasy… A mohlo se hrát.

Organizace tentokrát trochu kulhala, možná se chvílemi ani neudržela na nohou. Kapacita provizorního hřiště nestačila a jeho povrch byl plný kamínků a nerovností. To svědčilo náhodě a slabším hráčům. Tedy i mně; krásně jsem zvolna stoupal pavoukem, dokud mi nevystavila stop (jo!) jakási babička. (To byla vendeta za to, že jsem jí předtím vyklepl vnučku 15:4). To by ještě nebylo tak strašné – pohroma nastala vzápětí, když mě z druhého turnaje vyřadil Franta. Ten ale také o kolo výše dohrál, takže jsme jako klub nevyhořeli, ale díru do světa také neudělali – Franta bral brambory, s Milanem jsem se nerad podělil o 5. a 6. místo, Maňas skončil ještě o něco níže.

Blížila se noc a nám se hrozně chtělo jíst a domů. V turnaji zůstali už jen mistr a vicemistr světa, přičemž měli navzájem odehrát ještě nesčetně partií. Vpadla jim do toho tma, takže opravdu nevím, kdo z nich vyhrál, ujeli jsme dříve, než to rozlouskli. O chvíli dříve se losovaly ceny neúspěšným, což byla disciplína, kterou umíme. Nejprve se Štěstěna usmála na Maňase, pak i na Milana, a nakonec jsem se radoval dokonce i já. Na nikoho jiného už nic nezbylo, ale Franta si odnesl aspoň toho draka.

Vrátil jsem se domů až před devátou hodinou, šťasten, že mi DESK ORGANIZER, který jsem vyhrál, okamžitě přerovná a roztřídí pracovní stůl, ledva co ho osvobodím z papírové krabice. Jsem rád, že jsme tam jeli, ale taky to mohlo být kratší. A taky jsem nemusel prohrát s tou bábou.



(15. 9. 17:49)

P.S. Na tom stole je pořád ještě bordel. Desk organizer zjevně taky pokulhává.

 

Turnaje se zúčastnilo také několik dětí. A ta baba, co mě porazila.


Tajemství našeho neúspěchu je v tom, že používáme levné, nekulaté kuličky. Určitě.


Někdejší vicemistr světa Zbyněk Fojtík. Vyhrál-li, nevíme. Byla tam tma.
 

O pavoucích a lidech

Protože čas určený k procházce vypršel a její účastníci se podle pokynů měli rozejít do svých domovů, potřebovali jsme tehdy z jednoho břehu Vltavy dostat na ten druhý, který nám oběma jest společný. Jelikož plavat se nám nechtělo a na případné přepádlování chyběla loď, zvolili jsme železniční most. Přesně ten, jehož téměř průhlednou konstrukcí je vidět až dolů do nesmírné hlubiny, kde se na hladině pasou labutě, turisté se prohánějí na půjčených motorových člunech, a když ty čluny přejedou, labutě ty vlny úplně rozdovádí - legračně se kolébají ze strany na stranu, div se nepřevrhnou. 

Cestou jsme zjistili, že kolem lamp, které trčí z okraje mostu, jsou natažené obrovské pavučiny. I skrz ně je dolů vidět - na čluny, které už zmizely v půjčovně, na labutě, které už se dokolébaly, a nově také na botel, na němž paří cizinci. Když jsme si to všechno prohlédli a chystali se vyrazit dále, k našemu cíli blíže, zalitoval jsem, že s sebou nevleču foťák. Tak příště.

Příště se nás vracelo více, most byl pořád stejně poloprůhledný, jen se pod ním v ploutvích vln tentokrát odrážel měsíční svit, chci tím říct, že byla jako tma. Labutě se tentokrát nekolébaly, spíš, jako by se celý most, potažmo svět lehounce pohupoval v kolenou. Pavučinami omotané lampy svítily zašlým žlutým světlem a tmavé skvrny na nich prozrazovaly, že jejich úspěšnost v chytání hmyzu je podstatně vyšší než konkurenčních pavouků (a diametrálně odlišná od úspěšnosti mého kocoura, ale ten sem dnes zas tolik nepatří). Působily neskutečně fotogenicky. Chystal jsem se vybalit foťák, načež jsem zalitoval, že s sebou nevleču stativ. Náhradní přístroj, který by kompenzoval případný pád toho současného do vltavských vod, nevlastním, proto jsem nepodlehl pokušení a nenašel si nějaký alternativní podstavec. Tak teda příště.

 Protože žádné další příště nějak nepřicházelo - na most se sice vrátily vlaky, ale my ne -, začal jsem se shánět po náhražce. Jak to tak bývá, nemusel jsem chodit daleko. Ochotný místní pavouk mi na zakázku upletl pohlednou síť na rámu okna do koupelny. Na mou žádost její stavbu dokonce na několika místech mírně potrhal a narušil, což přineslo ten kýžený zašlý a romantický, nebo aspoň pseudoromantický dojem (to víte, patina). Poprosil jsem Pepana, ať zatím chytí nějaké mouchy, že bychom je tam naaranžovali, ale přes veškerou snahu se mu to do uzávěrky závěrky nepodařilo, proto je fotka bez hmyzu. Pak jsem zaostřil, zmáčkl spoušť a potřásl si rukou s pavoukem. Ten se okamžitě dal do spravování. A já si do fotky promítal labutě, lampu, vlny a čluny a bylo mi fajn. Někdy stačí málo.

(11. 9. 13:49)
 

Byla jednou...

...., a stále je, jedna díra. Zeje si nestoudně v mé noze a přes prosby i hrozby se odmítá zacelit. A tak jsem jednoho rána opět vyrazil na výlet na Bulovku. Ačkoli dosud neznám, co se skrývá za některými, tajemně se tvářícími dveřmi s nápisy typu Výdej šatstva či pod tenkými bílými plášti, troufám si tvrdit, že jsem již v tomto zařízení štamgastem. S pocitem znalce jsem si tedy cestou do čekárny vychutnal, že jeden z pohřebních ústavů má nový poutač a výzdobu a že v jeho sousedství konečně znovuotevřeli bistro. A že na jedné z laviček rozprostřel svůj krám prodavač šperků. Ale o tom až později.

Navzdory časné hodině to v čekárně již vřelo, ani dnes se mi totiž nepodařilo si v kvalifikaci vyjet pole position nebo aspoň dojet v balíku. To bych musel vyrazit ještě večer se spacákem, a kdoví, jestli by to i tak vyšlo. Koupil jsem si v automatu vstupenku k (nekonečnému) sezení, zbortil jsem se na jedinou volnou lavičku, vytáhl nějaké periodikum a začal se obrňovat trpělivostí. Obrovskou čekárnu, společnou několika sousedícím řezníkům, pak prořízl ostrý hlas jedné ze sester:

 - Soňo, prosím tě, nezapomeň tady na paní Boháčkovou!
- Nejsem žádná Soňa!
- Jejda, promiň...
- To nevadí, já vím, jak se jmenuju!

Žena od rány a od rentgenu, jež rozhodně není Soňa, pak k mému úžasu vyjmenovala snad dvě desítky jmen převážně seniorů, kteří se pak přelili do vedlejší místnosti. Nesoňa posléze témbrem, který nesnesl námitky, dodala: "Ten vozejček půjde poslední." Torzo lingvisty ve mně zajásalo nad tou pěknou synekdochou, ale zároveň mi bylo trochu smutno za tu drobnou paní, jež se nyní celá jakoby smrskla jen do kovové konstrukce, na níž seděla.
Drsný, ale zřejmě efektivní způsob komunikace.

Už po slabé hodince čekání se ze správných dveří (označených tabulkou s jedničkou, ne s Výdejem šatstva) ozvalo moje jméno, ironicky zrovna ve chvíli, kdy jsem si telefonicky stěžoval příteli, že to tady bude dneska fakt na dlouho. Když jsem přecházel místností k ordinaci, leckdo za mnou naštvaně a pohoršeně procedil skrze zuby či dásně Protekce!, nebo Todle snad neni možný, todleto! Já se však smál, čekal mě totiž další doktor s ostrými nástroji a optimistickými prognózami. Konkrétní ale být nechtěl, zřejmě by se nerad dopustil podobného omylu jako jeho kolega. Ten před třemi měsíci dával prohlubni v mé noze tak týden, maximálně dva.

A venku prodávali na lavičce barevné kamínky a lesklé plíšky k ozdobení - a dokonce k vyléčení! - pacientek. Pani, jak tak koukám na tu vaši zavázanou ruku, doporučil bych vám tady ten náramek s vltavínama za sedmdesát pět. To vám garantuju, že to pomůže. Co říkáte? Ale vůbec, žádný placebo, nýbrž zázrak! Velmi tím zaujat, prohlédl jsem si obchodníkovu expozici s cílem nalézt kamínek odpovídajícího tvaru k vyplnění prázdnoty v patě.

Nic tak velkého tam ale neměli.

(6. 9. 10:49)
 

Úklidu neujdeš
 

Jedna z mých současných čtenářek před časem při četbě čerstvého deníkového zápisu obdivně, či sarkasticky poznamenala, že jsem se onoho dne dokonce dopustil jakési pointy. Jejím případným hledačům však  předem vzkazuji, že dnes se tohoto luxusu s největší pravděpodobností nedočkáte, bude to takové nic neřešící. Nicméně, s trochou fantazie zde lze objevit stopové prvky globální kruhové kompozice: na začátku měsíce jsme tu měli kotě Pepana, dnes, na samotném okraji srpna, taky, třebaže už nám pořádně vyrostl.

V Pepově společnosti jsem o prázdninách strávil víc času, než bych si byl dokázal představit. I tento týden jsme doma zůstali sami: v noci jsem koukal do stropu nebo spal, on řádil nebo spal na mém polštáři. Ve dne jsem koukal do blba, četl a překládal, on řádil, předl nebo mi spal u nohou. Když nás to omrzelo, vedli jsme debaty na různá filozofická témata, kterým však oběma moc nerozumíme - od ženskejch přes politiku zpátky k ženskejm. O to to bylo podnětnější. Jedli jsme jen pizzu a kočičí rybí konzervy (odděleně). Byly to harmonické dny prodchnuté pohodou a tvůrčí atmosférou, no.

Jenže dneska naše idyla dostala nečekanou trhlinu, to když se zbytek rodiny rozhodl vrátit se z chalupy předčasně. Naštěstí nám dali vědět v drobném předstihu, společnými silami jsme aspoň rekultivovali nově vzniklou haldu nádobí. Likvidace zbytku nepořádku po pohodovém týdnu už však zbyla na mne. Připadá mi to krajně nespravedlivé: buďte si jisti, že já, kdybych chytal mouchy a poshazoval přitom nějaké knížky, pohledy a vzpomínkové předměty, že bych je sesbíral. A až budu příště před sebou nadšeně postrkovat svou misku s vodou, dokud ta nebude prázdná, na podlaze povodeň a můj kožich mokrý? Hned potom, co mě to omrzí, dojdu pro hadr a vytřu to. Jasně, cupování rukavic. To je taky dobrá sranda, ale je fakt, že vrácením do skříně nic nezkazím. O těch roztrhaných kapesnících vůbec nemluvě.

Zatímco ho tady pomlouvám, on bezelstně usnul. Tak víš co? Já to po tobě ještě jednou uklidím. Ale příště mi už koukej pomoct.

(28. 8. 13:00)
 

aneb Jak ukrást vlastní vůz

Včera jsem se vrátil z kratičké výpravy na chalupu mého spolužáka Honzy, která leží v těsném sousedství Telče. Poklidný průběh výletu narušilo několik excesů, a ty se, jak to tak bývá, nevyhnuly ani mně. Ba právě naopak.

Nejfotogeničtější průšvih se mi vydařil chvíli poté, co jsme se shledali s původními obyvateli chalupy, Míšou a Honzou. Celí nadšení, že jsme se našli a vzápětí dobře najedli, vyrazili jsme na nákup proviantu do místní Jednoty. Cestou zpět k zaparkovanému vozu jsem sáhl do kapsy a nepatrně zbledl, to když jsem navzdory očekávání nenahmatal klíče. Ty totiž, jak jsem se za chvíli přesvědčil, zůstaly v zapalování zamčeného auta.

(Moc dobře si vzpomínám, jak jsem se smával příhodám páně Venála, kterak se několikrát dobýval do vlastního zamčeného favorita – dokud tento ještě jezdil a nestál smuten na dvorku. Mívali jsme červenou felícii a představa mého otce, jak před domem klienta zahnutým drátem loví v nitru dveří, aby nadzdvihl čudlík zámku, mi vždycky připadala absolutně absurdní a komická. Nechápal jsem, jak tohle někdo dokáže. Teď už jsem s nimi na jedné lodi).

Kamarádi zprvu nevěřili: můj nemizící úsměv, tak dobře okoukaný od nejrůznějších komiksových postaviček, je mátl. Ale vskutku tomu tak bylo – klíčky byly vevnitř, nešťastný řidič, spolujezdkyně a nákup vně. Nezbývalo, než se vydat najít pomoc, neboť nám sice nescházelo vágní know-how, ale nedostávalo se potřebného náčiní.

Honza už je sice téměř domácí, avšak kontakt na jakéhokoli místního zloděje trestuhodně postrádal. A tak nás zavezl aspoň k autoservisu. Měli polední přestávku. Ne tak sousedící kancelář autoškoly pana Noska, majícího dle legendy ve svém oboru v okolí naprostý monopol. Ovšem favority nekrade, alespoň to nepřiznal. Tak nás aspoň odkázal na další, mírně schovanou autodílnu. A tam jsme konečně nalezli spásu.

Po necelé půlhodince od objevení katastrofy jsme se s opravářem v zádech přiřítili na parkoviště, hlídající Marušku prozrazovaly jen bílé tenisky, svítící zpoza auta. Představení začalo několika váhavými pokusy – zachránce totiž favorita kradl poprvé, a tak jsme coby obecenstvo poněkud znervózněli. Po chvíli však v sobě muž objevil skryté mistrovství a rozehrál koncert pro dvě šikovné ruce a zakřivený drát. Poté, co se dveře konečně otevřely, nabídl jsem ochotnému technikovi alespoň symbolickou odměnu (nikoli v podobě spolujezdkyně). Na veškeré nabídky reagoval jen mávnutím rukou a vrtěním hlavou; potěžkávaje si se záhadným úsměvem zahnutý drát, nasedl do svého vozu a odjel zpět do dílny.

Zda naše epizoda bude mít dohru v podobě nevysvětlitelného mizení favoritů v okolí Telče, nevím. Naštěstí pro nás však byl vůz dobyt, mohli jsme tak vyrazit vstříc dalším průšvihům...
 

(28. 8. 13:00)
 

"Mobily vzhůru!"zavelel zpěvák a nikdo se neodvážil odporovat.

Objevení Ameriky

Dnešní článek začne zhruba v místech, kde ten minulý skončil. Toužíte-li po naprosté kontinuitě, pak ten kuličkářský vystřihněte a přilepte sem nahoru. Ale nechte tam ještě kousíček volného místa pro mou chronologicky následující cestu z Letné dolů na tramvaj, tramvají do metra a z metra nahoru na náměstí Míru. To se totiž nic nestalo.

Tramvajový atol podlehl moři lidí a zcela zmizel. Hladinou si víceméně rozrazila cestu souprava, v níž už v té době lidé stáli a seděli přinejmenším ve dvou vrstvách. Jakmile méně odolní a omdlelí vypadli, přelilo se pár našich kapek dovnitř, vytvořilo kousek pod stropem rovnoměrnou třetí vrstvu, dveře se zavřely a tramvaj opět vyplula. Mé tělo vklíněné do mechanismu dveří zřejmě zaujalo mladinkou dívenku v dnes už poměrně všední kombinaci černé, růžové a pořezané. "To se tu pěkně mačkáme, že jo?" zahájila nadějně konverzaci, ale odpovědělo jí jen mé nepřístupné zavrčení, v překladu něco jako Dej mi pokoj, emo, já jedu na REM. Ostatně jako všichni ostatní, kromě tramvajáka. A toho pejska, kterého málem přejel. A taky kromě mých kamarádů, jež jsem tentokrát ani moc nelákal, byv si vědom toho, že tahle kapela je jen mou soukromou úchylkou.
 
Slávisti nemají úplně ošklivý stadión. Když mě na něj vpustili, žasl jsem nad jeho prostorností a prázdnotou. Probít se skrz několik stovek lidí relativně do popředí, zhruba do prostoru někdejšího velkého vápna, nebylo zas tak těžké, přišel jsem zkrátka poměrně včas. Zakotvil jsem přímo před jakousi maminkou, chvilku jsem dělal, že někoho hledám a že určitě zase půjdu překážet jinam, načež jsem zůstal. Hned poté, co mě opustil stud, který mě předtím polil, mě polilo pivo - paní za mnou mě hned začala očišťovat. Proboha, jak se to mohlo stát, šmankote, vy budete celý páchnout! Pochopil jsem, že šlo o odvetné opatření, ale necouvl jsem, zatímco mnou prostupoval chmelový odér a euforie z parádního výhledu.

Dav pomalu bobtnal, zatímco na pódiu vyváděla předkapela The Duke Spirit. Stylově neuchopitelná záležitost, něco jako Cardigans na tripu. Nicméně filozofii zrodu jejich skladeb jsem hravě rozluštil: "Hele, já si tady zapojím kytaru, trochu to vohulím a budu hrát psychedelicky znějící akordy, co neexistují, pořád dokola a ty se namaluješ jako zombie, oblečeš se jako na pohřeb, nasadíš zlej výraz a budeš zpívat tak nějak plus mínus kolem, jo?" Tu půlhodinku, co jsem jim naslouchal, se to dalo snést. Chvílemi to bylo i dobrý, ale chvílemi zas ne, ostatně jak ten život - čehož už si všiml Voskovec s Werichem, Eben z plovárny i Martin Maxa.

Další čekání bylo téměř nekonečné. Desítky bedňáků bych ještě vydržel, horolezecká exhibice osvětlovačů byla příjemným zpestřením, stejně jako chlapík s mopem, který obratně vyleštil podlahu. Pak se však dlouho nic nedělo - zřejmě se čekalo, až to uschne. Pár minut po osmé bylo v Edenu už téměř plno a na pódiu se konečně zjevila pětice chlapců ze čtenářského klubu Rychlých pohybů očí. Koncert otevřela neznámá, ale má oblíbená These Days, recenzentka z Lidových novin zajásala a do notýsku si poznamenala, že tu Finest Worksong ale zahráli pěkně od podlahy... První půlhodinka byla taková oťukávací. Na pódiu se šetřilo hity i slovy, ale z marketingového hlediska bylo nutné odehrát aspoň kus nové desky. Ovšem z výběru písní se zdálo, že playlist sestavoval můj Winamp tak, že seřadil nejhranější skladby a rozesel je mezi nové písničky a nějaké akustické úlety. A přišla taky ta skvělá věc z filmu Great Beyond, jak v ní strká slona do schodů (trochu ten nápad oprali od Plíhala). Takže jsem byl velmi spokojen.

Tím spíše, že v polovině koncertu přišly na řadu dvě z mých nejmilejších, Driver 8 a Electrolite v těsném sledu. Při druhé z nich holohlavý zpěvák slušně poprosil, jestli bychom světélky z našich mobilů nevytvořili jakoby Los Angeles v noci, i uposlechl jsem a svou telefonní budku připojil k ostatním bludičkám. Svítila modře, protože se v jejím losangeleském obýváku dívali na televizi. Seprané intelektuálky, protože jiné ani na takové koncerty nechodí, budou mít jistě o čem vyprávět, až se v čajovnách sejdou. Určitě se také zmíní o zajímavé epileptické videoprojekci, která mi na sítnici straší ještě teď.

V závěru pršely hitovky a bylo to fajn. Oblíbená a famózní a ze života The One I Love, kovbojské country okénko s Don't Go Back To Rockville a It's the End of the World, nesčetně dalších a téměř na konci nejslavnější Losing My Religion. Poprvé a naposledy zazněla mandolína a recenzentka si nadšeně poznamenala, jako že sitár. Poslední Man on the Moon přistál přesně ve 22:00, což naprosto nepunkově znamenalo pro všechny útěk do hajan.

V metru jsem viděl několik podobně vypadajících lidí s blaženým úsměvem, kterak telefonují a schválně nahlas (či to bylo zalehlýma ušima, nevím) komusi vyprávějí: "Tak jsem ti teď byl(a) na R.E.M..." Podlehnuv davové psychóze, pozvedl jsem ve vestibulu k uchu losangeleskou domácnost a zavolal Vaškovi. A pak za okny radotínského autobusu svítil nádherný měsíc, řekněme v úplňku. Žádný chlápek se tam ale už neprocházel, přeci jen, už bylo po desáté.

(21. 8. 22:07)
 

Výlet do budoucnosti, za rybami a duhou

Asi jako Alenka v říši divů si připadal běžný řidič favorita, když jeho mírně ustrašená zadnice (hlavně tu nezanechat – jakoukoli – stopu!) přistávala do bílého koženého sedadla spolujezdce. Poučen nedávnou zkušeností s podobně moderní technologií jiného vozu jsem ještě v letu hledal bezpečnostní pás, aby mi nic pípavě nevynadalo a aby se na mě ostatní cestující nedívali skrz prsty.

Po špitnutí zavírajících se dveří udeřila do nosu zajímavá vůně novoty. (Shodou okolností jsem českému zastoupení této značky onehdy překládal jakousi vytahovačnou tiskovou zprávu, kde tvrdili, že na vyladění odéru nového výrobku mají speciálně vyškolený čichací team. Ať už to tehdy byl apríl či nikoli, rozhodně to nebyla jarní louka, ale nějak to zkrátka vonělo.) Vůz měl podle všeho i podle řidiče, technika Martina, najeto pouhých několik desítek kilometrů, naleštěná karosérie s trochou fantazie a kýče odrážela putující pohledná mračna a my jsme jeli na ryby.

Stejně jako v budoucnosti, i zde se startovalo pouhým stisknutím tlačítka. To mě sice ohromilo, ale jelikož už jsem stejně byl u vytržení, nikam mě to neposunulo. Vozidlo se dalo neslyšně do pohybu, což bych asi ani nezaznamenal (ani jsem tam nebyl, byl jsem přece u vytržení), ale ručička na rychloměru změnila polohu, a to mě upoutalo. Světácky jsem se zeptal, kde bych našel navigaci – chtěl jsem prověřit systém dotazem na „RYBY“, ve snaze zajistit nám lokalitu, kde by byl jist kýžený úlovek. Odpověď mě zarmoutila: vozidlo v dané verzi tímto zařízením bohužel nedisponuje, avšak nabízíme je za příplatek. Jelikož jsem s sebou příplatek neměl a Martin zase navigaci, museli jsme se spokojit se Sázavou v Ledči nad ní. Ale vozidlo v ceně kolem 1 300 000 Kč u mě tím kleslo v ceně.

Z Koutů, kde naše školení bydlelo, je to do Ledče coby dup. Po několikaminutové jízdě, během níž automobil nedával vůbec znát, že nás, soudě podle pohybu za okny, někam nehlučně unáší, jsme vystoupili na dohled od tamního hradu a ještě blíže k řece. Neviditelná síla otevřela dveře zavazadlového prostoru, kde rybářská brašna a skládací židličky působily podobně nepatřičně, jako kdyby se v kufru mého auta najednou objevily golfové hole (nemyslím tím ten kočárek, ač i to by bylo divné). Maně jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi užasle sledoval černého bavoráka, kterak zastavil před domem Venálovy rodiny v Kosoři, a namísto očekávané luxusní obuvi ruského podnikatele či mafiána na chodník vystoupily papuče teplákového důchodce, který posléze ze zavazadelníku vytáhl bedýnku s jablky…

Rozdělili jsme se na rybáře a jejich fotoaparáty obdařené fanoušky. My dva fotící jsme nejprve vzrušeně snímali odborné nabodávání návnady na háček a elegantní pohyby s pruty. Jenže během několika minut jsme seznali, že to bylo, co se do akce týče, asi pro dnešek vše a že by soustředěně mlčící sportovci naše pravděpodobně mírně imbecilní laické dotazy zodpovídali s velkou nevolí, a tak jsme se šli projít.

Když jsme se vrátili, začalo pršet, a protože někdo zapomněl zhasnout sluníčko, vznikla krásná duha. Ale ani to ryby nepřilákalo podívat se zblízka na návnady, a tak jsme po chvíli odjeli s nepořízenou, ale o to prý vůbec nejde. Opět nás vůz pohltil a začali jsme stoupat zpátky k hotelu. Kolem bylo přesně to, co mám na mysli, když někomu přeji pěkný večer, a já jsem podlehl a nasnímal pár barevných výhledů.

Okny vé sedmdesátky se dobře fotí. Možná by to za ten milion stálo…

 

(15. 8. 18:14)

 

O dopisech a tak

Před časem tu Milan provokativně prohlásil, že dnešní mobilní a čile virtuálně komunikující mladí čtou více než kdokoli z jejich předchůdců. A to díky všem těm kamarádům, kteří si na nás vzpomenou, když je nám nejhůře (nebo kdykoli jindy) – na poslední chvíli za svitu měsíce a ospalého monitoru smolíme seminárku a omylem a neprozřetelně jsme zapomněli umlčet icq či podobný neřád. Jak pak potěší zpráva o tom, že dotyčný na své dovolené nenašel ani jednu jedlou houbu, ale zato se příšerně spálil! Potěší vůbec něco více?

Ale o to teď nejde. Důležité je, že díky našim nablýskaným vyklápěcím véčkám, či izolepou slepovaným vysílačkám bez sklíčka a monitorům s plochou obrazovkou, v jejímž pravém dolním rohu svítí jedovatě zelená kytička, jsme nejen generací čtenářů, nýbrž i spisovatelů. Přestože pomalu zapomínáme psát.

Určitě nejsem jediný, kdo se stydí za svůj rukopis. Naplno jsem si to uvědomil letos v Čimelicích, kde jsme všichni hráli prima mezitáborovou hru. Dopisovali jsme si totiž, coby tajní ctitelé (rukama, ne telefonem), se slečnou z druhého tábora, již nám přiřklo osudí. Zároveň nám také od jiné anonymní fanynky chodila psaníčka. Nevědomky se mi podařila dokonalá kamufláž: ze způsobu mého psaní musela dotyčná nutně získat dojem, že jí buď píše prvňáček-dysgrafik (kterému – když si budu hodně věřit – diktuje dospělák), nebo nebožák, jemuž zlomili obě ruce, a nezbylo mu tak než psát nohama. Možná aspoň boty si mohl sundat.

Odhleďme teď od nedokonalé formy. Nevím, zda to tak pociťovali i ostatní, ale pro mne bylo hrozně příjemné držet v ruce obálku s mým téměř jménem, ať už ji suplovalo cokoli. Jasně, pořád to byla jen hra, ale dostat dopis je prostě prima pocit. A tak jsem zase, mimo několika psaníček vylosované favoritce, napsal zase po roce či dvou aspoň částečně seriózní psaní, abych udělal taky kus radosti. Známku jsem olíznul a obálku vhodil do schránky s obřadností, jíž bych tlačítku "Odeslat zprávu" stěží věnoval.

Rozdání došlé pošty bývá jednou z oblíbených událostí na večerních nástupech. Je s netrpělivostí očekáváno jak malými, jimž chodí stohy pohledů, tak velkými, kterým zpravidla nic nepřijde, pokud nejsou Milan. Leckdo si také honí image tím, že se stane pošťákem – ať už předává zabalené pusinky pro Ňufíka, nebo krabici bonbónů pro malého oslavence, je přece jasné, že doručovatel na zásilce má také svůj podíl. Teď to bude asi znít přinejmenším podezřele, ale poštu rozdávám moc rád.

Někdy se na poštu zapomene, tudíž se rozdává až po nástupu. A tak vznikly také dvě fotky, které jsem vypíchl z nově přidaného fotoalba. Líbí se mi, jak Marek visí očima na Bobíkovi, jenž v tu chvíli jediný ví, zda je v balíčku i něco pro něj.

Pro mě tam nic nebylo.

Zase.
 

(10. 8. 19:14)

"To je ale hezká kočička, škoda že je mrtvá..."

Bůhvíkde ji holky splašily. Mourovatá krasavice se však záhy po svém příchodu stala ozdobou dívčího tábora, děti ji svévolně přemísťovaly z místa na místo a těch pár z vedoucích-tragédů, jež zrovna neměly koho pohladit, laskalo aspoň její hebkou srst. A teď je u mě doma, hraje si s papírovým kapesníkem, a zatímco jsem byl na kuželkách, zcela bez sentimentu a patřičné dávky nostalgie rozbila konývku, kterouž jsem dostal darem k posledním vánocům.

Nikdo si ji totiž nechtěl osvojit, a tak jsem si ji chvíli před koncem pobytu na čimelické louce odnesl do torza klučičího tábora já. Produktivita práce rázem rapidně poklesla - zejména mladší ročníky a přírodovědně založení jedinci (Mikymauz) zahodili sekery a hrábě do žita a jali se ňuňat koťátko. Zhruba jednou za minutu mě informovali o místě jeho pobytu a činnosti, kterou se zrovna zaobíralo, a navrhovali, které laskominy by se mu měly co nejrychleji nabídnout. To, že si to zvíře nechalo líbit a nikam nezdrhlo, dost dobře nechápu. Nicméně poté, co s podťatým stožárem s vlajkou padl i poslední den tábora, naložil jsem je do fáva a vysadil je až u klubovny, kde se posléze ztratilo.

To už byla kočička vybavena poetickým jménem Mrtvola, podle charakteristického způsobu a vytrvalosti jejího spánku. Původní, dívkami prosazovaný název Kája mi z řady příčin příliš neseděl, a jestli mohu soudit, ani kočce ne. Třebaže se jí Mrtvola zpočátku blbě vyslovovalo. Jenže ať už se jmenovala jakkoli, byla prostě fuč. Odjel jsem smuten domů, kde mě však po čase potěšila Bobíkova esemeska "Nasli jsme mrtvolu!" A od té doby už ji nepouštím z dohledu. A tak mám nyní ve svém brlohu jednu kytku a jednu kočku.

A protože se mi chce spát, je to pro dnešek konec pohádky. Dobrou noc, děti.



(21. 7. 23:43)
 

První pokus naučit zvíře chodit na stelivo nedopadl, pravda, zcela podle představ... Ale už to umí.

Na táboře bez dětí

Tábor starším z radotínských turistů každoročně začíná mnohem dříve, než se na louku do barevných stanů nastěhují dětští nájemníci, bordel a plíseň. Kromě nesmírného počtu jiných věcí, jako je například tábořiště samo, je potřeba obstarat i dřevo na stavbu kuchyně. A přestože jsem s děravou patou oficiálně na neschopence, vyrazil jsem tam také. Všude dobře – tak co ve špitále?

Jenže páteční odpoledne se mi nečekaně (příjemně) protáhlo, a tak mi ujel Frantův autobus vezoucí dřevorubce k Čimelicím. Po návratu do reality jsem tedy vyrazil coby opožděná polovina naší cestovky fávem, maje za spolujezdce kytaru a berle. Doufajíce, že případná policie bude benevolentní, nepřipoutaly se.

Přijel jsem potmě, na louce hořel oheň a kolem něj bylo shromážděno množství milých lidí. Povídali jsme a zpívali, milá písmena k radosti všech rozvibrovávala můj telefon, a než se nad obzor vyhoupl měsíc, pokousalo mě několik desítek nepříčetných mravenců, když jsem jim nevědomky vstoupil do hnízda. A pak se šlo spát.

V šest hodin mě s dramatickým výrazem ve tváři vzbudil Venál. „Hele Luky tó mně se chce na velkou, hoď mě prosím tě na benzínku, víš co.“ Absurdita a bezprostřednost požadavku a má rozespalost způsobily, že jsem podle očitého svědka pouze nevěřícně přikývl, natáhl na sebe nějaké oblečení a jal se startovat vůz. Pumpa byla samozřejmě

 zavřená. Zhýčkanému Václavovi nezbylo, než vydat se všanc přírodě a komárům.

Sobotu jsme coby vyvolení strávili převážně pod agresivním sluníčkem, rozkládali jsme jakousi ohradu, k velké nevoli padesátimetrových kopřiv, které stejně jako klíšťata mají tu magickou schopnost, že proniknou i tlustými, naprosto asexuálními tepláky. Ředitel zeměkoule Vlastík nám navíc udělil důvěru, projektovali jsme tedy kuchyň a jídelnu. K utvrzení nenávratnosti našeho řešení jsme i rovnou vykopali základy pro stavbu. Tato činnost nám zabrala zbytek tropického dne a velkou část dalšího.

Ten se uzavřel večeří na Hvížďalce, na plátně nad námi mezitím ruští fotbalisté metli z mistrovství Holanďany, ale to už jsem neviděl. Byl jsem s Frantou u ohně, na němž mi pak následující ráno uvařil kafe. To mě po noci, kterou mě provedlo stereofonní chrápání Venálovo a Milanovo, postavilo na nohy. A opět nás čekala práce pod žhavým slunečním kolečkem. Ujeli jsme s Vaškem o něco dřív, takže jsme možná nestihli posbírat úplně všechny víkendové zážitky. Ale zase pár velikých lesních jahod.

Prý byly moc dobré.


(24. 6. 23:23)
 

Pravda, koní dnes na hřišti moc nebylo, jinak je však malířův popis zápasu celkem výstižný

Stylová tečka za 'povedenou' sezonou

V prvním poločase velmi prořídlé řady Forejtu na hřišti na Sahaře ještě celkem se ctí vzdorovaly početnějším Drnům, po změně stran už následoval kolaps. Po dvou slepených brankách v úvodu zápasu se obraz hry celkem vyrovnal; velké šance pak měli Matyáš a Zdenek, ale i soupeři - nutno pochválit našeho brankáře, který měl hlavní zásluhu na tom, že jsme nakonec nedostali branek tucet, kopu, či dokonce veletucet.

Ve druhém poločase jsme zkusili 'populární' reprezentační styl nakopávaných balonů na Kollera Zdena, jenže o jeho efektivitě nejlépe svědčí výsledek. Po dalších dvou koncentrovaných gólech se utkání proměnilo v exhibici kombinujících Drnů, kteří s volností obcházeli vyčerpané a odevzdané Forejty za neustálého narůstání skóre, čemuž jsem ještě musel přihlížet jako rozhodčí. Imaginární ukazatel se zastavil na osmičce, kam ostatně stejně směřujeme. Jen už to bude bez Honzy H., jenž mi před chvílí oznámil konec angažmá.

Hodnocení hráčů na Vlastíkovu žádost psát nebudu. Nicméně děkuji všem, kteří dnes na hřiště dorazili (Matyáš, Zdeno, Zdenda, Václav a Honza H.)  a alespoň se zúčastnili, když už si ty výhry šetříme na příští sezonu.

(22. 6. 19:13)

P.S. Omlouvám se Mechulince za přemíru fotbalu, ale slibuju, že od něj budeš mít teď dlouho pokoj.

„My zdržujeme, vy zase kontrolujete registračky."


Začněme tentokrát pozitivně. Nikdo se nezranil. Nedělní odpoledne ukázalo po intenzivnější přepršce svou slunečnou tvář, takže jsme nezmokli. Hřiště v bezprostřední blízkosti komerční zahrádky zrzavého bobra jsme všichni našli, ačkoli nejmenovaný nynější řidič a bývalý brankář nejprve omylem zajel přímo na parkoviště OBI, touto vlastní orientační blamáží jsem však aspoň pobavil spolucestující. Hráčů opět dorazilo přehršel. Tím však výčet pozitiv, alespoň prozatím, končí.

Před zápasem jako by někdo vypsal soutěž ve strefování břevna opodál stojící branky; náš jediný míč se od něj odrážel v jednom kuse a dopadal na hrací plochu, z čehož měli hráči ještě nedohraného předchozího střetnutí velkou radost. Červených hráčů bylo podstatně méně než nás. Však jsme také poskládali celé dvě úderné pětky, které hned po úvodním hvizdu vlétly na soupeře, samozřejmě ne najednou, ale postupně – nejdřív jedna, potom druhá. Začátek zápasu se nám velmi povedl, vytvořili jsme si sice poměrně platonickou, ale zato stálou převahu, což letos zrovna mockrát k vidění nebylo. Takže zatímco se naše obrana v čele se Zdendou mezi tyčemi mohla víceméně slunit, na druhé straně hřiště obě formace občas docela slušně zahrozily.

Vedení měl na svých nových kopačkách tanečního vzhledu Matyáš; Jirka ho dvakrát přihrávkou z hloubi pole nalezl osamoceného před brankou, avšak k naší škodě žádnou z poměrně prudkých přihrávek nedovedl proměnit ve vedoucí gól. Po jedné nepovedené Jirkově střele se mu to málem zdařilo aspoň na třetí pokus, jenže k dorážce z bezprostřední blízkosti mu chyběl krok. V druhé formaci se rychlými akcemi po křídlech prosazoval zejména Honza, do zakončení z úhlu se jednou dostal i Péťa.

Když však prvních patnáct podařených minut uplynulo, polevili hráči v zeleném v tempu, jako by blahosklonně nabídli také soupeři možnost ukázat, co umí. Pak však přišla chvíle Vlastíkova – šutér v teplákách se po rohovém kopu opřel do hlavičky a brankář mohl jen sledovat, jak se míč odráží od břevna a tyčky mimo branku. To nás však nemuselo tolik mrzet, protože to byla naše branka a celý ten podařený útok byl přece úspěšným obranným zákrokem. Další rohový kop však už tak vesele neskončil, centrovaný míč přeletěl Zdendu a hlava hráče, kterého Matyáš bránil nedůrazně, jej poslala do sítě.

O přestávce vládla špatná nálada, tým působil rozhádaným dojmem; vzájemné vyčítání si chyb totiž nebylo konstruktivního druhu, spíš naopak. Za nepříznivý vývoj rozhodně nemohl pouze Matyáš, s výjimkou začátku zápasu nehrál nikdo nijak zázračně. Po několika minutách druhého poločasu se naše do té doby ještě celkem snesitelná situace o něco zhoršila. Při zmatku před brankou Vlastík nepochopitelně několik vteřin pouze zblízka zíral, jak soupeřův útočník nerušeně zvyšuje na 2:0.

Fotbal se pak ze zbytku zápasu zcela neztratil, ale mnoho ho nezbylo – v našem týmu vázla souhra, umělý trávník byl spíše plný strkanic, verbálních přestřelek uvnitř a vně našeho mužstva a bezelstného (a výše legračně přiznaného) zdržování soupeřů. Těm pochopitelně nikterak nevadilo, že nás tenhle výsledek táhne ke dnu a do páchnoucí bažiny osmé ligy.

Šancí pak už příliš mnoho nebylo, ty soupeřovy pochytal jistý Zdenda, do jediné naší se dostal Péťa, jenže Jirkovu skákající přihrávku o kousek minul. A tak, přestože fotbalovou krásou příliš neoslnili, radovali se z vítězství v derby dvou v sedmé lize ohrožených druhů hráči Basta fidli. Po doplnění tabulky pak zhasla i poslední naděje, po zásluze sestupujeme a v posledním zbývajícím zápase už můžeme jen rozšířit tristní bilanci jediného vítězství, ke všemu kontumačního.

Ex post dodávám ještě jedno pozitivum – o funkci šéfa týmu pro příští sezónu se dobrovolně přihlásil Honza S., pakliže se ještě někdo neozve, jeho zástupci budeme já (nehrající) a Vlastík.

Řízkovo hodnocení hráčů:
Zdenda 2 - Zdeno 2, Péťa 2-, Marťas 3, Rádoš 3-, Martin 3, Honza H. 2-, Matyáš 4, Pecen 4, Basítek 2-, Vlasta 4, kanonýr Václav t.č. v deliriu 6

(18. 6. 18:00)


 

O očistě okenní
(Řízkův někdejší pokus o fejeton, který skončil někde mezi na pomezí reportáže a ničeho)

„Takže ty mi jako chceš říct, že potom, co jsi minulou sobotu kopal kanály, teď budeš ještě celej víkend někde mýt okna...?!“ Za jejíma zasklenýma očima se výhružně zablýsklo, panenky se protočily, a jako bych zaslechl slabé praskání nade mnou zlámané hole. Pokrčil jsem rameny a souhlasně kývl, poněkud se červenaje. Ona naopak nevěřícně zakroutila hlavou.

O dva dny později časně zrána jsem samočinnými dveřmi, jež se galantně rozestoupily, vkročil do rozlehlé administrativní budovy v nejlepších letech. Vedl mě přítel Václav, který mi nedávno, vida můj postupující osobní i osobnostní bankrot, nadšeně nabídl místo po svém boku. Spousta peněz a moc se nenadřeš– věř mi, Luki, ty jo. Sedmnáctiletého Milana předevčírem zločinný revizor, který pod andělskou vizáží dokázal, klobouk dolů, odhalit černého pasažéra, obral o sedm stovek, a tak nebylo příliš těžké jej přemluvit, aby doplnil naši jinak akademickou dělnickou sestavu.

Zbývající členové týmu byli zřejmě zaměstnanci úklidové firmy – vyžilá dáma neurčitého věku a lačného výrazu pokoutně třídila pytle s erárními hadry na to, co bude od nynějška mít, a na to, čím bude mýt, dvoumetrový mladík se zaujetím rozebíral žárovku, jež mu zářila ve výšce očí, a trojice šedivějících mužů s tetováním vymýšlela zaručený recept, jak obehrát jakýsi automat. Veškeré dění se jal posléze řídit šéf společnosti. Na jeho zahradě jsme onehdy načerno vykopali šestnáct metrů dlouhou propast, abychom ji o den později opět naplnili rourami, pískem a kamením. Moje ruce tenkrát pocítily (snad) dočasnou změnu profese nejvíce – mezi klávesnicí a krumpáčem je cesta dlouhá několik světelných let. Tehdy jsem svému tělu slíbil, že už ho nikdy žádnou manuální brigádou trestat nebudu.

Což jsem však nesplnil. V recepci jsme obdrželi náčiní – kýble, spreje, saponáty, hadry a různé podivné stěrky – a o několik vteřin později, když nás výtah vyvrhl v šestém patře, se pod námi rozevřel úplně pokroucený svět. V tisícimetrové hloubce se na dně propasti proháněli dvourozměrní psi a děti, zdeformované kočárky si hledaly cestu mezi kouřícími angličáky; nad tím vším pak za vyklopeným oknem, stoje na úzkém parapetu, s bublinkami obaleným hadrem a bezmeznou dobrotou v očích, bděl místní bůh – já. Václav se sice také nejdříve odvážně hrnul k okenní soustavě, jíž pro její prohnilý charakter a takřka hmatatelnou přítomnost volného pádu nebylo radno věřit. Avšak poté, co jsem mu připomněl jeho horoskop (Blíženci: Dnes zažijete jednu z hlavních událostí svého života) a vyložil mu, že by se mohlo jednat o smrt, spokojil se s výrazně bezpečnější rolí nosiče vody, pomocného uklízeče a rádia. Milan měl na starosti leštění a vytrvalé rozprašování okeny brzy vyloudilo na jeho tváři nesmývatelný blažený výraz...

A tak jsme šesti patrům zasklených očí po dobu téměř dvou dnů navraceli zrak. V době, kdy ve mně sílily pocity marnosti z existenčního pádu do hlubin („Hele, šéf je pryč, teďka nemusíme moc makat, dejte si kuci pívo, vo ty hodiny se nestarejte, to tam ňák napíšeme, že jo“); představoval jsem si sám sebe spíše jako novodobého perzekvovaného spisovatele, vyhnaného režimem od pera k lopatě. Rebel proti establishmentu jedenadvacátého století klopýtá mezi květináči na tenkém ledě kluzkého parapetu a jeho nešikovné končetiny stírají špinavé okenní slzy do připravených kapesníků...

Kolegové mezitím objevili, že kanceláře mají i své příběhy. Některé místnosti jsou pusté; kromě počítače a nahatého kalendáře v nich spí jen lahve. V jiných se na stolech smějí ratolesti byznysmenů. Egocentričtí jedinci si vylepili na zeď podobizny své, případně pozlacené celebritami. Okna jsou však všude stejná. I peníze vypadají stejně, jsou-li vydělány rukama, nohama či hlavou. Říkal jsem si, když jsem se s těmi několika stokorunami v saponátem rozežraných rukách vrátil na zem k trojrozměrným lidem.
 

(duben 2008, přidáno 8. 6.)

 

Štafetu spalovače převzal tentokrát Matyáš (165). Zde na vlastní oči vidíte, co vše se dá pohřbít.

FC Forejt - 1.FC Bagr 2 : 3 na hřišti, 6 : 0 kontumačně

Devátému letošnímu pokusu našeho týmu o plný bodový zisk přihlížela rekordní divácká návštěva - podívat se kromě mě přijel i Piškot a otec Honzy Huka. Cesta do Běchovic byla dlouhá a plná zážitků: oba naše týmové automobily uvázly v koloně na Strakonické, avšak nakonec se jim podařilo úvodní hvizd nepromeškat. Mužem zápasu se stal Basítek, který pohotově vyskočil z jedoucího auta a jako správný Superman či skaut pomohl odtlačit chcípnutý vůz zoufalé řidičky z levého do odstavného pruhu, a tím uvolnil zažívací trakt silnice.

V Běchovicích sice vlezle pršelo, hráčů v zeleném se však sešlo více než přehršel, určitě nejen proto, že to na déšť původně nevypadalo. Mohli jsme dokonce postavit dvě kompletní pětky - nebo jednu šestku a čtyřku, kdyby to pravidla dovolovala. Pod světlem reflektorů, jejichž ostrá záře jistě se zarývala do sítnic syslů a dalších obyvatel okolních polí, naši borci nejprve rozchytali brankáře Zdendu. Ten si, poučen minulým střetnutím, opatřil nové boty a rukavice, což jeho výkonu jistě prospělo. Jelikož stoper a kapitán Péťa tou dobou popíjel nad zdravotnickou dokumentací na škole v přírodě, zastoupil jej ve funkci Honza Suchan. Právě volba kapitána se ukázala v nedělním duelu jako klíčová.

Zatímco se na západě krásně vybarvil obzor a mně Piškot obalil sádru do téměř nepromokavého igelitového pouzdra, aby se také nevybarvila rozteklými malůvkami, rozhodčí zahájil zápas. V prvních minutách jsme měli převahu. Ta byla však spíš platonická, zpočátku k žádným velkým šancím nevedla. Na druhou stranu obrana pracovala spolehlivě, nenechávajíc Zdendu přebytečně vyniknout.Nedařilo se nám ale rozehrávat od vlastní branky, dlouhé nákopy byly často nepřesné a ani přihrávky po zemi obvykle nenašly správného adresáta. Postupem času se hra vyrovnala a míč se pohyboval zejména ve středu hřiště, nebo v autu. Když tu najednou agilní Honza Huk unikl po levé straně, dostal se sám před brankáře a chytrou ranou k tyči otevřel k velké radosti Forejtů skóre. K tomu došlo pouhou minutu před koncem poločasu, přestávkové diskuse tak měly vesměs optimistický nádech.

Druhé dějství se hrálo v rychlejším tempu; hráči obou týmů jako by pochopili, že vítěz dnešního duelu může nakročit k záchraně, zatímco poraženého téměř jistě čeká pád. Hned v úvodu mohl přidat druhý gól Honza, při sólovém úniku sice dokázal obejít posledního obránce, avšak gólman Bagru proti němu skvěle vyběhl. A tak udeřilo na druhé straně. Náš brankář špatně vyhodnotil situaci, šel do souboje ve vzduchu, který prohrál, a do opuštěné branky se sneslo vyrovnání na 1:1. Náš herní projev to dost zasáhlo, znervózněli i hráči na střídačce: rozhodčí dokonce Rádošovi po jednom emotivním výstupu zakončeném bušením do hrazení vyhrožoval nuceným odchodem z areálu.

Bagr začal operovat v povážlivé blízkosti naší branky. Její strážce však napravoval předchozí zaváhání a úžasnými zákroky držel nerozhodný stav. Několikrát zmařil šance soupeře výborným vyběhnutím a blýskl se i při přímém kopu, kdy se snad už i balon viděl v síti, než se odkudsi zpoza zdi vynořila rukavice a odrazila jej pryč. Ale i přesto se hosté zanedlouho dostali do vedení po dokonalém rozebrání naší obrany.

Pecen mohl záhy vyrovnat, jenže na skvělou Basítkovu přihrávku před odkrytou branku o krůček nedosáhl. Ale o chvíli později se dočkal. Důrazně šel do vzdušného souboje s obranou a brankářem a jeho majestátná postava triumfovala. Vyrovnávací gól mu rozhodčí milosrdně připsali, třebaže byl spíše z kategorie vlastních. Jenže sedm minut před koncem šli bagristé znovu do vedení a s blížícím se koncem utkání získávala osmá liga čím dál jasnější kontury. Hrobařem zápasu se stal Matyáš: ten měl na kopačce remízu, ale nedokázal překonat údiv poté, co k němu po rohovém kopu záhadně prošel míč, a prázdnou branku netrefil.

Tři minuty před koncem už to vypadalo opravdu zle, když tu se vedle mě stojící kapitán vydal za rozhodčím. Protože je Honza zřejmě jeden z těch, kteří slyší to, co jiní ne, donesly se mu v čase před výkopem mače indicie naznačující, že za Bagr hraje kdosi načerno. Na jeho přání tudíž sudí nařídil konfrontaci, po níž se v té době zaslouženě vedoucí mužstvo rázem stalo poraženým. Takový závěr zápasu vzbudil samozřejmě vlnu emocí; překvapivě to vypadalo, že by se k lynčování našeho kapitána přidali i mnozí spoluhráči. Kritici v našich řadách vesměs vychladli cestou domů; i ti nejhlasitější z nich musejí uznat, že jsme na tento postup měli plné právo: soupeř porušil pravidla, nikoli my. Ovšem je fakt, že navzdory poměrně častému výskytu"černochů"  v soutěži (i my jsme jejich služeb nezřídka využili) k prověřování registraček na hanspaulských kolbištích dochází málokdy. Prostě se to moc nedělá. Byl bych tedy radši, kdybychom příští zápasy raději vyhráli už na hřišti, a nemuseli se tak pouštět do podobných kulišáren. Avšak Honzovo rozhodnutí schvaluji; jen pevně doufám, že toho vítězství nebude v této sezoně poslední. Pokud ano, bylo by zřejmě poslední i v sedmé lize.

P.S. Hodnocení hráčů bude doplněno později.
 

(3. 6. 19:28)



 

Od vedení 1:0 nás teď dělí přibližně jedna vteřina.

Ve zdi je leckdy třeba nasadit život - a i mnohem víc.

Málokdo si toho všiml, ale to nebe bylo opravdu omalovánkové.

Na lavičce

Vylezli jsme z metra na konečné – na povrchu byl krásný den. Holky měly sukně proklatě vysoko a kolemjedoucí dopravní prostředky, které podobné vymoženosti postrádají, otevřely aspoň okénka a stavidla klimatizací dokořán. Šli jsme v nesourodé trojici: drobná veselá blondýna, v košili se potící extrovert s krosnou a rachotícím grilem na zádech a já. Mířili jsme k obchodnímu domu, kde jsme měli v plánu nakoupit proviant na nadcházející večírek. Ten se totiž konal na odlehlém, přesto bytovými domy zaplněném místě zvaném Holubí háj; odtud to bylo pouhých 35 minut kontaktní a veřejně tulivé jízdy autobusem. A asi půlhodina čekání, než ti mobilnější dva z nás nakoupí vše potřebné.

Seděl jsem na lavičce, jež sousedila s velmi podobnou. Byla momentálně osedlána babičkou a zřejmě její vnučkou. Při frekvenci úrazů mého pohybového aparátu si přibližně jednou za rok užívám zvýšené popularity mezi neznámými lidmi, i tentokrát babička nezklamala a významně zašeptala: "Pán má nemocnou nožičku, víš?" a velké oči dítěte si mě s úctou a údivem změřily asi jako krokodýla v zoo. Zato výhled v mé tehdejší čekárně byl skvělý: obsáhl jsem celou křižovatku a okolní akcí překypující prostory – žádné čumění do zdi na Bulovce.

Málokdy vydržím pozorovat bez toho, abych svoje oči nastavil objektivem. Nejinak tomu bylo i tehdy. Viděl jsem slečnu s velkými deskami (co v nich skrývá? Nějaké tajemství, přece!), která usedla na další z laviček a za chvíli se začala smát, to když dorazil ten, na nějž čekala. Holubi létali mezi auty a občas se přišli podívat i na mě; nic jsem pro ně neměl, jen dobré srdce, a jím pohrdli a ulétli – racionálním rozhodnutím rozumím, nezlobil jsem se. Auta na kruhovém objezdu navzájem (ne)dávala přednost, chvílemi troubením nadávala. Čas od času se tou tupě kroužící masou pokoušela probít i nějaká tramvaj, i takové podivně nízkopodlažní (momentálně moje oblíbená odrůda). Muž v brýlích bez zjevných příčin vyplazoval jazyk, autobusy na zastávce klesaly pod tíhou nastupujících mas a jiné se s úlevou vyprazdňovaly. Paní s červenými kalhotami spěchala kolem jednoho z nich tak, že je tam dokonce dvakrát, ani jednou jsem jí nedopřál celých nohou. Na barevné kytky u silnice zatím padal prach a slečně, která se učila na opačném pólu parku, padalo ramínko. A oni pořád nikde.

A nakonec jsem uviděl i je, jak rozesmátí vlečou veselé zářivé igelitky a pytel s dřevěným uhlím. Popadl jsem berle a vyrazil, aby mi kamarádi a zážitky neutekli.

 

(30. 5. 19:28, na vysvětlenou: chaos stvořen už ráno)
 

Stojaté vody bývají jedovaté...

Chodbou se rozléhá cupitání berlí, zatímco v sousedním pavilonu masožravá kytička potichu pojídá mouchu. Zbudou z ní jen křidélka, která posléze ozdobí stonek květiny jako kouličky na vánočním stromku, či dokonce zářez na pažbě kovboje! Těžký animální odér, který obepíná celou smíchovskou Stanici přírodovědců a po vniknutí do jejích útrob ještě nabere na intenzitě, návštěvník po čase přestane vnímat. Ne tak dechberoucí dusno, zvířátkům zřejmě vyhovující (ačkoli co já vím - třeba by si takový varan či leguán taky vyvětral, kdyby měl možnost). Ale mně tedy nevyhovuje vůbec. Potím se a čočky, noha pod sádrou i já máme dojem, že se každou chvíli zalkneme.

Kde se tady zchladit? Rozměrově jediná vyhovující je káď krokodýlova. Avšak nejenže je pokrytá tím zeleným nánosem (ale co, nejsem žádná slečinka!), navíc je v ní právě i ten krokodýl. Pan Vlasta (postarší známý z níže položeného Mechulčina článku, který mimo jiné všechno ví, všechno zná a od všeho tam má klíče) vypráví o někdejší snaze tamních přírodovědců hanebný stav ještěrovy tůňky vylepšit. To aby hosté, kteří ho přijdou navštívit, z něj spatřili i více než to zlověstné oko a špičku nosu, dá-li se to tak říci. I napustili mladí zoologové zvířátku čistou vodu, vyčistili jeho průhledné bydlení a zasadili mu na břehu nové pokojové rostliny. Jenže stejně jako mně uklizené doupě zpravidla moc dlouho nevydrží, i krokodýl na pořádek hladce vyzrál. Hlínu z kytiček packami nahrabal do vody, a ta se proto zase brzo krásně zazelenala.

A jaká z dnešní mikro- a pseudobajky vyplývají ponaučení? Tak zaprvé, Řízek je prase, má v pokoji skoro pořád bordel a za téměř x let, kdy docházel na blízkou základní školu, ve Stanici ani jednou nebyl. Zadruhé, a to je zásadnější, na krokodýla si jen tak někdo nepřijde. Zároveň se jeho pasivní rezistence ukazuje jako lehce neúčinná: sice téměř dokonale obrostl rostlinstvem, na jeho nezáviděníhodném statutu očumovaného (byť jen velmi částečně) vězně se tím pramálo změnilo. Ne, že bych ho k tomu chtěl navádět, ale třeba kousnout krmiče a využít jeho momentu překvapení k úprku do volné smíchovské přírody se mi jeví jako smysluplnější řešení. Ale uznávám, že tahle lehce drračáková teorie platí jen za předpokladu, že takto konzervované zvíře má ještě pořád touhu po svobodě.

Kdo ví? Určitě pan Vlasta. A vy ostatní, kteří nevíte, běžte se na něj někdy mrknout - a nejen na něj, ale i na jeho kolegy. Je to přímo nad populární Drtinkou a vede tam zvláštní schodiště. I v parném odpoledni se na něm rozkládá nesmírná louže přes tři schody. Tak pozor na nohy.
 

(27. 5. 23:01)

P. S. Děkuji všem autorům, kteří poslední dobou pomohli myslím velmi výživně naplnit tyto stránky. Jsem vám moc vděčen a doufám, že budu moct být i nadále.

V přestávce mezi životem a tamtím
(Řízkův někdejší pokus o opravdickou reportáž)

Poslední městský autobus vyjel ze starých garáží na Podbabě v noci ze 3. na 4. prosince 2004; vypravil se tehdy na trasu linky 504 a vezl kromě pozdních cestujících i poněkud melancholickou cedulku „Garáže Dejvice dnes naposled...“. Provoz dejvických garáží tenkrát přestal být nutností. Stalo se tak proto, že po výstavbě tramvajové trati na Barrandov mohl městský dopravce snížit stavy dýmajících silničních vozidel. Nedlouho poté, co byly zdejší vozy dopravního podniku převedeny do jiných provozoven, opustili areál i zaměstnanci: počátkem května roku 2005 přestaly garáže oficiálně existovat. Vypravili jsme se tam o necelé tři roky později zjistit, jak je komplex využíván nyní.

Přijíždíme k vjezdové bráně, tlustý vrátný ve svetru s logem jakési bezpečnostní agentury stiskem tlačítka nehlučně zvedá moderní závoru, na níž i ve slunečném odpoledni svítí žárovky, snad aby ji někdo nepřehlédl. Rozprostře se před námi pohled na pustou asfaltovou plochu, nad níž ční zavěšené monstrózní hodiny, které i při našem odchodu budou dál tvrdošíjně ukazovat půl sedmé a pět minut. Podobně i na špičce věže hotelu Internacionál, jenž majestátně a nevyhnutelně kyne celému okolí, bude dál sveřepě zářit zlatá pěticípá hvězda, minulosti, současnosti i budoucnosti navzdory. Za holou plochou, která dříve překypovala odstavenými červenobílými autobusy tak, že se garáže musely několikrát rozšířit i do sousedních parkovišť, se nachází obrovská montážní hala.

Šestice zelených vrat na jejím obvodu přímo vybízí k návštěvě. Přesto vstupujeme malými nenápadnými dveřmi po straně, majíce klíče právě od nich. Budovu postavili již v roce 1932 a nezapře ducha tehdejší doby: ocelová konstrukce se čistě a elegantně klene nad betonovou podlahou, jejíž prázdnotu ruší jen zapomenutý rezavý vozík se smaltovanými cedulkami komicky omezujícími jeho nejvyšších povolenou rychlost na osmdesát, respektive sedmdesát kilometrů. Citelně se ochladilo, a nejen to ve mně evokuje dojem chrámu, ovšem chrámu po zavírací době. Nebo hokejové arény klubu, na nějž bůhvíproč zanevřeli diváci. Všude je prázdné ticho, které jen dodává na síle ozvěně našich kroků.

Sál je po stranách rozryt podlouhlými příkopy, do nichž se skrývali opraváři, pracovali-li na útrobách zdejších chráněnců. Z příšeří podél stěn svítí řada šedých sololitových dveří se vzornými červenými tabulkami. Jedny z dveří nás temnou chodbou svědomitě dovedou do jídelny. Uprostřed úplně prázdné a notně zaprášené místnosti postává osamělý elektrický sporák, snad že se při ústupu nevešel do dveří. O stěnu je opřena tabule s nabídkou: křídové sdělení hlásí, že 100 gramů kachny je za příjemných 20 Kč, knedlíček pak vyjde na korunu padesát. Pod Drahuší Hubenou, odpovědnou vedoucí zdejší kuchyně, se zdejším strávníkům asi nežilo špatně.

Okolí haly pomalu zarůstají nejrůznější dřeviny. V požární nádrži, kde se jaksi nedostává vody, plavou v chaluhách na dně pneumatika, láhve od vodky a krabičky od cigaret. Šlahouny popínavých rostlin šikanují ploty. Již poloprůhlednými okny nahlížíme do přilehlých kanceláří: v některých zbyly jen telefony a na háčcích pověšené klíče, spousta klíčů. Jistě od všech těch pečlivě označených dveří. Nevisí tu ani obvyklé hanbaté kalendáře: jediný svého druhu zůstal spolu s křičící černobílou televizí v budce vrátného, ale i dáma na něm otištěná zjevně pamatuje lepší časy.

Před dvěma lety se v rámci soutěže Europan měli mladí architekti zamyslet nad budoucím využitím dejvického areálu. Ze čtrnácti soutěžních návrhů porota navrhla jako vítěze čtveřici Francouzů, jež navrhli na místě budov souvislý obytný komplex. Bohumil Beránek, vedoucí odboru rozvoje Prahy 6, tehdy na výsledky architektonického klání příliš nedbal. „Dejvické garáže jsou majetkem Dopravního podniku, jeho zájmem je objekt dobře prodat,“ sdělil ČTK. To se vloni konečně povedlo: nahlédnutím do výpisu z katastru lze zjistit, že areál koupila plzeňská firma InterCora.

Odcházíme z areálu v rozpacích. Slovy básníka Ortena, obrovská hala, jež by se dala s klidem označit za technickou památku, a okolní budovy nadále zůstávají ve stavu mezi životem a tamtím, blížíce se nyní spíše k tomu druhému pólu. Jejich budoucnost záleží nyní výhradně na libovůli a záměrech nového majitele. Ten se nikterak netají svým výhradním zaměřením, a tím je pronájem obchodních prostor, zejména pro maloobchodní řetězce. Údajně již v České republice a na Slovensku pronajímá více než stovku obchodních center. Tudíž je velmi pravděpodobné, že se areál promění na další Tesco či Plus. Což je na jednu stranu škoda, protože nějaké smysluplné využití by se jistě našlo i pro areál v současné podobě. Ovšem nutno dodat, že kterékoli řešení bude mít jistě větší smysl než současný stav – bezúčelné chátrání.

Přiznám se, že nápad resuscitovat na blogu jinde otištěné texty jsem opral od jiných, skutečných bloggerů. A ani bych ho nerealizoval, nebýt těch fotek – ty jsem vám, na rozdíl od toho žvástu pro univerzitní potřebu, chtěl ukázat. Ty dnešní kecičky tedy berte s notnou rezervou a spíše jako zdlouhavý popisek k těm několika snímkům, zhotoveným klasickou technikou (takže žádný bruslení, víš co). A závěrem příslib, že recyklační metodu nebudu využívat často.

(18. 5. 23:03)

Orbis pictus

Po přibližně patnáctiměsíční přestávce na plnohodnotný život je to tu zase. Sádrový sarkofág hermeticky obepnul mou nohu a, prakticky bez soudu a neodvolatelně, ji uzavřel do téměř sedmitýdenní vazby.  Ledva poté, co jsem na dno skříní přemístil veškeré sportovní náčiní (nesnesu jeho vyčítavé a tázavé pohledy!), rozhodl jsem se, že si zpestřím aspoň sádru, když už nic jiného nelze. I zakoupil jsem sadu barevných lihových fixů a dal těm, jež na svých toulkách uzřím, při výzdobě volnou ruku a možnost, stát se na chvíli umělcem.

Slavnostní otevření galerie bylo tradičního střihu. Na nádraží jsem potkal Jiříka, jehož zpožděný vlak poněkud přibrzdil v řícení se do práce. Z balíčku si neomylně vytáhl červenou a zkušeně, tak jako tenkrát, vytesal zářivý autogram "LCC #9" s lehkostí, jako by se tak podepisoval každý den na faktury.  Několikaleté  opodál řádící dítě v růžových šatečkách jeho počínání tak zaujalo, že se po lihovce ihned začalo sápat. Jeho writerské sklony však ihned poté prohrály s náhlou ztrátou inspirace, či spíš s příchodem studu. Uteklo se schovat za maminku.

Další malůvky na sebe i tak nenechaly dlouho čekat. Odpoledne jsem se na chvilku vrátil na fildu; s bývalou spolužačkou a cyklistickou spolujezdkyní Klárou jsme v tamním bufíku nad podivnými saláty rozebírali její nadcházející premiérový start v pražském maratonu. Na dálku jsem jí pak v neděli držel palce (jestli internet nekecá, byla mezi ženami 146. s časem rovné 4 hodiny), snad za odměnu mi v místech, kde je snad ještě stále ukryto lýtko, přibylo pěkné a velikánské tee-pee. Pod něj mi další někdejší spolužačka Jitka (na snímku) vytvořila horolezeckou stěnu i s oblohou v podobě horolezkyně, a na chvíli se mi zazdálo, že se moje chodící obrazárna ubírá dost nečekaným směrem.

Později se však vše vrátilo do normálnějších kolejí, Milan nakreslil Olivu (viz níže), Honza se prezentoval populárním logem Tří sester a několika vzdušnými tahy přidal mé sádře křídla (kéž by!). Citrón nakreslil citrón připomínající hrnec, Hanka vystřihla piktogram Manky. A dnes ráno připlul i Nikolin trojbarevný hroch a zlomyslná Xena mi pokreslila nehty. Samostatnou kapitolu tvoří citáty. Vybírám Špínův nevěřícný dvojjazyčný "It is very odd ble ble ble" či Cobainovu oblíbenou hlášku "I hate myself and I want to die". Kurt osobně se bohužel nezúčastnil, pouze ji našeptal kolegyni Lucce.  

I přes to všechno je ještě stále místo. Takže chceš-li se přidat, stačí mě vyhledat a pronásledovat, neuteču daleko. A kdyby na tebe náhodou nezbyl prostor na této sádře, za čtrnáct dní budu mít další, novou, čistou... a aspoň o fous kratší.
 

(12. 5. 17:13)

Změna rytmu.

Bryčka kodrcá po nerovné cestě, na kozlíku v mikrospánku vozka Šejtroček. Veze jakési nádobí z Jičína do Pardubic a počíná si krajně nezodpovědně.  V listnatém lese zastaví, otevře nákladový prostor a zadumaně sleduje, jak mu partička dubových výrostků bezostyšně likviduje svěřený majetek. Na lesní podloží se sypou hrnce, džbány a talíře, pubescenti se chechtají. Pologramotný speditér pouze výhružně koulí svýma tupýma očima, aniž by se zmohl na jakýkoli odpor. Jeho žena, která má modré vlasy, ale není Marge, zatím doma starostlivě přeříkává otčenášky a co chvíli propichuje pohledem okenní tabulky, není-li ta šmouha on, kůň a vůz. To vše užasle sleduji zabořen v křesle, maje nohu vzhůru. Poslední dobou jsem se s televizí moc často nesetkal, a vidím, že jsem o leccos přišel.   

 Zásadně jsem změnil rytmus svého života. Prudce jsem zvolnil, už nejsem neřízená střela v levém pruhu, která problikává favority před sebou, spíše jsem zastavil na odpočívadle. Většinu dne pročtu a propíšu v posteli. A stačilo přitom tak málo. V neděli jsme prohrávali o góla; a protože v brance nebylo co dělat, vyběhl jsem taky do útoku, co kdyby. Tam se to ale nějak hrozně rychle pokazilo, takže jsem pelášil zpět. A pak mě někdo vší silou kopnul do achilovky - proč to dělá a jak to, že se nepískalo? mi ještě problesklo hlavou -, načež jsem zjistil, že ležím na umělé zemi a kolem mě vůbec nikdo, kdo by mě býval mohl kopnout, není. Naopak spousta spoluhráčů s ustaranými výrazy. Tehdy mi došlo, že tohle bude první zápas za FC Forejt, který nedochytám, a že moje achilovka v původní, doktory nedotčené podobě dohrála.   

Ale už je zase dobře. Venku je bouřka, kterou mám rád (pokud zrovna neodnáší střechu, jako tenkrát). Sádra netlačí, knížka se příjemně čte a její stránky voní a šustí mezi prsty; to je to, co mám na knížkách nejradši. Na starém koberci cvičí s ohněm umělkyně, vyfotil jsem to na Memoriálu z té vyvýšené budky. Je právě 21:21. Ta slečna mi určitě odpustí, když už o ní nic nenapíšu. Líbí se mi to takhle.

Pěknej večer a víkend.



 

(2. 5. 21:21)
 

The best of ave, smž & wlk.

Z nejrůznějších dvou příčin jsme se zde museli téměř týden setkávat s podobiznami mých školních kamarádů, kamarádek a jejich psů - a také s tím poněkud nečitelným textem. Za ty neměnné obličeje, a zvláště za ten článek se ti, milý a oddaný čtenáři, omlouvám, byť jeho neprůchodná image byla naprosto záměrná (o to je to vlastně horší). Nikdy by mě však nenapadlo, že tu bude strašit tak dlouho.

Dost už o tom. Ve čtvrtek začal nedaleko od našeho příbytku lakrosový turnaj. Jeden z jeho pořadatelů mě požádal, abych v jeho průběhu působil jako pozorovatel a zapisovatel dění na hřišti. Jelikož jsem na ten víkend kromě přervání achilovky nic naplánovaného neměl, téměř nadšeně jsem práci vzal. A protože by mi z takového množství lakrosu asi brzy hučelo v hlavě, najal jsem další dva námezdné pisálky (Piškota s Milanem), kteří mi v obsáhnutí zpravodajství pomáhali. Více či méně výstižně jsme popsali všech 49 zápasů, které se uskutečnily - a že to bylo občas pro případné čtenáře dost kvalitní čtení, dokládá následující výběr toho nejlepšího, co jsme zplodili. Ukazuje nebývale kreativní práci s jazykem a důsledné potlačování obvyklých frází a klišé, zároveň nepostrádá čtivost a čtenáři s dostatečnou obrazotvorností dokonale supluje návštěvu celého turnaje. Kdybyste však někdo mermomocí toužil i po tom zbytku, tak vlezte na www.lcc-radotin.cz, najděte Memoriál 2008 a pak klikejte na ty červené šipečky. A příjemnou zábavu!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
- Do druhé půle už vstoupily týmy s větší vervou, což vyvrcholilo tři minuty od zahájení gólem Laidlera, který tak pustil vodu na londýnský mlýn. Tu však zanedlouho vysušil Tolar.
- Během prvních tří minut naložili Bostonští čtyři branky, což asi o obrazu hry hovoří za vše.
- Megamenům výrazné vedení vneslo klid na jejich lakrosky.
- Třígólové vedení vneslo klid na lakrosky Adanackých.
- V první půli působily oba týmy nejistě a chvílemi to vypadalo, že míček hráčům spíš překážel.
- Němečtí hráči sice nesložili zbraně, ale jejich snaha končila u spolehlivého brankáře Slavie.
- Tygři ale nesložili zbraně.
- Jenže hráči US Teamu nehodili lakrosky do žita a dvěma brankami C.J. Greena poněkud zdramatizovali situaci.
- Atmosféra utkání si zachovala stejnou tvář i po pauze.
- Nad hřištěm se v průběhu zápasu rozprostřel hustý dým ne nepodobný proslulé londýnské mlze.
- Monotónní zápas skončil za stavu 13:0.
- Krátce nato dorážkou skóroval Radek Skála a triádu gólů doplnil Adam Kostka po učebnicové přihrávce Jirky Košťála.
- Půl minuty před koncem periody ještě doplnil plzeňskou tetralogii Jiří Vít.
- Avšak o chvíli později to bylo opět o čtyři branky, Londýnští žádný náznak dramatu nepřipustili.
- V duelu pardubických lakrosistů s rakouskými se poprvé prosadili hráči z města perníku.
- Několikrát perníkovou velmoc podržel brankář Sadílek.
- Nedlouho poté mohla Slavia vyrovnat, namísto toho jsme po nezdařené akci byli svědky učebnicového uplatnění poučky "nedáš-dostaneš" a Londýn opět soupeři odskočil o dvě branky.
- Ještě než si diváci stačili protřít rozespalé oči, probudila je rychlá branka Marka Loskota.
- Hattrick završil mazácky Walsh, a když se o půl minuty později stejný hráč trefil počtvrté, začalo to s Bratislavany vypadal nedobře.
- Jan Skokan prošel středem šumperské obrany jako nůž máslem.
- Druhý gól byl rodinnou záležitostí stylu "já na bráchu - brácha do brány." Skvělou nahrávku Jiřího Košťála využil Jan Košťál.
- Poté, co si Tomáš Říha sedl na jednoho ze slávistů, musel si za něj sednout na trestnou lavici Bejšovec.
- Po snížení se Němci dostali do jakéhosi náznaku tlaku, dokonce bylo slyšet i zazvonění tyčky.
- Pěkným akrobatickým obranným zákrokem se prezentoval slávista Kadeřábek, ale následný brejk jeho týmu skončil prakticky ještě dříve, než začal.
- Plzeňské akcie v druhé půli držel nad vodou brankář.
- V čase 3:00 se poprvé změnilo rozmístnění diod na ukazateli, do vedení šla Slavie.
- Šance na obou stranách troskotaly na kvalitní práci obrany i brankářů, případně na necitlivosti útočníka vběhnuvšího do brankoviště.
- V přesilovce 5 na 3 si ukousla Kanada obrovský kus štěstěny.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

No, a to by asi tak pro přehled stačilo. Kdo vlastně turnaj vyhrál? Víš, Američané z Bostonu. Na domácí miláčky zbyly bramborové medaile, ale příští rok to určitě zase vyjde. A závěrem dvě věty, které se nakonec nepoužily:
- Hosté šli do vedení po dvou slepených gólech kreténa a debila. (Přeslechli jsme jména střelců).
- Ano a na tribuně zrovna XY osahává XX. Komentátorský tým se shodl, že není o co stát, ačkoli potmě je každá kráva černá. (Korektor text na poslední chvíli vyhodil, protože se lakrosu dotýkal jen okrajově).

(29. 4. 15:28)

Na objednávku, ale o ... o čem vlastně?

Něco na mě včera vlezlo. Kouše to do krku a bolí mě z toho celé tělo. A proto jsem dnes zůstal doma a pozoroval svět jen skrz výsek, jímž zpod peřiny vyhlédnu z okna, ačkoli aktuální stav podnebí přímo vábil do sedla či k úplně jiným radovánkám. Nu, snad někdy příště, dnes však mohu s klidem v srdci oznámit, že jsem nezažil nic. Největším dnešním zážitkem, když nepočítám krutou prohru s uměle inteligentními soupeři v úžasné vláčkové hře Ticket to ride, tudíž bude pravděpodobně sesmolení tohoto krátkého textu.

Ten bude naprosto výjimečný tím, že jej sem píšu snad poprvé na objednávku: zdejší věrná návštěvnice Mechulinka, která i často zachraňuje takzvaně slabší pohlaví v bouřlivých diskusích na Pavlači, zavelela Dosti bylo fotbalu!, a tak, protože světu i mně vládnou ženy (muž na svět přišel, na svět, aby jim patřil!), a návštěvnice zejména (to platí zvláště o těchto stránkách a mém doupěti), zahodil jsem i ten předstíraný ostych a dal se do díla. (Taky vám to předchozí souvětí přijde tak akční? Není divu, vždyť se v něm harmonicky tísní asi tak celá jedenáctka sloves a zhruba šest různých podmětů... To bude zřejmě důkaz, že už jsem zapomněl i to málo, co do mne stihli vměstnat v Lidovkách, a už jsem to zase starej dobrej já, konečně).

Po obsahové stránce však dnes zázraky nečekejme. Tento příspěvek je zamýšlen jen jako další živoucí doklad toho, že se naprostá většina internetového blogového balastu prostě nedá číst a že ne každý, kdo svede na označených místech několikrát stisknout klávesnici, je také novinář či spisovatel. Chudák síť je pak celá sedřená, protože na zádech vleče kromě tun porna i miliardy neuměle popsaných každodenních banálních starostí a fotbalových neúspěchů jedinců podobných mně, které jsou pro lidstvo v konečném důsledku mnohem méně podstatné, než ty zmiňované nahotinky. Jsem si toho dobře vědom a nebudu (dnes ani náznakem) předstírat, že jsem zcela jiný. Avšak žádné důsledky z toho zatím nevyvozuji, byť by to bylo nasnadě. Polepšení plánuji totiž až poté, co se začnu chovat správně i v dalších oblastech svého života. Třeba až přestanu produkovat oxid uhličitý (nebudu jezdit autem a budu co nejvíc zadržovat dech) a nebudu psát sprosté titulky do školních novin (tuhle  veselou historku vám taky někdy povím). 

Smysl mého dnešního psaní byl dvojí: udělat radost Mechulince, která, chudák, teď při čtení (pokud se sem vůbec dostala) přemýšlí, jestli je lepší louskat text o fotbale, nebo o ničem. A pak také doprovodit několika slovy těch pár fotografií, aby tu netrčely tak obnažené. Vězte, že jsme s částí našeho žurnalistického dobrého ročníku opět vyjeli na zasedání do Jizerek. Víkend to byl velkolepý, ale to nám snad z tohoto prostoru časem podrobněji vysvětlí opět někdo z mnou oslovených kolegů, jak naivně doufám. Snímky, které se před vámi skvějí, zachycují v podstatě pohřeb celého výletu - skupinové foto. V první fázi jsme se sehnali před chalupu, na skálu upevnili fotoaparát, dvanáct vteřin se nervózně vrtěli, načež jsme zjistili, že se sobě nelíbíme. Kdosi pak navrhl obložení našeho vozu, s čímž jsem nadšeně souhlasil. Po stavbě stativu ze židle a kamení, svolání psů a krátké debatě, je-li lehčí Vlaďka, nebo trojice lodí, kterou už jsme kdysi na střeše vezli (třetí a čtvrtý snímek), došlo konečně k poslednímu stisknutí spouště. Červené světýlko zářilo. Pak blikalo. Až zhaslo úplně. A mohlo se jet domů.

Jenže to ještě nebylo tak úplně všechno. Dříve zmizevší Maruška pak ve škole vyjádřila lítost, že tam jaksi schází. "To máš za to, že jsi odjela dřív, teď pykej!" pomyslel jsem si, ale protože světu i mně vládnou ženy, vzal jsem nakonec virtuální nůžky a bělítko a pokusil jsem se ji tam nenápadně vpašovat. A při té příležitosti jsem tam přidal i původně neposedného pejska. Takže jsme tam úplně všichni.

Vidíš? Žádnej fotbal.
 

(23. 4. 19:08)
 

Poprvé. Moc malí!      
 Podruhé. Psi v akci.  

Potřetí. Vlaďka na střeše.  

Počtvrté. Jako by tam někdo chyběl....

Druhá (re)míza!

Třetí dějství našeho jarního fotbalového snažení nás zase po čase zavedlo do Běchovic. Zdejší hřiště má tu specifickou vlastnost, že je tam odevšad daleko. Rekordmany v délce cestování byli tentokrát oba naši nejzkušenější borci: Péťova železniční odysea zabrala sice nějakou tu hodinku, avšak kam se náš stoper hrabe na Vlastíka – ten sice dokázal (úplně sám!) dorazit až do Běchovic, správné hřiště se mu však v této rozlehlé a lidnaté městské části nepodařilo objevit... (Přibližnou trasu jeho pohybu jsem se pokusil pomocí elektronické tužky analyzovat výše).

Problémů však bylo ještě mnohem více. Sice jsem poprvé vzal i registračky pro celý tým, jenže jsem pro změnu zapomněl v teple domova kopačky. Ti, kteří mě znají déle, už vědí, že tohle nebude produkt zamilovanosti, ale pouhé blbosti. Jinak bych musel být zamilovanej asi pořád. Nicméně i v teniskách se chytat dá, co však dělat, když chybějí hráči? Oproti původnímu plánu nám kromě (tehdy ještě nezvěstného) Vlastíka scházeli i další borci, například Martin, který netakticky oslavoval ještě před zápasem samotným... Naštěstí jsme se pár minut před výkopem nakonec sešli v počtu, který navíc zaručil, že odpadly dohady o složení základní sestavy. V první pětce byli všichni.

Umělá tráva našemu obvykle nepříliš oku lahodícímu projevu zpravidla nesvědčí, avšak tentokrát jsme v některých fázích hry opustili od tradičních nakopávaných balónu a zkoušeli jsme i kombinovat. Když už se zdálo, že by tudy mohla vésti cesta, dorazil opožděný Zdeněk. Ledva, co oblékl dres a zaujal obrannou pozici, odpískal sudí po jeho mírně házenkářském zákroku v pokutovém území penaltu. Sice jsem se vztekal, ale rozhodčí situaci posoudil správně. Já jsem si však posléze už tak úspěšně nevedl, na dobře umístěnou střelu jsem nedosáhl.

GoHosp měli sice dosud stoprocentní bilanci, a k tomu početní převahu na střídačce i v hledišti, avšak během celého utkání jsme jim byli minimálně vyrovnaným soupeřem. To minimum fotbalu, které bylo v slunečném odpoledni k vidění, produkovali dokonce spíše naši hráči. A tak nebylo divu, že se nám ještě do přestávky podařilo vyrovnat. Střílel Basítek, Venál vahou své osobnosti odclonil brankáře a míč tečoval za jeho záda, čímž dosáhl v dosavadním průběhu soutěže už třetího zářezu. Také jsem měl na gólu svůj nemalý podíl: kanonýr totiž opět nastoupil v mých kraťasech, které mi před několika lety ukradl a bezostyšně odmítá vrátit.

Po změně stran pokračovalo utkání ve víkendovém tempu, brzdilo je velké množství nepřesností a zpestřovala je snad jen zaváhání jinak nepříliš vytížených brankářů. Po jednom z nich jsme šli letos podruhé na chvíli do vedení. Honza pronásledoval skákající míč, který vyběhnuvší gólman úplně minul, načež se náš útočník octl najednou osamocen před prázdnou brankou s balonem na kopačce. Pravda, bylo to dost daleko a z úhlu, ale podařilo se.

Jenže jsme se neradovali dlouho. Po nějakých pěti minutách jinak celkem nezávadný rozhodčí nepochopitelně pustil útočný faul domácích, kteří díky němu šli do přečíslení. Elegantní zakončení obloučkem přes bezmocného brankáře bych jistě jako televizní divák ocenil, takhle jsem se však spíš vztekal. Zase.

Vyrovnávací branka obraz hry nijak zvlášť nezměnila, napínavé to začalo být až v samotném závěru. V poslední minutě se hra zběsile přelévala od branky k brance, přičemž každý tým měl několik šancí, jak vyrvat ze spárů protivníka druhý bod. Závěrečný hvizd však přišel dříve, než by jedna z obran kapitulovala.

Sice jsme klidně mohli vyhrát, ale nedá se zase říci, že by pro nás remíza byla ztrátou. Tentokrát mi přijde zcela zasloužená; navzdory poloze v tabulce a sebevědomým řečičkám byli GoHosp týmem velmi srovnatelných kvalit. Zamrzí hloupé góly, potěšil mne naopak výkon obrany, která pracovala spolehlivě, dosti slušně hrál Matyáš a tahounem v útoku byl často střílející Basítek. Další hodnocení však nechám na expertu Václavovi...

Hodnocení hráčů:
Lukáš Werner: Lukáš měl smůlu v podobě prvního gólu, kdy po nešťastné ruce Zdeňka byla zahrávána penalta. Bohužel dělová rána nedala Lukášovi šanci. Další branka jde na rub obrany, kdy nedůrazem v našem pokutovém území měl možnost skórovat protihráč a své šance využil. V průběhu hry Lukáš ale opět předvedl, proč je tak dobrým gólmanem, a již neinkasoval. Proto 1
Petr Forejt: Peťa výborný vzadu, vždy zametl tak, jak měl. Svou aktivitu předvedl i směrem dopředu, ovšem bez výraznějšího úspěchu. 1-
Zdeno Pekař: Nešťastník zápasu. Na jeho rub jde první branka, která byla po jeho ruce ve vápně. V dalším průběhu zápasu se chybu snažil napravit, ale k nijak výrazné nápravě nedošlo. 2-
Matyáš Jirčík: Maty se snažil jak vzadu, tak vepředu. Snaha zaslouženě přináší známku v podobě 1.
Jan Huk: Střelec gólu,který znamenal naše vedení. Honza hrál aktivně, nabíhal si, vracel se, solidně nahrával. Prakticky není co vytknout. 1
Jiřík Košťál: Jiří hrál aktivně tak, jak mu síly dovolovaly po náročném programu, který absolvoval před zápasem. Nahrál na gól, snažil se o střelbu. Bohužel bez gólu. 1-
Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a ad hoc občan to kosořský: Předvedl několikero pohledných akcí lahodících oku, dal opět branku (dorážka Basítkovy střely), nicméně mohl vstřelit i další branku, a proto 1-.

(17. 4. 20:48)
 

 text a foto Ř.

Blues o ještěrce

V sobotu jsem nebyl v zoo. Byl jsem rozkročen s kýblem s mydlinkami a hadrem na okenním parapetu jakési výškové budovy. Ještě ti o tom něco napíšu, až odtamtud vyvolám fotky, to budeš koukat. Nicméně když už jsem v tom Fejkově ráji pro zvířátka nebyl, pokusím se to vyžehlit aspoň touhle fotkou.

Zpět k ještěrce. Jedinou věcí, na níž jsme se při onom nedávném ostrém sporu napříč názorovým spektrem shodli, byl fakt, že ať už je to cokoli, může to mít řadu různých podob. Dokládá to i malé zvíře na snímku. Údajně se jedná o ještěrku, které se říká agama. I agama se od agamy může dosti lišit – třeba agama vousatá od agamy kočinčinské. Kočinčinská je celá zelená, asi jako ještěrka. Jiná agama zase může mít prý i metr do délky (i do výšky, stoupne-li si na ocásek). Tahle ale ne, je malinká a hrbatá. A jmenuje se Fred.

Fredovo dětství nebylo z nejrůžovějších. Zlý kamarád, s nímž se dělil o terárium, mu jednou zákeřně ukousl pár prstů z nohy. Nevím, co mu předtím Fred provedl, ale ať už to bylo cokoli, přijde mi reakce neznámého tvora jako přinejmenším nepřiměřená. Třeba by se napříště mohli inspirovat mým dnes nejmenovaným nejvíc nejlepším kamarádem. Ten, když ho nějak hodně urazím či naštvu, se mnou za trest deset, či ve vážných případech dokonce dvacet vteřin nemluví. Zpravidla to však nevydrží a před uplynutím časového limitu jako by nic naváže na téma, jež jsme probírali před mou prudivou poznámkou.

Agamě, či spíše agamovi na snímku však tato rada bude z několika důvodů k ničemu. Předně, jeho užrané prsty mu její, jakkoli důsledná aplikace těžko vrátí, v jeho teráriu se žádný další živočich momentálně nenachází (leda by měl tak dokonalé mimikry), navíc, co jsem tak vypozoroval, tento typ zvířat zrovna moc hovorný není. Ale na druhou stranu, proč by taky měl: v teráriu nebylo ani nohy (kromě tří zdravých a jedné okousané a případně dalších maskováním utajených) a hulákání přes sklo by mělo své zdůvodnění snad tehdy, byl-li by druhý účastník komunikace aspoň trochu na úrovni. Což tlupa smějících se přiopilých lidí zrovna nebyla. Tohle zvíře je prý velmi inteligentní. Jestli se inteligence projevuje nečinným přihlížením, jak vám kdosi ve čtyři ráno z vašeho proskleného bytu krade vaši jedinou, zánovní větev, pak jsem chytrý i já. Třeba to však byl nějaký rafinovaný úskok či intelektuálská povýšenost nad zplesovanou mládeží.

Fred bydlí ve stříbrském bytě u jedné moc milé tety Ivety, jež nám po jednom veselém plese poskytla nocleh. O výpravě do Stříbra určitě něco napíše moje bývalá kolegyně a současná spolužačka Míša; na dnešní výlev tak pohlížejte jako na ujištění, že na Freda nebude v žádném případě zapomenuto. A také jako na rafinovaný autoportrét části fotografa.
 

(14. 4. 22:08)

 text a foto Ř.

My čekali jaro, a zatím přišel mráz

Stohlavé stádo poutníků ve vlhkých botách jako obrovská stonožka trpělivě pochoduje zasněženou krajinou. Všude kolem jsou Jeseníky, převážně bílo a větrné víry občas natahují mezi stromy bělostný, poloprůhledný sněžný závoj. Vyšlapáváme ostatním cestu třiceticentimetrovou peřinou, jíž se prodíráme několik prvních kilometrů výpravy. Úzkostlivě střežíme bezpečnostní vzdálenost od běžkařské stopy, protože jak známo, lyžaři jsou agresivní, a ke všemu vyzbrojeni bodnými zbraněmi. Uprostřed lesů najednou stojí zapomenutý traktor v tuningové úpravě pro svážení dříví. Tlupa mu nevěnuje pozornost, přestože by klidně mohl býval být němým svědkem tragédie...!

------------------------------
Tlupa zemědělných obyvatel nedaleké vsi si jednoho krásného dne vyjela na stromy. Bylo už téměř léto, meruňky kvetly, ulice hlavních měst brázdili blázni na kolečkových lyžích v kraťasech a tričku a holky zase zahodily strach, že jim nastydnou vaječníky. Muži vyskákali z traktoru, nastražili kladkostroj, vytáhli lahváče a ve stínu plechového monstra klábosili a čekali, až se nějaký ten statný jehličnan chytí. Čas utíkal jak splašená ještěrka. A když už se pomalu mělo smrákat a past na stromy byla pořád prázdná, chasníci s hrůzou vzhlédli k nebesům. Temná mračna zahalila obzor a z nějakých jejich neviditelných otvorů počala padat bílá hmota. Chlapíky popadla panika - jejich dopravní prostředek kromě obligátní dálniční známky punku postrádal i zimní gumy. A k tomu chumelenice sílila a stávala se naprosto neprůhlednou a neprůchodnou bílou tmou. Z lesa se do úplného ticha, jež rušilo pouze klení vesničanů a tlukot jejich vystrašených srdcí, začaly navíc ozývat podivné a děsuplné zvuky.

Další den ráno, když sněhová bouře polevila, nalezly záchranné týmy jen zpola zaváté stopy. Nejdřív tří párů holínek, pak dvou, jednoho, jedné holínky a nakonec jen jedné holé nohy. Na bílém sněhu zářily kapky krve jako kakao na krupicové kaši. A pod jednou ze závějí jako by se rýsovaly cáry modrých tepláků....
------------------------------

Ty z vás, kteří čekali, že dnešní béčkově pojaté povídání bude jakýmsi průvodním slovem k fotkám z Jeseníků, jistě nepotěší informace, že album ještě není hotové. Zatím jsem se nedostal k tomu, abych k fotkám napsal komentáře. Chce-li to někdo z vás zúčastněných urychlit, ozvěte se. Moc rád vám to svěřím.

Pěkný jarní den všem.

(10. 4. 12:47)

     text, foto a scan Ř.

Výšlap za fotkami

Usměvavý předmět polehával na břehu Berounky, když se neděli klížily zraky. Nejdřív tam přišly naše stíny, pak i já s doprovodem. Ten den jsem nebyl zrovna úspěšným mladým mužem, ale bez ohledu na rozpoložení bylo potřeba dofotit film, abych měl pak v temné komoře něco v ruce a dostatek argumentů. A tak jsem vzal praktiku a Milana a vyrazil na vycházku.

Přes lávku, již momentálně zdobí inzeráty psané domečkovým písmem, jsme došli až na samotný okraj planety. Úhlednou městskou část se svými chodníčky v zámkové dlažbě a upravenými zahrádkami zde připomíná máloco; i občané, které jsme cestou potkali, často jako by nebyli zdejší, mnozí vyhlíželi skoro až exoticky. A dálkami teda moc nevoněli.

A ta podívaná! Krajina na pravém břehu Berounky, jejíž voda už za pár ospalých nedělních chvil splyne s náruživou Vltavou, vypadá velmi zpustle. V křovinách a lesních porostech našlo nový domov mnoho domácích spotřebičů, pneumatik a dalších odpadků rozličného druhu. Do okapové roury někdo ukryl plechovku od piva, na sloupku plotu se slunil hrnec. Milan našel místo, s nímž ho pojily vzpomínky. A nad vším bez ustání kroužila letadla tak malá, že jejich piloti museli zůstat na zemi.

Došli jsme až kousek za míček, do míst, kde se nad zašlou chatovou, karavanovou, a dokonce autobusovou oblastí tyčí zhoubně rostoucí betonové sloupy budoucí nestvůry dálničního typu. V jedné z posledních zahrádek měli umělého aligátora, vanu a živou kočku (ta ze záběru utekla). Opodál u plotu leželo ve škarpě vykolejené dítě, hrajíc si tam na bůhvíco. Posléze strnulo a sledovalo nás velkýma kulatýma očima.

Pak mi došel film.

(3. 4. 23:00)
 

     text, foto a scan Ř.

Moje první živá fotka!

Jak se sousedovic kocour Ferda, přezdívaný rovněž prostě Černej, dostal až sem, mezi všechny ty celebrity, které čas zavál níže a leckdy až do cíleného, nebo nezáměrného zapomnění? Byla to cesta dosti strastiplná s mnoha oklikami, kterou, troufám si tvrdit, málokterý Ferda musel absolvovat. Protože však musím ještě cosi velmi veselého přeložit, některé etapy jeho biografie a cestopisu vypustím a nechám pozdějším životopiscům - je to materiál jistě atraktivní, a navíc pole neorané, ba snad ani nezaseté.

Ferda se kdysi octl na sousedově zahradě, odkud přes naši obvykle ospalou ulici přebíhal k nám (vždycky se však rozhlédl - nejprve doleva, pak doprava, a pak raději ještě jednou doleva). I na naší zahradě brzy zdomácněl, podnikaje kořistnické výpravy za potravou (a láskou?) stále častěji. Jeho sametový kožíšek se jednou odpoledne leskl na raně březnovém slunci, když před honosnou krmí od mé babičky (povšimněte si dokonce lžíce!) zrovna meditoval, kde začít. A v tu ránu se nevědomky jeho podobizna otiskla na sítnici mé praktiky. Lovec radostně zatleskal a vzápětí zaťal levou pěst, jako když jím řízená koule sejme veškeré kuželky či když chytne penaltu.

Protože jsem tvor líný, kocour dřímal v přístroji ještě dalších několik dní, než se mi podařilo film na romantické procházce s Milanem (poreferuji snad později) dofotit a odnést k vyvolání. Nastříhaný negativ jsem si pak sebevědomě odnesl do temné komory, kde jsem se v té načervenalé temnotě úplně ztratil. Na rozdíl od zvířete, jež přece vidí i ve tmě. Výsledky mého prvního zvětšování nebyly valné, spíše se jednalo o masovou vraždu nebohých fotopapírů; tolik osvědčený postup pokus --> omyl se ukázal poněkud neefektivním. Ale rozhodl jsem se pro vendetu a o pár dní později opět klepal na dveře fotokomory. Avšak negativy jsem nepochopitelně nechal doma, takže dalších několik podivuhodných dní uplynulo, než jsem se znovu odhodlal navštívit suterén školy rezervovaný fotografům, kterým jaksi ujel vlak.

Práce v temné komoře mi přijde úžasným koncertem pro jednoho sólistu v bílém plášti či v otrhaném tričku. Osoba tato v intimním osvětlení mlčenlivě a za vrcholného soustředění provádí úkony někde na pomezí chemie, fyziky a umění, přičemž jsem se domníval, že za těchto okolností i dva jsou davem. Proto mě překvapilo, když se nás jednoho krásného ještě březnového pondělního odpoledne mezi káděmi se všemocnými kapalinami a precizními zvětšováky pohybovala pětice. Ale zase to byla sranda.

A jak pokračoval odchyt kocoura? Na negativu byl, chudák, celý bílý a nesvůj, vložen do zvětšováku. To je mašinka působící dojmem křížence mikroskopu a lampičky, z kterého občas vyšlehne záblesk světla na lesklou kůži fotopapíru. Nakázal jsem zvířeti, ať počítá do čtyř a půl, pak světlo zhaslo a následovala koupel. Během lázně ve vývojce se začaly objevovat jeho elegantní kontury, jenže za tu minutku pod hladinou se málem utopil. K jeho vzteku koupání nebyl konec - následovala voda, ustalovač a nakonec zase voda; bylo to pomalu horší, než kdyby ho někdo zbavoval blech. Ke všemu infračervené sluníčko dvakrát nehřálo, takže osychal pěkně dlouho. Fotograf měl radost - vše bylo na svém místě, i bílý rámeček se s trochou fantazie dá označit za pravidelný.

Kocourova odysea se rychle chýlí ke konci. Do počítače se vetřel, jak už to podobní tvorové mají ve zvyku, přes skener. Zde vydrží až do té doby, než mi shoří disk, ale jistě ho potěší, že za přízně osudu jeho papírová podobizna tu s námi bude až 170 let. No, nezávidím mu to.
 
 

(1. 4. 21:35)

   text a foto Ř.
 

Sedm dní, které otřásly Řízkem II.

Dnes jsem se rozhodl sepsat esej, nebo epos (uvidíme, jak se to vyvrbí) o své kariéře v Lidovkách. Nebojte se, bude to, tak jako ona kariéra, nedlouhé. Všechno se začalo jednoho zimního odpoledne, kdy vůbec nikde nevyhrávala žádná pokleslá zábavová kapela, jen jsem seděl před obrazovkou a třesoucí se myší odeslal dopis (vidíš? Nikde žádná schránka! Jak je to dneska snadné!) člověku z novin, že bych to u nich teda jako rád zkusil. O nějaké ty měsíce později pak zničehonic nastal nultý den. To ve chvíli, kdy se mi onen člověk, říkejme mu třeba Lukáš, když se Lukáš jmenuje, ozval.

V pondělí před polednem jsem se přišoural k obrovské budově, která vypadala jako namodralá sklenička opásaná divnými kovovými obručemi. Poprchávalo, a když jsem se jako malý prvňáček s pláčem na krajíčku otočil, maminka tam nebyla. Dokázal jsem však získat vstupní čipovou kartu i úspěšně nalézt odpovídající poschodí. Už jsem prostě velkej. Po hodince čekání mi Lukáš představil "elitního reportéra Metropole Praha" Pepu, jenž se měl stát mým bohem, patronem a guruem. Pak jsem se seznámil s "kolegyní" Martinou, z níž šel respekt. Dali jsme se společně do práce, jejímž jádrem je, jak jsem záhy pochopil, zejména telefonování a sledování konkurenčních médií a hokeje na velké obrazovce. Ta svítila nad obrovskou místností, kde v kójích, pohupujíce se na elegantních modrých židličkách, redaktoři rozličných rubrik sledovali konkurenční média a hokej. Nevím, kdo vyhrál, já jsem psal dvoják o bolševníku velkokvětém a nebezpečenstvích, které hlavnímu městu od něj hrozí, a odešel jsem po osmé hodině, téměř po čtyřech. Pod listovím zlikvidovaného bolševníku se skvěla moje nová autorská zkratka "wlk". Cestu domů si nepamatuju.

V úterý ráno jsem hledal na titulce bolševník. Nebyl tam, nebyl ani ve Vědě, ani ve Sportu, a už vůbec ne v Metropoli Praha. Nebyl nikde. Zato já byl opět v redakci, tedy než mě Martina, vidouc mou kreativní bezmoc, odeslala na jakousi tiskovku do Národního muzea. Venku sněžilo, v tramvaji se z lidí srandovně kouřilo a skrze okénka bylo víc slyšet než vidět. Kromě mě byli na tiskovce jen samí důchodci. Nečekaně jsem se octl na výstavě fotek, což mě pookřálo. V redakci jsem pak referoval o unikátních snímcích a vymohl si na podvalu stránky dvojáček, dokonce i s ilustrační fotkou. S pocitem slušně odvedené práce jsem odkráčel domů a jako budoucí celebrita jsem si na třetím perónu dopřál párek v rohlíku coby oběd, svačinu a večeři.

 Ve středu ráno jsem hledal na titulce fotky z Egypta. Nebyly tam, nebyly ani v Názorech, ani v Kultuře, a už vůbec ne v Metropoli Praha. Ale byly ve středních Čechách, prý. Z Prahy údajně na poslední chvíli vypadly (pitomá blbá inzerce nešťastná!). Ale byl tam bolševník. Nechali z něj sice jen takovej kořínek, ale wlk byl prvně v novinách. Šampaňské nebouchalo, zato jsem byl opět na tiskovce. Otevírali vývařovnu pro bezdomovce. Bylo to zábavné, relativně zajímavé a dobře se to psalo. Ke všemu jsem dostal prima potravinový balíček od firmy, která tu jídelničku financovala. Zachoval jsem se dvojnásob nevděčně: s nikým jsem se nerozdělil (tedy vyjma brášky) a jméno sponzorské firmy se do článku také nevešlo. Nejsme žádná pí ár agentura, kámo!

Čtvrtého dne zase přimrzlo. Naučil jsem se trochu telefonovat, nosit po ruce tužku, poslouchat na slovo a načas vyřadil ze svého psaného projevu souvětí o patnácti větách a čtyřiceti přísudcích, závorky, dvojtečky, pomlčky a středníky (těch mi bylo líto nejvíce). Někdo přinesl kachnu, že v Palladiu zase hoří. A tak se wlk sebral a pelášil do Palladia. Lidé tam nakupovali, jako by nehořelo, a paní na recepci o žádném požáru ani ničem podobném nic nevěděla, nebo nechtěl vědět. Nesmělý reportér se vrátil na základnu, kde už čekala zpráva z ČTK, že Palladium vyděsil falešný požární poplach... Wlk byl za vola. Pak přišla informace od silničářů, že prý bude v noci a nad ránem mrznout a sněžit, takže by to mohlo klouzat, víš co. To dalo tušit senzaci, i vrhl jsem se do toho s plnou vervou. A po šichtě jsem si na Smíchově dal rovnou dva párky, však jsem si je zasloužil.

V pátek brzy ráno jsem se celý nedočkavý vrtěl na posteli a představoval si, jak na umzlé chodníky padají důchodci ze všech těch tiskovek. A do toho jako by se na střechu tiše snášel sníh. Venku však bylo teplo a sucho. Zato noviny křičely "Silničáři varují: Do Prahy se vrátí zima!" Kolegyně, spolužačka a můj anděl strážný Míša dostala na starost kauzu chuchelského vraha koček. Večer se ukázalo, že by to chtělo aspoň nějakou tu fotku, třeba vrahovo obydlí, když už ubitá kočka ani poťapkaný skleník (vás by to nenaštvalo?) nebyly k dispozici. Jenže foťáci byli všichni v terénu, a tak kohosi (mne?) napadlo, že bych to mohl spáchat já. I vydal jsem se na samotný okraj Chuchle v době, když už tamní lišky téměř daly dobrou noc. Nebojácně a bezstarostně jsem nenápadný domek snímal z anfasu i z profilu, než na balkon vylezla paní vrahová a jala se mne vykazovat do patřičných mezí. Nebojácnost se vytratila tak rychle jako denní světlo a jako o chvilku později já. Kdoví, jak v těchto končinách zacházejí s fotografy.

Šestý den následoval až po velikonocích. Všichni známí již věděli, které noviny mají kupovat, náklad jistě citelně stoupl; množily se reakce typu: "Hele, Luky, ty jo, jako tó... no ten bolševník, to bylo fakt dobrý, hhh!", paní vrátná se na mě usmála a Martina mi ukazovala v sobotním vydání mohutný nápis "Foto LN - Lukáš Werner". Cítil jsem se poprvé skvěle, nemohlo mě rozhodit ani telefonování s příjemným a komunikativním zvoníkem ("A z čeho jsou ty nové zvony vyrobeny? - Ze zvonoviny. - Aha."), ani naštvaná mailová reakce od onoho milovníka zvířat. Udělal jsem, co bylo potřeba, a když jsem se na odchodu zeptal, kdy mám příště přijít, poslali mě za Lukášem. Ten se mě (sportovní terminologiíí řečeno) zeptal na moje pocity, načež mi řekl, že to pro tuto chvíli ukončíme. A že můžu přijít třeba zase v létě.

A tak sedmého den Řízek odpočíval (nemohu se zbavit dojmu, že jsem to od někoho opral); týden v redakci se podepsal na autorově psyché i na jeho i předtím dost skromné fyzické kondici. Sedmého dne se vrátila dlouhá souvětí a závorky, uraženým středníkům to trvalo poněkud déle. A já se do Lidovek už asi nevrátím - ale bylo to fajn a budu na to rád vzpomínat. Nicméně, happyend by mi nevadil.

(27. 3. 23:10)

   text a foto Ř.
 

O ničem

Rozhodl jsem se dnes oprášit jednu svou věkovitou tvůrčí metodu, dá-li se to tak vůbec nazvat. Nemaje jiného nápadu, bezprostředně po návratu z velikonočního výletu jsem si z čerstvě vylíhnutých fotek vyvolil jednu černobílou chudinku. Pustil jsem si muziku a nechal jsem diskžokeje Winampa, ať si hraje, co chce. A pak jsem upřeně do obrázku zabořil zrak a oběma rukama jsem začal zapisovat proud asociací, který tím pohledem poškádlen odkudsi počal tryskat.

Nezapsal jsem nic. Nemohl jsem se ani rozhodnout, zda snímek pojmenovat podle jeho nedostatečného kontrastu, či podle tématu, které si přál vystihnout (jak to dopadlo, vidíte sami). Hlavou mi poletovaly útržky ledasčeho se stejnou rychlostí a tak neúprosně, jakou do nás šlehalo povětří téměř na vrcholku Pradědu (1 491, někdo říká 1 492 m n.m.); slívaly se do neurčité šedi tak, že ani nebylo jasné, kde končí realita a začíná snění, kde je konec pevné půdy pod nohama a počátek volného pádu. A pak jsem se konečně ocitl v obraze.

 Po bílé hoře kráčela skupinka temných osob, z níž cvičené oko bezpečně odhalí  (opět) Václavovu charismatickou postavu. Pravá polovina fotky je celkově nějaká zaplněnější: vousaté a poněkud uvolněně stojící kůly by mohly tvořit jakýsi statický protipól k víceméně dynamickým výletníkům, pokud by si to v tom někdo přál vidět. Skutečnou hvězdou fotky je však ten obrubník: jeho úžasné diagonální umístění fotografii propůjčuje dojem téměř promyšlené kompozice. Za ním začíná nejistota; zvířený bílý povlak  může zakrývat cokoliv. Jeseníky i nejistotu samotnou.

Tak, to by asi z odborného teoretického rozboru s elektronickou tužkou mohlo stačit, coby expert půjdu už radši na kutě. A jak to tak čtu, tak jsem to měl udělat už dávno.

 Dobrou noc.

(24. 3. 22:07)

   text a foto Ř.
 

Návštěva v holubím domě

Cestou na koncert Květů mi zazvonil telefon, volala mne spolužačka a zároveň možná i, když budu hodně troufalý a domýšlivý, budoucí nadřízená. Míša mě žádala o pomoc při malování jejího nového bytu – a moje asertivita byla tradičně vypnuta a místo ní nastaven jakýsi zmatený altruismus. Neváhal jsem do akce kromě sebe zapojit i Václava, ježto byl po ruce, avšak ke cti mi slouží to, že jsem se ho aspoň zeptal.

A tak jsme se o den později za soumraku po lehkých komunikačních nezdarech – kdo mohl tušit, že Václav bude čekat zrovna u suchdolské základní školy, kterou tamní obyvatelé kupodivu a bůhvíproč ukryli na samotný okraj světa – sešli. Po čtvrthodinové jízdě krajem nostalgie a dávných agitačních jízd pro skorosenátora Jedličku se uprostřed lesů a polí najednou vynořila mýtinka poseta legračními houbami s červenými klobouky. Developer-romantik vtiskl novému městu název Holubí háj; po zárodcích silnice jsme dojeli před jednou z plodnic a vyskočili z našeho řemeslnicky vyhlížejícího vozu.

Bytový dům voněl novotou, ve velikém podkrovním bytě bylo útulno a malířské náčiní se těšilo, až se převlečeme do montérek a půjdeme je vyzkoušet. Nemohli jsme je nechat dlouho čekat. Míša „na stěně“ ztělesňovala preciznost, já jsem se se střídavými úspěchy snažil o totéž a Václav, specialista na velké a flekaté plochy, nahrazoval chybějící rádio. Za doprovodu jeho nekonečného, převážně monologického zábavního pořadu nám práce příjemně utíkala.

Začali jsme zeleným salónkem, pak přišla na řadu (má oblíbená) žlutá ložnice a nakonec, když se už sobota kvapně a nevyhnutelně metamorfovala v neděli, kávový obývák. Přes dostatečné příděly proviantu nám posléze došly síly; vedeni vidinou další brigády, kterou jsme měli absolvovat hned následující den, jsme před jednou hodinou zbaběle uprchli. Slečnu domácí jsme tak nechali zbývající chodbě a záchodu napospas...

V neděli jsme napjatě očekávali jakoukoli zprávu o tom, jak naše dílo vypadá za světla, protože jak každý ví, potmě je každá kočka černá. Rozvíjení plánů o shánění množství plakátů, které by zakryly nedostatky, však přerušila esemeska spokojené spolužačky. Včera nás pak dokonce pozvala na panáka! Takže až budeš chtít vymalovat byt, víš, na koho se obrátit.

(19. 3. 11:37)
 

   text a foto Ř.
 

Cestou k domovu

Několikadenní mlčení, které na těchto místech nastalo po náhlé a bouřlivé literární smršti hostujících autorů (ještě jednou všem mockrát díky), dnes přeruším jen velmi jemně: obrazový doprovod zůstane tichý. Příliš vašeho času a místa v tomto tichém zákoutí pak nezabere stručné povídání okolo.

A bylo! Vraceli jsme se z Černošic po vlastní ose, jelikož vlaky už ulehly do svých kovových postýlek a spokojeně spaly. Můj návrh, abychom zůstali až do konce koncertu Znouzectnosti a posléze se vydali domů pěšky po břehu Berounky, byl sice nejprve skupinově přijat s bouří nevole, avšak nakonec naše čtveřice poutníků pár minut po půlnoci skutečně vykročila k temnému břehu.

Zbývá poslední šance: z jinak pusté ulice se právě chystají odstartovat dvě neznámá vozidla. S Václavem se je okamžitě odhodláme přepadnout. Nesměle klepu na okénku maličkého fiatu, blonďatá slečna řidička zvolna, jakoby bojácně, stahuje zamrzlé okénko a druhou svírá klíčky od zapalování, nebo slzný plyn. Po mém slušně provedeném dotazu, zda se svým silným strojem náhodou nemíří kamsi k Radotínu, zakroutí hlavou a odpovídá, že si to bohužel bude hasit k Vonoklasům – ale že by nás bývala byla ráda svezla. Václav byl, navzdory svému stopařskému mistrovství, stejně úspěšný. I nezbylo než vyrazit po svých.

Jirku bolely nohy, takže šel rychle, aby to měl brzo za sebou. Naproti za řekou svítila mezi stromy lampa, v jejímž světle vypadala černošická lávka, z níž jsem svého času teleobjektivem šmíroval kachny, trochu jako harmonika nebo natažený lampion. Přišlo mi to zajímavé. Chudinka zrcadlovka si kvůli mně proto musela sednout na studený kovový sloupek na břehu a chudáci kamarádi nadávali a mrzli opodál. Načež noční ticho konečně prořízl brutální zvuk závěrky a mohlo se jít dál.

Je neděle a po jednom z nejhektičtějších a nejnepředvídatelnějších týdnů, jaké jsem kdy zažil, přišel klídek. Přeji ho i vám. Hezký den!

(16. 3. 22:57)

 text a foto Ř.
 

v

Neopouštěj nové věci pro staré (a naopak?)

Pokud se vám od vidění zdálo, že můj nový fotoaparát (na snímku v packách slečny Hanky) je laděn více méně do černé barvy a že se jedná o přístroj značky Olympus, pak vás musím vyvést z omylu. Je to letitá stříbrná praktica a modelka na obrázku se právě pokouší ji zaostřit na část obývací stěny jejich chodovského bytu poté, co byla poněkud překvapena, jaký že to krám (po notebooku a před kolečkovými běžkami) jsem to zase přivlekl...

A není to jen tak ledajaký krám! Usměvavá jednooká zrcadlovka východoněmecké provinience (žádná Čína, kámo!) je v podstatě kouzelný přístroj, protože k jeho provozu nepotřebujete ani USB kabel, ani 4GB paměťovou kartu, a už vůbec ne baterie (teda s výjimkou expozimetru, ale to je detail). Nikdy se vám v ostrém odpoledním sluníčku nebude obraz na LCD panelu ztrácet před očima, protože takovými zbytečnostmi přístroj nedisponuje. Na zoomování nechť je zapomenuto: račte si přijít blíže, když se vám slečna v hledáčku nezdá dost velká. Optická stabilizace je odstupňována úrovní třasu v rukách fotografa a hlasitostí tlukotu jeho srdce, což je kruté, ale spravedlivé.  Praktica fotí na opravdický (!) kinofilm (pro později narozené - nejedná se o biják určený k promítání přednostně v kinech, nýbrž o takovou srandovní ruličku), její dobře stavěné tělíčko je poctivě kovové a snímky, které se na film v jejích vnitřnostech otisknou, jsou hmatatelné a pravděpodobně velmi krásné.

Aspoň tedy doufám. Ještě jsem žádnou její (a svou) fotku neviděl, jelikož ještě asi 70 cm prvního filmu v ní vloženého zatím čeká na exponování a celý svitek pak na vyvolání negativu a jeho zpracování v temné komoře. To je asi nejhezčí místnost "mé" školy, v niž jsem posud měl tu čest vstoupit; ukrývá se v podzemních katakombách, kde za pachu chemikálií a tlejících těl již otrávených fotografů budeme již příští úterý z políček filmu vytvářet první, neostré a špatně exponované snímky.

Těším se, ale digitální E-510 nezahazuji, ni nehodlám věnovat na dobročinnost. A teď peláším na koncert Znouzectnosti, tak pěkný večer!

(7. 3. 19:19)

 text a fotky Ř.
 

v

Dnes je 3. 3., tudíž by tu podle všech numerologických pravidel a stereotypů měly viset tři nové fotky (zvlášť, když jsou z výletu, jehož se zúčastnili mimo mě  tři moji kolegové a rovněž tři děti), anebo fotek šest, devět, či žádná. Jenže to se nestalo, místní režie se dnes bůhvíproč rozhodla pro čtyři snímky. Jsou to všechno opožděné pozvánky na výstavu o Albrechtu Valdštejnovi a jeho době; úplně zbytečné, jelikož výstava včera skončila.  A do jízdárny se tak namísto všech těch soch, obrazů a jiných artefaktů včetně nerudné paní ochranky vrátili koně. Nebo někdo jiný? Čert ví. Jisté je jen to, že o výstavě samotné napíše článek Špína, neboť to slíbil.

Jedná se ovšem o obrázky s notnou dokumentární hodnotou a kupodivu jsou ty fotografie naprosto legální, což je s podivem, protože na výstavě bylo jinak vše ostatní včetně zívání, tance se sochami, významných pohledů směrem k paní ochrance a infantilního žvatlání zakázáno. Jen se tam nesmělo blýskat, což za nás stejně opodál udělala zuřící slečna vichřice Emma. Ale i bez blesku, zato s tím takzvaně oldskůl šumem tu pro vás mám prabuzolu, interiér jednoho z pokojíčků úžasného barokního bytu pro panenky (včetně ubytované) a pak také pohár s podobiznou pana majitele. Což je zřejmě služba, kterou nynější postmoderní restaurace nenabízejí ani těm nejváženějším pijákům.

A jelikož se nám nachýlila půlnoc  (přece ten skvostný úvod nebudu přepisovat) a mně už se klíží zraky, už jen pár slůvek o té nepříliš oblečené slečně či paní. Upoutala mou pozornost nejen dost nepohodlnou polohou, v níž musela chudák pózovat, než autor z bůhvíčeho její miniaturní podobiznu umně vysekal. Vysekl jsem mu tímto poklonu, slečna mne v jeho podání i přes svou věkovitost velmi zaujala. Jen s tou rukou si mohl dát více záležet. Ale kdoví, třeba si slečna o Silvestru skutečně neopatrně hrála se zábavní pyrotechnikou....
Dobrou noc!

(3. 3. 23:59)

v

Jiný kraj, jiný mrav

Včera jsem byl po dvou letech na plese; kulturní šok tímto vyvolaný by mě jistě opravňoval k několikadennímu zpracovávání těch všech zážitků. To by se projevovalo zarytým mlčením, které bych vyplňoval zaujatým nicneděláním. Jenže jsem se rozhodl, že dnes, v tento neobvyklý, v kalendáři přebytečný den, budu za pilnou včeličku a vzorného webmástu a nabídnu vám zase stručný článeček a k němu přilepených pár snímků více méně legračního charakteru. Všechny se navracejí k naší dovolené v Itálii, kam moje rodina vyrazila lyžovat a já v zásadě taky, když si odmyslíme to stonání, které však původně nebylo cílem zájezdu.

Nejvíce prostoru dostal obrázek usvědčující italského majitele pizzerie z neznalosti správného dělení slov, prapopisu a české diakritiky, byť je jeho záměr pojmenovat svůj podnik co nejblíže českému hostu jistě chvályhodný. Druhá možnost výkladu směřuje někam k oblíbenému indiánskému stanu, pod jehož uzenou střechou dobrovolně tráví táborový čas celá řada mých kolegů z oddílu (typíčáci, hahaha). Ten tam ale nikde nebyl, takže bych se spíš přiklonil k té první variantě.

Z umělého sněhu se dá vytvořit ledacos, a zakrýt tak spoustu různých nedostatků, z nichž má leckterá sjezdovka komplexy. Sotva odpadnou lyžaři a na svahy vyjedou rolby, začne se tým plastických lékařů se sněhovými děly činit a tratě všemožně zkrášlovat. Obvykle zasypávají odřená místa, ale umějí i jinačí kousky.  Umělá ňadra na snímku sice tvarově nejsou zcela dokonalá (i laik ze snímku pozná drobné asymetrie a jakousi, nebraňme se tomu pojmu, ošahanost), ale rozměrově jsou myslím zcela dostačující, pevná a bujná, ohrožující pozornost nerozvážného lyžaře...

Poslední snímek věnuji svému věrnému příteli Václavu Špínovi, protože je tak trochu o něm a o jeho znělém pokřiku Beeeer! Birra alla spina vypadá samo o sobě bezvadně a mohlo by znamenat ledacos, avšak český ekvivalent, točené pivo, rozhodně také neurazí. A dneska už tě propustím, když už máme ten den navíc, tak abychom to neprokecali.

(29. 2. 20:08)

v

Šmírování na sjezdovce

Tak jsem se vám vrátil z hor, milé děti. A nevrátil jsem se sám: přivezl jsem si celou spoustu milých, odolných a všemi dostupnými medicínami mazaných bacilů. A jelikož mi není do zpěvu, a tím méně do psaní, nechám dnes hovořit spíše obrázky. Pořídil jsem je na rodinné rekreaci v italské Aprice ve chvílích, kdy jsem ani nelyžoval, ani zrovna neležel v posteli, nýbrž odpočíval na lavičce nedaleko jakési restaurace, popíjeje z termosky kávu a rozhlížeje se po krásách okolní přírody svým sviněobjektivem.

Co dodat? Městečko Aprica bylo v době našeho pobytu z velké většiny české, jelikož ziskuchtivá, ale organizačně ne zrovna schopná cestovní kancelář s tím milým jménem tam svými autobusy navezla polovinu národa (druhá polovina tam jede po nás). Takže se může stát, že na těch snímcích budou domorodé Italky dokonce minoritní. Na druhou stranu, nikdo to kvalifikovaně nepozná, takže je to čiště na tvé fantazii.

Dobrou noc.
 

(24. 2. 22:48)

v

Ples MČ Praha 16 očima dobrovolnýma

V radotínské sokolovně se dnes v noci opět tančilo. Naše milá městská část pořádala pro své tancechtivé občany tradiční ples, a neméně tradiční byla lehká výpomoc s přípravou sálu, kterou přislíbil a s radostí provedl náš oddíl, jmenovitě já a několik dalších.

V sobotu ráno jsem minutu po desáté namísto požadovaných 10:00 vstoupil do sálu, kde už postávalo a pohybovalo se mnoho lidí, stolů a židlí. Zablekotal jsem něco na omluvu („to víte, mám to daleko“) a nenápadně se zapojil do živého řetězu vynášejícího z útrob budovy na výsluní plesovou výbavu, zatímco ta sportovní, čítající ty legrační míče, obří matrace a trampolínu, která i po složení měla přibližně rozměry protiraketové základny, byla zároveň umně a s nečekanou efektivitou skrývána. Za necelou hodinu bylo všechno na svém místě, číšník Milan prostíral poslední ze stolů a sokolové počali sál vycpávat chutně vypadajícími cenami do tomboly.

O průběhu plesu mám jen minimum zpráv. Rádoš prohlásil, že tam bude každý, kdo v Radotíně něco znamená. Tak jsem se bál, že bych zde začal něco znamenat, a raději zvolil náhradní program. A taky nerad tančím.  Tak jsem s plesem přišel do styku jen letmo, prostřednictvím vyšňořeného staříka, jenž se okolo půl druhé v noci, křečovitě se drže plotu sousední zahrady nejistě ručkoval zpět k sokolovně a zmateně mi, nebo prázdné ulici cosi vyprávěl. Zkušenosti (mých kamarádů a) posledních dní mi napovídají, že pravděpodobně ztratil brejle a vracel se pro ně. Nebo mikinu. Nic víc nevím, takže pokud jste tam někdo byl, neváhejte a referujte. Já jsem místo společenské zábavy hrál s Milanem a Špínou v Kosoři Osadníky...

V neděli jsem se polepšil a dorazil jsem coby dobrovolná úklidová četa už v 9:59. Poněkud mě vyvedlo z míry, že kromě všudypřítomného bordelu a šéfa místního Sokola byl sál prázdný. Pustili jsme se do díla, jež bylo pochopitelně pravým opakem včerejšího, avšak doplněné o zametání, sbírání lahví a celkové navracení místnosti k původnímu lesku a majestátu. Záhy dorazilo až nečekaně mnoho dalších kamarádů a turistů a ostatních lidí, šlo nám to od ruky svižně. Ty odporné vlající nesmysly jsme tam ale nechali.

Výhodou nedělní části brigády však byla možnost rozebrati si nevyzvednuté ceny z tomboly (Václavovi budou k jeho nesmírné radosti – viz foto – celý rok viset na zdi parohy a zvířátka žeroucí jiná zvířátka, mně komerčně úspěšné obličeje filozofa Petra Čecha). A orosenou odměnu nám přinesli přímo ze sousedního výčepu – a třeba nám naše městská část po tom velmi strhujícím a pro ostatní vzorovém pracovním nasazení zvýší granty... Nebo je aspoň ponechá nám, našim dětem i dětem našich dětí, buďme skromní.

Kočka divoká.                                                                Radost veliká.                                             Vlající nesmysly.

 

(10. 2. 17:18)

Neznámá paní si nás a (spíše) sokolovnu fotila tak malým foťáčkem, že vůbec nebyl vidět. Najdeš ho?

Hegeš = špína, bordel.

v

A Piškot, Venál a Řízek na výletě v Lounech.

Iracionální cesty. To je nedávno vzniklý nový název pro velkou část katalogu naší milé cestovky Fávotrans. Ptáte se, co tak najednou a čemu vděčíme za ty dary? Inu, z části za to může fakt, že leckteré naše výlety prostě postrádají rozumový základ, z té větší to byl právě vývoj středečního večera – a také jedna trefná esemeska, v níž se toto slovní spojení přímo vyskytovalo, které mě k tomu přiměly.

Chvíli po půl devatenácté středečního času jsme se totiž společně s Piškotem a Špínou nacházeli kousek za Kladnem, ve vozidle téměř bez mapy, které se bezhlavě řítilo směrem Slaný a dále na Louny. Nebo možná přesně na opačnou stranu – v autě vládl chaos. Ten na chvíli přerušil červeně blikající přejezd a s ním spojený přejezd červeného motoráku. Abys tomu rozuměl, v Lounech se nachází divadlo pojmenované po panu Vrchlickém, jež mělo onen večer hostit slavnou kapelu Květy a neméně věhlasného hudebníka Vladimíra Václavka.

V tom samém okamžiku v jednom z lounských domů také právě jedna má spolužačka seděla před televizí a těšila se na prozevlovaný večer. Jenže pak jí zazvonil telefon a rozjařený (můj) hlas na druhém konci pomyslného drátu se počal zmateně ptát na cestu a nenápadně i na to, zda se slečna na koncert také chystá (vyhrál jsi, Milane). Překvapivě nepřekvapený hlas byl zjevně spíš v televizním rozpoložení, protože se ke své večerní účasti stavěl celkem skepticky.

Avšak o 40 km dále a o 25 minut později, když jsme se přiřítili k lounskému amfiteátru, se naše výprava aspoň opticky kupodivu rozšířila právě o spolužačku, a dokonce i o její sestru. Předtím, než jsme v poklusu koupili lístky, jsem ještě vyděšeně zastavil u domorodkyně, která zuřivě gestikulovala, jako bych jí právě přejel psa nebo manžela. Stáhl jsem okénko a připravoval se psychicky na nejhorší – ale ona mi jen oznámila, že jedu jednosměrkou obráceně (ve špatném směru, ne po střeše, hahaha). Poděkoval jsem jí, ujistil ji, že se jedná o omyl a neznalost, a přislíbil, že to už víckrát neudělám.

V Lounech mají krásné divadlo. Sál jsme sice neviděli, ale takzvaná kavárna, která koncert hostila, stála za to, byla velmi umělecká a také slušně zaplněná. Ředitel divadla měl na počátku krátký proslov, který namísto uvítací nudy obsahoval šokující zprávu o tom, že Květy zřejmě nepřijedou, jelikož uvízly v koloně na dálnici a ani se nehnou. Posmutněli jsme a moji kolegové od té doby pili na žal (do té doby asi jen tak, pro radost).

Pan Václavek i s bubeníkem Milošem Dvořáčkem a s různými krabičkami, s jejichž pomocí dokázali obléci každou svou písničku, však přijeli. Obléci písničku? Není to kravina? Jak to myslel? Pan Václavek totiž pokaždé do úplného ticha, které rušily jen občasné Špínovy výkřiky („Květy!“, „Very najs!“, „Kotel mazec“ apod.), vybrnkal pár akordů, aby to nahé a trochu stydlivé ticho ošatil alespoň jemným prádlem. Ty jejich krabičky si tohle prádélko zapamatovaly a obehrávaly je pořád dokola. Kytarista společně s bubeníkem pak tkali další vrstvy z různých zvukových smyček, hlasů a výkřiků, až byla po několika minutách oblékání písnička v kožichu, čepici a rukavicích připravena odejít z vyhřátého sálu do severočeské zimy. Jenže pak ji zase naráz brutálně svlékli, zatleskalo se, Václav něco zařval a mohlo se jet nanovo.

Většinou to z pódia jen tak šumělo, zvonilo a bublalo, ale občas se dvoučlenný orchestr nechal strhnout až někam do rockových vod, a tehdy se mi jejich písničky líbily nejvíce. Jejich vrstvení mělo každopádně nápad a spád, a kdybych se tolik netěšil na Květy, určitě bych byl jejich vystoupením nasycen. Před přestávkou mi frontman brněnské kapely napsal, že to tedy opravdu nestíhají a že jedou domů – a tak jsme aspoň jako jediní měli Květy, byť jen v mobilu.

Po koncertě jsme přemluvili místní slečny, aby se pro naše potřeby staly průvodkyněmi a ukázaly nám alespoň kousek tohoto města. Začali jsme na náměstí, kde nedaleko kašny Václav po krásném letu plavmo roztříštil ukořistěný půllitr. Show pokračovala v restauraci, kde další půllitr rozbil Piškot, pak už jsme raději zvedli kotvy, doprovodili slečny přes jejich protesty ku domovu, popovídali jsme si s místními strážníky a za vytrvalého sněžení zvenčí a chrápání zevnitř jsme okolo jedenácté vyrazili k Radotínu.

(4. 2. 21:38)

Bubeník vypadal velmi nemocně, i zelenému světlu navzdory

Zatímco se Václav směje, jeho půllitr odpočítává poslední vteřiny života

Jediné květy, které jsme viděli, byly ty plastové vpravo. A půllitr Piškotův před chvílí skonal.

Na svažitém parkovišti místní Billy cestovaly vozíky. Nechápal jsem to.

Nosné téma?

Minulou neděli přivál silný vítr. A moje studijní morálka se opět nacházela někde mezi tupým zíráním na prudce se komíhající se větve svlečeného ořešáku za oknem a houpáním se na židli – monotónně z bodu A do bodu B a zase zpět, podobně jako ty větve, jen s trochu úspornějšími pohyby. Jenže uprostřed naprosté nudy dobrý nápad občas postihne každého, tedy i mne, a tak jsem jej dříve, než bych na jeho zrod případně zapomněl, šířil mezi spřátelené jedince dále. A kupodivu:

Stalo se, že jsme se na větrné a rozbahněné hůrce nedaleko obce Kosoř odhodlaně sešli – ve nevídaném počtu sedmi mužů a čtyř draků. Všichni hleděli k nebesům, kde rozjetá povětrnostní lokomotiva se supěním a hvízdáním tlačila temně šedé mraky nad horizontem. Okolní lesíky se rozhodly do větru také promluvit (a nemluvily do větru!), takže nad naším improvizovaným letištěm vznikal zákeřný rotor, v němž by prý Franta teda rozhodně přistávat nechtěl! Avšak po počátečním váhání všichni draci nakonec vylétli, třebaže Vlastíkova aeroškola pro začátečníky slavila jen velmi občasné úspěchy (Hrochův drak se převážně držel dost při zemi), z našeho „akčního“ malomocného draka (byl v akci) zbaběle upadla další tyčka a zanechala po sobě nestoudnou a zející díru a došlo i k několika vzdušným kolizím, po nichž by nebeská autorita měla Slipoušovi okamžitě odebrat oprávnění.

Ke zranění pilotů však nedošlo, jen se jejich obuv po dvou hodinách poletování po čvachtající louce pozvolna stávala chladivým rašeliništěm. A když už i vítr jakoby ustával, uložili jsme draky, nějak se to všechno namotalo a zamotalo a mohlo se odjet. Ale vydařilo se to, viď?
 

(27. 1. 12:38)

Divné věci z výletu a tak

Výlety procházejí mým životem v nepravidelných rozestupech, každý trošku jiný, ale v lecčem jsou si podobny. Kromě běžných atributů, jako jsou výletníci, jídlo a fotka na zdejší titulní (respektive jediné) stránce, má každý z nich také svou ukrytou tvář. Fotoaparátem se občas snažím aspoň její dílčí část odkrýt – prostě proto, že mě fotit takové takové ptákoviny baví…

Naše poslední jednodenní procházka byla zvláštní zejména ledem. Jeho asi nejtypičtější vlastností pro pochodníky je zřejmě nesmírná kluzkost, jež je však částečně a aspoň pro některé kompenzována jeho fotogeničností, a co je dnes nejdůležitější, i konzervačními schopnostmi.

Nebudete tomu věřit, ale ten zamrzlý předmět na obrázku není lejno (jak se na první pohled domnívala jistá, dosud nevzdělaná a krátkozraká kamarádka), nýbrž list. A co je ještě o stupínek divnější, jedná se o list javorový, zamrzlý v hlubinách kusé koleje (až do našeho příchodu) tichého posázavského nádražíčka. Pod ochrannou vrstvou z vody se tam vyvaloval a zjevně se mu nikam nechtělo.

Záhadou pro mě zůstalo, jak se tam vlastně octl. Nikde kolem nebyly totiž, nebo jsem si jich aspoň nevšiml, žádné javory a (což by mohlo zajímat Vlastíka) ani žádné Javory. Ale skutečně jen na chvíli. Věc se má tak, že někde nad tratí vedoucí hustými javorovými lesy kdesi uprostřed Kanady zafoukal vítr a způsobil, že se tento (ano, přesně ten teďka už zamrzlý, a už neruš, jo?) snesl do vagónu vezoucího kanadské hokejky (nenapadá mě nic dalšího, kromě javorového sirupu, což mi přišlo jako klišé, co by se v Kanadě vyrábělo). A ten vlak jel a jel a jel, až dojel třeba na nádraží ve Vršovicích. A tam někdo pokradmu ten vagón navštívil a nenápadně si jednu (či více hokejek) odnesl. Jenže předtím vyšlápl nějaký psí exkrement (no, exkrement, to je to...no jak bych to... no prostě hovínko. A neruš už, nebo zase ztratím nit). No a tak se mu na botu při té krádeži přilepil ten list. A ten list pak putoval i motoráčkem podél Sázavy s tím obohaceným, ale páchnoucím hokejistou. A ten pak kousíček za žampašským viaduktem vystoupil.

A list, vyčerpaný celým tím dlouhým putováním, se při seskakování ze schůdků raději odlepil a svalil se do kolejiště a usnul klidným zimním spánkem. A přes to vlak nejede.
Dobrou noc, děti.
 

(20. 1. 22:38)

Z dalších divných věcí z jednodenního výletu: Horní fotka ukazuje technické možnosti fotoaparátu se sundaným objektivem, snímek spodní zobrazuje svačící veverku ve větvoví. Jestlipak ji najdeš?

zvíře nakreslil http://www.cfainc.org,
Řízka vyfotil Franta,
brutální fotomontáž a text  Ř.
 

aneb Jak se anglicky řekne "čistokrevná výstavní bestie"?

Kdysi před lety… no, to bych kecal… prostě před nějakým tím časem jsem si docela pohrával s myšlenkou stát se pozvolna překladatelem. Práce tato mi imponovala svou relativní pestrostí a (pro mne zcela dostačujícím) drobným prostorem pro kreativitu, jíž se mi na bývalé škole tak zoufale nedostávalo, aspoň jsem to vytrvale tvrdil. Díky lehké vtíravosti a velkému štěstí (na hodné lidi) jsem si minulý rok, ještě coby hrdý student anglistiky, pár textů i přeložil a snad i něco naučil. Jenže poté, co jsem se z lingvisty začal převtělovat v pisálka, jsem tuto branži téměř opustil a začal se soustředit na mnohem pravděpodobnější směry své budoucí kariéry.

Sem tam jsem si sice něco jen tak pro zábavu a pro prachy přeložil, ale nic velkýho, znáš to. Proto mě překvapilo, když v mé lačné náruči minulý týden uvízla poněkud větší ryba. Ani jsem zpočátku nepostřehl, jak velká byla. To jsem zjistil až poté, co jsem dva dny před domluveným termínem odevzdání nevěřícně zíral na podrobný seznam a charakteristiky jakýchsi čistokrevných a velmi výstavních kočičích plemen čítající asi 30 stran… „Nosní zrcátko a polštářky tlapek jsou modro-šedé až levandulově růžové.“ Zalapal jsem po dechu netuše, co by mohlo nosní zrcátko býti ani jakou barvu má levandule, zkusil nevěřícně znovu načíst stránku, a když se výhled nezměnil a vyhlídky nezesvětlaly, uvařil si kafe, vyhledal na webu potřebnou a náležitě pokročilou vzdělávací literaturu (viz výše) a zavřel se na dlouhé hodiny, respektive dny ve svém brlohu.

Kočičích modelů bylo kolem třiceti, samé krásné kusy, jestli se to po přečtení a napsání všech těch písmenek dá říci. Strávili jsme spolu zážitky naplněnou noc a dvojici dnů; jistě i můj počítač se podivil, když mu o půl jedné ráno na jeho (snad se neurazí) ploché obrazovce začal majitel umdlévat, věty za sklem tancovat, zatímco modrá a distingovaná kočka britská usrkávala v křesle čaj, česká kadeřavá (Bohemian rex) mezitím proháněla bezocasou siamskou kočkou manx (taky pěkná divoška!). Africká krasavice sokoke (připomínající trochu geparda) pod postelí hledala, zda tu nemám zapadlý nějaký chutný hmyz, kterým se prý původně živila, když ještě žila v Keni a na stromě… A všude kolem po pokoji pobíhaly natupírované paní porotkyně a mé spolubydlící, plyšové lvici Elze, zarmouceně a účastně sdělovaly, že žádnou cenu zase nedostane, protože její oči vůbec, ale vůbec neodpovídají její barevné varietě, což je špinavě a pruhovaně mdlá, a to je chyba, vážení!

Pro zachování mého aspoň relativního duševního zdraví (a jak si tak pročítám svůj dosavadní výtvor, tak i nejen mého) bylo klíčové, že se pod třiatřicátou k výstavě a k překladu připravenou číčou nacházelo jen prázdno. Kdyby tam nebylo, udělal bych ho, třebaže má práce na počítači tu nevýhodu, že destrukce čehokoli nepřináší požadovaný požitek a uklidnění. Nicméně! Dnes večer jsem to dopsal, celé ještě jednou pročetl, pohladil živou kočku evropskou Kuličku a odeslal výtvor dále, aby se také korektorka pobavila… A slibuji, že příště už opravdu zkusím (aspoň zkusím!) napsat o něčem zajímavém. Dneska to nešlo, musel jsem ti to svěřit.
 

(16. 1. 22:38)

Vzduch v duši

Před nedávnem jsem byl něžně donucen vyplnit jakýsi elektronický test, podle něhož kdosi chytrý na druhém konci drátu (nejspíš stroj) posléze odhalil, jakýže jsem živel. Ta představa mě na jednu stranu docela lákala. Že jsem živel, to sice vím už dávno, ale zjistit, zda mám nejblíže k neškodně bublajícímu potůčku, či naopak k plápolajícímu požáru, to se hned tak někomu nepoštěstí. A to je to pro život dost zásadní informace! Na druhou stranu, pro toto zjištění bylo třeba vyplnit celou řadu, jak jsem posléze zjistil, dost otravných, skoro až intimních dotazů – za všechny jmenujme například „Líbí se vám motýli?“.

Pochopitelně, že ne (vám snad jo?!?). I tak jsem ale dosáhl pozoruhodného výsledku – jsem prý vzduch. Panečku. Asi jen ze 40%, ale to v souboji živlů, které neustále mou duší zmítají, prý na vítězství stačilo. Vzdušní lidé prý berou dost věcí na lehkou váhu (třeba ty motýly) a rozhodují se spontánně, až unáhleně. Nevím, zda je pro ně charakteristické také to, že svá původně správná rozhodnutí vzápětí berou zpět a likvidují je dalšími ukvapenými kroky, ale pro mne určitě.

 Tímto postupem jsem včera pokonil písemku z legrační vědy zvané sociologie – ani vlastně nevím, co mě k tomu vedlo, zřejmě však vzduch. Abych dlouze nesmutnil, neplýtval vulgarizmy na svou hlavu a na hlavu vlasatého sociologa (v kruhu spolužáků trefně přezdívaného „punkový Ježíš“) a nekopal do zdi, nasál jsem sluníčkem náhle projasněný vzduch a unáhleně se rozhodl, že pojedu na kolo. A třeba na Cukrák. Na tom by asi nebylo nic divného, kdyby všude nebyl led, v lepším případě břečka. Navzdory tomu jsem zkontroloval vzduch v kolech a vyrazil.

Když jsem po dvanácti kilometrech a zhruba trojnásobku pádů („Podívej, Kačenko, panu cyklistovi to taky klouže!“) zase stanul na pevné zemi, respektive na černošické lávce, které se z mně neznámých příčin náledí vyhnulo, nerozvážný vzduch byl už v duši celý zkrvaven ranami ostatních, s proběhnuvší cestou naprosto nespokojených živlů – ano, dokonce ani ne dvouprocentní země si přisadila, jako že to snad není možný, tohleto.

Ke zklidnění rozháraných živlů napomohly kachny, jež pod mostem zevlovaly a řešily nějaké svoje kachní problémy. Ježto se mi už nikam nechtělo a žádný parník, který by mě odvezl k domovu, od něhož mě dělilo děsivě ledových pět kilometrů, se neblížil, vyhrabal jsem z batohu foťák (i jeho živly nadávaly) a jal se je portrétovat. Když se pak zešeřilo a led se rafinovaně schoval pod tmu, vyrazil jsem to nějak doklouzat domů. Vzduch už jen uraženě mlčel. A kachny? Ty, kroutíce hlavami nad troubou, který jim za půlhodinové pózování nehodil ani kus housky, zklamaně odpluly somrovat někam jinam.

(9. 1. 22:53)

Řeka je tiché letiště pro kachny, tvrdí Květy, a mají pravdu.

Abecedně seřazené zážitky

.Až v pátek odpoledne jsme s Milanem a Frantou vyrazili na ozdravný pobyt do Luhačovic. Basítek, Eliška, Piškot, Míra, Jitka, Péťa a Vlastík tam totiž dávno, už od čtvrtka, byli. Cesta měla trvat téměř osm hodin. Čekalo nás totiž hned několik důležitých zastávek a první z nich bylo kino. Do auta se k nám kromě harmoniky a cisterny rumu s kofolou pro Jirku vměstnal i Slipouš. Dělal, jako že jede s námi, ale po kině se zbaběle vrátil domů. Eunuch jeden!
 Film se jmenoval Zlatý kompas a byla to poměrně drsná a drsně dlouhá pohádka se spoustou zlých postav. Gargamel ze Šmoulů byl proti nim Mirek Dušín. Hlavní hrdinka si říkala Lyra a byla naopak hrozně hodná, zachraňovala děti, které ti zlí odvlekli někam do Laponska. Chlastajícího ledního medvěda ta holčička také přivedla na správnou cestu, když mu pomohla vrátit ztracenou čest tím, že mu vysvětlila, že popíjet z kyblíku pálenku není úplně optimální. Ideální partnerka, říkáte si. Jenže jí bylo jen třináct, a to je přeci jen dost málo.
Kilometry nám po skončení filmu pod koly ubíhaly proklatě rychle. Laptopy nám vesele vyhrávaly, zatímco vůz poslušně svištěl po vozovce. Moc velký provoz na dálnici nebyl, ale počasí bylo, jedním slovem, nevlídné. Ňaf ňaf, řekla by na to Oliva, kdyby tam byla. Ostřikovače pak najednou přestaly bůhvíproč fungovat, takže v té mlze a mrholení nebylo nic moc vidět – ale stejně byla tma, tak to tolik nevadilo. Pizzerie kousek za Brnem tudíž rozhodně přišla vhod. Kvalitní byly jak pizzy (jimž v tomto kraji z neznámého důvodu říkají pizzi), tak zejména obsluha.
Rychlostní komunikace nás pak donesla do cíle; Luhačovice nás tak po těch všech zdrženích a 313 kilometrech uvítaly až kolem desáté hodiny. Starodávný a notně přetopený pokoj v budově, již obývala paní babička a kde jsme měli dlít i já s Frantou, sice ostře kontrastoval s moderní stavbou, kde bydleli ostatní, ale bylo zde především útulno. Šipky se zde taky daly hrát dobře.Táhli jsme s sebou totiž terč, a protože na přesun za ostatními už nebylo dost sil, ubytovali jsme se a začali házet – táhli jsme to pak ale docela dlouho. Usnuli jsme až po jedné hodině.
V sobotu byly na programu vodní radovánky v uherskobrodském aquaparku. Werner Lukáš, řečený Řízek, si nebyl jist, zda si vzal plavky, ale obavy, dokonce velmi vtipně vepsané do esemesky kamarádce, se ukázaly býti liché. K sakru, to by byl průšvih, kdybych je opravdu neměl, pomyslel jsem si. (Yvetta se jmenovala jedna ze servírek luhačovické restaurace, ale to bych trochu předbíhal.) Zablbli jsme si vesele, zejména hra na babu v divoké řece mezi obézními německými dětmi či pobyt v tzv. vířivce na ruční pohon byly zážitky z nezapomenutelných. Žrádlo, skoro by se chtělo říci jídlo, v místní restauraci pak taky ušlo, třebaže nám kvůli němu ujel vlak. A jelikož další navzdory mému ujišťování jel až za hodinu, museli jsme krapet čekat, což nikomu náladu moc nezkazilo. Blbě se tvářil jen Piškot, a to jen proto, že mu blbě bylo. Cestující na zpáteční cestě však žádnou újmu neutrpěli. Čtveřice zbývajících, tedy neplavců, pak strávila den vesměs na chalupě.
Došlo pak i na návštěvu restaurace Elektra. Děvče, které všichni pozorovali, se možná taky jmenovalo Yvetta, ale dost bych se divil. Eliška s námi nebyla a shodou okolností ani Jirka. Frajeři nám pak objednali panáky hruškovice za to, že jsme jim přepustili větší stůl. Grandiózní obchod, řekl bych.
Hned poté, co jsme se vrátili z restaurace, se hrály karty. Chlapcům to moc nešlo, takže jsem celkem v pohodě vyhrál. I Péťovi se dařilo, skončil druhý.
Ještě si určitě zaslouží zmínku náš nedělní program. Kromě běžného lázeňského zevlování nás totiž čekal celodenní výlet. Lehkým tempem jsme prošli kolonádou i kolem místní přehrady. Mrzlo, až praštělo. No fakt! Ňo jo. Opravdu. Po pěti kilometrech jsme objevili hotel s hřištěm s umělou trávou, na níž nás paní za úplatu pustila a mohl se hrát fotbálek. Kvílení a řev v ochozech se nekonal, protože v autu postávala jen zmrzlá Eliška, Franta se vydal na výlet k daleké rozhledně. Remíza se taky nekonala, dvakrát jsme vyhráli. Sympatické servírky a dobré jídlo pak potěšily naše smysly. Šlo se pak dál. Toulky po okolí pak přivábily i mne, mnohem více než hokej ve Zlíně, kam odjeli mnozí. Uá, ta rozhledna byla ale vysoká a ta cesta k ní a zpět tak dlouhá!
Večírek, poslední v letošním roce, probíhal poměrně příjemně. Werner Adam, Werner Lukáš a Prouza Milan hráli na své nástroje, nahlas a dlouho. Ksichty všech se rozzářily, když udeřila dvanáctá a roky se vystřídaly, zatímco Yvetta možná ještě obsluhovala. Zakrátko si všichni začali blahopřát a vydali jsme se do města.
Žel, na Nový rok jsme museli domů.                                                                   

(4. 1. 18:03).

P.S. Ex post jsem zjistil, že jsem na některá písmenka zapomněl, ale v rámci zachování autenticity je tam už vměšovat nebudu. Laskavý čtenář promine.

Rok se s rokem sešel....

... a jménem Řízkových stránek přeji všem návštěvníkům, tedy i Tobě a případným tvým návštěvníkům, ať je i tenhle zas o kousek lepší než těch pár momentů s logem 2007, jež jsme včera s radostí zapili. A taky tu lásku.                                                                                                     

 "Komiksová postavička" Řízek (23),
webmásta a odborník
 

Nesem' vám noviny

Naše flešové dni jsou sečteny. Poslední, vpravdě podivné a lehce vánoční číslo našeho školního falešného týdeníku zvaného Fleš včera v nákladu padesáti výtisků vylétlo z redakce. Kromě všemožných rozjuchaných článků a legračních obrázků s sebou však neslo i smutné poselství: totiž že zajímavá, místy i kreativní a vesele kolektivní práce spojená s kompletní výrobou tiskoviny s koncem semestru přechází na naše kolegy, a na nás tak zbude stroze informativní internetový zpravodaj, nesoucí navíc ohyzdné jméno Karolinka.
Včerejší redakce byla potažena vánočním přehozem: přes rameno nám na obrazovku koukaly ozdobené větvičky, pilní spolužáci a spolužačky donesli cukroví, čokolády, a dokonce i trubičky z Hořic. My méně pilní jsme aspoň dotáhli kytary, takže kromě hlasů diskutujících redaktorů se chodbami školní budovy nesly i tóny a ruchy. V bezpečné vzdálenosti od mého notebooku hořela svíčka. A ten duch vánoc byl určitě i ve vzduchu, víš co.
Co se týče onoho fotorománu, který vidíte nahoře, asi nemá cenu popírat inspiraci bravíčky a podobnou literaturou. Chtěl bych ale podotknout, že celý příběh je inspirován skutečnou událostí, jíž jsem byl dokonce i aktérem. Avšak je jasné, že jako fotograf jsem za sebe musel sehnat záskok; myslím však, že se toho úkolu Miky (16) zhostil nad očekávání dobře. Kritické oko by si mohlo všimnout, že v příběhu z horského prostředí žádné horstvo překvapivě nefiguruje. Dílo totiž vzniklo převážně v ateliéru, ale takové podrobnosti bych možná neměl prozrazovat, stejně jako to, že Rudyho (15) hrají dva různí herci. Takže už mlčím a nechám hovořit obrázky.
Jak dopadlo poslední redakční sezení? Jakmile z tiskárny vylezly poslední noviny, vyrazilo zdravé jádro do ulic, restaurací a barů a někteří výtečníci přijeli domů až další den k ránu. Podrobnosti o této historii však určitě nenaleznete ani v tak otevřených a pokrokových novinách, jako je Fleš.

P. S. Ještě jednou zdůrazňuji, že jsem zde sice Zkrocené hory zveřejnil, ale tím si je samozřejmě nechci přivlastnit. Chtěl jsem jen upozornit na naši práci a udělat reklamu webové verzi Fleše, protože si myslím, že si ji tento projekt určitě zaslouží. Pokud by to i tak přišlo někomu podivné, nechť se ozve a křičí. Howgh.

(21. 12. 19:17).

Fleš je ke stažení a ke čtení na adrese fles.fsv.cuni.cz


 

O koulích a lidech

Dnes si dovolím drobnou odbočku do nedávného minula, neboť současnost je momentálně poměrně stereotypní – buď něco píšu, abych uživil své náročné koníčky či udržel statut vysokoškoláka, nebo jsem někde na koncertě v kotli. Ale jelikož se o psaní blbě píše, nabízel by se spíš nějaký ten nedávný koncert.  Jenže ani o něm dnes psát nehodlám, protože ono poněkud těsné, ale jinak prudce záviděníhodné tričko z vystoupení Hm… ještě nemám vyfocené a na zveřejnění napínavého rozhovoru se zpěvákem Květů zatím nemám práva. 
Pokud bych chtěl být ještě aktuálnější, musel bych nutně psát o vánoční besídce. To se mi nechce, protože jsem se s myšlenkou blížících se blikajících a svítících vánoc dosud neztotožnil, nemaje ještě žádný pořádný dárek vymyšlen, natož nakoupen. Nebo o vydařeném sobotním krasobruslení v Černošicích, ale to by za mě přece mohl napsat někdo jiný, když už nás tam bylo tolik. Co, Rádoši, Slipouši, Péťo, Lukyku, Marťasi, Hynku, Viléme, Jarmilo?
A tak těm, kteří dočetli či přeskočili ten brutální úvod, dnes v krátkosti nabídnu shrnutí naší podzimní bowlingové sezony, protože i to je důležité. Navíc se to nikde jinde rozhodně nedočtete. O to je to vlastně důležitější.
Čtvrtá sezóna pod hlavičkou Amatérů Radotín začala pro naši (už jen) trojici velmi líbivě. Na tradičním kolbišti v Butovicích již dávno v naší nejnižší soutěži patříme k respektovaným týmům; naše loňské předposlední místo sice možná ještě pamatují statistiky, ale realita je už někde jinde. A tak jsme po polovině soutěže seděli dokonce na špičce tabulky čítající nevídaných deset mužstev, byť to nebylo s bůhvíjakým náskokem. A moje ego dodá, že v čele pořadí jednotlivců byl o desetinu chlupu kuželky jakýsi Lukáš Werner.
Dodejme však, že druhá polovina soutěže už tak povedená nebyla. Ve třetím kole jsme si zbytečnou prohrou lehce zkomplikovali situaci, ale i tak jsme měli v závěrečném hracím dni reálnou šanci na vítězství, jež zaručovalo přímý postup do třetí ligy. Museli bychom bývali ale všechno vyhrát, a to včetně duelu s nesympatickými a bohužel zároveň i velmi schopnými Koulery. Jenže to se nepodařilo, takže na nás zbylo druhé místo, oči pro pláč a baráž o postup výše.
Aby nás to tolik nebolelo, dostali jsme hezký, třebaže plastový pohár. Navíc jakousi láhev za jeden z nejvyšších týmových náhozů soutěže a k tomu pro mne, byť jsem se propadl až na třetí místo v tabulce individualit, za nejvyšší nához prvního hracího dne praktický prostředek osobní hygieny, utěrku na koule. Snad proto, že nákup vlastního bowlingového náčiní teprve plánujeme a nadále odkládáme, utěrku jsem posléze kdesi ztratil. Kolega Piškot skončil na výborném osmém místě, zatímco Vlastík zůstal ve svém stínu kdesi v třetí desítce.
Jestliže se nám závěr soutěže moc nepovedl, tak naše barážové vystoupení můžeme směle označit za výbuch. Dokonce jsme si pro něj museli dojet do dalekého Vojkova – tamní obří ošklivá herna na mě působila skličujícím dojmem slepičárny. Což ale jako výmluva mizerného výkonu neobstojí.
Zůstáváme tedy v přeboru, ale podobně jako v Hanspaulce, postup už klepe na dveře. Takže na jaře už to vyjde. Mohlo by.

(18. 12. 9:57).

Ať se propadnu…

… jestli tu někde mezi starými fotkami najdete nějakého Fialu či jeho kolegy z Mňágy a Žďorpa! Samotnému mi tohle zjištění přišlo zvláštní, nicméně zdá se, že v té době, kdy jsem začal fotit, přestal jsem chodit na jejich koncerty. Což bylo ale způsobeno nestálostí mé přízně způsobené klesající kvalitou nových alb a objevování zajímavějších hudeb, nikoli nefotogeničností kapely.
Ale že jsem na Mňágu nezanevřel zcela a definitivně, se starými (i mladšími) kamarády a novým černým přístrojem jsem v úterý jejich vystoupení opět po letech navštívil. Nečekal jsem žádné progresivní hudební zážitky, naopak – těšil jsem se spíš na nerezavějící příběhy o světě coby hodinovém hotelu, dívce, která se nechtěla zrovna nechat pohladit (na patřičných místech, pravda, trochu přitlačit…), či na blues o neúprosně ubíhajícím čase, jenž sotva odkrojil desátou, užuž se chystá pozřít i jedenáctou hodinu. A na ně všechny taky došlo.
V Akropoli byla celá řada lidí, jenže muzikantům se na pódium nechtělo. Až když dav počínal lehce zuřit a pískat, začali se hudebníci trousit ze zákulisí. A když se chopili nástrojů, ukázalo se, že dnešní playlist bude z těch nostalgičtějších. Jako bych se najednou octl o pár let zpět – jen místo dovádějících Rádoše, Ály a Bobíka vedle mě v takzvaném kotli stál dvoumetrový a úderně vypadající nácek. Tomu po nějakém čase kdosi hodil kelímek s pivem na naleštěnou lebku, načež se obr rozzuřil („zasr… levičácký srabi!“) a jal se hrozit, byť dosud jen anonymnímu davu.
 Z bezpečnostních důvodů a veden obavou o zdraví sotva narozeného aparátu jsem raději opustil prostor pod pódiem a převážnou část koncertu pak sledoval z povzdálí společně s Péťou, Piškotem, Basítkem a Eliškou. Taky s námi byl Franta, ale ten s námi nebyl (abys tomu rozuměl a nebyl z toho zmaten, Franta s rukou v pásce byl na druhé straně davu).
Došlo na celou řadu hitů z minulosti, zejména plodných let devadesátých, a na jen několik písní mladšího data, za což jsem byl vděčen, ani nevíte jak. Frontman byl nějaký hovornější, než si ho pamatuji, měl na dlaních vytetovaná srdíčka a nebylo mu moc rozumět. Zvuk byl ostatně celkově stinnou stránkou koncertu – kapela zněla sice velmi nahlas, ale tak nějak bezpohlavně a nezajímavě, z šedi vystupovaly jen sóla saxofonistova. Po jednom z nich však skupina nepochopitelně odkráčela do zámezí, odkud se zdánlivě nehodlala vrátit. Když už mnozí po necelé hodině (!) koncertu počali propadat beznaději a odcházet, neohlášená přestávka skončila a mohlo se pokračovat.
A nakonec to bylo fajn. Piškot nás po skončení provedl utajovanou bahenní zkratkou na nádraží, abychom stihli vlak, který měl ale stejně zpoždění. Ve vlaku se nám trochu rozsypaly kuličky. Jinak happyend.

(14. 12. 0:57).

Vaše názory:

Tak nám nedávno začal prosinec.

Ale když byl ještě listopad, tak ve vyšších polohách sněhové jazyky občas olizovaly podvozky vozů, po škarpách se místy povalovaly závěje a ledové krystalky výhružně křupaly pod koly kola. Tedy aspoň někdy, když nastane arktické ráno, teploměr bojácně odmítá opustit oblast pod nulou a sluníčku na nebi jde pára od pusy. To ostentativně obléknu cyklistické homohadry, rozmrazím kolo a vyrazím do školy vlastními silami, protože mermomocí chci bejt zajímavej, navíc mě to baví a vlaky bývají narvané nudou.
Pro následující část litanie je podstatné, že nevlastním blatníky, ani co by se za nehet vešly. Proto je pro mne hned cesta po asfaltce z Malé Chuchle k velkému mostu cyklokrosem.
 (Kdo neví, oč jde, tak nechť si představí kdysi klidnou úzkou silničku bez automobilového provozu na mnoha místech zjizvenou hlubokými a širokými jámami, mezi nimiž se už asi dva měsíce nadšeně prohání a na poslední zbytky přeživších cyklistů najíždí maniakální bagrista s krvelačným úsměvem a širokou lžící s ostrými zuby. To vše pozorují dva diskutující kopáči s lahváči a holínkami od bahna, jímž jsou celá vozovka a veškeré mé šatstvo a obličej nyní pokryty.)
Sotva přiléhavým rukávem setřu z očí ospalky a hlínu, začne být pořádně kluzko. To barrandovský most pokryt nadzemními mrazíky mění cyklistu v přiopilého krasobruslaře. Koneckonců, byla to jeho volba, a tím i jeho blbost.
Cestu dál, kromě kočičích hlav na náplavce, na něž ale nadává každý, naruší jen rozjetá studentka autoškoly, jež, neznajíc dosud dostatečně předpisů, nepovažuje za nutné kolu jedoucímu po hlavní silnici udělit přednost v jízdě…
A když už člověk, jmenovitě já, přežije cestu do školy i napínavou výuku, za okny na něj počká tma a sněhová vánice. A tak není divu, že se zbabělec raději přesune do metra. Co čeká na tamních dveřích, vidíte na dnešním rozmazaném poselství. Nevím, co dodat.
Uááá!

(6. 12. 20:07).

Jednodenní výtlem

Jednodenní výlety, které mi byly coby organizátorovi svěřeny, se mi poslední dobou vyhýbaly. Tahle věta zní možná podivně, ale je stoprocentně pravdivá: vzpomeňme například jistě povedený výlet do podél Sázavy, který jsem si sice vysnil, ale nakonec jej vedl pouze v představách, leže na posteli a maje čerstvě zasádrovanou nohu ve vzduchu.
Tentokrát to však vyšlo a skutečně jsem na radotínské nádraží dorazil i já. Kromě mě se tam nacházelo i dalších osm (!) dospělých, ale také tři táborníci. Počet dětí sice nebyl nikterak závratný, avšak co by za něj dali třeba vedoucí vlčat...! Měli jsme jet vlakem do Lochovic, a tak se i stalo. Cesta byla samý špás; Špína sice spal asi jen hodinu a půl, ale i tak byl ve formě (esli mi rozumíš). Z konečné vlaku vedly naše kroky do kopců a hor, konkrétně na vrchol Plešivce.
Jenže ještě pod horou jsme objevili vypuštěný bazén, jenž způsobil značné zdržení v původním plánu. Součástí výbavy naší výpravy byl totiž malý kopací míč a nadšení pro kombinační kopanou v šikmém betonovém obdélníku ohraničeném nestejně vysokými zdmi. A tak se hrálo a bylo to dramatické. Zejména díky speciálnímu pravidlu, které nařizovalo za balon zakopnutý mimo hřiště samostatný nájezd, skóre rychle narůstalo. Nedisciplinovaný byl, dlužno podotknout, zejména náš tým, avšak z nepříznivého stavu 0:3 se nakonec dokázal dostat a přesvědčivě zvítězil minimálním rozdílem.
Po červené, žluté a chvilku i zelené značce jsme posléze vylezli na slibovaný Plešivec. Vyhlídka nabídla pouze mlhavé panorama, navíc znatelně přituhlo. I svačili jsme, ale leckdo nečekal, až se pomyslná obsluha optá: "Tady, nebo s sebou?" a zabalil si jídlo na ukusování za chůze. Cesta nás dále zavedla k místnímu viklanu, který má tu zvláštnost, že se neviklá. Navíc kolem něj lidová tvořivost a zřejmě i nějací kolemjdoucí postavili krásné věže a mohyly z kamení. Děti dostaly za úkol vystavět též stavby minimálně nebes se dotýkající a my jsme mezitím vyrazili na obhlídku kamenného hřbitova. Zrovna, když jsem za pomoci přírodního stativu snímal jeden snímek s notnou dávkou expozičního času, přimotal se do záběru Piškot, a vytvořil tak ducha. Sehnali jsme pak do záběru duchů více - pakliže jste je náhodou nepoznali, jsou to (zleva) Špína, Franta, Honzina a Piškot.
Mezitím se ručičky na hodinkách počaly nebezpečně blížit času odjezdu vlaku z Jinců; zbýval nám však ještě asi šestikilometrový flák cesty. Čekala na nás však ještě jedna nevšední disciplína, a sice lesní talířovaná. Sám jsem byl zvědav, jak utkání v tomto pokusném sportu dopadne; zda třeba nebude vadit poněkud svažitý terén, zákeřné lesní podloží a v neposlední řadě neposedné větve stromů. Navzdory obavám ale hra proběhla zaujatě, v čestném duchu, a zejména vesele. Byť jsme oba zápasy hanebně prohráli.
Pak už jsme seběhli s hřebene Hřebenů a na nádraží vyčkali příjezdu rychlíku Bezdrev. V Berouně na přestupu nám málem ujel panťák, když jsme si u zrychlené paní v bufíku objednali párky a hamburgery. Nakonec jsme popadli a zaplatili jen ty párky, protože nám včas došlo, že buď jídlo, nebo cesta domů daným vlakem.
Ve vlaku jsem nemohl najít společný lístek, což taky nikoho asi nepřekvapí. Ale společnými silami jsme ho objevili, takže hladkému návratu už nic nestálo v cestě. A už jen dodám, že se mi výlet v téhle sestavě a do těchto končin moc líbil.

Navzdory blízkému trávníku jsme dali přednost betonu. / Bonsaj na vrcholu Plešivce / Ještě nejsou!

Trojice statečných


Kývající se bratr

Šatnářův pedel a pedelův šatnář

Minulý týden jsem byl pozván na promoci. Hančin brácha Martin totiž úspěšně získal magisterský titul. Slavnostní chvíle pro celé rodiny matfyzáků, které se slzou na krajíčku napjatě poslouchaly, zda ten (či v menšině ta) jejich má, či v tom o trošku horším případě nemá nárok na červený diplom. Ti slavnější však stejně nebyli od těch řekněme průměrných rozeznatelní (snad jen šířkou úsměvu): všechny diplomy byly totiž oděny ve futrálech stejné, neutrálně modré barvy. Je to tak správně? Nebo mají být premianti zvýrazněni?
Bylo to dojemné a dlouhé (a zakončené výborným obědem). V Karolinu jsem naposledy byl před necelými dvěma měsíci, neboť jsem tam oficiálně zahájil svůj další, a doufejme už poslední pokus na zdolání univerzity. Ty obřady měly kromě stejných nájemných fotografů snad jediného společného aktéra (a teď doufám, že nikomu nekřivdím). A tím byl pedel na snímku.
Nemohu si pomoci, ale šaty dělají nejen člověka, ale často i peníze a vážnost. Čerstvý příklad z nováckého Testu národa: soutěžící patřící do kategorie "bez kravaty a slušného oděvu" dostali za účinkování údajně o čtvrtinu nižší honorář.  Je to tak správně? Nebo mají být popeláři ohodnoceni stejně?
Nicméně, když se zase vrátím k promoci (nalezl jsem nit!). Epizoda s pedelem je spíš úsměvná. Sotva nastrojený stařec rozvážným krokem opustil aulu, svlékl kostým a odhodil žezlo, stal se z něj zase jenom šatnář. Ačkoli když mi vydával bundu, jistě tam trochu toho majestátu zbylo.
A to je dneska vše. Hrozně mě bolí záda (=explicitní žádost o politování), jdu si lehnout.

P.S. Řekněte PEDEL! Máte na to?!

(21.11. 21:27).

Mrazivé dopoledne s píšťalkou, kartami, nadávkami a kopanou

Neštěstí a pitomci nechodí po horách, ale po hřištích, chtělo by se podotknout po našem dnešním dopoledním programu, jímž bylo tradiční fotbalové pískání. Znáte to: nemáte-li zrovna nic, ani vhodnou výmluvu, stáváte se jasným adeptem pro rozhodčí činnost, kterou každé mužstvo z Hanspaulky (kromě těch prvoligových, kde jsou profesionální sudí) musí obsadit, aby si zasloužilo kopanou. Pryč jsou doby, kdy jsem pískal pět zápasů v kuse. Kromě mě dnes totiž neměli alibi Piškot s Péťou, proto jsme všichni měli papírově snadnou práci; jedno utkání odpískat, druhé jako asistent odmávat a třetí jako "delegát" (námi zavedená funkce) promrznout. Zima sice byla značná, ale nepršelo, hrálo se na umělé trávě, takže škvára neprášila, Piškot měl i teplý čaj, což bylo pro přežití rovněž klíčové. Navíc, ač se hrálo na Spartě, problémy s radikálními fanoušky se nevyskytly, hlavně díky jejich absenci. S tím bojkotem to nejspíš mysleli vážně.
Po dobu prvního zápasu jsem coby pomezní pomáhal Piškotovi na čarách, ale navzdory tomu, že šlo o nejnižší ligu, v níž jsou slovní přestřelky, bitky a verbální inzultace rozhodčích častým jevem, nic z toho se neudálo. Nečekaně pohledný zápas plný technických fines plynul poměrně svižně, avšak bez přebytečných emocí. "Sporné situace se nevyskytly, a pokud ano, hlavní rozhodčí je správně rozsoudil," chtěl bratr připsat do zápisu, ale nakonec svou samolibost přitlumil.
Následovalo utkání Péťovo. Připadalo mi, že zima kulminuje; dokonce i z fotoaparátu se tu a tam jako by ozvalo decentní japonské zakašlání. Tento mač byl ještě dravější, sporných momentů nepatrně přibylo, ale otěže zápasu třímali moji kolegové v rukou pevně, tím spíš, že o sobě málokdy dávali vědět. V závěru zápasu se ale Péťa odhodlal a pochlapil: udělil žluté napomenutí.
To si zaslouží krátkou zmínku o našem karbanickém vybavení: vlastnili jsme dokonce dvě sady karet. Náš kapitán si umně vybarvil své dvě, další pár jsem ráno ukradl Citrónovi. Nebyly sice oboustranné, jako ty Péťovy, ale na rubu bylo zřetelně vyznačeno ŽK a ČK, abych to náhodou nepopletl. A byly z fakt tvrdého kartonu, takže vypadaly mnohem autoritativněji.
Pro své představení jsem si zvolil tyto dvě v dobré víře, že je stejně nepoužiji. Vždyť jsem měl poslední dobou jakési štěstíčko na soupeře: buď nepřijeli vůbec, nebo to na hřišti vypadalo jako při zápase Rychlých šípů proti týmu Marka Ebena ("Račte si ten balon vzít a vhazovat, víte, vy jste velice zajímavý člověk." - "Ne, děkuji, kamaráde. Tvého čestného daru si vážím, ale nemohu jej přijmout, sám jsem ti chtěl míč za tvé skutky věnovat. Rozehrejte vy." atd.).
Jenže to se mělo dnes zlomit. První černou kočkou přes cestu bylo už jméno jednoho  celků, které se měly utkat: bylo to mužstvo nejmenované vozovny, které nám kdysi, ještě v bahnu osmičky, nastřílelo svým pivně-drsným stylem pět branek a zranilo Bobíka tak, že ukončil reprezentační kariéru. Od počátku zápasu se na trávníku poměrně jiskřilo, nicméně mnou nastolený přísný metr a snaha pískat vše zjevné v prvním poločase slavila úspěch; bez většího reptání a bez brutálních zákroků střetnutí plynulo tak, jak mělo, a já se už téměř viděl v teple domova. Když pak v úvodní minutě druhého dějství soupeři tramvajákům vstřelili branku na 4:1, zdálo se, že vše spěje ke klidnému závěru. Udělil jsem sice dvě žluté karty za vzájemnou potyčku dvou hráčů, ale naivně jsem celou věc považoval za ukončenou.
Jeden z napomenutých hráčů sice nadále soustavně provokoval druhého, jehož jsem zase mohl poslat pod sprchy po zbytečném, nedvědovském faulu na půlce hřiště, ale jako dobrotivý ředitel utkání jsem se spokojil s "důrazným varováním" doufaje, že to pro zklidnění emocí na ploše bude dostačující.
To se ukázalo jako klíčové pro vývoj celého zápasu. Důrazně varovaný šest minut před koncem neudržel nervy a hlavičkou zamířil do obličeje protihráče. Už když jsem mu kartičkou s písmenky ČK mával před očima, tušil jsem, že tohle nejspíš není konec. Z branky se jako utržená tramvaj z vrat vozovny vyřítil brankář a jal se soupeře profesionálně škrtit. K mému zděšení ze střídačky přiběhlo její kompletní osazenstvo a jalo se rovněž rukama a nohama zastávat svých kolegů. Diskutující a strkající se chumel během několika vteřin neuvěřitelně narostl a zdálo se, že se strhuje k pořádné rvačce. Zajímavé je, že jsem zůstal jaksi stranou zájmu i hněvu všech, do epicentra dění jsem se tak dostal až ostrým hvizdem, po němž jsem všem s nevídanou sebejistotou oznámil, že zápas předčasně ukončuji.
Tento výrok vášně utlumil až nečekaně rychle. Padlo sice ještě několik vzájemných kreténů a debilů, ale oběma stranám pak stačil čistý papír, kde se mohli slohově vyřádit a napsat, co si o všem myslí oni. Potlačil jsem nutkání a do pravopisu nezasahoval, až tedy na "víše uvedené", to už jsem prostě musel. Papír půjde na fotbalový svaz a před disciplinárku v pondělí, já bohužel budu muset časem taky, protože jsem to spískal. Ale trvám na tom, že to bylo správné rozhodnutí. A říkal to i asistent a delegát.

 

(17.11. 19:50).

Nahoře: absolutní soustředěnost v podání arbitra, níže: to samé v podání hráčů.

"Koho napíšeme jako muže zápasu? Tebe, nebo mě?"

Za prachy

Jediný důvod, proč jsem se včera zúčastnil vědomostního testu národa, který se živě vysílal na Nově a Markíze, a proč to nepřiznat, byly prachy. Jsem sice ve většině případů soutěživý typ, jenže dělat ze sebe klauna pro pobavení většinového diváka, zaprodat se komerci, případně stát se jazýčkem na vahách vypjatého mezinárodního klání či účastníkem velkolepého projektu bych jen tak, bez slíbené odměny, určitě nešel. Nicméně dodávám jedním dechem, že se mi večer celkem líbil a že jsem čekal, že vše bude podstatně strašnější.
Pokud jste nějakou náhodou v sobotu večer dali přednost StarDance, společenským hrám s rodinnými příslušníky nebo vycházce s milovaným partnerem (v té kose?!?), tak jen stručně zopakuji, že se v klasickém abcd testu rozděleném do pěti okruhů utkali vyšňoření popeláři s mažoretkami (v sukýnkách a s různými bordely na hlavách), se starosty (s šedinami, pleškami a blahobytnými bříšky), s bouchači a bouchačkami z fitek, s veselými a rozdováděnými hasiči, se znuděnými a intelektuálsky povýšenými všeználky-novináři a s desaterem takzvaných celebrit. Pokud se vám zdá, že k žádné z těch skupin tak zcela nepasuji, tak vězte, že (subjektivně) mám nejblíže k těm žurnalistům, přestože i ve fitku a v televizi už jsem byl (dokonce s gelem na hlavě) a můj pokoj připomíná smetiště...
Drezéry výkvětu obou národů byli pan Gondík a slovenská slečna Adéla. Přes pachuť vzpomínek na různé předchozí pořady tohoto muže a přísnou učitelčí vizáž jeho nosaté kolegyně byli moderátoři určitě příjemným překvapením, zvláště proto, že jsem od nich seděl dost daleko a vysoko, tudíž se mě na nic nezeptali. Nemohl jsem tak projevit svoji nevídanou pohotovost a ostrovtip, za což jsem byl vděčen. Zklamáním byli naopak určitě novináři. Přestože na ně byl vypsán kurz 2,1:1, nesplnili roli favorita a skončili až druzí. Třetí hasiči jim navíc zle šlapali na paty. Mažoretky a popeláři, pravda, už trochu ztráceli.
A to to s námi v průběhu celého večera vypadalo mnohdy i hůře. Nevím, jak pro ostatní, ale pro nerváky mého typu bylo těch 15 vteřin na odpověď zoufale málo, ale zároveň dosti na to, aby se dalo zmatkovat a správnou odpověď několikrát přepsat na nesprávnou, nebo ještě horší. Tak se třeba stalo, že se poušť Gobi najednou octla v Africe (oběma se tímto omlouvám), dobytí Jeruzaléma se zpozdilo o nějakých sto let a Marie Stuartovna vládla chvilku po smrti...
Suma sumárum, po více než třetině dne strávené v prostorách barrandovského studia a zhruba třech hodinách přímého přenosu bylo nadevše jasné, že zase vyhráli Slováci; že celebrity opisovaly, protože to jinak není možný, vždyť měly vysokoškoláka Maxu a pana Etzlera ("Ukrad' jsem v městský knihovně atlas světa, hahaha"); že ženy jsou o prsa hloupější než muži; a hlavně, že balík encyklopedií pro vítěze si domů neodnesu, ačkoli jsem si na něj už v knihovničce vyhradil prostor. Nejsečtělejším z nás se totiž stal sympatický hasič z Havířova (na snímku v obležení mých spolužaček Katky a Hanky), s nímž jsme po skončení pořadu krátce poklábosili. Přesto, že jsem mu několikrát naznačil, že se mu to cestou domů pronese, narážku na to, aby mi pár knížek undal, nepochopil. Asi zas tak chytrej nebude.
 

(11.11. 18:45).

Popeláři navlékli sváteční šaty a zakoupili iontové nápoje. Brali to dost prestižně.

 Ve svých 22 letech nejsem s to zavázat si správně kravatu.Tohle není moc k chlubení, ale nepřekvapí to.

Krotce a krátce o lakrose

Podívejte se, tohle je vážná věc, tady jde o titul. Na jedné straně stojí do černého odění betonoví svalovci z Jižního Města, jejichž už tak nesmírná ramena vrstvou výstroje jakoby ještě nabyla. Na straně druhé neméně svalnatí domácí obhájci trofeje, shromážděni okolo ještě mohutnějšího brankáře a jeho drobné branky. Za mantinelem nervózně postávám a přešlapuji, třímaje přítele na baterky. Vedle mě, pár metrů před polovinou Radotína usazenou na ochozech, stojí snad ještě nervóznější Slipouš. Oba dva hlasitě spíláme rozhodčím, nechápavě kroutíme hlavou nad neustále obsazenou trestnou lavicí domácích, rozhazujeme rukama a po očku sledujeme časomíru. My, lakrosoví nyní již odborníci. Hraje se třetí utkání letošního finále v boxlakrosu, hosté si vzali time-out, do konce zbývá asi minuta, stav zápasu i série hrané na tři vítězství je nerozhodný a právě jsme se shodli na tom, že prohrajeme.
Ve chvíli, kdy domácím poprvé v utkání začalo výraznou měrou téci do turfů, se naopak probrali fanoušci. I cizinci z Kosoře za našimi zády se probudili, odložili lahváče, protože pochopili, že jedna ruka netleská. Jenže z trávníku mezitím utekl poslední zbylý čas a nastalo prodloužení. A dvířka domácí trestné lavice se už zase otevírají! Petr se chytá za hlavu, já vztekle buším foťákem o mantinel. Hrajeme zase v oslabení, jenže teď už je to náhlá smrt, chápeš to?!?
A domácí brankář chytá jednu střelu za druhou. Po druhé i třetí, pátou... Až konečně, pár vteřin před plánovaným návratem vyloučeného kapitána, inkasuje. Radost hostí je pochopitelná, odvezou si domů cenné vítězství a matchball do dalšího utkání. Na druhou stranu, poražení pro ně ve všech směrech krutý výsledek také, aspoň navenek, nesou statečně. Nikdo nepláče, nikdo se nepere.
Včera "naši" naopak vyhráli, to jsem ale bohužel neviděl, protože jsme s Vlastíkem šířili slávu radotínského bowlingu. V pátek to bude rozhodně drama. Přijdete? Já ne, budu fandit Hm... a Slávkovi Janouškovi. Obojí bude však jistě velmi viděníhodné.

Jenom pár popisných řádků...

... jsem se dnes rozhodl napsat, abych aspoň lehce uvedl do světa nejnovější zdejší galerii. Její náplní jsou snímky z mého prvního tábornického výletu po (tuším) šesti letech; šlo o návrat na Pencovku, již z řady příčin mohu klidně nazvat místem činu. Ledacos mě tu už potkalo a ledaskoho jsem tu potkal.
"Pamatuješ, jak jste tady tenkrát mastili fotbálek?" optal se (můj někdejší vedoucí, nyní kolega) Péťa, když jsme cestou na návratový vlak procházeli Vrchlabím. Jak by ne! Brankami tehdy byly lavičky, kopačkami zabahněné pohorky a tenisák coby kopačák vytrvale uskakoval pod projíždějící vozidla; vše se samozřejmě odehrávalo za blahovolného dohlížení vedoucích... A proud asociací se rozběhl ještě dále, zatímco se po tváři rozlil nablblý, ale blažený úsměv.
Na Pencovce jsme za tábornických časů podnikali nejrůznější kluko- a holkoviny, taky jsme chodili do sauny (odděleně a bez Kulínského), která už nyní není – zbyl po ní jen bazének s ledovou vodou a spokojenými žábami. Už jako vedoucí jsem v nejchladnější místnosti celého stavení (kromě spíže) spokojeně usínal pod tyčovým fotbálkem, protože mě hřála láska. Jindy jsme tu se Špínou popíjeli poetické krabicové víno brčkem, což musel být jeho nápad – ale zle nám bylo oběma. (Taky jsme tu takřka do rána koukali na Samotáře a na lechtivé filmy na Nově – to ti bylo vzrůšo!) A z nedávné doby nelze nevzpomenout napínavou cestu do chaty oběma původními vozidly Fávotransu naloženými batohy, jídlem a pivem až po střechu, jíž jsme odvážně pronikali přímo po příkrých svazích a hrbolatých cestách, protože jsme na existenci asfaltky jaksi zapomněli...
Letošní podzimky tu proběhly v mlze a v mrholení, ale v klidu. Hrálo se poměrně dost her, turnaje v pingongu a fotbálku, byli jsme na dvou výletech, pořád jsme jedli nějaké dobroty a po večerech jsme prohrávali v kartách. Když pak foukal vítr, učili jsme draka létat. A nic víc, ale ani nic méně v těch fotkách nebude. Tak neříkejte, že jsem vás nevaroval.
Krásný večer.

(1. 11. 18:17)

Dramatický záběr kohosi a Pencovky v mlze.  

Šrouby do hlavy

Svět polévek, to je, jak jsem zjistil na podzimkách, planeta sama pro sebe. Možná je nešikovné zvolit pro první rekapitulaci uplynulého výletu do Krkonoš toto téma, jež je s veselou vícedenní výpravou na první pohled spjato jen velmi okrajově, jenže, jak to tak bývá, už se stalo. Uvedu hned tři argumenty pro obhajobu tohoto nápadu, přes něž vlak nejede, a sice, že jsem se ještě všemi fotkami a zážitky neprobil, takže nejsem kompetentní a s to je jakkoli celistvě shrnout, navíc se mi vůbec nechce souhrnně psát o podzimkách (to až případně s odstupem), a – co je nejdůležitější – bude to relativně krátké, a určitě i napínavé.
Vypravili jsme se onehdy na Sněžku. Počasí bylo mlhavé a vlhké, tempo chůze připadalo mým oteklým nohám, které byly tak rády přivyklé vlčáckému ploužení, skoro nadzvukové, nálada však byla vynikající. Už u chaty Na rozcestí jsme s Péťou spřádali plány, jak na Luční boudě vnikneme do tepla a pookřejeme nad talíři horké polévky, třeba zelňačky...mmmm... tu bych si dal. Přibližně dvacet metrů od boudy bezprostředně poté, co Honzina popřel její existenci ("Luční bouda? Přes tu přece vůbec nejdeme!"), jsme uspořádali plebiscit, abychom zjistili, zda podobné choutky máme jen my dva. Pravda, bylo tam několik chodců-rebelů, kteří chtěli okamžitě pokračovat a případný oběd ponechat až na zpáteční cestu, abychom ta plná bříška nemuseli tlačit do kopce. Avšak na ty jsme, jak to tak bývá, nehleděli, jelikož byli početně i hlasově slabším hloučkem, a měli tak méně prostoru, a okamžitě jsme se přes AUSGANG, SCHIRAUM a EINGANG počali hrnouti do lokálu. Našemu postupu však vystavil stop Piškot, jelikož jediný zběžně přehlédl jídelní lístek. Vařená karotka s bramborem (a možná i tatarkou!) za 128 Kč, 2 nožičky párků (včetně pečiva a křenu!) za 85 Kč, tláča za osm pětek (ale včetně octa), 1ks chléb s máslem a "škvarkami" (sic!) za pěkných 59 Kč a vysněná zelňačka za královských 49 Kč...mmmm... přešla nás chuť.
A vydali jsme se tedy vzhůru na Sněžku, abychom zjistili, zda tam je taky tak hustá mlha (byla) a jak to sluší nové, zatím nedostavěné poštovně (velmi!). Vzápětí jsme si v té staré pořídili pohledy plné sluníčka, dalekých výhledů, a v mém případě dokonce pouště (ptám se: je to optický klam, nebo plíživé globální zahřívání?) a vyrazili stejnou cestou zpět. Ale Honzina ne, což jsme zjistili až pod kopcem. A jak to tak bývá v okamžicích krize, selhal mu telefon, a tím i naše komunikace. Proto jsem se rozhodl, že se pro něho vrátím a přivedu jej na správnou cestu. K mému štěstí se ztracený nalezl sám, tudíž jsem byl nucen podruhé vylézt jen zhruba do půlky závěrečného stoupání, za což jsem byl vděčen.
Cestou zpět jsme obloukem minuli Luční boudu a zamířili vyzkoušet jídelnu na Výrovce. Dýchl na nás sice duch umakartu a socialismu, ale cenová hladina byla přece jen o něco nižší, proto jsme si v mžiku poručili celou řadu polévek, koláčů, čokolád, a dokonce i řízků. Gulášovka voněla lákavě, přestože v ní plavala celá řada divných věcí, které jsem optimisticky považoval za maso. Po jednom soustu jsem však ucítil na stoličkách podivný pocit, který bych nepřál ani největšímu nepříteli (tímto jej zdravím), a o setinu sekundy později jsem v ústech lovil malý železný šroubek. Na dokumentaci nebyla rozvaha; okamžitě jsem vstal a jal se předat předmět doličný obsluze, která rovněž nevěřila svým očím, aspoň se mi to tak jevilo. Bylo mi sděleno, že to bude asi z masa a že od nich určitě ne, posléze také, že mi to asi vypadlo z pusy (moc jsem se nasmál!), tím však pro dotyčné věc skončila. Zaměstnanci sice zasedli k hranatému stolu a počali nad šroubem rokovati, nicméně závěry to pro mě nemělo pražádné: nedočkal jsem ani vrácení peněz, ani poměrně logicky se nabízejícího "promiň" či aspoň "sorry, vole". Nedočkal jsem se vůbec ničeho. Ale historka je to dobrá.
Fotka nahoře, a tou dnes zaplať pánbůh skončíme, pochází z úplně jiné polévky, byť také shodou okolností gulášovky. Poslední vaření na Pencovce bylo tradičně ve znamení okolního shonu, který se však do přípravy pokrmu nijak nepromítl. Dokonce jsme měli s Nikol dost času vymýšlet kraviny. Po jedné obzvláště vypečené (fotografii pošlu většině lidí rád na požádání a po zodpovězení jednoduchých otázek Co je podle tebe symbolem lásky? A proč?) nám Vlastík nahnal do kuchyně děti, aby zkontrolovaly, co že se to děje pod pokličkou. Původní majoránkový útvar byl urychleně rozmíchán, načež jsme vysypali náhradní obrázek, který je myslím taky docela pěkný, navíc design polévky obohacuje a panorama hrnce nikterak nezastiňuje. Přebytečné koření pak ani nebylo v polévce cítit, což je s podivem a úlevou.
 

(30. 10. 9:47)

Drobné fotoalbum z Rumunska TADY!

Drobné fotoalbum z RKJB TADY!
Bouda Luční, ceny německé.  

Omluvíme se mu? Proč jako?   

(Dneska to zase bude jen bohapusté vypravování, žádné odvážné úvahy – připravte se na to).

Vstal jsem tak, jak jsem si předsevzal, už pomyslným úderem šesté. Rádio jen zašumělo (v rámci duševní hygieny nemám v budíku naladěnu žádnou stanici), vyhlédl jsem z okna a spatřil tmu, a tak jsem zase usnul. Patnáct minut před sedmou hodinou už bylo alespoň částečně vidět, a dokonce ani nepršelo, i oblékl jsem na své nepadnoucí tělo přiléhavé šatstvo, zabalil svačinu a náhradní díly, osedlal kolo a vydal se vstříc dopolednímu výletu po krásách cyklotrasy přidružené k tradičnímu Radotínskému kolu.
Víte, v rámci nějakého záchvatu dobrovolnosti jsem se přihlásil na odpolední kontrolu poctivosti pochodníků, takže jsem na 58 km dlouhý výlet měl zoufale málo času. I proto jsem se dopředu zařekl, že se nebudu na startu ani cestou s nikým vykecávat, prostě jen šlapat, tlačit a případně opravovat. Jenže už na prostranství před Sokolovnou jsem za svítání způsobil, bylť prvním letošním cyklistou, takový rozruch, že jsem pár těch rozhovorů a autogramů dát musel, že jo. Podařilo se mi i rozladit organizátorky, když jsem namísto spořádaného "CYKLO" napsal do startovního papírku rebelské a provokativní "BIKE". (Po jejich nečekaně silných protestech jsem se však krotce vrátil k předepsanému znění.) A po čtvrt na osm jsem vyrazil.
Po asfaltu kolem cementárny a Cikánky, to se to, panečku, na mých úzkých, velkých a přehuštěných kolech jelo. Pak po červené podél potoka Radotínského, to už se šlapalo divočeji, ta pitomě velká, úzká a přehuštěná kola pořád někam nepředvídatelně uskakovala. Kameny se schovávaly pod mokré listí a rozespalé veverky z nalíčených stromů s nelíčeným údivem sledovaly tu ostrou jízdu plnou hhh hafo víš jako Luky hustejch driftů (řečeno kosořskou terminologií). Bylo celkem snadné vystopovat, kdo může za tristní stav cesty směrem na Choteč, protože kopyta koňská i pneumatiky motorkové hluboce vtisknuté do hlubokého bahna byly dostatečným důkazem. Přišlo první dnešní nadávání a posílání těch zpropadených koní i s náležitými žokeji a jejich motorkami do salámu.
Pod Chýnicí jsem si nešikovným, ale velmi odvážným průjezdem potoka kompletně namočil levou nohu tím, že jsem do něj vstoupil. Chvíli to docela studilo, ale po pár kilometrech jsem ji už necítil, byť neodpadla úplně. Na silnici vedoucí ke Kuchaři poprvé výrazněji zafoukalo, ale na pouštění draka nebyl ani čas, ani drak. Po moc hezké lesní pasáži bych se ve Vysokém Újezdě za normálních okolností jistě zastavil v hospodě neformálně nazvané U teplého vrchního na pivo a brambůrky,  jenže čas tlačil ještě více než původně Hančino ultratvrdé sedlo, navíc chyběl spolujezdec Milan, bez nějž bych si to tolik nevychutnal.
Nachýlila se první hodina výletu, aniž bych z kilometrické porce ukrojil o mnoho více než čtvrtinu. Čekal mne však ďábelský technický sjezd téměř do Loděnice, takže bylo nač se těšit. Jenže ti snědeníhodní koně ve spolupráci s traktoristy z původně turistické cesty vytvořili neproniknutelný tankodrom s doporučenou rychlostí zhruba 3 km/h. Veškerý požitek ze ztrácení mnoha metrů výšky se tak nedostavil a nastala tvrdá stoupací lekce zpět na výsluní.
U jakéhosi Felixova kříže se na mne poprvé a naposledy ušklíblo sluníčko, takže jsem se na něj naposledy pousmál taky a jak se klesat k Hostími. Tenhle sjezd byl z kategorie adrenalinových, protože mi cestou upadla pumpička.
Po silničce ze Srbska do Karlštejna, to se to, panečku, na mých úzkých, velkých a přehuštěných kolech zase jelo. Pod Dračí skálou měl čekat kontrolor Ivoš, jenže se k vzteku zpozdil, takže jsem bez razítka kolem 9:30 šplhal na Ameriku. A tu se mi přerval řetěz, že už prý to bahno odmítá dále nést. Nýtovačku, dokonce i pár náhradních článků, jsem měl, chybělo jen know-how. Naštěstí se konstrukce řetězu a její restaurace ukázala býti blbuvzdornou, takže za nějakých patnáct pronadávaných minut jsme mohli pokračovat v krasojízdě.
Cestou po žluté na Ameriku se kromě funění nic nestalo, pod Velkou Amerikou jsem předvedl nepřítomným divákům elegantní pád na uklouzaném bahýnku, načež jsem spolu s naprosto zaflákaným kolem (z reklamního poutače mého mediálního partnera bylo dokonce vidět jen ...ek.wz.c...!) i zevnějškem přilétl do Mořiny. A odtud dále po modré na Roblín a vzhůru do Vonoklas, kam jsem se zanedlouho měl vrátit, jen kolo vyměnit za Sikinu a odpudivé bahno za neméně hnusnou zimu.
Pointa? Dnes ne, děkuji. Z Vonoklas jsem trasu, ač s nevolí, raději trochu přistřihl, abych se oproti krutému časovému plánu opozdil jen nepatrně. Tak jsem kolem čtvrt na dvanáct s pocitem absolutního mistra galaxie dorazil do cíle, obdržel diplom pro Řízka bahenního, zjistil, že už startem prošlo 350 osob a asi 10 cyklistů (!),  a utíkal připravit vše potřebné na následující kontrolní odpoledne.
I oblékl jsem na své unavené tělo outdoorové šatstvo, zabalil svačinu a Sikinu, osedlal fávo a vydal se vstříc vonoklaské kontrolní stanici. Tamní osazenstvo se s autobusovou zastávkou, kde se stanoviště nacházelo, loučilo zjevně s těžkým srdcem, neboť si s námi a pochodníky povídalo nejméně další půlhodinu. Prošla kolem i řada V.I.P. turistů, namátkou jmenujme Iju, Janu a Zdenku se svěřenkyněmi, padesátníka a oslavence Maňase a cyklisty Marťase s Basítkem. Razítkování bylo napínavé a kreativní – a co radosti jistě způsobili ti inkoustoví panáčci listům cancáků a jejich uchozeným majitelům!  
Před třetí hodinou proud turistů pomalu vysychal, naopak přituhovalo a přijela paní Kamčová. S radostí si vzala moje rukavice (Ptám se: Jsou ohroženy moje rukavice a kde jsou teď?) a nadšeně nás vystřídala. Nadšeně jsme místní objízdnou trasou, vedoucí mj. i stodolou, odjeli domů, někdo do vyhřáté postýlky, jiný na seanci vedoucích do Sokolovny. Ta byla tak dramatická a její průběh i závěry tak nečekané a nepředvídatelné, že byste mi stejně nevěřili, takže o ní nic víc nikdy nikam nenapíšu.
Pak jsme se ještě odebrali s hloučkem dalších deseti lidí na bowling, kde jsme prohráli, propili a prosmáli úplně celý zbytek náročného, leč krásného dne.
 

(23. 10. 19:37)

Ještě veverka, ale už neostrá a v dáli.        Ještě veverka, ale jen coby výsměch.    A ona není.
 

Forejt – Dynamo R.U.M. 1:4 (po půlce 1:3)
 

Mám za úkol rozehrát balon od vlastní branky v nějaké třetí minutě dnešního utkání, obzor začíná výrazněji přitahovat překvapivě zářící slunce, a jelikož vítr neexistuje, nehne se ani větvička již barevných stromů. Na strašnickém hřišti panuje ospalý nedělní klídek, v němž každé zapísknutí rozhodčího působí jaksi nevhod (snad proto ten náš skoro nepískal, a když už ano, tak v nesprávný okamžik), důchodci, venčící čtyřnohé a jiné miláčky, napjatě sledují nulové dění paralelně na několika hracích plochách a za mřížemi areálu dorostenci nenápadně potahují z dejme tomu cigarety.
 A já kráčím pro míč po jednom z nepřesných střeleckých pokusů soupeřů sebevědomě nastoupivších v zlatých barvách prostě proto, že se i ostatní míče po více nepřesných pokusech kohokoli povalují zakopnuté v dáli. Takže se při tomto svém statickém sportování pěkně projdu.
 Zelení hráči se rozbíhají po písčité ploše, aby pohybem upoutali mou pozornost. Jsem teď bez nadsázky ta nejdůležitější postava, protože jen na mně je, abych určil, kam nyní míč bude směřovat. Na Péťu, který z pozice více méně spolehlivého stopera sotva vystrčí nos na polovinu soupeře, a přesto bude mít dnes jednu z našich největších šancí? Na Matyáše, který bude i dnes v nové roli obránce párkrát převezen, ale žádný z kvarteta obdržených gólů mu na vrub připsán nebude? Na Piškota, který několika odvážnými průniky prokličkuje téměř celým hřištěm, aby ho pak zavčas někdo vzal „přes párky“? Na Zdeňka určitě ne, ten přijde asi až za dvacet minut. Sobě přihrát podle pravidel ani nesmím; ono by to ostatně, i kdyby to třeba nakrásně fyzikálně a legislativně prošlo, při mé dnešní formě asi stejně dopadlo průšvihem.  Tak že bych ho poslal na Vlastíka, který se sice groteskní gestikulací dožaduje každého mého výkopu, ale málokterý doběhne, třebaže jinak předvede slušný výkon a vstřelí náš jediný gól? Hele, taky ne. Pošlu míč raději na levé křídlo za Marťasem, který se o slovo hlásí výrazným pohybem do volného prostoru…  
 Ale ouha! (Je mi jasné, že když začíná odstavec  slovy „Ale ouha“, nemá skoro cenu dočítat jej do konce, protože je předem jasné, že se stane nějaké neštěstí, třeba že dostaneme úplně blbého góla, nebo tak něco, takže bude rychlejší přečíst si výsledek někde nahoře. Jenže i tak – nemohu si pomoci, prostě jsem to tam napsal, tak to tam nechám. Navíc mám horečku, tak se nebudu nějakým přepisováním vysilovat. Nicméně pro ty, kdo mezitím ztratili nit, laskavě opakuji Ale ouha!) Na co myslela moje pravá turfová kopačka, když namísto Marťasovi poslala míč přímo na připravenou hlavu zlatavého pořízka někde na půlce hřiště? Na co myslel ten míč – a pokud nemá čím, smál se aspoň škodolibě, když odražen plachtil mocným obloukem do šibenice naší t.č. opuštěné branky?  Na co mysleli všichni ti zelení, kteří užasle sledovali svého brankáře, jak strnule nedaleko od branky pozoruje nastávající katastrofu a nevěří svým očím?
 Nemyslel jsem na nic. Netuším, co se honí hlavami ostatních brankářů ve chvíli, kdy svým selháním ruinují šance svých týmů na nějaký ten úspěch, takže sociologickou sondou neposloužím. Já osobně se psychicky skládám až po chvíli. To pak přijdou dva další laciné góly, padají mi veškeré míče z rukavic, a snad i rukavice z rukou, špunty z kopaček a vlasy z temene. Vlasta pak dá ten jediný gól a svým radostným řevem naruší statiku okolních budov, přijde přestávka a klidné druhé dějství s kosmetickou úpravou skóre k horšímu minutu před koncem. A příští týden přijde zase určitě výhra.
 

(14. 10. 21:35)

Stručné shrnutí dnešního článku:


 Brankář si chystá míč k výkopu.

Brankář si chystá nohu k výkopu. Je to stejně divnej sport, ten malej fotbal.
Brankářův výkop hledá cíl. A zrnéčka písku jako že letí.
Brankář zděšeně sleduje zárodky průseru.

Vzpomínky na Jedličku
 

Kalné podzimní ráno, rtuť v teploměru váhavě přešlapuje kousíček nad nulou, zatímco pára od úst bez váhání stoupá. V autě je chladno, volant je orosený a rozespalé oči mžourají skrz zatím poloprůhledné čelní sklo. Na zadním sedadle se rozvalují plakáty, lepidlo, štětce a mapa. A v hlavě řidiče se rozbíhá proud vzpomínek a asociací…
Je to už téměř řada let, kdy jsem podobně jako dnes seděl v našem fávu a třesa se zimou se zvolna šinul ještě trochu spícím Radotínem pro svého spolupracovníka – lepiče plakátů. Další okolnosti byly, pravda, trochu jinačí, než tomu bylo při dnešní krátké, krotké a naprosto legální vyjížďce za účelem umístění několika poutačů zvoucích na tradiční Radotínské kolo na obecní plakátovací plochy. Spolujezdkyní mi dnes byla, jak patrno z ilustračních fotografií, Sikina, jež měla vše včetně dokonalého itineráře bezchybně připraveno a zároveň mi byla i milou společností.
Ale tenkrát, to bylo jiné dobrodružství. Představte si bez přehánění stovky volebních plakátů a kalendářů s podobiznou pana doktora Jedličky, kandidáta na senátora, navršené všude ve vozidle – které je ještě celé vyjevené z toho, že se s ním zase jezdí, a vzpomíná (mimo jiné), jak že se to vlastně brzdilo–, jež navíc řídí ještě poněkud rozklepaný elév s řidičákem sotva několik týdnů starým.  Vše diriguje z místa spolujezdce ležérní navigátor Špína, který má všechno „vošéfovaný“ a nikdy jinak. Oba se dmeme pýchou, neboť jsme se právě stali členy volebního štábu, a to nikoli nedůležitými – oblast, kde jsme měli rozsévat doktorovy portréty, byla pokaždé poměrně rozsáhlá a čítala tak důležité bašty, jako jsou třeba Břve, Kuchařík nebo Žampach, kde se klidně celé klání mohlo rozhodnout.
Je všední den, spolužáci, kterým se maturita přibližuje stejně rychle jako mně, sedí v lavicích a naslouchají, zatímco brázdíme středočeské silničky a nároží ospalých vísek zdobíme agitací (do žákovské se pak napíše nějaká ta nevolnost, víš co). Je-li na ploše (zdi, sloupu, vratech…) už plno, přelepíme podle nepsaného pravidla hlavu komunistovu. A když už máme pocit, že by to chtělo nějakou tu přestávku, zajedeme ke Špínově babičce na řízek. Rukama upatlanýma od lepidla se večer s pocitem dobře odvedené práce loučíme.
V dalších dnech se mi na sedadle spolujezdce vystřídají další asistenti: třeba Vlastík, s nímž pro bouřlivost vzájemných politických debat několikrát málem nabouráme, protože na takovou argumentaci prostě už volant pustit musím, a který vyniká zejména schopností nalézt v sebemenší vesničce cukrárnu s lahodným sortimentem. Nebo Hanka, s níž nabudou lepící výlety trochu jiného, téměř romantického rozměru, když navíc zrovna namísto už probádaného prostoru mezi Prahou a Berounem máme objet Posázaví, kraj trampů a Nedvědů.
A kampaň mezitím sílí, poněvadž jsme postoupili do druhého kola. Krotká hesla nahrazují agresivní slogany typu "NEJSEM Z PRAHY!“, což je zjevná narážka na konkurenta – jakéhosi Pražáka z ODS. Nervozita stoupá, napadl první sníh, hrozně to klouže a Vlastík chce, abych ho pustil za volant, že se mu chce nějak řídit. I poslední výlep však dopadá úspěšně – na rozdíl od samotných voleb, kde náš kandidát končí suverénně druhý. Ale konec to ještě není konec: téměř senátor umí být vděčný, pozve nás na raut, kde naše nepočetná výprava téměř vše sežere už během úvodních projevů a domů si v igelitkách odveze další dobroty…
 I bez ohledu na vydělané peníze, kterých bylo pro mne tehdy nevídané množství, to byla bezesporu nejlepší brigáda mého dosavadního života. Snad i proto, když se během nedávné nekonečné rady ozval dotaz shánějící dobrovolníka na výlep plakátů, má ruka vystartovala vzhůru tak nějak automaticky. Ačkoli to dnes tak zajímavé a záživné nebylo a ani nemohlo být.

(12. 10. 10:55)

Fotky z pencovky!
 

Sobota s královnou sportů

Královna sportů, atletika, už řadu let sídlí také na stadionu v Radotíně. Po celá ta léta jsme se vzájemně míjeli – s tamní škvárově-rostlinnou drahou jsem přišel do styku vlastně jen tenkrát, když jsem po ní jako mírně obézní žáček běhával kolečka kolem fotbalového hřiště, což byl většinou trest za nějakou hodně zmršenou střelu. Pamatuji si z těch dob jenom to, že když jsem trochu zrychlil, tak se písmenka na reklamních poutačích kolem hrací plochy začala pohybovat jakoby v rytmu mého běhu, nebo, přesněji řečeno, rychlejší chůze, což mi přišlo legrační. A když jsem se blížíval do cílové rovinky, písmenka mizela a místo nich jsem sice periferním viděním, ale přesto skrz prsty sledoval nějaké divné lidi, kteří tam cosi kutili tu nad překážkami, tu v koulařské zahrádce, tu v písku doskočiště – ani na moment by mne tehdy nenapadlo, že tam jednou, byť jen po dobu jednoho sobotního dopoledne, budu šaškovat s nimi.
Včera jsme měli jet na chalupu sklízet plody, jenže se to nakonec nějak nepovedlo. Když jsem pak přemýšlel, co s načatým dnem, vzpomněl jsem si na Milana, jak prostřednictvím mne lákal mého nejmladšího bratra na slavný Radotínský trojboj. Pozvání jsem přetlumočil  – ani se moc nebránil, dokonce by se dalo říci, že měl radost. Protože by mě nebavilo jen tak čučet na svalnaté lidi v trenýrkách, vzal jsem si je taky a hýčkán nadějí na existenci nějaké kategorie poloinvalidů jsem se do závodu hodlal přihlásit také, nohy a pan doktor odpustí.
Na stadionu byla v době našeho příjezdu velká sláva a zima. Bylo tam poměrně dost lidí v trenýrkách, avšak většina z nich patřila na sousední umělý fotbalový trávníček. Bylo znát, že atleti agitovali na základní škole, jelikož z ní kromě učitelek a lavic chybělo v ochozech, a zejména na cvičišti máloco. Kategorie mužů dospělých byla obsazená podstatně skromněji; kategorie chromých k mé škodě vypsána nebyla.
Zatímco Citrón se měl srdnatě a velmi úspěšně utkat s kolegy ve své kategorii v běhu na 50 m, hodu krikeťákem a skoku dalekém, na mne čekala sedmikilová koule (mokrá a neuvěřitelně těžká), klus na 100 m (cíl se skoro ztrácel za obzorem) a rovněž skok daleký (v mém podání spíše blízký).
V první disciplíně, a ostatně i ve zbylých dvou, jsem soutěžil zároveň s partičkou místních dorostenců a juniorů – to jejich pětikilové pápěří bych klidně hodil až někam k Berounce, ale s tím kluzkým sedmikilovým balvanem jsem toho, pravda, mnoho nesvedl. Navíc jsem se dopustil trapné chyby, když jsem po svém prvním odhodu vyrazil přímou cestou pro zahozené náčiní, aby po mně vrhající Maňas nemusel dlouho čekat. Ironií osudu můj jasně nejdelší pokus zhatil tento džentlmenský přešlap... A i proto jsem raději ani nečekal, až rozhodčí pravítkem změří mé pokusy, a vydal jsem se fotoaparátem sledovat okolní dění.
Viděl jsem spoustu dětí, jak okoukanými profesionálními grify nastavovaly startovací bloky, by jejich nožkám vyhovovaly, aby pak s velkou vervou vyrážely do boje se svými vrstevníky. Viděl jsem děti sotva odrostlé z pískoviště, jak za chraplavého povzbuzování místní trenérky létají téměř na druhý konec doskočiště. Viděl jsem superrychlé starostovo dítě i dítě otravné, které se pořád předvádělo. A pak nastal můj dostih.
Sotva jsem zavázal Milanem půjčené tretry a zaklekl do bloku, hlavou mi blesklo, jestli jsem se třeba neměl nějak rozcvičit. Poněvadž na to už nebyl čas, rozhodl jsem se, že se nějak rozcvičím cestou, stejně to na ten kousek ani nemá cenu. Pak někdo vystřelil a jen chvíli poté, co všichni ostatní vyběhli, mne napadlo, že poběžím za nimi. Po chvíli jsem se dokonce nesměle dostal do čela a zrovna, když jsem si začal užívat radosti ze středně rychlého pohybu, doběhl jsem do cíle. Bylo mi blbě, ale Milan mi říkal, že se po stovce nezvrací. Měl těsně pravdu. Za můj čas 13,8 sekundy by se nemusel stydět ani elitní rychlochodec.
Zbývala mi jen dálka. Na kraj tartanového rozběžiště jsem odhodil mikinu, jež se vzápětí stala používanou rozběhovou značkou pro mnohé závodníky, takovou jsem měl autoritu. Já sám jsem se do rozběhu nemohl trefit. Při prvním pokusu jsem kolem odrazového prkna jen proběhl a posléze se za sice starostlivého, ale i tak výsměchu přihlížejících zřítil po hlavě do písku jak opilý a vylekaný pštros. Druhým pokusem jsem si zajistil aspoň nějaký výsledek, 461 centimetr, abych pak do posledního pokusu dal vše, ačkoli jsem už v sobě vůbec nic nemohl najít. Rozběhl jsem se, jako by to bylo z kopce. Dupnul jsem na vypouklé prkno, jako kdybych ho chtěl narovnat. A můj neuspořádaný let byl zákonitě téměř nekonečný. Jenže se nakonec neměřil, pro údajný centimetrový přešlap, byť ochraptělá rozhodčí užuž natahovala pásmo. Inu, zbabělci z SC Radotín zatahali za nitky, aby jejich domácí mazánky nikdo neporazil, jinak si to nedovedu vysvětlit. Anebo jsem z té přemíry snahy a maximálního soustředění opravdu trapně přešlápl.
A to bylo vše. Užil jsem si příjemné dopoledne s dávnou přítelkyní atletikou a zbytek dne jsem strávil s krutou bolestí v jedné z těch nerozcvičených nohou a s bratrovou nedočkavostí, kdy že už budou ty výsledky. Nakonec se dočkal; vyhrál. A já určitě vyhraju za rok. Nebo se minimálně zúčastním, vždyť i to je svým způsobem výhra.

Zdar a sílu!    
P.S. Další fotky a výsledky závodů najdete na stránkách radotínských atletů www.atletika.org.

Byli tam i jiní lidé kromě nás.                                     Škoda, že jste daleko a nevidíte Vaškův výraz.          Nula ve čtvrté dráze.

Pískomil Citrón

Léta v posilovně dělaj' svý

O ničem a o srazu

Možná jste si, holenkové, mysleli, že s mým nástupem na novou, podstatně tvořivěji zaměřenou školu přestanu vytvářet tuto leckdy únavnou obrazovou a písmenkovou telenovelu. Poměrně dlouhá přestávka od posledního příspěvku by tomu jistě nasvědčovala. Jenže odejít do internetového důchodu ještě nehodlám; přestože budu zjevně nucen psát jinam, jinak a pro jiné, místa šéfredaktora, editora a sebekorektora těchto stránek bych se vzdával jen nerad, což jistě potěší jiné a uhasí plamínek naděje druhým. No jo, každá mince má dvě strany (a pak taky tu třetí, ale tu bych tentokrát zanedbal).
Poslední dobou kolem mne prosvištěla řada akcí, jež na těchto stránkách zůstaly prakticky bez povšimnutí, ať už se jedná o Vlastíkovu a Péťovu oslavu či o nedávno skončené soustředění vedoucích v Krkonoších. Zlý jazyk by si to zdůvodnil tím, že si z těchto akcí nic nepamatuji, což samozřejmě není ani ze 4% pravda. Důvodem je totiž absence jakékoli uzávěrky tohoto občasníku a s ní spojený luxus v podobě nepotřebnosti aktuálně informovat. Takže když se dostanu do skluzu, jako je tomu právě teď, není to zas takový průšvih, protože když já třeba za 14 dní přinesu zásadní zprávu o velkoleposti výše zmiňovaného slavení, projde mi to snáze, než kdyby se Lidovky za dva týdny bez uzardění prvně zmínily o tom, že Slávie prohrála v Seville. A protože si na novou školu, nový rozvrh hodin, nové možnosti a ztrátu starých jistot teprve zvykám, informační zpoždění ještě asi chvilku potrvá...
Opět jsem se pustil do předem ztraceného boje – povídání o ničem opět vede minimálně 2:0 na odstavce, takže bych aspoň poslední dva dnešní rád slovem přiblížil k dnešním fotografiím. Pocházejí ze srazu ještě nevylíhnutých žurnalistů, který se uskutečnil několik dní před začátkem nového akademického roku. Zpočátku probíhal podle standardního scénáře: spousta lidí (z nichž raději nikoho neoslovuji jménem, bych si se svou opravdu selhávající pamětí neuřízl ostudu  a faux pas chybným výstřelem jména naslepo), kteří se po skupinkách baví nad pivy v jednom smíchovskému baru a postupně nacházejí stále více společných známých a zájmů, aby se pak po určité době a získání několika nových telefonních a jiných čísel vydali k domovu.
Avšak pokračování večírku, z něhož ostatně pocházejí fotky, probíhalo v nevšednějším duchu: skupinka vytrvalců přepadla Tesco, odkud si odnesla legrační džbánek vína vpravdě pochybné barvy i chuti. A nedošla daleko, dokonce i park nám byl příliš vzdálen – útočiště jsme našli před jednou již ztemnělou výlohou, kde již figuríny vstoje pospávaly. Osvětlovalo nás podivné světýlko odkudsi z chodníku, které dokonce i trochu hřálo. Tento bizarní táborák kolegy prý hřál i nějaký čas po mém, ranním vstáváním a řízením (osudu) vynuceném, odjezdu k domovu, než ti nejvytrvalejší odešli do původně plánovaného parku a jiní nočními tramvajemi k domovu. Bylo to velmi příjemné shledání – nevím, jaké bude mé nové studium, ale mí spolužáci a spolužačky, budoucí Sabiny Slonkové, Mirky Spáčilové, Mírové Bosáci či J.X. Doležalové, jsou každopádně docela dost fajn.
Tak krásné (třeba i denní) sny všem.
 

(2. 10. 23:55)

Kočka na rozpálené plechové lampě a tak.

O jisté, velmi překrásné a zajímavými prožitky prodchnuté prázdninové akci jsem se na tomto plácku dosud nezmínil, snad kromě inzertního výkřiku na Pavlači. Její účastníci už asi podle obrazového doprovodu poznali, že hovořím o výletě, který vešel do dějin pod zkreslujícím a asi i lehce hanlivým názvem „Truckola“, přestože by se klidně mohl jmenovat třeba Pětidenní cyklistické putování za účelem našlapat co možná nejvíce kilometrů stůj co stůj a taky trochu za krásami západních a částečně i severních Čech.  
Není to tak, že bych se za tento výlet styděl, ba právě naopak! Pravda je taková, že mi článek o těchto pěti dnech přeplněných událostmi slíbily slečny Hanka a Perda, tudíž jsem jim nechtěl takříkajíc lézti do zelí. A pořád věřím tomu, že článek jednou přijde…
 Nicméně, když už jsem o tom dnes začal, tak i dokousnu, že nás cestou kromě obligátního a pod mým vedením i nutně stresujícího sportovního vyžití a následných mozolů, opruzenin a otlaků po cestě potkaly i různé podivnosti. A aby holkám zbylo dost materiálu a veselých příhod k popisování, zaměřím se dnes výhradně na několik z nich.
 Tak třeba pán s kartami na jednom ze snímků. Potkali jsme jej hned na samotném počátku, když jsme unaveni prvními třemi kilometry v sedlech obědvali na plzeňském předměstí. Byl to muž řady zvláštností. Kromě mohutných brýlí a zálibě a koneckonců i obživě ve výkladu karet také kdysi hostoval v cituplném pořadu Pošta pro tebe, a to podle nadšeného diváka této show a zároveň výborného, byť občas padajícího cyklisty Petra dokonce několikrát! Klobouk dolů. Byl to prima společník u našeho stolu; věštění do minula mu šlo docela dobře – jen pořád nevím, komu vyvěštil ty nevěry… Do budoucna se však, chlapec, už moc netrefil – prý že mě nevyhodí ze školy! Hahaha! Jinak to byla pro všechny zajímavá demonstrace toho, že se s mariáškami dají dělat i jiné věci než hrát s Vlastíkem whista.
Divná kočka na lampě pochází z jednoho městečka, kde mají na předměstí paneláky, dlážděné náměstíčko, které se prudce svažuje, a kde jsem měl k obědu řízek „Ondráš“. Tamní kočky tam mají tyhle zvláštní zvyklosti, ale další nápovědu, stejně jako jméno onoho městečka, ze mne dnes asi nedostanete. Třeba si však časem vzpomenu já nebo někdo z účastníků, kde že jsme to byli. Avšak co zvíře vedlo k tomu, vyhřívat se na lampě a čas od času přeskakovat za našeho nedutání a tajení dechu mezi lampou a poměrně vzdáleným balkonem paneláku (jejda, teď jsem to vykecal!), to asi nenapoví nikdo.
A poslední věc, o níž se mi dnes chce psát, a zároveň poslední, o které dnes napíšu (tam bohužel nebývá vždycky shoda), je ta prapodivná rozhledna (nebo snad vysílač?), která se zničehonic vynořila na půli cesty zemí nikoho z hald, jam a štol v blízkosti města Chomutova. Na první pohled docela obyčejně hnusná, na ten druhý, zahalena větvovím lemujícím trať, získala lehce magický nádech, aspoň tedy pro mne. Třeba bych se tam i zašel podívat, nebýt zrovna ve vlaku domů...

(24. 9. 23:39)

FOTKY Z VODY!

 DENÍK Z VODY!
 

Vzpomínání na koncert Hirama Bullocka

Jakpak je to dlouho? Čtrnáct dní? Hanka byla na Korsice, Franta zase někde lítal, Venál o sobě nejspíš nevěděl, Milan zřejmě někde popíjel či venčil a já byl doma sám s nudou. A tak jsem aspoň vyrazil na "starý" na pivko s Vlastíkem, Péťou, Jitkou a Mírou. (Velmi si mě zamiloval tamní vrchní, ale to je jiný příběh, doufejme bez pokračování.)  V nedalekých Černošicích zatím ladil svoji kytaru Hiram Bullock, bluesman, který si údajně zahrál s takovými celebritami jako jsou pánové z Monkey Businness, Richard Müller nebo jeho trapná zahraniční napodobenina Sting.
Když podvečer pokročil a počínal se zvolna měnit v užskorovečer, přijížděl na radotínské nádraží moderní dvoupodlažní vlak řady 471, bedlivě pozorován už přilítnuvším Frantou a naladěným mnou. Neměli jsme lístky ani na Hiramův koncert, ani do vlaku, proto jsme nastoupili do přední části soupravy, zatímco průvodčí dlel v zadní. Tento mazaný úskok, který by, s prominutím, hned tak někoho nenapadl, nám ušetřil odhadem každému nejméně 10 korun.
Na místě jsme pořídili dva lístky, každý za dvě stě. Ale byly krásně vymalované a velká písmenka hlásala i jméno doprovodné kapely Work, Shop & More, takže se to vyplatilo. Na levé straně lístku byl pak dokonce vyobrazený Hiram Bullock v měřítku cca 1:100 v teplácích a rozvalený v křesle. Kytara (turisticky oblíbené) značky Cort stála naštvaně opodál, jakoby žárlila na tepláky.
V klubu to vřelo. Bylo tam lidí snad jako na Divokým Billovi, kdyby něco tak alternativního do Club Kina někdy přijelo. Mladí, staří a spousta fotografů. Oproti mé minulé návštěvě chyběl jen Zdeněk Svěrák třímající basu a taky stolečky – celé prostranství "1. černošického náměstí" tentokrát zabíral parket. Umělci si na nic nehráli a oproti tuzemským zvyklostem začali vyhrávat včas. Nastoupilo snad devět muzikantů plus nepřehlédnutelný (odhadem) stopadesátikilový kytarista v zářivě modrých teplákách – přesně, jak sliboval lístek. Nehrál se nějaký akademický jazzýček; Hiramova ostrobřitá, ale poměrně nesobecká, přitom virtuózní kytara a zajímavý hlas, mohutná podpora dechové sekce a našláplá rytmika zvlášť při rychlejších skladbách celkem rozhýbaly sál. A kdybyste viděli a slyšeli ty fórky...! Jako když se Hiram mezi skladbami bez uzardění (!) optal: "Who wants to fuck me tonight?" Nikoho jsem tedy neviděl se hlásit – je znát, že mírně vesnické publikum se takové milé bezprostřednosti zaleklo.
Zalekl jsem se i já, když mému elektronickému příteli po prvních třech pokusných fotkách náhle došla energie. A ještě více, když v závěru koncertu showman lascivně vrtěl prdelkou.
Jestli mohu hovořit i za Frantu, tak se nám jejich muzika moc líbila, byť jsme (jako správní hudební nevzdělanci) poznali jen závěrečnou Smoke On The Water, kterou ostatně v "restauraci U Pigiho" hraje v podstatě každý, kdo umáčkne barréčka a udrží aspoň částečně rovnováhu. V jejich podání však stála za to.
Cesta zpátky procházkou kolem vody se zastávkou ve výše zmiňovaném podniku taktéž. Byl to zkrátka hezký večer, ale není pravda, že by udělal chybu ten, kdo s námi nebyl. Předpokládám, že si každý užil večer k vlastní radosti, a tak to má asi být.

(19. 9. 21:27)

Málem jsem ho přejel.

Málem jsem ho přejel. Měl štěstí.
Kdybych byl tušil, že v závěru naší včerejší vyjížďky do okolí potkáme tohle, taky bych stejně jel. Jen bych si s sebou vzal fotoaparát. Nebál jsem se, a jestli jo, tak jenom trošičku, aby se neřeklo – nemám totiž ráfky Anti-snakebite.
Já i Jirka máme jistě celou řadu předností, jenže s jistotou poznat hada, jenž se mrskal v prachu opuštěné cesty mezi Mokropsy a Všenorami, bylo nad naše síly. Nad mé síly bylo dokonce si ho i všimnout, přestože silnici překlouzával těsně před mým předním kolem. Naštěstí byl můj spolujezdec vybaven podstatně kvalitnějším zrakem i schopnějším fotoaparátkem v mobilu, takže nám můžete věřit, že se to opravdu stalo.
Co dělá takový had na cestě nedaleko mostu přes Berounku? Inu, sotva leze, jsa (soudě podle vyvaleného pivního bříška) čerstvě nažrán; zvedá hlavičku, aby si prohlédl očím nevěřící cyklisty; legračně mrská jazýčkem a pomalu se vzdaluje mimo dosah kamery (na můj povel, ať se Jirka více přiblíží, reagoval fotograf se zdráháním zjevně způsobeným respektem k fotografovanému).
Co jsme dělali my poté, co se nám onen had ležící na cestě k železničnímu mostu a autoservisu s veselým jménem Beer definitivně s decentním zašustěním ztratil z očí ve vysoké trávě? Roztočili jsme pedály a vyrazili k domovu, ale obraz nasyceného plaza v nás zůstal a podprahově nás donutil, abychom si vzápětí v mokropeské pekárně dali několik nesmírně kalorických a dobrých koblih a voňavých koláčů.
Hned se pak jelo příjemněji.
 

(13. 9. 15:17)

Jak bylo na Hronu?

Původně jsem si předsevzal, že tu sesmolím nějaké vlastní shrnutí proběhnuvší vodácké výpravy, nicméně nakonec jsem se rozhodl, že nechám hovořit právě přepsaný deník, a vyberu z něj (dle vlastního vkusu) nějaké perly a pravdy. Takže dost zbytečných řečí. Ptám se: Jak bylo na Hronu?
Vesele:
„Překvapením bylo, že po několika informačních schůzkách někteří netušili, kterou řeku a odkud jedeme.“ (Vlastík)
 „Mač byl ukončen směsí nevolnosti hráčů, a tak kdo dal góla, vyhrál.“ (Kája)
 „Žlutá barva našich lodí měla dnes rozhodně opodstatnění, ne nadarmo se ve středověku označovaly lodě, na jejichž palubě vypukla epidemie, žlutou vlajkou vyvěšenou na stožáru.“ (Piškot)
 „Po dojetí bohužel nenastoupila umývací lodní četa, a tak závodníci si museli potupně svá plavidla mýt sami. To je tak, když něco pořádají Slováci.“ (Pavel)
Dramaticky:
„Stevard, průvodčí, nebo průvodce, to je jedno, neměl moc náladu na naše hraní, řvaní atd. Stejně tak jedna nerudná spolubydlící. Po třetím upozornění, že nás již vykáže z přepravy, jsme konečně zavřeli kupé a oddali se odpočívání.“ (Vlastík)
„Kuba byl zalit a jeho loď se s ním a vodou na palubě vzpříčila pod jakousi větev, odkud jsme ji po dlouhém boji vyprostili.“ (Řízek)
 „Odrazili jsme se od břehu a hned po pár metrech na nás čekaly peřejky – co peřejky! Takový skoro peřeje.“ (Julie)
  „Kuba spal v autobusové zastávce, padla mu jako ulitá, že i nočná policajná hliadka usoudila, že se tam hodí a vše je v poriadku, a zase odjela.“ (Jarda)
 „Až večer v tábořišti jsme se dozvěděli, že se ten den cvakly hned dvě posádky: Basítek s Eliškou  po vjezdu do větví a Kuna s Lukykem za pro mě neznámých okolností." (Ála)
Sarkasticky:
 „Je téměř jisté, že cestou padlo mnoho vtipných hlášek a vedly se žhavé diskuse a debaty o nesmrtelnosti chrousta, jichž jsme však nebyli svědky, protože jsme byli PRVNÍ.  (Ála)
 „Neskrývali jsme nadšení a začali pádlovat (v našem případě táhnout loď) zpátky.“ (Ála)
Zaujatě:
 „Naučná stezka dále pokračovala pod betonovým dálničním mostem, kolem řeky, za kterou se nacházelo jakési cikánské ghetto, které způsobilo obrovský rozruch. Celé stavení mělo vymlácená okna, trčel z něj satelit a okolo přes most vedla turistická značka.“ (Lukyk)
„Samotná zřícenina hradu se tvářila, navzdory tomu, že byla ze třináctého století, velmi zachovale. Nejvíce nás zaujala část, kde byla uvnitř zabudovaná skála dosahující až do druhého patra.“ (Kája)
 „Co se týká „sraček“ ve vodě, je Hron zatím o něco čistší než Berounka v Radotíně. Jen v řece a kolem ní je občas strašný bordel – např. televizní obrazovku značky Orava jsem jinde v řece zatím neviděl, jinde je asi 100 pneumatik, 200 plechovek od piva atd., atd…“ (Jarda)
Nemocně:
 „Záchody v kempu byly nedobytné a les v okolí byl zoufale daleko, zoufale do kopce, a hlavně, bylo tam všude hrozně vidět. A hlavně tam po našem odjezdu zbyla spousta věcí, které tam předtím nebyly…“ (Piškot)
Romanticky:
„Rád bych napsal, že mě ráno probudily něžné paprsky sluníčka laskavě olizující sice poněkud oblé, ale přesto přitažlivé tělo našeho zeleného stanu.“ (Řízek)
 „Cestou dolů jsme se ještě dostali na vyhlídku, ze které byl nádherný výhled na čističku a opět na Zvolen.“ (Lukyk)
Absurdně:
 „...tak jsme se vydali do "nedaleké" hospy, kde paní nevařila, a tak nám dala pouze smažák s hranolky.“  (Julie)
„Při sestupu na dolní část hradu, kde byly opravdu malé zbytečky věže, nás překvapily dvě skupinky pracovníků s hráběmi a košťaty, kteří usilovně shrabovali a zametali listí z naučné stezky.“ (Lukyk)  
 „Úderem deváté (!) nás vyhodili z hospody, pak nás paní milostivě pustila na vymrzlou "předzahrádku“, aby ním tam následně zhasla.“ (Piškot)
Nespokojeně:
„Přesto nás optimismus až na výjimky (Basítek) neopouštěl.“ (Vlastík)
„Jenže vono už asi v sedum bylo vevnitř tak zk**** vedro, že jsem chtě, resp. nechtě, musel, po necelých pěti hodinách spánku, vylézt ven a na nějaké rádoby romantické cancy jsem fakt neměl náladu.“ (Řízek)
 „Hospoda byla po cestě snad jen jediná. Zavřená. Nešel proud.“ (Řízek)
 „Občas nás sice příjemně překvapily peřejky, ale za moc to nestálo.“ (Lukyk)
 „Všichni spali dobře, jen Basítek ne.“ (Jarda)
 „Pak jsme chvilku seděli v místním bufetu, kde někteří degustátoři (Kuba, Basítek) odsoudili do „horoucích pekel“ pivo TOPVAR.“ (Vlastík)
Nešikovně:
„Piškotova posádka neměla očividně svůj den, Piškot netrefil střed jezu, uvízl na něm a  musel vystoupit, aby se se svou lodí a Luckou sklouzl.“ (Vlastík)
 „Řízek nás prozradil tím, že v recepci táboriska hladal záchod. Tím si všimli, že tam někdo táboří, a museli jsme platit.“ (Jarda)
Nedočkavě:
„Už bude ta Bájná Bystrica?“ (Basítek)
 „Před startem jsme čekali na Piškota, až si zabalí, a na Álu, až přinese Žvejčíkovi čerstvé rohlíčky pod nosánek....“ (Řízek)
 „Sbalení jsme byli opět jako PRVNÍ, protože se snažíme pořád závodit a být ve všem PRVNÍ.“ (Ála)
Hladově:
 „Tedy přesněji řečeno všichni vytáhli zbytky jídla, my patku chleba, májku a kousek čokolády. To ještě nikdo netušil, že dalším jídlem bude až večeře…“ (Ála)
 „Záhy nám došlo krmivo. (Aby ne). Nebýt proviantu rodiny Hrubých, asi bych propadl skepsi.“ (Řízek)
Teplo:
 „Bylo vedro, takže jsme chytali bronz, někdo i nach." (Řízek)
Zima:
  „Brzo se bohužel potvrdily pesimistické předpovědi ze včerejška, nebe se zbarvilo do šeda a spustil se déšť. K tomu všemu ještě nebylo zrovna dvakrát teplo, a tak samozřejmě nastala otázka, kam do hospody.“ (Piškot)

Nihilisticky:
 „Jenže po těchto veselostech nastalo nic.“ (Řízek)
 „Hm, tak nic.“ (Julie)
Nechutně:
 „…navíc po cestě do řeky vtekla asi nejhnusnější věc, kterou jsem v životě viděl: bílo-fialová příšerně páchnoucí břečka. Řízkovi se zalíbila natolik, že se zanedlouho vykoupal. Žumpa hadr.“ (Piškot)
Spokojeně:
„Nezbývá mi nic jiného než si přát, aby i další dny byly stejně povedené.“ (Vlastík)
 „Vlastík bylo o „šulance s mákom“ spokojenější a těžší.“ (Piškot)
 „Žvejk se však cítil opilý i po 3 pivech – takže v pohodě usnul.“ (Ála)
 „Cesta byla příjemná, možná někomu víc nebo míň, podle toho v jakým stavu a kde se nacházel. (To příjemná beru z mýho pohledu a taky, že jsme všichni dorazili.)“ (Pavel)
Konec dobrý:
„Nakonec nás všechny kupodivu pustili zpět do naší matičky země české. Měli jsme z toho radost.“ (Pavel)

P.S. Deník je konečně ke stažení – žádám vás velmi, abyste mi poslali informace o případných chybách, překlepech a dezinformacích. Moc rád to opravím.
P.P.S. Mockrát díky Pavlovi za přepsání své části deníku.
 

(10. 9. 13:17)

Hrad Šášov

Z vody!

Tak jsme byli včera na vodě. Tedy, včera už moc ne, to jsme se vraceli dlouhou cestou domů, rozvaleni v převážné části středověkého lůžkového vagonu, jenž byl pokoutně připojen k vlaku vlekoucímu se bůhvíproč až z daleké Bukurešti. Pro informacemi nezasažené: vypravili jsme se splouvat cizokrajnou řeku Hron. Trvalo to deset dní, bylo nás sedmnáct lidí a já, osmnáct vest ,(zpočátku) devatenáct pádel, tři rozličné míče, posléze jeden zánovní slunečník a jedna šestistrunná kytara vybavená trsátkem v dresu FC Forejt, vše uskladněno v devíti plavidlech odporně žluté barvy, ne nepodobných takřka nerozbitným lodím, jimiž disponují půjčovny např. podél Sázavy. A jak se dá soudit z předchozího výčtu, bylo to velký.
Taková obrovská akce si zajisté musela vyžádat i podrobnou fotodokumentaci. Snímků bylo přes pět set a jak to tak bývá, velkou většinu z nich tvořily fotky plné pádel, vest, lodí, barelů, peřejí a Vlastíka. A aniž bych chtěl něco z toho urazit opomenutím, dnes to bude o něčem jiném. Než se prokoušu vším tím vodáckým materiálem, nabízím dnes několik snímků trochu odjinud – ovšemže vybavených vysvětlujícím komentářem. Nějaké ty lodičky budou snad už zítra.
Když to vezmeme odshora, na první fotografii se nachází dvojice ptáků, lampa a zřícenina, což je zjevné. Dodám, že druhý pták přibyl později než ten spodní, větší a že se zřícenina jmenuje Reviště. Dravec, lampa a zřícenina bylo sice zajímavé spojení, jen mu do relativní dokonalosti a k mé spokojenosti cosi drobného chybělo. Tak jsem čekal, jestli se nepřihodí něco, co by to spasilo, a on po čase naštěstí přiletěl ten svrchní dravec. Ještě, že tak.  Jinak bych tam třeba čekal doteď.
Trpělivost bylo naopak nutno odložit u snímku druhého, kýčovitého. Původně jsem ze stanu chvíli po svítání totiž nevyběhl s foťákem, nýbrž s papírem pro speciální účely, tedy s úplně jinými úmysly. Pro přístroj jsem se vrátil až poté, co jsem spatřil pohledné "hmly"  nad hladinou řeky. A tak namísto snahy o bezchybnou kompozici... víte co, já si to radši nechám pro sebe. Můžu být zkrátka rád, že to dopadlo takhle.
Třetí snímek je dokumentem o bezešvém splynutí na první pohled nespojitelných architektur, panelové a dřevěné. Fotka je z neznámé vesnice pár kilometrů nad Bánskou Bystricou a každé další písmeno případného komentáře mi připadá přebytečné.
A posledním dnešním vyvoleným je obrázek originálního plovoucího karfiolu přímo z vln slovenského veletoku. Jistě, někdo by mohl říci, že je to jen koule z hnusné pěny. Ostatně, o pár dní dříve jsem z vod objektivem vylovil i plechový kanystr – ale vypovídací hodnotu o čistotě tamní vody to má minimální, vždyť to nejzákeřnější zpravidla nebývá vidět.
A s tímto optimistickým konstatováním bych se dnes rozloučil, neboť zítra je nejspíš taky den.                                                                  

(3. 9. 20:30)

V zajetí nicnedělání

Podstatné části mladších kamarádů už prázdniny melou z posledního, ale já, aniž bych se jim vysmíval, si jich ještě nějakou tu chvilku s prominutím užívat budu...  A moje stránky? Ty mají momentálně dovolenou – jsou v jakémsi polospánku: na Pavlači si slábnoucí ozvěna pohrává s písmeny těch několika odvážných, na fotografie na titulní straně padá prach, nějaké aktuální ankety jsou v nedohlednu a tenhle kratičký úvodník? I ten zvolna spěje ke svému konci, jen bych ještě mezi řečí rád utrousil jeho jediné poselství. Chtěl bych se omluvit těm několika vytrvalcům, kteří jsou dennodenně zklamáváni neměnností a zewlingem tohoto koutku, a zároveň je psychicky připravit na to, že se to asi jen tak nezmění. Ale počátkem září, až se vrátím ze slovenských vod a až budu už, zase a ještě studentem, tak se tu zase něco drobného dít bude. Zatím posílám moc pozdravů a přeji příjemný den...                                                                   

(21. 8. 11:30)

Lesklé a matné vzpomínky na Zmrhal

Je asi hanebné po více než měsíci mlčení přijít s úvodníkem skrznaskrz suchým, popisným, neaktuálním, a navíc i krátkým. Ale jinak to dnes nebude: chtěl jsem touto stručnou rekapitulací pouze dokončit dílo, jež jsem rozestavěl těsně před svým odjezdem na cyklistické putování po Šumavě a přilehlých osvěžovnách.
Vybíral jsem tehdy fotky z letošního tábora. Vězte, že to nebylo nic snadného – kromě pochybných kvalit leckterých snímků mi práci ztěžovalo jejich enormní množství a omezená kapacita jak člověka, tak počítače. Nicméně, a teď to asi bude znít trošičku nabubřele, ale vy jste zvyklí, musím se pochválit. Fotek je totiž méně než sto, jsou někdy i barevné, občas se na nich mihne i nějaké to dítě a komentáře mají tak oblé hrany, že se snad urazí jen těch pár jedinců, jež každé mé i nedořknuté slovo považují za atak vůči jejich ctěné osobě. Těm bych doporučil, aby si jen prohlédli obrázky, nechci jim kazit náladu. Ty fotky tu jsou pro radost mou a snad i pár dalších tvorů.
A abych to nějak slušivě uzavřel, chtěl jsem poděkovat těm, jejichž fotky se tu mohly objevit, protože je na imaginární film uvnitř Lumixe zaznamenali. Takže především sobě, pak Petrovi, Frantovi, Marťasovi, Vencovi a Samospoušti. A když už jsem u těchto dojemných řečí, přidám ještě poděkování těm jedincům, kteří mi pobyt u Zmhalu zpříjemnili a díky nimž jsem se na táboře občas cítil jako živá ryba ve vodě. A protože mi přijde krajně blbé je vyjmenovávat, tak pevně věřím, že si to ti správní přeberou a že k nim tohle hlasité DÍKY! najde cestu.
A jinak přeji všem hezký večer.
 

(29. 7. 20:22)

Není to montáž, týpí se opravdu přišlo podívat, jak Jirka skáče.


Tady však menší zákrok asi nemá smysl tajit.

Nezvaní vyhráli, zvaný se zúčastnil

Kdybyste se mnou hráli hru na asociace (a třeba bych se i nechal přemluvit), tak by se mi okamžitě po vyřčení slova "bowling" vybavil snad všemi oblíbený hroch Vlastík. I včerejší kuželkářské dobrodružství bylo částečně v jeho režii, byť na to měl lidi. Na jeho popud jsem nás dva totiž přihlásil na turnaj dvojic do dalekých Štěrbohol, strašně totiž toužil po další turnajové zkušenosti, aby se ten svět konečně taky dozvěděl o našich koulecích kvalitách, že jo. Naše předchozí turnajové pokusy nebyly, pravda, dvakrát (ani víckrát) úspěšné, proto mi vůbec nevadilo, že se tentokrát máme utkat se soupeři v kategorii B, tedy těmi, které nevzali do A (ani na odvolání). Veden domněnkou, že ačli mám hned následujícího dne ráno přijímací zkoušku, stejně bych večer nemohl usnout, mi vůbec nevadilo, že se mám vrátit někdy po jedenácté. V případě úspěchu; neúspěšní opouštěli hernu mnohem dříve, jistě v slzách.
Nevěřili byste, kolikrát se dá zabloudit na cestě mezi Chodovem a Štěrboholy, byť trasa samotná měří jen deset kilometrů (v ideálním případě)! Avšak ty dvě mozkové buňky, které mají u mne na starost orientaci po hlavním městě a přilehlých lokalitách, kde dávají lišky dobrou noc, se nakonec vzchopily, tudíž jsem mohl spoluhráče potěšit tím, že jsem přijel, ba dokonce nebývale včas.
Štěrboholský turnaj se koná každé dva týdny, takže soupeřstvo tvořila již zřejmě ustálená sortička hráčů, jež na nové borce v teritoriu hleděli místy až s nevraživostí! Zvlášť těm dvěma dámám, které jsme v semifinále vyřadili po zázračném procitnutí po kvalifikační mizérii (kde jsme skončili 7. z 8!), jsme asi moc radosti nepřivodili (Vlastík 183 bodů, já 201 v osobním vicerekordu). Tak jako tak, v příjemném prostředí pomenší herny na dohled od hnusného Europarku, který se do zapadlé čtvrti hodí jako koule na nohu, jsme po vítězství v semifinálové části vyhráli i finále. Před půlnocí jsem si tedy doma mohl s radostí potěžkávat svou zaslouženou láhev sektu, hádám tak sedm liber. (Čistě ekonomicky vzato, účastí jsme každý vydělal přibližně -400 Kč – ale ta radost ze hry... k nezaplacení).
Ráno to pak vypuklo. Můj předpoklad o probdělé noci se splnil; už se znám. V půl deváté jsem však s kruhy pod očima a pod sakem již přešlapoval před jednou z místností FSV, bych se pokusil přesvědčit tamní komisi, že na to mám. (Poněvadž mi po turnaji zbyly jen nějaké kovové pozůstatky předchozí civilizace peněz, o možnosti interpretovat předchozí větu jako nejapnou narážku na nějaký úplatek jsem vůbec neuvažoval). Pak to šlo ráz na ráz: už po čtyřech hodinách (proč jsem měl jít na řadu až 14.?), posedávání v kavárnách, nervózních výsleších již prozkoušených kolegů a několikakilometrové procházce křížemkrážem dusnou chodbou jsem se přece dočkal.
Nemusel jsem si tedy vytáhnout otázku o evropské integraci. Ta paní zkoušející se nemusela tolik snažit nalézt na mém už tak dost děravém vyprávění další nedostatky a ptát se mne na komunistické poslance v Evropském parlamentu. Stejně tak jsem jí nemusel říkat, že komunističtí poslanci nejsou můj šálek čaje. A ti ostatní dva zkoušející se mohli namísto unaveně odevzdaných výrazů také občas otázat na něco, co bych eventuálně s trochou fantazie troufám si tvrdit mohl vědět. Ale povídali jsme si dlouze, moc krásně a došlo i na Bohemku. Přirozeně na jinou, než jsme včera vyhráli, ale i tak mě to překvapilo. Oznámil jsem všem, že vyhrála 3:1 na hřišti HFK Olomouc (po poločase 2:0). To byl asi nejzářivější moment mých žurnalistických přijímaček.
Suma sumárum, nevím, jak to dopadlo. Dozvím se zítra. Ale i kdyby to nevyšlo, už víme jistě, že FC Forejt opravdu zůstane v sedmé lize. A to přece taky potěší.

Hezký den všem – a nevíte-li, do čeho píchnout, napište mi něco. Papapapapapapappaapappaapapappapapa!
 

(12. 6. 16:02)
 

Kluci, chytil jsem žábu!

Po čase na vás opět shlíží (pokud máte monitor proklatě vysoko či jste drobnější postavy), či k vám vzhlíží (pokud jste většího vzrůstu nebo nebývale krásní) jedna pohledná žába. Fotka je prozářená červnovým sluníčkem a velmi dnešní; vznikla během naší před několika hodinami minuvší turistické schůzky, která, jak na jejím počátku vtipně poznamenal kolega Rádoš, byla "vodní." Dopluli jsme na plastových plavidlech až k posledním peřejím na Berounce (a zároveň prvním pod Berounem, chtělo by se dodat a dodává se), tedy kousíček nad Radotín. Pádlovali jsme jak diví, pestrobarevné cyklistky nám ze stezky mávaly, házeli jsme kamením (ovšemže ne po nich, do vzduchu, do vody a po dalších kamenech, ) – a mezi kamením jsme náhodou objevili tuhle sympatickou žabku či žabáka (nevím, dá-li se na fotce najít nějaký rozlišovací znak). Zatímco se patero našich lodí chystalo na zpáteční cestu a můj háček Citron již nervózně pádlem poklepával jiné háčky, ležel jsem sádlem na vyhřátých oblázcích a snažil se modelku přesvědčit, aby s sebou pořád tak nemlela. Jediná aspoň trochu ostrá fotka neposedného tvora visí výše; mně se líbí, není to nic akčního, zato se to nemusí cenzurovat. A navíc je to pohodlné a elegantní řešení nesnadné otázky, podobiznu kterého ze svých spoluvodáků sem přilepit, abych nenaštval a nezarmoutil ty ostatní ješity.
Hezkou noc či středu!

(5. 6. 22:50)

Snímek výjimečný: s Vlastíkem na lodi nesedí ženská (hovoří ze mne závist, ale aspoň to přiznám).

Krotce a krátce o Dětském dni

Čekáte pichlavé narážky a zžíravou ironii, s níž budu hodnotit indiánsky pojatý oddílový Den dětí? Ba ne, to jste jen podlehli předsudkům, nic takového zde jistě dnes nenajdete. Jsem již stár, o trošku zmoudřen a s kolektivním indiánstvím smířen, však jsem se dokonce nechal dvakrát vyfotit pro potřeby reklamního plakátu (a jak mi to slušelo!) – a v sobotu ráno jsem místo řasenky a pudřenky užil tempery, jimiž jsem trochu vylepšil doposud nevýrazný obličej. A navíc jej hodnotit nebudu takřka vůbec, jen si tu mezi přípravami na zkoušku a potlačováním nevolnosti nad vlastním esejem lehounce zavzpomínám, co že se onu sobotu tak přelomového událo.
V tradičním schématu her (jež jsou logicky hlavní a v podstatě jedinou náplní programu), tvořeném stálicemi typu hodu na plechovky a skákání v pytli, nezůstal totiž pověstný  kámen na kameni, nebo se to tak aspoň mohlo jevit (lanová lávka, plížení, bizon...). Ve vlasech byla péra z ptáků a před klubovnou majestátně a nakřivo stálo tee-pee.
Avšak přeci jen se našlo něco, čehož se indiánská klika zmocnit nemohla – i indiáni totiž používali kánoe, a snad dokonce ještě o něco dříve, než my. (A stříleli ze vzduchovky, ale to sem nepatří.) A protože jsem tvor konzervativní, usedl jsem i letos na záď vesele zelené lodi, bych bórt po bórtu s Vlastíkem brázdil s malými pasažéry vody Berounky. To se myslím vydařilo velmi: žádné dítě se neutopilo (tedy aspoň jsme si nevšimli); Vlastík si zalaškoval s maminkami, které posadily děti ke mně, jen aby s ním mohly jet samy; pokaždé, když jsem potkal Julii, zlil jsem ji; a milé sluníčko mě na některých místech připeklo tak vydatně, že jsem snad vypadal indiánštěji než leckterý indián, zvláště pak ti s fototypem I. (keltský typ)  a II. (Evropan se světlou pletí). Vida tu spoušť, neváhal jsem a konečně z ksichtu smyl ten barevný sajrajt.
Jak patrno z předchozích řádků, většinu dne jsem strávil na palubě. Abych si udělal aspoň částečný obrázek o tom, co se děje nahoře, uspořádal jsem mezi svými háčky a porcelány minianketu, co že se se jim zde nejvíce líbilo, a (vědom si negativního a štvavého zacílení většiny zdejších anket a potřeby zachovat tradici) naopak. Na celé čáře zvítězily kanoe (servilní, ale hodné děti), na dalších místech se poměrně přesvědčivě umístily bizon a podlézání, těsně pod nimi laso a střelba. Na opačném pólu popularity skončil hod nožem (asi jim to nešlo) a poznávání rostlin (to samé). Na doplňující otázku, po jaké to plujeme řece, jsem se mimo jiné dozvěděl, že po Labi, Vltavě, Sázavě, Ohři – a, což jest zvlášť pikantní, po Berounici.
Další podrobnosti z výslechu odsud asi neuniknou, snad jen, aby to bylo konkrétní, tak odpovím na logicky se nabízející otázku, co že se nejvíc líbilo mně. Samozřejmě kánoe. Ale jen těsně pod nimi skončily místní indiánky a jejich slušivé úbory, abych se někoho nedotkl. Na třetím místě bych jmenoval plakát, kde jsem já, ale to taky každému došlo.
Co se dělo poté, co slabá šedesátka dětí třímajíc vyhrané fidorky odešla do svých domovů? Mělo být původně promítání filmů, ale nakonec se z toho vyklubala oddílová rada (to je, jako kdybyste si objednali biftek, a oni by vám místo něj přinesli šoulet). Na její obranu však musím kvapem dodat, že byla krátká a nebývale konstruktivní. Na rozdíl od večerního posezení kolem ohně s kytarami. Ale to už je zase jiná story, viď.

Hezký den!
 

(1. 6. 12:22)

Na rozdíl od většiny pozemských slečen, vodačky se fotily rády.

Tahle Kájina fotka asi slavná nebude, ale mně se líbí víc, než ta slavná, esli mi rozumíš. Je na ní zkrátka všechno. I kus blankytného nebe.

Šok: Šla ke kamarádce a skončila v sádře!

Předpokládám, že každý z vás se někdy v životě připravoval na nějakou písemku, zkoušku, test v autoškole, zápis do školy, maturitu a tak. A asi znáte takový ten náhle se dostavivší pocit naprostého znechucení materiálem, na nějž po několik hodin (minut, dní) za nemluvného pohybování ústy civíme.  Ten okamžik, kdy se zbytečnost naší snahy vyjeví v naprosté nahotě, kdy člověku zničehonic dojde, že to jediné, co by už měl před osudnou hodinou udělat, je naostřit si tužky, připevnit taháky, uvařit si kafe a připravit si nějaké pohodlné oblečení (v některých případech s dostatečně vstřícným výstřihem).
Ten pofidérní úvod je tu proto, že se nešťastnou náhodou dnes na jednu písemnou zkoušku chystám. A před několika málo minutami jsem se dostal přesně do popisovaného stádia. Handouty letí z ruky ven a téměř oknem a duší se rozprostírá násilím vtlačená pohoda a klid.
Ostatně, studium je vlastně dost nebezpečná zábava, téměř adrenalinový sport. Můj poslední sádrou hojený heroický výron se udál na radotínském nádraží – při cestě na přednášku z fonetiky. Velmi podobně včera dopadla slečna Lucka, spolužačka Nikolina. Jen nikoli na koleje, nýbrž na nerovný asfalt Nového sídliště. Šla se totiž k Nikole učit; mají totiž teď takzvaný Svatý týden. S kotníkem rychle nabývajícím na objemu se toho moc dělat nedá, snad jen zavolat sanitce nebo přinutit Nikol, aby zavolala Řízkovi, a toho přinutit, aby dorazil a zachránil.
Přijel jsem snad v patnáctiminutovém limitu, byť si při startu jeden z rodinných vozů zvrtl pravé přední kolo, a museli jsme tak jet náhradním sporťákem. Jelikož obávaný řezník Mesl již zavřel krám, nezbylo, než se vydat na Barrandov. Tam smutnou slečnu vyfotili (i oni, nejen já) a na útlou nožku jí k její velké nelibosti nasadili sádrovou dlahu. V sádrovně nás však v době osýchání nechali samotné – a to bylo něco pro mne! Naplno jsem si užil nevšední situace, kdy si onu místnost mohu prohlédnout i jinak než tvrdna na lůžku. Objevil jsem sádrové vánoční prostírání, arzenál mučících nůžek a jako třešničku na dortu i takovou tu kotoučovou brusku, s jejíž pomocí se osvobozují propuštění pacienti. Vše jsem vyzkoušel a ohmatal....
 Lucce se snad i na chvíli vrátila dobrá nálada těsně před tím, než se vrátila sestra, dodělala započaté dílo – a my se mohli vydat zpět. Podle agenturních zpráv Lucka sádru dosud má; na jejím místě bych neměnil. Sádra na noze je jistě mnohem lepší volba pro intenzivní studium než třeba... já nevím.... pásový opar.
 

(29. 5. 11:59)

Jé!

 Napadlo mě, že bych blondýna na snímku měl spíše prodat do nějakého specializovaného časopisu, než ho zde vystavovat. Ale to jen tak na okraj.
Byli jsme během minulého xxl víkendu na výletě kamsi k Orlickým horám. A na jedné z procházek došlo na zajímavou hru. Na okraji žlutozelené louky dostaly děti za úkol uvít co nejdelší věneček z pampelišek. Měly na to patnáct minut - a zatímco se s přiměřeným nadšením pustily do díla, někteří hyperaktivní vedoucí se po horské louce, po níž bez ladu a skladu rostly možná statisíce smetánek lékařských, rozběhli za účelem je trumfnout. Jiní raději pózovali - a já jsem jedl: člověku samým focením a nicneděláním vyhládne.
Z výletu jsem toho tentokrát měl ještě méně než obvykle - jsa jeden z mála pravověrných reprezentantů Forejtu, kteří jen drobně váhají, když mají kvůli utkání cestovat stovky kilometrů, jsem zkrátka musel na zápas, který se nakonec nehrál (viz Pavlač). A tak jsem strávil neděli na cestách asfaltových. A jinak mě okolnosti (?) udržely víceméně v příšeří kuchyně. Fotoaparát jsem však půjčil slečnám Julii a Káje, z nichž později jmenovaná se téměř dobrovolně přihlásila o okomentování tamních snímků. V tuto chvíli ještě album není hotové, ani její postřehy jsem dosud nečetl, ale těším se na to velmi. Jaké to asi bude? Víte co? Mrkněte se sami!
Ono to podle nadpisu vypadá, že tohle jsou moje (lepší?) stránky, jenže ony jsou už dávno daleko více vaše. A proto mě jakákoli podobná výpomoc pokaždé potěší. A čím více toho napíšete vy, tím méně často vás budu obtěžovat s téměř erotickými (?!) melancholickými výlevy z minula (viz o něco níže). A to se vyplatí!
 

(13. 5. 23:59)

Snad ne zase na Minutách....?

 Onehdy jsem si to svištěl ze školy na kole a uviděl jsem na kandelábru přitulený nenápadný plakát zvoucí na koncert -123 min. do Lucerny. Ovšemže do té malé, ve velkém sále přeci momentálně tlí a komercí a hyenismem čpějí mrtvoly.  Že těch plakátů zjevně moc nebylo, ani lidí se příliš neuráčilo dorazit. Ale mrtvo tam nebylo. Rozhodně ne.
Jak kapela, tak naše výprava dorazily jako trio. V naší sestavě se žádný náhradník nevyskytoval, zatímco na postu basáka chorého Freda důstojně zastoupil, ale nezastínil sedmnáctiletý Vojta. Taky už to asi někdy držel v rukou. V Lucerně zdražili pivo, avšak nevšiml jsem si, že by nám to nijak zvlášť vadilo.
Nevím, na kolika jejich koncertech jsem už byl, ale nebylo jich zrovna málo; poprvé jsem je viděl kdysi v Černošicích, to už je řada let, jako tehdy prakticky neznámou kapelu. Každé jejich vystoupení bylo úplně jiné, ale cosi zůstalo stejné. Duše, nálada, fluidum nebo něco takového, co se nemění, ať už je koncert ve znamení dálkou vonících tónů, nebo léty prověřených fláků jako ten včerejší - cosi jako refrén, který zůstane vždycky na svém místě, ať už se hudebníci rozhodnou píseň přetvořit a momentálně zdokonalit, jak zrovna chtějí. A to je to, co mě kromě úžasu nad schopnostmi a virtuozitou jednotlivých hráčů nepochybně přitáhne i na další jejich koncerty. Byť ten včerejší překonají jen stěží. Nevím, zda to bylo návratem překrásné lubovky ("perníkové" kytary), Hankou, pivem, písní Stop confusing me!, tím novým skvělým blues či Venálovými vytrvalými výpady ve snaze získat telefonní čísla v sousedství poskakujících slečen. Asi vším dohromady - byl to takový nedělitelný -a jak tak koukám na svůj výtvor, i jiným rozumně nesdělitelný- zážitek.
Skvěle jsem si včera zaskákal a "zazpíval". Jaký div, že mi dnes jaksi vyrostla noha a chybí mi kromě energie i větší část hlasu. Nepotkali jste ji někde?

(10. 5. 16:55)

Petr Vok by se divil.

Šestnáctiletý uhrovitý chlapeček otráveně sedí na jednom ze zadních sedadel rezavé karosy směřující někam do jižních Čech – ignorant si ani nezjistil, kde že má vlastně strávit tento týden. Proč taky. Utéct se odtamtud nejspíš nedá. Navíc je to zadarmo. Podlehl tlaku maminky a učitelky češtiny, tak teď musí pykat.  Pýcha, pytel, pysk, netopýr, slepýš pil? Člověk bez vůle.
Je mu tradičně blivno, vlasy má omylem úhledně upravené do vizáže jakéhosi fotbalisty, a sečtělé slečny –těch je drtivá většina - v okolí si ukazujíce jeho směrem již nenápadně špitají jméno tehdy vycházející hvězdy. (Bude z toho asi přezdívka). On sám ale žádná hvězda není: jede sice na olympiádu, ale v ničem nevyniká. Nemá ani ohromné svaly, ani ostrovtip svého souseda, který se legračně jmenuje Špína, a celou cestu mu něco hustí do hlavy o mašinkách a jízdních řádech trati do Vlkova pod Oškobrhem, to byla docela nuda, ale veze se v tom s ostatními. Na klíně má osmahlou španělku (to š je minuskule schválně; jedná se o kytaru), aby si mezi těmi debily měl aspoň s někým povídat.
Ve Stráži nad Nežárkou již čekají zážitky a organizátoři. Ubohé chatičky s palandami, výlety za poznáním nudy, gramatické a slohové soutěžní úkoly, scrabble po večerech, kytarové nedvědí zpívánky, seznamovací hry – a den před mým plánovaným předčasným odjezdem se mě po večerce jedna z Ev zeptala, jestli se s ní nepůjdu v noci koupat do pískovny.
Ten plot, který vidíte na jednom ze snímků v podobě onoho rozmazaného kosočtverce, obehnával celý areál. Ale nesahal až k Nežárce – přes křoviska se dalo proplížit až mimo dohled těch, jež zrovna za šílených intelektuálních orgií a pití čaje se šťávou rovnali písmenka na hrací plán.
Proplížilo se. Je kolem půlnoci, nad pískovnou bloudí měsíc, a nebýt těch náklaďáků, jejichž kola sviští po nedaleké silnici, bylo by až romantické ticho. Voda je téměř teplá a něžně šplouchá, když do ní vstupuji, zpívají žáby. Žába vedle mne mi říká, že jsem docela hezkej. Nebo jsem jí něco podobného řekl já. Mlčky plaveme.
Co bylo dál? Tma, láska, zima, komáři, knoflíky, mravenci – a zničehonic ráno, kruhy pod očima a můj autobus.  
A to se mi honilo hlavou, když jsem se na kole blížil ku Stráži nad Nežárkou. Vezl jsem minulý pátek babičku do lázní a při té příležitosti jsem si udělal nostalgický výlet. Protáhl se na sedmdesát odpoledních kilometrů, ale v placatém okolí města na jednom ze snímků (hádanka!) kilometry pospíchaly rychleji než vzpomínky. A já už se vracím zpět, do aktuálních melancholií a nostalgií. A o nich zase příště. Nebo taky ne.

Pěkný večer!

P.S. Když už jsem u toho vzpomínání na Evu, jak byla nádherná, tak před třemi lety, když jsem ji podruhé a naposledy viděl, hrála na cello v hardcoreové kapele Nuit. Třeba jsou na webu nějaké písničky. (Mně to ale vždycky vyhodí vesměs odkazy na pornostránky, asi neumím hledat a francouzsky). To jen, kdybyste mi nevěřili.
P.P.S. Ty uhozené nadpisy jsou jen vzpomínkou na dokonalá a zábavná témata tehdejších slohovek. Opravdu by mě tehdy nenapadlo, že se budu pokoušet studovat češtinu.

(2. 5. 23:23)

Plnohodnotná náhražka článku?

Tak jsem si, stejně jako mnozí z vás, myslel, že se dnes setkáme s článkem rekapitulujícím poslední výlet Fávotransu. Jenže Řízek míní....  Že  budoucího autora projížďka s mou pomalou maličkostí tak vyčerpá, že nebude schopen napsat pár upřímných řádků, mě, pravda, zaskočilo, naštěstí však mi do schránky přišlo něco ještě lepšího, čím si můžeme čekání na článek zkrátit. Jedná se zřejmě o alternativní text jedné z finálových písní Česko hledá písničku, zvané Zlatovláska. Kdo je jeho autorem, nemám zdání, tak vám to tu bez komentáře naservíruji jen se zavádějící podobiznou autora původní Zlatovlásky, Steva Vondráka. Tedy ne té zcela původní, ale té písničky. A aby to nebyl dnes tak tristní pohled, přináším i portrét docella hezké holky, taky z Písničky. A teď už ta píseň:

ZLATÁ NOTA

BIGBÍŤÁK STARÝ NEVĚDĚL CO BY DĚLAT MĚL

NIKDO HO NECHCE MÍSTO ABY HO NĚKDO CHTĚL

MANŽELKA NEVÍ CO TAK DO HRNCE UMÍSTIT

ON-SNÍLEK TAK RÁD CHTĚL BY SE NĚKDE  UMÍSTIT

V NÁVALU VZTEKU KDYŽ UŽ BASOVKU PRODAT CHTĚL

ON NÁHODOU SE O TÝ SOUTĚŽI  DOZVĚDĚL

NA DLOUHOU CESTU MUSEL SE RYCHLE VYPRAVIT

PRO SVOJE EGO ŠEL ZLATOU NOTU VYSLOUŽIT

REF.: MÁM PLÁN JAK UKOŘISTIT TU ZLATOU NOTU

KÁMOŠI POŠLETE MI PÁR STOVEK Z PLATU

RODINĚ KREDIT SICE NA CHVÍLI ZKRÁTÍM

ESEMES INVESTICE BRZO SE VRÁTÍ

PO DLOUHÉM BOJI PŘIHLÁŠKU SPRÁVNĚ VYPLNIL

A DO SOUTĚŽE PERFEKTNÍ PÍSEŇ NASADIL

KOLEGA MAMUT VŠAK VÍC KÁMOŠŮ ZŘEJMĚ MĚL

BIGBÍŤÁK S PRÁZDNOU PAK DOMŮ K ŽENĚ ODEŠEL

REF.:

ZLATÁ NOTO,  NO TO… ASI JSEM NEVYHRÁL

ZLATÁ NOTO, NO TO… ŽIVOT JDE ASI DÁL (nebo BUDU TO ZKOUŠET DÁL, eště nevim)

Jinak dobrou noc - a zítra snad zase na viděnou.

(26. 4. 22:43)

I fávo se občas koupe

 Mám rád bezpointovky, k tomu se hrdě přiznám. Ať už se jedná o historky oblíbeného Kosořana charakteristické tím, že bez jakékoli gradace prostě zničehonic skončí podobně nečekaně, jako začaly, nebo o průměrné snímky z čistého nebe spadlé, neaktuální, nic závažného nesdělující a podobně. A jednu takovou fotograficko-textuální stořku vám dnes, po kratší, nešikovností zaviněné přestávce přináším. (Ve zkratce: chtěl jsem si udělat jakousi mítinku na disku, namísto toho jsem tam stvořil pořádnou paseku.)
Takže na snímku vidíte mého bratra Citróna, jak před naší rašovickou chalupou sprchuje střechu favoritovu, a zbavuje ji tak prachu a všelijakého bordelu. Ale pozor! Tentokrát to nebyl ledajaký bordel, neboť se jednalo o písky ze Sahary a prach ze Sibiře. Ten na naše plechové Otesánky vinou bizarního stavu povětří sice dopadl už před nějakou tou dobou, ale kdo by platil za myčku, že? Zvláště, má-li bratříček šikovné pracky...
A tak se fávo cestou domů z chalupy blýskalo tak, že to dokonce oslnilo i německé důchodce čekající pod hradem Šternberkem, až se jejich pomalejší kolegyně nasouká do autobusu... no fakt! Nebo je možná ovanula vůně benzínu či zpěv čtyřicetikilowattového čtyřválečku, čert ví.
A o kousek dál jsem píchnul. Ve stokilometrové rychlosti to nebyl příjemný pocit, navíc to bylo v mé krátké kariéře továrního jezdce poprvé. S údivem jsem po výsadku z vozu zjistil, že všechno k opravě mám - pravda, výstražný trojúhelník už pamatuje lepší časy-, ale třeba kolo v kufru bylo...! Uchopil jsem klíč a hever a zapjal stopky.; v čase 0 sekund 10 minut jsem mohl pokračovat dále.
A to je celý.

(20. 4. 18:33)

Přírodní epika

  Jak dlouho trvá mimoběžnému smrtelníkovi, než připraví 66 snímků a odešle je na cestu Sítí? Inu, dlouho. Průměrný student anglistiky mezitím přečte jednu knihu, kandidát bohemistiky tři. (Vychází mi z toho bůhvíproč deficit čtyř knih...). Kdyby sněžilo, napadlo by zatím půl metru sněhu. Ten by ale roztál, protože bylo asi dvacet stupňů. Louky jsou tak spíše zválené milenci, šneky a žábami. Jiné žáby se schovaly do listí, i tam je však stádo dětí nevedené nadšeným fotografem našlo. Jediná polehčující okolnost snad je, že se děti omezily pouze na řev: "Jé, souložící žáby!", a že jim v tom nikterak nepomáhaly ani nebránily. A po čase se vydaly dále a přírodu nechaly, ať si to sama nějak rozhodne a usměrní. Tak jako já. Ale ještě jsem se chvilku koukal.
A zdá-li se vám to jako úvodníček málo, tak se jen jukněte, jak jsem tu před rokem začínal. A vezměte v úvahu, že je neděle večer, já skoro spím, a za mnou téměř hotové fotoalbum. A nasyťte se jím. Dobrou!

(15. 4. 22:11)

aneb Hm... to byl ale fajn koncert!

  Pohádka, již vám budu dnes vyprávět, se začala zhruba před čtrnácti dny, když jsem při surfování internetem a opalování se na jeho odlehlých březích narazil v jakémsi fóru na odkaz umožňující poslechnout si Píseň o přátelství mně dosud neznámé skupiny Hm.... To by mohlo být zajímavé, pomyslil jsem si nevěda, že se stejně jmenuje i jedno z alb kapely, a jal se zběsile stahovat...
Už jsem si z webu pár písniček stáhl a více či méně se bavil, tentokrát jsem se však již po několika taktech bezhlavě zamiloval do jejich lehce Vltavou načichlého zvuku, a ještě dříve než píseň doběhla aspoň k refrénu, posílal jsem ji dál. Že spustím takovou menší lavinku zájmu o jejich poněkud zapadlou tvorbu, mne vskutku nenapadlo. Stejně jako to, že nepříliš často vystupující kapela zrovna po našem návratu z Velikonoc koncertuje v klubu Delta.
Jali jsme se jejich tvorbu monitorovat dále, načež jsme zjistili, že gró jejich tří alb tvoří vesměs zhudebněná poezie Kainara, Sovy, Nezvala, Šrámka, Wolkera a dalších borců z české literární historie, ale také pár vlastních, obvykle veselých skladeb. A jelikož zklamání stále nepřicházelo, vyrazili jsme včera do Delty.
Jak je na posledních akcích Fávotransu (nebo jeho odlehčené podoby - Franta včera chyběl) zvykem, provázel organizaci výletu totální chaos. Neměli jsme lístky, scházeli jsme se na třech různých místech - a nepomohlo nám ani metro, jež se rozhodlo krátkodobě nejezdit. Ke všemu je Delta kdesi na Dědině (s velkým D, žádná Kosoř), takže více než hafo daleko. Tvořil jsem předvoj, bylť v Praze "služebně" o něco dříve, spolu se dvěma blonďatými psycholožkami. Že měla být původně jen jedna, mne sice překvapilo, nicméně jejich intelektuálně výše se nacházející společnost se dala i celkem přestát; přestala mne bavit asi až po půlce hodiny a kofoly, kdy už jsem začal vyhlížet opožděný zbytek týmu.
Před půl devátou se ze sídlištní polotmy a z proudu právě dorazivší masy příznivců Hm... vynořili matematik Piškot, Klára, Kája, Milan a Marťas, čímž se počet účastníků zájezdu ustálil na čísle osm a počet mých bývalých přítelkyní na (navzájem) nevídaných třech (trochu smutné konstatování - tři bývalé a žádná budoucí!). Navzdory davu jsme se prodrali až k pódiu, jemuž dominovaly pokreslené balicí papíry a projektor s notebookem (samply, viď). Hm... v čtyřčlenné sestavě, která však ovládala střídavě nesčetně nástrojů (považte: kytara, klavír, housle, basa, bicí, valcha á la Děda Mládek, několik druhů píšťalek a nafukovací kachnička - téměř takový záběr jako multiinstumentalista Jarda Pížl), začala zcela zaplněné, dvacáté narozeniny slavící Deltě vyhrávat kolem deváté.
A byla to jízda. Koncert byl vzpomínkový, tudíž došlo na spoustu starých, zaprášených písní, které se organicky prolínaly s písničkami z nejnovějšího alba Oběd i úplnými novinkami. Přestože chyběl beat-box, na nějž jsme se těšili, většina písniček v živém provedení ještě získala na kráse, dokonce i mnou neoblíbené Ája, Vínečko a Nevídáno neslýcháno jsem si moc užil. Poslední jmenovanou navíc provázel neskutečně vtipný živý videoklip, který stejně jako promítání starých fotek a jednoho skvělého animovaného kraťasu o tom, jak se sirky milovaly s cukrem, koncert příjemně zpestřil.
Došlo i k několika přídavkům - a k nim se váže jediná zrada, kterou si na nás hudebníci připravili tím, že nám nezahráli ani Píseň o přátelství, ani Píseň o lásce, a už vůbec ne Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy. Budeme se tak nadále muset spokojit s naší téměř dokonalou dvouhlasou interpretací...
Jinak fajn večer - co dodat více?
Jo - chyboval, kdo nejel. Hm.


(12. 4. 21:46)

FC Forejt - FC Prase 5:2 (po poločase 2:2)

Dnes jsme se sice vrátili z Velikonoc, ale já mám ještě jeden drobný restík z minulého týdne, který přednostně splatím, dříve než se proberu fotkami a zážitky z Polničky.
Jak jsem viděl úvod našeho jarního fotbalového snažení? Tak předně je asi namístě poznamenat, že to bylo poměrně nečekaně z branky. I pro mne bylo překvapením, když jsem se minulou neděli po poledni postavil na voňavém umělém trávníčku na Hanspaulce  mezi tři tyče. Co teprve pro kapitána Péťu! Ten mne ihned po svém příchodu chtěl okamžitě odeslat někam. I neposlechl jsem ho a obrněn nejrůznějšími pomůckami protetických kvalit jsem to zkrátka zkusil. Těžko se to obhajuje, ale zkrátka jsem cítil, že to půjde. A šlo.
Hráli jsme tedy hanspaulku na Hanspaulce; poprvé (a doufám, že naposledy) v nafukovací hale, poprvé ve vyšší soutěži a v rekordním množství třinácti zelených fotbalistů.  A bylo to vpravdě nevšední dostaveníčko.
Naši soupeři se však již před týdnem o zápase trefně a výstižně vyjádřili na jejich webovkách, já dnes k podobné kanonádě nemám ani munici, ani energii, tak se níže jenom pokusím relativně chronologicky popsat průběh utkání, a přinést tak jakousi ex post online reportáž. (minuty jsou vesměs pouze orientační)
-20 h. - Forejti se scházejí za školou k prvnímu letošnímu tréninku. V brance kupodivu já.
-75. min. Radotínská část oddílu se začala scházet na prosluněném nádraží a nastupovat do přistavených autokarů.
-60. Na sraz dorazil Kosořan Špína. Na kole.
-59.--34, Vyrazili jsme směr Dejvice. Dvacet pět minut ve střehu - řídil brácha, před ním jel Rádoš....
-32. Našli jsme hřiště. Bylo skryto pod střechou nafukovací haly, což byl od správců laciný vtípek a zároveň 100% sleva na saunu. Převlékli jsme se, vyhodili hrající si děti a začali před příjezdem soupeře na hřišti dohánět to, co jsme přes zimu zanedbali. Je hrozné vedro, z každého lije,  a Vlastík má tepláky a svetr.
-10. Dorazili soupeři a kapitán Péťa. Dokonce i rozhodčí se uráčili dostavit. Budiž jim píšťalka přesná.
1. Soupeř vykopává naši sezónu. Ihned nás dostává pod tlak tím, že běhá a přihrává si.
2. Stoper Péťa se zranil. Po souboji před naší brankou odkulhal k lavičce s bolestí v třísle.
2.-7. Chaos. Obrana hoří, případně doutná. V útoku hrozíme jen nákopy na Pecena, jinak impotence.
7. Dostáváme první branku s letopočtem 007. Zasloužil se o to krásný balon na nabíhajícího útočníka, jenž se přes náhradního stopera Rádoše uvolnil k pohledné hlavičce. Tu jsem ještě rukavicí lízl, než ťukla do pravé tyče a přemístila se za čáru. Vztekáme se.
8.-14. Zmatek v naší obraně kulminuje. Prasata nás přečíslují, zatímco Vlastík zuřivě hovoří a gestikuluje směrem k lavičce. Kromě toho začínáme spalovat šance.
14. Situace 3 na 1 zřídkakdy dopadá pro obránce radostně. Nejinak tomu bylo tentokrát. Pouze jsem přihlížel, jak jeden z Prasete uklidil balon do odkryté branky. Zaslouženě prohráváme 0:2 a nikdo neví, kde a co má hrát. Očekávám debakl a raději bych byl někde.
15. & 16. Dvě obrovské šance soupeře. Poprvé jsem míč doslova zasedl, podruhé orazil břevno.
16. Takzvaný kontaktní gól vstřelil, a záblesk naděje vykřesal po závaru po rohovém kopu Matyáš, Byť soupeři reklamovali faul na brankáře, rozhodčí prohlásil, že šlo o "normální gól". I kdyby byl nakrásně nenormální, byl uznán.
17. - 28. Zvedáme hlavu. Kája jde sám na bránu, ale nedává. Hra i naše emoce se uklidňují.
28. Nepochopitelní chyba v rozehrávce Prasete, kdy jeden z obránců odevzdal míč téměř na podnose Pecenovi, který potvrdil pověst kanonýra. 2:2.
30. Tropickým deštným lesem zazněl hvizd popravující první polovinu zápasu. Jsem zcela propocen, byť stojím vesměs na místě. Vlastík trvá na teplácích, asi je mu fajn. Dorazil dokonce Zdeněk; bylo to prý nějak daleko. Přesouváme se na druhou polovinu hřiště, která je dál od větráku. Potí se mi i vnitřnosti.
31. -38. Ujímáme se otěží utkání. Prase jen zmateně pálí zdálky, obvykle mimo. Pecen spaluje věrtel šancí. Nejsem schopen vykopnout, aniž bych netrefil strop, a neztratil tak balon.
38. Při výkopu klopýtnu, míč přesto doputuje k Basetovi, který nejprve přehodí vyběhnuvšího brankáře, aby pak střelou do prázdné brány strhl vedení poprvé na naši stranu.
38. -47. Hrajeme dobře.
47. Nádherný Basítkův roh či dlouhý aut přistává na hlavě obranou opuštěného Marťase, ten vzápětí vsítí moc krásný gól na 4:2.
47. -52. Prasata, působící odevzdaným dojmem, odevzdávají balony našim borcům. Ti spalují šance.
52. Pecen se bůhvípokolikáté řítí sám na branku, ku překvapení všech však přenechává balon Basítkovi, jenž tak dokonává razantní obrat ve skóre.
60., nebo i dřív. Zápas bez nehody končí naším vítězstvím 5:2.
+2. Rozhodčí na mou žádost pořizuje dokumentární snímek našeho týmu.
+15. Odjíždíme k domovu, obaleni dojmy ze zápasu a gumovými útržky z umělé trávy namísto škváry. Dvacet pět minut v útlumu - řídil jsem já.
 
(9. 4. 21:46)

Vaše dojmy:
piškot: Dobrá momentka..
 

Jenom o poezii, únavě a výletě
Nenávidím pondělky, jak už jsem se tu nedávno vyznal. V pondělí toho na mne bývá opravdu hodně, někdy až až, a vrcholem je, když pondělí přeteče do úterka...! To pak Řízek bezradně sedí s červenýma očima na semináři z literatury a velmi unaven duševně absentuje v emocionálním zmatku; reaguje jen na světlo; občas, aby se neřeklo a aby se něco řeklo, hodí po osazenstvu nějakou tou trefnou interpretací básně, jíž zjevně nerozuměl (promiňte, pane Holane). A snaží se zadržovat zívání; zívá sice slušně, s ústy oběma dlaněmi zakrytými, jenže přeci jen, i tak je to šestkrát za minutu dost nápadné.
A tohle vše se (nebo spíše mne) semlelo dnes. Když už to vypadalo, že na semináři usnu jako onehdy onehde nejmenovaná bývalá přítelkyně (že se nestydíš, Kláro!), probralo mne vstávání a odcházení ostatních.
Utekl jsem domů. Doběhl jsem vlak z hlavního nádraží a cestou dospěl k závěru, že je škoda prospat zbytek sluncem prodchnutého dne, ač by to bylo nasnadě. Namísto toho jsem se rozhodl pro vyjížďku; vždyť má terapeutka Vendy kdysi zmiňovala rotoped jako vhodnou rehabilitaci - a ten doma nemám. Cikánka, Choteč, Chýnice (tam jsem si objevil manekýna na snímku), bahenní lázně po značených cestách rozježděných koňskými kopyty a silami motorek. Po silnici zpět domů přes Třebotov, pak po ubohých dvaadvaceti kilometrech padnout naznak do vany, do postele nebo kamkoli - a vyčkávat příchodu nějaké masérky. A nikdo nikde.
(6.3. 19:29)

P.S. Kdyby se vám zdálo, že jsem tu na obrázku nějak často, tak vězte, že už jsem tu dobré čtyři dny nebyl. Třeba takovej Bobík, ten je tu obden, jako.

Řízek | 1. března 2007 | 08:58:49
 

Budu muset chtě nechtě taky lehce polemizovat, protože image člověka, jenž opovrhuje smysluplnou zábavou a "magickým světem HRY", na sobě nechci nechat. Tak předně si nemyslím, že se nepořádají "smysluplnější akce, než jen pouhé popíjení", s "nábojem" atd. Hned několika jsem se jich v nedávné době (většinou pod pláštíkem Fávotransu) zúčastnil - koncerty, kino ap. Pro mne měly tyto akce třeba více smyslu než hravé popíjení v rytmu country... ale každého věc.
Nepsal jsem, že mě někdo nutil, nýbrž "přemlouval". A tak to opravdu bylo. Nevím, jak si můžete být všichni jisti, že ne? Vy jste navzájem věděli o každém slovu těch druhých? I to je samozřejmě možné, ale překvapilo by mě to. Slova o vnucovaném organizovaném veselí jsem myslel trochu jinak, než jak je pochopil Bobík - nikdo mi nemával tohahavkem u hlavy, abych si rychle vylosoval společnici do her. Ta nešťastná formulace měla znamenat spíš tlak prostředí a převládající názor návštěvníků. Chápu, že se to dalo vyložit jinak, netušil jsem však, že si to někdo vezme osobně. Asi je nás vztahovačných více.
A dost, už mne tohle téma nebaví. Prostě se mi nechtělo s vámi soutěžit, tak jsem si oslavu užil jinak a dovolil jsem si o tom i napsat. Nechápu, proč to hrotit. Jako by každý, kdo nemá náladu převlékat se a společně se bavit veselými hrami, musel automaticky být za vyvrhele. Proberte se. A hezký den.
 

Rádoš | 1. března 2007 | 12:00:24

Díky všem za podporu, taky sem si to užil. Asi nemusím dodávat, že mám navěc stejný názor jako Bobík, protože to stejně nikoho nepřekvapí.
 

Kája | 1. března 2007 | 17:20:28

Tak už tady zase létají otrávená slova a šípy. Jako relativně nestranný pozorovatel si myslím, že nikdo z vás nemá pravdu. Tak se přece nehádejte!Mír a lášku!

(26. 2. 22:52)
 

Fotky z UHELNÉ
PŘÍBRAMI ZDE!

Z cesty (!)

Ve čtvrtek večer jsme takto na nádraží v Golčově Jeníkově vyčkávali příjezdu najatého autobusu, který nás posléze odvezl do bývalé školky v obci s poetickým a něžným názvem Uhelná Příbram. Navzdory jménu místa se v budově topilo elektřinou a nutno dodat, že celkem nedostatečně, takže jsme prodloužený víkend strávili částečně vyhledáváním hřejivých akumulaček a tulením se kolem nich a k nim. Přesto se výlet myslím docela vyvedl, ačkoli to nemohu říci s určitostí, neboť jsem o značnou část kolektivně užitého času přišel nikoli kvůli separačním náladám, nýbrž proto, že mi čerstvě osvobozená noha dosud nedovolila dovádění a procházky v terénu - i při pingpongu dost protestovala.
A vůbec to nějak rychle uteklo. Ani jsme se nenadáli a čekali jsme na náměstystí na objednaný autobus, aby nás dovezl k vlaku. A čekali jsme dost dlouho, jenže kýžený stroj se srdíčky na boku (kdoví, koho vozí normálně) se stále neobjevoval. Až garantu akce došla trpělivost a telefonem zjistil, že na nás pan řidič zapomněl. Ani ne o dvacet minut později se pak postarší autokar skutečně objevil, za rekordní dobu nás i pohltil a jal se nás převážet k 15 km vzdálenému nádraží, na což jsme měli přibližně 17 minut.
Řidič měl na sobě montérkovou kombinézu, která s trochou fantazie vypadala jak nehořlavý oblek jezdců rallye, jen helma scházela. A taky navigátor, který by naň občas houkl "Levá čtyři, bacha, neřež!" Jinak byla iluze nevšedního závodu dokonalá. Stroj se řítil po křivolakých silničkách, řidič se sveřepým výrazem svíral volant a tu a tam si pod vousy zanadával nad pomalostí provozu před ním a vedle něj. Do uličky se občas vysypaly dokumenty z přihrádek, děti byly však pevně zaryty do sedaček. Seděl jsem téměř na místě spolujezdce, měl jsem tedy výhled na vozovku a tachometr zároveň. Takže vězte, že kromě borců, kteří brázdí okresky ve sto osmdesáti, jsou i tací, pro něž je rychlostním limitem ve vesnicích sto desítka a předjíždění na plné čáře před horizontem zřejmě denním chlebem. Tak jako tak, na nádraží jsme dorazili prakticky současně s vlakovou soupravou, proto jsme se vyhnuli čekání na další spoj, který měl dorazit až za dvě další mrazivé hodiny. Proto nebyla příležitost vyfotit další ztemnělou fotku, musí vám stačit tato. 
Cesta domů pak proběhla bez nesnází, do Radotína jsme připluli za řevu písně Kozel vypůjčené od pana Nohavici. A na nádraží už čekaly maminky....

(5. 2. 17:52)

Promokavá galerie

Panenská neposkvrněnost nevydržela mojí sádře, pravda, zrovna dlouho. Svítící bělost ne nepodobna leštěnému chrupu supermodelky má sice něco do sebe, ale takový barevný chaos je jistě zajímavější a pro oko podnětnější, o čemž je jistě dosyta přesvědčen každý, kdo kdy navštívil mé podkrovní doupě...
Ale to jsem trochu odbočil. Jak Kamča kdysi psala mezi hádky na pavlač, skutečně jsem měl původně v úmyslu vyhlásit řádnou veřejnou soutěž, jejímuž vítězi bych zdarma reklamní prostor zajímavého tvaru i rozměru poskytl. Když jsem se však nad danou věcí znovu dlouze zamyslel a v duchu si přehrál ty tři týdny (a více), kdy bych se musel komíhat vyzdoben případným vítězným nápadem, jímž by mohl být třeba zrovna nápis ČALOUNICTVÍ ŠPIREK, KOSOŘ, - lehce jsem se zděsil a uvědomil si,  že to přeci nemohu riskovat.
A tak jsem se rozhodl výzdobu své sádrové nohy nechat čistě na osudu. Koho potkám a kdo bude chtít, může se snadno stát autorem. Stačí jen nápad, něco na psaní se najde vždycky. Prvními autory pohyblivé galerie se stali kolegové - budoucí anglisté. Zvláště aristotelovský čtverec na druhém snímku si jistě zaslouží pozornost, byť jsem z Martinova stručného výkladu nepochopil ani jeho význam pro lidstvo, a už vůbec ne pro mou sádrovanou tlapu. Ale je moc krásnej.
Berte to jako pobídku - vyhledejte mne, dokud je místo. Kdo nenakreslí nic na sádru, jako by ani nebyl. Záležitost prestiže.

Nesouvisející P.S. K těm papírovým zvířátkům z počátku týdne - pták se jmenoval Vít, želva Muriel. Spolužačka s lepší pamětí se jmenuje Jitka. 

(11. 1. 23:52)

(8. 1. 22:34)

Dodatečná pomsta

Ani v novém roce mě neopustil nebezpečný a troufalý zlozvyk tahat s sebou na svých výpravách za čímkoli jednookého kamaráda Lumixe. Předevčírem jsme, čekajíce na lehce opožděný pantografový dostavník, bloumali po radotínském nádraží a přemýšleli, jak ukrátit nějaký ten čas. Znáte to: Pohupování se na berlích, počítání vajglů na dlaždičkách, luštění nápisů na vagónech a memorování neplatných jízdních řádů... A jaké perly se skrývají na stěnách nádraží! Jako začínající lingvista jsem byl sice na poměrně dlouhé nemocenské, jenže poezie železničních zákazů mě i tak strhla do svého zvláštního světa, z něhož jsem byl opět odtržen až zpěvem přijíždějícího panťáku.
Je téměř jisté, že na mnohých nádražních budovách visí i bizarnější nápisy než dnešní primitivní korektura textu. Pro mě je to osobně hlavně veselý důkaz o směšování různých stylových rovin jazyka - anonymní básník z perónu  by přeci neměl žádné problémy, kdyby vyháněl osoby, co nebo které tam nemají co dělat. Chtěl být knižní, je pro srandu. Takový je život.
Ten snímek má ale ještě jeden skrytý, osobnější rozměr. Loni v červenci jsem také kamsi jel, také vlak nespěchal s příjezdem - a můj pohled rovněž zabloudil tím samým směrem. I vytáhl jsem tehdy čerstvě spravený fotoaparát z batohu, že si to zaznamenám, jenže jsem vzápětí zjistil, že opět nefunguje. A celá traumatizující zkušenost s ochotou zastoupení Lumixova výrobce se tenkrát mohla opakovat... Ba co více, bylo to ještě mnohem horší.
Takže asi chápete úlevu, kterou jsem po vyfotografování pocítil, ač mi bylo hned jasné, že za tu fotku asi žádnou cenu za žádnou cenu nedostanu.

(9. 1. 22:10)

(8. 1. 22:34)

Defilé u čaje

Můj první výlet na zánovním podpatku nevedl ani na Viničky, ani do Kosoře, či do hospody - a už vůbec ne do školy; byť by se dalo říci, že společnost v čajovně jí byla lehce načichlá. Jednalo se totiž o trojici mých spolužaček z anglistiky, které se tam spolu se mnou sešly, aby nad voňavými šálky probraly a propraly všechno, co bylo i nebylo myslitelné, hlavně teda ty filozofické otázky jako. No, a taky jsme trochu přišli za vodní dýmkou, co si budeme nalhávat. Jenže tu jsme nedostali, poněvadž se nám povedla věc nevídaná: naštvali jsme obsluhu čajovny, a to natolik, že se čajovníci prostě rozhodli, že z nás vychovají lepší lidi tím, že nás budou držet jen o chlebu a čaji. Podařilo se tak napůl: cítím se vskutku mnohem lepší, ale do dotyčné čajovny U kostela mě už nedostanou ani trojicí slečen, ani párem volů, a s jejím názvem moje nově nabytá averze nemá nic společného...
Ještě vás seznámím s těmi sympaťáky na snímku. Složila je zručná anglistka, bohemistka a fonetička v jednom, Simona, a byli určeni nám, jako dárek pro radost. Nejsem si jist, jestli se mi podaří vybavit si veškerá jejich jména, ale tučňák byl určitě Hubert. Brontosaurus se jmenoval Rút, jeřáb byl Bořek, pták...no.... a želva...? Pokusím se to zjistit; je to neomluvitelné, ale za dva dny jsem zapomněl hned dvě jména. Ještě, že se mi počítač vrátil už dnes, dokud aspoň ostatní tvorové mají svá jména. A dokud si pamatuji, s kým jsem tam vlastně seděl.
Dobrou noc a chuť, pokud právě obědváte.

(8. 1. 22:34)

Krtek vs. štěrk 1:0

Fotky z oslavy příchodu nového roku se letos moc nepovedly. Snad proto, že jich, podobně jako účastníků zbytkové veselice v klubovně, bylo poskrovnu, poněvadž jsem se více věnoval jiným činnostem, třeba konzumaci, konverzaci, bezcílnému belhání a pingpongu. Nad jistým drobným množstvím obrázků jsem se však přeci jen smiloval a určitě se objeví v souhrnném fotoalbu ze závěru letošního roku, které snad v dohledném období připravím. Namísto portrétů jednotlivých účastníků večírku vám z tohoto pro mne po dlouhé době prvního výletu mimo teplo nemocnice a domova nabízím toto novoroční zátiší se štěrkem, psem a krtinou. Pro ty, kteří nepoznali, se jedná o spodní část pozemku před naší klubovnou, jež byla jistě k velké krtkově radosti nedávno zasypána štěrkem.  Místní podzemní hmyzožravec využil tuto nepřízeň okolností k nevídané demonstraci vlastní síly - na srovnaném plácku uplácal kromě jiných, decentnějších, krtinu o velikosti pro mne dosud neznámé, a vzkázal tím, že kamínková munice na něj nedostřelí. Nerad bych, aby si to zastánci štěrkové louky vyložili jako nepřátelské gesto a taky mě něčím nezasypali, ale dotyčný krtek mi přijde přinejmenším jako borec.

(2. 1. 11:53)

Jako vůbec.

Přeci jen se náš sportovec dočkal, řekne si asi každý při pohledu na dnešní obrázek.  Jenže jak už to tak v životě pajdá, tak všechno není tím, čím se zdá být. Nicméně, asi bych měl začít od začátku, přestože chci být dneska stručný; už jsem se dnes napsal dost. Ráno jsem v pro mne nezvyklou hodinu a se subjektivně dostatečným předstihem vyrážel do Prahy na test. České dráhy však, a to je od nich hezké, nechtěly, abych se po cestě nudil, a tak na ranní spoje uvalily kletbu zrušených vlaků a hodinových zpoždění těch zbylých.  Kromě toho seslaly na nástupiště i Pružana, zásluhou jehož a jeho "Ladovské zimy" se cesta přeplněným dobytčákem dala i snést. Jelikož se můj časový plán takto lehce narušil, nezbývalo než spěchat, což přineslo další veselé pády na ústa i jiné končetiny, díky kterým ve mně definitivně uzrálo rozhodnutí po (nakonec i stihnutém) testu se sebrat, dojet na Bulovku, předvést svou rozklíženou sádru a veškerou svou výmluvností se pokusit domoci na doktorovi sundání břímě tak, abych už ten další týden strávil třeba i v klidu, ale bez TOHO.
A tak jsem tam zajel, hledal, čekal, ukecával.... Úspěšný jsem však byl jen asi z poloviny, poněvadž sádru jsem skutečně opustil, jenže jen do té doby, než mi sanitář uklohnil novou...
Takže si ještě týden na premiéru podvozku po generální opravě počkám. Asi to je tak dobře.


(25. 1. 17:56)
 

Něco jako loni.

Přeci jen se naši sportovci dočkali! Nevím tedy, jak hory, ale radotínské ulice opět vypadají tak, jak se na zimu sluší a patří... tedy bíle. Však už to naše vysokohorské středisko zimních sportů potřebovalo jako sůl, kterou však dosud nepotřebovalo. (Zase jsem se probudil do dobrého slohu, omlouvám se).  Dnes je konečně vše jiné - auta zase jezdí tak, jako by měla plné kalhoty zplodin, sousedi od rána sisyfovsky zápasí o sjízdnost svých chodníků, vlaky se zpožďují, protože strojvůdci musí nasazovat na každé kolo řetězy, Řízci nepublikovatelně klnou na berlích a překonávají rekordy ve sjezdu na sádře a v letech na hubu...
Nejen bystrozraký návštěvník možná zaznamenal, že velmi podobnou fotku jsem sem  přilípnul už před přibližně deseti měsíci. I já jsem to zaznamenal, dokonce už v momentě, kdy jsem ji fotil. Ihned poté, co jsem se vybatolil z peřin, pohlédl skrze žaluzie a zjistil, že se šedo změnilo v bílo, zmocnila se mne téměř identická nálada- směs dětinské radosti nad snížkem! a zároveň otrávenosti z faktického znemožnění už tak dost nesnadného pohybu. Co by jim udělalo, kdyby ten sníh nechali ještě týden uzrát...? Ale zase je to hezký - ač z toho třeba už odpoledne bude břečka.


(24. 1. 11:56)

Něco jako pexeso.

Tak tedy. Ještě si asi pamatujete na slavnou Oční hru. Moje dnešní pexeso je založeno na podobné bázi, ale je přece jen o mnoho jiné. Na včerejší oslavu Kuby a Pružana jsem si sice zapomněl vzít půllitr, ale zato jsem s sebou měl lihovku (zapadla tam), kterou jsem v průběhu večera postupně vnucoval bavícím se jedincům za účelem vylepšení mého dosud celkem fádního sádrového okovu. A to, co vzniklo, vidíte nahoře. A ty, jež to stvořili, můžete najít, pokud pohladíte červený odkaz. A až si je náležitě prohlédnete, zkuste k obrázkům přiřadit jejich autory. Podotýkám, že to nebude tak snadné - kresbiček je 20, a ačkoli mnohé z nich i necvičené oko rázem k patřičným tvůrcům přiřadí, tak jiné by mohly být i oříškem. Jiné jsem navíc pro větší legraci lehce zcenzuroval. A oblíbená fintička - jeden autor maloval dvakrát...
Jestli se vám bude chtít do pexesa, prostě napište vaši verzi řešení ve tvaru třeba a - 1, .... s - 19, a pošlete je na sadrovahrajako@rizecek.wz.cz , nebo přes icq na 334 - 502 - 693 (jste-li kamarádi). Cena odpovědi je 89,- Kč za minutu, max. cena odpovědi je 500,- Kč na dobročinné účely:-). Na nejúspěšnější řešitele čeká v životě jistě hodně štěstí. A taky je zde veřejně vyhlásím.
Tak do toho, mládeži.

P.S. A abych nebyl nezdvořilý, tak večírku se budu kecičkami a obrazem věnovat zase zítra.

(21. 1. 16:50)
 

 SOUTĚŽNÍ OBRÁZKY  tady!
  JEJICH AUTOŘI zde!