Šavle.
pondělí
23. 4. 2007 Milanpárty.
vyfotil Ř. (2x)
napsala Kája
a Julie (malé fotky -výřezy Ř.) 21. 4.
Sedmnáct mu bylo let
Většinou
vyhledávám jak oslavy, tak pingpongové večírky, a tak není divu, že jsem
se v sobotu nachomýtla na jednu takovou kombinovanou akci. Zprvu to
vypadalo na velice (možná až nadmíru) komorní akcičku, protože jsem, ač
jsem přišla asi o hodinu později, našla v klubovně jen už téměř
sedmnáctiletého Milana a (o něco staršího) Řízka, pouze ve společnosti
gramofonu a spousty desek s agenty i bez nich. Večer příjemně ubíhal
v rytmech desek a úderů pingpongového míčku. Před desátou byl slyšet
lakrosový ohňostroj a do půlhodinky tu byli Kuna, Petr a Julie. O něco
dříve přijel i Piškot, ale byl hned vyhnán, aby si koukal dojet do večerky
pro něco k pití, protože džus mizel povážlivě rychle nebo jsme možná měli tušení výše zmíněného přívalu lidí. Chvíli se neorganizovaně tlachalo
a hrál ping pong. Taky se jedly brambůrky, které podle očitých svědků
voněly (?) jako blitky a chutnaly jak pomazánka. Gramofon hrál na plné
obrátky, dokud ho nevystřídala empétrojka s Hm... Jediné, co jsme ten
večer neslyšeli, byla Řízkova kytara, která celý večer ležela netknuta
v koutě. Snad se na nás proto nezlobí ani ona, ani Řízek. Potom se stala
další nevídaná věc: začalo se zcela organizovaně hrát společenská hra - V
pravé poledne! (Hráli všichni, i Řízek!) Kdo umřel, otáčel sovu, neboť i
ona chtěla hrát, dokonce si na to vzala i helmu. A když i sova natáhla
brka, a nám se přes veškerou snahu nepodařilo ji oživit, začali jsme hrát obíhačku. Protože v pravidlech ping pongu psáno jest, že pálka může být
jakékoliv velikosti i tvaru, začali jsme zkoušet vše, co nám padlo do
ruky. Nevěřili byste, jak dobře se dá hrát se stoličkou (zubem ne!),
džusem nebo plyšovým medvídkem. Tahle zábava nám vydržela asi nejdéle.
Kolem druhé kolektiv usoudil, že je nejvyšší čas jít domů. Jen Milan
zůstal sám v klubovně, možná si vychutnával svých čerstvých sedmnáct nebo
hledal bumerang, který v průběhu večera stihl dostat i ztratit. Ale jedno
vím jistě: dort nejedl, protože ho autorky našly druhý den v klubovně
v povážlivém stavu.
Mně osobně se to jako líbilo, ale možná to říkám jenom proto, abych
neurazila Milana, že jo...
Děkuji tentokrát jak Káje za prima článek, tak Julii za mnoho pěkných
fotek. A dodám jen, že v předposlední větě se zřejmě jedná o dort, který
byl v povážlivém stavu, ne o Milana. Ačkoli, co já vím...
(23. 4. 16:13)
pondělí 12. 2. 2007 Radost! | vyfotila Kája a Ř. 10. 2. | |
122 minut s -123 minut CK Fávotrans pořádala v sobotu velkolepý zájezd. Cílem byly veskrze exotické Černošice, jejich plážový Klub Kino a koncert nejlepší kapely, jakou si můžete přát. Kromě majitelů cestovky vyrazili transportérem Ivoš se ženou, Péťa se spolužačkou a já. Milan, zarytý sportovec, přiběhl po svých, což mu trvalo... Chtěla jsem ten čas zveřejnit, abyste se mu mohli vysmát, ale bohužel už si ho nepamatuju. Sakra! No nic. Když jsme dorazili na místo, právě probíhalo zvučení, a tak jsme se pomalu začali dostávat do víru rytmů a tónů. Někteří se začínali dostávat do nálady i jinými způsoby a jiní litovali, že musí odřídit zpáteční cestu. Asi půl hodiny po plánovaném čase konečně přišli. Byli tři, jeden lepší než druhý. A třetí veskrze nejlepší. Většina z nás se přesunula k pódiu, aby jim byla blíž a mohla si na ně téměř sáhnout. V mém případě taky kašlat, doufám, že si to nevzali osobně, já za to vážně nemůžu. Chvíli po začátku dorazili i Hanka a Perda s Oliverem, kteří zvolili vlastní způsob dopravy. Koncert byl jak jinak než skvělý. Pánové neměli playlist a hráli vskutku od srdce. Každá písnička měla v průměru deset minut, kromě krátkých vložek, při nichž si Zdeněk Bína instaloval struny (během koncertu totiž postupně přetrhl tři). Když se s námi rozloučili, nemohl tomu nikdo uvěřit, a tak všichni řvali a pískali, co hrdlo dalo. Po chvíli přišli zpět se slovy, že ještě můžou hrát. Když odešli podruhé, stále jsme se nechtěli smířit s osudem. Po nějaké době, když už nás pomalu opouštěly hlasivky, přišli potřetí. Jistě měli z aplausu radost, ale přesto nám Zdeněk musel vynadat: „No co to je?“ pronesl s úsměvem. Po druhém přídavku a třetím rozloučení již do našeho řevu pustili jakousi muziku, která s interprety neměla nic společného. A tak nám nezbylo, než jet zase domů. Nebo běžet jako Milan. Dnes jsem opět předal volant svých stránek do Kájiných rukou - byly to ruce nejpovolanější, jsouce zároveň strůjci dnešního největšího a současně nejhezčího obrázku. Kája byla dokonce tak pilná nebo nevytížená, že sepsala dvě verze povídání. Vybral jsem tu delší a z té kratší pořídil výcuc pro ty, kteří si už téměř rok stěžují na to, že je tu moc slov. Ale častěji to dělat nebudu, to bych lenochům podlejzal až moc. Krásný večer, chřipce smrt a paralenu zdar. (12. 2. 20:36) |
Shrnutí
Kdy?
V sobotu.
| |
neděle 14. 1. 2007 Život žirafí. |
vyfotila Kája 9. 12.; povídání je také Kájino. |
|
Pavilonem žirafa jde - na rande. Copak asi d ělají žirafy v africkém pavilonu ZOO Praha? Zkuste si představit, že jste jako žirafa. Normální žirafa, máte asi metr a půl dlouhý krk, vysocí jste asi čtyři metry (z anatomie žiraf vím jen, že mají sedm obratlů). Žijete v pavilonu, kde je na deseti metrech čtverečních dalších pět žiraf. S většinou z nich buď máte děti, nebo jsou to vaše děti. V nejhorším případě obojí. Celý den tam chodíte, vyplazujete jazyk na žirafy ze sousedství, olizujete svým dlouhým jazykem, co najdete, žerete a děláte jiné užitečné činnosti. V návštěvních hodinách vás stále někdo okukuje, fotí si vás, dělá na vás grimasy, opírá se nosem o sklo, ukazuje na vás prstem, děti se zvědavě ptají „poč má ta žilafa tak dlouhej klk“. Tak mě napadá, jak vlastně spíte, jestli si obtočíte krk kolem těla, nebo spíte ve stoje? První varianta by byla asi efektnější. Každopádně vám to nezávidím.Tak co? Jak se teď cítíte? Máte pocit, že najednou musíte ohýbat krk, abyste viděli na monitor? Máte pocit, jako byste byli za sklem? Pak vám gratuluji, právě jste se úspěšně a bezbolestně stali žirafou. Ale nikomu to neříkejte, nemuseli by vám to věřit. Dnešní deníčkový příspěvek k nám dorazil z dalekých Viniček (velmi děkuji!); jeho humor na mě (a určitě i na vás) proto dýchl exotickým odérem - a jistě je to příjemné a osvěžující číst zase jednou cizí kecičky, že? Řeknu vám, že jsem si to dnes jako nezúčastněný pozorovatel velmi užil.
|
| |
|
středa 21. 6. 2006 Romantická benátková. | vyfotila a napsala Kája, 18. 6. |
Hm...
Když
přijede turista do Benátek, má hned několik cílů: 1) Posedět při italské
kávě. 2) Dát si italskou zmrzlinu. 3) Poobědvat italskou pizzu. 4)
Ochutnat sedrato. 5) Koupit si suvenýr. 6) Koupit taky něco rodině. 7)
Alespoň jednou se přepravit Vaporetem (italská lodní MHD). 8) Projet se na
gondole. 9) Vyfotit se s holubem na náměstí svatého Marka. 10) Vykoupat se
na Lidu. |
||
pondělí 8. 5. 2006 Letecký den. |
vyfotila Kája, 6. 5. | |
Skejťáácíí! Nevěřili byste, jak je těžké vyfotit člověka, když skáče. Jelikož totiž foťák má při focení jistou prodlevu, musí člověk odhadnout, o kolik dříve před skokem zmáčknout spoušť, aby nezachytil jen skokana dopadajícího na zem. Mně osobně to dělalo docela problém, takže vznikaly fotky sice zajímavé, ale aktér nebyl moc často ve vzduchu, nýbrž na zemi. Nakonec nějakou chytrou hlavu napadla spásná myšlenka, že bude nejlepší, když skočí všichni tři letci, ale každý v jiný moment, abych vyfotila ve vzduchu alespoň jednoho, když už ne všechny...A hle, povedlo se nejen to, ale také jakési rozebrání skoku, neboť na fotce jsou zřejmé všechny jeho fáze - výskok, let i dopad. Mimochodem, všimněte si Řízkova zcela profesionálně skejťáckého letu! Vřelé díky Káje za písemné a obrázkové zachycení chvilky, kdy dva víceméně a jeden více dospělí zničehonic a bez jakékoli objektivně změřitelné příčiny začnou uprostřed polí soupeřit se zlořádnou a omezující gravitací a někteří i s nepřízní kloubů. Vskutku, krásně jsme si zalétali, než nás život zase usadil zpět na zem. Komentář je výstižný a přesný, jen ho usadím do kontextu svého životaběhu - stalo se v sobotu na víkendovce kamsi ke Světlé nad Sázavou. Vynikající výlet, množství fotek a nějaká z nich možná už zítra.... (8.5. 22:25) Vaše komentáře: soused: ...napadita fotka
|
||
čtvrtek 20. 4. 2006 Se svou milou. |
vyfotila Kája, 14. 4. | |
Řízek se svou
nejvěrnější přítelkyní Řízek dohrál na kytaru a zřejmě v zamyšlení nad další písní ji takto láskyplně objal. Bylo mi jasné, že to je přesně ten okamžik, který se musí zachytit na fotku. Ano, Kája, již jsem jako autorku této fotky požádal o komentář, náladu tohoto okamžiku pomocí jediného stisknutí spouště a dvou předchozích vět myslím velmi přesně vykreslila; navíc bych řekl, že i docela dobře nastínila můj vztah k onomu nástroji, v němž je veškeré snažení o více či méně hudbu až daleko na druhém místě. Navzdory poněkud barokním tvarům této otlučené dřevěné zpěvačky totiž žijeme bohatým citovým životem, a i když se nechá trýznit jinými a i pro ně zpívá, vždy ji odpustím a vezmu zpět do svých rukou. Věřím, že jsme si tak trochu souzeni, přestože by jí s leckým bylo asi lépe. Nemůže mě přeci nikdy zradit - to je všechno jen něco jako rozladěné struny, nic nevratného - a přetrhnou-li se, vyměníme je... Na snímku je kromě nepořádku v pozadí, Juliiných tepláků a zamyšlení ještě přítomen lehký smutek, těžší únava a jakýsi vděk nástroji a souznění s ním, což je z toho pojmenovatelného asi vše. Zbylo tam ještě něco? (20.4. 22:24) Vaše komentáře: soused: no tak na dnesni komentar bys nejakou milou (nekytarovou) slecnu chytit mohl, uplne jsem nameko z ty cernocerny melancholie Řízek: Já tebe taky, ty černočerná černoto. |