Šavle.





 

 

pondělí 7. 1. 2008          Snídaně s kájou.  text a foto Kája
 

Slunce v duši

Může být pondělní ráno vůbec krásné? Myslím, že jo. To dnešní se tak aspoň tvářilo. Bylo na něm krásné, že jsem vstávala po osmé a že jsem nemusela jít do školy. Ještě krásnější však bylo, když jsem v poklidu, pomalu a sama snídala, myslela na všechny ty, kteří se už trápí v lavicích, a přitom se koukala na vycházející slunce, které se dralo zpoza zbraslavského kopce, vpíjelo se do ranního oparu a proráželo si cestu mezi mraky, aby mohlo olíznout mlsným jazýčkem střechy radotínských domů a ochutnat čerstvě napadnutý sníh.

Možná jsem romantik, nebo mám jen ráda kýče, ale každopádně jsem musela začít fotit. Přes veškerou snahu se mi bohužel nepodařilo zachytit přesně to, co jsem chtěla. Snad se tam vešel alespoň kousek té zimní krásy a pohladí ostatní podobně, jako ráno mne. Přinejmenším jsem ráda, že mi z fotky neutekly ony kouřící komíny, které způsobily mou touhu po fotce. Bez nich by to totiž byl kýč, který by mi za mrznutí u otevřeného okna nestál.

Mimochodem, vůbec nechápu, že se vždycky nechám ukecat, abych něco napsala…

(7. 1. 22:53).

 

 

neděle 2. 12. 2007           Nejlepší článek z celých stránek.  napsala  Kája a vyfotil Ř.

 

Ne, tak já nevím, něco tam napiš.

Tak jsem zase jednou na Minuty zašla a nelituji, kdepak! Ale vezmu to asi od začátku, ať to k něčemu vypadá. Tak mě napadá, že Řízkovi tohle psaní vlastně trochu dlužím na oplátku za to, že mě vytáhl na fajn koncert. Ale teď už vážně poslouchejte:
V pondělí mi povídá Řízek, že zítra jsou Minuty, tak jestli bych, víš co, nechtěla jít. Říkám si, no jo, na Minutách jsem už nebyla dlouho a přitom je to skvělá kapela. A tak jsem taky šla.
V úterý večer jsem čapla učebnici dějepisu a vyrazila na vlak. Ne, že bych se snad bála, že se budu na koncertě nudit, ale Milan mě o ni poprosil. Na nádraží jsem byla neobvykle včas, zato Špína dorazil na poslední chvíli. Taky nás nepoznal, a tak jsme ho museli s Milanem trochu honit po vlaku. Řízek na nás již čekal před Lucerna music barem se smutnou zprávou, která nepotěšila hlavně Milana, a to, že koncert je za 220,-. Složili jsme tedy většinu úspor na pokladně a v šatně a s nacpaným Milanovým batohem se vydali do sálu.
Ale vás asi spíš zajímá, jak hráli. Stručně řečeno pozdě, skvěle a dlouho. Koncert byl opatřen nálepkou unplugged, tedy bezelektronický, ale osvětlení a ozvučení měli, navíc asi po polovině koncertu hráli už i na elektronické nástroje. Na začátku si však Zdeněk vzal akustickou kytaru a Frederik basu (bez kytary a taky bez pravého ukazováčku, protože ho měl v gipsu) a předvedli pár perfektních neelektronických písní. Potom se basákovi dokonce dostal do ruky smyčec a pohladil jím při jedné písni velice energicky struny. Nakonec nás navštívily Květy ve formě mandolíny, která vystřídala basu. Písně s mandolínou získaly docela jiný rozměr. Ale do rozměru Květů se nedostali, to zase ne.
Vrchol večera ale nastal až v té elektroničtější části, když už měli všichni v rukou své tradiční nástroje a hráli největší vypalovačky. Stalo se něco nevídaného. Zdeněk Bína pomalu přistoupil zezadu k Frederikovi, objal ho a vypůjčil si vrchní část jeho kytary. Zahráli spolu vskutku famózní sólo! Jestli to bylo sólo, když hráli dva.
Poslední, co stojí za zmínku, je paní, která z ničeho nic přišla, objala Řízka a vměstnala se mezi něj a Vaška. Po chvíli zase objala Řízka a odešla. Takhle přišla ještě
jednou a stejně tak i zmizela. Tenhle úkaz jsme si nedokázali nijak vyložit.
Svůj již poměrně dlouhý román zakončím slovy, že jsme se šťastně vrátili posledním vlakem do Radotína a žili šťastně až do smrti.


Něco jako Vanessa Mae / A její spoluhráči
(2.
12. 13:47).


"Vlna mořská....ovčí..."


Karikatura autorky článku


 

 

čtvrtek 6. 9. 2007          Esej o vodě.O O  napsala nic
vyfotil Ř.

O lodičkách a tak

Dostala jsem za domácí úkol napsat krátký esej na téma splouvání Hronu. Pojednám tedy o tom, jaké situace mohou nastat, když devět žlutých banánků vyrazí na Hron.
Prvním případem, který může na téměř divoké slovenské řece nastat, je, že lodě plují jednotlivě, osamoceně. Nenastává zde tedy žádná forma kontaktu posádek. Výhody tohoto stavu jsou určitě ve snížení rizika srážky jednotlivých plavidel a problémů s tím spjatých. Naopak nevýhoda spočívá ve zvýšení rizika přejetí hospody, kempu a dalších význačných bodů výpravy, nastávají zde problémy komunikační.
Případem druhým, často pozorovatelným, je potom náhodný, či zcela úmyslný kontakt plavidel dvou – jedná se tedy například o plutí bort po bortu, nebo dokonce o souloď. Bylo by na místě vysvětlit neznalým pojem souloď. Souloď spočívá v záměrném spojení dvou a více plavidel. Většinou probíhá za nějakým účelem, ale někdy zcela spontánně vyplyne z polohy lodí. Soulodit mohou páry i větší skupiny. Pro fajnšmekry je zde souloď pracovně nazvaná 69, kdy jedna z lodí pluje pozadu, druhá popředu. Zde platí Vlastíkovo pravidlo: „Třením dvou těles vzniká těleso třetí.“ Tímto tělesem bývá zpravidla kámen, na který neočekávaně najíždí jedna nebo i obě lodě. Jeho zaviněním bývá zpravidla souloď náhle přerušena, či zcela ukončena.
Případem třetím a posledním je situace, kdy se pohybuje pospolu tři a více lodí, v krajním případě dokonce všech devět. Zde sice odpadají komunikační problémy, avšak při náhlé překážce v cestě se často objeví problémy prostorové a organizační. Například při náhlém zjevení rozvaleného jezu či stupně se může stát, že některá z lodí uvízne na kameni, další, které ji nestihnou vzhledem k pospolitosti objet, se zastaví u ní a některá z lodí dalších, která nezvládne vypádlovat pryč, ale naopak je vtáhnuta proudem mezi kameny, se musí snažit celý spolek objet. Potom se také může stát, že některé z uvízlých plavidel si náhle usmyslí vystrčit příď do místa, kde v tu chvíli bojuje o život ona vtažená loď. Načež objíždějící kormidelník má onu příď v objetí a vystupujícím produktem celé reakce je zvrhnutá loď, plovoucí věci a otlučená kolena.
Na závěr nutno podotknout, že devět lodí a osmnáct lidí také produkuje spoustu legrace a dalších užitečných věcí.

P.S. Díky, díky moc pisatelce.
P.P.S. První polovina vodáckého deníku je k dispozici vpravo.


 

(6. 9. 21:11)

 

pondělí 18. 6. 2007          NA BLANICI!O napsala Kája, vyfotil Ř. 16. 6.

Soupis vodaččiných potlučených zážitků

Kdybych byla věděla, že budu muset vstávat před šestou, nevím, zda bych se dobrovolně k téhle akci přihlásila. Tak sebevražedné sklony zase nemám. Ve tři čtvrtě na šest, kdy mě bratr přišel vzbudit, jsem toho také šeredně litovala. Nakonec ale přece jen zvítězilo kolegiální smýšlení nad sobeckým a vstala jsem.
Krátce po sedmé již Ford i Xantie frčeli po Strakonické, na střeše celkem tři lodě, uvnitř pět vest, pět pádel, lidí pět a půl (styďte se, vy, kdo jste Blanicí pohrdli!).  Když jsme dorazili na místo, blanické kohoutky byly ještě zavřené, ale než jsme stihli udělat přesuny aut, vodu pustili, i když zatím poměrně poskrovnu. Hlavní starostí bylo, abychom „nedojeli vodu“, a tak jsme si s vyplutím dali ještě trochu na čas.
První odvážlivkyní byla potom červená loď s kapitánem Rádošem a háčkem „na nic“ Kájou, v těsném závěsu vyrazila světle zelená s kapitánem Řízkem a nejkrásnějším háčkem dvouhlavou příšerou, která se ovšem ukázala (kromě zkrášlování přídě) být ještě více na nic, poslední vyjela žlutá ponorka s kapitánem hrochem Nemem a stále usměvavým háčkem Janou. Už po pár metrech jsme se ocitli na nepěkných místech, když jsme zajeli dále k stupni, než jsme měli, a tak jsme museli trochu poponést lodě zpět, protože jinak nezbývalo, než se cvaknout či zabít.
Všechny nástrahy jsme zdolávali téměř perfektně, i když nám cestu sužovaly kromě přírodních překážek také mnohem zákeřnější v podobě hejn kajaků a raftů, které byly mnohdy širší než sama řeka. Do cíle jsme dojeli sice mokří, ale s odhodláním, že si to dáme ještě jednou. Zadařilo se a nestihnuli nám vypnout vodu.
Naopak, bylo jí v řece znatelně více než prve. Také vodáků, především závodníků, bylo na některých místech až přespříliš. Jezy zrádně změnily podobu, což se některým stalo osudným. Červená loď udělala osudovou chybu, když si naivně myslela, že druhý jez jela předtím vlevo. Dělala co mohla, snažila se bez újmy prosmýknout mezi balvany, avšak neustála to. Zatímco kormidelník si jen klidně vystoupil, chudák háček se celý namočil, vzal kdejaký šutr a ještě musel chytal loď.
 Další lodí, která měla problémy, byla světle zelená - ve zrádné peřeji si nevšimla šutru a vzala ho bokem. Kormidelník se však na poslední chvíli chytil bórtu (!) a náklon vyrovnal, zrovna když se voda užuž chystala vniknout do lodi. Žlutá loď žádné větší problémy neměla, zato však, zvláště druhou jízdu, zdržovala neustálým vyléváním nabrané vody.
Když jsme i podruhé zdárně projeli cílovou brankou, nezbývalo, než si přiznat, že potřetí už si to nedáme. S chutí jsme se tedy převlékli do suchého a Řízek s Rádošem jeli pro auto.
Po cestě zpět jsme se stavili v Bavorově na pozdním obědě. Čekání na něj nám kromě fotbálku zpříjemňovala jakási dechovková kapela, která vedle v sále jamovala - hudebníci nikdy předem nevěděli, jak to skončí, resp. kdo kde skončí. Vlastík si objednal Rumcajsovu pomstu, ale ta padla spíš na Řízka v podobě pozdě donesené extra pálivé omáčky na jeho „masové Rarášci“. A taky na ostatní v podobě zavřeného zmrzlinářského stánku, kde si chtěli dát dezert.
Domů jsme dorazili kolem osmé - unavení, ale šťastní. Byl to vskutku příjemně strávený den!
P.S. Kájo, dík!

 

(18. 6. 16:42)


 


Já vím, že je to zase Vlastík, ale on vleze všude.


Moji háčkové Ha a Nka a broučci.

pondělí 23. 4. 2007          Milanpárty.              
vyfotil Ř. (2x) napsala Kája
a Julie (malé fotky -výřezy Ř.) 21. 4.

Sedmnáct mu bylo let

Většinou vyhledávám jak oslavy, tak pingpongové večírky, a tak není divu, že jsem se v sobotu nachomýtla na jednu takovou kombinovanou akci. Zprvu to vypadalo na velice (možná až nadmíru) komorní akcičku, protože jsem, ač jsem přišla asi o hodinu později, našla v klubovně jen už téměř sedmnáctiletého Milana a (o něco staršího) Řízka, pouze ve společnosti gramofonu a spousty desek s agenty i bez nich. Večer příjemně ubíhal v rytmech desek a úderů pingpongového míčku. Před desátou byl slyšet lakrosový ohňostroj a do půlhodinky tu byli Kuna, Petr a Julie. O něco dříve přijel i Piškot, ale byl hned vyhnán, aby si koukal dojet do večerky pro něco k pití, protože džus mizel povážlivě rychle nebo jsme možná měli tušení výše zmíněného přívalu lidí. Chvíli se neorganizovaně tlachalo a hrál ping pong. Taky se jedly brambůrky, které podle očitých svědků voněly (?) jako blitky a chutnaly jak pomazánka. Gramofon hrál na plné obrátky, dokud ho nevystřídala empétrojka s Hm... Jediné, co jsme ten večer neslyšeli, byla Řízkova kytara, která celý večer ležela netknuta v koutě. Snad se na nás proto nezlobí ani ona, ani Řízek. Potom se stala další nevídaná věc: začalo se zcela organizovaně hrát společenská hra - V pravé poledne! (Hráli všichni, i Řízek!) Kdo umřel, otáčel sovu, neboť i ona chtěla hrát, dokonce si na to vzala i helmu. A když i sova natáhla brka, a nám se přes veškerou snahu nepodařilo ji oživit, začali jsme hrát obíhačku. Protože v pravidlech ping pongu psáno jest, že pálka může být jakékoliv velikosti i tvaru, začali jsme zkoušet vše, co nám padlo do ruky. Nevěřili byste, jak dobře se dá hrát se stoličkou (zubem ne!), džusem nebo plyšovým medvídkem. Tahle zábava nám vydržela asi nejdéle. Kolem druhé kolektiv usoudil, že je nejvyšší čas jít domů. Jen Milan zůstal sám v klubovně, možná si vychutnával svých čerstvých sedmnáct nebo hledal bumerang, který v průběhu večera stihl dostat i ztratit. Ale jedno vím jistě: dort nejedl, protože ho autorky našly druhý den v klubovně v povážlivém stavu.
Mně osobně se to jako líbilo, ale možná to říkám jenom proto, abych neurazila Milana, že jo...
Děkuji tentokrát jak Káje za prima článek, tak Julii za mnoho pěkných fotek. A dodám jen, že v předposlední větě se zřejmě jedná o dort, který byl v povážlivém stavu, ne o Milana. Ačkoli, co já vím...

(23. 4. 16:13)



 

pondělí  12. 2. 2007               Radost!                                  vyfotila Kája a Ř. 10. 2.
122 minut s -123 minut
CK Fávotrans pořádala v sobotu velkolepý zájezd. Cílem byly veskrze exotické Černošice, jejich plážový Klub Kino a koncert nejlepší kapely, jakou si můžete přát. Kromě majitelů cestovky vyrazili transportérem Ivoš se ženou, Péťa se spolužačkou a já. Milan, zarytý sportovec, přiběhl po svých, což mu trvalo... Chtěla jsem ten čas zveřejnit, abyste se mu mohli vysmát, ale bohužel už si ho nepamatuju. Sakra! No nic. Když jsme dorazili na místo, právě probíhalo zvučení, a tak jsme se pomalu začali dostávat do víru rytmů a tónů. Někteří se začínali dostávat do nálady i jinými způsoby a jiní litovali, že musí odřídit zpáteční cestu.
Asi půl hodiny po plánovaném čase konečně přišli. Byli tři, jeden lepší než druhý. A třetí veskrze nejlepší. Většina z nás se přesunula k pódiu, aby jim byla blíž a mohla si na ně téměř sáhnout. V mém případě taky kašlat, doufám, že si to nevzali osobně, já za to vážně nemůžu. Chvíli po začátku dorazili i Hanka a Perda s Oliverem, kteří zvolili vlastní způsob dopravy.
Koncert byl jak jinak než skvělý. Pánové neměli playlist a hráli vskutku od srdce. Každá písnička měla v průměru deset minut, kromě krátkých vložek, při nichž si Zdeněk Bína instaloval struny (během koncertu totiž postupně přetrhl tři).
Když se s námi rozloučili, nemohl tomu nikdo uvěřit, a tak všichni řvali a pískali, co hrdlo dalo. Po chvíli přišli zpět se slovy, že ještě můžou hrát. Když odešli podruhé, stále jsme se nechtěli smířit s osudem. Po nějaké době, když už nás pomalu opouštěly hlasivky, přišli potřetí. Jistě měli z aplausu radost, ale přesto nám Zdeněk musel vynadat: „No co to je?“ pronesl s úsměvem. Po druhém přídavku a třetím rozloučení již do našeho řevu pustili jakousi muziku, která s interprety neměla nic společného. A tak nám nezbylo, než jet zase domů. Nebo běžet jako Milan.
Dnes jsem opět předal volant svých stránek do Kájiných rukou - byly to ruce nejpovolanější, jsouce zároveň strůjci dnešního největšího a současně nejhezčího obrázku. Kája byla dokonce tak pilná nebo nevytížená, že sepsala dvě verze povídání. Vybral jsem tu delší a z té kratší pořídil výcuc pro ty, kteří si už téměř rok stěžují na to, že je tu moc slov.  Ale častěji to dělat nebudu, to bych lenochům podlejzal až moc.
Krásný večer, chřipce smrt a paralenu zdar.


(12. 2. 20:36)

Shrnutí
(Pro ty, kteří neradi moc čtou)

Kdy? V sobotu.
S kým? S CK Fávotrans, přeci!
Kde? Do Klubu Kino, kam jinam!
Za kolik? Za 120,-, ale jistě by za ně mnozí dali i mnohem víc!
Kdo? Klienti a majitelé Fávotransu
Jak? Skvěle, jedinečně, hluboce, nadšeně a uchváceně.
Co? Koncert -123 Minut.
Jak dlouho? Téměř 123 minut. Fakt.
Přidali? Jasně. Dokonce dvakrát.
Kolik mrtvých? Všichni živí, jen struny Zdeňka Bíny dostaly na frak.
Co dodat? Kdo nejel, o moc přišel!


 

neděle  14. 1. 2007                Život žirafí.                            vyfotila Kája 9. 12.;
povídání je také Kájino.

Pavilonem žirafa jde - na rande.

Copak asi dělají žirafy v africkém pavilonu ZOO Praha? Zkuste si představit, že jste jako žirafa. Normální žirafa, máte asi metr a půl dlouhý krk, vysocí jste asi čtyři metry (z anatomie žiraf vím jen, že mají sedm obratlů). Žijete v pavilonu, kde je na deseti metrech čtverečních dalších pět žiraf. S většinou z nich buď máte děti, nebo jsou to vaše děti. V nejhorším případě obojí. Celý den tam chodíte, vyplazujete jazyk na žirafy ze sousedství, olizujete svým dlouhým jazykem, co najdete, žerete a děláte jiné užitečné činnosti. V návštěvních hodinách vás stále někdo okukuje, fotí si vás, dělá na vás grimasy, opírá se nosem o sklo, ukazuje na vás prstem, děti se zvědavě ptají „poč má ta žilafa tak dlouhej klk“. Tak mě napadá, jak vlastně spíte, jestli si obtočíte krk kolem těla, nebo spíte ve stoje? První varianta by byla asi efektnější. Každopádně vám to nezávidím.
Tak co? Jak se teď cítíte? Máte pocit, že najednou musíte ohýbat krk, abyste vid
ěli na monitor? Máte pocit, jako byste byli za sklem? Pak vám gratuluji, právě jste se úspěšně a bezbolestně stali žirafou. Ale nikomu to neříkejte, nemuseli by vám to věřit.
Dnešní deníčkový příspěvek k nám dorazil z dalekých Viniček (velmi děkuji!); jeho humor na mě (a určitě i na vás) proto dýchl exotickým odérem - a jistě je to příjemné a osvěžující číst zase jednou cizí kecičky, že? Řeknu vám, že jsem si to dnes jako nezúčastněný pozorovatel velmi užil.


(
14. 1. 22:56)


 

 

 

 

 

 

 

 

středa 21. 6. 2006                          Romantická benátková. vyfotila  a napsala Kája, 18. 6.

Hm...

Když přijede turista do Benátek, má hned několik cílů: 1) Posedět při italské kávě. 2) Dát si italskou zmrzlinu. 3) Poobědvat italskou pizzu. 4) Ochutnat sedrato. 5) Koupit si suvenýr. 6) Koupit taky něco rodině. 7) Alespoň jednou se přepravit Vaporetem (italská lodní MHD). 8) Projet se na gondole. 9) Vyfotit se s holubem na náměstí svatého Marka. 10) Vykoupat se na Lidu.
Jenomže když potom přijede do Benátek, zjistí, že na tohle všechno potřebuje týden. Bloudí v uličkách naprosto zajat atmosférou, okukuje krámky, hledá levné občerstvení a na půli cesty ke svatému Markovi zjistí, že chce-li se vrátit do hotelu relativně včas, měl by se pomalu začít vracet. A tak si druhý den řekne, že dnes tedy dojde na památky a okolo krámků bude probíhat. Jenomže dojde na italskou kávičku, sedrato a podobně a on zjišťuje, že se musí kousek svézt Vaporetem. Chce-li se turista projet gondolou, musí mít přebytečných alespoň čtyřicet euro, za méně ho nikdo nesveze. A tak si raději nechá tento snobský zážitek ujít.
Koupání na Lidu zabere turistovi také hodně času, pokud se tam dokáže dopravit, neboť síť Vaporet je velice zrádná a často se turista ocitá v úplně jiné lodi, a pokud se zrovna neudělá ošklivo. V závěru pobytu turista zjišťuje, že nekoupil nic rodině, a tak koupí na letišti předraženou šunku a parmezán.
Jako třešničkou na benátském dortu je let zpět do Prahy. Správný český turista letí totiž s nízkorozpočtovou společností, aby měl levnou letenku, a tak si vychutnává několikahodinové zpoždění v prostorách nočního benátského letiště.
Ale jinak je v Benátkách hezky, vážně...
V prvé řadě posílám velký veřejný dík autorce za poctivý cestopis, díky němuž jsme se i my, zápecníci považující i vyjížďku do Dobřichovic a zpět přes Třebotov za velkolepou výpravu, vydali daleko za hranice čehokoli... A v druhé řadě, a to je můj opravdu poslední nezbytný zásah do osudu tohoto textu, se táži, co je to kruci sedrato?!?
Nuže, copak asi přinese zítřek? Přinese něco? Nechám se překvapit; nic jiného mi asi nezbývá. 


(21. 6. 22:29)









 

pondělí  8. 5. 2006                          Letecký den.

 vyfotila Kája, 6. 5.
Skejťáácíí!
Nevěřili byste, jak je těžké vyfotit člověka, když skáče. Jelikož totiž foťák má při focení jistou prodlevu, musí člověk odhadnout, o kolik dříve před skokem zmáčknout spoušť, aby nezachytil jen skokana dopadajícího na zem. Mně osobně to dělalo docela problém, takže vznikaly fotky sice zajímavé, ale aktér nebyl moc často ve vzduchu, nýbrž na zemi. Nakonec nějakou chytrou hlavu napadla spásná myšlenka, že bude nejlepší, když skočí všichni tři letci, ale každý v jiný moment, abych vyfotila ve vzduchu alespoň jednoho, když už ne všechny...A hle, povedlo se nejen to, ale také jakési rozebrání skoku, neboť na fotce jsou zřejmé všechny jeho fáze - výskok, let i dopad. Mimochodem, všimněte si Řízkova zcela profesionálně skejťáckého letu!
Vřelé díky Káje za písemné a obrázkové zachycení chvilky, kdy dva víceméně a jeden více dospělí zničehonic a bez jakékoli objektivně změřitelné příčiny začnou uprostřed polí soupeřit se zlořádnou a omezující gravitací a někteří i s nepřízní kloubů. Vskutku, krásně jsme si zalétali, než nás život zase usadil zpět na zem. Komentář je výstižný a přesný, jen ho usadím do kontextu svého životaběhu - stalo se v sobotu na víkendovce kamsi ke Světlé nad Sázavou. Vynikající výlet, množství fotek a nějaká z nich možná už zítra....


 
(8.5. 22:25)

Vaše komentáře: 
soused: ...napadita fotka

 





 

čtvrtek  20. 4. 2006                                                Se svou milou.

   vyfotila Kája, 14. 4.
Řízek se svou nejvěrnější přítelkyní
Řízek dohrál na kytaru a zřejmě v zamyšlení nad další písní ji takto láskyplně objal. Bylo mi jasné, že to je přesně ten okamžik, který se musí zachytit na fotku.
Ano, Kája, již jsem jako autorku této fotky požádal o komentář, náladu tohoto okamžiku pomocí jediného stisknutí spouště a dvou předchozích vět myslím velmi přesně vykreslila; navíc bych řekl, že i docela dobře nastínila můj vztah k onomu nástroji, v němž je veškeré snažení o více či méně hudbu až daleko na druhém místě. Navzdory poněkud barokním tvarům této otlučené dřevěné zpěvačky totiž žijeme bohatým citovým životem, a i když se nechá trýznit jinými a i pro ně zpívá, vždy ji odpustím a vezmu zpět do svých rukou. Věřím, že jsme si tak trochu souzeni, přestože by jí s leckým bylo asi lépe. Nemůže mě přeci nikdy zradit - to je všechno jen něco jako rozladěné struny, nic nevratného - a přetrhnou-li se, vyměníme je...
Na snímku je kromě nepořádku v pozadí, Juliiných tepláků a zamyšlení ještě přítomen lehký smutek, těžší únava a jakýsi vděk nástroji a souznění s ním, což je z toho pojmenovatelného asi vše. Zbylo tam ještě něco?
 
(20.4. 22:24)
Vaše komentáře: 
soused: no tak na dnesni komentar bys nejakou milou (nekytarovou) slecnu chytit mohl, uplne jsem nameko z ty cernocerny melancholie  
Řízek:  Já tebe taky, ty černočerná černoto.