Frontman Už jsme doma je živoucím důkazem toho, že lze být zároveň plešatý i dlouhovlasý.







 

Slipoušovo povídání o festivalu Podviní, kde byl jenom zčásti

Na začátku vás chci všechny upozornit, že se toho ode mne o této akci mnoho nedovíte. Nedovíte se toho ode mne mnoho z mnoha důvodů. Tak například proto, že nevím, kdy koncert začínal, kde se přesně konal nebo kdo tam vlastně hrál. Dokonce jsem po příchodu na pravděpodobné místo konání ani nemohl nalézt Řízka s Milanem. Všude kolem se to hemžilo máničkama, pankáčema a všelijakou alternativou. Ale nakonec vše dobře dopadlo a ty dva tukany, kteří se náramně bavili mou ztracenou situací, jsem našel.

Mezi tou změtí byli dokonale maskovaní. Přišel jsem v pravý čas, právě totiž zvučila jedna z kapel. Konkrétně mnohočlenný band v čele s vousatým trpaslíkem neustále zvracejícím do mikrofonu. Pro běžného posluchače byla jejich hudba těžce stravitelná, ale dalo se na to zvyknout. Řízkovi dokonce prý některé jejich písně připomínaly legendární „Už jsme doma“. Na můj vkus hráli příliš dlouho a stejně, ale co jsem mohl dělat. Jejich vystoupení jsme si alespoň krátili pitím rumkofoly a pojídáním lahodných sušenek, kterými jsme též krmili místní hladové punkerské psy.

Následovalo vystoupení znatelně kratší, ale zároveň lepší. Na pódiu se objevila již zmiňovaná legenda „Už jsme doma“, Vlastíkova nejoblíbenější kapela. Na tu jsme se již odvážili jít do kotle, ale vzápětí nás pogování ortodoxních fandů donutilo k ústupu stranou. Není divu, že se všichni dostávali do varu, tato hudba k tomu přímo vybízela. Jediná vada na kráse byla, že vystoupení trvalo příliš krátce. Nejspíš proto se naštvaný frontman pomstil organizátorům alespoň tím, že jim rozlil do drátů pivo.

Posledním aktérem bylo velice známé hudební těleso, a to „Hudba Praha“. To byla vlastně jediná skupina, od které něco znám, i když jsou to jen dvě písně. Obě písně zahráli, a tak jsem mohl být spokojen, přestože hráli tak nahlas, že se před pódiem nedalo vydržet ani pět minut. No co, přece to nemohlo bejt úplně dokonalý, když to bylo zadarmo, ne?


(18. 9. 14:49)

Zmatený Slipouš hledá v davu své kamarády. Ti se mu smějí, v čemž ostatně pokračují i poté, co je konečně najde.

Hudbu tohoto tělesa držela nad vodou půvabná cellistka, naopak trpaslíka (vpravo) jsme ke konci už nemohli vystát .


Pozdrav pro Venála: krabice od porna...
 

Článek o čmárání noži v ledu

To jednou dostala Péťa geniální nápad, konkrétně takový, že bychom si v sobotu mohli jít zabruslit do nedalekých Černošic. Nápad to byl vskutku dobrý, a tak se tato informace šířila dál. Původně se měli akce zúčastnit ještě pouze Lukyk s Kunou, ale nějak se to dověděli Řízek a Rádoš ještě dřív, než jsem se jim ozval já, takže když jsem se chystal, že dám Řízkovi vědět, on už věděl, víš co jako. Dokonce mi bylo řečeno, že fávo jede, ale ve skutečnosti jelo nejen fávo, ale i Rádošovic dvěstěšestka-pažout, nebo co to je. Nakonec se nás ve smluvený termín slezlo šest: Řízek, Rádoš, Marťas, Péťa, Lukyk a Já.
           Na kluzišti jsem se obával davů, které se ovšem nejspíš tlačili na nedalekém tržišti, kvůli kterému vedla naše trasa oklikou. Nevím, kterého vaje to napadlo, ale většina pobytu na lední ploše byla věnovaná hře „na honěnou“. I přesto, že mi Řízek půjčil zbrusu nové brusle, nedokázal jsem využít jejich zbrusu a můj pohyb na ledě nebyl tak jistý a svižný jako u ostatních (ale nebyl jsem sám). Kroužení a všelijaké kličkování mezi lidmi nám vydrželo asi dvě hodiny, během kterých jsem byl mnohokrát baba, ale pád mě zastihnul pouze jednou.
            Nyní nemohlo následovat nic jiného než návštěva cukrárny, která doplní naši ztracenou energii prostřednictvím koktejlů, kávy, dortů a čajů s rumem. Cestou nás zaujal stánek radotínského Petrklíče, v němž postávala promrzlá Sikina prodávající výrobky svých svěřenců, tak jsme ji alespoň zahřáli nákupem drobných dárečků a vlídným pohledem. To už se ale stmívalo, tudíž jsme nalezli do skvěle zaparkovaných aut ve zdi a dál už to znáte.


                                                                                                                                                                                                                                                                           Petr

P. S.: Chcete-li jít někdo někdy bruslit, ozvěte se.
P. P. S.: Díky ti, Slipouši, kamaráde, za článek!

(22. 12. 23:11).

Slipoušovo vzpomínání na šumavský cyklovýlet

Nevím, jestli s myšlenkou uspořádání cyklovýletu přišel Řízek nebo Jirka, ale vím, že zásluhou Jirky a jeho kamarádů jsme měli kde bydlet. Ubytování bylo zajištěno v chaloupce ve Vyšším Brodě. Cestovalo se tradičně fávem, takže se musely řešit problémy spojené s nedostatkem prostoru ve voze a na voze. Naštěstí nám přispěchal na pomoc pan Košťál se svým důvěryhodným nosičem na kola, čímž otázku prostoru vyřešil.                                                                      I když jsme v to nedoufali, vozidlo do cíle dorazilo s celým nákladem, dokonce i Milanovo harmonika zůstala na střeše neporušena. Naše obydlí vypadalo jak zevnitř, tak i zvenku velice útulně. Měli jsme zde k dispozici spoustu místa, klavír a jako bonus 1,5l rumu, čehož jsme náležitě využili. První večer byl věnován prohlídce okolí, v případě Jirky spánku a lékům.                          
Druhý den jsme vstali až dopoledne. Výjezd pelotonu ještě zdržel zdravotní stav našich strojů, který byl více než zoufalý. Pouze Jirka měl seřízeno od autorizovaného prodejce Scott. Trasa dnešního výletu vedla po levém břehu Lipna přes Frymburk do Vltavice, odtud pak přívozem za 60 Kč na druhý břeh a zpět podél vody. Tato trasa nebyla z našich hlav, ale z hlavy jednoho pána z časopisu Velo. Také zde byla uvedena délka trasy okolo 50km. Naše tachometry však na konci výpravy ukazovaly kilometrů 72, tak nevím, kde se stala chyba. Dle mého názoru to pán z Vela vymyslel velice pěkně s mnoha zajímavými úseky, které jsme si obohatili o pár pivních zastávek. Při návratu  ještě Řízek stačil těsně před zavíračkou rozbít váhu v potravinách, a navázat tak vztah s místní prodavačkou. Tuším, že dnes večer se hrály karty a hudba.
               Ani další den se čas výjezdu nezměnil, tudíž se opět vyráželo okolo dvanácté. Snídani nám již tradičně zařídila místní pekárna, a proto jsme byli znovu plni energie. Dnes bylo sice v plánu kilometrů méně, ale o to větší pak byla na konci únava. Prvních 1,5 km opravdu stálo zato. Nastoupali jsme při nich kvantum výškových metrů, abychom je zase mohli ztratit při následujícím sjezdu. Na vrcholku stála kaple sv. Marie a lavička, kterou jsem využil při hltání litrů vody. Po krátkém sjezdu byl před námi opět kopec, tentokrát Vyklestilka. Cesta byla místy kamenitá, bahnitá a klackovitá. Na Vyklestilce vytvořila Samospoušť skupinové foto a hurá dolu. Občas nás překvapil téměř neschůdný terén. Největší stoupání na nás však čekalo v Rakousku za Guglwaldem. Na vrcholu následovala nutná pauza, protože jsme postrádali veškerou energii. Společnost nám zde dělaly obrovské větrné elektrárny a jejich stíny. Zbytek cesty byl již celkem schůdný. Na tachometrech bylo asi jen 40 km, ale nohy cítily něco jiného. Opět dnes následovala zastávka v krámu a Řízek opět rozbil váhu, čímž si vztah s prodavačkou trošku pocuchal. Večer měl opět večírkovský průběh, dokud nedorazila paní Štíchová s paní Katkou. Od té doby bylo naše ponocování civilizovanější.
                        Následujícího dne bylo v plánu přejet celý Schwarzenberský kanál. Na jeho začátek nás dopravilo auto a vlak. Naprostá většina trasy vedla po rovině, takže nebyl problém držet tempo nad 30 km/h. Cesta nebyla ani příliš přelidněná, a tak se jelo hezky. Opět jsme měli několik pivních zastávek a jednu naučnou u expozice „Kanál“. Už tak dlouhou trasu jsme si prodloužili o 10 km. Jirka to nazval trasou „přes kopec do Výtoň“. Na konci se odtrhnul přední voj v podobě Milana a Řízka, aby ještě stihli krám a svou oblíbenou prodavačku. Vše dobře dopadlo, a tak bylo co večeřet. Dnes to bylo asi 92km.
                          Den předposlední nás přemohla lenost, proto se nikam nejelo. Dnešní den byl ve znamení relaxace, karet a konzumování. Nebudu dopodrobna rozvádět, co všechno se dělo, protože si to většina z nás stejně nepamatuje, ale určitě to stálo za to.
          Závěrečný den jsme ještě s paní Katkou a její kamarádkou stihli vyrobit pár plechů koláčů, abychom si je mohli odvést domů. Na trase nás napadlo zastavení v Čimelicích na Hvížďalce. Každý si dal výborný steak, pozdravili jsme za všechny vrchní a vyjeli k Radotínu. A to je vše.                                
 

(29. 7. 20:22)

Tentokrát jsem se Jirky osobně a koktavě zeptal, mohu-li střídmě fotit!

Petrovy narozeniny očima Petrovýma

Mělo to být překvapení 18. 5. k osmnáctým narozeninám. Od Milana jsem se předchozího dne dozvěděl, že se v pátek koná komorní večírek v turisťáku, sraz určil v 18.30 před orientální večerkou. Já jsem si se srazem nedělal příliš těžkou hlavu a v určenou dobu jsem se ještě proháněl na kole v okolí mokropeských luhů, hájů a silnic. Přišlo mi, že bude nejlepší, když do turisťáku dorazím rovnou na kole. Tento plán mi však zkazil Milanův telefonát: „Dělej, musíš stihnout vlak ve 20.13 do Černošic.“ To znělo poněkud podezřele. Že by se turisťák přestěhoval do Černošic?
Při průjezdu okolo klubovny jsem potkal Káju s Péťou, které se jen tak čirou náhodou rozhodly vydat na procházku podél řeky a hrozně se divily, že ještě nejsem na nádraží. Tady se určitě kujou nějaký pikle, ale co, musím stihnout vlak do Černošic! Milan mi ještě v následujícím telefonátu sdělil, ať dělám a že se sejdeme v kinoklubu. V té chvíli mi došlo, že se zřejmě jedná o koncert Jirky Schmitzera, o kterém mi všichni namlouvali, že je až v sobotu.
Moje domněnka se záhy potvrdila. Do klubu jsem dorazil totálně schvácený s propoceným trikem, ale včas. Ve vchodu mě uvítali pan Svěrák a paní pokladní, která ovšem nebyla z papíru, jako její kolega  (škoda). V klubu už drželi místa Hanka s Řízkem a Piškot s Milanem. Kája s Péťou dorazily dokonce až po mně. Objednal jsem si nealko, ač jsem poprvé v životě měl podle zákona právo na alkoholický nápoj.
Jirka ještě chvíli za oponou ladil, aby mohl zahájit své „divadelní vystoupení.“  Pro mne začalo tentokrát netradičně: „Von je tady dneska Petr a von slaví narozeniny, tak abych na něj nezapomněl“.  A věnoval mi k narozeninám svoji první píseň „Loutka“, kterou před mým příchodem vybrali kamarádi. Pro mě to byl nečekaný a originální dárek k  narozeninám (díky všem).
Dále se koncert vyvíjel typicky Schmitzerovsky. V první půli toho víc namluvil a v druhé toho naopak o to více zahrál. Atmosféra byla pěkná a koncert byl dokonce doplněn několika novými hláškami a poměrně dlouhou pohádkou. O netradiční závěr se postaral týpek, který také slavil narozeniny, ale s tím rozdílem, že byl úplně namol a pořád se dožadoval „Prdele“. Jirka si s ním sice připil, ale sdělil mu, že „Prdel“ prostě nejde zahrát. Místo požadované písně se jen rozloučil a opustil jeviště.
Návrat do Radotína byl pojat jako pěší výlet, v Milanově případě jako běžecký trénink. Milan asi zjistil, že těch 16 km, co měl  dnes v nohách po běhu na Karlštejn, je málo, a tak se dal do běhu. Zastavila ho až atmosféra čísi oslavy v turisťáku, kde strávil zbytek večera. Ostatní  se spokojili s chůzí po uzavřené silnici Radotín-Černošice a následně každý se svou postelí. Ještě jednou všem díky za hezký večer.

A Petrovi vřelé díky za velmi milý článek, jímž zaplnil mezeru vzniklou mou aktuální nouzí o čas. A vám krásný den!

(22. 5. 20:10)

Pan Svěrák si s kluky zapózoval zcela ochotně.

Spokojené a zadumané diváctvo. Hegemonii opřených hlav narušuje jen Kájin půllitr.

aneb Jak hledali písničku

Na tuto akci nás pozval prostřednictvím „pavlače“ jeden ze soutěžících písničkářů, konkrétně náš kamarád Trsáč. Řízek na jeho pozvání zareagoval samozřejmě kladně, stejně jako Franta, Milan a já. Jeden z mnoha počinů cestovky „Fávotrans“ mohl začít, i když oba majitelé nechali svá vozidla po dlouhých konzultacích raději doma.
            Už od začátku se ukázala dokonalá organizovanost tohoto výletu, protože jsme se nebyli schopni sejít na určeném místě v určený čas, ale nakonec jsme s Milanem po dlouhém nahánění Franty a Řízka v tunelech metra oba našli živé a zdravé. Řízek se nacházel na stanici Českomoravská a Franta pro změnu o stanici dále (Vysočanská). Po úspěšném návratu na zemský povrch jsme zamířili do nejbližší večerky, abychom sehnali něco k snědku i pití. Zatímco ostatní nakupovali, tak František informoval vietnamského obchodníka o tom, že má na krámu jen jeden rohlík a jedno pivo a snažil se z něj dostat informaci o druhém nepřítomném rohlíku. Snad si z toho obchodník něco odnesl, ale hlavně my jsme si odnesli to, že po naší návštěvě raději do tohoto obchodu nikdy nezavítáme.
          Náš cíl, divadlo Gong, byl již před námi, a tak jsme dojedli, dopili a směle vstoupili dovnitř. V sále bylo již několik desítek diváků – příznivců a přátel účinkujících písničkářů. Džezová kapela nás přivítala znělkou soutěže „Česko hledá písničku“ a poté spustil pan bavič Karas. Dlouho jsem přemýšlel, zda je tak výborný herec, nebo opravdu, ale opravdu špatný bavič či spíše uspávač a nudič. Nakonec jsme se přesvědčili i o jeho skladatelském umu prostřednictvím písně, kterou nám zazpíval na uvítanou.
       Po krátkém úvodu přišel na řadu již první soutěžící Vladimír Čáp, který nám přednesl dvě rozervanecké a depresivní písně. Tedy alespoň ta druhá „Město můr“ nesla tyto znaky, protože na rozdíl od té první bylo rozumět jejímu textu. Od poroty byl umělec ohodnocen vcelku kladně a našemu zájezdu se jeho vystoupení také líbilo.
      Ale to už na pódium vstupuje náš kýžený idol Jakub Malášek zvaný Trsáč a vedle něj usedá doprovodný cellista Honza. Trsman zahajuje písní „Kdysi“, která vypráví o jisté paní Parkinsonové a jisté paní Alzheimerové. Jeho druhé dílo, podle jeho slov velice veselé, nese název „Deprese“. Oběma písněmi nám udělal velikou radost, dokonce i nestrannou porotu zaujaly obě písně svým nápadem. Akorát předsedkyně poroty Ester Kočičková byla zaskočena písní „Kdysi“, protože prý měla podobnou píseň rozpracovanou a teď ji nemůže kvůli autorským právům dokončit. Také za to byl autor paní Kočičkovou odměněn anticenou sympatie – čokoládovým hnusným hnědým broukem.  Holt kdo dřív přijde, ten dřív mele.
           Pro zpestření nám přišla zahrát trojice „umělců“ -  Julián Záhorovský s klavíristou a jeho bratrem „etnočlověkem“, který ho poněkud nerytmicky doprovázel na buben a dvoustrunný vrzací nástroj. Na konci své dvacetiminutové šou předvedl Julián „jam“ na tři akordy. Po jeho vystoupení už všichni víme, že jam není v hudební hantýrce marmeláda.
          Nyní vyšla řada na Jaroslava Pížla. Na pódium vylezlo podivné vyhublé stvoření s ulízanými vlasy a z repráků se začalo linout „tuc, tuc, tuc..“, načež zpěvák spustil „koukám na měsíc a sním o tom, že….“ Tato směsice diska a techna doplněná tuctovým  (tuc, tuc) textem nám opravdu vyrazila dech. Kdo nevěří, ať tam běží. Následující dva soutěžící měli sice hudbu, která na rozdíl od Jardovy šlapala, ale podle mínění poroty byla plná klišé. Těmito soutěžícími byli Roman Říčař s písněmi „Až“ a „Doba na lopatě“ a Vladimír Skórka odněkud z Moravy se songy „Klapkostroje a „Asi to ví“.
         Poslední písničkář byl Michal Vaněk, který se jako jediný doprovázel na klavír. V druhé písni ho ještě doplnila partnerka na housle. Interpretoval písně „Dotknout se slůvkem“ a „Když den šaty svléká“. Obě písně měly podle mého (i veřejného) mínění krásný text i zajímavý přednes.
         Nyní bylo jen na nás, posluchačích, komu udělíme svůj hlas. Většina z nás čtyř (možná, že i všichni) udělila hlas Trsáčově písni „Kdysi“, a to i přesto, že jsme se snažili být nestranní. Vyčerpaní hlasováním jsme zapadli do křesel a vyslechli si pár písní od legendárního písničkáře Slávka Janouška, který hrál mně neznámé, ale o to lepší písně. Svůj výstup okořenil hrou na sitár v poslední písni o ovečkách. Nevím přesně, jak se píseň jmenovala, ale byla o tom, jak si ovce jedna za druhou rozbíjejí hubu o zem a v refrénu znělo „to je ale blbééé“. Muzikant se rozloučil s publikem a místo něj přišla porota se svým ortelem, kdo teda jako vlastně postupuje.
        Radost z výsledků hlasování nám trochu kazila skutečnost, že spolu s Trsáčem a Vladimírem Čápem postoupil i Jarda Pížl. No co se dá dělat, hlavně že postoupil Trsáč s oběma písněmi. Spokojeni a plni emocí jsme poblahopřáli vítězovi i jeho doprovodu Honzovi a vydali jsme se zcela kulturně unaveni směrem k domovům. Během této cesty zažil Milan dobrodružství s automatem na cukrovinky, se kterým nakonec svedl vítězný boj a získal kýžené bonbóny. Doufám, že se někdo chystáte na finálový večer, který proběhne 24. 4., protože to bude jistě skvělý zážitek. 
P.S. Děkuji Petrovi za vynikající soupis veškerých událostí - kdybych tam nebyl, tak nevěřím. A víc k tomu už deset minut po hodině duchů nebudu dodávat, neb Řízci už mají dávno v trojobalu spát; snad jen odkaz na stránku soutěže by bylo vhodné zopakovat. Tak tedy www.ceskohledapisnicku.cz.

(3. 4. 0:10)

Hlasujte na
www.ceskohledapisnicku.cz,
 jo?