Péťa právě spálil pětisetprocentní šanci. V druhé půlce bude mít ještě jednu, tak třísetprocentní.

FC Forejt - Alkmar 0:5 (po poločase 0:2), viděno brýlemi Venálovými

Bahnění, zablácení a trošku i fotbal. Takto přesně vypadal zápas 7.L hanspaulské ligy, v němž FC Forejt změřil síly s prvním týmem tabulky, Alkmarem.

Po příchodu na velice neslušně vypadající hřiště s terénem, kterému k naprosté nedokonalosti pomohl asi tak pětihodinový déšť, jsme si říkali, že toto nám právě hraje do not. Ovšem jak již víte z Pavlače, písničku nám spíše zahrál a zapěl soupeř, jenž nám dokázal nasázet pět branek.

Zápas začal bohužel tak, jako ostatně ve většině našich letošních utkání tlakem soupeře, který skončil po pěti minutách prvním gólem. Po rozkoukání musel opustit hřiště Václav. Václava limitovalo velice nepříjemné a bolestivé zranění, jež si přivezl z Jeseníků. Naštěstí pro něj i pro náš tým to není nic vážného, ale zpátky k průběhu zápasu.

Po vystřídání a za mohutné podpory fanoušků jsme dostali další branku. Hezkou akci hostujícího týmu zakončil střelou k tyči útočník, který jakoby naznačoval, kdo v tomto zápase bude tahat za ten delší konec. Po několika dalších šancích soupeře jsme se poněkud osmělili i my a náznakem šance byla střela Pecena, kterou s velkým štěstím vyškrábl nohou v poslední chvíli gólman soupeře na roh. Najednou jako kdyby nás osvítil duch svatý a pomyslné otěže zápasu nám do našich rukou daroval právě on. Po krásné střele Honzy S., která šla bohužel půl metru vedle, a naprosto tutové šanci Péti byl zápas přerušen v půlce.

O poločase jsme s Lukášem sdělovali naše postřehy a poznatky o naší a soupeřově hře. Naše poznatky padly na úrodnou půdu, alespoň obrázek začátku druhé půle tomu nasvědčoval. Péťa se ocitl před brankářem sám. Bohužel k našemu velkému zklamání netrefil balón tak, jak jsme si přáli my i samotný Péťa, a balon skončil mimo. Po dalším tlaku z naší strany přišel trest. Potrestání bylo rychlé a pro obranu a brankáře dost nešťastné. Tečovaný balon od Vlastíkova ramena skončil v síti.

Po obdržení branky jako by kluci vzepjali poslední síly. Tlačili se do brány, zkoušeli střílet ovšem efekt ne a ne se dostavit. Naopak udeřilo opět na naší straně, tentokráte krásná střela z deseti metrů do pravého horního růžku jakoby zhasila všechny naše naděje a pokusy o uhrání třeba i plichty. Další průběh zápasu byl boj o to, kolik tedy vlastně dostaneme gólů. Naštěstí už jsme dostali jen jeden.

Co dodat? Musíme zlepšit proměňování šancí, a pak můžeme myslet i na vítězství.
V tuto chvíli nám nezbývá nic jiného, než se plně koncentrovat na další kolo, které se nám již snad povede k naší radosti i radosti našich početných fanoušků.

Hodnocení hráčů: Filip Řehoř 2, Péťa Forejt 2, Vlastík Jansa 3, Honza Suchan 2, Honza Huk 2-, Štěpán Pecka 2. (Václav nebyl hodnocen, hrál příliš krátce).

 

(20. 5. 16:43)

 

Diskuse mezi autorem článku a Vlastíkem k naší škodě pokračovala i během utkání....

Myslím, že za umělecký dojem jsme si aspoň bod zasloužili.
 

 text Venál, šéf výletu, foto Ř.
 

aneb Poznávání Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna a jeho doby ve spojení s návštěvou horní komory Parlamentu České republiky

Naší velkolepou akci jsme započali neméně velkolepým srazem na nádraží, kam se dostavila početná skupina táborníků. Byli celkem tři. Táborníci ve složení Smeagol, Jindra, Jiřič, kterým jsme sekundovali my, zástupci vedení, v počtu čtyř gangsterů. Jmenovitě Václav Josef Špirek I. zvaný Špína či Venál, Lukáš Řízek Werner, Jan Honzina Bartoníček a Petr Peťa Štěch. Naši velkou skupinu ještě na Smíchov doplnili Basítek a Franta, bohužel nejeli s námi, měli namířeno do prací. Nesmím opomenout hlavního vedoucího Vlastimila Hrocha Jansu s Evičkou, kteří měli namířeno do Senátu.

Hned, jak jsme se dostali na Smícháč, Praha nás uvítala naprosto nádherným počasím, které nemělo obdoby. Zastávka, jež praskala ve švech, byla velikým zpestřením, neboť jsme se museli neustále mačkat, hýbat, přesouvat tak, aby na nás déšť nedosáhl. Po nastoupení do tramvaje a rozmluvy s Vlastíkem jsme konečně dorazili na místo určení. Čekala tam na nás fronta velká, lidnatá, deštníkovitá, a především dlouhá – a to tak dlouhá, že kdyby byla o půlku kratší, tak je stále dlouhá. Čas strávený ve frontě na štěstí, tedy na Albrechta Václava, jsme si zpestřovali různými hrami či kvízy, v nichž jsme se dozvěděli různá jména všech existujících i neexistujících ministrů, premiérů; a co více, navštívil nás přední moderátor, novinář, komentátor, který měl dva hosty: uznávaného právníka a neméně uznávaného architekta, jež vedli rozmluvu o Kaplického knihovně, a pak to přišlo. Dostali jsme se na řadu a já jsem svým šarmem natolik okouzlil paní prodávající, že nám dala jeden dospělý a šest dětských vstupenek.

Vchod do prostor výstavy byl lemován dvěma hrůzostrašně vypadajícími ochránci, kteří měli, jak to známe z akčních filmů, v jednom ze svých uší super nenápadné sluchátko. Po tomto fascinujícím pohledu jsme se konečně dostali k samotné expozici. Hned na začátku expozice nás uvítal rozmanitý pohled na obrazy, dózy a další předměty, které nápadně připomínaly Albrechta o jeho dobu. Po prozkoumání první části jsme pokročili dále, kde nás naprosto uchvátil barokní obraz s názvem Umučení sv. Agáty, dále to nebudu raději rozvádět, nechť si o tom každý udělá představu.

Po delším pobytu na výstavě nám lehce otrnulo a přemýšleli jsme, jaký obraz by se nejvíce hodil do naší klubovny, a tak jsme vybírali a vybírali, až jsme vybrali nakonec model španělské lodi, ale dokonce s děly. Po chvilce váhání, jak to provedeme, když je to pod výkladem, nás osočila (tedy Jindru) paní bosskyně, která dohlížela na správný průběh a chod výstavy, s tím, že Jindrovi moc přečuhuje láhev, jež by mohla být nebezpečná pro exponáty. Řekla to velice vřele a až do konce výstavy se nás držela jak moucha lízátka.

Samotný vrchol výstavy pro většinu táborníku byla část zasvěcená zbraním a válkám té doby, mezi něž patřila také válka třicetiletá, naproti tomu vrchol výstavy pro většinu vedoucích bylo spatření sošky polonahé velice přitažlivé ženštiny. Po absolvování poslední části expozice, jež uváděla poslední dny života Albrechta Václava, jsme se přesunuli do horní homory Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kde nás čekal opět šok. Šok v podobě obdobně dlouhé fronty, kterou jsme zdolávali na Albrechta Václava.

Jak to tak bývá, správný vedoucí si ovšem musí poradit v každé situaci, a tudíž nás napadlo pořádat přednášku na téma: Senáte, ty skvělá hříčko přírody a ústavní pojistko v jednom. Přednáška se velice líbila, a to nejen nám, ale rovněž i ostatním přihlížejícím, jelikož si na nás ukazovali a dokonce nám i něco říkali. Co nám říkali, to přesně nevíme, ale rozhodně to byla slova plná chvály a obdivu.

Po propracování k čelu pole na nás čekalo hezké překvapení v podobě prasklého okapu, který i přes ustávající déšť chrlil takové množství vody, že kdyby chrlil o půlku méně vody, tak by stále chrlil kotel. Naši soukmenovci v frontě na nic nečekali a vytáhli těžký kalibr v podobě deštníků z jejichž okrajů, se na nás řítila povodeň. Naštěstí jsme vydrželi a po drobném nedorozumění v podobě uzávěry před (do Senátu totiž pouštěli jen skupiny po 50) Honzinou a Petrem, které zachránil viceprezident akce Řízek, jsme se dostali dovnitř. Po výstupu schodů jsem pozdravil vojenského policistu, který se na mě významně díval, a prolomil jsem tím jisté ledy, neboť si nás až do konce prohlídky Senátu nevšímal (překvapivě tedy).

Na začátku prohlídky Senátu jsme byli svědky krásného koncertu. S potleskem a rozloučením s touto místností na nás čekala místnost další, a o to více zajímavější, jelikož se tam odehrávala dobová scénka Albrechta Václava a jeho osobního sekretáře, do níž byli zapojeni všichni navštěvníci. Bylo to velice zábavné, vtipné a mile působící. Po projití dalších místností, jež nám napovídaly brzký konec prohlídky, jsem se v jedné z nich zeptal průvodkyně, zdali půjdeme také do jízdárny, kde, jak víme, mají senátoři pré. Bohužel mne musela zklamat, ale já se zklamat nenechal a pohotově jsem odpověděl, že se tam podívám za 19 let jako senátor. Kolemjdoucí jsem tím pobavil, a dokonce i paní průvodkyni. Zároveň chci ale dodat, že mi potom ale říkala hodně štěstí. Což je jasné znamení.

Naše další kroky vedly nahoru směr Pražský hrad, ovšem Pražský hrad jsme jako další cíl neměli. Náš další cíl bylo Loretánské náměstí, kde jsme objevili vynikající bufík, ve kterém si každý vybral nějakou tu mlsotu pro sebe. Ať již v podobě horké čokolády či ne příliš vábně vypadající tatarky k hranolkům, nicméně všichni jsem návštěvu bufetu přežili a mohli se pohnouti dále. Kráčeli jsme Petřínem dolu k Újezdu, kde na nás čekala tramvaj, do které jsme bez velkých potíží nastoupili a začali jsme si uvědomovat, jak máme bohatou kulturu, zajímavou minulost a zajisté nádhernou budoucnost.

Toto napsal Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a ad hoc občan to kosořský.
Reg. ochr. znám. by Venál
 

(11. 3. 22:57)
 

Atmosféra výletu byla výstavní.


Emma mele Smíchov.


Kecka paní Valdštejnové.


Albrecht osobně (vousatý pán vpravo jest návštěvníkem, nikoli rekvizitou).

    text Venál a foto Eliška

Viděno dvěma páry očí

Přátelé sportu, opět se po odmlce hlásí liga zvaná Hanspaulská, a to konkrétně svým prvním kolem, jež proběhlo právě dnes.

Po srazu na našem klasickém místě a nabrání nejen hráčů, ale i početného fanklubu (Elišky), jsme se odebrali auty na „skvělé hřiště“ nedaleko stanice Strašnická, kde na nás dýchla vzpomínka na vyhrané utkání v loňské sezóně proti tehdy prvnímu týmu tabulky. Naše, spíše tedy moje očekávání, že bych mohl zaskórovat tak jako tehdy, se bohužel nenaplnilo,ale podařilo se mi alespoň jednu branku připravit pro Basítka, který si s balónem většinou ví rady k jeho, a hlavně naší spokojenosti.

K samotnému průběhu zápasu bych poznamenal jen to, že soupeř byl po většinu zápasu lepší, nicméně mu to nebylo pranic platné, jelikož dokázal jen vyrovnat a nedokázal využít své šance – naštěstí pro nás.

Úvodní zápas naznačil naší kvalitu, která se bude s dalšími koly jen zlepšovat a posouvat k vytouženému, někdo by řekl vysněnému, cíli, a to postupu do 6. hanspaulské ligy.

Hodnocení hráčů: Řízek 1, Péťa 1-, Vlastík 2, Martin 1, Rádoš 2, Matyáš 2, Basítek 1-, Honza 3, Václav Josef Špirek I. s pomocí rodičů a ad hoc občan to kosořský 2-.
 
 

(30. 3. 22:38)

První forejtovský gól s přívlastkem Jaro 2008 oslavuje Basítek.

Voda Teplá a Zastřelená

Tak tedy slyšte příběh poutavý, nespoutaný, odpoutaný a pravdivě pravdivý.
Jak to tak někdy bývá, člověk je tvor zvídavý, rychlý, adrenalinem zmítaný a náročně nenáročný tvor. Tyto všechny, a dokonce ještě více vlastností musí mít člověk, tedy tvor, který se chce odhodlat postavit vodě, a to vodě tekoucí, rychle jedoucí, ba dokonce i rostoucí.
Těmito i dalšími vlastnosti byly obdařené naše, vaše, jejich, oněch, tvoje, no zkrátka posádky kánoí, jež se neohroženě pustily do sjíždění vody.
Vítejte na vodě aneb kdo má zakrytou kánoi, ten jede.
Na vodu Teplou a na vodu jménem Střela jsem se odhodlali vyrazit v den, kdy se Majda vdávala – no asi věděla proč, jelikož měla zaručeno, že tam nepřijdeme.
Vydali jsem se od turisťáku brzy ráno a již tehdy jsme měli jasno v posádkách.
Posádku hvězdnou tvořili naprosto zkušení a neohrožení vodáci, kterým obyvatelé při sjíždění Teplé v Karlových Varech přezdívali Jiras Máder – ano, skutečně jste uhodli posádku number one – tvořili jsme ji Řízek a Já.
Posádku sourozeneckou tvořili, asi jak jste již uhodli, bratr a sestra nebo také sestra a bratr či bratr a bratr či sestra a sestra, ale u nás to byli zkrátka Ála a Pavel.
Posádka párová: Kamča a Rádoš.
Posádka blonďato-hnědovlasá, jež byla tvořena Honzinou a Šunkou, byla viditelně neviditelná, a to všude tam, kde to mělo být či nebýt.
Při sjíždění Teplé jsem ani na chvíli nezapochyboval, že bychom to neměli zvládnout, no i když jsem čekal, že se cvakne Šunka s Honzinou, ale jako džentlmen si to nechávám pro sebe.
Voda  tekla, což byla bomba: samé peřeje, spády, kameny, křoví, tunely a v neposlední řadě i vlny – to vše se promítlo do umění a rozkoše z toho, jak se nám to všem tak skvěle povedlo sjet.
Po rychlém naložení kánoí na naše kočáry nás čekala přejížďka do nádherného okolí řeky Střely.
 U Střely jsme  přenocovali, někteří z nás si i vyzkoušeli, co to je spát v autě. Hned brzy ráno jsme se rozjeli na řeku, která vybízela ke splutí, jelikož se nám udělalo nádherně.
Při sjíždění Střely došlo k několika kolizím a leckterou posádku to potopilo, bohužel včetně té naší. Naštěstí jsme v tom nezůstali sami a Honzina se Šunkou jakožto správní kolegové, ba dokonce snad opičáci si také cvakli.
Po absolvování všech nebezpečných zákoutí řeky (či divoké řeky, dalo by se říci) jsme všichni dorazili se vším a v pořádku.
Naštěstí další vody na sebe nenechají dlouho čekat a my můžeme vyrazit brázdit další řeky, které se na nás již teď těší – tak ahooooooooooooooooooj!

Autor neznámý reg. och. znám.

(5. 10. 9:15)