Prokop Trsáč.

text a foto: Trsáč

Born to by wild!

Co se dá dělat po večerech s krásnou ženou, když nemáte televizi? Možností je mnoho, ale jedna z příjemných alternativ a tudíž i odpovědí je: "Děti!"

Toho se pravděpodobně drží Trsáč, jemuž jeho drahá zena přivedla na svět v pondělí 2. 3. v 0.52 již druhého potomka.
Prokop vážil 3,91kg a měřil 52cm. Macek!

Takže mu držme palce, ať se mu daří a je na světě šťastný.

A ty, Trsi, si radši pořádně rozmysli, jestli už by nebylo načase zainvestovat do televize. Teď už se dá i slušná placka s lcd pořídit celkem lacino...

(6. 3. 13:03)

text a foto: Řízek

Myslím na tebe, na tebe, na tebe

Narozeninové oslavy vyhledávám. Zatímco se však v klubovně jedna taková rozjížděla, seděl jsem v potemnělé redakci a mediálně nádeničil. Nikdo kromě mě tam nebyl, a tak pracovní tempo polevilo, placatá televize po celém dnu zmlkla, hrála má rozhlasová stanice na Jangu (o které kritičky tvrdí, že je v ní jen R.E.M. a něco, co zní jako R.E.M.) a asi někde daleko za (mým) obzorem padaly letadla a vlády.

V jedenáct jsem to i sebe zabalil, pozhasínal a pospíchal také slavit – vedený snahou tam být co možná nejdříve, aby rozdíl v náladě mé a davové byl ještě dostihnutelný a aby riziko vzájemného neporozumění bylo ještě úměrné té daleké cestě k lázním.

Došel jsem za pět minut dvanáct, a když jsem se zorientoval a rozkoukal, tak jsem koukal. Všichni byli střízliví, měli na sobě vesmírná pozlátka a hráli jakýsi hvězdný víceboj. Pozlátka jsem neměl, a tak jsem se aspoň pokusil pochopit a vyfotit jeho podle všeho poslední disciplínu.

Nevím, jestli to byl od organizátorů záměr, ale ty papírové hvězdolety, jež se měly posléze po koberci pohybovat silou z plic jednotlivých soutěžních dvojic – to je přece sálová verze powerkitingu! Toho námi tolik milovaného a Milanem opovrhovaného sportu!

Není divu, že zvítězili Marťas se Šroubovákem. Oba už do tohoto odvětví, vyhrazeného odvážným a bohatým nadšencům se sklonem k exhibicionismu a k přehlížení práv majitelů polí a luk, totiž už nahlédli. A proto vytvořili prvního papírového komorového draka, jehož vyzdobili sebevědomým GET OUT OF MY WAY! (v překladu zhruba Uhni z mého levého pruhu, fáčko jedno rezatý smradlavý!). Závod samozřejmě s přehledem vyhráli a zasloužili si kyselý brut šampus. Naopak Žvejkova šnečí jízda, to byla komédie.

A pak už se mohlo začít slavit. Milan říkal, že jsme po sobě házeli ten obrovský míč ze sokolovny. Věřme, že ano. Z repráků se linula druhá nejstarší a zároveň nejlepší deska Mňágy, která asi netuší, že tam nahrála i píseň Čtyry buzeranti. Pak jeden z oslavenců Rádoš vzal i kytaru, i Piškot ji popadl. A hráli pěkně. I já jsem hrál, když jsem odložil všechny chlebíčky a kelímky a foťáky. A druhý oslavenec Lukyk to vše povzneseně pozoroval z křesla.

Bylo to pěkné.



(2. 3. 17:03)
 

text a foto: Řízek

Už opravdu naposledy

Už žádný Vižňov, slíbil jsem tu před nedávnem. Jenže když vám někdo něco slíbí, pokaždé tam je přítomné to mrazivé, zneklidňující latentní napětí, jestli ten slib dojde naplnění, či nikoli – to dělají ta kvanta nesplněných slibů. A ta důvěřivá nejistota je přece právě na těch slibech to pěkné a přitažlivé. A proto všichni raději slibujeme, než bychom obyčejně řekli „možná; asi; spíše ne; divil bych se, kdyby jo; zbude-li čas“. Pak, když to náhodou vyjde, vyzní to mnohem lépe – "aby ne, vždyť jsem ti to slíbil, kotě.“

Jeden z té hromady slibů, které těm splněným kazí pověst (tedy obecně snižují rating slibování), je právě tento vižňovský. Kočka, která se na vás skrze spleť větví dívá, totiž pochází právě odtamtud; jednou ráno, když jsme vyráželi na výlet, jsem ji zahlédl u cesty. A tak dlouho jsem kroutil kolečkem, než se namísto všech těch delikátních větviček zjevila (plus mínus) v plné ostrosti její flekatá tlama.

To ovšem pořád nezdůvodňuje, proč tu vlastně oxiduje. Jsou pro to dva dobré důvody. Zadně, dokopal jsem se k vytvoření pololetkového alba – a vesměs z fotek, které zatím nikde, vyjma možná nástěnky na nádraží, nevyšly. Je to zase samá Vlastíkova kostkovaná košile a Markova zelená bunda, asi bychom je do příštího výletu měli nějak převléknout. I tak to stojí za zhlédnutí, zvlášť když je to zadarmo.

A předně, můj kocour se dnes u veterináře podrobil drobné úpravě, která mi má po nějaké době vrátit spánek a zajistit průchodnější vzduch v našem doupěti. Pravda, jemu asi moc výhod nepřinese. „On vážně váží pět kilo? No, tak teď bude o něco lehčí…,“ cynicky poznamenala sestřička, když jsem v čekárně na Zbraslavi viditelně rozladěného Pepana umístil na váhu.

Pak dostal pigáro, ale zvládal to celkem statečně. Téměř vůbec nebrečel, a tak si zaslouží tenhle obrázek.




(27. 2. 13:03)
 

text  a foto: Řízek

Co čumíš, frajere, chceš do ciferníku?

Proč já a proč zrovna teď? Parafrázi neumannovské liberecké hymny jsem měl soustavně na mysli, když jsem se prostrkován davem ostravských fandů úzkým koridorem blížil k brněnskému stadionu. Bál jsem se – a to nejen proto, že mi na krku jaksi visel fotoaparát, nebyl jsem opilý, neměl ostravskou šálu či vlajku (případně také brněnskou, připravenou na rituální pálení), v nohavicích skryté dělbuchy, a zejména kuráž. Jistě, měl jsem v kapse presskartu. Jenže s žádostí, aby mi všechny civilní i vojenské osoby vyšly při mém povolání vstříc či mě aspoň nelynčovaly, bych nejspíš neuspěl.

Fotografy a vůbec jakékoli odlišné exempláře totiž takové davy nemají rády, však jsem cestou schytal téměř tolik urážek jako domácí fotbalisté, Brno, jeho obyvatelstvo a pravděpodobně i leckdo další. Ale nebylo cesty zpět – kdyby se eidam na hraně struhadla rozhodl, že chce zůstat raději vcelku, měl by asi podobný pocit marnosti a nevyhnutelnosti osudu. A tak jsem se nechal dostrkat až do kotle.

Reportáž, kvůli které jsem byl na Moravu vyslán, se měla původně vyvíjet trochu jinak. Nečekal jsem, že nebudu mít akreditaci do vyhřátého tiskového střediska, že mě vrávorající masa zanese k nesprávné tribuně a že tam budu pár minut před výkopem netrpělivě čekat, až proud zeslábne a budu moci vyrazit do vhodnější části hlediště, abych z utkání viděl i něco více než zátylky rozhněvaných mladých mužů v šálách. Jenže tentokrát byl pokus jen jediný. Na ochoz jsem však doběhl právě včas, abych viděl to, v co všichni v redakci tajně doufali, že se stane. Aby to všem mohli natřít. Vytvořit kauzu, hlasitě upozornit na problém, označit viníka, spekulovat o možném řešení.

Chuligáni, které od tohoto zápasu neměla v ochozech hlídat policie, nýbrž pořadatel a ochranka, překonali chatrná dvířka od svého kotce a valili se do prostoru za brankou. Hlasatel vyzval ozbrojené složky, aby zakročily, a než to dořekl, pomocníci a ochránci v želvích krunýřích odkudsi slétli a začali dav pacifikovat, byvše koulováni a trefováni nadávkami a světlicemi. Zápas to zpozdilo o téměř půlhodiny, kolegové v teple to v tu chvíli vysílali do světa. Já ne, neměl jsem internet.

Na polovičaté happyendy jsem si už zvykl, takže mě nepřekvapilo, když to nakonec nějak dopadlo – článek byl, fotky byly. Pozdě, ale přece.

Zaklapl jsem notebook a utekl od fotbalu do zasněžených ulic. Našel jsem nádhernou zahulenou nádražku, kde bylo teplo a gulášovka a hermelín. Štamgasti, pivo za patnáct, Vesnička má, středisková a louže z mých bot, jak mi roztávaly prsty. "Vy jste se zase kochal, pane doktore,“ napovídal Labudovi jeden z místních a chechtal se na celé kolo. Paní ve 20:59 oznámila, že zavírá. Ve 21:00 na mne skrze skleněnou výplň nádražních dveří zablikala služební fábie, že se jede domů.

A bylo.


(24. 2. 19:02)

Naposledy z Vižňova

Nevím, čím to je, ale poslední dobou nás výlety často zavádějí na místa, kde je spoustu kamenných výtvorů. O kamenění už jsem dokonce napsal pohádkobajku, což by byla škoda nezmínit, v rámci zachování rozumné míry sebepropagace a narcismu. Na nedávné výpravě však bylo na cestách také nevšední množství kamenných objektů, které měly zřejmý lidský původ.

Tak třeba hřbitov. Bílý snížek poutavě kontrastoval s temným stromovím a náhrobky, ale k návštěvě a ohledání odpočívadla pro nebožtíky nás to nezlákalo. Šli jsme totiž dále, mířili jsme přece výše, až na rozhlednu. A Vlastík to všechno fotil, i sněhuláka. Kluci se dokonce vsázeli, jestli pomocí stříbrné krabičky ukradne duši i nějakýho stromu u cesty, když fotografa na jeho existenci upozorní. A nezklamal je. Pokud je mi známo, umělcovy snímky se mají objevit na stránkách oddílu. Snad se tam všechny vejdou.

Autobusy do kraje zřejmě moc často nejezdí, intervaly jsou asi značné a v novotou vonících zastávkách pavouci spřádají své sítě a nekalé plány. Na některých z nich lze dokonce nalézt kamenné cestující. Až tak daleko může totiž trpělivost zajít – vznáší se nad celou causou varovný osten.
-----------------------

Ostentativní bordel jsme po sobě zanechali v restauraci poblíž Adršpachu. Kolega Matouš záležitost téměř nezmínil, což je na jednu stranu škoda, ale bezesporu to bylo i dobře. Naštěstí z místa neexistují žádné fotky – Vlasta zůstal v povzdáli, já měl zamžené hledí –, a tak můžete následující řádky klidně chápat jako produkt mé unavené obrazotvornosti.

Vpadli jsme do prázdného luxusního lokálu zatíženi sněhem a kilometry, s dvacítkou hladových dětí v zádech a majíce pouhou půlhodinu na pozdní oběd – akutně totiž hrozilo, že nám ujede motoráček z blízkého nádraží. Nařídili jsme, že v rámci časové úspory má každý nárok jen na polévku a teplý nápoj. Jaké pak bylo naše překvapení, když po zhruba čtvrthodině čekání vyfešákovaná obsluha nosila některým exotům z našich řad dvojité porce hranolek...

I na polévku nakonec došlo. Byla voňavá, česneková, ve dvou velkých mísách, a později bohužel i na stole. Zde jsem zaválel já, gentlemansky jsem obsloužil celý stůl, načež jsem celou svou porci vylil na ubrus jakoby zrovna vytažený z reklamy na Ariel. Nikdo moc neprotestoval, když jsem si ze společného nalil další díl.

Nějakým zázrakem se každý najedl, zaplatili jsme hromadně, poslali většinu výpravy ke kolejím a vydali jsme se s nejmenovanými dvěma kolegy (jeden má intenzivně kudrnaté vlasy a ten druhý ztratil pokerový kufřík) obhlédnout škody po dětech. Kousky pečiva všude, pytlíky od čaje, pokecané ubrusy – a mezi nimi téměř plná nádoba s česnečkou.

„Přece jim to tu nenecháme, už toho tu ostatně mají dost na ubrusech," shodli jsme se unisono. A téměř celý obsah během několika minut zmizel v nás.

„My se omlouváme za ten nepořádek,“ žehlil jsem stydlivě před nažehleným vrchním s chápavým a empatickým výrazem, za nímž se skrývalo bezbřehé pohrdání. „Jo a ta polívka byla výborná,“ dodal jsem a s blahobytným žbluňkáním vyrazil stíhat prchající vlak.





(21. 2. 12:50)
 

Pololetky na severu

Většinou se nestává, že se důležité věci (pokud pominu platbu výpravy) dějí na samém počátku akce. Jeden z chlapeckého osazenstva totiž dostal do svého opatrovnictví Ály kytaru, aby se s ní nic nestalo nebo aby se, nedej bože, neztratila. A tento nehodný člověk neudělal nic jiného, než že ji nechal na nástupišti, když se celý říčný dral do vlaku.

Naštěstí ji zachránil ze spárů jiného horlivého cestujícího, který ji prý chtěl odevzdat průvodčímu. Tak tedy tento zlý hoch přenechal kytaru zodpovědnějším, konkrétně Špínovi.

Aby to té kytaře nebylo líto, že se ztratila, pro jistotu uklouznul na chodníku a lehce ji nakřápl. To byl tedy moc hezký začátek. Oba tyto chmurné zážitky ale přebila vižňovnská ubytovna, ve které jsme měli tu čest přebývat. Na rozdíl od té vidimské byla nádherně zařízená, přehršel pokojů, postele, velká společenská místnost a jídelna. Prostě luxus.

Druhý den ráno, hned po snídani jsme uspořádali válečnou poradu nad mapou a nad cílem našeho dnešního výletu. Dokonce jsme přitom stihli i víceméně dohodnout cestu do nitra Adršpašsko-teplických pískovcových skal. Zbývalo jen se podívat na odjezd vlaků do Meziměstí a zpět. Výlet byl postaven na cestě krásnou zasněženou krajinou severních Čech a na velkém lákadle: místní ledovým větrem zkoušené rozhledně.

Při cestě se u všech účastníků střídaly pocity chladu nebo horka podle toho, zdali jsme šli po rovině, klesali nebo stoupali.

Vrchol, kde stála rozhledna, byl i hraničním bodem mezi naší republikou a Polskem. Cesta dolů vedla po zasypaném kopci, který nabízel přehršel příležitostí k všemožným běhům a skokům, čehož mnozí táborníci také s radostí využili. Veškeré osazenstvo se velmi dlouho bavilo hrou na sundávání čepic a jejich následným plněním sněhem. Této zábavné činnosti se zejména kluci nechtěli vzdát, ale nám, coby zkušeným vedoucím, se je podařilo zkrotit. Jak jinak.

Cesta dolů do Vižňova vedla nahoru a dolů, dolů a nahoru, a to převážně lesem, vyjma poslední části, kdy jsme šli po poli přímo do našeho hnízda. Během večera dorazil náš posel s tolik oplakávaným masem (Ála). Druhý den, vcelku brzy ráno, když jsme vykopali sebe i děti na snídani a před chatu, jsme se vydali na pochod monotónní, pochod na vlak do Meziměstí.

A odtud s jedním přestupem přímo ke vchodu do pískovcových skal.

K našemu velkému neštěstí přijeli hlídači vstupu, rovněž zodpovědní za vybírání vstupného, jen o dvě minuty dříve než my. Museli jsme tedy platit nehorázných dvacet peněz za vchod mezi kamenné obry tyčící se do nehorázné výše. Samozvaný průvodce Piškot se snažil o nějaké chytré řeči k místním pamětihodnostem, mezi které patří například Indián, Džbán nebo Homole cukru. Všechny tyto skalní útvary jsou pojmenované podle podobnosti s daným předmětem a někdy se člověk nedokáže divit, jaké divy si na něj příroda vymyslela. Mohli jsme se tedy setkat s Karlem IV, orlem na skále, Bedřichem Smetanou u piana nebo se slovenským státním znakem.

Naše bloudění bludištěm skal bylo notně okořeněno namrzlými schůdky a žebříky a díkybohu si nikdo nezlomil ruku, popřípadě jinou končetinu. Na konci našeho putování se naskytla příležitost průzkumu skalního hradu. Ti dobrodružnější se vydali po strmých schodech nahoru, ti

bezpochyby línější zůstali dole a nechali na sebe působit blahodárné účinky mrazu. Po výlezu ze skal jsme navštívili místní restaurační zařízení a dali si mimochodem velmi chutnou česnekovou polévku, poté jsme urychleně šli na vlak, který nás odvezl zpět do Meziměstí a odtud (opět) pochod domů. Abychom měli jistotu klidného spánku dětské části výpravy, zorganizoval Špína všelijaké roztodivné hry jako například obří twister nebo co možná nejdelší provaz svázaný jen z oblečení a bot.

V neděli se už jen balilo, uklízelo, luxovalo, vytíralo a jinak čistilo, aby s námi mohla být paní správcová nadmíru spokojená. Jak bývá našim dobrým zvykem, povedlo se nám uklidit lépe než návštěvníkům před námi, což ale stejně nikdo neocení. Cesta nazpátek, ostatně jako cesta tam, trvala přes tři hodiny, které všichni využili po svém. Míním tím spánek, věčné zlobení a stejně věčný a nekonečný whist.


(17. 2. 23:05)

text a foto: Řízek

Jaké by to bylo, kdyby se vám nenačetla fotka

Už mě to nebaví. Koukat se na svůj ksicht, ačkoli za mřížemi a mírně vylepšený kocourem, po nějakých třech dnech trochu omrzí. A tím spíš lituju vás - ten obličej na předchozím snímku, který už propadl do dějin, s velkou pravděpodobností není váš, takže si k němu stěží dokážete vypěstovat takový vztah. I když, třeba byste ho ani nechtěli. Dobře, tak já si ho teda nechám.

A tak tu máme obrázek nový. Nemám ho teď před sebou, byv uzavřen v práci a civěje do jiného než svého počítače, ale je to snímek barevný. Možná trochu zamyšlený a pravděpodobně nicneřešící. Jestli mě paměť neklame, jsou na něm koleje meziměstského nádraží (aby bylo úplně jasno, nádraží v Meziměstí). Všude je sníh, jenom ty koleje do Polska nějak nedokázal zakrýt. Ze sněhu trčí semafory a závory.

Po pražcích někam kráčí muž v oranžové drážní kombinéze. Možná, že se mýlím, ale pokud ne, tak je úplně přesně ve středu fotografie, a tedy v naprostém nesouladu s veškerými platnými fotografickými poučkami. Snad i nějaký začínající umělec se stříbrnou blýskající krabičkou by mi řekl, že to tak být nemá. Ale je. Tedy aspoň myslím. Nálada fotky? Jestli si dobře pamatuju, někde mezi komiksem o panu Nebelovi a hrou Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou. Ale možná to vidíte jinak.

Fotil jsem tehdy na pololetkách novým objektivem, radostně; tuhle bezpointovou libůstku jsem si dovolil, protože mám článek o výpravě slíbený od nemocného Matouše. Tak jsem mu nechtěl lézt do zelí (to ostatně už vůbec ne!), aby si pak třeba nestěžoval, že nemá dost prostoru.

A protože svět nečeká a zastoupen vraždami, padajícími letadly a třináctiletými rodiči mi momentálně prostřednictvím agenturního zpravodajství bublá pod rukama, budu vás tu teď muset nechat s fotkou o samotě. Třeba na ní najdete i nějaký další rozměr, skrytou hloubku nebo nějaký další prohřešek proti fotografickému úzu. A třeba se Matouš brzy uzdraví a dozvíte se víc. A může se i stát, že se tu časem objeví nějaké tamní fotoalbum.


(15. 2. 11:39)


 

text Milan a foto: Řízek

Kocour a kuličky

Jednou jsme si - je to již řada asi tří dní - s Řízkem usmysleli, že už jsme si dlouho necvrnkli do kuliček a že by teda bylo prima chopit se pytlíků a dopřát si trochu té klukovské radosti. Bylo zrovna plesový ráno, čili něco po poledni. A bylo krásně. Aby si taky užil tu nevídanou exhibici sluníčka, vzali jsme s sebou kocoura Pepu, který tehdy na Silvestru pochcal Jirkovi spacák. Naše první kroky vedly do chovatelských potřeb, kde jsme pro kocoura pořídili slušivý postroj a vodítko. Sice na něm byly kostičky, ale ty prý mají rádi nejen pejskové, nýbrž i kočky, takže to bylo v pohodě.

U řeky jsme se pokusili kocoura osedlat, ale spadnul.

Na turisťácký pozemek se tedy nechal přenést v Řízkově náruči. Sotva byl všemi čtyřmi na zemi, zmizel pod klubovnu mezi stanové konstrukce, kůly, prkna, prach, divné železné ostré věci trčící ledabyle ze stropu, tam mezi krbové plechy a mezi dřevo, které za svojí existenci vděčí nedávné brigádě. Zmizel tam a tvářil se zhůvěřile.

Hledání kocoura v kupce všeho.

Mezitím se dvojice duatlonistů, triatletů, letenských šampiónů, cyklistů, milovníků rumu s kofolou i bez kofoly, nadprůměrných imitátorů podprůměrných muzikantů, lakrosových novinářů, webmástrů, stavitelů stanů i stánků nebo, chcete-li, myčů oken pustila do prozkoumávání hrací plochy. Pro hru v kuličky jsme chtěli coby podklad využít antukové hřiště, jenže když jsme na něj vkročili, pohlédli jsme na sebe rozmrzele - Řízek po kolena a já po bradu ponořeni do rozmělněné hmoty. Bylo to zkrátka příliš měkké, na tak tvrdý sport, jímž kuličky jsou. Zahráli jsme si tedy v klubovně pingpong.

Vyhrál jsem.

A pak jsme chtěli jít domů. Jenže kocour byl pořád mezi harampádím, a to i přesto, že jsme ho vábili ven na salám - pravda, byl to jen herkules. Nezbývalo, než si pro něj mezi ty prkna a kůly, mezi stanové konstrukce, prach, trčící věci a mezi dřevo na zátop z nedávné brigády dojít. Taktizovali jsme jako zkušení honiči a kocoura jsme brzy obklíčili. Už jsem ho téměř držel! ale moje ruce jsou zvyklé spíš na psí kožich a Pepa mi proklouzl. Celou akci jsme zopakovali a napodruhé už neměl ten černý neřád šanci! Byl rád, že jsme ho chytli, protože předl. Kuna, který mezitím přišel na schůzku, aniž bych se o něm zmínil, protože jsem psal o důležitějších věcech, ho skrz mříž chránící naše konstrukce převzal a podržel, než jsme vylezli ven a než si pro kocoura došel vyčerpaný, šťastný a neskutečně zaprášený páníček.

Příště už tě, Pepane, z vodítka nepustíme!



(11. 2. 11:09)

 

text a foto: Řízek

Odvrácená strana plesu

V seznamu spolupracovníků, který před tradičním radotínským plesem rozesílal šéf akce Rádoš, figurovala celá řada jmen. U mého byl typický a výstižný nápis „ještě neví“; u Honzinova dokonce razantní „nepřijde“. Přesto jsme se tam zrovna my dva v neděli ráno sešli, abychom v sokolovně uklidili tu spoušť, co tam tanečníci zanechali.

Musím se pochlubit, že jsem tam byl nejdříve. Dílem proto, že jsem si trochu spletl hodiny, ovšem zejména z toho důvodu, že jsem netančící. Tím pádem svěží, a tak jsem si už krátce před desátou zvesela přesouval židle mezi bledými nevyspalými sokolníky.

Šavle tvrdí, že jsem jí za celé dopoledne neřekl vůbec nic milého. No jo, no.

Václav dorazil o celých třináct minut později a na plese také nebyl – ještě toho trochu! Tančící veřejnost se trousila, ale účast zaostala za papírovými (tedy spíš mailovými) předpoklady. Naštěstí tam byla spousta skautů a skautek. „Prosím tě, jak se jmenuje ta v tom zeleným? A ta s tou zavázanou rukou?“ Ze své oblíbené, kompenzační pozice na hromadě stolů jsem měl nádherný výhled na tu lopotící se tlupu brigádníků.

Nejvíce legrace je vždy s těmi obřími míči. V sobotu, když jsme sál pro tu slávu připravovali, jsme je samým jásotem posílali vzduchem; to byste nevěřili, jak taková věc pěkně lítá nad ostrými hranami židlí a stolů! Však nám to taky brzy

Míče se dají i kutálet, ale to není taková sranda. .

zatrhli. Dobré jsou taky ty barevné třásně, jež se táhnou nad hlavami tanečních párů. Přivazovali jsme je s Vlastou a nadávali jsme si u toho s vulgaritou dosahující průměrných karetních hodnot. Sokolové trochu nevěřili.

Starosta Karel a starosta Míra nám na závěr poděkovali za odvedenou práci a já jsem si zabavil totálně kýčovitý kalendář, tak jako loni. Ale tentokrát bez Petra Čecha, ten je přece zraněný. Nakonec přišel dalajláma, potřásl si s námi rukama a zase někam zmizel. Do Nepálu, nebo možná do Kosoře.

Tak zas za rok, milé židle a stoly.

 

(8. 2. 18:09)

 

text a foto: Řízek

Žlutý autobus nám cestou nezištně věnoval noviny. Ty Lidové někde objevily "tajuplný" Juditin most.	Přijeli jsme do Istanbulu, tvrdila ona. Do Moskvy, prosazoval jsem já. A tak jsme byli v Plzni. Byli jsme se  totiž zapsat.	Už jsme zapsáni, takže kávička neuškodí. Velmi nenásilně jsem do záběru vpašoval reklamu výrobce foťáku.
V ceníku tamní kavárny mají nevídanou položku, takzvané hlučné. Nemlčíš - zaplatíš.	Měšťanská beseda patří k těm zarostlejší besedám. Módní policie uděluje půl hvězdičky za snahu.	Razantní způsob, jak shodit nějaké ty gramy, nabízí místní wellness, či co to bylo.
Příslušnice pomohly tomuto snímku k úžasným barvám. A taky chránily a střílely vše, co se ve městě pohnulo.	Hýbala se hlavně spousta dopravních prostředků před budovou právnické fakulty, kam se někteří z nás jeli zapsat.
Při obědě nás téměř neustále nevraživě pozorovala skupinka domorodců. Přesto jsem je nepozorovaně sejmul. A mají to.	K jídlu jsem měl něco zvláštního, co se nazývalo tokáň;  doufám, že ti psi byli aspoň čistokrevní. Autobus však vyvázl nezraněn.	Bonus pro všechny slušný lidi: Bagr před Pameliným strip barem. Třeba přijde i Sue Helen. Nebo J.R.

(2. 2. 19:10)

 

text a foto: Řízek

 

Chystal jsem se zrovna na schůzku, a tak jsem nahlédl, co se tam vlastně praví o ní. Podle plánu bychom měli hrát „různé sportovní, vědomostní, zábavné či logické hry.“ Děti by pak měly získávat „praktické znalosti ohledně turistiky (..) a přírody.“ Celá naše činnost je totiž „pestrobarevná“.

--------------------
Minulou středu jsem přišel na pravidelnou oddílovku později, dorazilo jen šest dětí a Péťa. Navrhl jsem, že bychom si mohli zahrát kopanou; kolega, jak je jeho zvykem, nebyl proti. Během ostře hraného mače mnozí přišli do kontaktu s trávníkem a se zimou, a tak získali praktické znalosti ohledně přírody.

A když už byl čas na nějakou tu změnu, Péťa lakonicky prohlásil, že nemá cenu nic začínat, když je tu tak málo dětí. Že on, když mu přijde do školy třeba jen devatenáct žáků z třiceti, že se radši do ničeho nepouští. Všichni přece známe a všichni jsme používali ty výmluvičky, že tohle tvrdé i nebo tenhleten Jirásek prostě nemůžu umět, když jsem tu dva dny nebyl, že jo.

Vrtalo mi hlavou, co pak během vyučování češtinářovi svěřenci dělají. Ti naši na nic nečekali, chopili se pingpongových pálek a pustili se do obíhačky. První tři vypadnuvší dostávali trestná písmenka z určeného výrazu. Někdo bůhvíproč prosadil Velkého baču, pro sídlištní děti měla ta slova zřejmě exotický nádech.

Na konci byl i bača moc velký, tak se hrálo o Bačátko. Vítěz si písmena pak mohl buď odmáznout, či si hrdě připočítávat body. A tak to byla sportovní, velmi zábavná a s trochou fantazie i logická hra.

Takže ano, nejsme černobílí, jsme pestrobarevní.


(2. 2. 19:10)

 

text a foto: Řízek

Po posvícení

18:55 Vítám vás u prvního bowlingového offline přenosu na světě. Jsme ve Štěrboholích, právě jsem dálkou zamknul auto, které vesele zablikalo. Za pět minut začneme. Jedná se o amatérský turnaj dvojic, kterého se účastní místní společenská smetánka a my. Prostě něco jako mistrovství světa.
18:56 Zajímavý moment: Vlastova taška, kterou jsem mu coby slouha odnesl z auta, je těžká jak prase.
18:57 Vlasta dopíjí kávičku.
18:58 Jdeme na to, začíná náš boj o co nejlepší umístění ve čtvrtfinále, a tím o co nejsnazšího soupeře. Vybrali jsme si dráhu číslo jedna.
18:59 Začínáme koulet na dráze číslo dvě. Jednička je jen pro smetánku.
19:00 Tak ne, je rozbitá.
19:01 Základní sestava: V hnědém tričku Řízek, v ušmudlaných hadrech Vlastík.
19:10 Dohráli jsme první rundu. Já mám 175, Vlasta 149. To celkem jde.
19:11 Začínáme rundu druhou.
19:12 Zajímavý moment: Vlasta poslal prvním hodem svou výstřední kouli rovnou do žlábku. Blbě se tomu směje.
19:13 Zajímavý moment: I druhý kolegův hod končí v kanále. Reakce zakladatele týmu je totožná. Po prvním framu má na kontě pěkných 0 bodů.
19:30 Druhá hra moc jásotu nevyvolala. Já mám 150, Vlastík nahrál zajímavých 98.
19:31 Přemýšlím, že bych do výsledkové listiny před spoluhráčovo „skóre“ připsal nějakou číslici, aby to vypadalo líp.
19:32 Jsem Mirek Dušín, ponechávám nás ostudě.
19:40 Poslední kvalifikační hra je proměnlivá. Střídáme striky se splity a nadávky s vítěznými gesty.
19:43 Zajímavý moment: Hodil jsem šestku, ale počítač nám fandí, takže mi napsal desítku. Tentokrát jsem byl Štětináč a tvářil jsem se, že to byl pěknej strajk.
19:44-47 Zajímavý moment: Vlasta hodil tři úplně stejné splity (parohy, kozy) za sebou. Uznale tleskám.
19:50 Máme to za sebou. Poslední runda nám moc nepomohla, a tak končíme se slaboučkými 877 body. Třeba nás někdo podleze.
20:20 Objednal jsem si pikantní topinku a hrozně pálí.
20:40 Nejzajímavější moment: Našli jsme Ji DNES, či jak se tam příloha skloňuje. Je tam rozhovor s Jágrovou podavačkou puků (jestli se tak u hokejistů říká nabíječce) a několikastránkový (!) návod, jak uspořádat dámskou párty. Je to k nevíře, ale prý jsou k tomu potřeba nějaké ženy a pití. To by mě nenapadlo.
20:55 Začíná náš boj o finále. Nikdo nás nepodlezl, a tak nás čeká těžký a nevyzpytatelný soupeř – manželé Nouzovi. Pořád to hrozně pálí.
21:07 Po polovině první hry ztrácíme asi tak šedesát bodů – soupeřům ty kuželky padají pomalu ještě před tím, než vůbec hodí, my jsme naopak asi myšlenkami jinde. Já asi u topinky, Vlasta zřejmě u nějaké roštěnky. Možná u paní Nouzové.
21:21 Průšvih, prohráli jsme asi o sto bodů. Domluvili jsme se ale na nouzovém plánu: já v odvetě zahraju 250 jako už nulakrát a Vlasta mě podpoří 220.
21:22 Střídání: Místo modré koule beru růžovou a nestydím se za to.
21:35 V polovině odvety to mám rozjeté tak na 220. Soupeři možná trochu znervózněli, ale bohužel i Vlastík. Lehce jsme ukrojili z děsivé ztráty. Opět platí, že naštvanej a neesemeskující hraju nejlépe.
21:50 Je konec, pateticky by řekl komentátor. Nestačilo by mi možná ani 300, takže mi výsledných 189 nemusí tolik vadit. Finále dnes bude bez nás a my naopak bez něj.
22:02 Platím nějak hrozně moc peněz, odvážíme si předposlední místo a v autě začala svítit oranžová nenažraná kontrolka. Offline přenos raději končí.
18:55 -22:02 Není každý den posvícení... a tak. Děkujeme za pozornost.





(26. 1. 23:23)
 

HÝBAJÍCÍ SE
FOTOALBUM Z MITRY!

text: Řízek, nákres: neznámý dělník, legenda a repro: Řízek

Houseflooding party

Naše zeměkoule není nafukovací, i když to asi ještě nikdo neprověřil. Každým dnem zasypáváme někde nějaký ten koutek svým bordýlkem: igelitkami, konzervami, papírky od bonbónů, a někteří nerozvážní i zbytky jídla. Zvlášť po oslavách, ale to sem teď netahejme. A tak se jednou určitě stane, že se budeme topit v odpadu.

Dům, v němž bydlím, se v něm topil už včera. Něco totiž ucpalo trubku, proto nastala celkem absurdní situace. Kalná voda vytékala z mého sprchového koutu, místo aby se do něj nořila, nebo aspoň zůstávala skryta. To bylo zajímavé; jenže nezůstalo jen u toho, ty věci chtěly z vaničky ven a tekly dále, po modrých dlaždičkách, přes falešné parkety až dolů, zřejmě k sousedům.

V seznamu znečišťovatelů, který pro můj byt zpracovává Greenpeace, kocour na chvíli klesl až na druhé místo. A neztratil smysl pro černý humor – uprostřed té spoušti způsobně vytvořil hromádku přímo do svého záchodu, který z povodně čněl takovým noemovským způsobem. Na něm se plavil hrdinný kocour.

Přijel instalatér s dlouhým elektrickým pérem, které se vnořilo někam do hlubin. Než jsem si došel vybrat peníze do bankomatu, byl hotov; v příštím životě chci být instalatérem. Kašlu vám na společenskou prestiž a takové blbosti – kdo z vás kdy vydělal 1 650 korun za deset minut práce?

Klepání na dveře. Ahoj Jirko, to jsem nevěděl, že bydlíš pode mnou. Jo, ten mokrej strop, ten ti nezávidím. Jak se jinak máš? Následoval zvláštní telefonát s paní domácí, neshodli jsme se vlastně vůbec na ničem. Já to platit nebudu, nebudu, nebudu – notovali jsme si jednohlasně, když jsme se zrovna nesnažili tomu druhému více méně skrytě podstrčit nějaké ty invektivy. Hanebné tvrzení, že sousední byty nejsou trubkami propojené, jsem vyvrátil pomocí plánku, který se naší redakci exkluzivně podařilo získat (víme první).

Jak tato causa dopadne, ale nevím. Je vytřeno a vše nechtěné již odtéká tam, kam má. Záchod a přilehlé okolí teď získaly auru nedotknutelnosti, bojím se tam vůbec přiblížit, raději ho zdravím a oslovuji zdrobnělinami, aby se zase neurazil. Závidím všem těm, kdo mají suché záchody. A taky instalatérům. A trochu i majitelům bytů.

(24. 1. 16:30)
 

text: Řízek a foto: Dita

Úvod do sněhodrakování

Koho to tam vidím na poli pod těmi obřími nafouklými igelitkami? Není to Franta, Marťas a já? Možná jo! A kde je Dita? Aha, ta to fotí. Kde to jsme a co děláme? Jsme na Sibiři, ale jen České a zkoušíme, jaké to je, mít místo vleku draka. Je přece neděle, fouká mírný, ale příznivý vítr a Ditina termoska je ještě v pořádku a já nemám psa.

Před pár minutami jsem se po letmo zasněženém poli poprvé rozjel. Mé snowkitingové začátky měly negativně poznamenat neznámého snowboardistu, který si, větrem tažen a přítelkyní natáčen, zatím v poklidu dovádivě kroužil ty svoje přezíravý obloučky. Než se mu má Chiméra zřítila k nohám, přesněji řečeno na ně; a on i jeho tahoun s nadáváním a ohlušujícími ranami padli k zemi. Kromě toho, že jsem vypadal jako idiot, se však nic nestalo. Jenom se mi pak každý vyhýbal. Tedy kromě Dity, ta až později. Její termoska totiž tehdy ještě těsnila.

Nevěřil jsem, že je to možné. Větřík, který cestou sotva roztančil vlaječky u benzínových pump, mě zdarma (!) roztáhl po zasněžené pláni. Pod lyžemi praskal snížek, drhlo blátíčko a zvonily kamínky, ale jelo to jak drak. Pokaždé až na konec louky, tam se suverénně otočit (hlavně zase nespadnout těsně před tou slečnou s kamerou, proboha!) a zpět. Až do zblbnutí, nebo než vypnou vítr.

A když ho vypnuli, co pak? Rozbijeme Ditě termosku a hurá na pozdní oběd. Fíha, guláš se šesti za 39. Začneme raději něčím bezpečnějším. A gulášek si necháme s Frantou jako dezert napůl, čímž totálně zmateme obsluhu. „Já platím tady dvacet korun za polovinu guláše“ asi ještě neslyšela.

A hele, kdopak nám to pokecal stůl? Dokonce dvakrát na stejné místo? Že by další ostuda? Rychle pryč. Do auta a domů. Před Benešovem je najednou zácpa, po vozovce pobíhá malý psík s bílou lysinkou na čumáčku. Řidič přemýšlí, že si ho nechá. Zastavili jsme u krajnice. A zatímco řidič stále přemítá a pes stále zůstává zmatenej v jízdní dráze, vyrážím pro něj.

Jasně, zatrubte si na mě, vždyť to je přece jasný, že to je můj pes, který mi utekl za jízdy z auta. Klidně mě i přejeď, to víš, že jo. No jo, felície. To jsem přesně věděl. To jsou po pasátech největší hovada. Uprostřed hlavní silnice mi není zrovna veselo. Naštěstí pes, který mezitím vyrostl do rozměru většího pytle s bramborami, se mě příliš nebojí. Ještě pár zatroubení a nehezkých gest a mám ho. Je hrozně těžkej, ale nekouše.

Když jsme nastoupili do naší dodávky, tak to vypadalo, že se známe léta. V klidu mi poslintal bundu a i to málo, co bylo do té doby čisté, pošlapal. Zjišťujeme, zda v Benešově není útulek. Není. Pes toho má podle všeho dost za sebou, zřejmě zápasy. Chybí mu uši a má spoustu šrámů po celém těle. Řidič už ví, že ho nechce. Odvezeme ho aspoň daleko mimo hlavní silnici. Čau pse. Snad se ti povede dobře a líp.

A po dálnici na Prahu, já do práce a oni domů. Tři transportéry vedle sebe! Nene, ten prostřední byla karavela. Co termoska? Pořád teče? Teče. To už je Kačerov? Fakt? Tak... tak se mějte, jo a díky za výlet.



(20. 1. 21:51)
 

text a foto potápěčským telefonem: Řízek

Bude opožděn

Tématem mého nedělního zamyšlení měl být zase po čase pohyb. V košatých větách bych tu ve třech čtyřech odstavcích nahodil něco obecných plků. Pomocí různých více či méně skrytých oslích můstků bych to pak narouboval na jednu nebo dvě archivní fotky, které se mi dosud nikam nepodařilo vecpat. Mělo to být takové slohové cvičení na dobrou noc.

Jenže to jsem ještě nevěděl, že strávím na cestě z redakce domů o čtyřicet pět minut více času, než je dobrým zvykem, že mě to naštve a rozladí. Českým drahám tentokrát slouží ke cti, že se své zákazníky nesnažily chlácholit plíživými legráckami typu „ZPOŽDĚNÍ 5 MINUT“, ale že rovnou vypálily čtvrt hodku. A výmluvu, že je na vině technická závada vlaku. To je u vozového parku naší trati tvořeného vesměs moderními jednotkami 451 něžně přezdívanými Žabí tlama, jejichž stáří se většinou teprve blíží padesátce, s podivem.

A tak jsem vyrazil na toulky po zmodernizovaném nádraží. Potěšilo mě, že i navzdory novému make-upu na některých místech zůstal původní ksicht zachován – třeba koupaliště pro holuby, které jsem před (a teď už to mohu říci naplno) lety fotil, zůstalo na svém místě, jen do něj umístili kuželku s nápisem KLUZKÉ.

V podchodech na stěnách visí plakáty, taky jsem si připadal trochu ztracený. A tak jsem se raději vrátil nahoru pod nebeskou a o něco níže nádražní klenbu, předpokládaná doba zpoždění se přeci může změnit. Moderní diody (jaký pokrok proti primitivním otáčecím číslíčkům!) mezitím přidaly další čtvrthodinku.

Pak chvíli nebylo jasné, jestli pojede ten, který tu už stojí, nebo ten, který tu ještě není. Dopravce vše vyřešil šalamounsky – ten, který čekal, se stal tím nezvěstným, zatímco ten původní nezvěstný byl odepsán, což je pro život ostatně příznačné.

Přijel jsem tedy domů až těsně po jedenácté, a to je mrzuté z toho důvodu, že jsem nestihl v Źábě koupit toaleťák. V této situaci mi zpožděnka příliš nepomůže, pokud tedy s novým jízdním řádem nezměnili formát, či aspoň gramáž papíru. V případě potřeby, a to tentokrát doslova, bude muset pomoci klasik.

K dovršení všech nesnází jsem cestou do postele nemohl sundat botu, protože se mi sama hrozně zamotala tkanička. Ještě, že to víte.



(19. 1. 0:00)
 

text a foto: Řízek

Úvaha a polygon

Jak doléhá finanční krize na naděje české žurnalistiky? Nevím jak na ostatní, ale na mě občas jo. A doléhá těsně a ztěžka, nenechá mě ani nadechnout. Třeba když se zrovna dusím kuřecími párky Albert za 12,90. Prý jsou výborné s křenem. Možná ano, ale k večeři ani k jakékoli konzumaci se nehodí, přestože se v každé nožičce tísní celých 54 procent kuřecího masa. Strojově odděleného, pochopitelně. Se zbývajícími (...) osmi procenty kuřecích kůží bych snad radši na trh nešel, když dovolíš.

Když jsem se večer vrátil po bezmála dvou dnech domů, přivítal mě Pepan nečekaně vřele. Přeskočil nářadí i haraburdí, vynořil se zpoza skříně, přeběhl přesně napříč předsíní a za hlasitého předení o mne otřel převážně jiskřivou a hřejivou svou srst a přihlásil se o večeři. (To byl v podstatě jen testovací polygon pro čtenáře a moderátory s rotacismem bohemikem, ovšem efekt to má jen při hlasité četbě, víš co).

Euroshopper žrádlo pro kočky za 10,90 sice nejprve přehlédl s despektem, ale vida, že si nemůže moc vybírat, pustil se do něj. Jak jeho tlama klesala ke dnu misky, možná na něj padala i nostalgie. Taky jsme se kdysi měli – když on pojídal značkové krmivo od hodné paní z malého krámku a já kaviár. Copak asi dělá, ta hodná paní z malého krámku? A copak jí? Copak jí schází?

Pojďme skončit vesele! Sedněme si do křesla (předstírejme, že nějaké máme), otevřme si víno (a věřme, že vývrtkou, ne nůžkami) a další konzervu, cinkněme si na zdraví. A až kocour vytvoří euroshoppří hromádku na dlaždičky a já ji s nadáváním uklidím a on si mě zase jakoby pokusí usmířit, půjdeme spát.

Dobrou noc.


(14. 1. 21:50)
 

Devět z chajdy a kocour

Rok má hodně dnů. Abychom všech třistapětašedesát nějak odklepali, je potřeba vždy před prvním dnem nového roku (tento den je, dle mého názoru dost prvoplánově, nazván Nový rok), důkladně vydesinfikovat krev, zocelit játra a zbavit se několika nadbytečných mozkových buněk. Nejlepší silvestrovský zotavovací pobyt na světě se letos konal v Broumově. Nikoli v tom na severu, u hranic s Polskem, nýbrž v tom na západě, nedaleko od hranic Říše. A bydleli jsme v chatičce.

Chatička to byla malá, ale útulná. Rozpálená kamínka se slídovými dvířky nám vyhřívala těch pár metrů krychlových, a my za zpěvu rádia plnili atmosféru vřelými a vlídnými slovy, kalíce, hrajíce karty, nebo i dělajíce oboje najednou. Kocourek mezitím pochcal Jirkovi spacák.

Okolí Broumova jsme si prohlédli jen zběžně, téměř letmo, ale zato byla průzkumná vycházka nabitá zážitky! Tak například nějaký geniální dřevorubec nakrájel velikánský pařez na kolečka, a to bychom snad ani nebyli my, kdybychom jedno z nich za značného fyzickýho úsilí nevytlačili do kopečka a nevyslali dolů. Skutečně se nedá popsat ten koncert fyzikálních zákonů a radost z ladného pohybu jinak tolik strnulého dřevěného kola! Pak jsme teda ještě viděli zmrzlou žábu, zmrzlou rybu a konzervu.

Další dva dny byly ve znamení pivovarů. Nevím jak ostatní, ale mě nejvíc zaujala kašna v pivovaru Chodovar. Z přilehlého kohoutku totiž namísto vody teklo pivo! Nicméně pivo za čtrnáct korun v chodovoplanském pajzlíčku jsme si také nechali líbit. A nechali jsme si ho líbit hodně. Možná až příliš, vzhledem k tomu, že byl ještě bílý den! Ale je to přece jednou za rok.

A je to tady, pan Stallone má svátek. Je to přece jednou za rok. Zazpívejme si s rádiem, uklidněme diváky, napišme Luckám i Mechulinkám. Uklidněme diváky. Utekl kocour? Chyťme ho. O dva domy dál jsou dementi z Radotína? Podívejme se na ně. Zavolejme do noci, odkud že jsme kurvy!

A co až po letech sám zabloudíš v ten kraj? Bude to oukej, neboj.
 

(12. 1. 10:50)
 

(9. 1. 15:30)

2009 milimetrů důraznejch argumentů

A taky samé štědré dny, bohatou zásobu humoru, životní úspěchy, vítězství i nad větrnými mlýny a podobným svinstvem, tuny pohody, dobrou náladu a zdravou míru optimismu v novém roce všem hostům přeje

Řízek, chovatel a stěhovák.


(2. 1. 11:25)

Krátce o dlouhé oslavě

Už nějakou tu dobu chodím po světě. Jistě, chvíli jsem se také plazil, dost toho prosedím a proležím, často jezdím a občas i létám. Nicméně dohromady to dává už bezmála čtyřiadvacet let. A protože můj kamarád Jirka je na tom dost podobně, jen toho asi víc naběhal, uspořádali jsme společnou oslavu.

Možná bych mohl lehce poodestřít, co se za takovým mejdanem vlastně skrývá a ve stručnosti popsat práci celého týmu, armády odborníků z cateringu, kaskadérů a bedňáků. Anebo radši ne, jen vypíchnu to absolutně nejdůležitější. Největší pozornost je potřeba věnovat sudu, ten se musí vošéfovat jako první a tak, aby na něj bylo spolehnutí. Žádný jiný účastník totiž není tak nenahraditelný – i kdyby oslavenec nedorazil, nebude to taková pohroma. Mnohý z návštěvníků by to pravděpodobně ani nezaznamenal.

Nikol sice vaří pivo, ale Jirkovi po varnsdorfském moku nebývá dobře, a tak jsme sáhli po konkurenci. A pak jsme ji i naložili do mého dosud bezejmenného vozu, společně s nějakými dalšími drobnostmi, jako jsou lahve vína a koly a Eliška. Všechno jsme to odvezli do klubovny a už kolem čtvrté jsme to odpálili. Aby na nás taky něco zbylo. Postarali jsme se i o interaktivitu mejdanu: papírové verze zdejších populárních anket jsme umístili mezi pokrmy a napjatě čekali, jak návštěvníci budou hlasovat. Obě anketní otázky byly totiž ještě zapeklitější, než soutěž o padesát tisíc ve Snídani s Novou.

Hráli jsme stolní tenis a klubovna se zvolna zaplňovala. Lidmi, lahvemi s rumem a bahnem. Počasí bylo totiž přesně takové, aby nikomu nevadilo, že sedí v teplé klubovně, klábosí a popíjí. A komu to vadilo, šel ven hrát badminton. Taky jsem to zkusil, ale protože lopatka, jež mi suplovala raketu, neunesla mé zaujetí pro hru, šel jsem se bavit jinak.

Přijela za námi moje kamarádka Maruška, ta malinká s růžovými vlasy, co mluví sprostě a tvrdí, že ne. Už chvilku po jejím příjezdu došlo pivo, aby dokázalo, že naše obavy o jeho spotřebování byly liché. Ze spolupráce se sudem Ferdou jsme tedy vytěžili maximum - děkujeme, Ferdinande!

Co se vlastně dělo dál? Tvořily se hloučky, povídalo se, hrála muzika zprostředkovaná, ale i živá. Ta se soustředila do malé klubovny, kam přitáhla i nějaké posluchače a spoluhulákače. Dostávali jsme spoustu darů převážně rumového charakteru, některé z nich však tradiční pochutinu posouvaly dál a výš (vzpomeňme na  láhev o objemu tankeru od Václava, dárkové balení Mírovo či například tuzemského Řízka s tuzemským Basítkem a plachetničkami od Zdenky).

Rozjetý večírek jsme opustili někdy nad ránem, když to ještě v klubovně žilo. Spolu s úklidovou četou jsme se tam vrátili kolem nedělního poledne a musím konstatovat, že jsme třídili.

Nezodpovězenými otázkami zůstává, která z pomazánek byla chutnější a zda to byla nejhorší oslava na světě. Obě ankety totiž někdo v nestřeženém okamžiku svěřil kamnům.

(22. 12. 20:55)

Jak zachlastat ve Varnsdorfu aneb pozvánka na místo, kde málokdo byl

Když se otevře kovová brána a je vidět asfaltový plac, který občas slouží jako parkoviště kolosálních kamionů, za tím pláckem je budova vzhlížející jako komunistické nádraží. Velikostí rozhodně ne, ale barvou (červenožlutá) jistě. Bývalý areál keramické továrny by málokdo zvenku tipoval na objekt zájmu tolika lidí v Česku, neboť v útrobách se děje vlastně takový malý zázrak, dělá se tam pivo…

 A světe div se, vařím ho tam já, prakticky každý víkend a asi ještě nějakou dobu budu. V té továrně se taky momentálně staví hospoda, která bude otevřena v červnu, a tak tedy nebude tak vzdálená cesta do hospody z mého dvoupokoje. Ten je přímo nad pivovarem (ne zas tak přímo, ale spíše trochu šikmo).

Pokoj nabízí asi tak dvě velice solidní postele plus asi tak maximálně šest dalších lůžek na karimatkách ve spacáku. Musím upozornit, že luxus závisí především na kvalitě vaší karimatky a spacáku. Pokud nechcete spát v mém dvoupokoji, je tu pár dalších variant na spaní či možné uložení se v (u) pivovaru. Pokud by vaším přáním bylo živočišné teplo, mohu doporučit ovčín, kde spává asi tak 20 ovcí i s beránky a jeden kozel. Zde se patří zdůraznit, že kóje jsou dle vlastního výběru, ale i zde platí: kdo dřív přijde, ten dřív mele, neboť o kozlíka by mohla být rvačka. A pokud by ani toto nebylo po vaší chuti, pro mě za mě prostor „keramičky“ je dostatečně veliký, a kde si kdo ustele, tam si taky lehne. I zde se však lze setkat s živočichy, jež jsou podstatně menší než ti v předchozí nabídce, avšak jejich počet je mi neznámý.

Doprava je pravděpodobně nejrychlejší autem, ale pokud tuto vymoženost nevlastníte, a ku vaší smůle nepojedete navštívit ono městečko na severu ve společnosti majitele kárky, mohu doporučit autobus. Jezdí ve všední den každou chvilku z holešovického nádraží, avšak nenechte se odradit bezdomovci, ti většinou nikam nejezdí, jen tam postávají a žebrají. O možnost odvést vás směrem na sever se mohou poprat dvě až tři autobusově společnosti, z nichž každá má nějaké výhody a nevýhody.

Ještě k tomu alkoholu, je ho tu hodně, tedy především piva.

No a výlety do okolí! Mohu nabídnout příznivcům filmu Máj, že se mohou podívat na kostel a křížovou cestu, které se ve filmu objevily. Rozhledna Jedlová spolu se sjezdovkou, a hrad, ne-li zřícenina Tolštejn a varnsdorfská dominanta Hrádek atd… Pro ilustraci zde přikládám pár otek, mimochodem, fotil mistr Jansa.

Každý návštěvník má jednu exkurzi v pivovaru zdarma. Rezervace na telefonním čísle 728 44 22 90 nebo na icq 214 679 894 nebo na e-mailu varenykocky@centrum.cz
Těším se na návštěvu!!!!!


(17. 12. 20:55)
 

Most přes minulost.

A další skupinovka. Bety, naši reprezentanti, Nikol a Citrón.

Milhauzova kuličkářská premiéra

Byl skoro čas oběda a najednou se objevil řízek… kdo by si stěžoval? Dozvěděl jsem se, že Radotínští kulínští mne potřebují, tak jsem neotálel a vyrazil na pomoc (teda asi dvakrát předtím jsem je nechal ve štychu, ale o to teď nejde!). Favorit WRC s gay posádkou Werner – Mittelbach (pro přátele "ten s tim divnym jménem") dorazil na velký vrch na Ohradu. Měli jsme rezervované parkovací místo v podivné uličce nedotčené magistrátem a jejich skvělou modrou čarou.

Účast se jevila býti jen tak "aby se neřeklo", ale kuličkáří jsou pohodáří, tudíž se nakonec počet účastníků vyšplhal na neskutečných dva...náct. S jistotou dvanáctého místa jsme se vydali vstříc startovacímu poplatku, já se ještě musel upsat kuličkářskému svazu a jejich kodexu práv a svobod – máte právo prohrát, do čehokoli cvrnknete, může být použito proti vám apod. Stihli jsme se rozehřát u jedné hry a šlo do tuhého. Po vykopání všech masových hrobů pro kuličky jsme byli rozřazeni proti vybraným soupeřům.

Systém rozdělení byl ve znamení švýcarsko-české spolupráce řazení, čili zpatlat, co se dá. Výsledkem byla snaha vybrat pokud možno podobné hráče k sobě. První dvojkolo jsem dal víc cizích kuliček než svých tuším a Řízek se nechal zdolat… někým. Poté se Lukáš rozhodl, že mne potěší focením mé krizohry, to mne velmi potěšilo. V druhém dvojkole Řízek pokračoval ve své formě… a já též, tentokrát na crossové lesní dráze – aspoň bylo na co svádět mou neschopnost. No co, svůj plán "jedna kulička na kolo" jsem splňoval s úctyhodnou efektivitou v řádu stovek až tisíce procent.

Třetí dvojkolo už Řízek nějaký ten bod ukradl, ale já viděl, jak tam ty kuličky schovává v kapse… všichni to viděli. Já stále držel svou bilanci a mířil nekompromisně na dvanáctou příčku, tentokrát již mé zápolení chvílemi vypadalo i jako hra… a pak zas už ne. Následovalo čtvrté dvojkolo, které jsem s velkým vypětím sil znovu prohrál. Řízek snad i někoho porazil, to ať si sem doplní sám. Nyní už začalo přituhovat – jak teplotou, tak i ve hře… začínalo už semifinále a zbylá lůza hrála o místa mimo výsluní (rozuměj v mlze). O turnaj již začalo jevit zájem i obecenstvo v pozadí dětského hřiště, také okolo pobíhal malý hoch s kuší, což zvyšovalo napětí u již tak adrenalinového sportu.

Nevím, jak ostatní elitní sportovci, ale já začínal bojovat spíše se zmrzlými prsty než s kuličkami. Zajímavé také bylo, že nezáleželo na kvalitě mého soupeře ani tak jako na mé nekvalitě – vždy jsem dal sedm až dvanáct kuliček, ať jsem hrál s kýmkoli… teda s Řízkem jsem nehrál, protože by neustál ten náklep, co by dostal.

Zkrátka já stále zvyšoval lichotivou bilanci proher a Řízek občas i vyhrál, ačkoli o jedné plichtě, ze které byl vykolejen, jsem slýchal celý zbytek odpoledne. U mne to vypadalo, že dokonce jednou i vyhraji, ale skutek utek, jelikož jsem konec hry nehorázně po****. Připadal jsem si jako fotbalista, který pořád trefuje tyčku (a občas tribuny), kupříkladu poslat kuličku k důlku, kde se o okraj otočí a vrátí se zpět, odkud jsem ji chtěl dostat, mi přišlo velice efektní, však již méně efektivní... No, mé dvanácté místo bylo zajištěné tak od poloviny turnaje a Řízek se posunul z desítky tuším na devítku.

Ti, co to trochu uměli, ještě dohrávali finále. Chvíli to vypadalo na bitku, atmosféra houstla, nakonec byla hustá akorát padající mlha. Po vyhodnocení a náležité administrativě kuličkářského svazu přišla tombola. Dá se říct, že nikdo nic nevyhrál, pouze asi dvě propisky a jedno CD (prý plné, ale nebylo sděleno, co na něm je… možná i-legální Windowsy). Hlavní výhra se posouvá na další turnaj, na kterém nebudeme, tudíž se nás zlatá horečka netýká.

Opilí svými nadpozemskými výkony jsme se vydali zpět do kruté reality, kde pro kuličkáře není místo. Každopádně jsem pro Radotínské kulínské jasným přínosem. Těžko říci, zda jsem byl víc špinavý od samotné hry, či od bezpečnostního pásu fáva, který vypadal, jako by jím pár volů vytahoval auto z bahna. Po pohodové jízdě s rozsvícenou kontrolkou brzd se kuličkářské duo rozdělilo.
 

Určitě není náhoda, že všichni kuličkáři vypadají trochu jako blázni.   ------>

 

(4. 11. 7:17)
 

 

V prvním plánu s fotoaparátem pan Šemík, v druhém radující se sportovci. Žádné další plány nemám!

aneb Jak jsem fotil vítězství

Běží pátá minuta prodloužení rozhodujícího zápasu, který musel určit vítěze boxlakrosové ligy. Na počitadle, jež každému týmu neúprosně odkrajuje čas na útok, zbývá poslední vteřina. Domácí kapitán Petr Poupě tou dobou asi ještě netuší, že se bude o pár hodin později svlékat a polévat šampaňským stoje na barovém pultu. Anebo se na to naopak už těší, a právě proto míří přesně.

Přesněji tak přesně, že se o zlomek sekundy později síťka za panem Malinou zavlní v bocích, vklouzne do ní míček jako podměrečný, ale přesto ceněný (zlatý) kapřík a časomíra se zastaví. A propukne jásot. Aspoň tedy v řadách domácích hráčů a příznivců – jistě nejen já jsem se obával, že tu prodlouženě mrzneme zbytečně a že stejně zase vyhraje Jižňák gólem nějakého Kanaďana, nebo že to Došlý nějak u rozhodčích uhádá.

Fanoušci hostí vypadají sklesle – umlkl i nápaditý chorál Jíížnííí Měěěsto! Jíížní Měěěsto! a i jeho pravidelná drsná rebelující odpověď asi sedmiletého chlapečka na radotínské straně To je těsto! Na hřiště, na němž nyní probíhá objímání vítězů, zvláště pak šťastného střelce, vnikají první fotografové. Hrazení přeskakuji současně s panem „Šemíkem“ Sedlákem. Do nosu praští kromě nepopsatelné a možná i zcela imaginární vůně vítězství i těžký odér zpocených těl, jako by si obě mužstva předsevzala, že se nebudou mýt, dokud ten titul nevyhrají. Ten pocit v nose na chvíli upozadí i tradiční hnědouhelné dýmovnice místních komínů.

Běhám po hrací ploše ve snaze zachytit aspoň kousky z mozaiky radosti. Ukazováček skoro přimrzl ke spoušti, bleskům se v takové zimě nechce z přístroje. Přesto fotím a zabírám v širokém úhlu velikou slávu, kterou teď staronoví vlastníci mírně ošuntělého poháru prožívají. Zářící oči hráčů – vesměs červené. Červené vlajky nad hlavou. A hlavně pohár. Protože co je vítězství bez poháru? Jen lastura bez perly, podmírákové pivo či Jižní Město bez paneláků.

A pak, když reflektory nad stadionem zhasnou, hráči a jejich nadšení se přelijí do sousedící restaurace. To zas bude v alejích nablito! Jen sdělovací prostředky mají prozatím smůlu, oslavování si musí ještě zasloužit. Utíkám domů rozmrznout, dopsat článek a vybrat fotky pro privilegované čtenáře významných světových médií lcc-radotin.cz, lacrosse.cz a později i Řízkových stránek a Novin Prahy 16.

A, jak by řekli mí spolužáci, sívíčko se plní.


(2. 11. 18:37)

 

(Více fotek z lakrosu přibude časem).

Ještě dále do minula!