NOVÉ TEXTY NAJDETE NA
neděle 8. března 2009 Masochistický zájezd. |
|
||
|
|
||
text Slipouš a foto Kuna |
|||
Reklama na sněžnicový vandr Všichni z naší čtveřice (Já-Slipouš, Marťas, Žvejk a Kuna) jsme již delší dobu pociťovali nutkání k nějakému činu, avšak nikdo si zatím netroufnul vznést konkrétní návrh. Naše trápení prolomil až Žvejk svým odhodláním uspořádat sněžnicový vandr na Šumavu. Byl to velice nekompromisní ortel! Čtyři dny někde v mrazivé pustině pohraniční Šumavy. Všichni jsme bezhlavě souhlasili.
Naše cesta byla přesně vymezena žvejkovsky neomylnou intuicí divokého
zvířete, tudíž jsme se mohli cítit bezpečně. První den byl zatím
nenáročný. Skládal se pouze s přesunu vlakem do Horní Vltavice, polévky
a piva v místní socialistické ubytovně a pár kilometrů chůze na místo
prvního tábořiště. Žvejkova intuice nás neomylně zavedla k rozlehlému
krmelci, kde se dalo pohodlně uvařit a posedět. Já jsem již nemohl své
potřeby zvrhlíka déle potlačovat a musel jsem něco udělat. Když se
odebrali všichni spát, nepozorovaně jsem vytáhnul z batohu učení a začal
se drtit maturitní otázky z ČJ. Při čtení prvních vět jsem pociťoval
příjemnou úlevu. Asi po hodině mne přemohl spánek. Musím si taky něco
nechat na zítra, že? Druhý den nás přivítal asi deseti centimetry nového sněhu a vydatným chumelením. Naše dnešní cesta čítala asi 17 km chůze hlubokým sněhem přes romantické pláně okolo Teplé Vltavy a skrze neprostupné a tiché lesy. Dnešní den byl výjimečný, protože jsme potkali
prvního
a jediného člověka na naší trase.
Byl to starší
pán z Prahy, který odklízel
příjezdovou cestu ke své chatičce poblíž letního campu. Prohodili jsme
pár slov a na zápraží jedné z chatek jsme krátce poobědvali a užili si
posledních chvil oddechu před namáhavým stoupáním. Zde začalo naše
utrpení. Do kopce se šlo ztěžka, sníh se lepil na sněžnice a kopec se
zdál být nekonečný. To už nás postihla první krize, vyjímaje Žvejka,
který si bez ohledu na naši situaci vesele pelášil dál. Druhá krize
přišla, nečekaně, s druhým stoupáním. Od těchto chvil jsme se již
nerušeně oddávali našemu trpění. Energie nás opouštěla po megajoulech a
brala s sebou i morálku a vše s ní spojené, ale Žvejk si vesele pelášil
dál. Všeobecné zoufalství završilo bloudění na jedné intuičně neomylné
zkratce. Už se blížil večer, klepali jsme kosu, a tak se Žvejk rozhodl
hledat cestu. Asi po hodině se vrátil se slovy: „Mám ji!“ K naší značce
to bylo pěkně daleko, ale Žvejk při jejím hledání neváhal chvílemi i
běžet! Nekompromisně jsme zatábořili u prvního odpočívadla a náš vysněný
seník zůstal kdesi v nekonečné dálce pěti kilometrů. Stany se zde krásně
vyjímaly přímo před cedulí zákaz táboření. Brzy jsme se svalili únavou
do spacáků, někteří i v botách.
Třetí a nečekaně poslední den nás zalil oblevou. Sníh začal tát a velice
ztěžknul, ještě více se lepil na nohy a my jsme měli stále častější
krize. Samozřejmě Žvejk si vesele pelášil dál… Já jsem si asi v polovině
trasy natáhnul šlachy ve stehnech a každý krok pro mne znamenal ukrutnou
bolest (konečně!). Se spoustou sprostých slov a výkřiků zoufalství se
celá skupinka dovlekla do odporné pohraniční vesničky Strážný, kde z nás
trochu opadlo zoufalství, ale únava přetrvávala ještě dlouhé hodiny.
Zbývalo jen se pořádně nadlábnout v jedné z hospod s „lidovými“ cenami a
vyhledat nejbližší spoj. Nikoho ani ve snu nenapadalo, že bychom měli
ještě jednu noc tábořit poblíž Strážného. Překvapivě celý víkend nic
nejelo. Museli jsme čekat na spásu, která přišla shůry skrze podnikavého
hospodského, který se nabídl, že nás za malý úplatek zaveze až do
Strakonic. Huráá! Odtud je to coby lachtanem dohodil domů. Uf, to byl
porod.
|
,
|
Do
minula:
|
|||
pátek 6. března 2009 číslo 2 žije! | |||
text a
foto: Trsáč
Toho se pravděpodobně drží Trsáč, jemuž jeho drahá zena přivedla na svět
v pondělí 2. 3. v 0.52 již druhého potomka. Takže mu držme palce, ať se mu daří a je na světě šťastný. A ty, Trsi, si radši pořádně rozmysli, jestli už by nebylo načase zainvestovat do televize. Teď už se dá i slušná placka s lcd pořídit celkem lacino... (6. 3. 13:03)
|
| ||
|
|||
pondělí 2. března 2009 Písně kosmické. | |||
text a
foto:
Řízek
Došel jsem za pět minut dvanáct, a když jsem se zorientoval a rozkoukal,
tak jsem koukal. Všichni byli střízliví, měli na sobě vesmírná pozlátka
a hráli jakýsi hvězdný víceboj. Pozlátka jsem neměl, a tak jsem se aspoň
pokusil pochopit a vyfotit jeho podle všeho poslední disciplínu.
Není divu, že zvítězili Marťas se Šroubovákem. Oba už do tohoto odvětví,
vyhrazeného odvážným a bohatým nadšencům se sklonem k exhibicionismu a k
přehlížení práv majitelů polí a luk, totiž už nahlédli. A proto
vytvořili prvního papírového komorového draka, jehož vyzdobili
sebevědomým
GET OUT OF MY WAY!
(v překladu zhruba
Uhni z mého levého pruhu, fáčko
jedno rezatý smradlavý!).
Závod samozřejmě s přehledem vyhráli a zasloužili si kyselý brut šampus.
Naopak Žvejkova šnečí jízda, to byla komédie. |
| ||
|
|||
pátek 27. února 2009 Obrázek pro Pepana. | |||
|
| ||
|
|||
středa 25. února 2009 Banik. | |||
text a
foto:
Řízek
Reportáž, kvůli které jsem byl na Moravu vyslán, se měla původně vyvíjet trochu jinak. Nečekal jsem, že nebudu mít akreditaci do vyhřátého tiskového střediska, že mě vrávorající masa zanese k nesprávné tribuně a že tam budu pár minut před výkopem netrpělivě čekat, až proud zeslábne a budu moci vyrazit do vhodnější části hlediště, abych z utkání viděl i něco více než zátylky rozhněvaných mladých mužů v šálách. Jenže tentokrát byl pokus jen jediný. Na ochoz jsem však doběhl právě včas, abych viděl to, v co všichni v redakci tajně doufali, že se stane. Aby to všem mohli natřít. Vytvořit kauzu, hlasitě upozornit na problém, označit viníka, spekulovat o možném řešení. Chuligáni, které od tohoto zápasu neměla v ochozech hlídat policie, nýbrž pořadatel a ochranka, překonali chatrná dvířka od svého kotce a valili se do prostoru za brankou. Hlasatel vyzval ozbrojené složky, aby zakročily, a než to dořekl, pomocníci a ochránci v želvích krunýřích odkudsi slétli a začali dav pacifikovat, byvše koulováni a trefováni nadávkami a světlicemi. Zápas to zpozdilo o téměř půlhodiny, kolegové v teple to v tu chvíli vysílali do světa. Já ne, neměl jsem internet. Na polovičaté happyendy jsem si už zvykl, takže mě nepřekvapilo, když to nakonec nějak dopadlo – článek byl, fotky byly. Pozdě, ale přece. Zaklapl jsem notebook a utekl od fotbalu do zasněžených ulic. Našel jsem nádhernou zahulenou nádražku, kde bylo teplo a gulášovka a hermelín. Štamgasti, pivo za patnáct, Vesnička má, středisková a louže z mých bot, jak mi roztávaly prsty. "Vy jste se zase kochal, pane doktore,“ napovídal Labudovi jeden z místních a chechtal se na celé kolo. Paní ve 20:59 oznámila, že zavírá. Ve 21:00 na mne skrze skleněnou výplň nádražních dveří zablikala služební fábie, že se jede domů. A
bylo.
|
| ||
|
|||
sobota 21. února 2009 Kamenný osten a polévková hanba. | |||
text a
foto:
Řízek
Naposledy z Vižňova
Autobusy do kraje zřejmě moc často nejezdí, intervaly jsou asi značné a
v novotou vonících zastávkách pavouci spřádají své sítě a nekalé plány.
Na některých z nich lze dokonce nalézt kamenné cestující. Až tak daleko
může totiž trpělivost zajít – vznáší se nad celou causou varovný osten.
Ostentativní bordel jsme po sobě zanechali v restauraci poblíž
Adršpachu. Kolega Matouš záležitost téměř nezmínil, což je na jednu
stranu škoda, ale bezesporu to bylo i dobře. Naštěstí z místa neexistují
žádné fotky – Vlasta zůstal v povzdáli, já měl zamžené hledí –, a tak
můžete následující řádky klidně chápat jako produkt mé unavené
obrazotvornosti. I
na polévku nakonec došlo. Byla voňavá, česneková, ve dvou velkých
mísách, a později bohužel i na stole. Zde jsem zaválel já, gentlemansky
jsem obsloužil celý stůl, načež jsem celou svou porci vylil na ubrus
jakoby zrovna vytažený z reklamy na Ariel. Nikdo moc neprotestoval, když
jsem si ze společného nalil další díl.
„Přece jim to tu nenecháme, už toho tu ostatně mají dost na ubrusech,"
shodli jsme se unisono. A téměř celý obsah během několika minut zmizel v
nás. |
| ||
|
|||
středa 18. února 2009 Vižňovské klouzání. | |||
text
Matouš a
foto:
Řízek
Pololetky na severu Aby to té kytaře nebylo líto, že se ztratila, pro jistotu uklouznul na chodníku a lehce ji nakřápl. To byl tedy moc hezký začátek. Oba tyto chmurné zážitky ale přebila vižňovnská ubytovna, ve které jsme měli tu čest přebývat. Na rozdíl od té vidimské byla nádherně zařízená, přehršel pokojů, postele, velká společenská místnost a jídelna. Prostě luxus. Druhý den ráno, hned po snídani jsme uspořádali válečnou poradu nad mapou a nad cílem našeho dnešního výletu. Dokonce jsme přitom stihli i víceméně dohodnout cestu do nitra Adršpašsko-teplických pískovcových skal. Zbývalo jen se podívat na odjezd vlaků do Meziměstí a zpět. Výlet byl postaven na cestě krásnou zasněženou krajinou severních Čech a na velkém lákadle: místní ledovým větrem zkoušené rozhledně.
Při cestě se u všech účastníků střídaly pocity chladu nebo horka podle
toho, zdali jsme šli po rovině, klesali nebo stoupali. A odtud s jedním přestupem přímo ke vchodu do pískovcových skal. K
našemu velkému neštěstí přijeli hlídači vstupu, rovněž zodpovědní za
vybírání vstupného, jen o dvě minuty dříve než my. Museli jsme tedy
platit nehorázných dvacet peněz za vchod mezi kamenné obry tyčící se do
nehorázné výše. Samozvaný průvodce Piškot se snažil o nějaké chytré řeči
k místním pamětihodnostem, mezi které patří například Indián, Džbán nebo
Homole cukru. Všechny tyto skalní útvary jsou pojmenované podle
podobnosti s daným předmětem a někdy se člověk nedokáže divit, jaké divy
si na něj příroda vymyslela. Mohli jsme se tedy setkat s Karlem IV,
orlem na skále, Bedřichem Smetanou u piana nebo se slovenským státním
znakem.
bezpochyby línější zůstali dole a nechali na sebe působit blahodárné
účinky mrazu. Po výlezu ze skal jsme navštívili místní restaurační
zařízení a dali si mimochodem velmi chutnou česnekovou polévku, poté
jsme urychleně šli na vlak, který nás odvezl zpět do Meziměstí a odtud
(opět) pochod domů. Abychom měli jistotu klidného spánku dětské části
výpravy, zorganizoval Špína všelijaké roztodivné hry jako například obří
twister nebo co možná nejdelší provaz svázaný jen z oblečení a bot.
|
| ||
|
|||
neděle 15. února 2009 na kolejích. | |||
text a
foto:
Řízek
|
| ||
|
|||
středa 11. února 2009 "Máme ho!" | |||
text
Milan a
foto:
Řízek Jednou jsme si - je to
již řada asi tří dní - s Řízkem usmysleli, že už jsme si dlouho
necvrnkli do kuliček a že by teda bylo prima chopit se pytlíků a dopřát
si trochu té klukovské radosti. Bylo zrovna plesový ráno, čili něco po
poledni. A bylo krásně. Aby si taky užil tu nevídanou exhibici sluníčka,
vzali jsme s sebou kocoura Pepu, který tehdy na Silvestru pochcal
Jirkovi spacák. Naše první kroky vedly do chovatelských potřeb, kde jsme
pro kocoura pořídili slušivý postroj a vodítko. Sice na něm byly
kostičky, ale ty prý mají rádi nejen pejskové, nýbrž i kočky, takže to
bylo v pohodě.
Mezitím se dvojice
duatlonistů, triatletů, letenských šampiónů, cyklistů, milovníků rumu s
kofolou i bez kofoly, nadprůměrných imitátorů podprůměrných muzikantů,
lakrosových novinářů, webmástrů, stavitelů stanů i stánků nebo,
chcete-li, myčů oken pustila do prozkoumávání hrací plochy. Pro hru v
kuličky jsme chtěli coby podklad využít antukové hřiště, jenže když jsme
na něj vkročili, pohlédli jsme na sebe rozmrzele - Řízek po kolena a já
po bradu ponořeni do rozmělněné hmoty. Bylo to zkrátka příliš měkké, na
tak tvrdý sport, jímž kuličky jsou. Zahráli jsme si tedy v klubovně
pingpong. A pak jsme chtěli jít
domů. Jenže kocour byl pořád mezi harampádím, a to i přesto, že jsme ho
vábili ven na salám - pravda, byl to jen herkules. Nezbývalo, než si pro
něj mezi ty prkna a kůly, mezi stanové konstrukce, prach, trčící věci a
mezi dřevo na zátop z nedávné brigády dojít. Taktizovali jsme jako
zkušení honiči a kocoura jsme brzy obklíčili. Už jsem ho téměř držel!
ale moje ruce jsou zvyklé spíš na psí kožich a Pepa mi proklouzl. Celou
akci jsme zopakovali a napodruhé už neměl ten černý neřád šanci! Byl
rád, že jsme ho chytli, protože předl. Kuna, který mezitím přišel na
schůzku, aniž bych se o něm zmínil, protože jsem psal o důležitějších
věcech, ho skrz mříž chránící naše konstrukce převzal a podržel, než
jsme vylezli ven a než si pro kocoura došel vyčerpaný, šťastný a
neskutečně zaprášený páníček. |
| ||
|
|||
neděle 8. února 2009 židle a dalajláma. | |||
text a
foto:
Řízek V seznamu
spolupracovníků, který před tradičním radotínským plesem rozesílal šéf
akce Rádoš, figurovala celá řada jmen. U mého byl typický a výstižný
nápis „ještě neví“; u Honzinova dokonce razantní „nepřijde“. Přesto jsme
se tam zrovna my dva v neděli ráno sešli, abychom v sokolovně uklidili
tu spoušť, co tam tanečníci zanechali. Václav dorazil o celých třináct minut později a na plese také nebyl – ještě toho trochu! Tančící veřejnost se trousila, ale účast zaostala za papírovými (tedy spíš mailovými) předpoklady. Naštěstí tam byla spousta skautů a skautek. „Prosím tě, jak se jmenuje ta v tom zeleným? A ta s tou zavázanou rukou?“ Ze své oblíbené, kompenzační pozice na hromadě stolů jsem měl nádherný výhled na tu lopotící se tlupu brigádníků. Nejvíce legrace je vždy s těmi obřími míči. V sobotu, když jsme sál pro tu slávu připravovali, jsme je samým jásotem posílali vzduchem; to byste nevěřili, jak taková věc pěkně lítá nad ostrými hranami židlí a stolů! Však nám to taky brzy zatrhli. Dobré jsou
taky ty barevné třásně, jež se táhnou nad hlavami tanečních párů.
Přivazovali jsme je s Vlastou a nadávali jsme si u toho s vulgaritou
dosahující průměrných karetních hodnot. Sokolové trochu nevěřili.
|
| ||
Dynamika, to je to slovo. Jak ostře kontrastuje jedoucí vůz s nehybným, statickým panáčkem a panenkou!
|
|||
pátek 6. února 2009 Tokáň v Plzni. | |||
text a foto: Řízek Fotostory z výpravy za indexem
|
| ||
|
|||
pondělí 2. února 2009 obíhačka. | |||
text a
foto:
Řízek Už je tomu řada let, co jsem členem Radotínského turistického klubu. Dalo by se říci, že s ním bylo do značné míry spjato mé dětství, pubertování i adolescentování. A proto je logické, že čas od času zabloudím i na oddílové stránky. Onehdy jsem se začetl do poutavého textu, který tam slouží coby úvodní slovo. Kolega Péťa v něm brouzdající veřejnosti odhaluje veškeré taje našich oddílových aktivit. Zapomněl snad jen na to, že hrajeme vista, jezdíme na silvestra do podivných chatiček a že se z našeho středu vyloupla veskrze úspěšná fotbalová a bowlingová a možná i horolezecká družstva. Chystal
jsem se zrovna na schůzku, a tak jsem nahlédl, co se tam vlastně praví o
ní. Podle plánu bychom měli hrát „různé sportovní, vědomostní, zábavné
či logické hry.“ Děti by pak měly získávat „praktické znalosti ohledně
turistiky (..) a přírody.“ Celá naše činnost je totiž „pestrobarevná“.
A když už byl čas na nějakou tu změnu, Péťa lakonicky prohlásil, že nemá cenu nic začínat, když je tu tak málo dětí. Že on, když mu přijde do školy třeba jen devatenáct žáků z třiceti, že se radši do ničeho nepouští. Všichni přece známe a všichni jsme používali ty výmluvičky, že tohle tvrdé i nebo tenhleten Jirásek prostě nemůžu umět, když jsem tu dva dny nebyl, že jo. Vrtalo mi hlavou, co pak během vyučování češtinářovi svěřenci dělají. Ti naši na nic nečekali, chopili se pingpongových pálek a pustili se do obíhačky. První tři vypadnuvší dostávali trestná písmenka z určeného výrazu. Někdo bůhvíproč prosadil Velkého baču, pro sídlištní děti měla ta slova zřejmě exotický nádech. Na konci byl i bača moc
velký, tak se hrálo o Bačátko. Vítěz si písmena pak mohl buď odmáznout,
či si hrdě připočítávat body. A tak to byla sportovní, velmi zábavná a s
trochou fantazie i logická hra. |
|||
|
|||
úterý 27. ledna 2009 ostuda v nepřímém přenosu. | |||
text a
foto:
Řízek |
HÝBAJÍCÍ SE
| ||
|
|||
sobota 24. ledna 2009 Žabka pod "vodou". | |||
text:
Řízek, nákres: neznámý dělník, legenda a repro:
Řízek |
| ||
|
|||
středa 21. ledna 2009 Na Sibiři. | |||
text:
Řízek a
foto: Dita |
| ||
|
|||
neděle 18. ledna 2009 Bloudění. | |||
text a
foto potápěčským telefonem: Řízek
|
| ||
|
|||
čtvrtek 15. ledna 2009 Večery nad Žábou. | |||
text a
foto: Řízek
|
| ||
|
|||
pondělí 12. ledna 2009 stallone v broumově. | text Milan a foto Ř. | ||
|
| ||
|
|||
pátek 9. ledna 2009 Ohlédnutí. | text a foto Ř. | ||
Ještě jednou o Mitře Když se ohlédnu hodně daleko přes rameno, až v páteři cosi přeskočí – ták, už tam skoro jsme –, a přehlédnu řadu jiných převratných událostí, můj zrak spočine na Mikulášské mitře. O ní jsem chtěl už dlouho něco napsat, jenže pak pokaždé přišla nějaká ta převratná událost, po které veškeré plány vzaly za své. Dobře jim tak. Letošní ročník tradiční přehlídky ochotnických dovedností našich oddílových vedoucích a patřičných dětí byl v lecčem podivný. Předně se Mitra konala dopoledne a poprvé v radotínském kině, o němž se před začátkem akce tradovalo, že v něm nemají rádi lidi. Personál však příjemně překvapil: všichni byli celkem ochotní, dokonce nám i pomáhali vyřešit některé technické nesnáze. I proto jsem na konci nabídl panu promítači věneček. I moderátoři byli odlišní. Loňskou dvojici šviháků v krojovkách nahradil šarmantní Václav a elegantní Eliška. I zde jsem se v očekávání netrefil: čekal jsem všechno, jen ne civilní a věcný způsob uvádění, který tato speciální přesilovková formace předvedla. Bohužel jim chyběl mikrofon, a tak mi možná něco uniklo, fórků však bylo poskrovnu. Nadchl mě až závěrečný nápad, kdy jména vítězných scének přečetly „missky“ Hanina a Vlasta. Ostatně i Mikuláš byl nový. Čekal jsem, že se svou nebeskou družinou vpadne na pódium Franta (ostatně i on to čekal), ale sotva odhodil volant kosořského trolejbusu, zjevil se v roli majestátného světce poprvé komik Matouš. Následující dva odstavce věnuji nadávání, takže kdo touží po ničím nenarušeném pozitivním vyznění, nechť je přeskočí. Každoročně mi vadí odliv publika v průběhu pořadu, když rodiče prchají pryč okamžitě poté, co se jejich dítě ukloní a odloží kostým. Letos navíc prchaly i děti – na lakros, do divadla… Asi je to pořád moc dlouhé, nebo málo pestré, nevím. Každopádně pohled do poloprázdného sálu těsně před koncem byl více než smutný. Navzdory tomu, že jsme byli v kině, kde by člověk s podobnými věcmi potíže nečekal, problémy byly s prezentacemi fotek. Pokazila je slabá promítačka, jež z původního místa nedosvítila na plátno. Po přestěhování blíže dopředu se pro zadní strany z promítaných obrázků staly lichoběžníky, či jak se těm útvarům vlastně říká. Ale já jsem seděl hned za počítačem, takže mě to zas tak nebolelo. Objevily se názory, že letošní scénky byly slabší než loňské. Tak ostře bych to neviděl, spíš až na jednu výjimku nikdo zvlášť nezazářil. Úroveň scének bych označil za neobvykle vyrovnanou. Nebyl tam žádný výrazný propadák, adeptů na poslední místo bylo tedy mnoho (sportovně uznejme, že včetně našich dětí). Jednoznačně nejlepší představení podle mě předvedly Bobíkovy děti, bylo nejvtipněji napsané a takřka dokonale secvičené. Na druhou stranu tábornické Biblické příběhy, které si získaly srdce poroty, byly sice poněkud stereotypně postavené na léty prověřené komice bratří Iblů, ale také nebyly vůbec špatné. Zkrátka a dobře, letos se to povedlo – příští ročník bych určitě zase směřoval do temnoty kina. Nikde jinde nemají tak pohodlná křesílka…
|
| ||
|
|||
středa 7. ledna 2009 rakety a peříčka. | text a foto Ř. (s využitím Vlastíkových myšlenek) | ||
O fotografovi v návlecích a tak Badminton. Plácání nepovedeného opeřeného míčku do vzduchu ve snaze nachytat soupeře na švestkách – pro někoho dovolenková zábava, když už vše ostatní selže a voda v rybníce je moc studená, pro jiného sport. Pro mě osobně bezesporu to první. Ti, jež hrají badminton jen občas, třeba na oslavě potmě a pomocí lopatky na smetí, tomu nebudou věřit, ale i při tomto sportu je potřeba mít trochu fyzické kondice. Aspoň se mi to tak jako laikovi zdálo. Po dvou hodinách intenzivní tréninkové hry totiž obézní chlapečci, jež jsem při fotografování pozoroval, za svými štíhlými kolegy zjevně zaostávali. Jako by ta raketa, kterou celou dobu bez problému používali ke svému plácání, byla čím dál těžší. Spolužák Tomáš badminton hraje, ba nejen to, dokonce jeho hře vyučuje i žactvo a dorost. Nepopírám, že mi to bylo dosud dost jedno - docela mi stačí podivné sporty, které sám provozuji. Jednoho rána mi však poštou přišla nabídka, abych i se svým foťákem zavítal na jejich vánoční tréninkové soustředění a pokusil se ulovit nějaké snímky – a to se přece neodmítá. Badminton jsem v té akční podobě ještě nikdy neviděl (pomiňme Frantovo někdejší půlení sršňů raketou), byl jsem proto zvědav a skoro lačný. A tak jsem v pátek sedl do auta a vydal se na Prosek. Cestou jsem zabloudil jen malinko, začátek dvouhodinového tréninku jsem sice o prsa, ale přece jen stihl. V hale byla zima, spousta badmintonových nadějí a několik trenérů. Od počátku jsem budil až nechtěnou pozornost, byv omylem legrační postavičkou, jež směšnými návleky leštila parkety, neustále přehazovala objektivy na aparátu a pořád se někde pletla. Trochu jsem zájem publika čekal, ale mírou předvádění dětí jsem byl lehce zaskočen – úsměvy byly strojené a moje kamera mladé hráče vábila jako cukrátko hejno vos. Skoro to vypadalo, že trénují jen tehdy, když na ně míří objektiv. Ale blýskal jsem a po několika desítkách snímků jsem byl zase o něco moudřejší. Badminton má zřejmě cosi společného s baletem a šermem. Krokové variace, které hráči předváděli především „nasucho“ bez míčku, nepostrádaly estetiku a dynamiku. Raketa připomínající obrovský kráječ na brambory jim při tom byla kordem a snad jen ta nízká síť zabránila tomu, aby se soupeři na obou stranách hřiště do sebe pustili. Zároveň jsem pochopil, že ty křehce vypadající košíčky, kterým samotní hráči pomýleně říkají míčky, jsou opravdu velmi snadno rozbitné. Peříčka padala k zemi jak při klepání staré peřiny a hromada zničeného materiálu neustále narůstala. Stačilo pár pinknutí a míček odlétl do drůbežího nebe. Bylo mi těch vypelichaných kuřátek svým způsobem líto. Děti vesměs dělaly blbiny a bordel, a tedy posléze kliky a dřepy – taková turisťácká klasika. Pořádnou akci přinesla až hra velkých. Jejich vzájemné duely byly svou rychlostí často až za hranicí mého vnímání a snímání přístroje. Šermířské pohyby a baletní kreace nabraly neskutečně na obrátkách, až peříčka létala na všechny strany. Zde bych asi se svým rekreačním stylem neuspěl. Kolem sedmé hodiny jsem měl zaplněnou zhruba polovinu karty (v přepočtu tak osm klasických filmů), hráči se počali trousit k domovu a parkety už vypadaly čistě, i odložil jsem návleky a odjel do Radotína. Tam měli časem přistoupit další jedinci a mělo se vyrazit směr Broumov. Ale o tom zase někdy jindy. Bylo to každopádně zajímavé. Asi zůstanu u parketového plavání, kuliček a bowlingu, avšak badminton má jistě také své půvaby. Určitě si ho zase někdy na dovolené či podroušen na oslavě rád zahraju. (Jinak přibližně stovku takových badmintonových fotek lze nalézt na stránkách SK Prosek, kde je trpělivý Tomáš všechny okomentoval. Klobouk dolů.) (7. 1. 16:25) |
| ||
pátek 2. ledna 2009 PFFff! | věta a foto Ř. | ||
2009 milimetrů
důraznejch argumentů
Řízek, chovatel a
stěhovák.
|
|||
čtvrtek 25. prosince 2008 scénka o scénce. | text a foto Ř. | ||
Čtyři plus jeden zdarma Nevím, jak vy, ale já mám rád takové ty filmy o filmu. Jak vám tam režisér, usazený na křesílku s nápisem REŽISÉR, objasní veškeré záhady. Že to, co jste považovali za sníh, je jenom vata, že to, co jste měli za prsa hlavní hrdinky, je taky jenom vata, stejně jako většina z vět duchaplného scénáře. Pak tam je taky pár záběrů těch dech beroucích scenérií, pohledů do maskérny, nějaký ten orchestr, či věhlasný popíkář, jak nahrává ty dojemné melodie, a samozřejmě představitelka hlavní hrdinky, bohužel už bez vaty. Letos jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom na Mikulášské mitře zahráli scénku o naší scénce. Tedy o jejím problematickém nacvičování. Ne, že by to u naší družiny nebylo jaksi zvykem, ale letos to bylo zvlášť šílené. Připomeňte mi prosím příští rok v srpnu, že už bychom měli začít. A radši to celé vymyslet i s přestávkami pro případný smích, nakreslit kostýmy a uplatit porotu. Jinak to bude zase vypadat přibližně takhle: První dějství. Péťa: No tak máme asi měsíc do Mitry, takže by už bylo pomalu načase začít něco nacvičovat. Řízek: HÉJ! Neházejte si s těma lakroskama! Péťa vám snad něco říká, ne?! Honzina: Každej si do příště připraví něco, co by se dalo zahrát, jasný? Druhé dějství, o týden později. Honzina: Takže teď Mitra! Tak co máte? Řízek: HÉJ! Neházejte si s těma interkroskama! Honzina vám snad něco říká, ne?! Sbor: (bordel, hluk, křik, sténání raněných, zvuk lakrosového míčku narážejícího do okenní tabulky). Honzina: HÉJ! Sbor: (ticho). Péťa: Aha, no tak nějak postupně, někdo začněte, třeba ty, Dítě 1. Dítě 1: No já jsem teda myslel, že by šlo hrát třeba Stár wors. Nebo takový to Medvídek Pů. A ještě mě napadlo, že by v tom mohla nějak bejt ta politika. Sbor: (smích, šum, ruch, svistot lakrosového míčku) Řízek: HÉJ! No, tak někdo další. Dítě 2: Já jsem to svoje zapomněl. Dítě 3: Péťo, prosím tě, můžu se tě zeptat? Kolik je hodin? Já dneska musím odejít dřív. Dítě 4: Éééé, nóó… napadli mě třeba Simpsni, to by bylo dobrý. Nebo Rákosníček. Nebo takovej ten známej film o mutantovi z galaxie XY314, to každej zná. Honzina: Aha, takže nemáte nikdo nic. Výborně. (Naběhne mu vzteky žíla na čele, mně i Péťovi unisono taky. Následuje proslov, jehož rozsah i obsah překračují možnosti tohoto textu). Takže příště už budete vědět, co budete hrát, jasný? A ZAHOĎTE SAKRA UŽ TY LAKROSKY, NEBO VÁM JE HODÍM DO KAMEN!!! (...) Poslední dějství, o měsíc později než první dějství, den premiéry, generální zkouška. Řízek: To je hezký, že nemáte lakrosky, ale kde máte kostýmy? Dítě 12: Já to budu mít až tam, ale bude to dost dobrý. Dítě 14: Ahoj, já jsem tu teď tři měsíce nebyl, ale budu zase chodit. Můžu taky hrát? Honzina: Ne, tady si sedni a seď. Nemáme čas. Dítě 7: To se to fakt bude jmenovat Bylo nás čtyři plus jeden zdarma? To je trapný! Řízek: Je, ale bude. Dítě 14: Můžu hrát tady na to piáno? Řízek, Péťa, Honzina, Pavel: Ne. Dítě 14: Ách jo, kdyby tu aspoň byl nějakej hmyz... Péťa: Heleďte, panáčkové, za půl hodiny musíme jít, vy jste to ještě nezahráli celý a teď si tu házíte s míčkem. Přijde vám to normální? To vás teda chci vidět, jsem na vás MÓC zvědavej.... No, a vidíte to. Naši borci byli třetí. Nabízí se laciná otázka, kolik nás to stálo. Jen spoustu nervů. Ostuda byla totiž téměř hmatatelně blízko. Děti však scénku zahrály lépe než kdykoli předtím (což ostatně nebylo tak těžké), ba dokonce lépe, než byla napsána. Ještě lépe však scénku našich svěřenců přijala porota, což fakt nechápu. Ale bylo to od ní hezké. Příště to chce více jistoty, méně nervozity. A stejnou porotu. (24. 12. 22:15) |
Tohle dítě ale uteklo už před začátkem! Míče nacpané pod tričkem, to myslím ještě nikdy nikdo neměl. Bylo nás pět. Jo ahá! Veselé pyžámko zapůjčil Čepice alias Pepek. | ||
|
|||
pondělí 22. prosince 2008 osmačtyřicet! | text a foto Ř. plus některé fotky od bůhvíkoho | ||
Co se vlastně dělo dál? Tvořily se hloučky, povídalo se, hrála muzika zprostředkovaná, ale i živá. Ta se soustředila do malé klubovny, kam přitáhla i nějaké posluchače a spoluhulákače. Dostávali jsme spoustu darů převážně rumového charakteru, některé z nich však tradiční pochutinu posouvaly dál a výš (vzpomeňme na láhev o objemu tankeru od Václava, dárkové balení Mírovo či například tuzemského Řízka s tuzemským Basítkem a plachetničkami od Zdenky). Rozjetý večírek jsme opustili někdy nad ránem, když to ještě v klubovně žilo. Spolu s úklidovou četou jsme se tam vrátili kolem nedělního poledne a musím konstatovat, že jsme třídili. Nezodpovězenými otázkami zůstává, která z pomazánek byla chutnější a zda to byla nejhorší oslava na světě. Obě ankety totiž někdo v nestřeženém okamžiku svěřil kamnům.
|
| ||
pátek 19. prosince 2008 vařený kočky. | text Nikol a foto Vlastík | ||
A světe div se, vařím ho
tam já, prakticky každý víkend a asi ještě nějakou dobu budu. V té
továrně se taky momentálně staví hospoda, která bude otevřena v červnu,
a tak tedy nebude tak vzdálená cesta do hospody z mého dvoupokoje. Ten
je přímo nad pivovarem (ne zas tak přímo, ale spíše trochu šikmo). |
| ||
pondělí 15. prosince 2008 pěšáci stánkové mafie. | text a foto mobilem Ř. | ||
Trpasličí chaloupky Možná že vás to taky napadlo. Kde se berou ty ohyzdné stánky, které několikrát do roka za spokojeného brumlání starosty a nově i jezdce rallye Jančíka zakryjí velkou část pěší zóny na Andělu? Jestlipak je pokaždé postaví rozkošní trpaslíčci s malinkými kladívky a šroubováčky a lesní víly na jejich střechy při měsíčku nakladou došky, mech a kapradí? Nebo se tam objeví díky mávnutí kouzelného proutku – starosty a třeba v budoucnu i pilota formule 1 Jančíka? Zjistil jsem, že pravda je tak někde uprostřed. Za bezesných nocí je tam za neustálého nadávání budují přiožralí asociálové spolu s chudými studenty. Našemu štábu se koncem listopadu poštěstilo, že byl při tom. Spolužák Honza mi už dávno předtím nabídl brigádu. Dokonce tak dávno, že jsem na to zapomněl jako na smrt (což je mimochodem klišé, které mi přijde naprosto zvrhlé). Bohužel Honza nikoli, a tak jsem se na práci, „na kterou nás bude dost a která bude rychle odsejpat, uvidíš,“ jednoho večera musel začít chystat. S nekvalifikovanými pracemi mám už své zkušenosti, a tak jsem se soustředil hlavně na dva potenciální problémy, o nichž jsem si byl jist, že nastanou, a sice zimu a hlad. Kromě těchto dvou, na něž jsem se samozřejmě opět připravil nedostatečně, se objevil ještě další, naprosto zásadní. Organizace práce, respektive její absence. První část večera se nesla v duchu absurdního dramatu Čekání na Pešíra. Tajemný muž, šedá eminence v pozadí ne a ne se odtajnit. Místo něj náš hlouček mrznoucích a na Godota Pešíra lajících neustále nabýval na síle. A také skupinka bezdomovců, prostitutek a dalších typických Smíchovanů. Po hodině a půl neplaceného volna se On objevil. A s ním i náklaďák se stavebnicí, z níž měly naše šikovné ruce zbudovat vesničku pětatřiceti vkusných dočasných dřevostaveb. Pešír přiděloval nářadí. Vybral jsem si prestižní a intelektuálně (troufnu si tvrdit) nejnáročnější post elektrického šroubovače, neboť studuji už třetí humanitní obor na vysoké škole a vyhrál jsem olympiádu z češtiny. Má hladina jásotu ze získání prakticky bezpracného postu klesala nepřímo úměrně hladině alkoholu v krvi mých dvou spolupracovníků. Obě podivné existence totiž dost podezřele často odcházely s lahví kofoly. Až po čase jsem pochopil, že je říznutá fernetem, nebo spíš naopak. Oba muži se stávali čím dál méně vhodnými pro náš náročný úkol: do bezpochyby architektonicky cenných staveb bušili kladivem, malátným přenášením jednotlivých dílů ohrožovali typické Smíchovany a v neposlední řadě občasné návaly beznaděje, či naopak euforie velmi brzdily průběh stavby. Musel jsem tedy často odkládat své povýšené náčiní a suplovat bujaré dělníky. Vleklo se to. Milan s Honzou byli odveleni na galeje – v jakémsi tmavém skladu plnili další náklaďáky dřevěnými kusy vesničky. Když se po půlnoci vrátili, vypadali zuboženě. Na Honzu padla krize – sotva se hýbal, nemluvil, na střechu dával podlahu a na podlahu padal sám. Ve špatné formě s blížícím se koncem zápasu však byli všichni: skupinka rebelů dokonce odešla dříve, jejich vůdce prostě řekl: „Sol!“ a Pešír beze slova rozdal každému po tisícikoruně. Jiní se opřeli o stánek a rozebírali erární nářadí, či pohlavní život svůj, druhé a třetích. My jsme, poctiví a hloupí, vytrvali až do konce. Když už noci moc nezbývalo, nasadili jsme poslední chatičce stříšku, nastavili dlaň a dovlekli jsme se na Smíchov. Z posledních sil jsem otočil klíčkem v zapalování a odjel někam domů. Vzpomeň si na nás, až si tam budeš kupovat trdelník. A uroň do předraženého grogu či svařáku v plastovém kelímku slzu! (15. 12. 17:14) |
Vánoční atmosféra. | ||
středa 10. prosince 2008 následuj mě! | text a foto Ř. | ||
O
letadélkách a káňatech
Tendence k přehánění je asi přítomna v každém z nás, ve větší či menší míře. Představte si, že by vám rozzlobený partner vyčítavým hlasem sdělil: „Kde sakra jsi? Čekám na tebe už nejméně dvě minuty a třicet pět sekund!“ To by bylo asi dost divné, asi nejen mně. Pocit provinění se totiž v dostatečné kvantitě pochopitelně dostaví jedině tehdy, nasadíme-li alespoň půlhodinku netrpělivého mrznutí na autobusové zastávce, kde navíc nepříjemně fouká. Raději však více. Ovšem jen do jisté míry: časy v řádech dnů, týdnů a měsíců působí už ve většině případů neuvěřitelně a nedůvěryhodně. Ale třeba jsou i takové a tací. Neletěl jsem víc jak deset let, a to nepřeháním. Držím se zkrátka při zemi, což může být zápecnictví pro všechny zcestovalé návštěvníky dosti nepochopitelné. Ale i s tímto svým nešvarem bojuji – byl jsem se aspoň podívat na letišti. Expedici zorganizoval Honzina; díky důslednosti a vytrvalosti, s nimiž posílal upomínací maily, jsem přesně v určenou dobu dorazil tam, kde jsem měl být. To málokdy umím. Octli jsme se ve staré části letiště. Průvodce prohlídku začal obšírnou historií místa a letecké přepravy vůbec, stáli jsme užasle nad zaskleným modelem letiště. Vypadal trochu jako zmenšené kolejiště na hlavním nádraží, kam když se hodí pětka, vlaky se načas rozjedou. Tento model otvor na pětku postrádal, a tak letadla rovněž zůstala při zemi, ač jsem se je všemožně pokoušel rozpohybovat, tedy s ohledem na všudypřítomné sklo, průvodce a riziko ostudy. Další zastávkou byla rentgenová kontrola zavazadel. Díky ní jsem našel v kapse batohu před časem zapomenutou svačinu. Bohužel i v reálu měla zelené odstíny, tak jako na obrazovce počítače, a tak jsem ji tam zase ukryl. Naskládali jsme se do karosy, která nás trochu povozila po letišti a vyložila u místní hasičské zbrojnice. Působila na mě ospalým dojmem, ale třeba to bylo právě to takzvané ticho před bouří. Tito místní blaničtí rytíři jsou prý schopni vyjet do 45 vteřin, a to zřejmě nepřehánějí. Sympatický pan hasič po nás vrhal dech beroucími údaji a pojmy, což v mém případě bylo házení perel svini, pro výraz největšího údivu jsem opravdu nemusel chodit daleko. Protože zrovna nehořelo, mohli jsme osedlat i kabinu hasičských speciálů, a tam jsem byl jako doma. Tedy jako v autě. A pak jsme se vydali do podzemí, kde mají požárníci ukryté tréninkové centrum. Zaujal nás zejména nekonečný žebřík, ten jsme si prostě museli nechat zapnout. Do výcvikového bludiště jsme byli také vpuštěni, ale dětský pláč, dým a tmu nám průvodce odepřel, a bez nich to opravdu nebylo ono. Začalo se smrákat, když jsme se autobusem opět rozjeli po betonové ploše. Pan průvodce nám povídal o ptácích: prý sem sem tam přivezou nějakého toho hladového dravce, který posvačí špačka či dva, a přeživší zvířata si ten otřesný zážitek pamatují celé další dva měsíce. Pravděpodobně proto, že nesledují televizní zpravodajství. Blížila se zrovna dopravní špička, a tak jsme mohli několik minut sledovat proces proměny vzdálené svítící tečky v přistávající letadlo a také pár startujících strojů. Nakonec nás zavezli zpět na starou Ruzyň, aby těch zážitků zase nebylo příliš. Exkurze se líbila, i já jsem byl velmi spokojen. A protože tenhle článek píšu už asi sedm a půl hodiny bez elektřiny a bez nápadu a zítra potřebuji zařídit asi tak devadesát šest věcí, s tímhle konstatováním se dnes rozloučím. Koneckonců, nic se nemá přehánět. (10. 12. 23:44) |
| ||
Most přes minulost. |
|||
neděle 7. prosince 2008 Nad mostem. | text a foto Ř. | ||
Vlastní názor Antihrdina tohoto mikrosvěta za sebou má poměrně hektický týden.cz. (Reklamu svému současnému kůrku-z-chleba-dárci dělám čistě dobrovolně a bezplatně, chtěl jsem jim udělat radost). Tohle nedělemi ohraničené období mělo hned několik různorodých vrcholů. Z toho, o němž budu (dnes prosím stručně) psát, byl nejlepší výhled. O gigantické stavbě pod fotografem a před vámi, na niž je vidět odevšad a zhruba na stejné ploše budí obavy, toho bylo již mnoho napsáno. Ne však mnou; častokrát jsem přemítal, jak toto téma co nejlépe uchopit, na papír mé úvahy však cestu nenašly, dokonce ani náznakem. A tak je dnes nejvyšší čas s tím něco udělat. Jednak stavba estakády přes údolí Berounky nabývá čím dál jasnějších kontur, jednak tu máme tu fotku – a co s ní, viď. Zformulování a vyjasnění svého úhlu pohledu proto věnuji celý další odstavec. Tak tedy: Ne, díky. Dobře, uznávám, že mé vzdorné a důrazné dupnutí nohou asi mělo přijít dříve; mohl jsem se připojit k hloučku ekologů s transparentem, nebo se spolčit s jinými spoluobčany, dokud vše bylo ještě v hlavách. Ale určitě i teď má svou váhu, třebaže nepatrnou. Zkrátka se mi to nelíbí. Já si netroufám zpochybnit, že by ta stavba neměla mít nějaký svůj dopravní smysl – koneckonců, svezu se pak po ní rád–, vadí mi čistě výtvarná stránka věci. Údajně subtilní, ale i tak nepříjemně nepřehlédnutelná konstrukce nejdelšího dálničního mostu u nás na mě působí dojmem, jako by ji navrhovalo čtyřleté dyslektické dítě, které sotva se všemi nástrahami zvládlo populárního hlavonožce. Takovéhle mosty jsem si v těch časech taky kreslil, a možná už i tehdy jsem se za ně styděl. Proto navrhuji, aby se celá stavba z dříve nádherného údolí přesunula. Nemusela by ani nijak zvlášť daleko. Napadla mě Kosoř – tamní trochu zaostalá infrastruktura jistě novou silnici (i s mostem přes lom) uvítá. (7. 12. 23:14) |
| ||
A další skupinovka. Bety, naši reprezentanti, Nikol a Citrón. |
|||
úterý 2. prosince 2008 Zlatí hoši. | text Vlastík a foto Citrón | ||
Nikdo jiný to za nás neudělá. A je to tady! Pomalu utichají nekonečné pásy vracející zpět odhozené koule, nezvykle tiší jsou i hráči a jejich fanynky (tentokrát jich bylo nejvíce za celou historii Amatérů), kteří s napětím čekají na konečné bilancování. Týmový fotograf Citrón má prst na spoušti, aby nic neprošvihl. Po čtyřech turnajích, v dýmu z cigaret, si bere konečně hlavní organizátor butovického přeboru do ruky mikrofon. V týmu Amatérů jsou všichni podivně napjatí, nejvíce asi Řízek, který se nemůže dopočítat, zda se o necelou kuželku stal nejlepším hráčem či nikoli. Vyhlašování probíhá obvyklým způsobem. Nejprve nejvyšší a nejnižší náhozy jednotlivců za každý hrací den. První z nás jde pro cenu Piškot za vůbec nejvyšší nához 245 bodů. Přebírá ručník na utírání koulí, popřípadě vlastního potu (mimochodem stejný ručník Řízek loni hned po obdržení někde zapomněl) a triko člena VIB klubu – stříbrné barvy (každý hráč, který v soutěži nahraje rozmezí 225 – 250 bodů). V dalším hodnocení na řadě jsou nejvyšší náhozy týmů. Tentokrát jde Řízek pro vůbec nejvyšší nához našeho přeboru 531 bodů. Cena je dárkové balení piva Klášter. Řízkův tep jde nahoru, až mám chvílemi strach, zda nedostane infarkt. Myslím, že si toho všiml i organizátor, který poté rychle vyhlásil Řízka nejlepším mužem přeboru Butovice. Zvítězil s průměrem 158,5 bodu před druhým mužem o pouhých 0,35 bodu (pan Matuš měl průměr 158,15). Řízek poté převzal triko s límečkem a oranžovými pruhy (nejprve se tvářil všelijak, ale pak si ho myslím oblíbil). Na závěr už se vyhlašovalo jen pořadí družstev. Od třetího turnaje bylo naše vítězství jasné, a tak jsme šli přebrat pohár za náš největší úspěch v dosavadním působení v Amatérské bowlingové lize. Kromě poháru jsme ještě dostali moc pěkné medaile a dárkový certifikát na slevu 500 Kč na startovné do příští sezóny. To již nikoli v přeboru, ale v 3. lize. Vzhledem k ošidnosti baráže nás přímý postup do vyšší soutěže asi těší nejvíce. Ta teprve prověří naše schopnosti. Co říci závěrem? Hráli jsme skvěle jako tým (já, Piškot, Řízek), kluci to navíc ještě podpořili skvělými individuálními úspěchy, což se projevilo i v závěrečných statistikách. Mezi prvními deseti muži dle průměru za odehrané hry byl 1. Řízek 158,5 b., 7. Piškot 146,75 b., 10. já 145,05 b. V deseti nejvyšších náhozech za týmy figurovali Amatéři na 1.a 2. místě (531 a 518b.) na 6. a 7.- 8. (481 a 480 b.) a 9. místě 474 b. Mezi desítkou mužů s nejvyšším individuálním náhozem byl 1. Piškot 245 b., 3. Řízek 206 b., a 7.-8. já se 193 b.,. I když figuruji jako pomyslná týmová „trojka“, musím říci, že jsem celkem spokojen s postupným navracením mé dřívější formy. Musím pochválit kluky za skvělé individuální úspěchy a celý náš tým za neuvěřitelný bodový zisk 36 b. ze 40 možných (ve 20 hrách pouhopouhé dvě prohry). Bowlingu zdar! (2. 12. 20:40) |
Další plastový pohár. Ale jak potěší! Takhle to s námi koulí Vlastík. | ||
Tomáš, Martina, Kubča, Žvejk, Ála, Franta, já a úplně v popředí rukavice. Ála říkala, že ji mám v záběru... |
|||
neděle 30. listopadu 2008 Borečci na horách. | text a foto lumixem Ř. | ||
Píchej! - Bauer. - Dobrý den, u telefonu Lukáš Werner. - Dobrý den...? - Prosím vás, pane Bauere, já mám na vás takovou jako prosbu, víte. - No, povídejte. (ztlumí rádio, hrají Landova Kryla) - Víte, já jsem si teďka ňák chtěl koupit běžky pro sebe. Skejtový. No a tak jsem si myslel, že vy tomu asi aspoň trochu rozumíte, a tak byste mi jako poradil, který vybrat, abych nekoupil nějakej ten šmejd, no. Jo a tó... Viděl bych to tak mezi dvěma, třema tisícema – chudý student, však to znáte. A taky byste mi řekl, jestli třeba nekoupit ty se šupinkama, aby to hodně dobře stoupalo, že jo. Kdy by se vám to tak hodilo? - (chvíle ticha, jen v dálce bratříček drsným hlasem zavírá vrátka...) Heleďte, tak co třeba zítra ve dvě před Gigasportem...? Tento dialog bohužel zůstal schován pouze ve světě fikce, avšak dnešní běžkařský výlet na hory se opravdu uskutečnil. A jako pokaždé, když se sejde poměrně dobrá parta, sníh a cestovní kancelář Fávotrans, to stálo za to. Přišel s tím včera vprostřed večírku Kubča, a přišel s tím za mnou. Odvedl mě do temné místnosti, jejíž okna byla zalepena novinami (jestli jsem si stačil správně všimnout, Lidovými), několikrát zkontroloval, zda není někde schovaná štěnice či jiná breberka, a pak mi šeptem dohodnutým tajným kódem oznámil, že zítra jedeme do Jizerek na běžky. Já jsem během oné oslavy již stačil přislíbit svou účast (a, což je mnohem důležitější, proto v závorce, účast svého vozu) na dalších dvou akcích. Jejich odvržení organizátoři mě pak ale mohli pouze výsměšně parodovat, aniž by jim to zvlášť pomohlo. Na parkovišti před Martininým domem se pochopitelně nejdéle čekalo na Martinu. Vyrazili jsme Frantovým woodstockem 2.0 už po osmé hodině, sešlo se nás šest, sedmý přistoupil v Liberci Kubčův závodní kamarád Tomáš. Osmý byl napůl člověk, ze dvou třetin bůh Karel Gott, jenž se majestátně tyčil z 55 hodin písniček, které se komprimované mačkaly v Kubčově mobilu. Bez jeho Biene Maja a asi sebeironické Für immer jung by naše výprava byla sotva poloviční, ačkoli to početně příliš nesedí (a není to v tomto odstavci poprvé). Na Nové louce to chvíli vypadalo, že nezaparkujeme, a pokud náhodou ano, tak na úkor okolních slabších a křehčích vozů. Bohužel se to nakonec podařilo, proto jsme byli bez milosti vyhnáni z vyhřátého auta, jak ti ušatí králíci z klobouku. Trošku mrholilo a foukalo a mne překvapilo, že je mi hrozná zima, navzdory tomu, že moje oblečení bylo teplé dokonce i na pohled. Chlad však záhy zahnalo funění, první kilometry byly krušnou zkouškou výdrže, odvahy, a především tolerance a motoriky. Cesta byla totálně přecpaná sportovci. Připomínala předvánoční Tesco, lidé však nevlekli vozíky, nýbrž sebe, a okolní stromečky byly ochuzeny o vkusnou výzdobu. Čím výše jsme byli, tím méně svalovců a svalovkyň v kombinézách a funkčním prádélku významných značek. Zřejmě se ztráceli v mlze. Šlapali jsme asi dvacetikilometrový okruh v rozumném tempu, jen Tomáš coby družice soustavně probíhal okolo nás tu tam, tu zpět – pokusy o zachycení jeho bytosti alespoň na sítnici končily pohybovou neostrostí jak z učebnice fotografie. Měl totiž běžky snad ze slitiny peří a pavoučích sítí a hůlky v ceně ojetého vozu, no a možná i fyzičku. Raději jsem bruslil v mlze před ostatními, aby ty mé pády nikdo neviděl. K tomu, abych rotoval kolem skupiny, jsem se však nezvýšil – byl jsem rád, že má rozřezaná tlapa příliš neprotestuje a nehodlal jsem ji moc škádlit. Krizí jsem si prošel až v posledním kopci před sjezdem zpět. Určitě i Lukáš Bauer zná ten nepříjemný pocit, že stoupá, stoupá, píchá a klouže, ale okolní krajina zůstává na stejném místě a obzor se odmítá přiblížit. Problesklo mi hlavou, jak jsem se mohl mít s Jirkou a drakem na poli (či ve vepříně) či s FC Forejt na fotbale... Ale pak už na nás čekaly zase jen příjemné věci. Flákací pětikilometrový sjezd, objevení restaurace, vydatné pozdní poobědvání a s ním nevyhnutelně spojená ostuda, a nakonec pohodová cesta zpět s Karlovou brilantní němčinou a dalšími hity, od hiphopu přes Hložka až ke kořenům a Nedvědům. Bylo to překrásné, ale do příště je rozhodně třeba: - pořídit Frantovi novou čepici, v té staré vypadal hrozně; - upozornit servírku v restauraci, jejíž jméno jsem zapomněl, že latté se musí podávat ve skleničce; - zavolat Bauerovi a domluvit se na těch nových běžkách. (30. 11. 22:40) |
Závodník už zase letí ze záběru. :-(. Rybička, která líbala sklo akvárka.. Vidim verze 2.0. | ||
Tak tady jsme opravdu bydleli. Hezký. |
|||
čtvrtek 27. listopadu 2008 Od nevidim do Vidim. | text Matouš a foto Ř. | ||
Putování po Horní Dolní Budu vám vyprávět. Příběh plný zvratů a dobrodružství. Zkráceně výlet táborníků do krajů Kokořínska při příležitosti prodlouženého víkendu. Tento výlet byl, tedy alespoň pro mě, lehce odlišný, a to hlavně ve stylu dopravy. Jsem uvyklý na cestování vlakem a s ním spojenými komplikacemi, ale protentokrát jsme se uchýlili k cestování autobusy. Hned první komplikace nastala na cestě z Prahy do Mělníka, kde jsme uvázli v dopravní zácpě, a tím se připravili o přímý spoj do Vidimi. Naštěstí pán autobusák z dalšího spoje projevil svojí dobrosrdečnost a vyhodil nás na odbočce, po které když se dáme, dojdeme do Vidimi kratší trasou, než z původně plánované zastávky. Pravdu měl jen z půlky. Do Vidimi jsme samozřejmě došli, ale přes dva krpály s kompletní bagáží na hřbetech a se třemi kilometry v nohách navíc. (Pozn. Ř. Kdyby jen se třemi, Matouši!) Nezbývalo nám nic jiného, než řidiče proklít případně si ze všeho dělat srandu a jít. Roubená chata vypadala zvenku stejně jako zevnitř. Tedy už značně opotřebovaně. Vevnitř byla celkem zima a na zátop scházel papír, tak se shánělo, co se dalo. Po mnoha neúspěšných pokusech jsme spálili Kryštofa (nebojte, to byly jen noty, ne žádný táborník) – a jak pěkně hořel! Třikrát sláva Frantovi a hurá na kutě. Hlavní cíl naší sobotní výpravy byly Ještřebické pokličky. Cesta vedla krásnou lesnatou oblastí, kde bylo přehršle pískovcových stěn, skalek a fantazii dráždících útvarů. V žádném případě jsme se nechtěli vrátit domů za tmy, ale naše přání nebylo splněno, neboť v Jestřebici jsme se zastavili v místní restauračním zařízení na něco málo či na něco víc k snědku. Když jsme vyrazili na cestu, už se silně smrákalo, a než jsme dorazili na rozcestník, byla už tma jako v ranci. Zmateni tmou jsme nechali jít zbytek skupiny napřed a koukli jsme se do mapy a šli dál. My (tedy já, Řízek a Franta) jsme zanedlouho narazili na křižovatku a přemýšleli jsme, kudy se mohl zbytek dát. Nicméně jsme se dali po značce vzhůru do kopce. Hladina obavy se začala stupňovat, když jsme nebyli schopni druhou skupinu dojít. Došlo i na stopování v písku. Dovolat se jim nebylo možno kvůli nulovému signálu, tak jsme šlapali dál. Teprve na kopci nám volání konečně zvedli a dostalo se nám odpovědí, že se nechali zlákat slušně vypadající cyklostezkou a neohlíželi se po značkách. Super. My jsme tedy sešli do chaty a jali jsme se připravovat oheň na vytápění a vaření. Ztracenci dorazili necelou čtvrthodinu po nás. Další den, další výlet. Protentokráte jsme žezlo vedení výletu předali táborníkům, ať nás dovedou na místo určení, aniž bychom šli po silnici nebo značené cestě. Smutně musím konstatovat, že práce s mapou nepatří mezi nejsilnější tábornické dovednosti. Obzvláště nás překvapilo zjištění, že louka je na mapě značená jako les, ve kterém jsme dozajista nebyli. Úspěšně jsme se také část cesty vraceli, ale nakonec dopadlo vše dobře a dorazili jsme na bod dalekého rozhledu, kterým byl vrcholek Nedvězí (459 m. n. m.). Zde jsme natrefili na Piškota a jeho milou. Zde jsme se už napojili na značenou trasu a po lehkém zkrácení cesty po asfaltce jsme, tentokráte před setměním, dorazili do chaloupky. Čas odjezdu byl stanoven zhruba na čtvrtou hodinu odpolední, tudíž byl ještě ráno čas na hry, a to konkrétně frisbee, které se uskutečnilo na hornovidimské louce nedaleko hřbitova. Obavy, že by kotouč zalétl nějakému nebožtíkovi na hlavu nebo nedej bože slétnul z kopce někam do neznáma, se naštěstí nevyplnily, a tak děti i vedoucí strávili příjemnou hodinku hraním. Balení, smýčení a všeobecný úklid proběhl celkem v klidu a vedoucí výpravy mohl konstatovat, že roubenku odevzdal v téměř stejném stavu, jako ji dostal. Tou drobnou změnou byla jablkem vysklená tabulka okna. Pan řidič, který už tak měl zpoždění, nebyl moc šťastný, že nás vidí, a také to dával velice okatě, naštěstí ne sprostě, najevo. S bandou exotů se ovšem smířit musel a drncavá jízda stylem brzda-plyn byla nejspíše jeho odplata. Nedá se nic dělat. Kvůli opětovnému zpoždění jsme nestihli vlakový spoj, a tak jsme se uchýlili k nebohé lince 244. Já musel v Radotíně ještě chvilku posečkat na vlak a následně pak na další autobus domů, na Karlík. (27. 11. 10:36) |
Franta na gramodesce. Skoky z pískovcového můstku K-200. Tuto dopravní značku navrhuji umístit před naši klubovnu. | ||
úterý 25. listopadu 2008 S VÝHLEDEM NA ŘÍP. | text a foto Ř. | ||
Ve vlaku Ve vlaku bylo od počátku velké teplo. Děti si sundaly čepice a šály, paní babička vytáhla z kabelky Vlastu. Tak pětiletý Tomášek, který seděl naproti své o kousek starší sestřičce a naproti směru jízdy, fascinovaně hleděl, jak se mu smíchovské nádraží ztrácí před očima a jak místo něj přibíhají stromy, šedivé skály a sem tam nějaké auto. Bylo to v podstatě legrační. Tomášek se usmíval, šmejdil rukama po okraji upatlaného okna a cucal si prsty. „Necucej si ty prsty!“ rozkázala babička zpoza Vlasty. „Copak nevíš, že všude kolem nás řádí zákeřná žloutenka?“ doplnila holčička dikcí moderátorky hlavní televizní zpravodajské relace. Tomášek vykulil oči, leknutím se trochu kousl do palce, a plačtivě a nechápavě se otázal: „Kdo je ta Žloutenka?“ Holčička se povýšeně zasmála (kdyby nebyla tak roztomilá, řekl bych, že byla skoro na tečku). Pak ho informovala, že to není žádnej bubák, co požírá děti, které si cucají prsty, ale jen taková nemoc a že to všichni velcí vědí. Tomášek s klidem vrátil ruku zpět do úst. „Hele, pan průvodčí. Vidíš, Tomášku, já už jsem velká, skoro jako babička, a proto mám tuhletu kartičku s fotkou. Až budeš taky tak velkej, budeš mít taky kartičku s fotkou, víš?“ (Trochu zahanbeně jsem průvodčímu ukázal svou kartičku bez fotky). „Dyť já mám taky kartičku! Mám ji! Mám ji doma! Skovanou!“ spustil Tomášek. „Ale nemáš, Tomášku, všichni víme, že jsi ještě malej a že žádnou kartičku nemáš!" V jeho očích se zaleskly slzy, jako kapky z roztátého sněhu na poškrábaných oknech. Sestřička pochopila, že přestřelila a že je načase žehlit. „Koukej na toho Tomáška za oknem, jak se na tebe kouká mezi těmi ubíhajícími stromy, skálami a auty!“ Opravdu, byl tam, venku v zimě. Bylo mu ho líto, že nemá ani šálu, ani čepici. Díval se na něj vykulenýma očima – aby mu dodal odvahy, usmál se na něj. Tomášek venku se smál také, ačkoli jím zrovna proběhla Chuchle. Nevím, který z nich začal, ale brzy oba unisono nadšeně volali: „No ty jsi ale suňálek! Ty suňálku jeden, co na mě vyplazuješ jazyk! Ty jsi můj suňálek, víš?“ Než je babička razantním způsobem („Ticho tady krucinál bude!“) utišila. „Babička je Žloutenka, suňálku,“ dodali ještě spiklenecky potichu a odvrátili se od okna, každý na svou stranu. Když jsem dnes přijel do svého nového domova, na posteli seděly kočky, pod radiátorem stál budík a fotka a na oknech byly jihnoucí zbytky sněhu. Podíval jsem se skrz a viděl jsem staveniště, komíny a v dálce Říp. A mezi tím vším svého suňálka, jak se na mě směje a vyplazuje na mě jazyk. A to už jsem velkej! (25. 11. 11:06) |
| ||
čtvrtek 20. listopadu 2008 Jak jsem jela fandit FC Forejt... | text Nikol a foto Ř. | ||
Pánbů nás netrestej - FC Forejt 2:2 Po pátečním vydařeném lacrossovém finále, kdy jsme se propíjeli až do brzkého rána, jsme se na sokolovně (možná to bylo ještě u Kestřánků) dohodli, že se pojedu podívat na zápas. Při té příležitosti vezmu auto a část týmu směrem Modřany dovezu. Když jsem dojela před Pandu, setkala jsem se tam s Frantovým transportérem, Frantou, Špínou a Vlastíkem, chvíli jsme tam tak stáli, pak přišel Kajetán a Řízek. Když jsme zjistili, že nepřijelo další menší auto, rada klubu FC Forejt rozhodla , že pojedeme Frantovým transportérem. Přirozeně jsem chtěla jet vzadu, ale to mi nebylo dopřáno, jelikož jsem byla nejvíce střízlivá, nebo chcete-li nejméně opilá, šla jsem po krátkém dohadování na místo řidiče toho autobusu značky Volkswagen. Prvními úkony bylo srovnání zrcátek a zařazení zpátečky, ovšem to mi nebylo dopřáno a musel zakročit můj osobní navigátor značky Řízek (byl vybrán pravděpodobně proto, že asi bude nejméně vzteklý a nervózní, nebo že to Franta nechtěl vidět zblízka). Po vycouvání jsem rozžala světla a naše vozidlo si to šinulo z kopce, u Jankovky jsme předjeli 244, když stavěla, zezadu se začaly ozývat posměšné poznámky (typu, že to bylo dost rychlý nebo co?), které za celou cestu neustaly. Moc jsem je nevnímala, ale doufám, že majitel stránek nějaké doplní. (Pozn. Ř.: Tak snad radši ne…) No cesta celkem ušla, až na tu mlhu, která byla fakt hustá, a přidávání plynu, kdy se Franta měnil v hada – syčel tak, že jsem se až skoro bála. Po dohadování, kde je konečná tramvaje v Modřanech, jsme odbočili doleva a tušili tam v mlze přítomnost hřiště. Pozastavila jsem mikrobus a kolemjdoucího se otázala na fotbalové hřiště. Nejprve mou otázku zopakoval a poté vysloviv ji ještě jednou ku své přicházející přítelkyni, zmizel v zaparkovaném autě. Žena nám odpověděla a k údivu všech nás nasměrovala mlhou kamsi, kde jsme jen těžko mohli tušit hřiště. S parkováním v kopci mi pomohl Řízek. No a fotbal se nesl v duchu nelítostné honby za míčem zelených a modrých hráčů. Rozhodčí, který měl k Radotínu blízký vztah (nebo možná k Martinovi, kdoví), mimochodem měl i dvě zlaté náušnice jednom uchu. Zápas byl zakončen remízou, hodnotit hru si nedovoluji, protože fotbalu nerozumím, ale šlo to.:-) Cestou zpátky se řečičky ještě přiostřovaly, ale moje pozornost již ochabovala. Jediné, co si asi vybavuji, bylo, když Špína řekl, že to bylo fakt vtipný, protože se smál i Péťa Forejt. Nevím, jestli je to pro Špínu lichotka, ale pokud vím, Péťa se směje rád a často. I tomu, když Špína po vzoru Izera srovnával Krytináře, Skamene, Janouškovou a Čenského podle velikosti. Dovezla jsem je do Radotína; Marťase a Káju jsem vyložila u Jankovky, zbytek jsme dovezli před cukrárnu, kde jsem si přesedla do svého auta, které odmítlo nastartovat, asi se fiestička cítila podvedená. Franta se prokázal jako gentleman, pokusil se to opravit, klepnul do toho startéru a nic. Takže, když vylezl zbytek z cukrárny, byla fiesta roztlačena a nastartována. Domů jsem dojela a na doporučení fiesta nikde nechcípla a dojela až na parkoviště. No jen se těším na další výpravu s FC Forejt. (20. 11. v noci) |
| ||
úterý 18. listopadu 2008 hlava a žába. | text a foto Ř. | ||
O kamenění a tak. Kokořínsko je kraj skal, roubenek, opadaných jablek a pochybných řidičů autobusů. Aspoň mi to tak po našem včera prošlém čtyřdenním pobytu připadá. Zvláště těch skal! Nejsem jejich zvláštním příznivcem, avšak jejich ohromující množství a tvarová rozmanitost by zapůsobily i na ještě zarytějšího nehorolezce, než jsem já. Byly zkrátka všude, nadzvedávaly okolní stromy (ty jehličnaté i listnaté) a drtily jejich kořeny, vykukovaly zpoza těch všech roubených chaloupek, dalo se do nich házet padanými jablky a možná se v jejich tajemných lůnech rodili pochybní řidiči autobusů. Kdoví. I když jsme zrovna potmě klopýtali přes kořeny a pokradmu ztráceli značenou stezku – což se nám dařilo celkem často –, dala se tušit zlověstná přítomnost nejrůznějších studených postav, věcí a zvířátek z kamene. Nebyl bych to já, kdybych se nezamýšlel nad tím, kde se tam to tam všechno vzalo. Kde se to tam všechno vzalo? Podle jedné mé teorie existuje tajné zaříkávadlo, pomocí něhož lze cokoli, co vás naštve, proměnit v butrák. Jen jeho poměrně mizivá medializace a s ní související nízké rozšíření tohoto tajemství dosud zabránilo tomu, aby i další oblasti země byly zamořeny kamennými revizory, telefonními budkami, zhrzenými partnery a podobnými věcmi. Aby to nebylo tak fatální, tak třeba existuje ještě jedno, kterým se to celé poté dá ještě přehodnotit, až horká hlava vychladne. Takové Ctrl + Z či Undo. Zaříkadla vám nepovím ani nenaznačím, za což byste mi mohli být vděčni. Kamenění je totiž, tak jako oheň, padaná jablka a žena, dobrý sluha, ale zlý pán. Přesvědčit se o tom mohly hlava a žába z dnešní krátké pseudobajky. Žily totiž spolu radostně a spokojeně, než se v jejich vztahu narodil problém – hlava přistihla žábu s jinou žábou, nebo to bylo úplně naopak. Strašně se obě rozzuřily, možná létaly i nějaké ty talíře a nadávky, a jelikož znaly tajné kokořínské zaříkadlo, mělo to skončit tragicky. Z jejich úst se totiž tajný slogan vydral současně – a než obě stačily říct: "Platíš mi pivo," změnily se v pískovec. A teď k nim vede turistická značka a lezou po nich děti. Jaké z toho plyne ponaučení? No přece, že než někoho zkameníš, rozmysli si, jestli tě taky nemůže zkamenět. Tak nějak. (18. 11. 20:19) |
Zkamenělý klobouk si začal žít svým životem - i on má už vlasy! Nenapadá mě, čím byly tyhle skály zaživa. Svoje nápady můžete svěřit Pavlači... | ||
Dneska nebudou téměř žádné popisky k fotkám, musíš si přečíst článek. |
|||
středa 12. listopadu 2008 Zločin a trest. | text, foto mobilem a archivní fotka Ř. | ||
Prasátko snad nemá hlad... Že létání s velkými tažnými draky (takzvaný powerkiting) může být dost nebezpečná a adrenalinová záležitost, o tom asi málokdo pochybuje; však je také varování o akutní blízkosti smrti součástí každého draka, podobně jako krabičky cigaret. Odvážným letcům však nehrozí nebezpečí jen od zákeřných větrných poryvů, blízkých lesních porostů (viď, Matouši?) či nedostatečné hmotnosti v kombinaci s chybějícím pudem sebezáchovy (že jo, Smeagole?). Nečekané komplikace může totiž způsobit třeba i zakomplexovaný sedlák. V neděli kolem poledního svítilo příjemné sluníčko a nad polem u Třebotova pofukoval nezákeřný, celkem mírný a vlahý vítr. Není divu, že jsme se tam zanedlouho octli i já a Jirka. Sotva jsme rozbalili plachty, rozmotali pětadvacetimetrové šňůry a provedli první neúspěšné starty, po polní cestě přijela červená fábie a v ní pán v modrých montérkách. V dalších několika okamžicích jsme se o sobě dozvěděli řadu dost nelichotivých věcí (byl jsem kromě jiného označen za buzeranta – proti čemuž se ohrazuji: ty kraťasy jsou jenom takové veselé!) a posléze i důvod těch invektiv: pán je sedlák, pole je pánovo, na poli je schovaná řepka a my jsme na ní svým několikaminutovým pobytem údajně zanechali nevratné škody. Když si sedlák lépe prohlédl naše vozidlo, ke všem nadávkám přidal ještě adjektivum pražský případně debilní pražský. Je třeba podotknout, že jsme mu neopláceli stejnou mincí, naopak jsme byli až nečekaně slušní, veškeré zabedněné burany a choromyslné vesničany jsem pronášel jen v duchu. Několikrát jsme se mu omluvili a slíbili jsme, že ihned odjedeme a už se na jeho panství a přilehlý vzdušný prostor nikdy nevrátíme. Muži to však vůbec nestačilo. Jeho s amokem hraničící zloba se nejprve přesunula k našemu autu – muž ze svého pole vyzvedl obrovský šutrák a chystal se inzultovat páté dveře nebohého vozu, načež se hněv přelil v chladný kalkul. „Kolik máte peněz?" zahřměl ten dobrý muž, jak jsme později seznali, křestním jménem Igor. (Celé příjmení uvádět nebudu, aby na vesnici nebyl zbytečně zostuzen, nebo naopak zbytečně proslaven, ale začíná na K a končí na unda a mezi tím je několik dalších písmen). Trvali jsme na 50 korunách a na tom, že jsme chudí studenti. Pán s kamenem nad dveřmi párkrát naprázdno promáchl. Nutno uznat, že mu nechyběl herecký talent – nejen favorit měl docela nahnáno. Pak najednou odhodil kámen zpět na pole, vytáhl vizitku a řekl, že chce deset tisíc a že všechny místní policajty má pod palcem. Zopakovali jsme chudé studenty. „Tady leží nějaká plachta“, prohlásil Igor, popadl Jirkova týden starého bělostného draka v ceně vyšší než místní pozlacená řepka a narval ho i se šňůrami do kufru svého vozu. Jirka protestoval pouze verbálně, k mému nezměrnému údivu. Navrhli jsme, že si náš prohřešek odpracujeme. Tvrdohlavý sedlák po nás sice ještě párkrát hodil závratnými ciframi, načež seznal, že mu opravdu nic nedáme. Koneckonců, dostatečnou náplastí mu mohla být vidina Pražáků kydajících hnůj. A tak jsme jeli kydat hnůj. Tedy spíše uklízet prasátkům jejich páchnoucí domeček. Bylo tam příšeří, dvě lopaty, vidle – a kupodivu prasata. Nejprve jsem se trochu ostýchal mezi ně vstoupit, podezřívaje Igora z vyšlechtění speciálních lidožravých vepřů, ale prasátka byla přívětivější svého pána, a tak jsme jejich produkty lopatami rádi přeházeli do sousedních pokojíčků – na hlavy dalších zvířátek, kterým to nevadilo. Práce to byla namáhavá, ale legrační a šla nám rychle od ruky; za slabou třičtvrtěhodinku jsme byli hotoví. Byli jsme vykoupeni. Igor nám beze slova vrátil draka a jeho otec nás odkázal na jiné pole, kde můžeme beztrestně pobíhat. Pohádka tak neskončila svatbou, nýbrž nádherným tříhodinovým létáním za sílícího větru a bezvadného počasí. A poučení pro milé děti: nikdy nešlap na něco, co by mohla být řepka, nebo skončíš mezi prasaty. A pro zlobivé děti: Nikdy nevíš, kde se zrovna skrývá Igor... (12. 11. 15:29) |
Pro Pražáky: takhle vypadá řepkové pole. I s narušitelem. | ||
Teroristé byli domácí, proto se "ti hodní" museli přemístit do provizorní základny. Asi i proto jim to tak zoufale nešlo. |
|||
neděle 9. listopadu 2008 mezipatra. | text Ř. a foto Basítek | ||
O hráčích a lidech Před téměř x lety napsal možná zapomenutelný a tehdy zřejmě notně zpruzený novinář Radovan Holub do Reflexu článek s nezapomenutelným obsahem. A zejména titulkem. Jmenoval se Kultura kriplů, kulturou byly míněny počítačové hry a společenství kolem nich (časopisy Level a Score – proboha, existuje to ještě? Ví to někdo? Čte to někdo?); hráčům, a zejména autorům z herních periodik pak patřilo to nelichotivé označení. Tamní pisálci totiž nechápali rozdíl mezi recenzí, reportáží, rozhovorem, nekrologem a úvahou, do hovorové češtiny pletli módní cizí slovíčka (wow, cool, sex atd.). A hlavně namísto esteticky hodnotného obsahu svým lačným a pubertálním čtenářům nabízeli převážně jen návody, jak nejlépe kulometem dekapitovat teroristu či rozpárat střeva mutantovi. Aby byl tuhej. Z našeho včerejšího večírku by se panu Holubovi nejspíš zatočila hlava, možná by svůj výtvor po létech celý podtrhl, nebo napsal i něco ostřejšího. Čtveřice více méně zdravých chlapců se se svými počítači na celý večer zavřela v temném domě a na jeho studeném schodišti. Prostě proto, že je nenapadlo nic lepšího než hrát neustále dokola bezduchou střílečku. Hezký. Kromě obvyklých kamarádských vazeb je po téměř třech hodinách snažení propojily sítě a kabely, a to v množství značném. Leckterý z hráčů, když z nějakých nejasných, nebo naopak zcela jasných příčin ucítil potřebu vstát a kamsi popojít, byl okamžitě omotán nestejně tlustými hady znemožňujícími jakýkoli pohyb. Pak prostě musíš vzít nůž a kuchat do nich hlava nehlava. Pak jsou tuhý. Sakra, tohle jsme zas projeli. Ale tak teď si je už konečně dáme, Slipouši. Ty vole, ty naši boti jsou úplný debžoti! Podívej se, jak se tam blbec zaseknul! No ten se tam zaseknul jak hovado! Jak s tímhle materiálem můžeme vyhrávat? Už jsi někoho, Petře, zabil, nebo ještě pořád nic? Ne? Střílí se levým tlačítkem, víš? Hehehe, ty vole, Basete, tys tam šel jak na procházku s pejskem nebo s Eliškou! - Drž hubu! Po přibližně dvou stovkách her a asi sto padesáti virtuálních smrtí se kripl plíží domů nočním Radotínem. Chodit prostředkem chodníků je nesmysl, snajpři mohou být všude. Radši se prodrat skrz křoví – ať ten pámelník tolik nešustí! Nervózní z toho, že cestou nepotkal vůbec žádné teroristy, se neslyšně svalí se do postele. Do minuty je tuhej. (9. 11. 18:29) |
|||
pátek 7. listopadu 2008 Dva květy v zahradě. | text a foto Ř. | ||
Polosám na Jižním Městě Pro jednou jsem byl optimistou, a třebaže nikdo kromě mě na koncert Květů a kapely Dva kdesi na Jižním Městě nechtěl, zamluvil jsem v předstihu dva lístky. Jenže pak nastala nevídaná smršť více či méně vynalézavých odmítnutí. Nečekaně nejen od žen, dokonce už i muži mi dávali košem! A tak jsem zase vyrazil sám. Ten, kdo pojmenoval kulturák na Chodově Zahradou, musel mít záviděníhodný smysl pro humor. Cokoli, co by zahradu připomínalo, v téhle části světa nenajdete. Leda tak zahradu betonovou ze sprosté knížky Iana McEwana. Minul jsem paneláky, spoustu paneláků, bizarní velkokapacitní altánky a večerní pejskaře, načež jsem se bůhvíjak najednou octl přímo před kulturním centrem. Slečně za pokladnou jsem musel vysvětlit, že dva nejsou pokaždé tak úplně dva, že jsem měl velké oči, a že si tedy vezmu jen jeden lístek. V předsálí jsem potkal Marťasovy rodiče, takže najednou jsme byli tři. Ti Dva začali hrát kolem čtvrt na devět, už od počátku to bylo zajímavé a nevšední nejen na poslech, ale i na podívání. Kluk hrál na kytaru a ovládal krabičky a smyčky, holka zpívala vesměs neexistující řečí a brilantně ovládala saxofon. Další dva na kraji pódia zatím vytvářeli pomocí meotaru v reálném čase klipy. Okamžitě se mi asociovaly hodiny dějepisu na základní škole, které stály a padaly právě na takové promítačce. Průsvitné fólie popsané letopočty a očíslovanými vladaři zdánlivě absolutně postrádaly jakýkoli výtvarný potenciál. Jenže dvojice šikovných lidí předpotopní didaktickou pomůcku dočista rozhýbala; vrstvením různých obrázků, jejich dokreslováním a dopisováním vznikaly úžasné příběhy a obrazy. Francouzska se v baru nad vínem horlivě seznamovala s nefalšovaným americkým cowboyem, zatímco Dva zpívali podivuhodný šanson. Do (skvělého) rumunského diska vstupovali babička o berli, pán na žebříku a obrovský dinosaurus. Pak se pod žárovkou rozlilo moře. Překvapilo mě, jak jsou ti Dva dobří. Opravdu jim to šlapalo. Přesto jsem si nakonec jejich právě pokřtěné cédéčko nekoupil. Nemáme doma meotar – a bez těch obrázků by to fakt nebylo ono. Po pauze nastoupily Květy. Zrovna když hrály Okna do zahrady, našel jsem v mlze před kulturákem Marušku, a už jsme byli zase dva. To Květů byla čtveřice, předvedli spoustu nových věcí, ale třeba také Pasáčka a divnou věc Bystroušku. Zvlášť se jim povedlo Listí podzimní, které svým hořkosladkým ploužákovstvím dokonale vyčnívalo ze zbytku převážně rychlejších a řekněme tvrdších skladeb. Nehráli nijak zvlášť dlouho, lidí tam taky moc nebylo a vlastně to vůbec nebylo nic převratného. Mně se to však líbilo. Nestydím se za to. (7. 11. 13:39) |
Dva a dinosaurus. Půlka Květů. | ||
Milhauzovy náboje jsou ty červené kuličky. Trochu mě zaráží, že jich je tam tolik. Soupeřovy se už asi skryly v důlku. |
|||
úterý 4. listopadu 2008 krizohry a tombola. | text Milhauz a foto Ř. | ||
Milhauzova kuličkářská premiéra Určitě není náhoda,
že všichni kuličkáři vypadají trochu jako blázni.
------>
(4. 11.
7:17) |
| ||
|
|||
neděle 2. listopadu 2008 sláva! | text a foto Ř. | ||
|
|||